Aktuality

Myšlenka dne

Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1920979 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

O Temné, titulcích a morálním zvířeti

xx

...

xx

P.Glass

xx

Katakomby v Č.Krumlově - M.Páral

xx

D.Kyndrová

xx

...

xx

Roman Dragoun

xx

..

xx

..

xx

..

xx

...

xx

..

xx

...

xx

...

xx

...

xx

..

xx

...

xx

...

R.Dragoun- Kronikář 04 Kronikar.mp3

Ztloustl jsem. A znemotorněl.

 

Jakoby to moje tělesno nějak poslušně a povojensku, přehlídkovým parádemaršem následovalo mozek, který se už pár týdnů jen tak povaluje, a potí se jen, když občas pro vlastní potěšení válí nicneříkající sudy. Mám pocit věčně mastných prstů, které klouzají po věcech mého světa, které jako by byly najednou vakuovány do tenkých igelitových folií. V rožcích těch plastových polštářů se pak občas vysráží kalná růžová tekutina. Buď se to všechno uvnitř kazí, nebo rozmrazuje. Nevím.

 

Ale přerovnávám pravidelně ty balíčky do úhledných štosů a hledím si toho, aby žádný nepřečuhoval. S pocitem, že žiju každý den nově.

 

To Einstein kdysi definoval šílenství jako stav, kdy člověk neustále opakuje stejnou činnost v očekávání rozdílných výsledků?

Fakt je, že mě už nějaký čas Famfrlína hlídá.

Pro ty divné věty, které si občas přečte na těch plastech, pro ta rozmazaná jinotajná slova nadýchaná do jinovatky mými ztvrdlými rty.

 

Nedokážu se už opít do němoty, protože jsem zjistil, že při tom pořád ještě slyším.Není už nic, co by mě oněmělo a zároveň při tom neřeklo nějakou potrhlou zvěst.

 

V rámci ranní identifikace u zrcadla v koupelně se zas a znova beru na milost. Přisuzuju si, samozřejmě neprávem, určitý významný počet bodů na škále sebedůležitosti. Ten člověk, jaksi neškodně hledící z lesklé plochy naproti, občas konejšivě mluví. Říká takovým dabingovým a hodně vyklidněným hlasem spoustu věcí. Tak třeba:

 „...už přece znáš konce příběhů, už nemáš touhu a přesvědčení, že se věci nějak stanou podle tvého. Tvoje Ego se líně pase na starých loukách a ty jsi mu vlastně tak trochu jedno. Už víš, že některé věci jsou neodstranitelné. Jako skvrny, které jsi kdysi naflákal na své první dospělé koberce…“

 

  Temná stojí tiše, už snad pár měsíců, hned za dveřmi do lázně a láká mě ven. Plosky jejích špinavých nohou mlaskají po dlaždicích. Už vím, kdy přijde. Většinou nestačím ani zalít kafe. Přišourá se se samozřejmostí oválené a pomačkané spolubydlící, která má zaplaceno na dlouho dopředu. Tváří se jakože navždy. Hlavu nakloněnou na stranu, černé mastné vlasy v čůrcích spouští přes jedno rameno jako starou záclonu. V důlcích nazelenalého obličeje vládnou veliké duhovky, ve kterých vidím vždycky jen svoji vlastní siluetu, przněnou záběrem rybího oka. Rty má plné oparů, to jak olizuje všechny skleničky, které jsem včera nechal ve dřezu a nestačil umýt. 

 

 Slizce a bez jakékoliv možnosti setřesení mi potom vyskočí na záda, své tenké černé nohy mi pevně sepne kolem beder, a pak už jedeme spolu celým dnem jako nějaká neforemná bibytost, šklebící se jako vystřižená z akce La Putyckého nového cirkusu. La Havlika. Akrobatické číslo. Temná je všude se mnou. Citalec polyká a prská u toho a plive, ale už si asi zvykla. Toleruje ho. Lýtka sráží na mých kyčlích v rytmu basy, která mi kdysi vždycky dopoledne jela na všechny čtyři. Swingově. Ona preferuje jenom první dobu a vždycky to zazní, jako když tu nejtlustší strunu podeberete zespoda palcem, zvednete až k hranici prasknutí a necháte pak zaprskat strašným nárazem o tělo nástroje. Nu a pak je dlouhá pauza. Z těch prázdných míst na notových linkách se skládá několik měsíců většina mého hraní. Protože hraní je základní scénář žití, jak známo.

 

To až včera jsem vytáhl zaprášený notebook, který je určen jenom na psaní. Aby mě provokoval. Až včera, a na sílu, jsem začal po několika měsících psát. Bez chuti. Spíš jsem chtěl oddálit prodej té mašinky, která se začala tvářit právem zbytečně. Nebo jsem chtěl ukázat sám sobě, že z těch zvrásněných rýh a vyschlých roklí na šedém povrchu mého mozku ještě něco vykřešu. Temná stála pobaveně za mnou, vývrtku v ruce jako amulet, a sahala si do rozkroku ukazovákem, na kterém visel špinavý prstýnek z mokrého páchnoucího provázku. Na znamení momentálních „klenotů“ mých zakrslých a bojácných tužeb. Pak mi položila s romantickým povzdechem svoje lokty na ramena a cvrčela mi do uší jakousi prastarou, snad srbskou písničku. Ten smrad jsem cítil i svými zvukovody. Cítili jste někdy pachuť v uších? Pak mi dala přátelskou herdu do zad a s jakýmsi zvířecím smíchem mě vystrčila s přilepenou cedulí mezi mými lopatkami do třídy, kde se v lavicích dusili smíchy všichni Radkové Havlové, počínaje tím šprtem ze základky, konče maturantem s pyšnými jedničkami na tabuli cti a s fleky na kravatě po tátovi. Na té papírové ceduli byla černým fixem načmáraná moje diagnosa. Opsaná ze všech mých chorobopisů někdy od června.

 

Temná je moje diagnosa, tedy v podobě písmen.

Temná je ale daleko víc. Je ve mně zabydlená, a tváří se jako můj tělesný orgán. Byť je asi jenom chronickým ekzémem na předloktích mé duše. Která pak nekoná. Jen se drbe, škrábe, až do krve.

 Přesto jsem počítač nezavřel.Když už jsem s tím začal.

Zatím jsou slova jenom jako kusy bezcitného mokrého prádla, které nazdařbůh věším na hodně prověšené šňůry.

 

Pustím si navyklým pohybem ranní radio v poličce nad umyvadlem. Ten přístroj, který vždycky spolehlivě odežene rychle všechno, co se děje tady a teď a vždycky mě tak trochu překvapí tím, že se někde venku odehrávají ještě další věci, které se zdají důležité. Umyvadlo polyká můj kašel, hleny z vleklého nočního chrápání vystřelujícího z vytahaných průdušek. Cvaká při tom zuby. Jako v té sochařské „umývárně“ pana Párala, v katakombách v Českém Krumlově, kde jsme se toulali nedávno s vílou.

 

Radio se dál tváří jakoby nic. To mu jde každé ráno, a vlastně pořád, velmi dobře. Já nic, já rádio!

 

„Burza je dnes v dobré kondici“ kníká hlas moderátora, který má témbr jako tlampač na nějakém venkovském koupališti, který vás zve na párek v hospodě na terase.

 

„Zatímco civilizace kondici dávno ztratila,“ pravím otráveně a plivu zubní pastu přímo do kanálku. Snažím se trefovat a zbytek stírám hranou dlaně z bílého okraje umyvadla. I jemu čistím zuby.

 

„Musíme obnovit růst,“ vede dál svou reproduktor a já myslím na růst kaktusů, nebo na hluboce zaklesnuté přírodní zákony, které nutí rodiče dělat nad temeny hlav svých dětí další a další čárky na futrech dveří. Tenhle růst je jiný. Třeba takový maligní melanoblastom by vám o něm mohl říct spousty věcí.

 

„Růst? Ale proboha kam?“ prskám vodu s pěnou na všechny strany a znovu musím média a jimi prezentovanou současnost sám v sobě přebalit, protože se chovají jako pitomé batole, které se rozhodlo sebevražedně aspirovat sunar, neboť ho chce vypít naráz celé litry. Nebo hektolitry. Nebo úplně všechno.

 

Tak tohle ráno mi bylo zase velké, jako když si navléknete prostěradlo s velkou dírou pro hlavu jako vlající denní košili. A pak vyrazíte na ten karneval Matrixu, kterým už dávno nevládneme. Kolik molekul mi zůstalo z doby, kdy jsem po něčem opravdu dychtil už tak nějak neřeším. Buňky se asi dávno vyměnily. Dělají to komplet prý každých sedm let. Venku se rozvaluje jakási povýšená podrážděnost Barrandova s tupou sebejistotou pevného betonu. Podzim si nás pomalu balí do tašky z mokřin a studených hmot. Na chodnících a cestách ještě není ta bělavá namrzající hmota, ale už jsou natřeny tenkou vrstvou utahaného a mdlého vosku. Peeling končícího léta začal.

 

Koukám zblble na televizi a balím si věci. Škoda, že tu vedle mě na kožené sedačce teď nesedí s doutníkem v koutku úst Postman, Friedman a další, kteří by si se mnou s chutí zařvali. Ta reklama jim dělá reklamu! Obrazovka na mě slastně štěká – U nás se dozvíte to nejdůležitější. My jsme události!!!! Přiznání se k moci, která každý den rodí pseudorealitu, a tahá ji z dělohy bleskových zpráv utahaných redaktorů.

„Matrix!“ utrousila jednou večer moje sousedka, když mě potkala na noční procházce se psem v egyptském kroji. Skvělá chvilka.

Nic lepšího a jasnějšího jsem nedokázal v těch měsících tisíckrát říct. Matrix. Možná to řekl lépe právě jen Thomas Friedman, když nedávno napsal jednoduchou pravdu – Země je opět plochá. 

 

Těkám Barrandovem, jakoby hledám garáž v zlostné předtuše, že bude zase tam, kde jsem ji včera zavřel. A jenom tuším, jak se za těmi prožlucenými skly oken kolem snaží lidé najít záchytné body. V tom tekutém čase, jak by asi napsal Z. Baumann. Taky by asi napsal, že lidé díky mediím začnou mít jinak strukturovanou mapu důležitosti věcí. Je jim natolik vnucována, že začnou mít také pocit jejího definitivního stvrzení. Třeba množstvím pravidelně sledujících diváků a posluchačů. Začíná podzim a to představení je pomiliónté už tak trochu nuda, šeptá ironicky Temná. Strom s karmínovými listy, u kterého se po cestě na chvíli zastavím, prostě vymaže, pohrdavě si u něho kecne a vymočí se přímo u jeho kořenů. Zamokří si při tom špinavě hnědou sukni. Trocha zvrhlé erotiky, napadne mě, ale na erekci to vskutku není.

 

 Otvírám vrata. V prstech se mi, bůhví jak, objeví ten správný klíč (neživé věci už delší dobu dělají otráveně spoustu věcí za mě) a vybavím si zčistajasna rozhovor, který jsem nedávno vyslechl v tramvaji. 

 

 Dvě holky, spíš už mladý ženský (básnířky se staršími korálky nad kotníky - chtělo by se napsat), ale ba ne. Ipody se sluchátky, barevné šlehy ve vlasech a notebooky u kolen. Přední linie nové generace ještě s pocitem stíhání všeho.

 

„Hele ta profesorka je feministka, až to vytahuje tanga k ramenům.“

„No to jak mluvila o single, to byl teda nářez.“

„Ale na druhý straně má třeba recht, když říká, že jsme v nějaký postmoderní srajdě až po uši a hledáme identitu, pevný body a žebřík s nějakejma novejma parakřesťanskejma hodnotama.“

„No dyť. Tak by podle mě měli ty chlapi bejt se ženskejma míň a ženský s nima taky. Každej by měl chodit po svým světě a hledat důležitý nový i starý věci jako houby. A pak vyrazit za tím druhým se zprávou. Lidi by si měli vyměňovat nejen tekutiny, ale daleko spíš nějaký vopravdový zprávy. Sdělovat si svoje poutě místo těch přiblblejch zpráv o válečný frontě mezi testosteronem a estrogenem. Vzájemný chemický znevýhodnění případný spolupráce.“

„Když si narazíš novýho chlapa, přinese ti zaručeně nový zprávy.“

„Blbost. Jsou to starý známý noviny zabalený do jinak barevnýho celofánu. Rozbalíš to a začneš nanovo.“

„No jo no. Co říkáš na tu Obermannku s presidentem.“

„Skončila jsem u ní jako vždycky někde na třicátý stránce. Nelepší se to. Český Počteníčko. Po vzoru pivečko.“

„Lechtací medvídek na hraní z písmenek. Háječek po vzoru smrádeček.“

„Mámě se to líbí.“

„No dyť.“

„Teď jsem četla od nějakýho sexuologa s takovým divným jako chorvatským jménem, že prej si ženský myslej, že maj svatý právo na orgasmus. A že prej nemaj!“

„To je hovadina. Maj, protože chlapi ho maj vždycky.“

„A nemůžou ho předstírat, což je zase naše výhoda.“

 

Obě se zahihňají, nastrčí sluchátka, teda trubky s kerosinem přímo do uší a někam rychle uletí. Mají to tak nahlas, že půlka tramvaje poslouchá bzučící Radůzu a ta druhá Nevermind. Napadá mě, na co asi chodí tyhle dvě do kina.

 

 

Tak já mám za sebou v kině třeba Strom života Terrence Malicka. Dámy a pánové (chce se mi říct) - světový filmař, jehož poslední fotku mají média stejnou už asi deset let. Sere na ně. Přišlo mi to jako dílo starého mistra, třeba Boticceliho, nezvladatelně zdobícího jakousi katedrálu. Umísťujícího titěrnost a gigantičnost věcí do kontextů, ve kterých nehledá skutečné rozměry. Je doslovný, tudíž odvážný, v téhle obecně pojídané postmoderní filmové polívce. Rozehrálo to mši a podle toho je i patetický. Oslovuje ty, kteří si nechají dobrovolně tvář ozářit skutečným a neskutečným zároveň. Tak jako Trier nechá na každém ten existenciální průšvih, který mu drze předhodí. Pak jsem viděl s vílou Nebela a taky ten klip s Neckářem. Jiskra. Malý převrat. Najednou kousíček naděje do toho všeho Citalecu. Něco se asi děje.

 

 Měl jsem z těch Neckářových očí pocit, jakobych se díval temnými dírami jeho očnic přímo do vesmíru. Ta písnička je dobrá, říká mi pocit muzikanta, kterým jsem dvacet let asi byl. Měl jsem na pár vteřin pocit štěstí, že jsou tady mladí kluci, kteří ještě chtějí zacílit. Vybaví se mi Teorie Šťastných okamžíčků přítele No Peťi. Najednou jsem někde až u kostrče ucítil, že je to jako když se řítí šílenou rychlostí tichá a kovově chladná vesmírná loď nad zemí a občas zachytí kuželem světla něco – co je silné, možná i trvalé, nebo naopak velmi pomíjivé. No a není snad lepší sestoupit na plochu té planety a ta místa v nějaké outdoorové obuvi poctivě prochodit? Za buněčnou stěnou každé návštěvy jiného prostoru je ve hře té „lotynky“ i pravost. Jdeme tam a nevíme, asi ale i sázíme. Zaplaťpánbu.

 Nebo zaplaťme my sami za to.

 

Jedu. Už nemám sílu volit z paměti schované v palubní desce nějaké rozhlasové stanice. Poslouchám Glasse, Gabriela. Topola a Tristana a Isoldu. V očích mám horizont a taky fotky paní Kyndrové. Není to tak dlouho, co jsem na ně zíral snad hodinu. Přemítám o dekadenci, která tady všude kolem je, ale nenapsaná pořád působí spíš jako protestující výkřik. Utiší mě až Dragoun. Roman. V hlase má tenhle chlapík nějakou pyšnou tíseň či co. Bolavou vášeň.

 

Pitva. Jako vždycky se dívám na ty mrtvé rozvrácené tělní stěny plné mlaskavé žluti tuku. Tělo je otevřené. Buddhista by mi asi vynadal. Já jsem to všechno udělal natvrdo a ostrým kovem.Čakry nečakry. Hrudník toho chudáka zívá zeširoka a dodaleka, Daniela mi podává stříkačku s dlouhou jehlou navyklým pohybem. Pozorujeme se jenom koutky očí. Periferie. Já rozstřihnu nůžkami, které se mi obrací v ruce samy (nečekají co já), osrdečník a obnažím oble vypouklou pravou srdeční síň. Vypíná se proti mně jako temně modrý achát. Krev z ní dostávám rychle a zkušeně, ale vždycky se ozve zazurčení velké radostné úlevy všech na pitevně. Solidarita. Pracujeme jako divadelní tým při tisící derniéře. Měníme průběžně scény, jako když Krajčo a další v Ungeltu při setmělých pauzách mezi ději rychle přenášejí nábytek a kulisy a dělají to rytmicky, řemeslně a bez emocí. Kulisáci v robotě. A pak hned najednou ve světlech zase herci.

 

Na těch nerezových stolech v pár dnech za sebou leží dvě osmnáctileté holky. Jsou zbytkově hezké. Očima přejedu jejich rozkrok. Tam na pitevně si to můžu dovolit a taky omluvit procesem jakéhosi zkoumání. Teď, když o tom píšu, už se vystavuju pocitu jisté nepatřičnosti a studu. Pamatuju si ty roky kdysi, když mi bylo taky tolik, na ty zarostlé kudrnaté klíny holek. Pamatuju si i šustění chlupů pod krepsilonkami žen, jimž jsem se koukal na nohy, když jsem stál s mámou ve frontě u řezníka vždycky ve čtvrtek na zbylou flákotu, která nám potom rozčeřila víkend něčím tak vzácným a absolutním, jako byla jasná vůně trpasličího blahobytu. Ze sedmdesátých mi zbyly vlastně jenom pachy a chlupy. Sešity s Rychlými Šípy, šíleně vonící Rosana mámy za padesát kaček, a taky Zuzka, z jejíchž vlasů, prolezlých  tuzexovým banánovým šamponem, který se valil všude kolem, mi zůstala malinkatá jizva. Zbytek dávno ztracené a zmizelé vůně.

 

 Čtu Morální zvíře. Čtu o tom, že jsme vlastně pořád někde v neolitu, jen jsme se naučili pantomimu a titulky nových dob. Vlastně pořád někde civíme těmi svými žlutými zornicemi na stádo, které chceme tak trochu sežrat. Pořád, někde v keři, sledujeme to hejno zeber a cítíme jenom jednu věc, a tou je hlad. Chuť. Jedno, jestli při tom citujeme Eca, nebo Kunderu. Podezřelé a tudíž už skoro obviněné jsou geny.

 

Robert Wright píše:

 

 Pochopíme-li, že geny často řídí naše chování na podvědomé úrovni, bude to prvním krokem k poznání, že jsme všichni nejen ve svém sexuálním chování, ale i v mnoha jiných ohledech loutkami, a pokud se chceme alespoň částečně osvobodit, nejsnáze se nám to podaří, když se pokusíme odhalit úmysly toho, kdo loutky vodí. Podrobný popis jeho záměrů zabere dosti místa. Myslím ale, že nic nezkazím, když hned na začátku prozradím, že loutkářovi vůbec nezáleží na tom, zda jsou jeho loutky šťastné.

 

Myslím i na to kde se sbírá tu malinké, tu gigantické zlo v lidech. Čtu Poněšického, Sterna, kultovní Generaci X, po létech i Orwella. Do ruky mi padne i Jonathan Littel a jeho Laskavá bohyně, kde píše o tom, že pravým nebezpečím jsou docela mrňaví lidé, obyčejní a tak nějak obhajitelní. Morální zvířata. Zase jsem v titulcích. K našim soukromým filmečkům.

 

A nečteme náhodou svoji současnost právě jenom v titulcích? Které za nás vybarví skutečnost? Pan Novák našel takovouhle houbu. U Třebíče vytáhli koně z řeky. Támhleten slavnej senil se znovu žení. Chápete to?

 

Matrix.

 Čtu Labyrint revue, Cunninghama, paní Jongovou. Čtu taky Millera. Jeho text občas zahřmí, to když dá vedle sebe do stejného fochu semeno a hvězdu zkrocenou v básni. Je to snad lepší než jeho Obratníky. Temná ho nenávidí. Dobře cítí, že mě ty jeho věty vrací vždycky o kus zpátky.

 Tak ty už chodíš do kina, čteš, cítíš Dragouna? No to je kurva dobrá zpráva bratře !“ Tak praví vystudovaný psycholog a spolunámořník Jára do telefonu.

 Nu tak dobře.

Temná škytá smíchy. Ale zornice má jako střílny.

 

Najednou večer najdu nějaký text o vyloučených. Diaspora – skupina lidí světící svým pobytem v alkoholních a meditačních místnostech určitou myšlenku, kličkující, vrávorající uličkami triviality, v blozích, divadlech a skulinách. Je tady. Vyhnanci, stejně nepřijatelní jako muslimové, Číňani nebo Vietnamci. Reakcí je spousta. Nenecháme jim prostor. Občanská společnost skončila jako patetické loutkové divadlo někde dávno, asi s presidentem Havlem. A já se pokaždé ptám na to nejzákladnější. Na tu zásadní otázku, kterou musíme položit přede všechno, co se na nás teď ze všech stran řítí.

 „A KDO to říká????“

 Vždycky na něj někde narazím. F. Diaz: pro mě umění bez lidské ruky. Tedy vlastně umění lidských rukou, které se v pravou chvíli dobrovolně podřídí amputaci. S prvotním impulsem tvoření umělec vyběhne. Aby pak náhle zmizel někde v depu. Závidím mu jeho sílu vyřadit se z tohohle procesu. Titulky nula, morální zvíře na šesti řetězech. Kuličky se valí podle počtu a dechu zúčastněných. Dílo nemá konce. Genius.

 

Mám telefon. Zase poslouchám, co se kde jako stalo.

A co já vlastně vím o tom, co se děje, když u toho nejsem ? Je mi to sice sděleno – tedy první zkreslení (jazykové, paměťové), pak klapka - a ejhle moje představa (tedy filtrovaná minulostí) a najednou je rozostření prostě příliš velké. Okamžik přítomnosti, té aktuální, autentické, trvá tak tři vteřiny, zbytek je souboj se sdělením z minula. Uchopujeme už jen chladnoucí mrtvolky chvil, které už tu s námi nejsou. Spolu se sdělitelem jsme ve dvojím překladu. Aktuální okamžik kamsi cválá a já jsem jen tichým svědkem jeho vzdalujících se kopyt. A zpráv odněkud o tom zvuku. Nejlépe v titulcích.

  Život je jenom zpráva o něm. Tak nějak mi to vychází.

 

Koluje ve mně dvojí krev. Bůhvíkde jsem ji dostal jako transfuzi, nebo po dávkách a nenápadně v podstrčených nápojích. Omývá se na staveništích, kde se utvářejí spoje mezi těmi malými šedými kuličkami v mozku.  Pohltávám jich tisíce a vždycky myslím na jejich tvůrce, jak asi těžce polykal, když mi je předhazoval ke žvýkání. Cirkuluje ve mně krev patologických zvědavců, co se spouští po tenkých vláknech neuronů do hlubin věcí a rozhoupávají se, aby se možná skokem dostali až za jejich hradby. 

A aby vytvořily další titulek – pokud možno čtivý?

 Taky jsou tu divnochvíle.

 Takové ty chvilky, které nejsou neseny žádným prvkem, který by mohl vyvolat jejich snadnou zapamatovatelnost, které pak jako vazelína, nebo loňský med, vplynou do dalších a dalších podob, stejně málo zaznamenatelných, aby nakonec slezly někde tiše po omítce zcela nepovšimnuty (pozn. autora - jak se na tu dlouhou větu koukám, nemohu se zbavit pocitu, že onanuju občas nad zcela artistním sestavením slov, které toho moc v batohu nemají).

 Tak je tu i Martin.

 Martin. S vysokým čelem, které jakoby neustále hlásí, že si pan majitel často vyhání vlasy rukou směrem vzhůru. Jakoby mu vadily ve vidění. Pootevřená ústa mají za cíl určovat pocit trvalého překvapování. Neoholená tvář (přitom strojkem pečlivě hlídaná) má nejspíše dáti najevo určitou bezuzdnost a rebelii. Pravdaže tvrdě koncepčně zvládnutou.

V očích a sanicích má zapsán kód, který lze přeložit jenom jako mírnou a trvalou bolest. Bolest z toho – co ve skutečnosti nemusel nikdy podstoupit.

Přesto právě s ním čas ani tak neubývá, jako spíš nabývá. Spolu s Heideggerem si vždycky u piva s Martinem říkám: zapomínáme být, takže vlastně pořád vzpomínáme.

 

„Vydáváš se na dlouhé procházky mezi lidi, domy a věci. Nafukuješ jako bublinu něco, co má velmi tenký plastový obrys, jím se dotýkáš velmi letmo okolí a to lehké zapraskání pak označíš za svoji duši,“ spustí a dodá, že neví, kde to četl, ale že je rád, že to mohl konečně použít.

„Přitom se na dně té koule kroutí většinou něco malého, vyděšeného a tudíž trochu zlého,“ přidám se v očekávání střelnice, kde vlastně o nic nejde. Mimochodem taky nevím, kde jsem to přečetl.

„Je to jen jízda. Nic víc. Znovu koukáme z okýnka na stejný věci. Schopnost údivu se ztrácí jako chuť na sex po 20 letech vztahu. Čekáme na nějakou náhodu, protože náhody jsou andělé, jak kdysi správně napsal Hakl.“

„Takže titulky. A nejsou lidi vlastně vlastníma titulkama?“

“Spíš loutkama, který tahaj na nitích, akorát, že ne shora, ale nějak nešikovně zevnitř.“

 Mlčím.

 „Nemlč. Mlčet se má po něčem. O tom se pak mlčí, ty troubo.“

„Po opravdu Něčem se mluví, ne?“

„Spíš se potom jen kecá, jakoby se šamansky přivolávalo zpátky to Něco.“

  

A na to se napijem, jurodivě zaržáme a říháme, protože jsme se najednou trochu polekali slov, která jsme, zcela nepřipravená, nechali ze svých stájí před chvílí vyběhnout na zmrzlý ranní vzduch.

A pak dál dlíme nad sklem s tekutinami, ve kterých není tajemství, ale jenom úleva.

 Dál, nad stolem mezi náma, běží myšlenky, které mají  výbušnost leda tak zaschlého oleje na dně pánve.

 No a tak ten večer vznikla postava, kterou nakonec jako jedinou jsem mohl být. Nedorostl jsem do ní. Odrostl jsem k ní. Nemocný chlap.

 Ale pokračuju v tom tančení nad pivem s doktorem, který když chce, myslí. Tedy když chtěl, myslel.

 A on – česajíc si už dávno neexistující vlasy nad čelem, dí:

 „Jak je kolem tebe víc osob, můžeš mít znovu pocit jakéhosi karnevalu, který se koná tak trochu i na Tvoji počest. A začneš se tak jako vnitřně vlnit. V těchhle věcech je rozený solitér poněkud ve výhodě. Může onanovat s pocitem podobenství, tedy obhajoby.“

 Snažím se mu vnutit teorii titulků.

 „Titulek je cokoliv, co dělá zkratku, mrtvá Diana, mrtví hokejisti na Staromáku, titulkem je i pěkně rytmická espézetka. Už delší dobu je sleduju na dálnici. Ty frčící mikrobillboardy vlastní důležitosti. Které jsou v podstatě strašlivě dětinské.“

„Fetiše,“ prskne.

„Jo fetiše, za kterými stojím, protože nás ochraňovaly a ochraňují, amen.“

„Takže Mašíni, mnichovská zrada, patriarchové zaměnění za demokratický kluky, obyčejný život ve stínu zla, týraná zvířátka, emotikon, neboli citosvod polomrtvých, aby měli pocit, že na chvilku žijí.“

„Jsme hovada, morální zvířata,“ umravňuju ho.

„No tak třeba Etienn de La Boetie ve své Rozpravě o dobrovolném otroctví píše o tom, že jsme zlí někde až v prodloužený míše. Z podstaty.“

„Konrad Lorenz o tom rozšafně psal už dávno. A Poněšický a Stern taky. Tuhle jsem četl, že Vaculíka oslovili, aby napsal nějakých nových Dva tisíce slov. On jim odpověděl, že už ne. Že to zlo, proti kterému jsme tehdy byli a které sídlilo na jednom místě a mělo svoji adresu, se demokraticky rozprostřelo. Dnes může každý dělat pořádek akorát kolem sebe.“

„Zlo je základ civilizačního průseru, na kterém si nejmenované vatikánské eseróčko udělalo byznys. Je to tam. Pamatuješ na Zimbardův experiment z roku 1971? Jak se ti študáci likvidovali jenom pro to, že dostali různý mundůry?“

„No on to začal už dávno před ním Stanley Milgram. V šedesátejch letech. T o jsou ošidný a nebezpečný experimenty s našimi vnitřními démony.“

„Já bych řekl že, když ne osvěžující, tak je to aspoň osvobozující.“

„Teď nedávno to zopakovala jedna velká televize. To bys koukal, jak „soutěžící“ pouštěli za tisíc euro 400 voltů do svých parťáků. Jsme někde uvnitř normální vrazi.“

„Nikoliv, jenom strojkem vyholení predátoři v kravatách, který to pouštěj po troškách doma, ve svých korporátech, nebo v sado maso salonech.“

„Záleží jen na mundurech. Dostaneš ho. A jedeš.“

„A máš na límci třeba visačku člena parlamentu?“

„Jo.“

 A pak už mluvím souvisle. Po třech pivech a dvou vodkách to jede, jako voda v té šlajsně v Krumlově, na kterou jsme uhranutě čučeli s vílou z hradeb zámku. Morální zvířátka v nás tleskala packama, když se tam někdo udělal.

 Apropo pot víly je lék. To jsem si zjistil. Počíná si v noci jako drak, který touží kupodivu po princovi. Ti dva jsou potom celí zakletí. A já vždycky zapomenu na to, že ta postel byla pozdě večer zpočátku spíš něco jako halda fáčů a obvazů někde u stěny lazaretu.

 Je tady taky můj syn. Tadeáš. Posloucháme spolu Cobaina. Fotím ho při tom tak rychle, že se nestačí bránit. Morrison is not death. Vyrostl.

 Čtu o tom, že 20. července umřel Lucián Freud. Objevitel oholené syrovosti a bolesti z devastující krásy. Vynálezce grafické účasti autora na milosrdenství, smradu, špíně a celulitidě. Vše smícháno se stářím a navíc v jeho nejdurovějších akordech. Aby byla anatomie, tak jak má být, klouby v jamkách a orgány na svých místech.

 

„Některé věci se nenaučíš. Musíš je potkat a pak vyrvat světu z pracek. Vyvlastnit je. Duše je někde mezi tvým vědomím a podvědomím. Něco prostě neumyslíš,“ říká mi Leoš o něco později na jakémsi srazu. Žil nějaký čas jako mnich na Srí Lance.

„Tam bych asi nemohl hlídat nástup návštěvníků na svých stránkách, že?“ Žertuji. I když …

„Jsou lidi, které nenávidíš, před Srí Lankou je ovšem musíš pustit.“

„Odpovím ti tím, co nedávno někomu řekl chlap jako hora, totiž J. Stránský:

Nenávist? Mýlíte se. Nenávist je vztah. A já k vám nemám vůbec žádný vztah.“

 

Píšu a píšu. Hodiny běží jak o závod, bez ohledu na to , že už by se mělo jít spát. A nemyslím na paní Helenu, která hltá Monyovou. Žije na jiném ostrově. Já hotovky nenabízím, spíš zkouším kolemjdoucí zvrtnout k nahlédnutí na při, kterou vedu sám se sebou, na tu velkou pranici s otázkami, které si umím položit, ale na odpovědi už často nestačím.

 A pak už jen čtu z těch pár papírků, co mi zbyly po kapsách. Není jich moc. Temná mi je vyhazuje.

 

Pochopil jsem, že je dobře se vyhýbat tomu, co nese negativní energii a od určitého věku daleko víc tomu, co nenese energii vůbec žádnou.

 Kundera je spisovatel nemožnosti návratu. Píše celý život o tom, že nelze soudit, jen je možné se pokusit porozumět.

 Jako je tma pouhou nepřítomností světla, vše je věcí poměřování. Ten, kdo necítí opravdovou velikost, nemůže nikdy nahlédnout svoji malost.

 Poslouchám v noci v radiu jakéhosi profesora fyziky, který smrtelně vážně hovoří o tom, že vědci doposud neví co je teplota. Zesílím to. Nevypadá to totiž jako titulek. Vytvořili jsme pouze stupnice, teploměry a tabulky. Ty ale nemají s teplotou moc společného. Stejné je to s velkou částí reality. Ta je většinou výsledkem nepřítomnosti něčeho jiného. Vytvořili jsme titulky a v těch si čteme. Nic víc.

 „Tak fajn,“ odtuší nad ránem Temná.

„To co tady smolíš, to jsou jenom titulky? Nebo že by dabing? Potřebuješ, aby těm tvejm nablblejm filmům někdo rozuměl?“

 

Temná je zkrátka se mnou.Je mi věrná.

 

Toužím po volném nadechnutí a po svobodě.Asi mi na tom záleží.

  Ale ještě se na to radši Temné pro jistotu zeptám.