Aktuality

Myšlenka dne

Eva Turnová čte svoje texty na CD !!
/viz fotogalerie/


Tak se mě všichni ptají na Horáčka. A na jeho kandidaturu. S úlevou konstatuji, že to co jsem napsal o tomto pánovi do svého Zápisníku už v březnu 2008 nehodlám ani v jediném písmenu měnit. Moc rád bych si početl v obdobných textech u jiných kandidátů a ještě raději bych si povídal o roky trvající podobné konzistenci názorů.


Umřel mi Wabi Daněk.
To je jako když jedete divokou vodu postý a víte,
že v určitým místě se prostě musíte opřít o kus skály.
A ona tam najednou není.


Revoluce z roku 1989 byla asi jedinou revolucí v
dějinách, která nepřinesla nic nového,
prostě se přizpůsobila okolnostem.
(Pavel Kolář - historik)


Doufám, že za dalších pětadvacet let už bude ve školních učebnicích hodnocena dnešní doba lakonickým: Druhá korporátně-dotačně-socialistická Česká republika, jejíž vznik umožnil plukovnicko-aktivistický převrat v roce 2013, neměla dlouhého trvání.
(Martin Rieger)


A tak nás naše zkušenosti stejně jako náš rozum jasně poučují, že lidé se pokládají za svobodné jen proto, že jsou si vědomi svého jednání, ale o příčinách, které je determinují, nevědí vůbec nic.
(Spinoza)


Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1937891 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)

xx

xx

xx

xx

xx

...

xx

...

xx

...

xx

...

xx

...

xx

...

xx

...

xx

...

xx

...

xx

...

xx

...

xx

u hrobu J.Haška

xx

...

xx

...

xx

...

xx

u hrobu J.Haška

Tak dnes se budu dívat na Boha shora.

 

První myšlenka, nebo pocit, který jsem zaznamenal ve své hlavě poté, co jsme s vílou dosedli na pevné kovové židle na balkoně těsně nad jevištěm. Opřeli jsme si předloktí o studené, černě železné zábradlí, a dívali se dolů. I nahoru. Dejvické divadlo je temné, šedavě matné, a vzhledem k tomu, co všechno se tady odehrává, působí jako lehce vyžilý aristokrat, který je sice trošku umouněný a zaprášený, ale nevyvanula z něho nikdy jiskra výjimečnosti. V druhé řadě dole registruji režiséra Zelenku, který se sice tváří, jakoby tu nebyl, ale na kolenou má připravený velký poznámkový blok. O řadu dál sedí Jiří Suchý s manželkou. Žádný blok nemá. Jen se řádně připravil a přišel dobře naladěný v béžovém obleku.

 

Najednou se do sálu vhrne skupina lidí, která klokotavým halasem, oblečením, a tak nějak trvale pobavenými tvářemi dává jasně najevo příslušnost k divadelnímu druhu. Víla mi šeptá název toho soukromého veselého divadla, ze kterého vystříkli až sem. Usedají, ale i vsedě se vrtí a vlní, dávajíc jasně najevo pokrevní příslušnost. Že budou svým hvězdným kolegům tak nějak přisvěcovat podium, zatímco ti ostatní můžou jen žmoulat vstupenky a dychtit. Oni jsou ve hře - Stern by napsal asi něco o dávno zakopaném pudu být dobrý a ještě lepší jenom tím, že jsem někde přítomen. Tady na to upozorňují jenom volně uvázané, divoce červené a tyrkysové hedvábné šátky, naházené ledabyle kolem krku oněch dam, které by strašně chtěly, ale vlastně neví, jak ten barevný zevnějšek zvnitřnit. Kratochvíl ho nosí podobně, ale za ním jsou alespoň ty stovky dokonalých fotek.

„Ucpanej systém“ je ta hra. Nebo není. Je to výzva. Už tak malé dejvické podium je umenšeno na prostor miniaturní zaplivané čtyřky, kde se čepuje pivo, kde se najednou objeví i osm herců, kteří se rvou jak koně, a kde ožívá literární vesmír Irvina Welshe.

Ivan Trojan v podělaném pyžamu a zašlém županu si čte na židličce v rohu Nietzcheho. Občas se ďábelsky uchechtne, až vám kůže povystrčí směrem vzhůru tisíce malých špičatých kopečků, vytrhne zhnuseně stránku a hodí ji do kamen.

Krev mi zhoustne do konzistence tmavé medoviny při jeho naštvaném monologu v druhé části představení.

„Tady ten Nietzsche píše, že Bůh je mrtev. Ne, já nejsem mrtev, já na vás jenom seru!“ A najednou se mu ty kulaté černé oči, které jsou předlouho neživé po vzoru těch žraločích, ošklivě zalesknou, jako když prudce dopadne kužel slunce na tmavý mramor.

„Ucpanej systém“ je poselství o tom, jak jsme si to tady všechno podělali, a když už nevíme kudy kam, tak voláme na Boha, jakože co teď bude? Přitom jsme se na něj dávno vybodli a nepomůžeme mu ani s odpadem plným sraček, který ho trápí. „Voláte mě, nebo toho mýho kluka vždycky, když máte průser!“ štěká do první i poslední řady Bůh Trojan.

 Pak sedí proti Krobotovi u hospodského stolu a dobře dvě minuty na sebe jenom hledí přes sklenice piva. Cítím ctihodné herectví z dílny Billa Murrayho. Ten je taky okouzlující, zvláště ve chvílích, kdy nedělá vůbec nic. Jarmusch to dobře věděl, když mu dal na starost Zlomené květiny. Slibuju si, že si to doma pustím, a hned za tím Ztraceno v překladu. Krobot s Trojanem nehrají. Ale zatraceně mocně tam jsou.

Z divadla v Dejvicích se s vílou vymotáme jak po deseti panácích. Venku je vedro a uvnitř nás taky. Krobot nás povařil na pár čtverečních metrech a na pár desítkách minut ve svém vlastním vesmíru. Planety herců nastavil dokonale, aby putovaly v přesných vzdálenostech kolem jednoho od hoven zadělaného Boha, ve kterého je možné ten večer skutečně uvěřit.

 

Koule, které lze nevidět

Čtu teď po večerech Lisu Randallovou. Píše čtivě a neakademicky o velmi těžkých a složitých věcech. O skrytých dimenzích a pokřivených průchodech. Podle ní je možné si další rozměry alespoň představit. Umanutě si pár dní představuju její model, kterým nabízí možnost pochopit jinou dimenzi a jiný průnik realit. Udělá z nás na chvíli obyvatele Plochozemě, žijící ve dvou rozměrech. Na listu papíru. Pak je pro nás třetí rozměr mimo chápání. Proto předpokládáme, že existují rozměry pouze dva. Všichni jsme v tomto ohledu stejně tvrdohlaví, jako většina obyvatel matičky Země v případě čtvrtých a dalších rozměrů. Představme si někoho s opravdu bujnou fantazií, nebo ještě lépe nezávislého pozorovatele, který se dívá na onen náš list papíru shora. A sleduje, jak tímto plochým světem začne kolmo procházet trojrozměrná koule. Papíráci pak vidí, jak se placatý disk tvořený řezem koule na jejich světoploše napřed zvětšuje a pak zase zmenšuje. Jako když hodíte pomeranč do vody a sledujete celý děj jenom z její hladiny. Pokud by naším trojrozměrným světem procházela analogicky čtyřrozměrná koule, nejspíše bychom ji viděli jako časovou sekvenci koulí, které napřed rostou a pak se zmenšují. Bohužel, nikdo nás na tuto cestu do čtvrtého rozměru nejspíš nevezme. Mně postačuje to, že cítím jakési dětinské pohrdání papíráky. Zkouším nemyslet na to, že se takhle z čtvrtých a pátých rozměrů vysmívá někdo nebo něco mně. Hledím na papír knížek a v mnoha případech cítím průnik něčích rozměrů, které se ve větách zvětšují a zmenšují. Nechám se svýma očima pronikat vesmíry Cormaca McCarthyho, Celina, Juliana Barnese a v poslední době Michela Houellebecqa. Ušima si pak nechám prodírat vlastní svět takovým Vlastou Redlem, Cohenem nebo Tomem Waitsem.

 Tuhle debatu o hodně později jurodivě rozvíjíme  v Trojstěžníku s No Peťou na palubě po cestě do Lipnice.

 Vesmírů je zkrátka dost. A nemá valného smyslu řešit jejich velikost. Spíš rozměr. Třeba takový František Skála, který celý život výtvarně tancuje kolem strachu a radosti z něj.

Protože strach je jeden z nejsilnějších všehomírů. Ale teprve veselost z něj udělá řadu kutálejících se koulí, se kterými si lze cosi zahrát.

 Geniální devianti, jako Adolf Wölfi, Křesadlo, Joyce a další, asi jenom vrhali své rozměry proti těm našim. Dnes jsem v rádiu slyšel o objevu božské částice, v CERNu možná konečně objevili Higgsův boson. Erwin Hubble řekl jako první, že jsme zcela bezvýznamní, zatímco A. Einstein se u moučníku v bruselském hotelu Metropol hádal do krve s Nielsem Bohrem o tom, zda Bůh jenom nehraje v kostky. Stranou od profesorů stál tehdy Georges Lemaitre. Našel si potom Einsteina, aby mu vysvětlil, že se od nás všechno vzdaluje, přestože to Albert vyřešil jakousi konstantou. O patnáct let později mu Einstein řekl: „Vaše výpočty jsou správné, ale Vaše fyzika je ohavná.“

Úplně vidím, s jakou chutí by ty jejich klikyháky hodil zapáchající Trojan do kamen na dejvických prknech.

Mám před sebou poznámkový blok a sedím opřený zády o starý jilm. Chuchelský les si vede svou. Špulí na mě svoji nezávislost a absenci jakýchkoliv otázek. Výhled mám jenom mezi stromy. Země je pokrytá poloshnilým materiálem a zatuchle voní. Čekám s tužkou v ruce na okamžik, který v minulosti občas přiběhl jako pes, o kterém sis myslel, že už je dávno v trapu. Kdy tě to ťukne, drcne to do tebe, a ty to jenom napíšeš; pak jsi občas lehce omráčen, jakoby to napsal někdo jiný. Velkopsavec Honza mi kdysi řekl, že když ta chvíle nepřichází, může se stát, že nakonec napíšeš to nejlepší.

„Pod tlakem, který si sám ze sebe uděláš. Pak si teprve psaním prohlížíš vlastní prostor, těmi čárkami a písmeny si uvědomíš pár věcí mezi různými barevnými planetami, visícími ve tvém vlastním mozkovém muzeu; najednou si ohraničíš ten miniaturní plácek, který opravdu vlastníš. A to teprve tehdy, když si uvědomíš, že to je jediná cesta, jak čelit strachu. Největší síle, existující v našich malých galaxiích. Jako ta tvoje islandská ztvrdlá a prastará láva, která není netečná, ani respektující. Je jen na tebe kašlajícím tichem. Pouze zobrazuje plochu, za kterou máš najednou svými slovy nést vlastní zodpovědnost. Takový Kintera to dávno pochopil. Stal se tou lávou a bazénem, do kterého když skočíš, nemůžeš s ním už mluvit. Možná maximálně tak sám se sebou. Piš věci, na které se tě nikdo neptá. Pak se na ně začnou ptát sami.“

Tak čmárám věty, muchlám papíry a Čenda se dívá, jak bílé měkké koule házím do koše. Myšlenky, které nejdřív zčernají, pak zbohatnou a potom zarudle shoří. Psaní je klíč ke vloupání se do sebe sama. Damien Hirst vždycky říkal, že jde jenom o myšlenku. Estetika že je kravina.

 S Lisou Randallovou usínám i vstávám. Podle ní jsme realizováni různými prostory. Neměli bychom do těch věcí a strun vnášet pochybnost. Jsme jen membránou, kterou pronikají další rozměry. Na těch průrvách zůstává sražená krev, kyprá a smradlavá, jako ta, kterou jsem viděl na nožem otevřeném břiše člověka, kterému pomohl z tohoto světa odejít jeho schizofrenní syn. Chtěl ho spálit, ubodal a rozřezal ho, totéž udělal s matkou a s jejich vlčákem. Přes pachy a kalné vůně pitevny jsem cítil, že ten blázen nasedl do rakety a chtěl odletět. Místo toho přistál hned vedle střev svého táty a čekal na policajty. Tam, kde měl být, už byl. Nemusel nikam chodit, ani létat. Takové „Vědomí konce“ od Juliana Barnese mi dotváří bezvýchodnost a neopustitelnost vlastního řádu. Který je třeba neuvěřitelně nemocný.

 

Kolečka

Vždycky se těším na sloupky Evy Turnové v Instinktu. Baskytaristka Plastiků. Bývalá milenka E. Hakla. Sabrina Black. Dává to po kilech, jako každý muzikant. Neznám nikoho, kdo by nehrál pro lidi a neuvažoval přitom v akordech.

 „Soukolí lidstva se skládá ze spousty koleček, z nichž většina si myslí, že něco řídí. Každé odmalička umí na povel odříkat rodné číslo nebo dojídat, ví, která fráze, grimasa a milosrdná lež zabere. Kolečko si myslí, že je originální, když si koupí nový model myši, ale po čem touží bytostně, to neví. Mít doma jiné živé kolečko nestíhá, a tak chodí spát se Stillnoxem a vstává s Xanaxem. Pak usedne na svůj trůn s volantem, pohybuje se po městě asi tak třicetikilometrovou rychlostí a pomocí nových komunikačních prostředků vyhodnocuje, na která kolečka je třeba reagovat. Dost času kolečka věnují tomu, aby si ostatní myslela, že jsou prostě dobrá kolečka. Když se to nedaří, často se kolečko promaže do němoty. Na pokraji zhroucení se pak rozhodne zajeté mechanismy změnit, například dlouhodobější návštěvou přírody. Po pár dnech tam zapomene, jakou funkci má ve světě ostatních koleček. Zbaví se svých rolí a začne ztrácet půdu pod nohama. Za odměnu mu to konečně začne myslet a získává nový tvar.

Když už by mohlo kolečko rozumět, čemu nerozumělo, a vidět, co nevidělo, rozhodne se vrátit. Nejdřív neví, jak použít peněženku, auto nebo mobil. Taky párkrát řekne, co si opravdu myslí, lekne se toho a zjistí, že být jiné prostě NEDÁ. A zase se zakutálí zpátky do soukolí a myslí si, že něco řídí.“

Tadeášovi je necelých šestnáct. V hodině češtiny je učitelka zaskočila návrhem, aby z jedné vody načisto napsali úvahu na téma „Stateční se bojí utíkat.“ Téma mě nadchlo. Učitelku neznám, ale zaujala mě svým počinem. Tadeáš vzal tedy tužku a prostě psal. 

"Nejenom toho. Stateční se bojí tolika věcí, že je téměř matoucí, že se stále zvou statečnými. Férovost a čest jsou přežitky starých časů a to ty chrabré právem děsí, ale stateční se přesto ohánějí právě těmito aspekty svojí povahy. Jsou téměř vyhynulým druhem. Druhem, který stále nepochopil fakt, že zdravý rozum, intriky a lži, lstivé úskoky, vždy porazí chrabrost a pravdu. Ovšem já nepochybuji o tom, že i tento druh, ostatně jako každý postupně vymírající druh, který se kdy vyskytoval na naší planetě, časem zmizí.

Jeden skvělý muž kdysi řekl, že moudrý potřebuje knihu, stejně jako muž potřebuje brus, král armádu a statečný malý mozek. Moudrý muž. Statečnost jde zcela proti lidskému pudu sebezáchovy, stejně jako proti prosté logice. Statečnost káže nikdy neporušit dané slovo, zatímco moudrost přikazuje nikdo to slovo nedat.

Statečnost je zkrátka něco, co mělo odejít společně s rytíři na koních a králi s jejich korunami. Navíc zbabělost není sem tam nic proti ničemu. Je lepší být pár minut zbabělý, než celý život mrtvý - praví se. Statečným čest káže, aby třeba i položili život za cosi většího, než jsou oni sami. Jenomže smrt je tak definitivní, zatímco život je plný možností. Nikdy nevíme, co si pro nás přichystal zítřek, tak proč dnes umírat?

Každý rozumný člověk řekne smrti to samé: „Ne dnes!“

Pouze statečný nebo psychicky labilní jedinec ji uvítá s otevřenou náručí, ať už jsou jeho cíle sebelepší a jeho motivace sebečestnější. Většinou je bohužel to, co je statečné, zároveň absurdní a hloupé. Zatímco to, co je moudré, bývá často velmi bezpečné, a nezahrnující ztrátu končetin, či života jako takového.

Moudrost a statečnost spolu už celá staletí vedou nerozhodný boj, ale v posledních letech se zdá, že přece jenom vyhraje ta lepší strana. Ta bezpečnější strana.

 A statečnost nikdy nebyla bezpečná.

Natož lepší než její oponent."

 

 Hodně dlouho jsem nad tím přemýšlel. Nakonec možná tenhle malý mistr ironie napsal totéž, co Turnová, napadá mě.

 

Zpátky na mši

 

Tak jsem zase v Tramtárii. Procházím se stavením, které vypadá úplně jinak, než před pětadvaceti lety. Tehdy tady měl svůj pokojík Radek Pastrňák, Richard Krozcek, Nytra a další z kapel Buty a AG Flek a na dveřích hájemství Vlastíka Redla visela půl dne zábrana z céček. Nebudit.

Teď se hrudníkem a rukama silně tisknu k lidem, které jsem strašně dlouho neviděl, ani na ně nemyslel. Z dechu jim vane včerejší kořalka. Mažou mě konopnou mastí a opatrně mě přijímají. Nahoře nad vesnicí je fotbal. Chci si ho užít jako nezávislý host.

„Rade, za chvíli vybíháme na trávník, máš tam mikrofon!“, říká mi do jakéhosi podaného telefonu Vlasta.

„Já už nebudu mluvit, Vlastíku. Jednak už to neumím, jednak se mi nechce, ale nahoru dorazím.“

Klapnutí mobilu na druhé straně se snažím nevnímat jako výčitku.

Potom nahoře ho poslouchám. Dobré to je.

„Tys mi dal, vysral ses na mě, ale dobře jsi udělal. Jsem rád, že jsi konečně tady!“, dýchá mi do tváře Vlasta ve žlutém fotbalovém dresu a s mikrofonem v ruce.

Posedávám, přesedávám a nakonec se dvě hodiny objímám na jakési hospodské lavičce s Pavlínou Jíšovou. Sděluje mi s úsměvem, že v divadle ABC bude slavit padesátku. Panebože... Já ji pamatuju jako holku, které bylo nějakých pětadvacet a hříchy (v aramejském překladu radosti) se konaly v Plzni a ve Strážnici jaksi mimoběžně a samozřejmě, jakoby ten náš tehdejší vesmír neměl nikdy vzít konce. Rameno na rameni si vyměňujeme čelní laloky s nevyřčeným upozorněním, že amygdaly nejsou úplně mrtvé (koneckonců, k amygdale se ještě dostanu).

 Hraje Ivan Hlas a Bluesberry a Lucka Redlová a Monty a Jíšovka a já najdu Luboše Javůrka a on mi ukazuje, jak na té fajfce z Konga ucpat dírku palcem. Dobře mi je. Jedu na naftu minulosti.

 Pak se objeví Pavel Dobeš. Při objímání na parkovišti zjistím, že je křehký. Chrastí. Šedivý knír se směje jako tehdy, příběh, který dovypráví po cestě od auta k podiu, je vskutku silný. A taky marný svou silou.

 Pozdě v noci se mi ztratí a pak dostanu esemesku:

 „Byl jsem tu před časem. Dobrá hospoda uprostřed náměstí. Počkáme se tam. Pavel.“

 Sedím v herně, nebo v něčem takovém, kde se nezastavil čas, protože ten se tady nikdy nestačil rozběhnout. Je tu parta mladých, kteří mají napěchované tváře jakýmsi patologickým nachem. Ten je nejspíš výsledkem kombinace lihu, mládí a prozatímních životních nejasností. Jukebox nabízí řvoucí, tvrdý a amygdalou napěchovaný rock.

Do dveří ale vchází Pavel.

 Uprostřed pravidelně a úhledně zvrásněného obličeje temně svítí jeho oči, jak zčernalné stříbro. Rozhlédne se nejen zornicemi, ale i ušima, a okamžitě žádá místní barmanku, která má na svém zevnějšku přesný otisk svého poloprázdného vnitřku, aby tu muziku zesílila. Nepochopí a opravdu zesiluje. Smějeme se jako kdysi. Naše buňky se spojují. Říkáme si věci, které po tolika letech nemá cenu definovat. Udělá to za nás později Vlasta, který s úsměvem konstatuje, že patříme k sobě a on občas tak trochu nestíhá.

Ale konečně už je tu, zhmotněný, s jakousi ženou, které intelekt teče před nohama, aby ho pak volně upouštěla na stůl plný panáků. Má bystré oči a v pohybech se střídá lehkost s hebkostí.

„Kdysi jsme si s Vlastou volali. V noci, trvalo to třeba dvě hodiny,“ řeknu lakonicky a čekám.

„Taky třeba i čtyři!“, řekne spokojeně Vlasta. Nezklamal.

„Nu a dospěli jsme třeba do fáze, že Kundera je světový, protože není slovanský.“

„To je geniální,“ vydechne ta dáma a pak už se bavíme o Zlomených květinách a o Ztraceno v překladu. A o tom, že Toltéci tvrdí, že ti, na které jsme čekali, jsme my sami. Vlasta se nadlouho odmlčí a pak se k téhle větě vrátíme v půlhodinovém šepotu. Spánky opřené o sebe.

„Tak ty jsi Radek Havel?“ najednou vzdychne a roztáhne zornice naše společnice. „Vlasta o tobě   mluvil.“

Pak jako dáma odejde, protože tuší, že se chystá noc nás tří. Nikoho jiného.

Sedíme na zápraží a Kobeřice spí. Vlasta salutuje před Pavlem a já jsem rád, že jsem u nich, s nima, jako tehdy ve Strážnici, desítky let zpátky, kdy se dohadovali, jestli si mě do rána nechají.

„To, co jsi o mně napsal, je drsný. Navíc je to všechno pravda!“, zubí se Vlastík.

„Už je to dávno. Vlastně mi z toho zůstal jen ten poslední odstavec.“

Vlasta tázavě vytáhne obočí a otočí se ke mně i se židlí.

„Za kouzla se platí. Za ta velká ještě víc. To když vám někdo nadělí schopnost zpívat o věcech jako nikdo jiný.

A nechce za to nic menšího, než ty věci.“ cituju sám sebe z doby před čtyřmi roky.

„Jsem rád, že jsi tady!“, špitne Vlasta, dotkne se mého ramene čelem a otočí židli zpět, aby měl v zorném poli zase Pavla Dobeše. Konec mše.

 Najednou Tramtárie vykouzlí průhledné nažlucené ráno a my kloužeme pod kopec. Objeví se neznámá žena, hezká a plná jakési tajemné mízy, která mi říká, že mě  čte. Uloží mě pak ve zkušebně u Vlasty doma, tam, kde kdysi vznikaly největší věci kalibru „Na výletě“, a zmizí za klukama, kteří spánek svorně zavrhli. Po čase se ozve mailem. Natolik krásným, že bych ho jakoukoliv odpovědí jenom pokazil. Schoval jsem si ho a občas si ho dávám místo panáka. Oba jsme napsali vše, co bylo třeba. Já v Zápisníku, ona v jedné krátké elektronické zprávě. Kdybychom se někdy potkali, už to všechno můžeme jenom zkazit.

 

 Bojovník

 Přítel, kterého jsem neviděl nějakých deset let, najednou zvoní na Barrandově.

Má krátké šedivé vlasy, vousy, které pečlivě zastřihává strojkem, a vytahané tričko s nápisem Faith No More. Bojovník. Stárnoucí předák, už dlouho bez svého pracovního kolektivu. Kolem jeho očí je ve vypasovaných, ve frontě stojících, smutně neohebných vráskách namačkáno všechno. Jako když stlačíte a rukama shrnete prostěradlo a necháte to tak.

„Už jsi našel chvíle, kdy je třeba nepřekážet textu?“ poohlíží se po lahvi. Vrtěním hlavy dávám najevo, že tady žádná není a nebude.

„Už jsi začal malovat bez onanie?“ kontruju.

Zasmějeme se, protože obřad vzájemného přijetí právě proběhl. Zatloukli jsme prsty společně na totem a náčelníkovi vesmíru jsme vzkázali, že pro dnešek bude všechno v pořádku.

„Kdysi jsi na jedné vernisáži řekl, že to, co tě přitahuje, je leckdy jen o něco málo větší, než to, co tě děsí,“ přehrabuju se v paměti.

„Musím si zvolit způsob, jakým dnes s tebou budu,“ vzdychne a olízne si rty se zaschlou sliznicí.

„Těžká věc.“

„Zatraceně.“

„Hele, na semaforech chybí hnědá. To je barva, která říká, že ještě nevím.“

„Hele, tvoje mapa je zajímavější, než tvoje území,“ pevně se mu dívám na povislé záclonky z kůže dole na krku a na oční koule, které jakoby někdo vmáčkl do nepravého obličeje. Jsou to ty původní, na rozdíl od všeho ostatního.

„To je Houellebecq, blbče!“

„Takže čteš.“

„Taky pěstuju rajčata, kedlubny a mám tři ovce. Rozšiřuju bitevní pole,“ zkouší mě. Kývám, že jsem to taky přečetl.

„Co ženy, příteli?“ obracím neobratně a zbrkle list.

„Znáš ten typ žen, které mě přitahují. Štika v tůni, světlo na levoboku, takže se třpytí, vyžadující ověření žádoucnosti. Pak přijde čas lovu, plný mindráků, pak love a vzájemná úprava ega. Možná i to je ten důvod, proč chodí holky na hajzl ve dvou nebo ve třech. Tam se otřou a připraví si podle potřeby nastavení šupin. A spolupracují. Třeba tím, že se nenávidí.“

„Je tohle rozhovor, nebo záznam pro tvůj další text?“, vytvoří najednou nosem zdání zvědavosti.

„Obojí.“

„To je dobře, protože já umím kreslit. Ty umíš psát. Je marné se pokoušet napsat to, co já namaluju. A naopak.“

„Jsi zase dole?“ Trochu zvážním, ale ne moc, abychom nezačali vytahovat náboje naplněné depresivním prachem.

„Nijak zvlášť. Ne, že bych se cítil nějak moc dole, to spíš okolní svět mi připadá dost vysoko.“

„To je taky Houellebecq, mimochodem…“, utrousím bokem, ale ješitná hrdost mi hodí ústní koutky sama do drzé trubičky.

„Ulítáváš na něm?“

„Pase své pocity. Kdo to může dneska říct? Nabízí je jako kurvy k ošukání ostatním. Proto taky dostal ty ceny.“

„Dívám se na EURO. Nebaví mě to, ale něco se děje,“ stočí hovor i oči jinam.

„Neděje se tam nic. Jen svedená ritualizace agrese. Konrád Lorenz, kdybys chtěl být zase chytrej.“

„Vztahy se staly plochou, součástí stroboskopické postmoderní mechanické snahy sbírat, vrstvit, zkrátka - běžte mezi regály, kterými se stal svět.“

„To je kdo?“

„Já. Jenže ty moje ovce na to serou.“

„Chceš být slyšen?“

„Jdi do prdele!“

„Taky tě můžu!“ konečně se naplno rozesměju.

 

Pod vládou amygdaly

 Dny na Barrandově se jen tak potulují a pak už jenom střízlivě stojí na nástupištích, aby včas odjely. Není slyšet nic, jen tikot hodin, ztišené pražce, přes které jedou moje vlaky někam do háje.

Vzpomenu si na Tramtárii a na jednu krátkou ranní hádku s Vlastou, když dost rychle nepřinesli vodku. Byla rychlá a ostrá. Pak jsme se po vzájemných přiznaných faulech poplácali po zádech. Jako vždycky. Hra je hra.

Chvilku jsme vykřikovali ještěří zvuky. Po zklidnění a dvou viditelných úsměvech pod dvěma kníry pánů Dobeše a pana domácího jsem si vzpomněl na Maxe Bazermana. Tenhle harvardský uličník nedávno dokázal, že náš mozek je dvourychlostní. Lidé totiž fungují ve dvou odlišných modalitách. První bývá označována jako „horká“, „rychlá“ a „akční“. Je evolučně starší a pomohla našemu druhu přežít. Spouští se ve chvíli, kdy nás něco ohrožuje. Když naskočí, není čas na dlouhé úvahy. Potkáme tygra a náš akční systém vyplaví megadávku adrenalinu, srdce se hiphopově rozbuší, zvýší se tlak, do končetin se hrne krev a ta pak chybí nahoře. A už pádíme pryč, lezeme na strom, nebo se snažíme jakkoliv jinak zachránit. O co je tento systém rychlejší, o to je také nepřesnější. Jsme pod diktátem malého kousíčku tkáně, kterou jsme pojmenovali amygdala. Mockrát jsem ji skalpelem rozřízl, ale neměl jsem při tom jiný pocit, než jako když porcujete telecí. Ticho po pěšině, na noži ulpívá šedá plastelína, která nedělá vůbec nic, jen se podvoluje hrubosti ostrého kovu.

Tak jak tak v tu chvíli přestáváme uvažovat a volit mezi variantami. A ty existují. Máme totiž k dispozici ještě jeden „chladný“, „znalostní“ a pomalejší systém. Ten slouží k rozvoji, nikoliv k přežití. Tahle hra se děje ve vývojově mladší oblasti čelního laloku. Je emočně neutrální a řídí vyšší mozkovou činnost. Není ale vhodná k tomu, aby nás ochránila před tygrem.

Mít po ruce dva systémy je většinou výhodné. Jeden nás chrání a druhý obohacuje. Stává se ale, že povoláme do služby akční systém v situaci, kdy bychom měli více uvažovat. To proto někdy útočíme, nebo prcháme při prvním náznaku ohrožení. Amygdala se rozezní i tehdy, když se setkáme s něčím, co roznítí naši chuť, tužbu nebo chtíč. Pocit blížící se „libosti“ může staršího běžce upřednostnit. Tento přesmyk na nevhodný systém nám způsobí problémy. Chceme žít a chovat se eticky a rozumně.

Problém není v tom, JAK přemýšlíme,

ale ČÍM přemýšlíme.

Zkrátka které části našeho mozku dovolíme popadnout otěže.

 Géniové jsou ti, kteří čelním studeným lalokem řeknou amygdale, aby svobodně konala. A napětí uměleckého díla vzniká teprve tehdy, když je z toho válka.

 A Oscarová díla a Goncourtovy ceny vznikají jenom po remízách.

 

Cesty modrých patlanic

 Lipnice. Haškova.

No Peťa to vymyslel.

První prázdninový den ráno se pomotávala po pražském Hlavním nádraží parta čtyř trochu zmatených baťůžkářů. V krátkých kalhotách. Dvojčata, já a No Peťa. Přiznávám klukům, že naposledy jsem jel vlakem v roce 1987 z Čáslavi na Libavou a byla to vojenská záležitost. Neumím si koupit vstupenku a lidi kolem na mě působí jako freska od hodně ospalého Drtikola. Nakonec trávíme cestu v jídelním voze a dojedeme až do Kolína se smaženými vajíčky. Pak jakási kutálka a vyplivnutí u domečku s nápisem Pohleď. Cesta do Lipnice je dlouhá 8 km. Teplota nějakých 35 stupňů.

Koukáme na krajinu kolem, která se tváří, jako by si četla naše noční maily a chystala se na nás. Jako do plesu. Je zelená, plná lávek přes řeku, nechává nám tady stromy ztěžklé sytě rudými třešněmi. Karmínové ozdoby a neskutečné ticho.

Celou cestu do kopce, kdy nás objímá vlastní pot jako nějaký nadržený teplouš, co nás deset let neviděl, mluvíme o Bohu, o víře a o té katolické firmě, která to všechno zprivatizovala.

„Vždyť ten frajer s dlouhým páčem v sandálech o téhle partě nikdy nemluvil. Navíc řečnil aramejsky a Klotz to teďka překládá zpátky z latiny a vypadá to skoro buddhisticky, teda neurčitě a skoro toltécky… Zlý třeba v aramejštině znamená nezralý,“ přidávám Duškoviny.

„Tahle firma plná obtloustlých chlapíků s kuchařskými čepicemi na hlavách to celé ukradla. Zavřela se do chrámů plných zlata a vyrobila dřevěné klece na zpovídání se…“ přidává se Jiří.

„Pokud se chci potkat s Kristem, nebo Bohem, nebo s čímkoliv podobným, přece nepotřebuju tuhle lobbistickou tlupu. Můžu to udělat kdykoliv, třeba v lese,“ Jára přikyvuje a pokulhává.

„Jenže ten chlap, co dělal celej den na poli a pak v neděli přišel do kostela, tak se z toho posral. Vysoký stropy, svítící oltář a zástupce něčeho vyššího před ním,“ dí No Peťa. Jeho tričko je durch.

„Máš recht, takhle o tom mluví Halík. Zprostředkovaná úcta, kontakt s vyšším a větším, než jsem já. Oltář měl 5x8 metrů a zářil drahotou. Zatímco on doma žmoulal meltu a vynášel sračky zpod dobytka.“

„No a ta evoluce, co se o ní celá Amerika hádá a nechce to dávat do škol, to taky není jen tak. Přece to nejni všechno náhoda,“ mne si No Peťa zátylek.

„A kde bereš to přesvědčení, že to není náhoda? Nejsme náhodou strašně pyšní a při tom jako výrobek nic moc? Podívej se třeba na to, že se nemůžu koukat zároveň dozadu. Cítím jen tři rozměry a ty, abys viděl, musíš mít před ksichtem nějaká skla. Musíme polykat žrádlo a pak je potajmu vysírat. Jsme plní nemocí, parazitů a mozek nám funguje jako orangutanům. Se žízní nevíme co dělat. Jsme nedokonalý produkt, kterýmu by se pořádně vyvinutej Marťan, kterej žije z prány, přesunuje se časoprostorem a slyší struny vesmíru hrstkou neutrin, vysmál. Asi jakobychom se my dívali na žížalu. Třeba jsme nepovedený výsledek náhodnejch chemickejch reakcí. Jako bys nalil do hrnce bůhví co, a ta náhodně vzniklá modrá patlanice by řekla – já přece nemůžu bejt náhoda. Já jsem tak krásně modrá a tekutá, že to musel nejdřív někdo pořádně vymyslet!“

„Pravdu díš, synu. Bůh s tebou!“, vydechne řehtající se No Peťa a chce se okamžitě vykoupat ve špinavém rybníku, kolem kterého jdeme. Pak se řeč stočí na satanistickou kapelu, kterou náhodou slyšel a potom, když kolem projede mladičká cyklistka, je téma až do cíle naší cesty velmi monotónní.

Už jsme v Lipnici. Kráčíme k náměstí, kterému dělá královnu hospoda. Kdysi sem přijel Hašek z Prahy a už se nevrátil. Ubytujeme se v pokojících nad hospodou, tam co bydlel skoro rok.

Pak se uvelebíme na terase a poté, co se skoro uvaříme, nám šikovná blonďatá holka říká, kam se máme jít vykoupat. Ten lom je jako z jiného světa. Lezeme v plavkách po kamenech a hltáme celým svým bytím studenou vodu. Rozpouštíme s rozkoší svůj vesmír v jasně průzračné tekutině.

„Byly časy, kdyby ses rozběhl a skočil sem lomeňáka,“ říkám ve vodě Jirkovi.

„To, jak jsme sem lezli, ve mně zůstane. Takhle jsem se kdysi smál tátovi, kterej lezl do vody jako dědek, aby se mu náhodou něco nestalo…Ten by tady určitě hledal schůdky.“

„Však mně taky bude za pár měsíců padesát!“, vyfrknu vodu a s obavou přemýšlím, co v ní asi všechno je.

Jirka zvážní, ponoří hlavu a pak se na mě trochu udiveně dlouze podívá.

 

Pořád vedeme řeči. Kundera, Nohavica, Bůh, vagíny. A stoupáme k maličkému hřbitovu nad vesnicí. Pak mlčky sedíme na hrobě J. Haška. Upil se v 39 letech. Vesnice ho nenáviděla. Seděl s modrýma oteklýma nohama na terase knajpy a smál se. Pil a psal.  

 Večer trávíme na terase a popíjíme. Kluci pivko, já Kofolu po půllitrech v dobrovolném lihovém celibátu.

Najednou, aniž by si toho někdo všiml, je u nás dáma. Vyrostla ze země.  Dá si cigaretu a povídá, pak si přisedne. Vyleze z ní, že si kdysi vzala Haškova vnuka. Je z toho hovor do rána. Paní majitelka.

Druhý den jsme na lavicích před hospůdkou a najednou je tu sympaťák s culíkem, bradkou a bílými zuby, které jsou nad stolem pořád přítomny v jeho nikdy nemizícím úsměvu. Zaslechl náš hovor o muzice a přišel. Hraje na kytaru a plánuje s kapelou velkou změnu. Jiří vypráví o Kurtizánách, já o Dobešovi a Jára o Sahulovi.   Vesmíry se dotkly a Martin s námi stráví celou neděli. Je pravnukem J. Haška. Bere nás do domečku, kde jeho praděd dožíval, stojíme u postele, ve které zemřel. Říká, že druhou část Švejka Hašek diktoval. U piva, a prakticky nikdy se neopravoval.

Všichni přítomní, co občas píšeme, skloníme hlavy a pár minut neříkáme vůbec nic.

Lipnické ráno je neuvěřitelně ryzí. Díváme se do kraje, který nejspíš vybral tuhle světle zelenou jen pro dnešek. Máme rajský pocit. Není tu třeba žádného dědka s bílou obrácenou miskou na pleši, který by nám to všechno náležitě vyložil. Potkáváme Boha bez prostředníků a pěkně naostro.

Slunce nad Lipnicí je kulaté a prochází touhle mužskou pěticí hezkých pár hodin. S Járou zjišťujeme, že nám došly cigarety. Martin se beze slova zvedne, sedne do auta a odjede k nějaké pumpě. Za chvíli se vrátí a na stůl hází kuřivo s tím, kde jsme to vlastně skončili. Trajektorie se touhle maličkostí zase o kus pohnuly a ještě víc prolnuly. Chvíle, která nastala, nám potom přijde jako zázrak. Ještě po pár dnech o tom o překot mluvíme do mobilů. Blíží se čas odjezdu a Martin opět beze slova startuje fabii s tím, že nás hodí na vlak do Světlé nad Sázavou. Že je tam „echt“ nádražní hospoda.

 

Loučíme se s tím, že v září určitě zase. Martin se usmívá a upozorňuje nás na bronzovou desku na nádražní budově. Fabie mizí v dálce a Haškův pravnuk jede chystat dávno mrtvý festival. Haškovu Lipnici. Vzal si to na triko a chce to vrátit. Uvědomuju si, že jsem tady koncem osmdesátých let s kapelou hrál pro patnáct tisíc lidí a po nás šel hned Míša Tučný. Na té bronzové desce je bohatýrský text o tom, že Hašek kdysi v pražské nádražní hospodě pil pivo a potkal se s malířem Panuškou. Ještě řekl vrchnímu, aby mu načepoval pivo se správnou mírou, aby mu nespadla pěna, a vyrazil s malířem ven. Poté vystoupili z vlaku ve Světlé a šlapali do Lipnice. Hašek už se pak do Prahy nikdy nevrátil.

Bydlel dlouho nad hospodou, tam, kde jsme spali i my.

 

 „Děcký den“

 

Zamíříme k té „echt“ hospodě. Před vstupními dveřmi s oprýskanou kalně béžovou fermeží se nepravidelně pohupuje skupinka lidí. Na zemi sedí holka se zpocenou a oteklou tváří, s cigaretou mezi palcem a malíčkem, a s červenými kalhotkami vystrčenými pod zmuchlanou sukní nad žulou silnice. Vedle ní lehce vrávorá hubeňour v podivném bílém kroji a za pasem se mu kývají dvě bambitky. Pak ještě tři kluci a holka, kteří jsou vyhastrošení jaksi ledabyle, kolem pasu barevné fábory a v ruce pivo. Očima plavou okolím a krev jim bublá v cévách nepravidelně namíchaná s pivem a zelenou. Vlezem do sálu, na jehož dveřích je velkými písmeny napsáno fixem “Děcký den“. Ve výčepu posedává skupina chlápků v jednotných zelených tričkách, odkazujících na jakousi vodáckou osadu. Ta jednotná uniforma jim dává pocit, že nějakých dvacet decibelů řevu navíc má svoje opodstatnění. Mezi nimi pobíhá vyzáblý potetovaný pingl, který nedrží pevně ani tužku, ani výraz. Obličej se mu kroutí tak, že nepoznáte, jestli je to alkoholem, nebo slavnostní náladou z „děckého dne“. Vkročíme do sálu, kde jsou různě rozstrkané stoly se sepranými ubrusy, na stěnách a oknech visí jako malí barevní oběšenci růžové fáborky. Část z nich už je na zemi, nebo byly v pádu zachyceny na zahnědlých záclonách. Na podiu stojí shrbený dýdžej s obrovským mixpultem a dvěma počítačovými monitory z 90. let. Naplno pouští hity z téže doby, které se dunivě a s mrazivou ozvěnou odráží od stěn a liduprázdného parketu. Teprve po chvíli můžeme spatřit jediného tanečníka. Tedy tanečnici. Asi čtyřletá bledá blondýnka má na sobě úbor spíchnutý z lesklé látky a alobalu. Malé vyčištěné střevíčky klapou o parkety a děvče se otáčí pomalu dokola. Tam a zase zpátky. Občas zvedne ruce, aby je nechala zase volně zvadnout k pasu. Na tváři má vratký poloúsměv, který by možná vysvětlil jen dětský psycholog. Oči má tvrdošíjně stočeny k podlaze.

Letíme na terasu. Nikde žádná kytka. Barvy jsou zase hnědé a šedé.  Beton a otlučené prázdné stoly s plastovými židlemi, do kterých se opírá slunce, a do kterých tu za ty roky postupně nalezl veškerý pomalý čas. Ve vzduchu je ticho. Řev z hospody ho kupodivu jenom zvýrazňuje a dává mu pach něčeho mrtvého.

„Tady by Bohdan Sláma mohl jenom postavit kameru a měl by to,“ zašeptal No Peťa a upil ze svítivě červené malinovky. Jdu pro cigarety do nádražního bufetu.

 „Máme jenom startky, pane!“, říká beztvará paní v silonové žlutomodré zástěře. Říkám jí, že v hospodě nemají nic. Ona na to, že si chodí pro startky k ní. Vracím se ke klukům a k jejich zas o něco silnějšímu tichu.

Tišina duše dosahuje vrcholu, když hubeňour odpaluje před hospodou ohlušující rány z bambitek. Jiřímu se hůř dýchá a betonové kachle s kulatými stoly hrají naprosto syrově roli starých filmových rekvizit. Sláma, nebo Passolini. Nebo klip k nějaké death metalové mši. Následuje útěk. Nikdy jsme tak nevyhlíželi vlak, auto nebo cokoliv, co vás umí rychle odvézt. Kamkoliv.

Prošli jsme dusnou bránou z rajské Lipnice do našeho pražského světa s ucpaným systémem.

Přechod.

Průnik strašidelné koule svátečním papírem.

 Ve vlaku všichni pomalu nabíráme chuť dál dýchat. V duchu se vracím k večeru v dejvickém divadle. Život není nic jiného než lekce. A zkouška. Marné je to deponovat na někoho, jako je Bůh. Sám posraný na nás zvysoka kašle, jak správně u kamen pravil Trojan. Naše filosofické kecy hází do kamen s ďábelským (jo, umí to taky, navíc to byl podle všeho dlouho jeho kámoš) uchechtnutím.

 Vesmíry druhých vnímáme v ploše.

I když je třeba velmi malá, neznamená to nic víc, než že ta veliká možná před chvílí prošla a my jsme zrovna spali, psali, souložili, nebo dělali cokoliv, jenom abychom se jí konečně dočkali.Spousta lidí mnou prošla a prochází. Teď zrovna Redl, nebo Hašek. Taky Olga Tokarczuková, Celine, Eco, Ian McEwan, Michel Faber, Paolo Giordano, Liessmann, Cannetti, Robert Musil, Palahniuk, či Stern.

 

Nebo Jára s Jirkou a No Peťa.

  

Viděl jsem za padesát let tolik, že už si trochu umím představit koule,

kterými se rozhodl otrávený a ušpiněný bůh

prodriblovat mým ucpaným systémem.

 

 

 

 

 

 

 

Dopsáno v Praze 8.7.2012.

Velký dík za korektury a editorskou práci  (N.P.)