...nepřátel nemaje.
...
...
...
..
..
Hořce v Saalbachu ( foto Famfrlína)
...
...
...
...
Melancholia (L.v.Trier)
...
...
...
...
(J.Balabán-autorské čtení) 01 - Track 1.mp3
Ležíme skoro mrtvě v trávě, více než dva kilometry nad mořem. Před chvílí jsme vyšlapali černou sjezdovku a nemůžeme popadnout dech. Alpy kolem jsou krotké a taky pyšné a zelené a tiše omračující. Včera jsme vyjeli v červené kabině lanovky na jeden z místních kopců. Na prahu léta jsme se nahoře koulovali a kopali teniskami do sněhu až se rozlítával na všechny strany jako dětsky směšné výbuchy. Malé pivo nám postavili na stůl, ze kterého nejdřív smetli tu mokrou bílou hmotu bekhendem. Dnes jsme jinde a slunce se nás snaží zavalit nedýchatelnou žlutou larisou.
Víla najednou křepčí nad nějakou modrou kytkou v trávě. Opatrně pokleká a říká, že to je hořec. Prý hodně vzácná věc. Kterou zná normálně jenom z knížek.
Odvezla mě sem, do Saalbachu, jakože si odpočinout. Rovnou z jablonecké interny. Ve skutečnosti mi zkouší zachránit život, alespoň ten z tehdy. Z minula. Že už to nejspíš nepůjde, víme dobře oba.
Ale teď mi skoro kapalná a mazlivá modrost nad skalami lije ty svoje hlavní věci přímo do očí a do pasu, u kterého se už pár dní neklimbá mobil. Vracím se za svými čtyřmi víčky, které se teď pevně sevřely jak stehna vyprahlé vdovy při neplánovaném orgasmu, daleko zpátky. Po mnoha týdnech. Vlastně už po měsících. Je mi to konečně dovoleno, po tom tíživém mdlení na dlouhoběžícím pásu nekonečného sebepozorování a strachu z tisíce hnusných diagnos.
Tak jsem najednou někde v listopadu roku 2010.
Posílám noční mail Vlastovi. Jeho knížka „My tři a já“ je ještě nedokončená, ale asi už skoro napsaná. Píšu mu, aby mi poslal ochutnat. A dočkám se.
___________________________________
Ahoj Rade,
jen narychlo, sorry.
Kapitoly v tomto úseku už jsou asi seřazeny.
Vpisky červeně nevnímej, zeleně jsou varianty.
Zalomení řádků a řada dalších věcí se ještě změní, možná i názvy,
ale ta knížka na Vánoce nevyjde, byla by to hloupost snažit se bez
jména procpat do regálů knihkupectví v čase, kdy v Čechách vychází
70 titulů za den.
Tak si počti a dej vědět, kdyby se Ti něco nezdálo, Tvůj názor mě
zajímá.
Čau. Letím.
Vlasta
___________________________________
Taky zase někam letím, asi tak jako tady všichni tak trochu lítáme (někdy mě napadá, jestli se ten let nepodobá spíše vratkému poskakování koroptve s jedním křídlem nakřivo, když honci dují falešně na ty mosazné trubky svých pantátů v předtuše ožrání se na loveckém bále, kde je oslavována smrt jimi uštvaných. A přitom neoddiskutovatelně slabších.)
Ale už po pár dnech odpovídám
____________________________________
Ahoj,Vlastiku.
...už je to pár let co jsem pochopil, že jsem stokrát lepší doktor než moderátor nebo nedejbože muzikant. (tys to věděl mnohem dřív, nebo se mýlím?).Tak pracuju coby koroner hned na dvou místech (Liberecko a Pardubice).....to abych neměl roupy (ale co když se vlastně tajně bojím, že už by stejně nepřišly?)
Zkrátka jsem trochu na štíru s časem a hodně hodin trávím v autě.
A to takhle jedu jednou pozdě večer kolem libereckého Babylonu a najednou mi dojde, že je asi středa a že tudíž nejspíš právě hraješ (či se chystáš hrát) v Lucerně. Chvíli dumám nad tím, že kdybych to s Lagunou surově natáhl ku Praze, možná bych Tě ještě někde v centru chytil a bratrsky (pravdaže chlapácky) objal. V hlavě se mi hned urodí sentimentální červ, který praví něco jako : je to akorát rok, co jsi toho chlapa chytil těsně u zábradlí, kolem kterého se pomotával... a teď je zpátky na palubě. Tedy na podiu, které neznamená (jak oba víme) skoro nic, natožpak svět. Každopádně je to ale místo, na které patříš. Pak jsem červa zahnal někam do konečníku, přiznal si, že bych nejspíš někde u Boleslavi usnul, a nakonec jsem zajel k sobě do Jablonce. Ale hned jsem si pustil -Jak vlastně vypadáš..- a na Tvoji počest pozřel půl láhve Tulamorky.
Prodírám se pak Tvým textem a přemýšlím co napsat. Tedy spíš jako KDO to mám napsat. Jako starý spolunámořník? Jako takypsavec? Jako kritik (no fuj!)?Jako hladič vždypřítomné autorské ješitnosti (protože své děti prostě nekriticky milujeme a bráníme)? Jako filozof nepatřičně nakopnutý etanolem?
A tak udělám to nejrozumnější co můžu. Položím prostě před monitor papír a píšu (při a během čtení) z jedné vody načisto výstřely mých lihuneprostých neuronů. Na první(nikoliv dobrou, ale jakoukoliv).
Už to mám takhle dlouho.Tak strašně šetřím čas, že jsem ze sebe vyrobil něco jako pasivní anténní přijímač, který buď tu "vlnu" chytí, nebo ne.. co mě netrefí, má smůlu. Tedy spíše já mám často smůlu, že..
Ráno potom v kocovině přepisuju čmáranice nalezené na papíře, co je zvlhlý tou irskou dobrotou. Dělám to poctivě a na korektury, či úpravy, díky kterým by to celé tak nějak zhezklo, sere pes. Nakonec to vyhodím (mimochodem jeden z nejsofistikovanějších přístupů ku psaní, jak jistě víš..). Dnes jsem to vyhrabal z koše, no (nic jiného totiž mezitím nevzniklo).
Dlouho jsi teď psal, tak si sedni na prdel, zapal si Spartu a prodři se laskavě poznámkami, které mě stály skoro celou jednu listopadovou noc (místo co bych píchal nějakou sestřičku - bydlím totiž ve špitále - )
Tak tedy:
- má pacholek načteno
- jazyk je malebný, místy trochu archaičtější slovní konstrukce, ale nárazy do mantinelu samoúčelnosti se nekonají. Je hravý. Coby ne?
- hledám "literatůru"...chybí mi přímá řeč (a pak je jí najednou celá kopa), hledám pěkný popis (pak se poseru z té chvilky u tváře Okeánu), hledám geniální kousky (...a najdu střelhbitě vpravdě surový diamant - .."o kráter.."- nebo ta celá pasáž o dívčím WC - nadšeně hýkám u myšlenky - že tehdy jsi byl v životě nejdál - bomba! - všimnu si, že mě při tom smíchu mrazí)
- vtip je všudypřítomný a lehce se vznáší nad kdejakou rádoby vážně napsanou větou. Kterou tím povznáší. Povlává to.
- hlubší myšlenky ten zmetek vyrovnává do jedné vrstevnice s normálně bublajícím okolním textem, ať si jich mozek čtenáře (pokud je přítomen a vybaven a připraven) všimne sám a pak radostně povyskočí z radosti nad přečteným, chytře napsaným, a právě teď objeveným, s náramnou pýchou a pocitem spiklenectví moudrých - viz úvahy o "jméně". Nenápadné jsou mechy, ze kterých vykukují kloboučky geniality. A ještě ji má ten chachar na uzdě. Kloubouk dolů.
- svítící Samson je mistrovský kousek. Tečka.
- ženská a dívčí niť se táhne textem, a je to jako indické koření, které v hrnci necítíš, ale je to žrádlo kvůli němu jaksi lepší
- čím jiným by měl umělec opovrhovat, když ne úspěchem? (moc dobrý)
- spousta věcí by se dala rozvést v samostatných, když ne knihách, tak aspoň esejích. Ale co chci od autora, který marnotratně vytrousí 5 dalších skvělých vedlejších melodií v jediné písničce, a přitom by je všechny (vyizolované a uhnětené) mohl poslat na OSU a namastit další dobrou desku? O kapse nemluvě.
- to hlavní se vznáší nad řádky. Stejně to dělá s písněmi, tak co...
- celé se to tváří jako prd (jakože to napsal někde na hotelu), jakože ono to samóóó. To je jeho největší tajemství. Proto dělá nevídanou muziku a texty. Tajnosnubec. Prostě to vypadá jako nic. Přitom FBI psavec někde ve mně dobře ví (alespoň u některých jeho souvětí) kolik asi nedospánků a vyhulených cigaret si některá (někdy jenom třeba dvě či tři) slova vybrala jako daň. Z přidané hodnoty. Právě ona udělá tuhle knížku nenápadně bestselleroidní
- přece jenom mi chybí popisy (krajiny, lidi, situace). Aááále on je tam někde ve sklepení (v zásloví?) kurňa stejně má. Nebo si je jen představuju? Ale pak za to stejně může von, nebo ne?
- drží to pohromadě. Umí oblouk. Dlouhá písnička???
- je to prostě dobrý
Papír jsem roztrhal a vrátil do koše.A rozhodl jsem se, že to po sobě nebudu moc číst (nevěříš co? No trochu jsem to po sobě přece jen přelít..
Zcela střízlivý doplním pouze jednu větu - kurva jaká prvotina?? Ten chlap přece kudy chodí, tudy "píše" co ho znám.
a teď dopiju tu Tulamorku. Venku zuří sibérie, kamiony napříč cest, Lagunu pod sněhem nevidím, do Prahy nejedu.. a špitál čeká na noční se spoustou usměvavých sestřiček.
Radek (Jablonec n.N., 30.11.10)
____________________________________
Pak mi jednou, už v dalším roce, poštou přijde dlouho objednaný Balabán. Otylá žlutá kniha. Zařadím ji hned vedle stejně tlusté, hnědé. Najednou ty dvě knížky vedle sebe vytvoří podivně skromnou kompletní zvěst o psaní člověka, který už nenapíše nikdy nic. Souborné dílo. Myslím na to, že kdyby to věděl, asi by víc přepisoval, asi by víc natáhl noci. Nebo třeba ne. Z přehrávače v autě se mi každou chvilku ovíjí kolem těla jeho hlas. Jaksi dutý a přísný. Strohý. Který se nezlomí ani nenalomí i ve chvíli, kdy by už rozhlasový režisér mával rukama za sklem studia jako špendlíkem propíchnutý pavouk. Ale přesto bytostně cítím, jak některé jeho prosté „ostravské“ věty mají sílu prudce hozeného černého kamene. Který vám naštípne kůži a teprve, když si budete olizovat tu vytrysklou krev smíšenou se škvárou, objeví se vám na jazyku barevné chutě, kulaté blyštivé jikry symbolů, příměrů a citových petard. Jan na to ovšem kašle. Protože na vás spoléhá.
Tady máte to uhlí, co jsem nakopal.
Zahřát se jím ale už musíte sami.
Povídku Tchoř poslouchám tak často jako cédéčko, které leží na sedačce spolujezdce, protože jím už pár dní je. Messiah. Zkoušel jsem to jednou pustit víle jako hádanku.
„To je přece ta hudba, co je v tom intru k Antikristovi!“ řekne překvapeně s otevřenou pusou.
„Přesně. A taky mám objednaného Tristana a Isoldu, protože to je zase ten zázrak v Melancholii.“
Jedeme do Švandova divadla. Uvidím se s Vlastou po roce a půl. Uslyším ho hrát. Uslyším ho žít. Je květen, Smíchov si vybudoval průhledné zateplení všeho a já se nemůžu zbavit nějaké chřipky, či co to vlastně mám.
Projdeme až do zákulisí, smějeme se na sebe s Lubošem Nohavicou, Slávkem Janouškem a Lubošem Javůrkem. Vzájemně se pozorujeme, jak jsme zestárli, ale vděčně pohazujeme slovy ze slovníků, které vznikaly někde v devadesátých letech minulého století. Koutkem oka přejíždím v šatně muzikanty, o kterých dlouho vím, že patří do absolutní extraligy. Vlasta nikde.
Po paměti kličkuju přítmím směrem k pódiu. V prázdném sále, který je tmavý a tichý jako obřadní síň v noci, nebo kostel v rekonstrukci, na prázdném podiu, plném šňůr, krabiček a beden, na tenké barové stoličce vidím zezadu útlého muže. Nedá mi to a mačkám stydlivě a poslepu příslušná tlačítka na telefonu. Chci chytit tuhle chvilku, která se mi nastrčila s varováním, že už se nevrátí.
Ale už se objímáme. Je překvapivě křehký a krátkovlasý. Zdraví mě se starodávnou vlídnou únavou, jakoby čínským klidným vějířem rozehraným kolem spánků, kaťušy nevratitelných smečů se nekonají. Stisk ale prodlužujeme oba.
O koncertě psát nebudu. Ostatně co chcete psát o vesmírném karbanu, který si pro radost vzájemně dopřejí ti největší hráči, kteří už mají všechny možné veleturnaje dávno za sebou. Dávno vyhráli. Dávno všichni brali bank.
Je čas na opravdové hraní. Vyšehraní, abych tedy pro tuto příležitost ukradl dávné kamarádce její logo.
Už jsme ale v divadelním baru, který je jasný pouze tím, že je jako jakýkoliv jiný, neosobní, povrchní, bezbarvý a pouze k sebeupití vhodný, sedíme rameno na rameni v klubku letitého muzikantského bratrstva, je všeobecně laděná durová nálada a pije se. Švandovo divadlo dává v těchto místech chlastací šmíru na první dobrou.
Najednou ucítím dotyk štíhlé ruky na hřbetu té své. Je potažená kůží, bledou a hebkou jak mladý list lilie.
„Není náhodou čas na náš večerní likér?“ ptá se s lehkým úsměvem Vlasta a cuká koutky úst pod knírem stejně jako před dvaceti lety, kdy to znamenalo odjet domů nejspíš o dva dny později.
Sedíme spolu na vysokých stoličkách.
Povídáme.
Vezme si brýle a do knížky napíše věnování.
Tajím dech, když to čtu.
O to víc potom zpívám a tančím v noční tramvaji, až víla bojuje, abych nebyl vyloučen z přepravy.
Už pár týdnů mi není dobře. Hledám, jakoby hledal každý doktor. V knížkách ledacos najdu. Je to po virose, říká ten nonšalantní blb v bílém, kterého má v sobě každý felčar, který si myslí, že choroby se ho jaksi z principu nemohou týkat. Ždímám trička, občas vidím dvojitě, brní mě ruce a v noci mě budí tlak na hrudníku. Občas necítím prsty a myšlenky na roztroušenou sklerosu zaháním Tramínem. A pak mě jednou veze Famfrlína v noci do Motola na Emergency. Protože si myslím, že už je zle. Doktorka se na mě upřeně dívá a neví, jestli být profesionálně věcná nebo kolegiálně usměvavá. Mladý neurolog mi říká, co všechno si mám zajistit a co všechno mám absolvovat. Utíkám pryč.
Další den pak ještě zkusím tři pitvy a když přestanu cítit nohy od kolen dolů a před očima poletuje plesnivá hnědofialová opona, položí mě někdo konečně do postele, nad kterou je hrazdička. Dívám se z okna interního oddělení a večer nedokážu otevřít tu hliníkovou kapsli s jídlem, kterou mi přivezla zdravě lhostejná mladá holka s černě nalakovanými nehty.
Projedu se v dalších dnech kolečkem cétéček, sona, snímků, laboratoří a nakonec se stane hrůzostrašným evergreenem ranních vizit termín magnetická resonance. Čeká se na ni. Její vyhlížení je plné nočních hodin, ve kterých nejde ani psát, ani číst, ani věřit.
Už hodinu jsem zastrčený jako velký tlustý a zpocený prst v tenkém tuhém střevě téhle obrovité kovové příšery. Hlavu mi sevřela do jakéhosi drátěného akvária suchá ruka vyzáblé sestřičky, která tady už asi viděla úplně všechno. Má zkušeně kmitající končetinu, jak naoranžovělé klepeto nějakého velkého humra. Na uších mám sluchátka, ale stejně slyším ten lomoz, pískání a škvrčení, za které by se nemusela stydět ani hodně rozjetá industriální kapela. Ten trapný trikotek na mně je mokrý durch a když po hodině vylezu, stojím s holým zadkem a s holou vnitřní stavbou, otlučenou na samý podklad na chladném zeleném linu, na stěnách jsou barevně vyvedené malůvky, které znám z pitevny trochu jinak, ztuhle čumím do skleněné kukaně na mladou doktorku, která má oči zapíchlé do tří velkých monitorů a nedívá se mým směrem. Za těch pár vteřin si ve svém vnitřním kalendáři odškrtnu hned několik let. Kývne potom mým směrem.
Mluvíme spolu.
Všechno mě bolí. A vlastně mě nebolí nic. Jen to spíš pořád čekám. Lenka mi nosí knížky. Čtu, jakoby těch infuzí nebylo málo. Pouštím si další a další do očí, po zrakovém nervu až někam do té šedivé mozkové patlanice uvnitř mé hlavy, která je vyděšená a hodlá se opíjet čímkoliv, jakoukoliv tekutinou. I bez lihu. Čtu, tentokrát hlavně pro to poznání, že ani v té nejzažší komoře vlastní kebule nejsem sám.
Bolest či tíseň sama o sobě není tak důležitá, ale strhává na sebe veškerou pozornost. Je jen prostředím, ve kterém se mění vrstvy důležitosti, nadmořská výška různých významů. To si napíšu na přebal Zmeškala.
Z nemocnice mě unese Famfrlína do Rakouska. Tam potkáme hořec a pijeme na horských farmách mléko od zdroje. Víla jezdí 200 metrů nad údolím na kovovém laně a piští. Jsme rádi spolu a rádi se spolu bojíme i nebojíme. Pak uteču s Tadeášem do Krkonoš. Ale pořád mám hrudník půjčený někomu jinému.
Po návratu do Prahy potkám Pigiho.
Panebože, Pigi!!!
Nemám v prvních dvou třetinách svého života zaznamenaného tvora, kterého bych potkával víc. A míň nerad.
Zase vidím tu jeho rozvážně přežvykující tlamu, kterou si už mnoho let vždycky ráno pečlivě obléká. Pigi je zván proto, protože jako Pigi mumlá. Desítky let. Vždycky o tom samém. Že mu chybí pár let přítomnosti, že ji pořád svým ksichtem někam zahání. A hluk svých slov, kterým tluče do stěn, i když třeba nikde žádné nejsou, vydává stejně jako před lety za významnou výpověď. Stejně jako má svou liduprázdnou trasu, na které šlape osaměle do pedálu rezaté Ukrajiny, za znamení vedoucí pozice. A mluví. Jakoby nevěděl, že do určitých prostorů je třeba vstoupit spíš němý.
Jakoby se zmenšoval. Nebo se mu zmenšují oči a ramena. Vypadají, jakoby si z nich před chvílí sundal metrákovou krosnu. Nebo spíš jakoby se chystal si ji nasadit. Má obličej vytočený vzhůru v úhlu, který má značit podezíravost, ale zatím mu jsou vidět jen drátečky černých chlupů v dírách do nosu. Tváří se tak, jakoby pořád hledal cigarety. Přitom nekouří. Je to typ člověka, před kterým se máte na pozoru a nikdy nenajdete důvod, proč tomu tak je. To co říká, píše dlouhými uzlovitými prsty do prostoru před vámi, na skleněnou průhlednou tabuli, kterou vám bůhvíjak nainstaloval před tvář.
„Záleží jen na tvém vnitřním tématu. Prostě se bojíš a to mě nebaví,“ spustí smutně i zvesela, protože tenhle koktejl umí jako málokdo, a na zašlých tvářích huby má drobky strouhanky křídel z KFC.
„Bojím se, protože nevím,“ sklopím hlavu a tím se naše úhly rázem dostanou do polohy odpočítávaného před rozhodčím.
„Proto jsi byl taky vždycky vzteklý, pokud už nechci přímo říct, že zlý. A ještě k tomu všemu strašně toužíš vědět, jak budeš v těch sračkách interpretován. Všechno, co tě nedrbe na koulích, označíš mistrně za mentální kýč,“ posměšně vytahuje hygienický kapesník, otře si jím nos a pak mi ho nabídne. Faul ve vlastním družstvu při tréninku, napadne mě.
„Jsem nemocný.“
„Za chvíli z toho budeš venku.“
„Za měsíce nebo roky, když budu mít kliku.“
„Tak aspoň začneš psát autenticky, vole. Ten tvůj miláček Tichý, aneb jak pateticky kdesi napsáno Tarzan v důchodu, taky fotil věci, které se fakt až hororově podobaly skutečnosti. Fotil blbýma foťákama, protože věděl, že opravdová intenzita si médium vždycky najde. Jenže ty tu autenticitu cizeluješ tím svým vzdělaným mozkem, vychováním, citem a naštudovanou intuicí. Z těch tvejch napsanejch vět se musí skutečnost teprve preparovat a to je na hovno. Stěhuješ si podstatný věci do hlavy jenom tak, jakoby tam přijely na víkend a ty o nich potom napíšeš gramaticky správnou a postmoderně lehce natrženou čumkartu komukoliv.“
„Poskakuješ tóninama jako Miles Davis, ale přitom neumíš noty,“ seknu ho. Ale uhne jak hádě, co chytáte mokrou rukou. Potím se jak opilec v sauně.
„Neumím, ale vyznám se v nich.“
„V té kovové mašině, co mi dělala soupis, co tak řvala, až mi to hlava nebrala, jsem najednou volal Boha. A bylo mi trapně, jakobych ho slyšel - áááááá tak si panáček nakonec přece jen vzpomněl…“
„Bůh je mlčení a bůh je schován v osamělosti, tak drž hubu.“
„To je Sartre. Teda až na ten konec. Ten je tvůj a ucvrkáváš si při tom jako vždycky.“
„Tak cos teda cítil?“ najednou se dívá jinam a očima spíš dolů.
„Čas najednou nešel proti, ale se mnou, když byla dosažena stejná rychlost. Všecko se zastavilo, jakoby bůh v tom svým věčným odškrtávání udělal na pár chvil pauzu.“
„Na cigáro.“
„Jo.“
„Hele, ono to je vlastně stejně všem jedno.“
„Jo. Každý je někdy někomu nikým.“
„To je docela dobrý.“
„Taky to je Balabán.“
Jdeme s vílou na nového Triera. Melancholia se to jmenuje a je to pro mě, jako by mě chtěl někdo znovu vystavit vlastnímu početí. Přibitý, zalitý, skrčený v křesle multipexu myslím na to, že potřebujeme zrcadla z lidí, jako prostředek - na sebechválu, která nás zbaví pachu trapnosti. Některá zrcadla jsou plná nějakých nás vůbec neodrážejících myšlenek. Melancholia je způsob, jak většinu toho co jsme si tady nažili a nadžili, upravit do správné podoby zničením. Je to film o naději. Lars postaví kameru na naši lební spodinu a pustí ji na volnoběh. Na filmovém pásu jsou pak zachyceny některé z těch mnoha tmavomodrých jam, ve kterých se hemžíme jako nějací mdlí hnědí brouci. Herci se hořce prodírají koridorem mezi slabosti a silou. Světový film díky tomuhle střelenému Dánovi vykročil jinam. Stejně jako když kameru a herce hlídal Darren Aronofsky v Requiem za sen.
Čtu a polykám Dorotu Maslowskou. První knížku napsala, když jí bylo devatenáct. Co jsem vlastně dělal v těch letech? Hrál jsem s bigbítem a za klávesami se tyčil v malířské košili a pokukoval po holkách pod podiem, jestli se koukají. Witgenstein řekl, že člověk nemluví, mluví za něho jazyk. Desítky let neudělal nikdo s jazykem to, co Dorota. Zkoušel to ústy feťačky Rudiš v Punku z Helsinek, zkoušel to skvěle i Salinger v jeho žitě, taky Soukupová ve Zmizet, ale Dorota došla nejdál. Nahrála novou muziku na dosud neexistující nástroj. Královnina šavle byl už jen zralý majstrštyk, kterým řekla světu, že to napoprvé nebyla rozhodně náhoda.
Dumám nad lidmi, kteří vzali jazyk jako chemickou kádinku a se štítem na očích čekali, co za smrad, výbuch nebo modrou páru se vyvine.
Jako Joyce, jako Celine. Jako knížka Za rozcestím, jako Bret Easton, Ellis, Henry Miller, Samuel Beckett, Virginie Woolfová nebo u nás dosud nedoceněná Milada Součková. V těchhle družinách jde těm „bláznům na kopci“ vždycky o to, obsadit všechny střílny, i ty, které jsou jakoby k nepoužití. Co když ale někdo přijde právě jejich směrem? Jako Denemarková? Ve svém Koboldu až na samé hranici sdělnosti, nejspíše nadosmrti poznamenaná H. Müllerovou, kterou překládala, Léblem, kterého milovala. Jako ostatní literární Kolumbové propůjčuje svým houštinám slov jakousi magii, která se bohužel jen občas proměňuje v nepřiznanou navigaci, alespoň matně modře svítící někde v záhlaví čtenáře.
A přece jen vedoucí ke břehu.
Spoustě stačí jen šermovat jazykem a vyvolávat jiskry při nárazech na brnění, kterým je obdařena většina z nás.
Zas je tu Pigi.
Proniká mi zkušeně do mozku, až tam, do míst, která máme společná s plazy. Pletací jehlicí, slovy a laserem. Maluje mi na skla. Je mojí magnetickou resonancí.
„Kde je strach, je i cesta, je třeba mu jít vstříc, jinak si nás zažene na některé z našich starých parkovišť,“ dští Pigi a na bradě se mu tu a tam mezi záplavou černých blyští žlutě bílé vousy, jako stehy po pradávných operacích.
„Ta jsou plná nepřátel, viď?“ křičí, když nemá return mé odpovědi.
„Nevím.“
„Tak poslouchej. Nemáme nepřátel – na území, kde můžeme psát, spát a myslet, která v hlavě oběhneme za pár chvil. Tam nejsou nepřátelé. Nikdo jim tam neukázal cestu – pokud jsou, tak bydlí někde jinde a jejich vlny tady u nás nejsou cítit. Nepřítele musíš k sobě nejdřív nějak pozvat nebo uznat, že ve tvém světě smí kempovat.“
„Ale někde jsou, ne?“
„Ber to tak, že to líp neumějí.“
„Oni to ale ani líp nechtějí.“
„Spíš je to tak, že to neumějí chtít líp.“
Pak si mě najednou pořádně prohlédne.
„Hele, seš zelenej jak marjána, dýchej pomalu. Na Východě se říkávalo, že bohyně osudu přidělovaly na počátku života každému určitý počet nádechů a výdechů a určovaly tím délku života.“
Jednou pozdě v noci jdu zase vyhodit propocené triko. Vracím se zpátky a na kraji postele ční z pod prostěradla vlažně bezbarvá a měkká tkáň víly, dopadá na ni málo světla prodírajícího se prodlevami v žaluziích. Jsou to plastiky z vláčných buničin a vesmírných hmot, toho času v umělém spánku. Nedá se v nich číst, dá se ně dívat.
Se stejným výtěžkem jako má to do cíle úspěšně dorazivší matné světlo, jehož jediným úkolem bylo dopadnout na víliny slabiny.
V tyhle dny jsem se zpomalil. Tyhle dny se stáhly do miniaturních jizev, které jenom svědily. Nevěděl jsem, že už zobrazují všechny další.
Zkouším psát.
Unaveně sleduju, jak se to či ono slovo v proudu jiných chová. Mám chuť rozštípnout text ostřím malých krutých vět. Na poraněných plochách se možná zatřpytí kousky literatury jako ještě živé bělice právě vytažené na břeh. Jejich lesk by možná mohl odchlípnout kus čtenářovy duše, anebo alespoň sebevíry, říkám si samohřejivě a pyšně. Nemístně samozřejmě. Chci napadnout text jím samým jako neschopný mamlas a vlastní epigon?
Čeká mě další noční rozhovor s Pigim.
S jakousi uštvanou jistotou deklamuje:
„Svůj vnitřní prostor neobývam, ale vládnu mu. Ty to máš přesně naopak.“
„Jsi moje černá díra.“
„Dobře, že mluvíš o fyzice. Podle pravidel částicové fyziky je Bůh pravák,“ vystřeluje Pigi slova, jakoby jimi chtěl nahradit veškerý vzduch kolem.
A neděláme nakonec všichni totéž? Byť sdělujeme světu kolem podstatně větší krávoviny?
V černých dírách se může čas úplně zaseknout. Ve Wilsonově mlžné komoře lze krátkodobý výskyt jistých částic vysvětlit jen zpětným chodem času. A co slavná Einsteinova otázka – co by dělal čas bez jakéhokoliv pozorovatele?
Když právě tyhle myšlenky začnou dorážet, nabídnu jim něco k pití.
Většina těch pocitů před magnetickou resonancí byly padělky, napadá mě.
Jsem složený z různých dílů, teď mám poznenáhlu pocit, že k sobě nepřiléhají. Někdejší mladistvá signální barva označující spoje, dávno vybledla.
Všechny ústrky a nepravá vítězstvíčka a study a barevným korálem obrostlé lži se za mnou táhnou jako věrná družina. Souhlasně s tím nešťastným kralevicem vpředu brblající.
Mám po těch všech lécích a lektvarech sen. V něm jsme všichni v postelích uložení jako larvy, v nepropustných blánách. Nebo jako zmrtvělé exponáty ve skleněných válcích se zataveným deklíkem v anatomických muzeích páchnoucích formolem.
Vnitřní běsy, démoni. Démonci menší, a zvláště ti starší mají obojek a táhnou moje saně, jako psí spřežení napříč počtyřicítkovou pustinou.
Všechno máme načteno, nahráno a naposloucháno. Second hand informací. Zajímavější jsou vnitřní informace, navěšené na lysohlavých houbičkách, rostoucích v zatuchlých rozích našich sklepů. Najednou vystřelí a rozlezou se jak mravenci, když nad nimi odklopíš placák.
Dostane se mi do ruky nová knížka Václava Kahudy. Kdysi jsem probděl noc nad jeho Houštinou. Polykám pasáže o jeho pařbách a hospodských debatách s Emilem Haklem. Ale nakonec mě definitivně přesvědčí tohle místo.
O tom, že chci žít. A psát.
„…sedím v autobuse, září 1989. Jsme nejspíš někde u Líbeznic. V kuželu reflektorů pobíhají stromy na kraji silnice. Uhelný kouř nabíráme dovnitř, když projíždíme prostranstvím na návsi před kostelem. Pod světly pouličních výbojek se převalují oblaka těžkého dýmu, pomalu vytéká z komínů. Dívám se, jak řidič mimovolně přehazuje rychlosti, jak rukou hladí průsvitnou hlavici řadící páky…Cítím v kostech, jaká je dnes Evropa, tento večer. Touhle dobou byl svět už tak mohutný a starý, že život na něm připomínal spíš jakousi hru. Štěstí má uvnitř sebe dýchající pozorné zoufalství. Motá se samo v opuštěném skladu možností… A další nové generace se rodí jako jacísi navrátivší se předkové. Jsou mokří a fialoví. Novorozenci křičící hrůzou. Hrůzou ze světa, do kterého vstupují. A děsem z nějakého tomu všemu předcházejícího umírání… Cosi tu zbylo po nějaké cizí smrti, a to cosi, nějaké ukrutné vlastnosti, se utíkají znovu narodit. Parazitické já. Dědci otočivší se ve smrti a znovu přišlí vyčítat, zle pubertálně mutovat, huhlavě hýkat stařecké výtky. Vznášet obžalobu na současnou, šťastně blbou střední generaci..“
Tak si tu čekám. Obklopen papírky, na kterých se po měsících zase objevují písmena.
…nepřátel nemaje.
Ani Pigiho.
Ale v jeho případě bych byl moc rád,
kdyby opravdu existoval.