O Temné, titulcích a morálním zvířeti
...
P.Glass
Katakomby v Č.Krumlově - M.Páral
D.Kyndrová
...
Roman Dragoun
..
..
..
...
..
...
...
...
..
...
...
R.Dragoun- Kronikář 04 Kronikar.mp3
Ztloustl jsem. A znemotorněl.
Jakoby to moje tělesno nějak poslušně a povojensku, přehlídkovým parádemaršem následovalo mozek, který se už pár týdnů jen tak povaluje, a potí se jen, když občas pro vlastní potěšení válí nicneříkající sudy. Mám pocit věčně mastných prstů, které klouzají po věcech mého světa, které jako by byly najednou vakuovány do tenkých igelitových folií. V rožcích těch plastových polštářů se pak občas vysráží kalná růžová tekutina. Buď se to všechno uvnitř kazí, nebo rozmrazuje. Nevím.
Ale přerovnávám pravidelně ty balíčky do úhledných štosů a hledím si toho, aby žádný nepřečuhoval. S pocitem, že žiju každý den nově.
To Einstein kdysi definoval šílenství jako stav, kdy člověk neustále opakuje stejnou činnost v očekávání rozdílných výsledků?
Fakt je, že mě už nějaký čas Famfrlína hlídá.
Pro ty divné věty, které si občas přečte na těch plastech, pro ta rozmazaná jinotajná slova nadýchaná do jinovatky mými ztvrdlými rty.
Nedokážu se už opít do němoty, protože jsem zjistil, že při tom pořád ještě slyším.Není už nic, co by mě oněmělo a zároveň při tom neřeklo nějakou potrhlou zvěst.
V rámci ranní identifikace u zrcadla v koupelně se zas a znova beru na milost. Přisuzuju si, samozřejmě neprávem, určitý významný počet bodů na škále sebedůležitosti. Ten člověk, jaksi neškodně hledící z lesklé plochy naproti, občas konejšivě mluví. Říká takovým dabingovým a hodně vyklidněným hlasem spoustu věcí. Tak třeba:
„...už přece znáš konce příběhů, už nemáš touhu a přesvědčení, že se věci nějak stanou podle tvého. Tvoje Ego se líně pase na starých loukách a ty jsi mu vlastně tak trochu jedno. Už víš, že některé věci jsou neodstranitelné. Jako skvrny, které jsi kdysi naflákal na své první dospělé koberce…“
Temná stojí tiše, už snad pár měsíců, hned za dveřmi do lázně a láká mě ven. Plosky jejích špinavých nohou mlaskají po dlaždicích. Už vím, kdy přijde. Většinou nestačím ani zalít kafe. Přišourá se se samozřejmostí oválené a pomačkané spolubydlící, která má zaplaceno na dlouho dopředu. Tváří se jakože navždy. Hlavu nakloněnou na stranu, černé mastné vlasy v čůrcích spouští přes jedno rameno jako starou záclonu. V důlcích nazelenalého obličeje vládnou veliké duhovky, ve kterých vidím vždycky jen svoji vlastní siluetu, przněnou záběrem rybího oka. Rty má plné oparů, to jak olizuje všechny skleničky, které jsem včera nechal ve dřezu a nestačil umýt.
Slizce a bez jakékoliv možnosti setřesení mi potom vyskočí na záda, své tenké černé nohy mi pevně sepne kolem beder, a pak už jedeme spolu celým dnem jako nějaká neforemná bibytost, šklebící se jako vystřižená z akce La Putyckého nového cirkusu. La Havlika. Akrobatické číslo. Temná je všude se mnou. Citalec polyká a prská u toho a plive, ale už si asi zvykla. Toleruje ho. Lýtka sráží na mých kyčlích v rytmu basy, která mi kdysi vždycky dopoledne jela na všechny čtyři. Swingově. Ona preferuje jenom první dobu a vždycky to zazní, jako když tu nejtlustší strunu podeberete zespoda palcem, zvednete až k hranici prasknutí a necháte pak zaprskat strašným nárazem o tělo nástroje. Nu a pak je dlouhá pauza. Z těch prázdných míst na notových linkách se skládá několik měsíců většina mého hraní. Protože hraní je základní scénář žití, jak známo.
To až včera jsem vytáhl zaprášený notebook, který je určen jenom na psaní. Aby mě provokoval. Až včera, a na sílu, jsem začal po několika měsících psát. Bez chuti. Spíš jsem chtěl oddálit prodej té mašinky, která se začala tvářit právem zbytečně. Nebo jsem chtěl ukázat sám sobě, že z těch zvrásněných rýh a vyschlých roklí na šedém povrchu mého mozku ještě něco vykřešu. Temná stála pobaveně za mnou, vývrtku v ruce jako amulet, a sahala si do rozkroku ukazovákem, na kterém visel špinavý prstýnek z mokrého páchnoucího provázku. Na znamení momentálních „klenotů“ mých zakrslých a bojácných tužeb. Pak mi položila s romantickým povzdechem svoje lokty na ramena a cvrčela mi do uší jakousi prastarou, snad srbskou písničku. Ten smrad jsem cítil i svými zvukovody. Cítili jste někdy pachuť v uších? Pak mi dala přátelskou herdu do zad a s jakýmsi zvířecím smíchem mě vystrčila s přilepenou cedulí mezi mými lopatkami do třídy, kde se v lavicích dusili smíchy všichni Radkové Havlové, počínaje tím šprtem ze základky, konče maturantem s pyšnými jedničkami na tabuli cti a s fleky na kravatě po tátovi. Na té papírové ceduli byla černým fixem načmáraná moje diagnosa. Opsaná ze všech mých chorobopisů někdy od června.
Temná je moje diagnosa, tedy v podobě písmen.
Temná je ale daleko víc. Je ve mně zabydlená, a tváří se jako můj tělesný orgán. Byť je asi jenom chronickým ekzémem na předloktích mé duše. Která pak nekoná. Jen se drbe, škrábe, až do krve.
Přesto jsem počítač nezavřel.Když už jsem s tím začal.
Zatím jsou slova jenom jako kusy bezcitného mokrého prádla, které nazdařbůh věším na hodně prověšené šňůry.
Pustím si navyklým pohybem ranní radio v poličce nad umyvadlem. Ten přístroj, který vždycky spolehlivě odežene rychle všechno, co se děje tady a teď a vždycky mě tak trochu překvapí tím, že se někde venku odehrávají ještě další věci, které se zdají důležité. Umyvadlo polyká můj kašel, hleny z vleklého nočního chrápání vystřelujícího z vytahaných průdušek. Cvaká při tom zuby. Jako v té sochařské „umývárně“ pana Párala, v katakombách v Českém Krumlově, kde jsme se toulali nedávno s vílou.
Radio se dál tváří jakoby nic. To mu jde každé ráno, a vlastně pořád, velmi dobře. Já nic, já rádio!
„Burza je dnes v dobré kondici“ kníká hlas moderátora, který má témbr jako tlampač na nějakém venkovském koupališti, který vás zve na párek v hospodě na terase.
„Zatímco civilizace kondici dávno ztratila,“ pravím otráveně a plivu zubní pastu přímo do kanálku. Snažím se trefovat a zbytek stírám hranou dlaně z bílého okraje umyvadla. I jemu čistím zuby.
„Musíme obnovit růst,“ vede dál svou reproduktor a já myslím na růst kaktusů, nebo na hluboce zaklesnuté přírodní zákony, které nutí rodiče dělat nad temeny hlav svých dětí další a další čárky na futrech dveří. Tenhle růst je jiný. Třeba takový maligní melanoblastom by vám o něm mohl říct spousty věcí.
„Růst? Ale proboha kam?“ prskám vodu s pěnou na všechny strany a znovu musím média a jimi prezentovanou současnost sám v sobě přebalit, protože se chovají jako pitomé batole, které se rozhodlo sebevražedně aspirovat sunar, neboť ho chce vypít naráz celé litry. Nebo hektolitry. Nebo úplně všechno.
Tak tohle ráno mi bylo zase velké, jako když si navléknete prostěradlo s velkou dírou pro hlavu jako vlající denní košili. A pak vyrazíte na ten karneval Matrixu, kterým už dávno nevládneme. Kolik molekul mi zůstalo z doby, kdy jsem po něčem opravdu dychtil už tak nějak neřeším. Buňky se asi dávno vyměnily. Dělají to komplet prý každých sedm let. Venku se rozvaluje jakási povýšená podrážděnost Barrandova s tupou sebejistotou pevného betonu. Podzim si nás pomalu balí do tašky z mokřin a studených hmot. Na chodnících a cestách ještě není ta bělavá namrzající hmota, ale už jsou natřeny tenkou vrstvou utahaného a mdlého vosku. Peeling končícího léta začal.
Koukám zblble na televizi a balím si věci. Škoda, že tu vedle mě na kožené sedačce teď nesedí s doutníkem v koutku úst Postman, Friedman a další, kteří by si se mnou s chutí zařvali. Ta reklama jim dělá reklamu! Obrazovka na mě slastně štěká – U nás se dozvíte to nejdůležitější. My jsme události!!!! Přiznání se k moci, která každý den rodí pseudorealitu, a tahá ji z dělohy bleskových zpráv utahaných redaktorů.
„Matrix!“ utrousila jednou večer moje sousedka, když mě potkala na noční procházce se psem v egyptském kroji. Skvělá chvilka.
Nic lepšího a jasnějšího jsem nedokázal v těch měsících tisíckrát říct. Matrix. Možná to řekl lépe právě jen Thomas Friedman, když nedávno napsal jednoduchou pravdu – Země je opět plochá.
Těkám Barrandovem, jakoby hledám garáž v zlostné předtuše, že bude zase tam, kde jsem ji včera zavřel. A jenom tuším, jak se za těmi prožlucenými skly oken kolem snaží lidé najít záchytné body. V tom tekutém čase, jak by asi napsal Z. Baumann. Taky by asi napsal, že lidé díky mediím začnou mít jinak strukturovanou mapu důležitosti věcí. Je jim natolik vnucována, že začnou mít také pocit jejího definitivního stvrzení. Třeba množstvím pravidelně sledujících diváků a posluchačů. Začíná podzim a to představení je pomiliónté už tak trochu nuda, šeptá ironicky Temná. Strom s karmínovými listy, u kterého se po cestě na chvíli zastavím, prostě vymaže, pohrdavě si u něho kecne a vymočí se přímo u jeho kořenů. Zamokří si při tom špinavě hnědou sukni. Trocha zvrhlé erotiky, napadne mě, ale na erekci to vskutku není.
Otvírám vrata. V prstech se mi, bůhví jak, objeví ten správný klíč (neživé věci už delší dobu dělají otráveně spoustu věcí za mě) a vybavím si zčistajasna rozhovor, který jsem nedávno vyslechl v tramvaji.
Dvě holky, spíš už mladý ženský (básnířky se staršími korálky nad kotníky - chtělo by se napsat), ale ba ne. Ipody se sluchátky, barevné šlehy ve vlasech a notebooky u kolen. Přední linie nové generace ještě s pocitem stíhání všeho.
„Hele ta profesorka je feministka, až to vytahuje tanga k ramenům.“
„No to jak mluvila o single, to byl teda nářez.“
„Ale na druhý straně má třeba recht, když říká, že jsme v nějaký postmoderní srajdě až po uši a hledáme identitu, pevný body a žebřík s nějakejma novejma parakřesťanskejma hodnotama.“
„No dyť. Tak by podle mě měli ty chlapi bejt se ženskejma míň a ženský s nima taky. Každej by měl chodit po svým světě a hledat důležitý nový i starý věci jako houby. A pak vyrazit za tím druhým se zprávou. Lidi by si měli vyměňovat nejen tekutiny, ale daleko spíš nějaký vopravdový zprávy. Sdělovat si svoje poutě místo těch přiblblejch zpráv o válečný frontě mezi testosteronem a estrogenem. Vzájemný chemický znevýhodnění případný spolupráce.“
„Když si narazíš novýho chlapa, přinese ti zaručeně nový zprávy.“
„Blbost. Jsou to starý známý noviny zabalený do jinak barevnýho celofánu. Rozbalíš to a začneš nanovo.“
„No jo no. Co říkáš na tu Obermannku s presidentem.“
„Skončila jsem u ní jako vždycky někde na třicátý stránce. Nelepší se to. Český Počteníčko. Po vzoru pivečko.“
„Lechtací medvídek na hraní z písmenek. Háječek po vzoru smrádeček.“
„Mámě se to líbí.“
„No dyť.“
„Teď jsem četla od nějakýho sexuologa s takovým divným jako chorvatským jménem, že prej si ženský myslej, že maj svatý právo na orgasmus. A že prej nemaj!“
„To je hovadina. Maj, protože chlapi ho maj vždycky.“
„A nemůžou ho předstírat, což je zase naše výhoda.“
Obě se zahihňají, nastrčí sluchátka, teda trubky s kerosinem přímo do uší a někam rychle uletí. Mají to tak nahlas, že půlka tramvaje poslouchá bzučící Radůzu a ta druhá Nevermind. Napadá mě, na co asi chodí tyhle dvě do kina.
Tak já mám za sebou v kině třeba Strom života Terrence Malicka. Dámy a pánové (chce se mi říct) - světový filmař, jehož poslední fotku mají média stejnou už asi deset let. Sere na ně. Přišlo mi to jako dílo starého mistra, třeba Boticceliho, nezvladatelně zdobícího jakousi katedrálu. Umísťujícího titěrnost a gigantičnost věcí do kontextů, ve kterých nehledá skutečné rozměry. Je doslovný, tudíž odvážný, v téhle obecně pojídané postmoderní filmové polívce. Rozehrálo to mši a podle toho je i patetický. Oslovuje ty, kteří si nechají dobrovolně tvář ozářit skutečným a neskutečným zároveň. Tak jako Trier nechá na každém ten existenciální průšvih, který mu drze předhodí. Pak jsem viděl s vílou Nebela a taky ten klip s Neckářem. Jiskra. Malý převrat. Najednou kousíček naděje do toho všeho Citalecu. Něco se asi děje.
Měl jsem z těch Neckářových očí pocit, jakobych se díval temnými dírami jeho očnic přímo do vesmíru. Ta písnička je dobrá, říká mi pocit muzikanta, kterým jsem dvacet let asi byl. Měl jsem na pár vteřin pocit štěstí, že jsou tady mladí kluci, kteří ještě chtějí zacílit. Vybaví se mi Teorie Šťastných okamžíčků přítele No Peťi. Najednou jsem někde až u kostrče ucítil, že je to jako když se řítí šílenou rychlostí tichá a kovově chladná vesmírná loď nad zemí a občas zachytí kuželem světla něco – co je silné, možná i trvalé, nebo naopak velmi pomíjivé. No a není snad lepší sestoupit na plochu té planety a ta místa v nějaké outdoorové obuvi poctivě prochodit? Za buněčnou stěnou každé návštěvy jiného prostoru je ve hře té „lotynky“ i pravost. Jdeme tam a nevíme, asi ale i sázíme. Zaplaťpánbu.
Nebo zaplaťme my sami za to.
Jedu. Už nemám sílu volit z paměti schované v palubní desce nějaké rozhlasové stanice. Poslouchám Glasse, Gabriela. Topola a Tristana a Isoldu. V očích mám horizont a taky fotky paní Kyndrové. Není to tak dlouho, co jsem na ně zíral snad hodinu. Přemítám o dekadenci, která tady všude kolem je, ale nenapsaná pořád působí spíš jako protestující výkřik. Utiší mě až Dragoun. Roman. V hlase má tenhle chlapík nějakou pyšnou tíseň či co. Bolavou vášeň.
Pitva. Jako vždycky se dívám na ty mrtvé rozvrácené tělní stěny plné mlaskavé žluti tuku. Tělo je otevřené. Buddhista by mi asi vynadal. Já jsem to všechno udělal natvrdo a ostrým kovem.Čakry nečakry. Hrudník toho chudáka zívá zeširoka a dodaleka, Daniela mi podává stříkačku s dlouhou jehlou navyklým pohybem. Pozorujeme se jenom koutky očí. Periferie. Já rozstřihnu nůžkami, které se mi obrací v ruce samy (nečekají co já), osrdečník a obnažím oble vypouklou pravou srdeční síň. Vypíná se proti mně jako temně modrý achát. Krev z ní dostávám rychle a zkušeně, ale vždycky se ozve zazurčení velké radostné úlevy všech na pitevně. Solidarita. Pracujeme jako divadelní tým při tisící derniéře. Měníme průběžně scény, jako když Krajčo a další v Ungeltu při setmělých pauzách mezi ději rychle přenášejí nábytek a kulisy a dělají to rytmicky, řemeslně a bez emocí. Kulisáci v robotě. A pak hned najednou ve světlech zase herci.
Na těch nerezových stolech v pár dnech za sebou leží dvě osmnáctileté holky. Jsou zbytkově hezké. Očima přejedu jejich rozkrok. Tam na pitevně si to můžu dovolit a taky omluvit procesem jakéhosi zkoumání. Teď, když o tom píšu, už se vystavuju pocitu jisté nepatřičnosti a studu. Pamatuju si ty roky kdysi, když mi bylo taky tolik, na ty zarostlé kudrnaté klíny holek. Pamatuju si i šustění chlupů pod krepsilonkami žen, jimž jsem se koukal na nohy, když jsem stál s mámou ve frontě u řezníka vždycky ve čtvrtek na zbylou flákotu, která nám potom rozčeřila víkend něčím tak vzácným a absolutním, jako byla jasná vůně trpasličího blahobytu. Ze sedmdesátých mi zbyly vlastně jenom pachy a chlupy. Sešity s Rychlými Šípy, šíleně vonící Rosana mámy za padesát kaček, a taky Zuzka, z jejíchž vlasů, prolezlých tuzexovým banánovým šamponem, který se valil všude kolem, mi zůstala malinkatá jizva. Zbytek dávno ztracené a zmizelé vůně.
Čtu Morální zvíře. Čtu o tom, že jsme vlastně pořád někde v neolitu, jen jsme se naučili pantomimu a titulky nových dob. Vlastně pořád někde civíme těmi svými žlutými zornicemi na stádo, které chceme tak trochu sežrat. Pořád, někde v keři, sledujeme to hejno zeber a cítíme jenom jednu věc, a tou je hlad. Chuť. Jedno, jestli při tom citujeme Eca, nebo Kunderu. Podezřelé a tudíž už skoro obviněné jsou geny.
Robert Wright píše:
Pochopíme-li, že geny často řídí naše chování na podvědomé úrovni, bude to prvním krokem k poznání, že jsme všichni nejen ve svém sexuálním chování, ale i v mnoha jiných ohledech loutkami, a pokud se chceme alespoň částečně osvobodit, nejsnáze se nám to podaří, když se pokusíme odhalit úmysly toho, kdo loutky vodí. Podrobný popis jeho záměrů zabere dosti místa. Myslím ale, že nic nezkazím, když hned na začátku prozradím, že loutkářovi vůbec nezáleží na tom, zda jsou jeho loutky šťastné.
Myslím i na to kde se sbírá tu malinké, tu gigantické zlo v lidech. Čtu Poněšického, Sterna, kultovní Generaci X, po létech i Orwella. Do ruky mi padne i Jonathan Littel a jeho Laskavá bohyně, kde píše o tom, že pravým nebezpečím jsou docela mrňaví lidé, obyčejní a tak nějak obhajitelní. Morální zvířata. Zase jsem v titulcích. K našim soukromým filmečkům.
A nečteme náhodou svoji současnost právě jenom v titulcích? Které za nás vybarví skutečnost? Pan Novák našel takovouhle houbu. U Třebíče vytáhli koně z řeky. Támhleten slavnej senil se znovu žení. Chápete to?
Matrix.
Čtu Labyrint revue, Cunninghama, paní Jongovou. Čtu taky Millera. Jeho text občas zahřmí, to když dá vedle sebe do stejného fochu semeno a hvězdu zkrocenou v básni. Je to snad lepší než jeho Obratníky. Temná ho nenávidí. Dobře cítí, že mě ty jeho věty vrací vždycky o kus zpátky.
„Tak ty už chodíš do kina, čteš, cítíš Dragouna? No to je kurva dobrá zpráva bratře !“ Tak praví vystudovaný psycholog a spolunámořník Jára do telefonu.
Nu tak dobře.
Temná škytá smíchy. Ale zornice má jako střílny.
Najednou večer najdu nějaký text o vyloučených. Diaspora – skupina lidí světící svým pobytem v alkoholních a meditačních místnostech určitou myšlenku, kličkující, vrávorající uličkami triviality, v blozích, divadlech a skulinách. Je tady. Vyhnanci, stejně nepřijatelní jako muslimové, Číňani nebo Vietnamci. Reakcí je spousta. Nenecháme jim prostor. Občanská společnost skončila jako patetické loutkové divadlo někde dávno, asi s presidentem Havlem. A já se pokaždé ptám na to nejzákladnější. Na tu zásadní otázku, kterou musíme položit přede všechno, co se na nás teď ze všech stran řítí.
„A KDO to říká????“
Vždycky na něj někde narazím. F. Diaz: pro mě umění bez lidské ruky. Tedy vlastně umění lidských rukou, které se v pravou chvíli dobrovolně podřídí amputaci. S prvotním impulsem tvoření umělec vyběhne. Aby pak náhle zmizel někde v depu. Závidím mu jeho sílu vyřadit se z tohohle procesu. Titulky nula, morální zvíře na šesti řetězech. Kuličky se valí podle počtu a dechu zúčastněných. Dílo nemá konce. Genius.
Mám telefon. Zase poslouchám, co se kde jako stalo.
A co já vlastně vím o tom, co se děje, když u toho nejsem ? Je mi to sice sděleno – tedy první zkreslení (jazykové, paměťové), pak klapka - a ejhle moje představa (tedy filtrovaná minulostí) a najednou je rozostření prostě příliš velké. Okamžik přítomnosti, té aktuální, autentické, trvá tak tři vteřiny, zbytek je souboj se sdělením z minula. Uchopujeme už jen chladnoucí mrtvolky chvil, které už tu s námi nejsou. Spolu se sdělitelem jsme ve dvojím překladu. Aktuální okamžik kamsi cválá a já jsem jen tichým svědkem jeho vzdalujících se kopyt. A zpráv odněkud o tom zvuku. Nejlépe v titulcích.
Život je jenom zpráva o něm. Tak nějak mi to vychází.
Koluje ve mně dvojí krev. Bůhvíkde jsem ji dostal jako transfuzi, nebo po dávkách a nenápadně v podstrčených nápojích. Omývá se na staveništích, kde se utvářejí spoje mezi těmi malými šedými kuličkami v mozku. Pohltávám jich tisíce a vždycky myslím na jejich tvůrce, jak asi těžce polykal, když mi je předhazoval ke žvýkání. Cirkuluje ve mně krev patologických zvědavců, co se spouští po tenkých vláknech neuronů do hlubin věcí a rozhoupávají se, aby se možná skokem dostali až za jejich hradby.
A aby vytvořily další titulek – pokud možno čtivý?
Taky jsou tu divnochvíle.
Takové ty chvilky, které nejsou neseny žádným prvkem, který by mohl vyvolat jejich snadnou zapamatovatelnost, které pak jako vazelína, nebo loňský med, vplynou do dalších a dalších podob, stejně málo zaznamenatelných, aby nakonec slezly někde tiše po omítce zcela nepovšimnuty (pozn. autora - jak se na tu dlouhou větu koukám, nemohu se zbavit pocitu, že onanuju občas nad zcela artistním sestavením slov, které toho moc v batohu nemají).
Tak je tu i Martin.
Martin. S vysokým čelem, které jakoby neustále hlásí, že si pan majitel často vyhání vlasy rukou směrem vzhůru. Jakoby mu vadily ve vidění. Pootevřená ústa mají za cíl určovat pocit trvalého překvapování. Neoholená tvář (přitom strojkem pečlivě hlídaná) má nejspíše dáti najevo určitou bezuzdnost a rebelii. Pravdaže tvrdě koncepčně zvládnutou.
V očích a sanicích má zapsán kód, který lze přeložit jenom jako mírnou a trvalou bolest. Bolest z toho – co ve skutečnosti nemusel nikdy podstoupit.
Přesto právě s ním čas ani tak neubývá, jako spíš nabývá. Spolu s Heideggerem si vždycky u piva s Martinem říkám: zapomínáme být, takže vlastně pořád vzpomínáme.
„Vydáváš se na dlouhé procházky mezi lidi, domy a věci. Nafukuješ jako bublinu něco, co má velmi tenký plastový obrys, jím se dotýkáš velmi letmo okolí a to lehké zapraskání pak označíš za svoji duši,“ spustí a dodá, že neví, kde to četl, ale že je rád, že to mohl konečně použít.
„Přitom se na dně té koule kroutí většinou něco malého, vyděšeného a tudíž trochu zlého,“ přidám se v očekávání střelnice, kde vlastně o nic nejde. Mimochodem taky nevím, kde jsem to přečetl.
„Je to jen jízda. Nic víc. Znovu koukáme z okýnka na stejný věci. Schopnost údivu se ztrácí jako chuť na sex po 20 letech vztahu. Čekáme na nějakou náhodu, protože náhody jsou andělé, jak kdysi správně napsal Hakl.“
„Takže titulky. A nejsou lidi vlastně vlastníma titulkama?“
“Spíš loutkama, který tahaj na nitích, akorát, že ne shora, ale nějak nešikovně zevnitř.“
Mlčím.
„Nemlč. Mlčet se má po něčem. O tom se pak mlčí, ty troubo.“
„Po opravdu Něčem se mluví, ne?“
„Spíš se potom jen kecá, jakoby se šamansky přivolávalo zpátky to Něco.“
A na to se napijem, jurodivě zaržáme a říháme, protože jsme se najednou trochu polekali slov, která jsme, zcela nepřipravená, nechali ze svých stájí před chvílí vyběhnout na zmrzlý ranní vzduch.
A pak dál dlíme nad sklem s tekutinami, ve kterých není tajemství, ale jenom úleva.
Dál, nad stolem mezi náma, běží myšlenky, které mají výbušnost leda tak zaschlého oleje na dně pánve.
No a tak ten večer vznikla postava, kterou nakonec jako jedinou jsem mohl být. Nedorostl jsem do ní. Odrostl jsem k ní. Nemocný chlap.
Ale pokračuju v tom tančení nad pivem s doktorem, který když chce, myslí. Tedy když chtěl, myslel.
A on – česajíc si už dávno neexistující vlasy nad čelem, dí:
„Jak je kolem tebe víc osob, můžeš mít znovu pocit jakéhosi karnevalu, který se koná tak trochu i na Tvoji počest. A začneš se tak jako vnitřně vlnit. V těchhle věcech je rozený solitér poněkud ve výhodě. Může onanovat s pocitem podobenství, tedy obhajoby.“
Snažím se mu vnutit teorii titulků.
„Titulek je cokoliv, co dělá zkratku, mrtvá Diana, mrtví hokejisti na Staromáku, titulkem je i pěkně rytmická espézetka. Už delší dobu je sleduju na dálnici. Ty frčící mikrobillboardy vlastní důležitosti. Které jsou v podstatě strašlivě dětinské.“
„Fetiše,“ prskne.
„Jo fetiše, za kterými stojím, protože nás ochraňovaly a ochraňují, amen.“
„Takže Mašíni, mnichovská zrada, patriarchové zaměnění za demokratický kluky, obyčejný život ve stínu zla, týraná zvířátka, emotikon, neboli citosvod polomrtvých, aby měli pocit, že na chvilku žijí.“
„Jsme hovada, morální zvířata,“ umravňuju ho.
„No tak třeba Etienn de La Boetie ve své Rozpravě o dobrovolném otroctví píše o tom, že jsme zlí někde až v prodloužený míše. Z podstaty.“
„Konrad Lorenz o tom rozšafně psal už dávno. A Poněšický a Stern taky. Tuhle jsem četl, že Vaculíka oslovili, aby napsal nějakých nových Dva tisíce slov. On jim odpověděl, že už ne. Že to zlo, proti kterému jsme tehdy byli a které sídlilo na jednom místě a mělo svoji adresu, se demokraticky rozprostřelo. Dnes může každý dělat pořádek akorát kolem sebe.“
„Zlo je základ civilizačního průseru, na kterém si nejmenované vatikánské eseróčko udělalo byznys. Je to tam. Pamatuješ na Zimbardův experiment z roku 1971? Jak se ti študáci likvidovali jenom pro to, že dostali různý mundůry?“
„No on to začal už dávno před ním Stanley Milgram. V šedesátejch letech. T o jsou ošidný a nebezpečný experimenty s našimi vnitřními démony.“
„Já bych řekl že, když ne osvěžující, tak je to aspoň osvobozující.“
„Teď nedávno to zopakovala jedna velká televize. To bys koukal, jak „soutěžící“ pouštěli za tisíc euro 400 voltů do svých parťáků. Jsme někde uvnitř normální vrazi.“
„Nikoliv, jenom strojkem vyholení predátoři v kravatách, který to pouštěj po troškách doma, ve svých korporátech, nebo v sado maso salonech.“
„Záleží jen na mundurech. Dostaneš ho. A jedeš.“
„A máš na límci třeba visačku člena parlamentu?“
„Jo.“
A pak už mluvím souvisle. Po třech pivech a dvou vodkách to jede, jako voda v té šlajsně v Krumlově, na kterou jsme uhranutě čučeli s vílou z hradeb zámku. Morální zvířátka v nás tleskala packama, když se tam někdo udělal.
Apropo pot víly je lék. To jsem si zjistil. Počíná si v noci jako drak, který touží kupodivu po princovi. Ti dva jsou potom celí zakletí. A já vždycky zapomenu na to, že ta postel byla pozdě večer zpočátku spíš něco jako halda fáčů a obvazů někde u stěny lazaretu.
Je tady taky můj syn. Tadeáš. Posloucháme spolu Cobaina. Fotím ho při tom tak rychle, že se nestačí bránit. Morrison is not death. Vyrostl.
Čtu o tom, že 20. července umřel Lucián Freud. Objevitel oholené syrovosti a bolesti z devastující krásy. Vynálezce grafické účasti autora na milosrdenství, smradu, špíně a celulitidě. Vše smícháno se stářím a navíc v jeho nejdurovějších akordech. Aby byla anatomie, tak jak má být, klouby v jamkách a orgány na svých místech.
„Některé věci se nenaučíš. Musíš je potkat a pak vyrvat světu z pracek. Vyvlastnit je. Duše je někde mezi tvým vědomím a podvědomím. Něco prostě neumyslíš,“ říká mi Leoš o něco později na jakémsi srazu. Žil nějaký čas jako mnich na Srí Lance.
„Tam bych asi nemohl hlídat nástup návštěvníků na svých stránkách, že?“ Žertuji. I když …
„Jsou lidi, které nenávidíš, před Srí Lankou je ovšem musíš pustit.“
„Odpovím ti tím, co nedávno někomu řekl chlap jako hora, totiž J. Stránský:
Nenávist? Mýlíte se. Nenávist je vztah. A já k vám nemám vůbec žádný vztah.“
Píšu a píšu. Hodiny běží jak o závod, bez ohledu na to , že už by se mělo jít spát. A nemyslím na paní Helenu, která hltá Monyovou. Žije na jiném ostrově. Já hotovky nenabízím, spíš zkouším kolemjdoucí zvrtnout k nahlédnutí na při, kterou vedu sám se sebou, na tu velkou pranici s otázkami, které si umím položit, ale na odpovědi už často nestačím.
A pak už jen čtu z těch pár papírků, co mi zbyly po kapsách. Není jich moc. Temná mi je vyhazuje.
Pochopil jsem, že je dobře se vyhýbat tomu, co nese negativní energii a od určitého věku daleko víc tomu, co nenese energii vůbec žádnou.
Kundera je spisovatel nemožnosti návratu. Píše celý život o tom, že nelze soudit, jen je možné se pokusit porozumět.
Jako je tma pouhou nepřítomností světla, vše je věcí poměřování. Ten, kdo necítí opravdovou velikost, nemůže nikdy nahlédnout svoji malost.
Poslouchám v noci v radiu jakéhosi profesora fyziky, který smrtelně vážně hovoří o tom, že vědci doposud neví co je teplota. Zesílím to. Nevypadá to totiž jako titulek. Vytvořili jsme pouze stupnice, teploměry a tabulky. Ty ale nemají s teplotou moc společného. Stejné je to s velkou částí reality. Ta je většinou výsledkem nepřítomnosti něčeho jiného. Vytvořili jsme titulky a v těch si čteme. Nic víc.
„Tak fajn,“ odtuší nad ránem Temná.
„To co tady smolíš, to jsou jenom titulky? Nebo že by dabing? Potřebuješ, aby těm tvejm nablblejm filmům někdo rozuměl?“
Temná je zkrátka se mnou.Je mi věrná.
Toužím po volném nadechnutí a po svobodě.Asi mi na tom záleží.
Ale ještě se na to radši Temné pro jistotu zeptám.