ZPÁTKY NA SVÉ MÍSTO ( zpráva o cestě k soukromé srozumitelnosti)
La Putyka - Risk
Bangkok při západu slunce
...
..
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
..
..
...
...
....
Zeď
..
..
...
..
...
..
...
Roman Dragoun - Padesát 09 DRAGOUN ROMAN - Padesat.mp3
Motto:
Jde vlastně jen o dvě věci:
Každý den hájit osobní svobodu
a stále vědět, kde je moje místo.
(R. Denemarková)
Jak dlouho trvá,
než se člověk může vrátit,
odkud vyšel?
(Neil Young – Born in Ontario)
Chodba
Chodba v baráku
nikoho nezajímá
co už tu křiku
definitivních rozhodnutí
cestou vzhůru cestou dolů
fleky neurčité
stejně jako kytky v mezaninech
co vydrží všechno
a téměř nekvetou
tak počkej přece!
pro koho?
občas odspoda nahoru
rozpárá tmu domu
společné studené světlo
které všichni platí.
(Petr Hruška)
Rok jsem nic nenapsal, tedy tak, aby to někdo mohl číst, tím méně já sám. Skoro stejně tak dlouho nepiju. Myslím na ty tucty poznámek v mobilu, na samolepících papírech na lednici, na věty naplivané rychle do diktafonu v autě, na ty desítky tužkou pročmáraných knih, které jsem za tu dobu přečetl, a teď se mi válí někde pod postelí.
Na ČT 24 život klipovitě a trhaně frčí odnikud nikam každý večer jak rychlovlak. Tady to ale stojí. Spolu s nakyslým nemocničním vzduchem. Tenhle měsíc už podruhé vjíždím pozpátku a vleže, jako obří bílý lusk, jako nějaká husí kůží pokrytá tučná larva, do úzkého tunelu magnetické resonance. Do té kovové jeskyně. Na uších mám veliká popraskaná sluchátka, to aby mi sbíječkové bručení toho železného velechytrého dinosaura nerozvlnilo bubínky. Mušle sluchátek jsou ještě vlažně vlhké od toho, co tu byl přede mnou. Ve zvukovodech mi ale stejně ještě doznívá Sigur Rós a ponuré symfonie Davida Lynche z rána, na které mi teď plynule navazuje brutální techno přístroje. Přiléhá si ke mně strach, a tím pádem i záchvat jakési přízemní beznadhlednosti, který mi ostatně naskakuje i venku, kdykoliv je něco jenom trochu víc hlučné. Třeba i něčí ticho.
Bílá, sepraná a trochu trapná košilka, kterou mi navlékli, prosakuje potem do nepřehledných map soukromých tísní. Je tu vedro k zalknutí. Otevřu oči a kousek nad nimi trčí šedá, nehybná plocha. Mezi prsty pevně svírám signalizační balonek, kdyby prý něco. Najednou se mi na tom kovu promítnou malby Viktora Karlíka. Kreslil si svůj deník, dodnes mimoběžný malíř, ostrý jako gama nůž. To on kdysi řekl, že skutečným hybatelem všeho je strach. Napadají mě první a poslední věty mého nového textu, který najednou padá v hlavě dolů po kostkách odstavců jako tetris. Pak odněkud vyskočí kratičký sen jako pes po míči, nebo jako nějaký ztracenec z Nuseláku. Acetylcholin pomalu obíhá neurony jako neohrabaný podroušený ponocný. Je to vlastně poutník v mých šatech, který hledá cestu k moři, nebo k vodě, nebo někam, kde už to tolik nezáří. Domů. Obrázek jako namalovaný McCarthym, který si vždycky počká, až mu myšlenka pořádně zčerná, a pak, pěkně za čárkou, přijde kouzlo. Výbuch nad řádky. Někdy asi i nechtěný. Samuel Beckett jednou řekl, že být umělcem znamená selhat. Konečně v mašině zahrčí budík. Když mě vytáhnou jako nějaký nepatřičně přerostlý plod z té nic necítící bílé dělohy za desítky milionů, říká mi sestřička: „Všechno dobrý, pane doktore?“ a otírá mě gázou. „Teď v rádiu hlásili, že umřel Filip Topol. Znal jste ho?“
Můj vnitřní vesmír je určitě strunový, protože do nevětraného ticha sálu zazní najednou tenký pištivý tón. Na personálu civícím do hradby obřích monitorů vidím, že kromě mě ho tady nikdo neslyší. Uvědomím si, že se Viktor Karlík s Filipem Topolem kdysi propíjeli malostranskými uličkami a utíkali spolu před pylem z těžkých neživotných kytek, které se tehdy snažili vysadit nejenom kolem nás, ale hlavně ve vnitřku všech, kteří ještě nějak dýchali.
Člověk z jednoho kusu, řekla o Filipovi Načeva.
Večer vyskládám na stůl všechno popsané, co jsem za rok nasbíral, a většinu toho vzápětí vyhodím. Pouštím si radši koncert Psích vojáků v sále Na Chmelnici, rok devadesátý třetí. Filip se točí na stoličce před piánem a štítivě odhání sám sebe, aby vzápětí zval svůj předobraz na návštěvu a k odpuštění. Naléhavý, autenticky pravdivý a neokecatelný jako otevřené mrtvé tělo, které přejel vlak. Mlátí do klavíru jako stará cikánka pěstmi do víka rakve, ve které leží její muž.
Jednou, když asi tři roky nepil, řekl velmi nahlas, že abstinence je nejspíš nejsilnější droga.
Tenhle rok jsem strávil na cestě zpátky. Z dalekých cest, na kterých jsem celé roky obchodoval a smlouval sám se sebou, na kterých jsem dělal režiséra i plastického chirurga. Sám sobě, na sobě a kvůli sobě. Ale aby to bylo už zdaleka vidět.
Je čas se vrátit.
Najít své místo.
Nejenom odraz v tekoucí vodě.
Režii převodu myšlenek dělají ionty na membránách malých buněk. Lítají tam a zpět. To tenhle pohyb je vše, co cítíme a vidíme. Natáčejí si mě jako Tarantino.
Já už chci hrát pouze a jenom na svém place.
Možná je to pošetilost.
Nevím.
Tak čtu. Čtu na přeskáčku knížky, co se mi hrozivě nakupily na polici. Před usnutím k sobě nakonec pozvu Balabána.
„Od jisté doby se Michal dívá do zrcadla s úzkostí, která se prohlubuje jako vrásky a stíny v jeho tváři. Nebojí se stáří, na to je pořád ještě příliš mladý. Nestrachuje se o svůj chřadnoucí vzhled, poněvadž ví, že si jiný nezaslouží. Hrozí se svého obrazu. Vždy znovu přistižen, dopaden a spoután vlastní podobou, které může jen přihlížet, tak jako vzpomínkám, které nechtějí odejít do minulosti, těm činům, které nechtějí umřít, tak jako nechtěly přijít na svět.“
Nebo jak Jan B. reaguje v dopise na výkřik svého přítele, abstraktního malíře Jiřího Malíka: „Věci podobné nejsou stejné!“
„Je to na první pohled banální pravda. Skoro až pitomá. V Ostravě by se řeklo: to by němý neřekl. Pro mě to bylo zjevení. Tato potřeba rozhraničení, potřeba zbraně proti pokleslosti a přibližnosti lidských vztahů. Pochopení, že se nelze za nic vydávat, že nelze nic napodobit, zjednodušit, udělat přijatelnějším, přizpůsobit. Protože vždycky už to bude jiná věc. Vždy je tu minimální rozdíl, který je vlastně jediným rozdílem… tak jsem pochopil, že přesnost je kategorií nejenom geometrickou, ale i etickou. Mlžení, zakrývání rozdílů a říkání, že je to vlastně jedno, to není pouhá nedbalost nebo lenost, to je svinstvo… bohužel, tohoto svinstva jsou plné i naše životy. Nicméně se pro mě ta věta stala výzvou k osobnímu úklidu, k vnitřní pravdivosti, byť bolestné.“
Berlín
Do toho města dojedeme s vílou vlakem. Pěkně stylově a porudišovsku. Však také v ulicích tohohle velkého živočicha (protože Berlín do téhle formy postupně dospěl) potkáváme opakovaně jeho dvojníky s velkými brýlemi s černou obroučkou a patkou šikmo pofukující nad jednou stranou čela. Město je plné jeřábů, strojů a staveb, křiklavých barev, takže je jasné, že tu probíhá řetězová operace, transplantace mladých srdcí, plných teplé krve, na stovkách míst najednou. Divoce tlukoucích ve velkých kovových hrudnících. Najdeme i místo, kde měl doupě Hitler. V památníku holocaustu prochodíme celé hodiny, a mezi těmi šedými hranoly cítím jen bolest svých kloubů a skoro neslyšný tikot svého půlstoletého myokardu. Město je jak nepřetržitě mládnoucí zvíře, mám pocit, že u zbytků té veleslavné zdi je na zemi jen pár starých šedivých chlupů z dávných dob. Hrál jsem tady s kýmsi, když ji rozbíjeli.
Vyjíždíme taky do té velké lesknoucí se koule na obrovském sci–fi sloupu. Honeckerův penis, se tady prý říká. Berlín z výšky je zelený a vlní se. Řím byl z výšky hnědý a nehýbal se.
Bydlíme v gigantické ulici, kterou kdysi postavili, aby se po ní jednou jedinkrát projel věčně ožralý Stalin. Bulvár Karl Marx Allee. Nakonec tady nikdy nebyl, ale zůstaly domy jako hranaté pyramidy. Olbřímí, studené, sálající dělnickou oltářní pachutí nedávných dávivých časů. Halasná a skvrnitá jako divoký hladový mlok je ale teď tahle kdysi ztuhlá čtvrť. V jejich průchodech se maluje, hraje a prodává. Ledacos. I život sám v pulsující podobě, plné pupenů těsně před prasknutím. Uličky nás vedou k Wedekind Strasse. Podle Rudiše a jeho pankáčských kámošů je Friedrichshain „echt“ Berlín. Bez turistů a zbohatlíků. Nebe pod Berlínem. Tady si nikdo na nic nehraje. Holky vedle u stolu si nepovídají o miminkách, ale o tom, kde si včera nechaly udělat novou kérku.
Berlín je medůza v nádechu s dobrýma, velmi pozitivníma očima. Paříž to skvěle uměla v minulých stoletích. Infuse adrenalinu přijíždějícím malomocným přihrbencům ze srdce Evropy, kteří si sice rádi čtou o odvaze, ale po celé věky se učí bezedné opatrnosti, tedy jistému předchorobí posmrtné tuhosti.
Všude jsou kočárky, ženy tady pučí jako omámené mořské rostliny, které chtějí pokrýt celé temné dno růžovými a modrými květy. Bříška holek se hrdě nesou a hrnou cestičkami mezi kopci hlíny, tedy jakýmisi o hodně většími břichy rovněž těhotného města. To vše v množství větším, než rudišovském.
Berlín je město se spoustou jizev po mnoha kocovinách, teď už s čistou hlavou a sluncem, co štípe v nose. Spodní energie vám skoro trhá nohy.
Sem se jezdí dýchat, nikoliv si cokoliv řešit.
Ve vlaku, už na cestě domů, si čmárám na zadní stranu průvodce nějaké věty.
„O strunách už jsi ale psal,“ zívá víla, hlavu na mém rameni.
„Zatím jsem na ně ale nezkoušel drnkat,“ směju se, ale čerstvá milovnice Berlína už spí.
Podívám se naposled z okna.
Zahlédnu už jen nebe nad Berlínem.
Setkání první
Kdysi psal. Hlavu má jaksi káravě nakloněnou k jednomu rameni. Pak ji překlopí s funivým povzdechem k tomu druhému, to abych si povšiml. Že přitáhl do toho baru pranýř. Že prý nepíšu a bůhví jestli ještě čtu. Zestárnul. Pod krkem mu vlají špinavě vyhlížející zahnědlé kožní laloky, jako záclony z nějakého nevětraného gotického domu. Přes panáka shovívavě hledí na můj půllitr kohoutkové vody s hromadou ledu a citronu. Je dlouho ticho. Do oblouku vypnutá chvíle, natolik tenká a nestočitelná kamkoliv, že už v ní není ani kousek místa pro jakoukoliv záchrannou interpretaci. Pozdě na hlasitý vztah.
Dívám se na něj pozorně; je v něm ještě někdo, po chvíli spočítám nejméně dva lidi. Mluví rychle a jeho věty se klikatě proplétají vzduchem jako Malichovy dráty.
„Woolfová a Arendtová jsou ženský, teda ještě třeba Denemarková a Müllerová, který píšou čistě. Ostatní pipky tam strkají tu jejich pletichářskou flekatou ženskou energii, co se mihotá jak skvrny na kožichu levharta při lovu, lacinou svůdnost, podprahovou hru s mužskýma. U těch několika píše jen jejich neústupná mysl,“ říká jakoby ledabyle.
Toužím po tichu, abych si mohl zavzpomínat na něj, když ještě neměl povislá víčka s lososovou červení spojivek, co se mu teď vyvrací někam ven z obličeje. Když ještě neměl žluté zuby a když ještě neměl nasazený ksicht všeznalého a přezrálého intelektuála. Když ještě hulil a hrnul rukou popel z ubrusu na zem hranou dlaně, a teprve potom začal nervózně shánět popelník. Teď to bylo opačně. Hezky pod kontrolou.
„Susan Cainová napsala báječnou knížku. Jmenuje se to Ticho aneb svět, který nikdy nepřestává mluvit,“ napodobuju jeho žoviálnost.
„Ty jsi teď taky nějak ticho. Jakobys čekal, že se něco přihodí samo o sobě.“
„V životě se může stát cokoliv, tedy i téměř nic. Což je taky občas dobrý.“
„Co ženský?“ kopne nečekaně do výhybky. Hlava se mu vysune pomalu dopředu jak ráhno rezatého jeřábu. Mořská želva s měkkým prasečím rypákem plným jaterních skvrnek.
„Žena je démon posedlý člověkem. Ivan Wernisch…“ zkouším veselejší kolejnici.
„Bez nich to ale nejde, vole!“ vtlačí klín mezi pražce.
„Pustím-li do těla vášeň, rychle s sebou přitáhne bolest. Navíc chtěj, abys pořád reagoval, a já už vím, že něco jinýho je reagovat a něco úplně jinýho je zvolit reakci. Je to jen plno slov a tak jako peníze už nejsou kryté zlatem, slova už dávno nejsou krytá skutečností.“
„Jsi pořád s ní?“
„Víla vydržela. I moje bince v budce. I pití. Sdílím s ní dost kusů tohohle světa. Strašně by mi chyběla.“ Hlas se na mě vykašle a předpisově se zajíkne.
„To ta moje Krakatice mi zdrhla. Prej je ten její novej jednodušší, ale tím pádem je prej jednodušší úplně všechno. Prej chlastám a píšu do šuplíku, o kterym ani nevím, kde ho mám. No chápeš to? Je to maso, padá mi normálně maso!“ trochu posmrkne. Ale vzápětí střelí do jícnu dalšího tequillového tajtrlíka se spokojeným mlasknutím.
„Jeroným Klimeš o rozchodu říká, že je to bohapustá řezničina. Že tam pořád vlají šlahouny, pidišlachy a srůsty. Dost dlouho. Některý udrží i po létech chvilkový výmyk přestárlého kdysizdvojení. Jeden známej mi kdysi vyprávěl, jak se po rozchodu skoro rok rozdejchával. A když už měl skoro normální plicní ventilaci, objevila se. Normálně, von sedí v Krumlově v hospodě u řeky, a vona ho najednou plácne do ramene. To je prej náhodička, povídá mu. A že prej už to je všechno usedlý a zaschlý, takže se na to jako napijou… no a ten vůl se probudí ráno na hotelu s kocovinou, vona se vedle něj oblíká a říká mu hlasem jak z mrazáku, že si prej jen chtěla ověřit, že kdykoliv bude chtít, tak to pude…“
„Jsou to mrchy!“ povykřikne tiše, jakoby mi sděloval vojenské tajemství.
„Nejsou. Jenom jim jinak zní struny.“
„Cože?“
„Ale nic.“
„Četl jsi Baumana? Tekutý vztahy nebo tak nějak,“ rychle si nasadí obličej asketického asistenta z katedry kulturologie. Dokonce si promne bradu a ruku zkroutí tak, jakoby v ní byla neviditelná dýmka.
„Jo. Tekutá láska – o křehkosti lidských pout. Je to kořeněný čtení. Jestliže postmodernitu tak nějak předznamenal Musilův Muž bez vlastností, pak Bauman představuje člověka bez sdílení. Vztahy se proměnily v nezávaznou hru na propojení zájmů, nikoliv duší. Přání nahradila touhu. Pouta nahradily sítě. Douglas Coupland napsal po svý veleslavný Generaci X další knížku, tentokrát Generaci A. Svět je dokonale propojenej, lidi místo setkávání visej na světový síti, jsou přežraný informacema a chybí jim klíč k životu. Společnost je odcizená, pohání ji popkultura, media a iPhony a tablety. Přestěhovali se v tlačítkovejch a dotykovejch LCD raketách na nějakou placatou a úplně blbou planetu. Charakteristikou dneška je totiž nepozorování a nekomentování světa. Prostě ho jen „lajkujeme“. Vyzobáváme to, co se nám líbí, nebo co se nás bezprostředně týká. Pak si to nadšeně, takřka v přímým přenosu, vyměňujeme s ostatníma, kteří jsou taky on-line, ale zároveň taky off-myself.“ A abych si moudře nepodepřel bradu, raději si zapálím. Cigarety mi zůstaly.
„Nějak moc čteš. Tak cos ještě do sebe nacpal?“ táže se pan bývalý spisovatel v něm.
„Komárka, Hůlovou, Zábranu, Brabcovou, Hlaváčka, Kozelku, Selbyho, Turnovou, Ivanu Myškovou, Bělohradskýho, Eca, taky Boučkovou...“ Periferně vidím, jak kymácení jeho hlavy, coby bowlingové kuželky ze strany na stranu, přejde v nevěřícné a žárlivé šroubovité vrtění. Bodejť ne, kalí a nestíhá. Hned se v duchu pokárám za nečekaný záchvěv pýchy někoho, kdo čte jak blázen, protože už prostě nemůže kalit.
„Počkej, co ta Boučková? Poslední věc je prej moc dobrá. To by jen tak najednou neskočila.“
„Boučková? Čte se to jak přes průhlednej led. Jednoduchý věty, který čtu pořád dokola. Houellebecq, Miller, Hakl, Cormac Mc Carthy zase vykrouží scénu, nebo obraz, přes který se dostáváš jako přes mazut. Ale tak nějak do vlastního dění,“ trošičku mentálně pohoním.
„Ty nejprodávanější zase neuvěřitelně bezbolestně ničí tvoji schopnost údivu. Je to uklidňující. To už za ty prachy stojí a ještě to vypadá, že čteš,“ taky si to trochu pomatlá.
„Proč teda vlastně nepíšeš?“ zeptá se mě zprudka jako nevrlá učitelka s premenstruálním syndromem.
„Víš, co říkal Messner? Přežil jsem to všechno v Himalájích jenom proto, že jsem nikdy neudělal rychle dva kroky za sebou.“
„Mě bolí srdce, kurva. Lidi, co mě maj milovat, na to serou. Lidi, co maj psát, na to serou taky.“
„Mě zase bolí záda.“
„ Bolest zad je kopnutí čarodějnice, napsal Jáchym Topol.“
„I ta největší hora stojí pod sluncem, to je zase starý čínský přísloví.“
Pak už se debata stočí k filmům. Tequila způsobí, že odvážně srovnává Djanga s Melancholií. Jenom v té jeho velké kaluži lihu mohou spolu v klidu plavat Tarantino a Trier.
Rozcházíme se. Ve dveřích ho přidržuju.
„Já nepíšu, protože mě zajímá už jenom věta, v níž se lekneš sám sebe, nebo se teprve potom vyděsíš tím, že už se ani nelekneš, zkrátka že mě to kroutí ptákem, nebo hlavou, což je ostatně většinou totéž…“, volá za mnou ztichlým náměstím. Vytahuje mobil a mžourá do světle modře zářícího displeje. Co kdyby náhodou napsala Krakatice, že jo…
Na cestě zpátky domů jakoby neexistuju, hledám o sobě nějaké složky, registry. Snad se už brzy mozek, co jsem ho vždycky kopal obloukem dopředu před sebe, znovu stane mým domovem, nebo spíš šatnou bez podia. Myslím na to, proč jsem v té hospodě nemluvil o Haklovi. O jeho poslední knížce. Emil jednou řekl – když se klaunovi dost netleská, umí způsobit peklo. „Skutečná událost“ je zvláštní knížka. Najednou ten jeho meziřádkový dvojník přestal bloudit ulicemi a sarkasticky hodnotit šedé podivnosti světa, ale šel do akce. Asi u něj poprvé je tam zkrátka nějaká konkrétní aktivita. Dřív jen chlastal, divil se, pochyboval a trochu se i litoval tím svým nenápadným způsobem, totiž že litoval svět. Povedený hod rakví, napsal o tom románu Petr A. Bílek.
Jenže když to čteš podruhé, stejně se vynoří starý Hakl ještě ze Sabriny. Vykrádá se proto, aby mohl na svém jistém člunu konečně někam doplout? Nevím. Nebo mu došlo, že ty nejlepší texty jsou jenom lodí, na kterou se autor dostane pouze jako náhodná posádka. Wilde někde píše, že umění autora daleko víc zatajuje, než zjevuje. Ze zadní kapsy kalhot vytahuju hrst papírů. Už to mám. Běžím pod lampu a čtu – vztah osobnosti a tvorby je paradoxní. V tvorbě je vždycky něco, co není v osobnosti a platí to i naopak. Jako žaludeční buňka. Vyrábí kyselinu a uvnitř je přitom zásaditá – dvě písmena C. H. šikmo v růžku lístku vytrženého ze sešitu. Asi Cyril Höschl, nejspíš.
„Měníme obvazy na ranách, místo toho, abychom z nich udělali základny k odletu,“ píšu si do mobilu. Poznámka má pořadové číslo 167. Voda z kohoutku ve mně najednou šplouchá jako laciná vodka. Cítím se jako muž na sestupu, aniž bych byl kdy na vrcholu.
Obrazy jednoho z míst
Soumrak začal obcovat s nocí. Ještě ale oblečený. Jakési nepostižitelné nálady a volně povlávající protivnosti, lezoucí z namodralých oken domů, se vlekle rozlévají po ulicích. Strkají své pahýly do zpocených jam pro ještě neexistující velkodomy, i do počmáráných tramvajových budek. Scvrklý den se ke mně přitiskne jak nějaká karlovarská ruská kurva, chytá mě za předloktí a fouká mi páchnoucí vzduch přímo do tváře. Nemám žádný kloudný pocit. Následek přenošeného odcizení? V noci jdu pětkrát na balkon. Lékařské zprávy se mi vysmívají zpod magnetů na lednici. Beru tři léky najednou, mysl rychle utíká od namáhavých pojmů a prasklinami konečně přestává unikat bezpečí.
Ráno se narovnává, ještě z noci mokrý den začne odněkud lehounce vanout, skoro ale stojí, aby mně následujícího večera sdělil, že jsem byl těch pár bdělých hodin tak maximálně přechodně nesmrtelný, že se v tom čase dohromady nic nestalo, ale že dužnatá hmota v mé hlavě si to stejně pro jistotu všechno někam poznamenala. Zase jedna jízda na bezdušových gumách, po kterých nezůstane stopa. Ani ve smyku.
Tkáň přítomnosti je tvořena metastázami minula. Minulost existuje teď, protože každé ráno si s ní znovu něco nadrženě začne.
Sídliště se pokouší potisící o jakoukoliv konstrukci, která by dávala smysl. Narušují ji vytrvale hloučky osamělců, samců a fen, kteří zapomněli čichat a jenom větří. Z hospod vycházejí vojáci s dřevěnými puškami dávno ztracených odvah a hledají pochopení, nebo aspoň nějaký pružinový slamník z Ikey. Po ubrusech náleven se posouvají skla a ubrousky tam a pak zase zpátky. Mnoho párů očí se dívá skrz ně. Dívky v parčíku se chvílemi chovají jako nahé holky v ateliéru, když ještě nepřišel majitel toho velikého Nikona. Kolena od sebe, mezi nimi flašky, jako žárovky, které svítí na cestu klukům, kteří zatím bojují s tmou svého věku. Z jakýchsi nepochopitelných důvodů udržují ve tvářích něco, co se podobá trochu uštvanému, ale v zásadě s uštvaností spokojenému výrazu. Voní to tu směsí chlastu, voňavek a marjánkového kouře, který vychází ve spirálách z jejich prstů, chvějících se očekáváním lehce namixovaným se sebemrskačstvím. Brzda tomu říkají, když slévají nápoje s různými dávkami anestezie. Iluze spousty plánů poletuje bezcílně všude kolem jako vyšisovaný motýl. Netečnost a bublající síla někde hluboko pod prázdnotou si dělají to svoje. V šachtě, do které se ponoří až v noci, když vsunou ruku pod peřinu k rozkroku a zavřou oči, zůstane za pár vteřin tma, čekající marně na nějakého toho promítače.
A ráno zase vstát.
Protože byli už moc hodin mrtví.
Desítky latentních Aspergerových syndromů, o kterých píše Patricie Highsmithová. Má pravdu - protože kdykoliv přiznáme svou zranitelnost, vytváříme vztah. Život s tisíci zastávkami, které nejsou ničím jiným, než malou časovou smrtí. Kdepak orgasmus. Ten je na tohle krátký.
Bylo mi nějakých patnáct, když jsem přečetl celého Remarquea. Naši měli v knihovně ještě Hrabala, Kunderu, Solženicyna a Klímu. Taky Arnošta Lustiga. Lezl jsem tehdy do prudkého kopce, jedno jak, ruce od hlíny, stránek a ramen holek. Bylo to doopravdy. Jen nadhled trpělivě stepoval na stanici, kterou jsem měl projet až za nějakých třicet let. Tehdejší čas se točil na malém políčku věčnosti, natolik vratkém, že vždycky na pár vteřin zmizel. Aby v té době tiše vlezl do všech hodin a rovnal jim ručičky a čísla. Vždycky o kus napřed. Prohry a výhry byly odsunovány do mauzolea, do kterého si až po třicítce pomalu začneme zkusmo lehat.
Čtu Semeniště zmrdů. Hravost Milana Kozelky jsem nejspíš dávno ztratil. Spolu s vnitřní svobodou, kterou roky prodávalo marnotratně a levně, za pár úsměvů a potlesků, moje tupě obézní ego. Kozelka práská bičem a nemilosrdně a s patřičným šklebem krutě trestá ustálená a pohodlná tabu.
Prozpěvuju si tichounce verše z Nohavicovy písničky.
„Zlo sedí v rohu pokoje
v křesle před televizí,
a nikdo neví, kdo to je,
domácí, nebo cizí…“
V autě jednou poslouchám nové Buty. Vytáčím Radka a chválím mu sedmičku a devítku.
„Jako vždycky, Rade! Devítka je moje a sedmička vůbec,“ směje se starý brach.
Někdy je lepší některé věci nechat být, prostě je nepojmenovávat. To aby nevylezly a nezačaly vzájemně a militantně nastavovat drápy. Ta nevytažená brka se časem mohou někde objevit jako solitér, pacient šourající se prázdnou nemocniční chodbou, a my si ho konečně můžeme v klidu prohlédnout a neleknout se právě se narodivší emoce. Nebo jako holka s divným kukučem, trápící se mezi už prsama obdařenými kámoškami, když ji najednou někde potkáte samotnou.
Mezi paneláky se s jarem vydařily barvy. Připomínají mi ty v Alpách, kde mi víla v Bad Hofgasteinu vysvětlovala, že modře svítí encián, fialově zvonky. Trhá mi koniklec, bílé sasanky nechá zemi, stejně jako sametovou protěž. Slunce trčí nad kopci žluté jako arnika. Dlouze jsem se na to všechno koukal, abych to napětí jednou provždy pustil z hlavy. A ponechal tam jenom tu paletu. Pro příště.
Jak pravil Chamfort – štěstí je křehká věc, protože je těžké ho nalézt v sobě a prakticky nemožné nalézt ho jinde. Houellebecq vkládá hrdinovi Platformy odpor k tomuto tvrzení a domnívá se, že záměnou slov těžké a možné by se realitě možná přiblížil víc. Nakonec ale napíše – jsou věci, které dělat můžeme a pak věci, které se jeví velmi obtížné. Těch druhých postupně přibývá a nakonec se stane obtížným vše kolem. A to je v kostce život.
Po dlouhé chůzi Prokopským údolím vyjíždím na kopec tramvají. Kolem jsou současníci, všichni sedící se svými mobily v klíně, displeje používají jako malé průhledy ven z jeskyně. Střílny pro hlavně zbraní napěchovaných cukrem nebo jedem, sladkou šťávou z plevelného jetele, zprvu medovou, ale s hořkým konečkem. Koukám ven na stromy za sklem a recituju si pasáže z Abramova Kouzla smyslů. Mám takový rozvlněný pocit, že se na mě dívají s pochopením vzdálených příbuzných.
Loudím k lehkému rozhovoru svoji vnitřní svobodu. Je někde uvnitř a je jí tam těsno. Ono otevřít vrata dokořán a pozvat dál k sobě sám sebe není žádná veselá mazurka. Polovina lidí kolem má na hlavě sluchátka. Možná tak neslyší hučení převeliké magnetické resonance, kterou je najednou tohle město a možná i celý svět. Prokletá česká voliéra - napsal kdysi Seifert. Složená z chvilek, které většinou nemají šanci stát se byť jen malou událostí. Tím méně s nárokem na nějaké pokračování. Dítě u nohou jedné mladé ženy s karmínovými nehty a iPhonem v ruce na mě upřeně hledí a snaží se mi duhovkami nějak jednoduše a přirozeně přetlumočit celou situaci.
Vystoupím na sídlišti a mířím do trafiky. Pro cigára a nějaká napsaná slova. Po cestě potkávám zhmotnělé řídkosti na dvou nohách, se zasychajícím lakem na mozcích, a vše je pojednou v tom hemžení povýšeno na kánon, chorál, složený z absolutního ticha, které je v tom velkoměstském řevu pevně přilepeno na semknutých rtech všech odtud kamsi proudících.
Připadám si jako v obrazu bez rámu, co ho právě vystavuje Patrik Habl v Doxu.
Setkání druhé
Muzikant, oči na pružinách vytahaných pitím a mnohaletým hledáním melodie, která na něho někde snad čeká.
Hudba obchází neokortex, napadá mě.
Přemýšlím, jakou verzi sebe sama použít.
Očima těká po hospodě a hraje těmi bulvami malý pétanque. Jeho dlouhé vlasy jsou řídké, jako špatně vytahaná koudel z nějakého trubkového těsnění.
Bývalý čalouník Jak White chápe kytaru jako nůž, mi říká. A já nejsem na příjmu. Struny máme zatím naladěné jinak.
„Umřel Filip Topol,“ šeptá unaveně. Napadá mě, že takové věty se vždycky říkají do výdechu.
„Umřel taky Drašnar!“ schválně se při tom nadechnu.
„Kdo to je?“ vydechne překvapeně, že na druhou misku vah dávám vůbec nějaké závaží.
„Měli jsme jen pár světových spisovatelů. On byl jedním z nich.“
„Neznám ho,“ škytne. Ten drobný zvuk má v sobě žvýkací tabák mírného pohrdání.
„To není jeho ani moje chyba. Kdo to jen řekl, že je důležitější sledovat divadlo v sobě, než sebe v divadle? On to uměl.“
„Hmm,“ zatváří se neutrálně. Ani výdech, ani nádech.
V duchu váhám, jestli o Drašnarovi má cenu mluvit. Napadne mě myšlenka Bělohradského - pokud zjistíte, že váš pohled na svět je neutrální, měl byste se sám sebe začít bát. Někdy mám pocit, že sám sebe nahrávám, pak to proženu studiem, vokalizérem, moštovačem srozumitelnosti, přijatelnou rytmikou a nakonec to, pěkně vyleštěné, ozdobím drobným kazem, za který se hlasitě omluvím, aby to bylo jakoby životné. Dnes se mi to ale nechce dělat. Spíš myslím na Kokoliu. Muzikant telefonuje a mění hlas (dej si tam ještě kapesník, vole, říkám si) na rejstřík „kurevsky přetížený kumštýř“.
Neposlouchám ho. V duchu listuju bílou knížkou. Kokolia a jeho fantastické „Jení“ – nebaví ho, co jde samo; tvoří, až když narazí na odpor. Já už rok hledám ten odpor, který mě kdysi držel pohromadě. Když jsem chodil s básničkama na litomyšlský hřbitov, nebylo v tom žádné vystoupení, spíš to šlo nějak samo v tom věku. Chci tam zpátky. Padesátka je jako velkokrám, co si z něho vynášíte kusy života, řádně zabalené a označené. Dětství je smeťák, plný nezabalených pokladů. Hmatám po telefonu. Poznámka 134 a další. Roluju dolů a čtu:
- Jako David Abram jsem si zase začal volat se Zeměkoulí.
- Kdo si je jistý, je mrtvý. Jiří Načeradský
- Většina toho, co člověk dělá, je autoportrét.
- Kým vším jsem to, do prdele, byl?
- Každý opravdový umělec je invalidní. Thomas Mann.
- Zábava je většinou pokračování nudy jinými prostředky.
Muzikant zavěsí, tedy spíš zaťukne (slovo ,zavěsit´ asi zmizí z literatury, tak mě napadá), na vnitřním mixu naladí jiný hlas a zavádí řeč na Topola s tím, že podle něj byl posledním velvyslancem undergroundu. Teda teď, když je prý pod drnem Magor i Mejla.
„Underground je dělání věcí, které jsou rozvolněnější, než se čeká, je to neochota přistoupit na spolupodílení se na něčem, s čím ve skrytu duše nesouhlasím. Zkrátka neochota se kompromitovat,“ říkám monotónně.
Tázavě zvedne obočí.
„Napsala Petra Hůlová.“
„Co máš novýho ze světa vědy? Naposledy jsi vykládal o fenyletylaminu, nebo jak se ten hormon lásky jmenoval. Musel jsem se potom trochu vožrat.“
„Slyšel jsi někdy o pokusech, co dělali Miller a Dollard na krysách?“
„Něco málo. Spíš teda asi nic,“ směje se, ale v očích se zaleskne titěrný blesk zvědavosti.
„Tihle pánové si hráli s krysama a navodili situaci, že krysy dostávaly tím větší dobroty, čím větší byla rána proudem, která jim při tom hrozila.“
„Jasně! Tím větší vzrušení, čím větší riziko!“, objevuje malou Ameriku a dlouho se potom dívá do stropu.
„Pak taky struny!“
„S těma už běž do prdele. Mě zajímaj akorát tak struny na kajtře Satrianiho.“
„A co Kafka? Byl jsi jím posedlej, tak před pěti šesti lety?“ vypustím meteorologický balonek.
„Ty vole. Von napsal v jedný svý povídce něco tak strašně silnýho, že jsem ho přestal číst. Ale poznamenal jsem si to,“a už vytahuje mobil, stydlivě i brýle, a čte.
„Leopardi vtrhnou do chrámu a vychlemtají obětní džbány; to se stále opakuje; nakonec se to dá předvídat a stane se to nedílnou součástí obřadu…“ povytáhne obočí a zhluboka aplikuje několik dramatických nádechů za sebou.
Po pár minutách ticha zamávám nad hlavou rukou o pomoc. Mám v ní peněženku.
Vždycky jsme se při loučení objímali. Teď to nějak nejde, jednu ruku mi podává, v té druhé má Samsunga.
Rychle mrká a kliká, to jestli mu náhodou nepřišla zpráva.
Zklamaně pak strká tu malou střílnu do kapsy.
Mává volnou rukou a je pryč.
Na poslední chvíli se ohlédnu a jakoby se k němu přidala tlustá karlovarská kurva, co ho právě chytá za předloktí.
Místo na pitevně
Na jednom stole leží ubodaná mladá žena. Má pořád jakoby překvapený výraz. Nemá žádný, říká kolega, protože jsem to asi řekl nahlas.
Sanitář nese mrtvé mimino. V náručí, jakoby ho choval. Omluvně říká, že ho přece nepoveze na tom velkém železném vozíku. Jeho výrazem se mihne něco z obličejů těch chlapíků na stěně Sixtinské kaple. Zdá se mi. Zažil jsem tu samou situaci kdysi na severu. Tehdy to byla sanitářka a já uhýbal pohledem. Honza jde pomalu a něžně dítě položí k mým rukám. Pohledem tentokrát neuhnu a vybaví se mi jedna slavná Saudkova fotka. Nehybný chlapeček má v očích nějakou jemnou žluť, jakoby danou obrazy, na které se už nikdy nebude dívat.
Mluvím s příbuznými. Nemám to rád. Cítím něco, ale po těch letech mám podezření, že to není čistý projev spoluúčasti, spíš pozoruju způsob, jakým se pro tuto chvíli chovám a adekvátně nastavuju hlasovou modulaci. Spustí se vždycky sám ten mechanismus na výrobu slov, která poměrně dobře přiklekají k dané situaci. Rychle uvnitř ochutnána a honem vyvržena na stůl komunikace.
Většinou se zhroutím do židle, až když odejdou. Představivost je nemilosrdnost mozku. V mém případě často nesnesitelná. Tenhle rok jsem v práci dvakrát cítil slzy na své bradě. Duše se v celých trsech najednou drala ven. Umí být i tekutá. V zrcadle jsem potom viděl jen vlastní mléčný pohled, dvě umělohmotné koule, bez třpytu, jen mokré, jaksi provizorně zasazené do horké lebky.
Zpátky na své místo.
Sebevrazi na pitevním stole v dlouhé řadě za sebou. Lest rozumu, jak píše Hegel? Špioni a zrádci. Jateční kusy se sympatiemi k nebytí. Rodíme se sami, žijeme sami, umíráme sami. Rozhodujeme občas sami i v zahradě božských kompetencí.
Které jsme ostatně taky vymysleli sami.
Tak vypisuju zprávy a piju při tom kafe.
Místo strunného nástroje
Podle kosmologických modelů je vesmír tvořen čtyřmi procenty antihmoty a 21 procenty hmoty. Zbytek tvoří dosud záhadná „temná energie“, o které nevíme zhola nic, tak jsme jí aspoň přišili rozpínání všehomíra.
Protože se cítím nedílnou součástí vesmíru a v Thajsku mi bylo správně sděleno, že zde nejsem o nic víc přítomen než kámen nebo list palmy, poptávám se po těch hrozivých neznámých procentech, ze kterých jsem podle všeho tvořen. A ptám se taky, zda není ta moje „temná energie“ odpovědná za to, co dělám. Alibi. Už dlouho si experimentální neurologové a psychiatři lámou hlavu nad tím, na co se přišlo díky trojrozměrné barevné funkční magnetické resonanci. Totiž, že příslušná část mozku se zřetelně aktivuje o zlomek vteřiny dřív, než nás napadne něco udělat, nebo říct. Od debaty všichni utíkají, protože bychom se dostali na křehkou půdu otázky vlastní svobody, tedy svobodné vůle. Někam k loutce a špagátkům vedoucím bůhví kam. Jak jinak si vysvětit experimenty amerického fyziologa Benjamina Libeta. Ten nechával lidi mačkat tlačítka na stole, kdykoliv se jim zamane. Nu a přišel na to, že mozek se „rozhodne“ k akci o celých 300 milisekund dřív, než se pokusný králíko-člověk rozhodne něco udělat, aby to teprve za dalších 200 milisekund tak nějak „svobodně“ udělal. Mezi akcí v mozku a činností paže tak uběhlo zhruba půl vteřiny. Více než polovinu tohoto času ovšem člověk netušil, že se chystá něco udělat! Komu teda sakra ten čas patří? Člověk tak možná není skutečným původcem svých rozhodnutí. Libetovy pokusy vyvolaly nejprve zděšení, pak logicky instinktivní odpor. Nějaký čas se o tom nemluvilo, alespoň do té doby, co německý vědec John-Dylan Haynes provedl v Berlíně nové výzkumy a zjistil, že mozková aktivita může předcházet vědomé rozhodnutí o celé vteřiny. Americký vědec Patrick Haggard to shrnul až drsně: „Myslíme si, že se sami rozhodujeme, ale není to pravda.“ Naposledy se k dané nepříjemné věci vyjádřil neurovědec a filosof Sam Harris, když napsal: „V určitou chvíli před tím, než si uvědomíte, co hodláte udělat, tedy v čase, kdy se vám subjektivně zdá, že máte absolutní svobodu zachovat se, jak se vám zachce, váš mozek již rozhodl a vy si tohoto ´rozhodnutí´ teprve zpětně začnete být vědomi a uvěříte, že jste jej učinili vy.“
Na otázku, kdo tedy řídí naše kroky, přichází poměrně často tato odpověď: je to evoluční proces, jehož jsme nejenom výsledkem, ale také aktivními účastníky. Kdo to tedy brnká na struny, jichž jsme součástí? Není to bůh, ani nikdo, kdy by ho stvořil (což je ostatně docela zajímavá otázka). Je to nejspíš drnkavá hudba samotná. Struny, které hrají občas takovou melodii, že uvěříme ve svou svobodu. Tomu se musí každá struna smát, kdyby to tedy uměla. Neumí nic jiného, než znít. Ptáte-li se, zda svobodně, či nesvobodně, to je úplně jedno. Vesmír svobodu vůbec nepotřebuje. Proto ji taky nevytvořil.
Dlouho hledané sjednocení gravitace a kvantové fyziky samovolně povstává z matematiky strunových teorií. Strunová teorie ale zároveň prozrazuje o struktuře světa řadu matoucích věcí: především to, že ke každému bodu trojrozměrného prostoru, v němž žijeme, jsou přišpendleny další prostorové dimenze, příliš titěrné na to, abychom je mohli registrovat. Dá se to přirovnat k naší zkušenosti, hledíme-li z výšky na koberec – vidíme ho jako dvojrozměrnou plochu, roztoč ukrytý ve tkanině však vnímá i uzlíky a smyčky kolem sebe. Na rozdíl od nás pozoruje jednu dimenzi navíc. Podle strunové teorie pak i náš trojrozměrný vesmír, ke kterému jsme připoutáni jako rybičky k vodě v akváriu, může plout ve vícerozměrném prostoru spolu s jinými vesmíry. Této představě se říká „bránový multivesmír“. Naše gravitace tak možná „prosakuje“ do jiných vesmírů. I proto jsme postavili ten olbřímý urychlovač v laboratoři CERN.
Jednu uklidňující myšlenku však v těchto znervózňujících teoriích v podstatě sdílí všichni vědci. Totiž, že strunová krajina nevyžaduje okamžik stvoření. Náš maličký trojrozměrný vesmír je v ní zcela bezvýznamný.
Místo, které hledám, tedy kosmos evidentně vůbec nezajímá, vychází mi z toho všeho.
Dům klopýtajících duší, Tramtárie a La Putyka
Už pár dní jsem zavřen v domě klopýtajících duší. Vedu řeči s doktorem a vracíme se do dětství i do včerejška. Vedu po večerech řeči i s těmi na pokojích, za jejímaž očima jsou jímky a tůně plné divných kreslených ryb a beztvarých nepřátel. Je tu klid. Duše se zvedají z pokleku jen občas. Většinou jen poklidně přežvykují. Směry jsou dopředu, do stran, nahoru, dolů, všechno prochozeno – zbývá jen jít zpátky. V mém případě někam ke Třem kamarádům, k Jiskře života, k prvním úhozům do klavíru, k prvním básničkám, k trávě pod mou dětskou višní, kdy dodnes nevím, jak to vonělo, ale vím, že nikdy nic nevonělo víc.
Zkus svůj život nikoliv sledovat, ale dělat, radil mi doktor.
Přeruším pobyt a vyrážím do dálky, plné sněhu a moučné zmrzlé mlhy. Na Moravu.
Vlasta mě vítá, jako bych se právě vrátil z místní hospody, kam jsem si jen na chvíli odskočil. Sedíme proti sobě. Za jeho očima, za těmi černými hladkými drahokamy, je něco jako islandská nekonečná pláň. Větří všechny proudy vzduchu, vánků i vichrů, a řídí si je.
Mluvit s ním je jako nekonečná maturita. Je příliš bystrý a ještě se o vás bystří. Uprostřed noci k nám přisedne Pavel Dobeš. Zase jsme tři.
Vlasta nás s Pavlem nad ránem uloží do své postele a někam zmizí.
Ráno servíruje polívku a v jeho tváři jsou uschovány štěpinky něhy.
Nebo jenom nespal a psal.
Povídáme si o tom, že tahle doba jednou umře na to, že navždy mizí dvě veledůležitá slova: ušlechtilost a oduševnělost. O tom, že lidi, kteří nemají ani špetku jednoho či druhého, nás všechny jednoho dne hromadně odvedou do solného lomu, kde obklopeni vším, co se dá sehnat, uschneme kvůli tomu, že nebudeme najednou nic pravého mít.
Jedu zpátky do domu porouchaných lidských interiérů, ale vydržím tam už jenom dva dny. Doktor mi na rozloučenou říká, že mám dělat jedinou věc – vrátit se na své místo.
Sedíme s vílou na polštářích v La Putyce. Risk se to jmenuje. Rosťa Novák přede dveřmi do sálu křičí na natěšený dav, že ta divadelní parta uvnitř je odevšad, ze všech koutů umělecké Evropy. Z jeho hlavy svítí světlé pronikavé oči, jak vypálené ze skla s modrou žárovkou někde v pozadí. Tady je Unie v samozřejmém chodu. Bez zbytečných řečí, zato v úchvatné nebezpečné akci. Ti nádherní lidé rotují v železných kruzích, hází po sobě nožem, nebo šipkama, přeskakují invalidní vozík, aby ho nakonec i s ochrnutým majitelem pověsili vysoko do vzduchu. Může existovat závislost na risku? Na to se ptají sebe i nás celé dvě hodiny. Střapatý kluk se bláznivě směje a s dlouhou kudlou v ruce metá salta na obrovské trampolíně. Zapomínáme dýchat. Nefunguje nám ani výdech, ani nádech. Oni ty šipky a nože házejí přímo do našich pravých mozkových hemisfér, levé se riskovat prostě vždycky budou bát. Bojí se na to jenom koukat. Tak je to divadlo nevypočitatelné a uhnízděné v morku.
Zkouším potom vypouštět pravou část mozku jako vzteklého psa na tu levou. Po jejich vzoru. Rotvajler proti kompjůtru – šeptám, a víle se zvětšují oči do tvaru kouzelných vánočních ozdob, jakoby vypadlých ze skicáku paní Zmatlíkové.
Místo v Thajsku
Jsme s Lucií ve městě, kde žije osm milionů lidí. Krung Thep mu tady říkají. My se zdravíme s Bangkokem. Chodíme a jezdíme po něm tři dny. Nedá se nikde přejít na druhou stranu, všude se vaří a smaží na pánvích kdeco, a všichni se smějí. Nechápeme, jak se sem všechno vejde. Pár metrů od našeho hotelu spí děti na betonu, nad sebou kus plechu, jejich máma nabízí obnošené děravé boty ke koupi a směje se.
Nikdy jsem takovou chudobu neviděl. Na igelitech visí obrázky krále. V plecháčku bublá pár deka rýže pro celou rodinu. esto se mi zdají ti trosečníci stokrát šťastnější, než my. Taxikář, co nás vozí celý den, vypráví o tom, že nám tady prachy nikdo nezávidí, protože jsme se v minulých životech zkrátka víc snažili, a že se třeba příště dočkají oni. Jede s námi daleko za město ke krokodýlům a slonům, všude na nás čeká a směje se.
Sedáme na loď a jedeme hledat soudní lékařství. Najdeme ho v universitním centru a procházíme expozicí s názvem Tsunami. Víla zvládá a divím se, protože i se mnou to zamává. Přeje mi to. A usmívá se.
Špičatá prohnutá loďka, co vypadá jak z vody vykukující hubená štika, nás veze nahoru, po řece Kwai, do pralesa. Chatka, kterou si najímáme, je obklíčena rostlinami, které známe i od nás, jen tady jsou asi stokrát větší. Připadáme si jak ve filmu o Guliverovi. Prolézáme jeskyně a večer na dřevené terase lehounce slavíme moje padesátiny. Přelet dolů k moři a vibrace thajských strun už si nás definitivně nacházejí. Máváme na všudypřítomné prodavače, ukláníme se před sochami budhů, které jsou prostě všude, a v noci z pláže pošleme ohňový lampion do vesmíru. Ráno odháníme opice, co nám kradou z ručníků ovoce. Díváme se mlčky na místa, která v roce 2004 přestala ve vteřině existovat. Dnes jsou živá, zelená a růžová. Usměvavá.
Plaveme spolu v moři. Pak si půjčíme loď a jedeme kamsi.
Víla si plní životní sen. Stojíme spolu na pláži, na které před třinácti lety Danny Boyle a Di Caprio natáčeli jeden slavný film.
Víme, že se sem vrátíme. Místo míst.
Domov úsměvu.
Strávil jsem dost času hledáním dočasných jistot pochybnostmi.
Teď hledám opravdové pochybnosti pomocí svých starých míst.
Zkouším najít prostor, který bude obsazen jen všemi vlastními lidmi ve mně.
Chci se přesunout tam, kde na sebe uvidím.
Celý rok jsem se vracel na své místo.
Stojím na jeho okraji a nikam dál jít nechci.
Struny napovídají, že ten hledaný plácek je ve skutečnosti rozprostřen ve spoustě od sebe dost vzdálených ostrovů.
Třeba ve dvou setkáních s muži, co už úmyslně prohrávají, v Tramtárii, na invalidním vozíku v La Putyce, v domě klopýtajících duší, na dvou vytržených stránkách z Drašnara anebo v jednom bangkokckém taxíku.
Epilog
Barrandov je kahudovsky setmělý. Nechce se mi spát, tak vyjdu ven. Dojdu až do Chuchle. Všechno kolem čistě voní a tulí se ke mně jak umouněné thajské děcko. Chytnu rukou jeden list, do kterého drcnu obličejem. Je vlhký a čerstvě živý.
Přitisknu ho k nosu a ke tváři.
Struny o tom pohybu nejspíš rozhodly před necelou půlvteřinou. Neslyším nudnou melodii protonů a elektronů. Slyším melodii, kterou mi z notebooku pustil Vlasta. Pod oblaka, nebo tak nějak to měl popsané. Nová krásná věc. Je to jedno. Všechno je strunné. I ta Dragounova skladba.
„Chovej se ke mně slušně,“ zaslechnu náhle slabounký hlas.
Teprve po chvilce zjistím, že ten zvuk vyšel z mých útrob, a že ta prosba směřuje ke mně.
Poprosil mě o to muž, který ve mně dokráčel až sem.
Který už nemusí nikomu nic dokazovat. Ani sobě.
A pak mi, po cestě domů, náhle zaduní v hlavě slova Jana Balabána jako velké rány do tympánu s jasnou ozvěnou:
„Dva jsou nejmenší potřebný počet pro naději.“