O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)
xx
xx
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
u hrobu J.Haška
...
...
...
u hrobu J.Haška
Tak dnes se budu dívat na Boha shora.
První myšlenka, nebo pocit, který jsem zaznamenal ve své hlavě poté, co jsme s vílou dosedli na pevné kovové židle na balkoně těsně nad jevištěm. Opřeli jsme si předloktí o studené, černě železné zábradlí, a dívali se dolů. I nahoru. Dejvické divadlo je temné, šedavě matné, a vzhledem k tomu, co všechno se tady odehrává, působí jako lehce vyžilý aristokrat, který je sice trošku umouněný a zaprášený, ale nevyvanula z něho nikdy jiskra výjimečnosti. V druhé řadě dole registruji režiséra Zelenku, který se sice tváří, jakoby tu nebyl, ale na kolenou má připravený velký poznámkový blok. O řadu dál sedí Jiří Suchý s manželkou. Žádný blok nemá. Jen se řádně připravil a přišel dobře naladěný v béžovém obleku.
Najednou se do sálu vhrne skupina lidí, která klokotavým halasem, oblečením, a tak nějak trvale pobavenými tvářemi dává jasně najevo příslušnost k divadelnímu druhu. Víla mi šeptá název toho soukromého veselého divadla, ze kterého vystříkli až sem. Usedají, ale i vsedě se vrtí a vlní, dávajíc jasně najevo pokrevní příslušnost. Že budou svým hvězdným kolegům tak nějak přisvěcovat podium, zatímco ti ostatní můžou jen žmoulat vstupenky a dychtit. Oni jsou ve hře - Stern by napsal asi něco o dávno zakopaném pudu být dobrý a ještě lepší jenom tím, že jsem někde přítomen. Tady na to upozorňují jenom volně uvázané, divoce červené a tyrkysové hedvábné šátky, naházené ledabyle kolem krku oněch dam, které by strašně chtěly, ale vlastně neví, jak ten barevný zevnějšek zvnitřnit. Kratochvíl ho nosí podobně, ale za ním jsou alespoň ty stovky dokonalých fotek.
„Ucpanej systém“ je ta hra. Nebo není. Je to výzva. Už tak malé dejvické podium je umenšeno na prostor miniaturní zaplivané čtyřky, kde se čepuje pivo, kde se najednou objeví i osm herců, kteří se rvou jak koně, a kde ožívá literární vesmír Irvina Welshe.
Ivan Trojan v podělaném pyžamu a zašlém županu si čte na židličce v rohu Nietzcheho. Občas se ďábelsky uchechtne, až vám kůže povystrčí směrem vzhůru tisíce malých špičatých kopečků, vytrhne zhnuseně stránku a hodí ji do kamen.
Krev mi zhoustne do konzistence tmavé medoviny při jeho naštvaném monologu v druhé části představení.
„Tady ten Nietzsche píše, že Bůh je mrtev. Ne, já nejsem mrtev, já na vás jenom seru!“ A najednou se mu ty kulaté černé oči, které jsou předlouho neživé po vzoru těch žraločích, ošklivě zalesknou, jako když prudce dopadne kužel slunce na tmavý mramor.
„Ucpanej systém“ je poselství o tom, jak jsme si to tady všechno podělali, a když už nevíme kudy kam, tak voláme na Boha, jakože co teď bude? Přitom jsme se na něj dávno vybodli a nepomůžeme mu ani s odpadem plným sraček, který ho trápí. „Voláte mě, nebo toho mýho kluka vždycky, když máte průser!“ štěká do první i poslední řady Bůh Trojan.
Pak sedí proti Krobotovi u hospodského stolu a dobře dvě minuty na sebe jenom hledí přes sklenice piva. Cítím ctihodné herectví z dílny Billa Murrayho. Ten je taky okouzlující, zvláště ve chvílích, kdy nedělá vůbec nic. Jarmusch to dobře věděl, když mu dal na starost Zlomené květiny. Slibuju si, že si to doma pustím, a hned za tím Ztraceno v překladu. Krobot s Trojanem nehrají. Ale zatraceně mocně tam jsou.
Z divadla v Dejvicích se s vílou vymotáme jak po deseti panácích. Venku je vedro a uvnitř nás taky. Krobot nás povařil na pár čtverečních metrech a na pár desítkách minut ve svém vlastním vesmíru. Planety herců nastavil dokonale, aby putovaly v přesných vzdálenostech kolem jednoho od hoven zadělaného Boha, ve kterého je možné ten večer skutečně uvěřit.
Koule, které lze nevidět
Čtu teď po večerech Lisu Randallovou. Píše čtivě a neakademicky o velmi těžkých a složitých věcech. O skrytých dimenzích a pokřivených průchodech. Podle ní je možné si další rozměry alespoň představit. Umanutě si pár dní představuju její model, kterým nabízí možnost pochopit jinou dimenzi a jiný průnik realit. Udělá z nás na chvíli obyvatele Plochozemě, žijící ve dvou rozměrech. Na listu papíru. Pak je pro nás třetí rozměr mimo chápání. Proto předpokládáme, že existují rozměry pouze dva. Všichni jsme v tomto ohledu stejně tvrdohlaví, jako většina obyvatel matičky Země v případě čtvrtých a dalších rozměrů. Představme si někoho s opravdu bujnou fantazií, nebo ještě lépe nezávislého pozorovatele, který se dívá na onen náš list papíru shora. A sleduje, jak tímto plochým světem začne kolmo procházet trojrozměrná koule. Papíráci pak vidí, jak se placatý disk tvořený řezem koule na jejich světoploše napřed zvětšuje a pak zase zmenšuje. Jako když hodíte pomeranč do vody a sledujete celý děj jenom z její hladiny. Pokud by naším trojrozměrným světem procházela analogicky čtyřrozměrná koule, nejspíše bychom ji viděli jako časovou sekvenci koulí, které napřed rostou a pak se zmenšují. Bohužel, nikdo nás na tuto cestu do čtvrtého rozměru nejspíš nevezme. Mně postačuje to, že cítím jakési dětinské pohrdání papíráky. Zkouším nemyslet na to, že se takhle z čtvrtých a pátých rozměrů vysmívá někdo nebo něco mně. Hledím na papír knížek a v mnoha případech cítím průnik něčích rozměrů, které se ve větách zvětšují a zmenšují. Nechám se svýma očima pronikat vesmíry Cormaca McCarthyho, Celina, Juliana Barnese a v poslední době Michela Houellebecqa. Ušima si pak nechám prodírat vlastní svět takovým Vlastou Redlem, Cohenem nebo Tomem Waitsem.
Tuhle debatu o hodně později jurodivě rozvíjíme v Trojstěžníku s No Peťou na palubě po cestě do Lipnice.
Vesmírů je zkrátka dost. A nemá valného smyslu řešit jejich velikost. Spíš rozměr. Třeba takový František Skála, který celý život výtvarně tancuje kolem strachu a radosti z něj.
Protože strach je jeden z nejsilnějších všehomírů. Ale teprve veselost z něj udělá řadu kutálejících se koulí, se kterými si lze cosi zahrát.
Geniální devianti, jako Adolf Wölfi, Křesadlo, Joyce a další, asi jenom vrhali své rozměry proti těm našim. Dnes jsem v rádiu slyšel o objevu božské částice, v CERNu možná konečně objevili Higgsův boson. Erwin Hubble řekl jako první, že jsme zcela bezvýznamní, zatímco A. Einstein se u moučníku v bruselském hotelu Metropol hádal do krve s Nielsem Bohrem o tom, zda Bůh jenom nehraje v kostky. Stranou od profesorů stál tehdy Georges Lemaitre. Našel si potom Einsteina, aby mu vysvětlil, že se od nás všechno vzdaluje, přestože to Albert vyřešil jakousi konstantou. O patnáct let později mu Einstein řekl: „Vaše výpočty jsou správné, ale Vaše fyzika je ohavná.“
Úplně vidím, s jakou chutí by ty jejich klikyháky hodil zapáchající Trojan do kamen na dejvických prknech.
Mám před sebou poznámkový blok a sedím opřený zády o starý jilm. Chuchelský les si vede svou. Špulí na mě svoji nezávislost a absenci jakýchkoliv otázek. Výhled mám jenom mezi stromy. Země je pokrytá poloshnilým materiálem a zatuchle voní. Čekám s tužkou v ruce na okamžik, který v minulosti občas přiběhl jako pes, o kterém sis myslel, že už je dávno v trapu. Kdy tě to ťukne, drcne to do tebe, a ty to jenom napíšeš; pak jsi občas lehce omráčen, jakoby to napsal někdo jiný. Velkopsavec Honza mi kdysi řekl, že když ta chvíle nepřichází, může se stát, že nakonec napíšeš to nejlepší.
„Pod tlakem, který si sám ze sebe uděláš. Pak si teprve psaním prohlížíš vlastní prostor, těmi čárkami a písmeny si uvědomíš pár věcí mezi různými barevnými planetami, visícími ve tvém vlastním mozkovém muzeu; najednou si ohraničíš ten miniaturní plácek, který opravdu vlastníš. A to teprve tehdy, když si uvědomíš, že to je jediná cesta, jak čelit strachu. Největší síle, existující v našich malých galaxiích. Jako ta tvoje islandská ztvrdlá a prastará láva, která není netečná, ani respektující. Je jen na tebe kašlajícím tichem. Pouze zobrazuje plochu, za kterou máš najednou svými slovy nést vlastní zodpovědnost. Takový Kintera to dávno pochopil. Stal se tou lávou a bazénem, do kterého když skočíš, nemůžeš s ním už mluvit. Možná maximálně tak sám se sebou. Piš věci, na které se tě nikdo neptá. Pak se na ně začnou ptát sami.“
Tak čmárám věty, muchlám papíry a Čenda se dívá, jak bílé měkké koule házím do koše. Myšlenky, které nejdřív zčernají, pak zbohatnou a potom zarudle shoří. Psaní je klíč ke vloupání se do sebe sama. Damien Hirst vždycky říkal, že jde jenom o myšlenku. Estetika že je kravina.
S Lisou Randallovou usínám i vstávám. Podle ní jsme realizováni různými prostory. Neměli bychom do těch věcí a strun vnášet pochybnost. Jsme jen membránou, kterou pronikají další rozměry. Na těch průrvách zůstává sražená krev, kyprá a smradlavá, jako ta, kterou jsem viděl na nožem otevřeném břiše člověka, kterému pomohl z tohoto světa odejít jeho schizofrenní syn. Chtěl ho spálit, ubodal a rozřezal ho, totéž udělal s matkou a s jejich vlčákem. Přes pachy a kalné vůně pitevny jsem cítil, že ten blázen nasedl do rakety a chtěl odletět. Místo toho přistál hned vedle střev svého táty a čekal na policajty. Tam, kde měl být, už byl. Nemusel nikam chodit, ani létat. Takové „Vědomí konce“ od Juliana Barnese mi dotváří bezvýchodnost a neopustitelnost vlastního řádu. Který je třeba neuvěřitelně nemocný.
Kolečka
Vždycky se těším na sloupky Evy Turnové v Instinktu. Baskytaristka Plastiků. Bývalá milenka E. Hakla. Sabrina Black. Dává to po kilech, jako každý muzikant. Neznám nikoho, kdo by nehrál pro lidi a neuvažoval přitom v akordech.
„Soukolí lidstva se skládá ze spousty koleček, z nichž většina si myslí, že něco řídí. Každé odmalička umí na povel odříkat rodné číslo nebo dojídat, ví, která fráze, grimasa a milosrdná lež zabere. Kolečko si myslí, že je originální, když si koupí nový model myši, ale po čem touží bytostně, to neví. Mít doma jiné živé kolečko nestíhá, a tak chodí spát se Stillnoxem a vstává s Xanaxem. Pak usedne na svůj trůn s volantem, pohybuje se po městě asi tak třicetikilometrovou rychlostí a pomocí nových komunikačních prostředků vyhodnocuje, na která kolečka je třeba reagovat. Dost času kolečka věnují tomu, aby si ostatní myslela, že jsou prostě dobrá kolečka. Když se to nedaří, často se kolečko promaže do němoty. Na pokraji zhroucení se pak rozhodne zajeté mechanismy změnit, například dlouhodobější návštěvou přírody. Po pár dnech tam zapomene, jakou funkci má ve světě ostatních koleček. Zbaví se svých rolí a začne ztrácet půdu pod nohama. Za odměnu mu to konečně začne myslet a získává nový tvar.
Když už by mohlo kolečko rozumět, čemu nerozumělo, a vidět, co nevidělo, rozhodne se vrátit. Nejdřív neví, jak použít peněženku, auto nebo mobil. Taky párkrát řekne, co si opravdu myslí, lekne se toho a zjistí, že být jiné prostě NEDÁ. A zase se zakutálí zpátky do soukolí a myslí si, že něco řídí.“
Tadeášovi je necelých šestnáct. V hodině češtiny je učitelka zaskočila návrhem, aby z jedné vody načisto napsali úvahu na téma „Stateční se bojí utíkat.“ Téma mě nadchlo. Učitelku neznám, ale zaujala mě svým počinem. Tadeáš vzal tedy tužku a prostě psal.
"Nejenom toho. Stateční se bojí tolika věcí, že je téměř matoucí, že se stále zvou statečnými. Férovost a čest jsou přežitky starých časů a to ty chrabré právem děsí, ale stateční se přesto ohánějí právě těmito aspekty svojí povahy. Jsou téměř vyhynulým druhem. Druhem, který stále nepochopil fakt, že zdravý rozum, intriky a lži, lstivé úskoky, vždy porazí chrabrost a pravdu. Ovšem já nepochybuji o tom, že i tento druh, ostatně jako každý postupně vymírající druh, který se kdy vyskytoval na naší planetě, časem zmizí.
Jeden skvělý muž kdysi řekl, že moudrý potřebuje knihu, stejně jako muž potřebuje brus, král armádu a statečný malý mozek. Moudrý muž. Statečnost jde zcela proti lidskému pudu sebezáchovy, stejně jako proti prosté logice. Statečnost káže nikdy neporušit dané slovo, zatímco moudrost přikazuje nikdo to slovo nedat.
Statečnost je zkrátka něco, co mělo odejít společně s rytíři na koních a králi s jejich korunami. Navíc zbabělost není sem tam nic proti ničemu. Je lepší být pár minut zbabělý, než celý život mrtvý - praví se. Statečným čest káže, aby třeba i položili život za cosi většího, než jsou oni sami. Jenomže smrt je tak definitivní, zatímco život je plný možností. Nikdy nevíme, co si pro nás přichystal zítřek, tak proč dnes umírat?
Každý rozumný člověk řekne smrti to samé: „Ne dnes!“
Pouze statečný nebo psychicky labilní jedinec ji uvítá s otevřenou náručí, ať už jsou jeho cíle sebelepší a jeho motivace sebečestnější. Většinou je bohužel to, co je statečné, zároveň absurdní a hloupé. Zatímco to, co je moudré, bývá často velmi bezpečné, a nezahrnující ztrátu končetin, či života jako takového.
Moudrost a statečnost spolu už celá staletí vedou nerozhodný boj, ale v posledních letech se zdá, že přece jenom vyhraje ta lepší strana. Ta bezpečnější strana.
A statečnost nikdy nebyla bezpečná.
Natož lepší než její oponent."
Hodně dlouho jsem nad tím přemýšlel. Nakonec možná tenhle malý mistr ironie napsal totéž, co Turnová, napadá mě.
Zpátky na mši
Tak jsem zase v Tramtárii. Procházím se stavením, které vypadá úplně jinak, než před pětadvaceti lety. Tehdy tady měl svůj pokojík Radek Pastrňák, Richard Krozcek, Nytra a další z kapel Buty a AG Flek a na dveřích hájemství Vlastíka Redla visela půl dne zábrana z céček. Nebudit.
Teď se hrudníkem a rukama silně tisknu k lidem, které jsem strašně dlouho neviděl, ani na ně nemyslel. Z dechu jim vane včerejší kořalka. Mažou mě konopnou mastí a opatrně mě přijímají. Nahoře nad vesnicí je fotbal. Chci si ho užít jako nezávislý host.
„Rade, za chvíli vybíháme na trávník, máš tam mikrofon!“, říká mi do jakéhosi podaného telefonu Vlasta.
„Já už nebudu mluvit, Vlastíku. Jednak už to neumím, jednak se mi nechce, ale nahoru dorazím.“
Klapnutí mobilu na druhé straně se snažím nevnímat jako výčitku.
Potom nahoře ho poslouchám. Dobré to je.
„Tys mi dal, vysral ses na mě, ale dobře jsi udělal. Jsem rád, že jsi konečně tady!“, dýchá mi do tváře Vlasta ve žlutém fotbalovém dresu a s mikrofonem v ruce.
Posedávám, přesedávám a nakonec se dvě hodiny objímám na jakési hospodské lavičce s Pavlínou Jíšovou. Sděluje mi s úsměvem, že v divadle ABC bude slavit padesátku. Panebože... Já ji pamatuju jako holku, které bylo nějakých pětadvacet a hříchy (v aramejském překladu radosti) se konaly v Plzni a ve Strážnici jaksi mimoběžně a samozřejmě, jakoby ten náš tehdejší vesmír neměl nikdy vzít konce. Rameno na rameni si vyměňujeme čelní laloky s nevyřčeným upozorněním, že amygdaly nejsou úplně mrtvé (koneckonců, k amygdale se ještě dostanu).
Hraje Ivan Hlas a Bluesberry a Lucka Redlová a Monty a Jíšovka a já najdu Luboše Javůrka a on mi ukazuje, jak na té fajfce z Konga ucpat dírku palcem. Dobře mi je. Jedu na naftu minulosti.
Pak se objeví Pavel Dobeš. Při objímání na parkovišti zjistím, že je křehký. Chrastí. Šedivý knír se směje jako tehdy, příběh, který dovypráví po cestě od auta k podiu, je vskutku silný. A taky marný svou silou.
Pozdě v noci se mi ztratí a pak dostanu esemesku:
„Byl jsem tu před časem. Dobrá hospoda uprostřed náměstí. Počkáme se tam. Pavel.“
Sedím v herně, nebo v něčem takovém, kde se nezastavil čas, protože ten se tady nikdy nestačil rozběhnout. Je tu parta mladých, kteří mají napěchované tváře jakýmsi patologickým nachem. Ten je nejspíš výsledkem kombinace lihu, mládí a prozatímních životních nejasností. Jukebox nabízí řvoucí, tvrdý a amygdalou napěchovaný rock.
Do dveří ale vchází Pavel.
Uprostřed pravidelně a úhledně zvrásněného obličeje temně svítí jeho oči, jak zčernalné stříbro. Rozhlédne se nejen zornicemi, ale i ušima, a okamžitě žádá místní barmanku, která má na svém zevnějšku přesný otisk svého poloprázdného vnitřku, aby tu muziku zesílila. Nepochopí a opravdu zesiluje. Smějeme se jako kdysi. Naše buňky se spojují. Říkáme si věci, které po tolika letech nemá cenu definovat. Udělá to za nás později Vlasta, který s úsměvem konstatuje, že patříme k sobě a on občas tak trochu nestíhá.
Ale konečně už je tu, zhmotněný, s jakousi ženou, které intelekt teče před nohama, aby ho pak volně upouštěla na stůl plný panáků. Má bystré oči a v pohybech se střídá lehkost s hebkostí.
„Kdysi jsme si s Vlastou volali. V noci, trvalo to třeba dvě hodiny,“ řeknu lakonicky a čekám.
„Taky třeba i čtyři!“, řekne spokojeně Vlasta. Nezklamal.
„Nu a dospěli jsme třeba do fáze, že Kundera je světový, protože není slovanský.“
„To je geniální,“ vydechne ta dáma a pak už se bavíme o Zlomených květinách a o Ztraceno v překladu. A o tom, že Toltéci tvrdí, že ti, na které jsme čekali, jsme my sami. Vlasta se nadlouho odmlčí a pak se k téhle větě vrátíme v půlhodinovém šepotu. Spánky opřené o sebe.
„Tak ty jsi Radek Havel?“ najednou vzdychne a roztáhne zornice naše společnice. „Vlasta o tobě mluvil.“
Pak jako dáma odejde, protože tuší, že se chystá noc nás tří. Nikoho jiného.
Sedíme na zápraží a Kobeřice spí. Vlasta salutuje před Pavlem a já jsem rád, že jsem u nich, s nima, jako tehdy ve Strážnici, desítky let zpátky, kdy se dohadovali, jestli si mě do rána nechají.
„To, co jsi o mně napsal, je drsný. Navíc je to všechno pravda!“, zubí se Vlastík.
„Už je to dávno. Vlastně mi z toho zůstal jen ten poslední odstavec.“
Vlasta tázavě vytáhne obočí a otočí se ke mně i se židlí.
„Za kouzla se platí. Za ta velká ještě víc. To když vám někdo nadělí schopnost zpívat o věcech jako nikdo jiný.
A nechce za to nic menšího, než ty věci.“ cituju sám sebe z doby před čtyřmi roky.
„Jsem rád, že jsi tady!“, špitne Vlasta, dotkne se mého ramene čelem a otočí židli zpět, aby měl v zorném poli zase Pavla Dobeše. Konec mše.
Najednou Tramtárie vykouzlí průhledné nažlucené ráno a my kloužeme pod kopec. Objeví se neznámá žena, hezká a plná jakési tajemné mízy, která mi říká, že mě čte. Uloží mě pak ve zkušebně u Vlasty doma, tam, kde kdysi vznikaly největší věci kalibru „Na výletě“, a zmizí za klukama, kteří spánek svorně zavrhli. Po čase se ozve mailem. Natolik krásným, že bych ho jakoukoliv odpovědí jenom pokazil. Schoval jsem si ho a občas si ho dávám místo panáka. Oba jsme napsali vše, co bylo třeba. Já v Zápisníku, ona v jedné krátké elektronické zprávě. Kdybychom se někdy potkali, už to všechno můžeme jenom zkazit.
Bojovník
Přítel, kterého jsem neviděl nějakých deset let, najednou zvoní na Barrandově.
Má krátké šedivé vlasy, vousy, které pečlivě zastřihává strojkem, a vytahané tričko s nápisem Faith No More. Bojovník. Stárnoucí předák, už dlouho bez svého pracovního kolektivu. Kolem jeho očí je ve vypasovaných, ve frontě stojících, smutně neohebných vráskách namačkáno všechno. Jako když stlačíte a rukama shrnete prostěradlo a necháte to tak.
„Už jsi našel chvíle, kdy je třeba nepřekážet textu?“ poohlíží se po lahvi. Vrtěním hlavy dávám najevo, že tady žádná není a nebude.
„Už jsi začal malovat bez onanie?“ kontruju.
Zasmějeme se, protože obřad vzájemného přijetí právě proběhl. Zatloukli jsme prsty společně na totem a náčelníkovi vesmíru jsme vzkázali, že pro dnešek bude všechno v pořádku.
„Kdysi jsi na jedné vernisáži řekl, že to, co tě přitahuje, je leckdy jen o něco málo větší, než to, co tě děsí,“ přehrabuju se v paměti.
„Musím si zvolit způsob, jakým dnes s tebou budu,“ vzdychne a olízne si rty se zaschlou sliznicí.
„Těžká věc.“
„Zatraceně.“
„Hele, na semaforech chybí hnědá. To je barva, která říká, že ještě nevím.“
„Hele, tvoje mapa je zajímavější, než tvoje území,“ pevně se mu dívám na povislé záclonky z kůže dole na krku a na oční koule, které jakoby někdo vmáčkl do nepravého obličeje. Jsou to ty původní, na rozdíl od všeho ostatního.
„To je Houellebecq, blbče!“
„Takže čteš.“
„Taky pěstuju rajčata, kedlubny a mám tři ovce. Rozšiřuju bitevní pole,“ zkouší mě. Kývám, že jsem to taky přečetl.
„Co ženy, příteli?“ obracím neobratně a zbrkle list.
„Znáš ten typ žen, které mě přitahují. Štika v tůni, světlo na levoboku, takže se třpytí, vyžadující ověření žádoucnosti. Pak přijde čas lovu, plný mindráků, pak love a vzájemná úprava ega. Možná i to je ten důvod, proč chodí holky na hajzl ve dvou nebo ve třech. Tam se otřou a připraví si podle potřeby nastavení šupin. A spolupracují. Třeba tím, že se nenávidí.“
„Je tohle rozhovor, nebo záznam pro tvůj další text?“, vytvoří najednou nosem zdání zvědavosti.
„Obojí.“
„To je dobře, protože já umím kreslit. Ty umíš psát. Je marné se pokoušet napsat to, co já namaluju. A naopak.“
„Jsi zase dole?“ Trochu zvážním, ale ne moc, abychom nezačali vytahovat náboje naplněné depresivním prachem.
„Nijak zvlášť. Ne, že bych se cítil nějak moc dole, to spíš okolní svět mi připadá dost vysoko.“
„To je taky Houellebecq, mimochodem…“, utrousím bokem, ale ješitná hrdost mi hodí ústní koutky sama do drzé trubičky.
„Ulítáváš na něm?“
„Pase své pocity. Kdo to může dneska říct? Nabízí je jako kurvy k ošukání ostatním. Proto taky dostal ty ceny.“
„Dívám se na EURO. Nebaví mě to, ale něco se děje,“ stočí hovor i oči jinam.
„Neděje se tam nic. Jen svedená ritualizace agrese. Konrád Lorenz, kdybys chtěl být zase chytrej.“
„Vztahy se staly plochou, součástí stroboskopické postmoderní mechanické snahy sbírat, vrstvit, zkrátka - běžte mezi regály, kterými se stal svět.“
„To je kdo?“
„Já. Jenže ty moje ovce na to serou.“
„Chceš být slyšen?“
„Jdi do prdele!“
„Taky tě můžu!“ konečně se naplno rozesměju.
Pod vládou amygdaly
Dny na Barrandově se jen tak potulují a pak už jenom střízlivě stojí na nástupištích, aby včas odjely. Není slyšet nic, jen tikot hodin, ztišené pražce, přes které jedou moje vlaky někam do háje.
Vzpomenu si na Tramtárii a na jednu krátkou ranní hádku s Vlastou, když dost rychle nepřinesli vodku. Byla rychlá a ostrá. Pak jsme se po vzájemných přiznaných faulech poplácali po zádech. Jako vždycky. Hra je hra.
Chvilku jsme vykřikovali ještěří zvuky. Po zklidnění a dvou viditelných úsměvech pod dvěma kníry pánů Dobeše a pana domácího jsem si vzpomněl na Maxe Bazermana. Tenhle harvardský uličník nedávno dokázal, že náš mozek je dvourychlostní. Lidé totiž fungují ve dvou odlišných modalitách. První bývá označována jako „horká“, „rychlá“ a „akční“. Je evolučně starší a pomohla našemu druhu přežít. Spouští se ve chvíli, kdy nás něco ohrožuje. Když naskočí, není čas na dlouhé úvahy. Potkáme tygra a náš akční systém vyplaví megadávku adrenalinu, srdce se hiphopově rozbuší, zvýší se tlak, do končetin se hrne krev a ta pak chybí nahoře. A už pádíme pryč, lezeme na strom, nebo se snažíme jakkoliv jinak zachránit. O co je tento systém rychlejší, o to je také nepřesnější. Jsme pod diktátem malého kousíčku tkáně, kterou jsme pojmenovali amygdala. Mockrát jsem ji skalpelem rozřízl, ale neměl jsem při tom jiný pocit, než jako když porcujete telecí. Ticho po pěšině, na noži ulpívá šedá plastelína, která nedělá vůbec nic, jen se podvoluje hrubosti ostrého kovu.
Tak jak tak v tu chvíli přestáváme uvažovat a volit mezi variantami. A ty existují. Máme totiž k dispozici ještě jeden „chladný“, „znalostní“ a pomalejší systém. Ten slouží k rozvoji, nikoliv k přežití. Tahle hra se děje ve vývojově mladší oblasti čelního laloku. Je emočně neutrální a řídí vyšší mozkovou činnost. Není ale vhodná k tomu, aby nás ochránila před tygrem.
Mít po ruce dva systémy je většinou výhodné. Jeden nás chrání a druhý obohacuje. Stává se ale, že povoláme do služby akční systém v situaci, kdy bychom měli více uvažovat. To proto někdy útočíme, nebo prcháme při prvním náznaku ohrožení. Amygdala se rozezní i tehdy, když se setkáme s něčím, co roznítí naši chuť, tužbu nebo chtíč. Pocit blížící se „libosti“ může staršího běžce upřednostnit. Tento přesmyk na nevhodný systém nám způsobí problémy. Chceme žít a chovat se eticky a rozumně.
Problém není v tom, JAK přemýšlíme,
ale ČÍM přemýšlíme.
Zkrátka které části našeho mozku dovolíme popadnout otěže.
Géniové jsou ti, kteří čelním studeným lalokem řeknou amygdale, aby svobodně konala. A napětí uměleckého díla vzniká teprve tehdy, když je z toho válka.
A Oscarová díla a Goncourtovy ceny vznikají jenom po remízách.
Cesty modrých patlanic
Lipnice. Haškova.
No Peťa to vymyslel.
První prázdninový den ráno se pomotávala po pražském Hlavním nádraží parta čtyř trochu zmatených baťůžkářů. V krátkých kalhotách. Dvojčata, já a No Peťa. Přiznávám klukům, že naposledy jsem jel vlakem v roce 1987 z Čáslavi na Libavou a byla to vojenská záležitost. Neumím si koupit vstupenku a lidi kolem na mě působí jako freska od hodně ospalého Drtikola. Nakonec trávíme cestu v jídelním voze a dojedeme až do Kolína se smaženými vajíčky. Pak jakási kutálka a vyplivnutí u domečku s nápisem Pohleď. Cesta do Lipnice je dlouhá 8 km. Teplota nějakých 35 stupňů.
Koukáme na krajinu kolem, která se tváří, jako by si četla naše noční maily a chystala se na nás. Jako do plesu. Je zelená, plná lávek přes řeku, nechává nám tady stromy ztěžklé sytě rudými třešněmi. Karmínové ozdoby a neskutečné ticho.
Celou cestu do kopce, kdy nás objímá vlastní pot jako nějaký nadržený teplouš, co nás deset let neviděl, mluvíme o Bohu, o víře a o té katolické firmě, která to všechno zprivatizovala.
„Vždyť ten frajer s dlouhým páčem v sandálech o téhle partě nikdy nemluvil. Navíc řečnil aramejsky a Klotz to teďka překládá zpátky z latiny a vypadá to skoro buddhisticky, teda neurčitě a skoro toltécky… Zlý třeba v aramejštině znamená nezralý,“ přidávám Duškoviny.
„Tahle firma plná obtloustlých chlapíků s kuchařskými čepicemi na hlavách to celé ukradla. Zavřela se do chrámů plných zlata a vyrobila dřevěné klece na zpovídání se…“ přidává se Jiří.
„Pokud se chci potkat s Kristem, nebo Bohem, nebo s čímkoliv podobným, přece nepotřebuju tuhle lobbistickou tlupu. Můžu to udělat kdykoliv, třeba v lese,“ Jára přikyvuje a pokulhává.
„Jenže ten chlap, co dělal celej den na poli a pak v neděli přišel do kostela, tak se z toho posral. Vysoký stropy, svítící oltář a zástupce něčeho vyššího před ním,“ dí No Peťa. Jeho tričko je durch.
„Máš recht, takhle o tom mluví Halík. Zprostředkovaná úcta, kontakt s vyšším a větším, než jsem já. Oltář měl 5x8 metrů a zářil drahotou. Zatímco on doma žmoulal meltu a vynášel sračky zpod dobytka.“
„No a ta evoluce, co se o ní celá Amerika hádá a nechce to dávat do škol, to taky není jen tak. Přece to nejni všechno náhoda,“ mne si No Peťa zátylek.
„A kde bereš to přesvědčení, že to není náhoda? Nejsme náhodou strašně pyšní a při tom jako výrobek nic moc? Podívej se třeba na to, že se nemůžu koukat zároveň dozadu. Cítím jen tři rozměry a ty, abys viděl, musíš mít před ksichtem nějaká skla. Musíme polykat žrádlo a pak je potajmu vysírat. Jsme plní nemocí, parazitů a mozek nám funguje jako orangutanům. Se žízní nevíme co dělat. Jsme nedokonalý produkt, kterýmu by se pořádně vyvinutej Marťan, kterej žije z prány, přesunuje se časoprostorem a slyší struny vesmíru hrstkou neutrin, vysmál. Asi jakobychom se my dívali na žížalu. Třeba jsme nepovedený výsledek náhodnejch chemickejch reakcí. Jako bys nalil do hrnce bůhví co, a ta náhodně vzniklá modrá patlanice by řekla – já přece nemůžu bejt náhoda. Já jsem tak krásně modrá a tekutá, že to musel nejdřív někdo pořádně vymyslet!“
„Pravdu díš, synu. Bůh s tebou!“, vydechne řehtající se No Peťa a chce se okamžitě vykoupat ve špinavém rybníku, kolem kterého jdeme. Pak se řeč stočí na satanistickou kapelu, kterou náhodou slyšel a potom, když kolem projede mladičká cyklistka, je téma až do cíle naší cesty velmi monotónní.
Už jsme v Lipnici. Kráčíme k náměstí, kterému dělá královnu hospoda. Kdysi sem přijel Hašek z Prahy a už se nevrátil. Ubytujeme se v pokojících nad hospodou, tam co bydlel skoro rok.
Pak se uvelebíme na terase a poté, co se skoro uvaříme, nám šikovná blonďatá holka říká, kam se máme jít vykoupat. Ten lom je jako z jiného světa. Lezeme v plavkách po kamenech a hltáme celým svým bytím studenou vodu. Rozpouštíme s rozkoší svůj vesmír v jasně průzračné tekutině.
„Byly časy, kdyby ses rozběhl a skočil sem lomeňáka,“ říkám ve vodě Jirkovi.
„To, jak jsme sem lezli, ve mně zůstane. Takhle jsem se kdysi smál tátovi, kterej lezl do vody jako dědek, aby se mu náhodou něco nestalo…Ten by tady určitě hledal schůdky.“
„Však mně taky bude za pár měsíců padesát!“, vyfrknu vodu a s obavou přemýšlím, co v ní asi všechno je.
Jirka zvážní, ponoří hlavu a pak se na mě trochu udiveně dlouze podívá.
Pořád vedeme řeči. Kundera, Nohavica, Bůh, vagíny. A stoupáme k maličkému hřbitovu nad vesnicí. Pak mlčky sedíme na hrobě J. Haška. Upil se v 39 letech. Vesnice ho nenáviděla. Seděl s modrýma oteklýma nohama na terase knajpy a smál se. Pil a psal.
Večer trávíme na terase a popíjíme. Kluci pivko, já Kofolu po půllitrech v dobrovolném lihovém celibátu.
Najednou, aniž by si toho někdo všiml, je u nás dáma. Vyrostla ze země. Dá si cigaretu a povídá, pak si přisedne. Vyleze z ní, že si kdysi vzala Haškova vnuka. Je z toho hovor do rána. Paní majitelka.
Druhý den jsme na lavicích před hospůdkou a najednou je tu sympaťák s culíkem, bradkou a bílými zuby, které jsou nad stolem pořád přítomny v jeho nikdy nemizícím úsměvu. Zaslechl náš hovor o muzice a přišel. Hraje na kytaru a plánuje s kapelou velkou změnu. Jiří vypráví o Kurtizánách, já o Dobešovi a Jára o Sahulovi. Vesmíry se dotkly a Martin s námi stráví celou neděli. Je pravnukem J. Haška. Bere nás do domečku, kde jeho praděd dožíval, stojíme u postele, ve které zemřel. Říká, že druhou část Švejka Hašek diktoval. U piva, a prakticky nikdy se neopravoval.
Všichni přítomní, co občas píšeme, skloníme hlavy a pár minut neříkáme vůbec nic.
Lipnické ráno je neuvěřitelně ryzí. Díváme se do kraje, který nejspíš vybral tuhle světle zelenou jen pro dnešek. Máme rajský pocit. Není tu třeba žádného dědka s bílou obrácenou miskou na pleši, který by nám to všechno náležitě vyložil. Potkáváme Boha bez prostředníků a pěkně naostro.
Slunce nad Lipnicí je kulaté a prochází touhle mužskou pěticí hezkých pár hodin. S Járou zjišťujeme, že nám došly cigarety. Martin se beze slova zvedne, sedne do auta a odjede k nějaké pumpě. Za chvíli se vrátí a na stůl hází kuřivo s tím, kde jsme to vlastně skončili. Trajektorie se touhle maličkostí zase o kus pohnuly a ještě víc prolnuly. Chvíle, která nastala, nám potom přijde jako zázrak. Ještě po pár dnech o tom o překot mluvíme do mobilů. Blíží se čas odjezdu a Martin opět beze slova startuje fabii s tím, že nás hodí na vlak do Světlé nad Sázavou. Že je tam „echt“ nádražní hospoda.
Loučíme se s tím, že v září určitě zase. Martin se usmívá a upozorňuje nás na bronzovou desku na nádražní budově. Fabie mizí v dálce a Haškův pravnuk jede chystat dávno mrtvý festival. Haškovu Lipnici. Vzal si to na triko a chce to vrátit. Uvědomuju si, že jsem tady koncem osmdesátých let s kapelou hrál pro patnáct tisíc lidí a po nás šel hned Míša Tučný. Na té bronzové desce je bohatýrský text o tom, že Hašek kdysi v pražské nádražní hospodě pil pivo a potkal se s malířem Panuškou. Ještě řekl vrchnímu, aby mu načepoval pivo se správnou mírou, aby mu nespadla pěna, a vyrazil s malířem ven. Poté vystoupili z vlaku ve Světlé a šlapali do Lipnice. Hašek už se pak do Prahy nikdy nevrátil.
Bydlel dlouho nad hospodou, tam, kde jsme spali i my.
„Děcký den“
Zamíříme k té „echt“ hospodě. Před vstupními dveřmi s oprýskanou kalně béžovou fermeží se nepravidelně pohupuje skupinka lidí. Na zemi sedí holka se zpocenou a oteklou tváří, s cigaretou mezi palcem a malíčkem, a s červenými kalhotkami vystrčenými pod zmuchlanou sukní nad žulou silnice. Vedle ní lehce vrávorá hubeňour v podivném bílém kroji a za pasem se mu kývají dvě bambitky. Pak ještě tři kluci a holka, kteří jsou vyhastrošení jaksi ledabyle, kolem pasu barevné fábory a v ruce pivo. Očima plavou okolím a krev jim bublá v cévách nepravidelně namíchaná s pivem a zelenou. Vlezem do sálu, na jehož dveřích je velkými písmeny napsáno fixem “Děcký den“. Ve výčepu posedává skupina chlápků v jednotných zelených tričkách, odkazujících na jakousi vodáckou osadu. Ta jednotná uniforma jim dává pocit, že nějakých dvacet decibelů řevu navíc má svoje opodstatnění. Mezi nimi pobíhá vyzáblý potetovaný pingl, který nedrží pevně ani tužku, ani výraz. Obličej se mu kroutí tak, že nepoznáte, jestli je to alkoholem, nebo slavnostní náladou z „děckého dne“. Vkročíme do sálu, kde jsou různě rozstrkané stoly se sepranými ubrusy, na stěnách a oknech visí jako malí barevní oběšenci růžové fáborky. Část z nich už je na zemi, nebo byly v pádu zachyceny na zahnědlých záclonách. Na podiu stojí shrbený dýdžej s obrovským mixpultem a dvěma počítačovými monitory z 90. let. Naplno pouští hity z téže doby, které se dunivě a s mrazivou ozvěnou odráží od stěn a liduprázdného parketu. Teprve po chvíli můžeme spatřit jediného tanečníka. Tedy tanečnici. Asi čtyřletá bledá blondýnka má na sobě úbor spíchnutý z lesklé látky a alobalu. Malé vyčištěné střevíčky klapou o parkety a děvče se otáčí pomalu dokola. Tam a zase zpátky. Občas zvedne ruce, aby je nechala zase volně zvadnout k pasu. Na tváři má vratký poloúsměv, který by možná vysvětlil jen dětský psycholog. Oči má tvrdošíjně stočeny k podlaze.
Letíme na terasu. Nikde žádná kytka. Barvy jsou zase hnědé a šedé. Beton a otlučené prázdné stoly s plastovými židlemi, do kterých se opírá slunce, a do kterých tu za ty roky postupně nalezl veškerý pomalý čas. Ve vzduchu je ticho. Řev z hospody ho kupodivu jenom zvýrazňuje a dává mu pach něčeho mrtvého.
„Tady by Bohdan Sláma mohl jenom postavit kameru a měl by to,“ zašeptal No Peťa a upil ze svítivě červené malinovky. Jdu pro cigarety do nádražního bufetu.
„Máme jenom startky, pane!“, říká beztvará paní v silonové žlutomodré zástěře. Říkám jí, že v hospodě nemají nic. Ona na to, že si chodí pro startky k ní. Vracím se ke klukům a k jejich zas o něco silnějšímu tichu.
Tišina duše dosahuje vrcholu, když hubeňour odpaluje před hospodou ohlušující rány z bambitek. Jiřímu se hůř dýchá a betonové kachle s kulatými stoly hrají naprosto syrově roli starých filmových rekvizit. Sláma, nebo Passolini. Nebo klip k nějaké death metalové mši. Následuje útěk. Nikdy jsme tak nevyhlíželi vlak, auto nebo cokoliv, co vás umí rychle odvézt. Kamkoliv.
Prošli jsme dusnou bránou z rajské Lipnice do našeho pražského světa s ucpaným systémem.
Přechod.
Průnik strašidelné koule svátečním papírem.
Ve vlaku všichni pomalu nabíráme chuť dál dýchat. V duchu se vracím k večeru v dejvickém divadle. Život není nic jiného než lekce. A zkouška. Marné je to deponovat na někoho, jako je Bůh. Sám posraný na nás zvysoka kašle, jak správně u kamen pravil Trojan. Naše filosofické kecy hází do kamen s ďábelským (jo, umí to taky, navíc to byl podle všeho dlouho jeho kámoš) uchechtnutím.
Vesmíry druhých vnímáme v ploše.
I když je třeba velmi malá, neznamená to nic víc, než že ta veliká možná před chvílí prošla a my jsme zrovna spali, psali, souložili, nebo dělali cokoliv, jenom abychom se jí konečně dočkali.Spousta lidí mnou prošla a prochází. Teď zrovna Redl, nebo Hašek. Taky Olga Tokarczuková, Celine, Eco, Ian McEwan, Michel Faber, Paolo Giordano, Liessmann, Cannetti, Robert Musil, Palahniuk, či Stern.
Nebo Jára s Jirkou a No Peťa.
Viděl jsem za padesát let tolik, že už si trochu umím představit koule,
kterými se rozhodl otrávený a ušpiněný bůh
prodriblovat mým ucpaným systémem.
Dopsáno v Praze 8.7.2012.
Velký dík za korektury a editorskou práci (N.P.)