Aktuality

Myšlenka dne

Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1921028 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

...nepřátel nemaje.

xx

...

xx

...

xx

...

x

..

xx

..

x

Hořce v Saalbachu ( foto Famfrlína)

xx

...

xx

...

xx

...

xx

...

xx

Melancholia (L.v.Trier)

xx

...

xx

...

xx

...

xx

...

(J.Balabán-autorské čtení) 01 - Track 1.mp3

Ležíme skoro mrtvě v trávě, více než dva kilometry nad mořem. Před chvílí jsme vyšlapali černou sjezdovku a nemůžeme popadnout dech. Alpy kolem jsou krotké a taky pyšné a zelené a tiše omračující. Včera jsme vyjeli v červené kabině lanovky na jeden z místních kopců. Na prahu léta jsme se nahoře koulovali a kopali teniskami do sněhu až se rozlítával na všechny strany jako dětsky směšné výbuchy. Malé pivo nám postavili na stůl, ze kterého nejdřív smetli tu mokrou bílou hmotu bekhendem. Dnes jsme jinde a slunce se nás snaží zavalit nedýchatelnou žlutou larisou.
Víla najednou křepčí nad nějakou modrou kytkou v trávě. Opatrně pokleká a říká, že to je hořec. Prý hodně vzácná věc. Kterou zná normálně jenom z knížek.

Odvezla mě sem, do Saalbachu, jakože si odpočinout. Rovnou z jablonecké interny. Ve skutečnosti mi zkouší zachránit život, alespoň ten z tehdy. Z minula. Že už to nejspíš nepůjde, víme dobře oba.

Ale teď mi skoro kapalná a mazlivá modrost nad skalami lije ty svoje hlavní věci přímo do očí a do pasu, u kterého se už pár dní neklimbá mobil. Vracím se za svými čtyřmi víčky, které se teď pevně sevřely jak stehna vyprahlé vdovy při neplánovaném orgasmu, daleko zpátky. Po mnoha týdnech. Vlastně už po měsících. Je mi to konečně dovoleno, po tom tíživém mdlení na dlouhoběžícím pásu nekonečného sebepozorování a strachu z tisíce hnusných diagnos.


Tak jsem najednou někde v listopadu roku 2010.


Posílám noční mail Vlastovi. Jeho knížka „My tři a já“ je ještě nedokončená, ale asi už skoro napsaná. Píšu mu, aby mi poslal ochutnat. A dočkám se.

___________________________________

Ahoj Rade,

jen narychlo, sorry.
Kapitoly v tomto úseku už jsou asi seřazeny.
Vpisky červeně nevnímej, zeleně jsou varianty.
Zalomení řádků a řada dalších věcí se ještě změní, možná i názvy,
ale ta knížka na Vánoce nevyjde, byla by to hloupost snažit se bez
jména procpat do regálů knihkupectví v čase, kdy v Čechách vychází
70 titulů za den.

Tak si počti a dej vědět, kdyby se Ti něco nezdálo, Tvůj názor mě
zajímá.

Čau. Letím.

Vlasta

___________________________________

Taky zase někam letím, asi tak jako tady všichni tak trochu lítáme (někdy mě napadá, jestli se ten let nepodobá spíše vratkému poskakování koroptve s jedním křídlem nakřivo, když honci dují falešně na ty mosazné trubky svých pantátů v předtuše ožrání se na loveckém bále, kde je oslavována smrt jimi uštvaných. A přitom neoddiskutovatelně slabších.)

Ale už po pár dnech odpovídám

____________________________________


Ahoj,Vlastiku.

...už je to pár let co jsem pochopil, že jsem stokrát lepší doktor než moderátor nebo nedejbože muzikant. (tys to věděl mnohem dřív, nebo se mýlím?).Tak pracuju coby koroner hned na dvou místech (Liberecko a Pardubice).....to abych neměl roupy (ale co když se vlastně tajně bojím, že už by stejně nepřišly?)
Zkrátka jsem trochu na štíru s časem a hodně hodin trávím v autě.

A to takhle jedu jednou pozdě večer kolem libereckého Babylonu a najednou mi dojde, že je asi středa a že tudíž nejspíš právě hraješ (či se chystáš hrát) v Lucerně. Chvíli dumám nad tím, že kdybych to s Lagunou surově natáhl ku Praze, možná bych Tě ještě někde v centru chytil a bratrsky (pravdaže chlapácky) objal. V hlavě se mi hned urodí sentimentální červ, který praví něco jako : je to akorát rok, co jsi toho chlapa chytil těsně u zábradlí, kolem kterého se pomotával... a teď je zpátky na palubě. Tedy na podiu, které neznamená (jak oba víme) skoro nic, natožpak svět. Každopádně je to ale místo, na které patříš. Pak jsem červa zahnal někam do konečníku, přiznal si, že bych nejspíš někde u Boleslavi usnul, a nakonec jsem zajel k sobě do Jablonce. Ale hned jsem si pustil -Jak vlastně vypadáš..- a na Tvoji počest pozřel půl láhve Tulamorky.

Prodírám se pak Tvým textem a přemýšlím co napsat. Tedy spíš jako KDO to mám napsat. Jako starý spolunámořník? Jako takypsavec? Jako kritik (no fuj!)?Jako hladič vždypřítomné autorské ješitnosti (protože své děti prostě nekriticky milujeme a bráníme)? Jako filozof nepatřičně nakopnutý etanolem?

A tak udělám to nejrozumnější co můžu. Položím prostě před monitor papír a píšu (při a během čtení) z jedné vody načisto výstřely mých lihuneprostých neuronů. Na první(nikoliv dobrou, ale jakoukoliv).
Už to mám takhle dlouho.Tak strašně šetřím čas, že jsem ze sebe vyrobil něco jako pasivní anténní přijímač, který buď tu "vlnu" chytí, nebo ne.. co mě netrefí, má smůlu. Tedy spíše já mám často smůlu, že..

Ráno potom v kocovině přepisuju čmáranice nalezené na papíře, co je zvlhlý tou irskou dobrotou. Dělám to poctivě a na korektury, či úpravy, díky kterým by to celé tak nějak zhezklo, sere pes. Nakonec to vyhodím (mimochodem jeden z nejsofistikovanějších přístupů ku psaní, jak jistě víš..). Dnes jsem to vyhrabal z koše, no (nic jiného totiž mezitím nevzniklo).

Dlouho jsi teď psal, tak si sedni na prdel, zapal si Spartu a prodři se laskavě poznámkami, které mě stály skoro celou jednu listopadovou noc (místo co bych píchal nějakou sestřičku - bydlím totiž ve špitále - )


Tak tedy:
- má pacholek načteno
- jazyk je malebný, místy trochu archaičtější slovní konstrukce, ale nárazy do mantinelu samoúčelnosti se nekonají. Je hravý. Coby ne?
- hledám "literatůru"...chybí mi přímá řeč (a pak je jí najednou celá kopa), hledám pěkný popis (pak se poseru z té chvilky u tváře Okeánu), hledám geniální kousky (...a najdu střelhbitě vpravdě surový diamant - .."o kráter.."- nebo ta celá pasáž o dívčím WC - nadšeně hýkám u myšlenky - že tehdy jsi byl v životě nejdál - bomba! - všimnu si, že mě při tom smíchu mrazí)
- vtip je všudypřítomný a lehce se vznáší nad kdejakou rádoby vážně napsanou větou. Kterou tím povznáší. Povlává to.
- hlubší myšlenky ten zmetek vyrovnává do jedné vrstevnice s normálně bublajícím okolním textem, ať si jich mozek čtenáře (pokud je přítomen a vybaven a připraven) všimne sám a pak radostně povyskočí z radosti nad přečteným, chytře napsaným, a právě teď objeveným, s náramnou pýchou a pocitem spiklenectví moudrých - viz úvahy o "jméně". Nenápadné jsou mechy, ze kterých vykukují kloboučky geniality. A ještě ji má ten chachar na uzdě. Kloubouk dolů.
- svítící Samson je mistrovský kousek. Tečka.
- ženská a dívčí niť se táhne textem, a je to jako indické koření, které v hrnci necítíš, ale je to žrádlo kvůli němu jaksi lepší
- čím jiným by měl umělec opovrhovat, když ne úspěchem? (moc dobrý)
- spousta věcí by se dala rozvést v samostatných, když ne knihách, tak aspoň esejích. Ale co chci od autora, který marnotratně vytrousí 5 dalších skvělých vedlejších melodií v jediné písničce, a přitom by je všechny (vyizolované a uhnětené) mohl poslat na OSU a namastit další dobrou desku? O kapse nemluvě.
- to hlavní se vznáší nad řádky. Stejně to dělá s písněmi, tak co...
- celé se to tváří jako prd (jakože to napsal někde na hotelu), jakože ono to samóóó. To je jeho největší tajemství. Proto dělá nevídanou muziku a texty. Tajnosnubec. Prostě to vypadá jako nic. Přitom FBI psavec někde ve mně dobře ví (alespoň u některých jeho souvětí) kolik asi nedospánků a vyhulených cigaret si některá (někdy jenom třeba dvě či tři) slova vybrala jako daň. Z přidané hodnoty. Právě ona udělá tuhle knížku nenápadně bestselleroidní
- přece jenom mi chybí popisy (krajiny, lidi, situace). Aááále on je tam někde ve sklepení (v zásloví?) kurňa stejně má. Nebo si je jen představuju? Ale pak za to stejně může von, nebo ne?
- drží to pohromadě. Umí oblouk. Dlouhá písnička???
- je to prostě dobrý


Papír jsem roztrhal a vrátil do koše.A rozhodl jsem se, že to po sobě nebudu moc číst (nevěříš co? No trochu jsem to po sobě přece jen přelít..

Zcela střízlivý doplním pouze jednu větu - kurva jaká prvotina?? Ten chlap přece kudy chodí, tudy "píše" co ho znám.

a teď dopiju tu Tulamorku. Venku zuří sibérie, kamiony napříč cest, Lagunu pod sněhem nevidím, do Prahy nejedu.. a špitál čeká na noční se spoustou usměvavých sestřiček.


Radek (Jablonec n.N., 30.11.10)

____________________________________


Pak mi jednou, už v dalším roce, poštou přijde dlouho objednaný Balabán. Otylá žlutá kniha. Zařadím ji hned vedle stejně tlusté, hnědé. Najednou ty dvě knížky vedle sebe vytvoří podivně skromnou kompletní zvěst o psaní člověka, který už nenapíše nikdy nic. Souborné dílo. Myslím na to, že kdyby to věděl, asi by víc přepisoval, asi by víc natáhl noci. Nebo třeba ne. Z přehrávače v autě se mi každou chvilku ovíjí kolem těla jeho hlas. Jaksi dutý a přísný. Strohý. Který se nezlomí ani nenalomí i ve chvíli, kdy by už rozhlasový režisér mával rukama za sklem studia jako špendlíkem propíchnutý pavouk. Ale přesto bytostně cítím, jak některé jeho prosté „ostravské“ věty mají sílu prudce hozeného černého kamene. Který vám naštípne kůži a teprve, když si budete olizovat tu vytrysklou krev smíšenou se škvárou, objeví se vám na jazyku barevné chutě, kulaté blyštivé jikry symbolů, příměrů a citových petard. Jan na to ovšem kašle. Protože na vás spoléhá.

Tady máte to uhlí, co jsem nakopal.
Zahřát se jím ale už musíte sami.

Povídku Tchoř poslouchám tak často jako cédéčko, které leží na sedačce spolujezdce, protože jím už pár dní je. Messiah. Zkoušel jsem to jednou pustit víle jako hádanku.

„To je přece ta hudba, co je v tom intru k Antikristovi!“ řekne překvapeně s otevřenou pusou.
„Přesně. A taky mám objednaného Tristana a Isoldu, protože to je zase ten zázrak v Melancholii.“


Jedeme do Švandova divadla. Uvidím se s Vlastou po roce a půl. Uslyším ho hrát. Uslyším ho žít. Je květen, Smíchov si vybudoval průhledné zateplení všeho a já se nemůžu zbavit nějaké chřipky, či co to vlastně mám.
Projdeme až do zákulisí, smějeme se na sebe s Lubošem Nohavicou, Slávkem Janouškem a Lubošem Javůrkem. Vzájemně se pozorujeme, jak jsme zestárli, ale vděčně pohazujeme slovy ze slovníků, které vznikaly někde v devadesátých letech minulého století. Koutkem oka přejíždím v šatně muzikanty, o kterých dlouho vím, že patří do absolutní extraligy. Vlasta nikde.

Po paměti kličkuju přítmím směrem k pódiu. V prázdném sále, který je tmavý a tichý jako obřadní síň v noci, nebo kostel v rekonstrukci, na prázdném podiu, plném šňůr, krabiček a beden, na tenké barové stoličce vidím zezadu útlého muže. Nedá mi to a mačkám stydlivě a poslepu příslušná tlačítka na telefonu. Chci chytit tuhle chvilku, která se mi nastrčila s varováním, že už se nevrátí.
Ale už se objímáme. Je překvapivě křehký a krátkovlasý. Zdraví mě se starodávnou vlídnou únavou, jakoby čínským klidným vějířem rozehraným kolem spánků, kaťušy nevratitelných smečů se nekonají. Stisk ale prodlužujeme oba.

O koncertě psát nebudu. Ostatně co chcete psát o vesmírném karbanu, který si pro radost vzájemně dopřejí ti největší hráči, kteří už mají všechny možné veleturnaje dávno za sebou. Dávno vyhráli. Dávno všichni brali bank.
Je čas na opravdové hraní. Vyšehraní, abych tedy pro tuto příležitost ukradl dávné kamarádce její logo.


Už jsme ale v divadelním baru, který je jasný pouze tím, že je jako jakýkoliv jiný, neosobní, povrchní, bezbarvý a pouze k sebeupití vhodný, sedíme rameno na rameni v klubku letitého muzikantského bratrstva, je všeobecně laděná durová nálada a pije se. Švandovo divadlo dává v těchto místech chlastací šmíru na první dobrou.
Najednou ucítím dotyk štíhlé ruky na hřbetu té své. Je potažená kůží, bledou a hebkou jak mladý list lilie.
„Není náhodou čas na náš večerní likér?“ ptá se s lehkým úsměvem Vlasta a cuká koutky úst pod knírem stejně jako před dvaceti lety, kdy to znamenalo odjet domů nejspíš o dva dny později.
Sedíme spolu na vysokých stoličkách.
Povídáme.
Vezme si brýle a do knížky napíše věnování.
Tajím dech, když to čtu.
O to víc potom zpívám a tančím v noční tramvaji, až víla bojuje, abych nebyl vyloučen z přepravy.



Už pár týdnů mi není dobře. Hledám, jakoby hledal každý doktor. V knížkách ledacos najdu. Je to po virose, říká ten nonšalantní blb v bílém, kterého má v sobě každý felčar, který si myslí, že choroby se ho jaksi z principu nemohou týkat. Ždímám trička, občas vidím dvojitě, brní mě ruce a v noci mě budí tlak na hrudníku. Občas necítím prsty a myšlenky na roztroušenou sklerosu zaháním Tramínem. A pak mě jednou veze Famfrlína v noci do Motola na Emergency. Protože si myslím, že už je zle. Doktorka se na mě upřeně dívá a neví, jestli být profesionálně věcná nebo kolegiálně usměvavá. Mladý neurolog mi říká, co všechno si mám zajistit a co všechno mám absolvovat. Utíkám pryč.
Další den pak ještě zkusím tři pitvy a když přestanu cítit nohy od kolen dolů a před očima poletuje plesnivá hnědofialová opona, položí mě někdo konečně do postele, nad kterou je hrazdička. Dívám se z okna interního oddělení a večer nedokážu otevřít tu hliníkovou kapsli s jídlem, kterou mi přivezla zdravě lhostejná mladá holka s černě nalakovanými nehty.

Projedu se v dalších dnech kolečkem cétéček, sona, snímků, laboratoří a nakonec se stane hrůzostrašným evergreenem ranních vizit termín magnetická resonance. Čeká se na ni. Její vyhlížení je plné nočních hodin, ve kterých nejde ani psát, ani číst, ani věřit.


Už hodinu jsem zastrčený jako velký tlustý a zpocený prst v tenkém tuhém střevě téhle obrovité kovové příšery. Hlavu mi sevřela do jakéhosi drátěného akvária suchá ruka vyzáblé sestřičky, která tady už asi viděla úplně všechno. Má zkušeně kmitající končetinu, jak naoranžovělé klepeto nějakého velkého humra. Na uších mám sluchátka, ale stejně slyším ten lomoz, pískání a škvrčení, za které by se nemusela stydět ani hodně rozjetá industriální kapela. Ten trapný trikotek na mně je mokrý durch a když po hodině vylezu, stojím s holým zadkem a s holou vnitřní stavbou, otlučenou na samý podklad na chladném zeleném linu, na stěnách jsou barevně vyvedené malůvky, které znám z pitevny trochu jinak, ztuhle čumím do skleněné kukaně na mladou doktorku, která má oči zapíchlé do tří velkých monitorů a nedívá se mým směrem. Za těch pár vteřin si ve svém vnitřním kalendáři odškrtnu hned několik let. Kývne potom mým směrem.
Mluvíme spolu.
Všechno mě bolí. A vlastně mě nebolí nic. Jen to spíš pořád čekám. Lenka mi nosí knížky. Čtu, jakoby těch infuzí nebylo málo. Pouštím si další a další do očí, po zrakovém nervu až někam do té šedivé mozkové patlanice uvnitř mé hlavy, která je vyděšená a hodlá se opíjet čímkoliv, jakoukoliv tekutinou. I bez lihu. Čtu, tentokrát hlavně pro to poznání, že ani v té nejzažší komoře vlastní kebule nejsem sám.

Bolest či tíseň sama o sobě není tak důležitá, ale strhává na sebe veškerou pozornost. Je jen prostředím, ve kterém se mění vrstvy důležitosti, nadmořská výška různých významů. To si napíšu na přebal Zmeškala.


Z nemocnice mě unese Famfrlína do Rakouska. Tam potkáme hořec a pijeme na horských farmách mléko od zdroje. Víla jezdí 200 metrů nad údolím na kovovém laně a piští. Jsme rádi spolu a rádi se spolu bojíme i nebojíme. Pak uteču s Tadeášem do Krkonoš. Ale pořád mám hrudník půjčený někomu jinému.



Po návratu do Prahy potkám Pigiho.
Panebože, Pigi!!!
Nemám v prvních dvou třetinách svého života zaznamenaného tvora, kterého bych potkával víc. A míň nerad.

Zase vidím tu jeho rozvážně přežvykující tlamu, kterou si už mnoho let vždycky ráno pečlivě obléká. Pigi je zván proto, protože jako Pigi mumlá. Desítky let. Vždycky o tom samém. Že mu chybí pár let přítomnosti, že ji pořád svým ksichtem někam zahání. A hluk svých slov, kterým tluče do stěn, i když třeba nikde žádné nejsou, vydává stejně jako před lety za významnou výpověď. Stejně jako má svou liduprázdnou trasu, na které šlape osaměle do pedálu rezaté Ukrajiny, za znamení vedoucí pozice. A mluví. Jakoby nevěděl, že do určitých prostorů je třeba vstoupit spíš němý.

Jakoby se zmenšoval. Nebo se mu zmenšují oči a ramena. Vypadají, jakoby si z nich před chvílí sundal metrákovou krosnu. Nebo spíš jakoby se chystal si ji nasadit. Má obličej vytočený vzhůru v úhlu, který má značit podezíravost, ale zatím mu jsou vidět jen drátečky černých chlupů v dírách do nosu. Tváří se tak, jakoby pořád hledal cigarety. Přitom nekouří. Je to typ člověka, před kterým se máte na pozoru a nikdy nenajdete důvod, proč tomu tak je. To co říká, píše dlouhými uzlovitými prsty do prostoru před vámi, na skleněnou průhlednou tabuli, kterou vám bůhvíjak nainstaloval před tvář.



„Záleží jen na tvém vnitřním tématu. Prostě se bojíš a to mě nebaví,“ spustí smutně i zvesela, protože tenhle koktejl umí jako málokdo, a na zašlých tvářích huby má drobky strouhanky křídel z KFC.
„Bojím se, protože nevím,“ sklopím hlavu a tím se naše úhly rázem dostanou do polohy odpočítávaného před rozhodčím.
„Proto jsi byl taky vždycky vzteklý, pokud už nechci přímo říct, že zlý. A ještě k tomu všemu strašně toužíš vědět, jak budeš v těch sračkách interpretován. Všechno, co tě nedrbe na koulích, označíš mistrně za mentální kýč,“ posměšně vytahuje hygienický kapesník, otře si jím nos a pak mi ho nabídne. Faul ve vlastním družstvu při tréninku, napadne mě.
„Jsem nemocný.“
„Za chvíli z toho budeš venku.“
„Za měsíce nebo roky, když budu mít kliku.“
„Tak aspoň začneš psát autenticky, vole. Ten tvůj miláček Tichý, aneb jak pateticky kdesi napsáno Tarzan v důchodu, taky fotil věci, které se fakt až hororově podobaly skutečnosti. Fotil blbýma foťákama, protože věděl, že opravdová intenzita si médium vždycky najde. Jenže ty tu autenticitu cizeluješ tím svým vzdělaným mozkem, vychováním, citem a naštudovanou intuicí. Z těch tvejch napsanejch vět se musí skutečnost teprve preparovat a to je na hovno. Stěhuješ si podstatný věci do hlavy jenom tak, jakoby tam přijely na víkend a ty o nich potom napíšeš gramaticky správnou a postmoderně lehce natrženou čumkartu komukoliv.“
„Poskakuješ tóninama jako Miles Davis, ale přitom neumíš noty,“ seknu ho. Ale uhne jak hádě, co chytáte mokrou rukou. Potím se jak opilec v sauně.
„Neumím, ale vyznám se v nich.“
„V té kovové mašině, co mi dělala soupis, co tak řvala, až mi to hlava nebrala, jsem najednou volal Boha. A bylo mi trapně, jakobych ho slyšel - áááááá tak si panáček nakonec přece jen vzpomněl…“
„Bůh je mlčení a bůh je schován v osamělosti, tak drž hubu.“
„To je Sartre. Teda až na ten konec. Ten je tvůj a ucvrkáváš si při tom jako vždycky.“
„Tak cos teda cítil?“ najednou se dívá jinam a očima spíš dolů.
„Čas najednou nešel proti, ale se mnou, když byla dosažena stejná rychlost. Všecko se zastavilo, jakoby bůh v tom svým věčným odškrtávání udělal na pár chvil pauzu.“
„Na cigáro.“
„Jo.“
„Hele, ono to je vlastně stejně všem jedno.“
„Jo. Každý je někdy někomu nikým.“
„To je docela dobrý.“
„Taky to je Balabán.“



Jdeme s vílou na nového Triera. Melancholia se to jmenuje a je to pro mě, jako by mě chtěl někdo znovu vystavit vlastnímu početí. Přibitý, zalitý, skrčený v křesle multipexu myslím na to, že potřebujeme zrcadla z lidí, jako prostředek - na sebechválu, která nás zbaví pachu trapnosti. Některá zrcadla jsou plná nějakých nás vůbec neodrážejících myšlenek. Melancholia je způsob, jak většinu toho co jsme si tady nažili a nadžili, upravit do správné podoby zničením. Je to film o naději. Lars postaví kameru na naši lební spodinu a pustí ji na volnoběh. Na filmovém pásu jsou pak zachyceny některé z těch mnoha tmavomodrých jam, ve kterých se hemžíme jako nějací mdlí hnědí brouci. Herci se hořce prodírají koridorem mezi slabosti a silou. Světový film díky tomuhle střelenému Dánovi vykročil jinam. Stejně jako když kameru a herce hlídal Darren Aronofsky v Requiem za sen.


Čtu a polykám Dorotu Maslowskou. První knížku napsala, když jí bylo devatenáct. Co jsem vlastně dělal v těch letech? Hrál jsem s bigbítem a za klávesami se tyčil v malířské košili a pokukoval po holkách pod podiem, jestli se koukají. Witgenstein řekl, že člověk nemluví, mluví za něho jazyk. Desítky let neudělal nikdo s jazykem to, co Dorota. Zkoušel to ústy feťačky Rudiš v Punku z Helsinek, zkoušel to skvěle i Salinger v jeho žitě, taky Soukupová ve Zmizet, ale Dorota došla nejdál. Nahrála novou muziku na dosud neexistující nástroj. Královnina šavle byl už jen zralý majstrštyk, kterým řekla světu, že to napoprvé nebyla rozhodně náhoda.
Dumám nad lidmi, kteří vzali jazyk jako chemickou kádinku a se štítem na očích čekali, co za smrad, výbuch nebo modrou páru se vyvine.
Jako Joyce, jako Celine. Jako knížka Za rozcestím, jako Bret Easton, Ellis, Henry Miller, Samuel Beckett, Virginie Woolfová nebo u nás dosud nedoceněná Milada Součková. V těchhle družinách jde těm „bláznům na kopci“ vždycky o to, obsadit všechny střílny, i ty, které jsou jakoby k nepoužití. Co když ale někdo přijde právě jejich směrem? Jako Denemarková? Ve svém Koboldu až na samé hranici sdělnosti, nejspíše nadosmrti poznamenaná H. Müllerovou, kterou překládala, Léblem, kterého milovala. Jako ostatní literární Kolumbové propůjčuje svým houštinám slov jakousi magii, která se bohužel jen občas proměňuje v nepřiznanou navigaci, alespoň matně modře svítící někde v záhlaví čtenáře.
A přece jen vedoucí ke břehu.

Spoustě stačí jen šermovat jazykem a vyvolávat jiskry při nárazech na brnění, kterým je obdařena většina z nás.


Zas je tu Pigi.
Proniká mi zkušeně do mozku, až tam, do míst, která máme společná s plazy. Pletací jehlicí, slovy a laserem. Maluje mi na skla. Je mojí magnetickou resonancí.


„Kde je strach, je i cesta, je třeba mu jít vstříc, jinak si nás zažene na některé z našich starých parkovišť,“ dští Pigi a na bradě se mu tu a tam mezi záplavou černých blyští žlutě bílé vousy, jako stehy po pradávných operacích.
„Ta jsou plná nepřátel, viď?“ křičí, když nemá return mé odpovědi.
„Nevím.“
„Tak poslouchej. Nemáme nepřátel – na území, kde můžeme psát, spát a myslet, která v hlavě oběhneme za pár chvil. Tam nejsou nepřátelé. Nikdo jim tam neukázal cestu – pokud jsou, tak bydlí někde jinde a jejich vlny tady u nás nejsou cítit. Nepřítele musíš k sobě nejdřív nějak pozvat nebo uznat, že ve tvém světě smí kempovat.“
„Ale někde jsou, ne?“
„Ber to tak, že to líp neumějí.“
„Oni to ale ani líp nechtějí.“
„Spíš je to tak, že to neumějí chtít líp.“
Pak si mě najednou pořádně prohlédne.
„Hele, seš zelenej jak marjána, dýchej pomalu. Na Východě se říkávalo, že bohyně osudu přidělovaly na počátku života každému určitý počet nádechů a výdechů a určovaly tím délku života.“




Jednou pozdě v noci jdu zase vyhodit propocené triko. Vracím se zpátky a na kraji postele ční z pod prostěradla vlažně bezbarvá a měkká tkáň víly, dopadá na ni málo světla prodírajícího se prodlevami v žaluziích. Jsou to plastiky z vláčných buničin a vesmírných hmot, toho času v umělém spánku. Nedá se v nich číst, dá se ně dívat.
Se stejným výtěžkem jako má to do cíle úspěšně dorazivší matné světlo, jehož jediným úkolem bylo dopadnout na víliny slabiny.


V tyhle dny jsem se zpomalil. Tyhle dny se stáhly do miniaturních jizev, které jenom svědily. Nevěděl jsem, že už zobrazují všechny další.

Zkouším psát.


Unaveně sleduju, jak se to či ono slovo v proudu jiných chová. Mám chuť rozštípnout text ostřím malých krutých vět. Na poraněných plochách se možná zatřpytí kousky literatury jako ještě živé bělice právě vytažené na břeh. Jejich lesk by možná mohl odchlípnout kus čtenářovy duše, anebo alespoň sebevíry, říkám si samohřejivě a pyšně. Nemístně samozřejmě. Chci napadnout text jím samým jako neschopný mamlas a vlastní epigon?


Čeká mě další noční rozhovor s Pigim.

S jakousi uštvanou jistotou deklamuje:
„Svůj vnitřní prostor neobývam, ale vládnu mu. Ty to máš přesně naopak.“
„Jsi moje černá díra.“
„Dobře, že mluvíš o fyzice. Podle pravidel částicové fyziky je Bůh pravák,“ vystřeluje Pigi slova, jakoby jimi chtěl nahradit veškerý vzduch kolem.
A neděláme nakonec všichni totéž? Byť sdělujeme světu kolem podstatně větší krávoviny?

V černých dírách se může čas úplně zaseknout. Ve Wilsonově mlžné komoře lze krátkodobý výskyt jistých částic vysvětlit jen zpětným chodem času. A co slavná Einsteinova otázka – co by dělal čas bez jakéhokoliv pozorovatele?
Když právě tyhle myšlenky začnou dorážet, nabídnu jim něco k pití.

Většina těch pocitů před magnetickou resonancí byly padělky, napadá mě.
Jsem složený z různých dílů, teď mám poznenáhlu pocit, že k sobě nepřiléhají. Někdejší mladistvá signální barva označující spoje, dávno vybledla.

Všechny ústrky a nepravá vítězstvíčka a study a barevným korálem obrostlé lži se za mnou táhnou jako věrná družina. Souhlasně s tím nešťastným kralevicem vpředu brblající.


Mám po těch všech lécích a lektvarech sen. V něm jsme všichni v postelích uložení jako larvy, v nepropustných blánách. Nebo jako zmrtvělé exponáty ve skleněných válcích se zataveným deklíkem v anatomických muzeích páchnoucích formolem.

Vnitřní běsy, démoni. Démonci menší, a zvláště ti starší mají obojek a táhnou moje saně, jako psí spřežení napříč počtyřicítkovou pustinou.

Všechno máme načteno, nahráno a naposloucháno. Second hand informací. Zajímavější jsou vnitřní informace, navěšené na lysohlavých houbičkách, rostoucích v zatuchlých rozích našich sklepů. Najednou vystřelí a rozlezou se jak mravenci, když nad nimi odklopíš placák.

Dostane se mi do ruky nová knížka Václava Kahudy. Kdysi jsem probděl noc nad jeho Houštinou. Polykám pasáže o jeho pařbách a hospodských debatách s Emilem Haklem. Ale nakonec mě definitivně přesvědčí tohle místo.

O tom, že chci žít. A psát.

„…sedím v autobuse, září 1989. Jsme nejspíš někde u Líbeznic. V kuželu reflektorů pobíhají stromy na kraji silnice. Uhelný kouř nabíráme dovnitř, když projíždíme prostranstvím na návsi před kostelem. Pod světly pouličních výbojek se převalují oblaka těžkého dýmu, pomalu vytéká z komínů. Dívám se, jak řidič mimovolně přehazuje rychlosti, jak rukou hladí průsvitnou hlavici řadící páky…Cítím v kostech, jaká je dnes Evropa, tento večer. Touhle dobou byl svět už tak mohutný a starý, že život na něm připomínal spíš jakousi hru. Štěstí má uvnitř sebe dýchající pozorné zoufalství. Motá se samo v opuštěném skladu možností… A další nové generace se rodí jako jacísi navrátivší se předkové. Jsou mokří a fialoví. Novorozenci křičící hrůzou. Hrůzou ze světa, do kterého vstupují. A děsem z nějakého tomu všemu předcházejícího umírání… Cosi tu zbylo po nějaké cizí smrti, a to cosi, nějaké ukrutné vlastnosti, se utíkají znovu narodit. Parazitické já. Dědci otočivší se ve smrti a znovu přišlí vyčítat, zle pubertálně mutovat, huhlavě hýkat stařecké výtky. Vznášet obžalobu na současnou, šťastně blbou střední generaci..“



Tak si tu čekám. Obklopen papírky, na kterých se po měsících zase objevují písmena.


…nepřátel nemaje.


Ani Pigiho.
Ale v jeho případě bych byl moc rád,
kdyby opravdu existoval.