Aktuality

Myšlenka dne

Eva Turnová čte svoje texty na CD !!
/viz fotogalerie/


Tak se mě všichni ptají na Horáčka. A na jeho kandidaturu. S úlevou konstatuji, že to co jsem napsal o tomto pánovi do svého Zápisníku už v březnu 2008 nehodlám ani v jediném písmenu měnit. Moc rád bych si početl v obdobných textech u jiných kandidátů a ještě raději bych si povídal o roky trvající podobné konzistenci názorů.


Umřel mi Wabi Daněk.
To je jako když jedete divokou vodu postý a víte,
že v určitým místě se prostě musíte opřít o kus skály.
A ona tam najednou není.


Revoluce z roku 1989 byla asi jedinou revolucí v
dějinách, která nepřinesla nic nového,
prostě se přizpůsobila okolnostem.
(Pavel Kolář - historik)


Doufám, že za dalších pětadvacet let už bude ve školních učebnicích hodnocena dnešní doba lakonickým: Druhá korporátně-dotačně-socialistická Česká republika, jejíž vznik umožnil plukovnicko-aktivistický převrat v roce 2013, neměla dlouhého trvání.
(Martin Rieger)


A tak nás naše zkušenosti stejně jako náš rozum jasně poučují, že lidé se pokládají za svobodné jen proto, že jsou si vědomi svého jednání, ale o příčinách, které je determinují, nevědí vůbec nic.
(Spinoza)


Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1937883 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)

xx

...

xx

...

xx

...

xx

..

xx

...

xx

...

xx

...

xx

...

xx

..

xx

"Jaryn", "Fjodor" a R.H.

xx

Řím - 31.12.2011

xx

..

xx

..

xx

...

xx

...

xx

..

xx

...

xx

...

Temná se mnou žila skoro 7 měsíců.

 

I když to sloveso „žila“ není přesné, ba ani vzdáleně odpovídající skutečnému stavu našich vzájemných věcí. Našich dlouhodobých srovnalostí.

Zpočátku to byl nevelký parazit, hádě s hladkou, nevinně perleťovou pokožkou, které se tiše skrylo někde na té starodávné válečné frontě mezi mými starými a novými mozkovými centry, aby pak bez většího odporu obsadilo mou sítnici a začalo se na ní zviditelňovat. Tehdy bylo ke spatření hlavně ve chvílích, když bylo osloveno. Vždycky zasyčelo jako varan za sklem.

V dalších dnech už mu bohatě stačilo, aby bylo pouze vysloveno. Vyřknuto.

Když totiž jeho jméno zaznělo ve slyšitelných frekvencích, vynořilo se odkudkoliv bleskurychle jako Hopkirk.

 

Tak jsem o něm mluvil. S vílou, se svým psychoušem, s přáteli, a nakonec i s doktory, kteří mě posléze položili do postele s pravidelně mrkajícím monitorem nad hlavou. Tou dobou se už z nemotorného červa vylíhla Temná v celé své nehmotě. Tahle beztvará a bezhlavá mořská řasa, nebo polosépie (t.j.vybavená všemi nemyslitelnými tvary) se nasmála nejvíc, když jsme ji společně hledali v hlubinách magnetické resonance, v tom mohutném vrčícím válci, který prý ukáže všechno. Nevystrčila ani kotníček, ani prst, a nakonec tu hru na neviditelnost vyhrála a přešla do fáze mé anihilace, asi jako když se nějaký netvor ze vzdálené galaxie pokusí zahubit pro něj nesrozumitelnou a zbytečnou hroudu ve vodě naložených bílkovin.

 

Temná byla uprostřed všeho, i na okrajích, i v dálce, zkrátka úplně všude. V zasychajících kapkách lihu na dně každé vypité skleničky. Zubila se na mě z vypnuté televizní obrazovky, na které byla nejednou snivá, šedobílá a matná, šikovně se tvářící jako můj předobraz. Měl jsem pocit, že bych se měl při tom nějak ksichtit, ale nebylo čím.

Moji tvář si dávno převzala.

Byla se mnou na záchodě, na pitevně, v autě, byla stočená v záhybech ranních prostěradel a ručníků, jezdila na žaluziích oken nahoru a dolů, krčila se v zornicích cizích lidí, do kterých jsem nechtíc vrazil ramenem někde v obchoďáku, byla i v mé křečovité ruce pod peřinou, když jsem se chtěl na chvíli a na sílu proměnit v někoho, kdo cosi cítí.

Pak se transformovala v každou buňku mého těla, okupovala moji páteř, která postupně ztuhla do konzistence islandské lávy z minulých století. Cítil jsem ji v moči i v potu. Ve slinách, lezla mi do oblečení, ještě než jsem si ho na sebe vzal. Okupovala vzpomínky i vhledy do budoucna. Zastavila mě. V pasti času, kdy nevidíte východisko a nakonec ho přestanete hledat. Kdy zbyde jen trucovitá infantilní touha – aby to, kurva, už skončilo! Bez alternativy. Byla tak mocná, že kdyby to tehdy opravdu všechno nečekaně utnula, určitě bych neuměl vědět, jak se žije.

Nepomohlo nic. Když jsem se v noci opil, hned do ranní kocoviny se s předstíraným zíváním rošťačivě přihlásila v koupelně s tím, že si vlastně taky chtěla na chvíli orazit. A horce mi zpříma hned foukla suchý připálený vzduch do obličeje z vysoušeče vlasů.

Přestal jsem číst, přestal jsem psát, přestal jsem chodit ven. Po každém tomhle ústupku se odkudsi zevnitř, jakoby z plic, z osrdečníku, nebo z vlhkých půlměsíců pod mou bránicí, ozval její tichý potlesk a vzdálené vítězné hvízdnutí. Orgány byly menší a menší, nedokrevné a držely jenom jakýs takýs tvar. Na samé hranici minimální funkce.

 Stala se mnou. Ze všech souřadnic nám vycházel stejný středobod našich existencí.

 Podzim končil a já se párkrát ocitl takříkajíc off-line. Mimo svět. Byly to spíš náhody, nehody, nebo karamboly. Kupodivu to třeba nastávalo, když jsem se ocitl někde, kde bylo víc lidí. Pozoroval jsem je, ten lehce rozmázlý proud, který částečně jakoby tančil a bručel podle nějaké společné partitury, s motivem natolik se opakujícím, že celá skladba byla nakonec jen nikdy nekončícím, stále se opakujícím refrénem („zejtra mám, zejtra mám svůj den…“- ten mě napadl, protože je geniální v tom, že tuhle větu si můžeme zazpívat každé ráno, každé dopoledne i večer, a další dny zas a znovu, až do toho předposledního, kdy celý ten přitroublý rif konečně zhasne a dostane na korbě pohřebního auta definitivní smysl).

Hrůza – řekl by asi Hrůza.

 V té době už jsem měl daleko obsažnější a životnější vztahy se svými mrtvými na pitevním sále. Popisoval jsem si jejich tetování v tříslech, špinavé ponožky, nepříliš čisté kalhotky, spravované gumy na starých trenýrkách, nestříhané nehty, piercingy v žaludech, a pak jsem jim vytahoval z kapes popsané papíry s plánovanými nákupy, útržky s telefonními čísly, narychlo načmáranými – Klára 0777 65……(zkrátka - zejtra mám, zejtra mám…). Policajti mi dávali videa a fotky z jejich bytů, viděl jsem barevné dečky, televize, počítače, obrázky, hračky i knížky na policích. Kytky a nazdobené záclonky. Měl jsem k nim blízko. Naproti tomu ty živé jsem v té době viděl jenom jako objekty, které toho moc nepředstavují, pročež jsou mi lhostejní, případně jsem nenašel žádný důvod si k nim jakýkoliv vztah vytvářet. Pod rukama v tenkých gumových rukavicích mi defilovali zmrzlí opilci se sytě červenou kůží, s bíle zvrásněnýma rukama a nohama, jakoby usnuli na hodiny ve vaně, mladí sebevrazi se zbrusu novými žlutými autolany kolem krků, vyhaslá srdce, plná vaziva, chlapi s prostřeleným tvrdým patrem (jakoby spolu s hlavní chtěli spolknout všechnu trpkost svých nepovedených mikrosvětů), lidi, kteří to vzdali, když zjistili, že jejich umíněnosti a zalarvené chyby nebyly životní zkušeností, ale průšvihem.

A pak jsem třeba celý den viděl bodné rány, pokud jsem zavřel oči, byly všude, i na předním skle mého auta, na zdech bytu taky, ve snech, ta maminka a babička jich od synka a vnuka schytaly 141. Rekord - řekl jsem tehdy a zase se nedostavil žádný valný pocit. Všichni nad těmi nerezovými stoly jen tiše kývli hlavami, jakože asi jo.

Chvíle, kdy se hledá adekvátní emoce.

 Alespoň v tomhle se Temná moc nevyznala, tak do oné velké bílé místnosti moc nelezla.

 Ale ta odpojení od světa nastávala, děla se častěji a častěji. Temná to nesnášela, neměla v těch okamžicích všechny svoje propriety, šminky a publikum, bez kterých (jak jsem pomalu začal chápat) nemohla existovat. Všechny ty krabičky na zvuky, písmenka a obrázky. Všechny ty uzlíky na sítích sociálních i antisociálních. Neměla k dispozici ušiska druhých. Neměla věty, ve kterých by surfovala do zvukovodů. Zůstával jsem tou dobou dlouhé dny ve svém bytě bez hudby, světla, s vypnutým mobilem, televizí i počítačem. Do pokojů mi voněly jen zapálené směsi a bílá šalvěj, které mi poslala souputnice a spolucítící zpoza oceánu. Vše ostatní jsem odstavil postupně, tak jak jsem pohmatu a po nepaměti nacházel vypínače.

 Má je každá věc a bytost na tomhle světě. To je můj největší objev roku 2011.

Tma a ticho.

Vypínače na nápadných i zastrčených místech.

„Takže jako žádný žrádlo?“ zeptala se jednou Temná podrážděně a prozradila se tak.

 

Partnery mi byly zdi, stromy, kaktusy, vzduch a pes. Nakonec šel i on na výminek, domluvili jsme se ale, že se pro něj vrátím. Víla v té době nebyla blízko, ale vždycky někde poblíž (nabízím tak mimoděk jednu z vratkých definic lásky, na kterou, jak laskavý čtenář asi už ví, vůbec nevěřím, nebo spíš věřit neumím).

 Začal jsem žít čím dál častěji off-line. Pro depresi tím začala malignita. Temné zakrátko začaly nabíhat uzliny a mě čím dál víc bavil její řev. Měla rakovinu trubiček, do kterých najednou nic neteklo. Měla karcinom míst, do kterých jsem se naučil nevcházet.

 

Učil jsem se umění do některých prostorů, ve kterých tak nějak stejně člověk je, prostě nevkročit.

  

V mém bytě byly ale pořád rozházeny její odrazy, kosmetika, sprchový gel, zbytky páchnoucích mrtvých vložek bez stop po krvi, v koši jsem nacházel její vizitky (obaly od Citalecu a korkové špunty). Mrtvoly na pitevně byly v té době tišší než obvykle, protože ani je jsem moc neoslovoval. Jenom popisoval.

 A pak jsem ujel s vílou pryč. Nejdřív mezi brdské stromy a mlhy, potom kamsi na jih Čech. Temná už se z posledních sil, plná mých němých cytostatik, bez chuti, světla a bez možnosti mě v sobě udržet déle něž pár minut, s pozvracenou šedou košilkou na svém kostnatém hrudníku, začínala těšit na svoje parádní číslo – na vánoce a na Nový rok.

 

                                                                         -   //   -

  

„To město je oranžové,“ vydechla víla do vlažného vzduchu kolem.

Stojíme u zábradlí na kopci pod obří jezdeckou sochou Garibaldiho. Nachodili jsme po tomhle městě jednom dnes třináct kilometrů (to ještě netuším, že před odletem budu mít na krokoměru víc než čtyřicet, asi proto že se Famfrlína nejspíš občas fakt tak trochu vznáší).

„To město je především strašně, ale strašně staré. Dnes jsme přece stáli u baráku, který kdosi postavil 70 let před Kristem.“

„Myslím to tak, že Paříž je bílá, Praha je červená a Řím je prostě oranžový,“ směje se bytost, která mě už po tři roky vždycky posadí do letadla, někam letíme a pak jsem to (jak ona říká) zase na chvíli Já.

Off line, říkám si teď.

 Lucie má vzadu na hlavě úhledně spletený cop a v ruce pevně svírá mapu, na kterou poulí ve tmě veliké čehosi plné oči.

„Já moc nevím, jak odtud,“ špitne. Ale i v tom šeru doslova svítí. Dělá ten svit vším – očima, tvářemi, zuby a dětským pobrukováním. Je v ní všude Světlá, uvědomím si.

„Vždycky mě fascinovalo, že dokážeš být jaksi kdykoliv, v nestřeženém okamžiku, a hlavně bez jakéhokoliv valného důvodu, naprosto šťastná!“ řeknu hlubším hlasem a dávám do té věty asi tři kapky lehkého jedu s třemi zrnky závisti.

„Jestlivá já to nemám tak, že si prostě řeknu, že není žádný valný důvod šťastná nebýt?“ zařehtá se celým tělem a zavrtí zadkem, protože dobře ví, že v tu chvíli vždycky na pár vteřin oněmím, a nabídne mi ruku s tím, jestli jako smí prosit.

 Tak bloudíme, vracíme se pořád na ta samá místa a máme pocit, že už je Řím jedním velkým naschválníkem. Odpoledne jsme popíjeli víno v uličkách „Trastavere“ a očima ohmatávali domorodce, kteří se tvářili jenom jako nová dekorace zašlých časů. Bylo to živé, neokopírovatelné a ryzí. Teď, na pokraji večera a noci, je to město jakoby plné velkých kamenných želv, které nabízí jen stíny ze svých  krunýřů, nemluvících, protože starých třeba tři tisíce let.

To už se jenom unaveně mlčí.

 „Vždyť je Silvestr a my ani nevíme, kde budeme slavit. Taky si přece musíme říct tamty věci!“ potím se a potlačuju pohyb koutků úst směrem dolů. Pak to ale udělám a schválně to přeženu. Takže asi vypadám jako Ledgerův Joker. Napadne mě, že je to vlastně způsob, jakým lidé dokážou říct spoustu věcí, aniž by jim vypadly z rukou veselé obrázky hracích karet.

„No a? Něco najdem. Anebo ne a budeme se milovat na hotelu a vypijeme jim při tom celej minibar“, mává víla rukama tak, že mám v té tmě neodbytný 3D pocit, že si při tom zároveň mne konce křídel.

Nakonec nám staví taxík a cesta na hotel je dlouhá. V Římě jsou čtvrti, ve kterých by Tarkovskij za kamerou řval blahem. Víla pak na pokoji natahuje už třetí den ruku z okna, aby si utrhla mandarinku, kterými jsou obaleny stromy na hotelové zahradě. Celé to vypadá, jako kresba dítěte z nějaké zvláštní školky, které nesmyslně prudce tečkuje na papír tlustým štětcem, přehnaně napuštěným levnou oranžovou hmotou, vytlačenou nadšeně malými prsty z poloprázdné tuby. Nepravděpodobně a přesto půvabně namalováno.

Realita si někdy dělá z vážených kumštýřů a galeristů bohapustou prdel a převleče se klidně za celníka Rousseaua, nebo Andyho W. v době kdy už jim bylo všechno fuk. Na kopcích tehdy v Saalbachu pro mě a pro vílu kreslila třeba tak, jako když moravský lidový malíř zdobil štíty domů svých sousedů barvami, které se dají snad jenom koupit.

 Pak je tu náhodně nalezená malá hospoda v zapadlé čtvrti na samotném okraji města měst, kde večeříme a číšník v poloprázdném sále gestikuluje po italsku s rukama před i nad hlavou a diví se, že nechci platit, ale naopak objednávám další a další láhve červeného. Anglicky se domlouváme, že jsme si jeho „podnik“ vybrali k oslavě příchodu Nového roku. Nechápe a nevěří. Půlnoc nakonec slavíme s personálem, opilý kuchař odpaluje přímo u nohou našeho stolu petardy a my vybíháme v kouři ven. Tam do drobného Lucčina ucha křičím potřetí ve třech letech stejný návrh, který je okamžitě přijat a pak už jen vysvětlujeme číšnici, co jí v této chvíli odplouvají oči až někam ven ze zahrádky, a co se nám v rytmu zumby snaží vrazit do ruky láhev šampaňského, že Praha není v Holandsku. Nevěří nám, ale novoroční pusu dostaneme oba.

  

„Proč teď vlastně nepíšeš?“ ptá se tiše Famfrlína v letadle a prst mimoděk zapichuje do katalogu s obrázkem tak kýčovitým, že to nemůže být nic jiného než Dominikánská republika.

„To začneš až potom?“ škádlí mě.

„Tam sice oslavíme moje padesátiny, ale psát začnu určitě dřív.“

„O čem?“ žmoulá bagetu a tváří se, jako by se ptala třeba na počasí v Litomyšli.

„Začnu už podzimem a koncem roku. Teda už toho loňskýho,“ pravím a usínám.

„Je na čase chlape...“, zaslechnu ještě. Víla ztěžka vzdychne. Dobře vím, co má za sebou, Protože Temná díky mně i na ni celé ty měsíce plivala trpké flaksy a často nesmytelné hleny plné dusivé prázdnoty.

Lucie mě stahovala často velkou vílí silou k sobě, celým tělem v noci u sebe, protože jsem na ten strach nestačil. Až mi kosti drnčely.

Držák – řekla tehdy stručně moje skoro osmdesátiletá máma.

 

Doma zkouším po mnoha týdnech co papír a tužka. Nejde to. Vzpomínat nejde ještě víc. Tak zatlačím. Jako když si zkoušíte, co to udělá s rukou po sundání sádry. Koš se plní jako za starých časů a já konečně najdu v dalších dnech po kapsách, v autě a v mobilu poznámky a slova. Sice většinou nepoužitelná, ale konečně se tvářící jako předvoj.

 

Naplno začnu psát až v Černém Dole. Na stejném místě jako loni.

 

                                                                         -   //   -

 Tak tedy - na konci roku jsme vyrazili do Lucerna Music baru. Na Buty.

Myslím na to, jak dlouho jsem Radka neviděl.

Pastoušek…

Zkusím to v tramvaji surově smskou, bez pozdravu a vysvětlování. Když mačkám displej telefonu, spočítá to můj mozek cca na nějakých 14 let.

„Napíšeš mě + jeden na guest list?“ ťukám do mobilu drze.

Odpovědi z písmenek se nedočkám, protože telefon okamžitě zabzučí. Indiánská vyzváněcí melodie, kterou mají přiřazenou všichni moji „muzikanti“ v seznamu té čím dál méně používané mašinky. Už jsem zapomněl, že to tak v té kovové věci vlastně takhle mám.

„Čau. U vchodu řekni jen jméno a pak koukejte dorazit do šatny, letím zvučit…“

 Provrtáme se davem až do muzikantských kobek dole za podiem. Dovede nás tam klávesák Milan Nytra, který si mě v davu zázračně všimne. A taky jenom – čau- a samozřejmost krásy starých, už neexistujících společných večerů, které nezmizely, jsou jen v disentu.

 V rohu, na zadky tisíců slavných hráčů osezené pohovce, se napůl povaluje, napůl tyčí, malý kulatý chlapík v černé vlněné hučce. Náruč a pevný stisk. A fernet. Pro který pak už chodí víla, protože se od něj nemůžu odtrhnout. Čas je past, ale tady nefunguje. Říkám mu to, mlčí. Tak duchaplně doplním, že čas je jenom parametr, který potřebujou fyzici do svých rovnic. Povídám o Kulhánkovi. Petrovi Kulhánkovi, který paří, je asi geniálním fyzikem a tvrdí, že záleží jen na souřadnicích. Že čas vytvářejí tělesa svým pohybem a že bez pozorovatele to celé nedává valný smysl. Že čas potřebuje náš zbytečně zvědavý mozek. Říkám Pastouškovi, že jsme náš vzájemný čas nijak zvlášť nepozorovali, tak proto se nedostal do pasti a nikam neuplynul. Radek pak s úsměvem a ledabyle, přesto však neomylně, vytahuje z minula věci, které by jiný člověk vyhodil den po tom, co nastaly.

Koncert je nádherný. Zpíváme s vílou s nimi. Spíš řveme. Najdem si místo, kde se dobře kouří… Dívky pod podiem tančí se zavřenýma očima i tělem. Jako domorodci někde v Oceánii. Kdy se kýváním trupu domáhají otevření děr ve svém těsném tělesnu, kterými by se domluvily s vesmírem na dočasně stejné frekvenci

„Nad stádem koní“ Radek věnuje právě zesnulému králi, má ohrnuté nohavice jako on, a celá Lucerna se na chvíli zastaví. Houfy strnou, někde na cestě od barů k podiu. Holky přestanou pištět.

Silnější chvíle, než celý ten církevní funus potom.

Loučíme se.

Tak zase někdy, třeba za čtrnáct let – na tom nesejde – říkáme oba. On zůstává a volá za mnou ještě, že hraje ping pong. Připadá mu to důležité. Víla mě táhne k tramvaji.

„Dopadneš vždycky stejně, když někdo z NICH přijede,“ říká nadurděně, ale Světlá v ní se usmívá a nedává už ničemu horšímu v této noci šanci.

  

Čtu nového Formánka, topím se v Müllerové a maluju si roztodivné krajiny s McCarthym. Někdy v té době taky přečtu knížku Dany Emingerové „Živel Lustig“ s podtitulem - Jak se píše kniha. Danu jsem potkal kdysi na Dobešce a u baru jsem tam taky polykal párky i s Arnoštem.

Knížka je zápisem o kursech tvůrčího psaní, které vedl Mistr a kterých se zúčastnila nejen Dana, ale i pár mých přátel. V té knížce hledám hlavně věty Lustiga a pak taky texty jeho žáků. Některé jsou výborné. Arnošt říká, a nikdy to nebylo jinak, že to musí být dobré, krásné a trvalé. Taky říká, že amíci píšou v rytmu - dialog, popis, akce. Taky říká, že adjektiva jsou jako šafrán. A mnoho dalšího.

Ta knížka, jako celek, je ale jen velmi dobrá novinařina. K literatuře to má daleko, byť je všechny podle všeho právě tohle snaživě Lustig učil. On byl blízko Nobelovce a taky asi tušil svou spisovatelskou výjimečnost, tedy i lehkou marnost svého počínání. V jeho případě i jakousi veselou marnivost, nejspíš.

Čtu a poznávám figury toho zvláštního semestru. Jaryn je mi jasný hned, Fjodora poznám až někde v polovině. Jaryn je Jára, spolunámořník na mém vratkém korábu už spousty let a Fjodor je prostě No Peťa.

Volám mu hned a on se potěšeně řehtá, že jsem ho poznal. Nakonec každý je rád, že je k poznání, nebo ne? Aristoteles a Platon. To vám říkal? Jo, to nám taky říkal. A furt se ptal - proč nepíšeme?

Těch pár tvých věcí v té knížce je skvělých.

Psal jsem jenom proto, že to byl domácí úkol. Byl svým způsobem, přes veškerou numismatiku, židovský fóry, docela přísnej. Prej musíme psát.

Musíte, to je fakt. Pokud budete jenom chtít a moci, tak to nedopadne. Musíte sednout na prdel a všechny ty líný, v sebe nevěřící mrchy vevnitř pořádně seřvat. Zahnat do kotce.

Jinak totiž nikdy nic do slov pod vaší rukou nespadne.

  

                                                                         -   //   -

 

  Do bílé židle řecké restaurace na Andělu tak trochu ztěžka dosedne muž, kterého jsem delší dobu neviděl. Temná ho nezajímá, tak si prohlížím někde za svým bělmem jeho podobu z doby, kdy jsme spolu hráli volejbal a měli jsme na sobě stejné červenomodré dresy. Mámy nám je praly přednostně. Vidím tu tvář z té doby a říkám si, čím vším si musel nejspíš projít. Které jeho radosti se změnily v mučírnu a naopak. Působí to na mě dojmem, jako když koukáte na fotografii dávného spolužáka z devítky, a pak ho najednou po létech uvidíte v nějakém novinovém článku po propuštění z arabského vězení. Neumím si zkrátka domyslet ten čas mezi tím. To je past.

Přeskočím ji.

Má stejně narezlé vlasy, jen jsou jinde, než byly rozprostřeny kdysi. Oči má uloženy stejně, ale jakoby v nich byla napsaná žádost, že už chtějí být jinde. Nebo alespoň v jiném úhlu, ne tolik na ráně. Brada je hrbolatá, jakoby snad půjčená, protože já si ji pamatuju hladkou, kulatou a vlnkovanou, poněvadž se pořád třásla smíchy. Někdejší energie mládí se na jeho těle krčí už jenom ve skupinkách. Jako malé jizvy. Třeba ta hnědožlutá piha na horním rtu povlává ve stále stejném bezčasí. Miniaturní tik víček levého oka je možná jenom němým bezmocným hněvem všeho stárnoucího v něm nad tím, že tam pořád ještě ty zbytky mladosti opruzují.

 

 „Jedu na autopilota“ říká na uvítanou a na zem položí papírovou tašku s nápisem Luxor.

„Ale trochu mu v tom pomáháš, ne?“ usměju se, ale nad tím autopilotem zapřemýšlím. Dívá se na mě trochu unaveně, ale přece jen trochu zbytkově pozorně. Jako když se šetří plynem, ale teplo se pořád ještě chce.

„Takhle jsi na škole vždycky ztuhnul a pak z tebe něco vypadlo“ vyjekne, když nemluvím.

„Na pitevně se mi to stává taky. Policajti vždycky do sebe strkají loktem, že už jsem zase mimo. Ale čekají. Já přitom často nevím vůbec nic. Střádám čas, spíš možná čekám, jak se dostane z pasti.“

Pak se najednou na mě zpříma podívá (nejspíš vypne autopilota) a je to jako kdysi. Když nám málokdo rozuměl. Když jsme dělali školní časopis plný básniček o zmaru. Lechtalo nás to náramně a euforie ucvrkávala, jak zlatá tequilla. Sebeoslavně. Nu, onanovat lze různě. Třeba začít mluvit starým jazykem.

Co vám, absolventům abiturientských srazů, budu povídat.

 

„Naučil ses na sebe dívat v zrcadle dle popisu slyšenému od jiných?“ Skoro škytne, jak polyká kus jehněte s velkými fazolemi.

„Já se to už naučil,“ doplní, když zase mlčím.

„Pokud je osobní koncept elastický, lze ho nasadit na realitu a obhájit. Dlouhodobě se v tom dýchat ovšem nedá…,“ naskakuju solidárně na vlnu, která se kdysi mezi námi valila tam a zpět při procházkách na břehu Řetízku v Litomyšli.

„Máme plno podstatných slov, jen slovesa jaksi chybí.“

„Sloves je dost, ale strachu z nich bohužel ještě víc.“

„Největší neštěstí je, když člověk nevydrží v klidu ve světnici – pamatuješ?“

„Jasně, to je Pascal.“

„Domorodci v Polynésii tvrdí, že slova způsobila, že skutečnost utekla.“

„Pomocí slov jen vytváříme trubici, kterou nasáváme jenom něco zvenčí a skoro nic zevnitř.“

„Používáme jen neškodné pocity.“

„Spousta krásy zmizí, jakmile ji člověk vezme na vědomí.“

 

Začneme se oba smát. Jako když to kapele zahraje, najednou to zazní. Cítím v sobě téci pozvolna lymfu, jak nějaké teplé tiché mléko. Čas utekl z pasti a já zase mluvím o tom, jaká je to škoda, že právě on není ženská.

„Tos už říkal tehdy,“ odpoví očekávaně.

 

Vzpomenu si na ten náš celoživotní šerm, kdy do sebe tneme čepelemi slovních kordů, doma promyšlených, vypsaných a seškrtaných, a druhý den třeba na autobusovém nádraží vystřelených jenom tak, aby si ten druhý lámal hlavu, ale zase až večer, až bude sám.

 

Přesto je Petr jiný. Dělá to se mnou, protože to umí a nezapomněl na to. Je už ale příliš unavený přemýšlet docela sám. Už taky uvěřil, že věci se dějou samy. Říkám mu, že myslet jsem nepřestal, ale že na tom, že věci se dějí samy, to fakt asi nic nemění.

Jeho tvář vystavuje jen některé pasti, do kterých kdy skočil. Je tam ale spousta prázdných, hebkých a nepoškozených míst. Třeba svůj obličej právě v těchhle místech něčím vycpal, napnul a nahnal tam prázdno, což dělá preparátor s každým živočichem, který má skončit na podstavci někde v kabinetu. Vzpomenu si, že na devítce jsem se chodil roky dívat na rysa v kamrlíku za učebnou biologie.

 Měl místo očí průsvitné, světlezelené korálky z Jablonce.

 „Byl jsem tři roky sám,“ vyjede najednou z Petra, jako když rychle vyklouzne potkan z trubky pod hladinou kalného potoka.

Uvědomím si, jak tyhle věty, třeba v románech a povídkách zní vzdušně a jednoduše - pak jsem odjel na dva roky do Paříže - pak jsem se pár měsíců jenom hledal a nedělal vlastně nic -na pár let jsem byl v Indii. Čas umístěný a scvrklý, tentokrát do větné zkratky, vypadá zakulaceně a neproblematicky. Bez pastí. Ale i tehdy jím musela procházet spousta věcí, rán, večerů, ran a hojení, nadějí i iluzí, zrady a sebepoškození třeba v těch nejlepších úmyslech. Teď už se ty věci osvobodily od slov, od svých jmen a použily jednoduchou plastovou krabici, třeba s nápisem - PAK JSEM BYL TŘI ROKY SÁM.

  

Přemýšlím nad Petrem a nad sebou. Tehdy se zdálo, že to něco, co říkáme, skutečně je, děje se to, ale zbylo z toho jen zaschlé lepidlo po strženém laciném plakátku nalepeném na starých vratech tam, kde je dnes třeba Baumax nebo Obi. Tehdy tam byly vzkazy. Nejdůležitější. Možná, že je lepší pozorovat malé, teprve rostoucí polověci, jejichž důležitost pocítíme až ve fázi jejich růstu. Nikoliv v čase, ale v jeho pastech. Protože teprve ty jsou cenné. Nemám vlastně zapotřebí psát věty. Píšu jen proto, abych si ujasnil určité okolnosti. Musím se mít na pozoru před literaturou, to napsal kdysi Sartre.

 Taky to zkouším a v noci se budím a zase mám na posteli počmárané papíry. Z nich se potom dozvídám, co žiju nebo co bych žít neměl nebo obojí. Nebo na nich není nic, protože Papuánci narozdíl ode mě asi fakt vědí, že skutečnost před slovy zdrhá. Zkrátka tlačím na papír nepotřebné věci, bez kterých je většině lidí nejspíš mnohem líp než mně.

 Čtu si v tom a je to leckdy po ránu, jakobych nějakému cizinci ukradl deník:

 

Třeba:

-         Mám chuť nakopat prdel zdem, jež jsou zřejmě mými mezemi, ne je bořit, ale rozbít si nohu, aby bolela a aby na těch zdech byly aspoň šmouhy mý krve a stopy mých ulomených nehtů -

-         I svoje svinstva je třeba hodit do regálu na viditelné místo, můj obraz je pak pro případné návštěvníky ryzejší -

-         Věty zastavené někde pod hrtanem. A nespolklá slova, jen jako fouknutí do očí, které sotva stihnem vztekle přimhouřit, a když je to málo, vypustí se slzy, jako když čurá novorozeně do půjčených plen -

   

Po Radkovi Pastouškovi jsem začal mít hlad po dalších lidech z jiných cest. Tak volám v noci Vlastíkovi do Tramtárie. Na rozdíl ode mě je střízlivý a povídá o tom, že mám vyrazit. A nejlépe na tu cestu vzít P. Dobeše. Protože v životě nejde o víc, než o setkání. S těmi pravými.

 

Nu a pak je tu Váša – mimozemšťan – truhla plná citů a emocí a zlaťáků v podobě otázek -  vyšla mu knížka. O mluvení bez hlasu a fyzickém básnictví. Mít jeho talent a genialitu, zkusil bych komunikovat s uličkami v marketu plnými jednorozměrných, trubicově vidících kyborgů, šklebem, neverbální destrukcí, kultivovaným afektem, skřeky a patologickými pohyby. Občas to dělám (nejčastěji na jezdících chodnících ve velkoobchodech se smíšeným zbožím) a Famfrlína vždycky utíká pryč, celá rudá.

 

Psaní mi pomáhá udržet myšlení v chodu. Ta myšlenka na jakési stránce časopisu, co najdu u víly v posteli, je mi povědomá. Emil Hakl, aha, směju se. Dál čtu jeho povídání s jeho dávnou souputnicí a souložnicí. Se Sabrinou Black. Eva T. je divotvorná píšící a hrající čarodějka, u které se vůbec nedivím, že Honza kdysi zabrzdil. Hraje s Plastikama, ale něco v ní by s nima „hrálo“ i kdyby ji nikdy nevzali. Honza si s ní povídá o lásce a o věcech s ní spojených, tedy o věcech, u kterých vím, že na ně ani jeden z nás nemá jasný názor. Halík by asi řekl, že ve věcech lásky jsme „něcisti“. Ne že nevěříme, spíš čekáme na nějaký důvod proč věřit, což začíná být v padesáti trochu mimo mísu. Ale minimálně jeden los jsme v téhle tombole asi oba nechali.

Pro případnou výhru stejně nepůjdem. Ale to třeba vůbec nic neznamená.

Zaujme mě odstavec, který tam Honza Beneš jen tak vyfrkne:

„Jsme uprostřed pokročilého stadia demontáže střední třídy, která, jak známo, tvoří jádro každé společnosti. Moc a právo rozhodovat sbírají elity. A jak vypadají naše elity, víme. Ekonomická je nevzdělaná, bezohledná, zkorumpovaná, kšefťácká, zatímco intelektuální sestává z několika bezmocných reptalů. V důsledku čehož jde zase jednou do prdele kultura, sociální úroveň, rozhled, nadhled, soudnost a v posledku i ta příslovečná obyčejná lidská slušnost.“

 Lakonicky, po spisovatelsku, konstatováno. Víc a líp, než na padesáti stránkách nějaké Kellerovy studie.

  

                                                                         -   //   -

  

A pak se mi do cesty úplnou náhodou postaví Jiří Pištora. Vůbec jsem nevěděl, že existoval. Dívám se a nevěřím. Po té knížce jsem sáhl na Zličíně vlastně omylem. Dlouho byly na mé cílové pásce v této oblasti Skácel a „Maceška“, co o něm tak nádherně napsal Martin Reiner.

„Co to zase čteš?“ zavzdychá ze smrtelného lůžka Temná. Je vyhublá na kost a do výrazu se snaží dát trochu smíření.

„Asi jsou to slova, která zazní nad tvým hrobem,“ řeknu kruťácky, ale dušinka ve mně není převeliká.

„A kde bude, smím-li se zeptat?“ vyskřípe ze sebe, a vyletí z ní do kbelíku u mých nohou všechna moje žluč, kterou napolykala za půl roku.

„Ne kde bude! On už je, v odstavcích, které pro tento účel vykopaly tužkou Miller, Sartre, Dostojevskij, Tarkovskij, Brodskij a tenhle Pištora!“

 

Tak čtu chlapa, který si taky vzal život. Vzala mu ho jedna ze sester Temné, kterých jsou na téhle Zemi nejspíš miliony.

 

„Jestli je bůh, mělo by se mu to sdělit,“ napsal Pištora, kterého tahám všude s sebou.

Je to jako ohňostroj. Smutné úsměvy básníka vystřelované do světa rty, které znetvořil mráz. Hraje si s krutostí a doluje z ní krásu. Krása v disentu je v celé téhle knížce autorem Charty všech vzbouřivších se proti Temným. Pištora si probíjí cestu vlastní porušeností. Ten člověk je z jednoho kusu, uvědomuju si. Začínám ho obývat.

Doslov k Básním a Brundibásním napsal Gruša. Další takový malý a citlivý gladiátor, ale taky zadělaný od krve, převážně vlastní, případně odněkud přihozenou, aby i o ní zjistil, že mu taky patří.

 

…tak měli hrdinu.

Měli ho plnou noc

A on jim zněl a pil

až drnčel příborník…

  

Pištora mluví o pečlivé neveřejnosti hrůz, tak jako mluví o tichém zoufalství Thoreau. Píše o tom že je možno se usmát mimo lidskou tvář. O tom, že už není krajiny, že je jenom terén. Bojuje až do konce, aby se v závěru sám sebe zeptal „Bůhví koho mám znázorňovat“.

Věta století, řekl bych.

Tedy alespoň tohoto posledního určitě.

Nemohl přežít území, které je předem poznamenané, nalomené, zraněné. Psal se rok 1970 a on to nevzdal, jen neuměl jinak vyhrát. Nestal se jednočlennou komunitou. Nebyl off-line.

Patří mu velký dík za ten dílec hlíny, na které se ale všichni, kteří nechali Temnou zesvětlat a samu sebe sežrat, prostě nemůžeme vejít.

 Na konci knížky je protokol STB o průběhu a hlavně o úředním záznamu pohřbu Jiřího Pištory. Jde z toho až mysteriosní hrůza. Miliony deprivantů takhle tehdy konaly a dnes se k tomu nehlásí. Tahle pasáž je zprávou o Česku, jakých není k dispozici moc. Miliony z nás se v tom namočily. To je pak těžká věc.

  

Když zase někde najdu místo, kde nebude signál, lidi, zvuk, ani vzpomínka, telefonovat s věčností si budu touhle knížkou.

 

 Znovu myslím na pasti času. Kdy jsme taženi hned několika vleky, když každý nás smýká někam jinam, takže to pnutí nakonec může vytvářet zdání jakéhosi pohybu. Do toho všeho jakoby do větru, který nám domněle letí kolem úst, ale přitom nikam nevane, vypouštíme verbálním bublifukem průhledné narůžovělé váčky, co vypadají jako vnitřní bachory starých kaprů, se slovy o morálce, pravdě a cti, která už dávno nemají obsah a smrdí starou, odkudsi vyhozenou rybinou. Jako když se někde na skládce přehrabujeme v barevných obalech od výrobků, které už dlouho nikdo nevyndal, případně dávno někomu dal, nebo prostě vyhodil.

 

Mám Petra Šiftu.

Zázrak v jablonecké nemocnici.

Rovná mi páteř a píchá do mě jehly.

Nachází neomylně místa, která mě bolí. A to nejenom rukama.

 

„Všim sis, že pýchu a hněv mají mezi smrtelnými hříchy Tibetani i křesťani?“

„Jo, ale nevědomost tam křesťani, na rozdíl od mnichů z Nepálu, nemají. To není asi smrtelný, ale zato všeobjímající hřích.“

„Jak se jinak máš?“

„Tak oni v Cernu už skoro maj Higgsův boson a ty se mě jen tak halabala zeptáš, jak že se mám?“

 

Rehabilitace je přerušena pro neovladatelný řehot obou zúčastněných.

 

 

Ptá se mě na Havla.

Mluvím o tom, že v té samé době umřela i Androniková, Magor, Gruša, Tichý, Komárek.

Ale nakonec to všechno říkám jenom v bodech (protože se chci vyvarovat čehokoliv jiného) mezi bolestivými tlaky jeho dlaní mezi lopatkami. Mezi nádechy.

 

Měl přesah a dělal to, co málokde politik. Přinášel témata.

Snilek.

Dobrý autor.

Smutný president.

V době, kdy politika je jenom technologií moci, systémem jak se dostat k přerozdělování a tedy soběrozdělování peněz, které jim nepatří. O vzdělání a kompetenci nemá cenu mluvit.

 

 Umřel nám král, jak lakonicky řekl Pastoušek v Lucerně.  

Já se stal ale mediálním svědkem celonárodního smutku zvláštního druhu, totiž smutku okázalého. Už to sousloví – je absurdní a trapné.

Jeho kamarád Landovský poslal všechny novináře do prdele, když se ptali, jak mu je.

U toho bych zůstal

Off line.

A pak mě začnou zajímat věty, které říká Koukolík. Ale nenapíšu je tady. Nechám jenom odkaz. Pohoda bloggerů, když mají kam šáhnout.

 

K Havlovi snad už jen pár úvah lidí, které osobně znám a vážím si jich:

 

Martin Věchet (se kterým jsem propařil noc po Dobešových šedesátinách v Lucerně a na jehož festivalu v Trutnově jsem opakovaně hrál) pravil – náčelník, který doplul daleko, možná až někam, kde na něho nikdo nebyl připraven. Plivali na něj jako na „ pravdoláskaře“ a teď je vidím v TV v černým haveloku s kapesníkem v ruce. Člověk by blil, Havel by se ale nejspíš smál. Miloval absurditu.

 Režisér Morávek – byl poctiv sám k sobě. A to je to největší umění,

 Halík - nebyl kopie.

Věta vět.

  

Občas mnou zacloumá vztek. Což nemění nic na tom, že většinou nic necítím. Ani při tom vzteku. Je to vnější soustruh, na který čumím stejně jako ostatní spíš udiveně.

Zkrátka - chtěl jsem si tak trochu zazlít, vidˇ - Temná? říkám si vzápětí, aby byla dál bez potravy.

Čtu Duška. Krom Toltéků doporučuje film „Nádherná zelená“, což je film filmů. Tahle planeta je opravdu ukradená. S miliony zlodějů na palubě.

Pokud si to bude tenhle živočišný druh pamatovat, bude to vzpomínka na promarněnou příležitost.

Ale co když to tak má být?

Co když jsme slepá ulička, bez které to nepůjde dopředu.

 Nevím jaké úmysly má Země. Ale nechci projít uličkou jakkoliv popsanou, či slepou, aniž bych se nedověděl o všech možnostech, které mi nějaký Bůh s pomocí evoluce, vesmíru, černých děr, gramotnosti a DNA věnoval.

 Čtu knihu, kterou napsal Sartre. Psal to ve věku, kdy já jsem jurodivě pařil někde na kolejích a přemýšlel nejspíš o tom, koho dnes v noci přeříznu. Nevolnost se to jmenuje. Samota není osamělost – ta vyvolává jenom takový štiplavý pocit. Osamělost je osmidílnou ságou o růstu nevolnosti. Jako když špatně srostou kosti.

                                                                                                       

Jan Balabán napsal – pokud bych nebyl úplně v prdeli, tak bych nic nenapsal. Cobain řekl - radši shořet, než být v pohodě.

 Byli ryzí, byly cenní, dělali a psali věci, třeba v tu chvíli velmi nepravděpodobné, možná ale dali největší sázku na to, že je třeba položit dlaň někam. Že pokud chceme našlapovat na vodu bez ledu, pokud chceme psát něco, co shoří, pořád stojí za to, položit ruku na hladinu nebo pod ní a nahmatat protitlak, akord, možná tedy odpověď, nebo otázku (beztak je to druhé důležitější) a třeba i hnus, mollový divnoakord, který třeba, vytažen na břeh, najednou vyzáří krásu, jako poslední syté vzplanutí dohořívajícího knotu.

 

Co když jej spatřím, ten plamen, jen tehdy, když do spousty míst tohoto světa prostě nevstoupím.

 Třeba tu nejsem kvůli ničemu jinému.

  

V noci čtu Andronikovou. Dýchá do zaškrceného textu, je to jako síla zhasínajícího zvířete. Pak je tu Houellebecq – co si ze slov vyrábí srst. I takový T. Waits říkal, že lidi jsou šelma, která se nesmí moc krmit.

Věci před pojmenováním ohmatává duše.

 

Dušek mě navede na člověka, který se jmenuje Neil Douglas-Klotz. Čtu jeho překlad aramejského Ježíše. Klotz zkusil přeložit bibli a evangelia a otčenáš zpátky do aramejštiny. Ježíš latinu, ze které všechny ty spisy později vycházejí, prostě neznal. Mluvil aramejsky. Najednou to celé dává trochu jiný smysl. Třeba slovo „zlý“ v aramejštině znamená nezralý. A mnoho dalších úplně jiných významů. Jarda Dušek si toho všiml a skoro, téměř, rozpoznal stejnost mezi učením Toltéků a toho vlasáče v sandálech, který by si v těch pozlacených sálech, ve kterých jsem se ve Vatikánu nacházel, nejspíš vyzvrátil krk a žaludek.

Nebo by se cítil jako sprostě okradené dítě.

 Pokud je pravda jen trochu složitější, nemá s ní jednoduše podaná lež žádný problém.

Napadne mě, že tak jako si hrstka deprivantů v kravatách, toužících po moci, krade tuhle planetu, tak si jiná parta v bílých hábitech a červených čepičkách ukradla Boha. Firma, která je úspěšná díky lidské tuposti, bude mít vždycky úspěch. Teď vím, že i díky blbě udělanému překladu základních knih.

 

 Už nemám ambice. Spíš jenom přání. Položit si otázky. Jenom si je zkoušet aspoň pokládat. Srkat je před opuštěné odpovědi. Svět kolem je plný lidí, kteří prožívají podle Thoreaua tiché zoufalství. Teď mám pocit, že zoufalství trvá, jen je nepoměrně hlučnější. Hledám v tom nějaký pocit, který by odpovídal tomu, co vidím ráno v zrcadle. Většinou necítím nic. Podoben kameni, hlíně nebo listům. Tenhle život by se mi líbil. V jeho slovníku není ani zoufalství, ani hněv. Láska by tam možná petitem napsaná někde k nalezení byla.

Slovo vylučující překlad.

  

Zemí se valí tekutý nekonkrétní hněv, jak píše Bělohradský. Je to jenom tím, že si neklademe základní otázku. Otázku, která se týká všeho kolem a zní – A KOMU JE TO URČENO? Pokud si ji položíme, zjistíme úlevnou skutečnost, že většina věcí není určena nám. Pokud jsme lidé, toužící po Světlé.

  

KRÁSA – je v ní něco tvrdého. Viděl jsem i krásná mrtvá těla, viděl jsem krásné krevní kaluže, které vypadaly, jakoby se slily všechny rubíny ze široka daleka a domluvily se, že ze sebe učiní ledovou plochu na bruslení pro naše oči. Krása není pěknost. Narozdíl od ní není samozřejmá, nechá se svlékat a objevovat a osahávat, aby nakonec často na poslední chvíli utekla někam do síně úředně označené jako ošklivost, nebo trapnost. Krásu doluje z hlubin nemocných tradic v milionech mozků třeba Bolf, Diaz nebo parta, co si říká BKS (stavili jsme se s vílou ve Špálovce a vydrželi tam dvě hodiny v tak k neuvěření mimoplanetární soustavě, kterou tady desítky let pár kluků, chlapů, věčných dětí, umě vytvářejí)

Dobýt krásu je mozková práce. Rachota. 

Krása je často v disentu. Dá se najít i na hlavách lidí po transplantacích obličeje, dá se najít i v dětském náramku z křiklavě červených kuliček na zápěstí chlapa, co skočil pod vlak. Krása není to, co vyvolá sladkost, co zahřeje nebo vytlačí nebolavou slzičku. To smrt je matkou skutečné krásy, jak kdysi napsal Hrabal. Krása může vytvořit i na pohled krutou provokaci, chce po nás, jenom abychom odhalili nový příběh, novou souvislost. Může být nesena čímkoliv.

Viděl jsem krásu ladně jedoucí na podvozku stlučeném z prachsprosté ošklivosti.

 

Podmínkou je nesamozřejmost, protože mozek je jen kus modelíny, kterou je nutno nenechat na pokoji, jinak se začne dřív nebo později chovat jako kus klepajícího se sulcu, kterým otřásají jen buclaté palce sebejistých a poloprázdných řezníků. Deprivantů.

 Jsme kutilové. Kutíme život a okouníme kolem cizích dílen, abychom to měli podobně.

  

Kdysi jsme se na medicíně učili o tzv. fantomové bolesti. Mozek vysílá signály do míst, leckdy velmi silné, o které jsme přišli. Komunikuje s axony, které už neexistují a hledá k tomu příslušnou RNA a jiné sklepy se vzpomínkami. Znají to lidé po amputacích. A nejsme po nich náhodou tak trochu všichni?

Mám pocit, že stejné je to se starými chybami i úspěchy, s lidmi co jsou dávno v trapu a s věcmi, které jsme dávno překonali. Odvázali jsme se od nich a přece něco v nás, někde v té věci v naší lebce, co je plaše šedobílá a váží s bídou něco přes kilo, a hledá spoje, staré skoby a stará lana vedoucí na skalky a skály, které už ani nevíme, kde jsou. Navazuje se na ně. Jsou to fantomové jistoty, které nedělají nic jiného, než že k nám přivazují staré mrtvoly a nutí nás, abychom o závod teď běželi s nimi.

 

Při svém posledním „závodě“ jsem byl nejdál a nejvíc. V suchém listí v lese daleko v chuchelském háji, kdy jsem lese na zádech mezi černočernými větvemi, které si strnule trčely do mrazivého lednového vzduchu, ležel a nade mnou najednou prosvitlo husté slunce, jako když se rozletí oranžově citrónový žloutek z prasklého vejce. Nemusím hledat Big Sur Henryho Millera. Oddělil se a došel k závěru, že je lepší být nikým v malém ráji, než kýmkoliv ve světě s pokroucenými hodnotami.

Mám ho v sobě.

Můj Big Sur je Off-line.

 

Dočetl jsem se, že spousta textů je spíš konceptuálním uměním. U nás Soukupová nebo třeba Maslowská v Polsku. Mladý holky. Asi taky neposlouchají muziku, ale jen rytmus jakýmsi pocitem, nebo pudem, dělohou, dětstvím nebo bůhví čím. Znalci tvrdí, že konceptuální umění vyjadřuje přímo myšlenku a to bez většího výtvarného vodítka. Podle mě nastává problém i s textem, kde bez vodítek, kterými jsou konkrétní slova, asi končí literatura. Nebo začíná. Ale třeba vzniká jen na kost oholená diagnosa pocitu. Už Barthes a další řešili, co je za slovy.

 

Mně to vychází tak, že napsaná slova jsou jenom deskou, na které už autor není a na kterou se čtenář postaví a vysloví to svoje.

Můj text se tedy odehrává v hlavě čtoucího někde „za“ mými slovy.

 

 

Ano.

Tady můj text končí a já si myslím, že ani já, ani Vy na něm už teď nestojíme.

Krása zrodu vzniká ve chvíli, kdy začneme umět do toho slovy

nacpaného místa nevejít.

 

 

A třeba se pak zcela odděleně spojit jinde.

 

 

Na pro nás dosud neznámém místě.