Čenda
Tak tedy Čenda.
Několik lidí mě upozornilo na to, že jsem na něj v "zápalu boje" zapomněl.Tak to trochu napravím.
Je to 4 letý, teď už docela klidný, psí pán, který se mnou bydlí. A taky cestuje. Všude.Dokonce má své čestné místo v mé kanceláři v nemocnici a pečlivě registruje příchozí policejní komisaře. Dobře si pamatujíc, který z nich v minulosti přinesl něco na zub.
Před časem jsme si tak nějak zbyli.A učili jsme se to od začátku jako dva "chlapi v chalupě".Po nějakém čase se naše životní rytmy synchronizovaly a tempo srovnalo. Vznikl např. tzv." mokrý budík".Nemusím se starat, každý den přesně ve stejný čas se přištrachá k posteli a vlepí mi mokrou pusu.A jde se.
Když píšu, někde je a nevím o něm. Teprve když se ozve z reproduktorů onen známý zvuk vypínání Windows, objeví se s kroužkem v tlamě a jiskřičkami v očích. Neotravuje, nepřekáží a hlavně NELŽE..
Dlouho jsem si myslel, že jako věština labradorů trpí jejich velkým omylem, že je každý miluje a není nikdo, kdo by si nezasloužil jejich lásku, nebo alespoň olíznutí.
To platilo do chvíle, kdy mě začal při noční procházce otravovat nějaký ovíněný mládenec. Nejprve chtěl cigáro, a pak mě docela zprudka chytil za límec. Čenda přiběhl, chvilku ( vrtíc ocasem) si nás se zájmem prohlížel. Potom se jeho ocas najednou zastavil.. a pak se ozval někde ze samého dna jeho objemného hrudníku zvuk, při kterém ztuhla krev v žilách nejen onomu blbci, ale i mně. Nikdy jsem to totiž neslyšel.
Doma dostal piškot. Tvářil se jakoby nic a zase někam zalezl. A já si uvědomil, že i když jsem často sám, odněkud z hloubi bytu vždycky slyším jeho dech.