Něco o lásce II ( úvahy o nadvládě substantiv)
...
...
S P.Streichlem kdysi v Tramtárii
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
Gaudí - Sagrada Familia
...
Hospoda Tomáše Hanáka v Nižboru
...
...
doma
...
Tadeáš
Ty Vaše stránky jsou moc příjemný,
občas se tam zatoulám.
Jsou jako zázvorové smoothie.
(z mailu Evy Turnové, basačky z Plastic People of the Universe)
Někdo ho přivezl na ostrov a nechal ho tam. Daří se mu docela dobře, živí se zbytky z restaurace pro turisty. Je jediný pes na ostrově, takže sežere všechno. Vypadá celkem dobře – žlutý, zdravý pes. Celé dny sedí na pláži a dívá se na moře, na vzdálený obzor. Spí pod palmami. O lidi se nezajímá – přicházejí a odcházejí, takže si nezaslouží jeho pozornost. Zpočátku ho překvapovali jiní psi, kteří navštěvovali ostrov se svými majiteli – yorkshirští teriéři a bílí špicové v oblečcích. Teď ví, že s nimi nemá nic společného. Více ho zajímají brouci v suché trávě, nebo skoro průhlední krabi sunoucí se bokem po pláži. Už několik týdnů pozoruje jeden kokosový ořech, který vypustil zelené klíčky a každým dnem se mění v strom.
(z knihy Olgy Tokarczukové Okamžik medvěda)
„Jakmile se mi zdá, že jsem něco našla, tak to dosažené opouštím. Týká se to nejenom řečí, komunikace, ale hlavně umění. Prvotní poznání se dá sice prohlubovat, ale přijde okamžik, kdy je potřeba vykročit z řady. Straší mě snadnost projevu uvnitř dosaženého. Kladu si do cesty překážky, abych byla k sobě tvrdší. A pokud se mi je podaří překonat, je dost velká pravděpodobnost, že se cosi v mém projevu když ne přímo zlepší, tak promění, a snad znovu otevře. Ale není to tak jednoduché, změna s sebou nemusí pokaždé nést kvalitativní posun. Ale to není rozhodně důvod to neudělat. Jinak se dopředu člověk nedostane.“
(Adriena Šimotová)
Říkám, že každý okamžik je hoden básně!
Zkouším ji na ulici, kde je holomráz!
Ve ztvrdlém vyhlazeném mozku, z kterého
nevyvěrá hudba.
(Ivan Blatný, 1944)
Říkali, že to mám pustit z hlavy,
chodit víc ven, že mám jen jedno zdraví.
Ale já nemám zájem o žádné uzdravení.
Říkali, že čas všechno spraví.
Tak konečně mám zas aspoň po starostech,
co bude zítra a co potom, jak je to prosté.
Zas můžu hrát a chodit si kam chci domů,
a do rána psát o tom, že není komu…
(Vlasta Redl – z desky Na výletě)
Dopředu říkám, vážený případný čtenáři, že Ti vůbec nebudu vycházet vstříc. Nemám k tomu totiž žádný pádný důvod. Momentálně píšu jenom proto, abych se nějak znovunastavil. Nebo alespoň parciálně organicky zachoval. Řekni cokoliv, nedotkne se mě to. Mrtvých vzkazů mám kýble. Každý den.
Na planetě „ Blues“
Je nekompromisní a vysokotučný úplněk. Mastný béžově fermežový koláč tam vysoko na obloze mává sebevědomě svými tisíciletými trumfy. A já tady dole přemlouvám svoje zbývající nezávislé molekuly, nebo „kmenové“ buňky, aby zpozorněly. Měsíc tvrdošíjně udržuje v patřičném tvaru tu naši modrozelenou kouli, na které se všichni tak nějak trapně pinožíme, ve velmi důležité postmoderní stabilní nestabilitě. Někdejší náraz komety do našeho světa a její následné „měsíční“ odštípnutí kdysi dávno, když byla sluneční soustava ještě miminem, způsobil vychýlení zemské osy, díky čemuž teď máme proměnlivá roční období, a díky čemuž jsme někteří Kozorozi a někteří třeba Ryby. Zcela anomální jsou pak třeba holky ve Vodnáři. A na ty bacha, říkával mi vždycky Vlasta Redl. Pravdu děl. Měsíc taky zařizuje svojí přitažlivostí, že se Země chová tak nějak klidně a přívětivě. Astrofyzikové dovozují, že kdyby se na to Měsíc kdysi vybodnul, Země by se změnou gravitačních a odstředivých sil začala jančit jako autistické děcko, když se mu přestane točit talíř na podlaze. Prudce by se změnilo klima, atmosféra by svojí nestálostí způsobovala neustálé bouře jak v amerických béčkových trhácích. Uragány a tornáda by byly větší než malé. Binec a hluk ohlušujících vichrů by měl parametry velké vesmírné megatechnoparty. Asi bychom vypadali trochu jinak, ženský by neřešily trvalou a kluci na paraglajdech by to ani nezkoušeli. Byli by někde ve sklípku. Což jsou už teď, ti rozumnější, tak jako tak. Všude by byl obludný hřmot. Teď je taky skoro všude, ale dá se přežít. Mluvím o rachotu, který by nám zabránil spolu mluvit. Asi by se ani nevyvinula řeč. Nezaslechli bychom hudbu (možná s výjimkou kapel jako jsou Behemoth, Mayhem nebo Rammstein). Prostě bychom se neslyšeli. To Měsíc zařídil, že zaznamenáváme i šepot toho druhého. Taky proto na něj možná tak uhranutě civíme a píšeme básně, které se nám uvolí být recitovány směrem k vesmíru, nebo k Růženě odvedle. Šepot se stal a pomalu se stále více stává základním a možná jediným smysluplným zvukem na téhle planetě. Což ostatně napsal už dávno Umberto Eco.
Šeptem se ovšem vysílají hlavně substantiva.
Nebo to planetární skoroticho dokáže zprostředkovat, celkem někde na středech generačního ekvalizéru, vázanou komunikaci otce se synem. Blues se dá vysvětlovat i hrát potichu. A zcela nenápadně, skrz záclonu, při tom načumuje do pokoje jako tlumočník, nebo spíš jako scénograf, bluesový impresário Měsíc. Inspirace jako prase. Bodejť ne. Vyšší hra. Black Jack.
Nechávám se hladit proti srsti kytaristou od Monte Montgomery, který podle všeho pravděpodobně na téhle bílé planetě už dlouhodobě externě žije. Dostává se tam červí dírou tak od šestého hmatníku výš, tedy podstatně pohodlněji, než kdysi třeba Neil Armstrong. Little Wing. Hendrix, udušený vlastními zvratky, se musí v hrobě převalovat blahem. Ten blázen to hraje dokonale a všechno na jednu otlučenou španělu.
Venku za okny je podivně klidné a vláčné šedivo. Hlenovité a jaksi automaticky, samospádem, povlékající sliznice prostoru tenoučkým inertním nátěrem. Svět se jen tak neurčitě povaluje a jenom ze zvyku srká sám sebe. To je ta pravá chvíle. Učím Tadeáše blues. Vlastně mu říkám, že nejde naučit. Zkouším do něj jenom implantovat ten tajnosnubný tasemničí pocit, který když vyvane, nebo povstane odněkud z hrudníku či břišní dutiny, jako nějaký utahaný bezdomovec, vstávající nemotorně z lavičky, tiše vyfoukne kamsi bezcílně ven tu jednoduchou energii, a pak, v podobě kohokoliv od baru, pochválí tu tebou zahranou „náladu“. A vypustí modrobílý cigaretový kouř přes rty o něco pomaleji. Blues je najednou mezi vámi, srsnitě a vlhce, jako ospalý, dobře nažraný vlk. Pokládá věci na záda a lehá si na ně tak samozřejmě jako Jack Nicholson na kteroukoliv. Mimoděk. Nezávisle, to jest autenticky. V konkrétním čase. Bez nutnosti jakýchkoliv adjektiv. Tadeáš ho hraje, aniž by to všechno věděl. Talent od boha. Přímá pravidelná linka bez přestupů. Všechno podstatné v muzice je vlastně jenom o tempu, řekl mi kdysi Vlasta.
„Takže blues je spíš než muzika jenom určitej životní pocit?“ říká trochu váhavě Tadeáš.
„Blues je masožravej trochu přisprostlej živočich, kterej když si někoho vybere, vezme mu s tichým úsměvem, ale přitom laskavě a jaksi nenápadně dravě, jako nějaký thajský trhovec, kus dechu a srdeční systoly, která vystřelí do jeho těla pár rychlých kubíků jiný světle červený krve. A dá mu věnem jedno doživotní vězení.“
„Někde jsem četl, že blues od těch asi prapůvodních dřevorubců s rozladěným bendžem na ušpiněných džínách, kdysi najednou někam odplulo, dolů po řece, až do velkýho města, a tam se tak ožralo, že se probudilo s kocovinou, aby potom zjistilo, že je vlastně rokenrolem…“
„Jo a to jsou Stouni, to je ta tvoje Nirvána a Vypsaná Fixa a Pearl Jam a bůhví co… Paběrkujou, kluci.“
„A taky Vlasta Redl, ne?“
„Ten ho hraje málokdy, ale je jím.“
„A kdo jím podle tebe jako ještě opravdu je?“
„Rozhodně třeba B. B. King, na kterýho jsem kdysi do Zlína odvezl i svýho tátu, kterej tam brečel jako děcko a nejlepší moravský muzikanti ho plácali po zádech, pak taky Clapton, mrtvej Kalandra, Honza Spálenej, Záviš, zde s určitým velmi nutným, ale teď nedůležitým dovysvětlením, a pak taky ten blázen od Krausberry, Petar Introvič, Ivan Hlas a já vlastně nevím kdo ještě, je jich prostě spousta.“
„To je teda něco v nich, něco co v nich uvnitř bydlí, jako třeba takovej vetřelec, žeroucí všechno a nejvíc jejich septimy?“ směje se vlasatec, svébytný, zvědavý a shodou náhod (trochu nečekaná čelní srážka buněk s různými chromozomy někdy po nočním mejdanu v jednom mladém vejcovodu) i můj syn.
„Nikoliv. Je to něco zvenčí, co ti kluci nemůžou uvnitř nezahrát. Jsou to Avataři. Tatíci, který přijímají rytmus jiný planety. Tedy něco, za co ani sami tak úplně neodpovídají. Axiom nebo dvanáctkový genom. Duše, kterou prodáš draze a přitom zadarmo. Znal jsem jednoho, co to fakt uměl. Pepa Streichl se jmenoval. Žádnej genius, ale naléhavej v těch třech základních akordech jako kráva. Kdysi jsem moderoval Smiřický hrnec a on tam přijel s tím svým bandem, s takovou tou otlučenou dodávkou, co se s nima tehdy jezdilo na kšefty. Nevystoupil z auta, a kluci hned, že prý je mu už od Ostravy nějak blbě. Koutek dolů, víčko taky. Šupem jsem mu zakázal hrát, a jakože fakt chtěl. Zavolal jsem záchranku. Doktorka z neurologie mi potom volala, že jsem mu nejspíš zachránil život. V mozku měl jedno vyhořelý místo, který mu pak trošku zakalilo řeč i hraní. Blues to vnímalo nejspíš tak, že bude asi v tomhle případě jenom o pár dob pomalejší. Posílal mně potom svoje internetový Nočníčky. Dodnes je mám schovaný, jako svědectví. Pavel Dobeš mu pak pomohl, asi jako jediný, že nahrál celičký cédo jenom z jeho věcí. Pepa v tý době neměl ani na žrádlo. Pak jsme se občas potkávali na různých festivalech a akcích, a když mě uviděl, vždycky volal – aha, je tady můj anděl strážnej! Což je u soudního lékaře docela prdel. Umřel nedávno. Přišlo mi to v noci textovkou. Některý smsky jsou jako rána nožem. Hrál jsem si potom jeho věci, třeba Džbánky. Blues je od tý doby o pár cenťáků hubenější. Teda to opravdický.“
„Tuhle mi víla povídala, jak si náramně užila nějaký noční hospodský hraní jednoho bývalýho ministra s jeho klukama. A že hráli i blues. Jenže před tím ho ten duševní Kyklop asi hrál i na tý slavný jachetní párty v Toskánsku.“
„Jo, to jsem viděl, to je jak tam tehdy stálo péro Topolánkovi, teda v tom čase asi jako premiérovi?“
„Hm. Jak tam tehdy stály a trčely především ty veliký prachy všem těm Romanům, Dalíkům a penězoměncům a lobistům a nenažraným testosteronovým pyjistům s predátorským instinktem. Husí kůže blbů s kalkulačkou místo funkčních hemisfér. Teda spíš tý, co je vlevo. Pravou snad ani nemají, nebo je prťavá jak mandarinka. Blues prostě neoblafneš. Je to dávající holka, ale ne děvka. To ukradený blues jde, hrané pěkně dle všech pradávných pravidel, kurevsky krevnaté a načančané, kolem prastaré blúzácké lvice, vypasené prasátko, hezky frázované pravidelně třeba v E dur. Je ta okounící šelmice hladová a masachtivá, ale natáhne nozdrami pach a vykašle se na něj. Není prostě pravý. Lvice, tygřice, a to jsou i ty tvoje sedmnáctky, mají tak nějak čuch. Jeho umělá krev nejspíš divně smrdí. Tohle si ty parchanti prostě nekoupěj. Volvo, jachtu, lidi a právo, to možná jo.“Falešný posluchač si ho vezme. Nevěda, že blues je ve své podstatě morální záležitost, život v kostce. Nebo v Haklových kostkách.
Jdu si na chvíli lehnout. Probudí mě nad ránem tichá klavírní melodie, kterou odněkud znám. Otevřu rychle dveře a ve dvojhlasu v tercii tiše dozpívám - „… milenci na patrolááách.“
Uvidím své mladší dítě poněkud neviditelné, protože předlouhé blonďaté vlasy zakrývají nejenom jeho obličej, ale padají jako vodopád až na černé i bílé klapky nástroje, kde vznikl i zanikl nejeden lidský svět. Páčo, za které se schovává a kterým se zároveň identifikuje. Usměju se, protože tohle funguje vlastně pořád. Poznají se, tak jako kdysi Mejlové a Jirousové. Beze slov. Těch není třeba. Automaticky se po barech a fesťácích napojují na svoje pavučiny. Ne jakože - já se jmenuju tak a tak, dělám to a to, ale rovnou - jestli jakože nemáš brko. Teď o tom vyšla krásná věc od Jaromíra 518. Kmeny se to jmenuje.
„Ten Vlastík Redl má něco do sebe. Mám ho plnej iPod,“ poněkud stydlivě vysvětluje synáček prudký generační vpád do mých starých časů, které by měly být obsazeny jenom mnou. Vlasy si rychle a jakoby omluvně obtahuje kolem uší dlouhými bambusovými prsty s kulatými pravidelnými klouby, tak přírodně stejnými. Klávesák, no. Občas mi něco zahraje, že to napsal; nahraj si to, říkám mu. „Snad si to budu pamatovat," říká a směje se, protože mu to padá, a jak mu mám kurva říct, že i to padání má svoji časem omezenou pracovní dobu. Z toho, co píše, leze Dragoun, dávné Synkopy s Oldou Veselým nebo tak něco.
„Na Jam Rocku jsem za ním byl. Nechtěli mě tam nejdřív pustit. Povídám ochrance, že jsem Tvůj. Kde se vzal, tu se vzal, podal mi ruku a říkal něco o tom, že si mě pamatuje ještě jako mimino v kolíbce. A byl rád, že hraju.“„Časový oblouk. Taky mám rád jeho syna. Objímáme se, kdekoliv se potkáme. Uzavřu to tím, že blues není podstatný jméno, ale sloveso. Jako celá muzika. Protože když se nehraje, tak prostě nic není.“
Objevil si pro sebe Vlastu, ten můj Tadeáš. Po všech jeho věku přiřazených facebookových schovkách našel nehranou pravost. Jiný způsob cítění. Tisíckrát vytavené a stokrát přebrušované sklo, stovky okousaných tužek, když až po přehrání zůstanou jen střepy, který se pak zalesknou jako odněkud z nenávratna na lidský břeh vyplavený jantar. Zírání a zapomenutí nádechu je pak reakce těch, kteří svá čelní skla celý život pečlivě hlídají a starostlivě otírají. A sedíce v dobře zaplacených prvních řadách dole pod podiem, na kterém je právě přítomen čistokrevný, až nechutně talentovaný divoch, třískají dlaněmi o sebe. Tím mlaskavým zvukem vlastně snaživě obnovují světýlka dávno zhaslých knotů vlastních katakomb, kde už nějaký čas poslepu bloumá jejich duše. Jeho čelní sklo je jeho čelní kost. Krutá a silná věc.
V servisu těla a orgánů
Tak tohle všechno si najednou taky vybavuju, když nechci, aby mě bolest úplně obsadila. Aby okupovala všechny moje plácky jako car Putin. Anexe. Jsem dva nebo tři dny po operaci. Neumím to spočítat. Mezitím jsem spal a nespal. V břiše mi na chvíli udělali světlo. Jinak je tam tma. To vám potvrdí každý sonař. Jeskyňář u ultrazvuku. Mžourá očima ve stínech. Uvnitř těla je prostě tma. Bavil a nebavil jsem se s bolavostí, která je vždycky bránou k sebelítosti. Mám to tady, na stokrát seprané nemocniční peřině s logem špitálu, modré na bílém (to kdybyste náhodou v duchu zabloudili jinam). Mám tady i hodně tlustou knížku, Slobodu. Slovenského Egona Bondyho. Filosofa a pijáka. Žil v zahradním domku bez vody a elektřiny. Nikdy nikam nevyrazil. Měl ženu těžce psychicky nemocnou, která tam žila a taky nežila s ním. Tak tam napsal svoji zásadní Krev. Čtyři roky potom se oběsil. Udělal to na řetězu od jízdního kola. Vyvrtal si díru v trámu pro skobu a než to všechno skončil, zametl po sobě pečlivě všechny piliny. Do těla pak už nevpustil žádný další vzduch zvenčí. Ale mě tady teď okysličuje. Slovenský veleautor. Stigma produkující v mnohých blbech jakési negativní „islamistické“ češství. Jágr je zkrátka víc. Mám tady taky Nabarvené ptáče od Kosinskiho. A to je zase Polák. To abych pořád věděl, jak vypadá opravdová hrůza. Kdykoliv se u postele zjeví někdo v bílém, zasyčím hluboce v hadí řeči, stejně jako Andrus Kivirähk, Estonec, který o tom napsal skvělou knížku. Hadí řečí zkouším vysyčet i citace z Hakla, nebo z Hůlové. Marně. Papírové nic. V pragmatickém nemocničním světě je výsledkem jakéhokoliv literárního textu nula. V noci jsem si při probuzení čarovnou sestřičkou s kratičkou zelenou sukní, až saudkovsky nebeskou v žlutohnědé polotmě, se špičatým preventivním ženstvím, s bradavkami, které chtějí být viděny i přes erár, předvádějící při hlubokém předklonu ve sněhobílých kalhotkách onu pravidelnou vlnku mezi dvěma plnými lusky, které už toho v lidské historii tolik vytvořily a ještě víc zničily, a s bažantem v rukou (naprosto nezaměnitelná hrůza kombinovaná s oboustranným studem a jakousi absurdní krásou), vybavil ono Beckettovo – pryč s první osobou. To samé si asi řekl Jan Němec, když psal o Drtikolovi. Dějiny světla. Klobouk dolů - celé to napsal v druhé osobě. V poslední své knížce to zkusil mimochodem i Hakl. Hovězí kostky. Kostky, ze kterých se dá postavit další svět, dodávám si potichu na kuráž. Tedy dobrá, tak od dalšího rána, říkám si.
Kolem tebe je jen to špitální, kovové, klapavé a chodbově bílé cvrkání sandálů. Přicmrdlé pachem všudypřítomných léků a prášků a doktorských návnad. Přičuzuje, pěkně barevně, popravdě tedy převážně bělavě, spíš šedě, skoro ve 3D. Jako v Gravitaci tady všichni lítáme na svých postelích prostorem, bez jakéhokoliv spojení s mateřskou lodí. Navíc vůbec nevíme, kde je mámina loď. Pro tebe je spíš macešská, jako každá stanice, která se na člověka kdykoliv, v případě potřeby, tak nějak potichu vysere. Jestli někde nefunguje prastará lidská imunita, tak je to tady. Nahý jsem přišel na svět, nahý z něho odejdu a nahý budu ještě ve špitále, drahý Davide Weissi. Po zemi na chodbách jsou naváty tisíce žlutavě bílých lístků, které by nevyzpíval ani Sting, i když třeba pouštních. Možná tam ale vůbec nejsou, protože vzkazy na nich máme vypsány jen ve svých vyděšených hlavách. Můžeme zvednout podhlavník a skrčit nohy. Na bocích postelí jsou k tomu připraveny kovové šrouby a páky s omezeným pohybem. Syčíš na všechny nemocniční jedy hadím hlasem, tak jak tě navedl ten Estonec. Mimochodem skvělý román, hustě a ilegálně proniklý do přední bitevní linie severní a momentálně vítězné literární fronty pod velením generála Nesbö.
Zkoumají ti srdce. Je ti přes padesát, tak coby ne. Ten červenofialový vlnitý sval. Tolikrát jsi ho držel v ruce a vždycky patřil někomu jinému. Warhol by ho asi namaloval jako paštiku. Zabijačkovou. Srdce je podstatné jméno. Slovesa vyrábí mozek. Na řezu vyhlíží jako o něco hustší světle rubínová sádra. Němá a vševědoucí. Tedy v rámci možností přírody, která občas nedává ani proudy v oceánu. Tak proč by se jí zrovna tohle mělo vždycky povést.
Smrt a nemoc přijdou samy. To ostatní si musíme najít. To napsal R. Krautschneider. Teď se prý chystá obeplout svět na voru. Sedmdesátník.
Brzo ráno k tobě naběhnou zdravé a čerstvostí vonící mimozemšťanky s hladkými stehny, vonící mýdlem a Calvinem a promilovanou nocí, s modravě nabarvenými víčky nastavenými od začátku služby automaticky na tlačítko Soucit, aby jemně upozornily na svět venku, plný radosti, light sexu a načervenalé svobody. Jsi ale ve zvláštní budově. Se smradem jakési umělé buše velkého bílého baráku plného strachu, přístrojů a lidí, kteří pracují na lidech. Prdlasj, že mrtvola má nezaměnitelný pach. Má ho lůžková chirurgie, ať už je kdekoliv. Z pod tvé peřiny prolézá jako nějaký polomrtvý had směrem dolů gumová hadice, která začíná někde ve tvém břiše a končí v plastové průhledné flašce hluboko pod postelí. Koukneš se tam, bolest řekne au, ale není komu poslat ten zvuk. Do té plastové urny pomalu ukapává temně karmínová šťáva. Hustá a překvapivě mazlavá. Už nikdy asi nenapíšeš něco jako „kypící se krev“. Pan doktor v poněkud nelichotivé situaci, v nepadnoucím pyžamu, to jsou ty chvíle, kdy mozek, když je připraven, umí nachytat tragiku s komičnem, jak drsně šukají na veřejnosti. Tedy zrovna teď ve státním zdravotnickém zařízení, a to prosím pěkně za bílého dne.
Najednou si tě vezme vířidlo času do parády. Jako dítě jsi v Litomyšli, tam za sokolovnou, chodíval k sousedce do jejího zanedbaného temného domku, který uvnitř čpěl močí a stářím. Takhle je to teď cítit už i u tvých rodičů. Bába Rejmanová měla plnou zahradu červeného a žlutého rybízu a každou sobotu se vyvalila z okna a na celou ulici zpívala operetním přepištěným sopránem, který se každou druhou chvíli překuloval až do zvířecí fistule, jedinou píseň. Na ostrůvku v řece Volze. Bůhví, jestli v té její samotě nebyl začleněn jako centrum všech ztracených kružnic nějaký ten Vasil. Na konci války byly český holky mimo sebe. I potom, po osmašedesátém, jich bylo plné Vysoké Mýto, těch kulatohlavých sveřepých chlapců, kteří v sobě měli něco z pístu stroje, co tvrdě hněte beton a nikdy se nezastaví, něco sibiřsky tuhého. Vysoké Mýto, kam si jezdili maloměstští neviditelní bojovníci za svobodu tajně pro salám a pro naftu, do těch jejich vodkou čpících krámků na kasárenském dvoře. Tenhle Vasil z konce války možná tehdy složil svoji českou bábušku na trávu, někde mezi její rybízové keře, nejspíš někdy ve čtyřiačtyřicátým. A pak, po létech, už všichni salámofilové a vystříkáváči dutin u starých škodovek zkrátka tolik necítili vůni fronty, zákopů a střelného prachu. Bába Rejmanová si brala pravidelně a dlouho od mé mámy veliké motanice erární bílé gázy, které nosila domů pod kabátem z patolky. Část té tkaninové hmoty si dávala měsíc co měsíc mezi nohy. Dokud bylo třeba. A pak, když už to přešlo, přes ní jenom cedila rozmačkané bobule rybízu. Tlačila tam ty kulaté granáty a zlatavé paličky. Do skleněných lahví, do divotvorných nádob, co už se dnes nedělají, co jich byl nakonec plný dům, pak cpala tu červenou a křišťálovou protoplasmu kamkoliv, a ta tam pak zrála a medověla, pokud se na povrchu po čase nezjevila bělozelená košatá koruna vítězné zelenobílé plísně. To se to pak jenom vyhodilo na kompost v rohu zahrady u králíků.
V té lahvi pod tvou nemocniční postelí je tekutá vzpomínka na Rejmanovou. Dokonce cítíš ten její zatuchlý domek. Tvoje šťáva je teď na cestách plastem a trošku se ti směje. Červený med na cestě plastem pryč od tebe.
Kahuda to má prý už dopsané. Čekáš na to. Další důvod žít. Naposledy si to rozdaly jeho pravá hemisféra s levou na papíře před dvanácti lety. Jeho čtenáři jsou uzavřený klan, jehož jsi externím členem už od jeho Houštiny. Někde teď řekl, tenhle hromotlučný Kelt a vousatý obr, co je ve skutečnosti tichým chlapcem, do jehož duše se nesmí strčit, protože by shořela jako svítící lampion se svíčkou hned nad střechou, že prý psal, aby se nezalknul nenávistí. Najednou začal vidět okolo sebe pořád nové a nové klony té pošetilé lidské malichernosti, mladé organismy postižené slepým sobeckým snažením. O nás starších ani nemluvě, ksichty zruinované bezmocnou žádostivostí, staré vekslácké duše a opačně přepólovaní ideologové, kteří se snaží s výrazem malé prodejné děvky prodat svůj produkt, tedy život. Král sloves je tenhle Václav.
V den propuštění ti doktoři vytáhnou hadičky. A slíbí ti slavnostně, že přijdou další. Jdeš ven, pryč, i s bábou Rejmanovou. Na vzduch. Cennost největší.
V algoritmu ženy
Dívám se v noci na Sedmikrásky. Je to jednoduše geniální. Taky proto to rotuje po světě. Nová česká vlna. Už potom žádná nepřišla. Přilétly vždycky už jen ty staré, profesionální, a na jejich pěnitých hřebenech houpající se, klidně plovoucí leklí pozůstalí, sladce hřebejkovští, s lehce nafouklými nazelenalými barrandovskými či kavčími, a hlavně předem domluvenými břichy, kteří se vždycky objeví, když je málo komparsu k táhlým písním, hraným na varhany ve Strašnicích. Umřela Věra Chytilová a já pozoruju, jako vždycky v těchto chvílích, takřka vojensky před kamery nastupující zástup plaček a plačců, který se zjeví vždycky, když někdo veledobrý leží a je už úplně mrtvý. Bradbury o tom kdysi napsal svůj Zástup. Už před mnoha lety tím svým textem ve mně vyvolal hrůzu ze zástupu, davu a fronty. Eva Turnová napsala nedávno, že k lidskému zvládnutí u stolu je počet šesti. Pak už vzniká systém, ve kterém se jedinec prostě ztratí. A tak vidím před strašnickými pecemi ty, kteří, nemaje ani setinu vzývaného talentu, se jen tak přiohřívají a nechají se tak trochu přisvítit, aby to jejich pidizáření bylo taky lehce barokně vzácné a tajemně Boticcelovské. Potkali se s ní, mluvili s ní a jsou tedy taky zvláštním způsobem mírně a obecně lepší. Vždycky se vyrojí, paraziti ducha, a nechají na sebe nalézt houf novinářských objektivů, slz a patosu. Jedno jestli Havel, Diana nebo Věra. Zapomínají na to, co kdysi řekla, že lež v umění by měla být postavena mimo zákon. A vzápětí by je poslala všechny do prdele. Jenomže už nemůže. Ztracenci dobře a včas černě oblečení tiše vypouštějí tekutinu ze spojivkových vaků. Hnis netalentu.
My ostatní si prostě jenom pustíme doma v noci její Sedmikrásky.
Algoritmus je schematický postup pro řešení určitého druhu problémů, který je prováděn pomocí konečného množství přesně definovaných kroků. Ačkoliv je dnes tento pojem používán především v informatice a přírodních vědách obecně, tak je jeho působnost daleko širší. Samotné slovo algoritmus pochází ze jména perského matematika 9. století Abu Jafar Muhammada ibn Mūsā al-Chwārizmího. Tak pravil momentálně fungující Bůh Google.
Potkáme se úplně nečekaně na litomyšlském náměstí, vlastně náhodou. Spolužačka z dávných časů. Domlouváme se na druhý den. Rozhodlo to, že jsme spolu kdysi strávili pokusné chlapecké a dívčí chvíle v zámecké zahradě, někdy po maturitním večírku, na kterém jsem jí pyšně předal poslední číslo literárního časopisu, který jsme se dvěma spolužáky tehdy vydávali. Vojta Skřivan, já a Teodor Wrote. Tak si tehdy říkal Vašek Košnar. Nosil kravatu a básně v podpaží. Bohém a talent. Bůhví, kde dnes je. Bůhví, kde dnes všichni jsme. Básníci z jednoho provinčního gymplu ze začátku osmdesátek.
Usedáme do kavárny, která, jak známo, umí být jen dvěma věcmi:
Ničím, nebo bojištěm.
Posléze jsem svědkem pečlivého nalíčení a udýchaného dosednutí s mírně dychtivým očekáváním, že tahle její maska popře jaksi veřejně čas. Kostým na první dobrou nestíhám, zatím stíhám oči, tedy nejspíš odraz světla v duhovkách, který jakýmsi urputným způsobem protestuje proti trojúhelníkovým zvrásněním kůže vně koutků. V zelenočervené látkové stafáži se tiše vpředu kolébají její ňadra. Jsou suverénní, protože dokázala vše dosažitelné. Být hmatána nedočkavci, být sána dětmi. Teď už jen spočívají, jsou úctyhodná. Každopádně nijak čerstvě křičící. Mají prostě zaparkováno a zaslouženě. Pořád číhají, ale jen okrajově.
„Někde jsem slyšela, že jsi úplně vyhořel,“ odkládá kabelku a snaží se dát kolenům, břichu a ramenům příslušný tvar adekvátnosti. Bezčasí. Cvičí. Tečka.
Řemínek od hodinek je světlounce červený, stejně jako kabelečka a boty. Vlasy jakoby joplinovské, ale přece jen melírem dostatečně zkrocené. Zdání femme fatal, kterou kdysi nepochybně byla, je lehce zrazené vypočítavou systematičností.
„Jak se vlastně máš?“ pokračuje. Pozoruje mě pečlivě; přitom nejspíš dobře vidí ty samé fangle co já, tedy třeskuté a vytrčené zdání bohéma a kumštýře, který by za svobodu zabil, ale cigarety má pečlivě narovnané v krokodýli tabatěrce, přesně dvanáct, aby tolik nehulil. Shání přístupové kódy. A moje vlasové kouty, teď už daleko vzadu usazené, ji vedou.
„Vlastně nevím,“ říkám a taky netuším, na kterou z otázek vlastně odpovídám.
„To jsi ale vždycky věděl.“
„Nějak postávám. Přestalo mě bavit dělat člověka, co jezdí do práce a jen tak po očku sleduje, že to jde vlastně všechno samo. Takže deprese, bipolární porucha, řekl by asi můj osobní felčar z domu porouchaných duší. Mě už vlastně Radek Havel dávno nebaví, pokud teda nepřijde s něčím novým, což je málokdy a je na to hodně línej,“ uvědomuju si, že právě u ní si můžu dovolit ten luxus a vynechat desítky minut obšlapávajících keců pro jakous takous orientaci. Výhoda párů, které po čase navazují a můžou se vykašlat na první, druhá a třetí dějství.
„Vždycky jsem tě měla ráda,“ vyhrkne bleskurychle, jako rychlý úvod ke čtvrtému, vytáhne taky cigáro, do té doby utajené v kabelce, to kdybych byl třeba vegan a pravidelný návštěvník klášterů na Srí Lance. Někde tam má určitě i knížku zenových koánů. Kdyby něco.
Zapálíme si oba mým zapalovačem, při zažehnutí její štíhlé davidoffky mi položí dlaň na hřbet ruky a zvedne při tom pomalu oči s příslušným vertikálním vyklopením řas. Zvedne to zvolna jako víko od rakve. Jako výtahové odjištění staré raketové základny. To je jako blues, taky se to hraje pořád stejně. Dávno vyzkoušené triky žítkovských bohyní postmoderní doby.
Představuju si ji tam dole. Jestli tam nad pečlivě vyholeným obdélníčkem už taky má to vypouklé žemlovité buclátko. Mají to tak dámy v tomhle věku, bochánek, malinké druhé bříško, jako angličák schovávající se pod svým předobrazem, tedy pod tím velkým nákladním autem nad ním, plným strií po dětech. Vše tohle nabízené tiše a velmi rychle uklízím do anatomicky chladného sklepa představ každého doktora.
A pak tu chvíli pohřbím. Hrobař chvilek. Vždyť je to všechno jednom taková prča. Sám nejlíp víš, že to stejně vždycky skončí u spousty zapáchajících tkání u tebe na nerezovém stole.
V každém okamžiku nastává konec světa. Toho, co byl dosud. Nastává další, jen o chlup jiný. Miliardy konců světa, překládaných mylně jako nuda.
Stažené a zestručnělé příběhy. Jako třeba teď jsem někde četl o otci Olmerový, co ji vždycky někde po Praze sbíral. Mě by na tom nejvíc zajímala ta nestručnost té situace. To, co bylo kolem; barvy, dechy, zvuky a telefony a tak. Slovesa. Když jeden po druhém vlastně nic nechce a krom jakési sounáležitosti na sobě vlastně nejsou závislí. Živelnost šimpanzí.
Vždyť často stačí šikovně natočit prdel. To je jak od Záviše – směju se dovnitř a smích je přeložen naproti stolu jinak. Dáma si připadá jako účastník nějakého podivného konkursu.
Tak je to vždycky – překlady z mužštiny do ženštiny. Celkem to pasuje, jen občas se to podstatné kamsi ztratí.
„Máš ještě pořád toho dvoumetrového pašáka?“ lovím sladkohořce v sádkách paměti. A přepřahám.
„Nechala jsem ho jít. Nebo jsem utekla, nevím. Ono to je ve výsledku jedno,“ přece jen lehce bolestě stáhne obočí. Pečlivě vytrhané.
„Škoda, žes miláčku ode mě utekla, chtěl jsem ti koupit vstupenku do pekla,“ halasně zaržám, jakoby hodně mladistvě.
Tázavě se na mě zcela nemladistvě podívá. Mezi uměle prodlouženými řasami probleskne až mihnutí zvědavosti, a opatrné bázlivosti.
„No Záviš.“
„Aha!“ Záblesk bleskurychle zmizí ve tmě zornic jako nezajímavý kamínek v kaluži nafty. Záviš není Klus, čili zřejmě nic.
„No nechat jít, nebo utýct, jsou dvě varianty, z nichž si vždycky vybere pan obhájce, co uvnitř tebe sedí v taláru, co mu ho pořád pereš a zbavuješ smítek na ramenou, tu přežitelnou.“
„Prostě jen přežít, o to jde, ne ?“
„Přežít svůj život? To natočil za nás za všechny už dávno Švankmajer.“
„A co láska?“ mění téma, nebo na něm vlastně lehce dopředu ulpívá. Objednává si vodku a vodu.
„Pamatuju si ten tvůj text. Bylo to hodně chemický. Fenyletylamin mi zůstal v paměti,“ zvídavě mě skenuje, co říkám na to, že mě čte. Že by se ve mně mohla trochu pohnout nějaká ta machistická pýcha. A tím pádem že bych byl méně ve střehu.
„Píšu teď o ní. Tehdy to bylo jedno zvířátko, co tady s tímhle dresem běhalo po světě. Je jich ve mně ale najednou nějak víc. Snažím se v tom vyznat.“
„A blíž? Štěstí nakonec nejvíc pookřeje, když se po něm trochu šlape?“ použije starý hmat z oné pomaturitní zahrady. Z našeho časáku, a ví to, takže se zasměje a objedná si další vodku. Tázavě na mě hledí; říkám, že nepiju. Vzdychne tak, jakože se mnou bude asi víc práce.
„Víš, vy jste nějak z jiný planety. Máte to jinak. Už od dob jeskyní. My jsme běhali jak blbci za tím velký kusem masa a vy jste zatím seděly u ohně a hlídaly všechno možný, od konkurentek, dětí a plamene, zásob, až po chlapy, kteří přiběhnou. Který bude první a který bude víc od krve. Periferní vidění a taktika, která se nedala srovnat s tou naší úsečkovou, tj. dohonit, chytit, zabít, stáhnout a sežrat. Spolu s vámi a děckama jsme žili paralelní životy. Od té doby jsme poloslepí. Jste jiný druh, na který prostě nemáme. A ještě k tomu různý kmeny, různý totemy a barvy, sklouznu mimoděk k jejím hodinkám a kabelce. Vyrazíte na byliny, na bobule, beze zbraně, a tam najedou holka z jinýho kmene. Šok a nedorozumění, který je, jak nedávno napsala Hůlová, motorem většiny událostí, které za něco stojí. A takzvané lásky, ty na prvním nebo posledním místě. Což je občas totéž. No a pak se potkají. On a ona. Tihle dva se nejdřív ostražitě hlídají a pak najednou přijde strašně osvobozující pocit, že tady nikdo jinej vlastně není. Nikým nefízlovaná jinakost je najednou převtělena ve vášeň. Nepatřičnost je filtrována na zakázané ovoce a vzácnost na krůček k jedinečnosti. A protože jsme neznalí věci a pohani, poděkujeme bohu, nebo bůžkům, či menhirům, a padneme si do náručí. Sex už je jenom snaha rozpustit svá dosud poměrně nesvobodná ega v něčem, co se podobá nitroděložní bezchuťové polívce. Honza Stern píše vlastně pořád jenom o tom. Potom se snažíte dovést toho druhého ke svému kmeni, což je geometricky protichůdné tak, až se to začne trhat. Ruce najednou vyhodí bobule plný drog a sjíždí rychle k bokům, kde jsou nože a jiný ostrý věci. A to je vlastně celý…“ vydechnu a cítím, že recituju svůj budoucí text, bez ohledu na to, jak mu bude nyní rozuměno.
„Takže pořád ta teorie osobní svobody a sdílení omezeného času ve vztahu. Život jako nefungující dialog, kdy láska jsou ve skutečnosti jen dva hormonálně přiblblé, přitakávající si monology? Přece, svoboda je krajina za splněnou povinností, řekl Dan Bárta!" zašeptá spiklenecky a vědoucně, protože už to slyšela a četla.
„Hm,“ ale jist si úplně nejsem.
„Hele chlapče, to, že se ti dva snaží co nejrychleji zavřít někam, kde budou potom prosit neexistujícího bachaře, aby je konečně pustil, ještě neznamená, že nejseš zavřenej taky. Jenom počet vězňů je o jednoho menší. Potom si náhody plynoucí ze samoty logicky pleteš se svobodou.“
„No nevím, jenom cítím, že v těchhle chemickejch chvílích dostaneš najednou blud, že rozumíš světu, blud zapíchlej přímo do čelních laloků. A je konec.“
„Nebo začátek.“
„A není to nakonec totéž?“ pije už pátou vodku. Buclátko přestává být hlídané a tudíž stažené.
„Jsi jako vždycky mimo realitu.“
„Realita je napětí mezi pozorujícím a pozorovaným, jak napsal Hakl, ale citoval přitom Josefa Šímu,“ všimnu si, trochu nelibě, že si občas vypomáhám citacemi svých literárních učitelů. To abych neplácal. Přitom plácám, ale aspoň zprostředkovaně. Lehčí zahanbení z vlastního chabého intelektuálního servisu chutná poněkud slaně.
„Pořád na něj myslím,“ vyřkne najednou s troškou přihraného chrapotu, s návalem náhlé upřímnosti, ničím a nikým nesledované, a lehce si otře horní čelist hřbetem ruky a prstenem od Swarovského, byť tam žádná slza není. Ani se nechystá být.
„Hele, ono je potřeba poznat, že je konec. Není třeba se přesunovat do křesla v obecenstvu a vyžadovat gradované tragické finále. Je to jinak, jako na divadle. Opona jde dolů, herci mažou na cigáro a jde se domů.“
„Nebo do divadelního klubu.“
„Jo. A tam se vždycky dohrávalo a tím pádem vznikla spousta věcí.“
„A nejeden průser. Tenhle vztahovej model je vlastně strašně mladej a nevyzkoušenej. Děláme to všichni možná nějakých čtyři tisíce let. Před tím bylo po miliony let něco jinýho, něco, co asi první z nás teď právě znovu hledají a zkouší.“
„Tak já jsem tě ráda viděla a půjdu. Ještě zaplatím.“ Ústa se jí zúží do temně růžových přísných pravítek. Triangly vně jejích očí jsou pod tím pudrem nějak víc vidět. Jsou najednou veliké, vzedmuté, až skoro bermudské.
„Nech toho.“
Sáhne do kabelky, jaksi rychle a přerývaně, jakoby na ni čekal venku taxík. Vyndává věci a položí na stůl jakoby mimoděk i pár ohmataných a zažloutlých papírů. Třicet let starý časák, můj, Skřivanův a Košnarův.
„Ty ho pořád máš?“
„Jo, občas si v něm čtu.“ Konečně sloveso.
Na rozloučenou jí zapaluju cigaretu.
Na mé ruce se zapalovačem její dlaň už nepřistane.
Je to druh lásky, říkám si a platím, poté, co zmizela. Už ani na tom úprku neuhlídala lýtka a břicho. Už bylo jedno, jestli si řemínek na zápěstí a lodičky spolu notují.
Bylo to setkání podstatných jmen. Ona a já. Minulost a věk. Láska a hry.
Dvě obhajoby. Dvě potenciální obžaloby.
Slovesa se odehrají až v tom, co o tom napíšu. Dojde mi to, ale časopis si strčím do bundy. Třeba někdy formálně zaslzím. Neřekl jsem si o číslo.
To moje má na mých stránkách, říkám si, a stydím se stejně jako tehdy v zámecké zahradě za svůj neohrabaný jazyk tápavě bloumající v jejích ústech. Spíš jenom v předsíni ústní dutiny.
Zkoušíme to možná celý život. Jenom v různých předsíních, napadne mě.
Dekonstruuju data a znova je skládám do té holky, co tehdy tak náramně voněla a neměla boubel nad genitálem. Olíznutí rtů, schovaný časopis a cigára, ondulace za třináct stovek, to všechno mělo atributy starého divadelnického pravidla dle Čechova – pokud je v prvním dějství na stěně puška, musí se z ní v průběhu představení vystřelit.
Prošvihl jsem tuhle lásku v čase, a přitom jsem ji vůbec neztratil. A tak trochu přísně jsem zapomněl na svoji boubel, která mi v mezičase taky narostla nad stydkou sponou. Navíc plná protivných chlupů.
Bude se mi po ní stýskat, asi jako po lihu.
Takže si ji zakážu.
A v noci potom, jako vždycky, volám na pomoc své Rychlé šípy – Diviše, Bolfa, Krejčíka a Vihanovou. Svědky Havlovy. Je tam taky Komárek, Jelineková, Kafka, Hesse, Conrad a Hrabal. Zavolám pak Vlastovi. Nebere to. Usnu aspoň při tom, že mi z počítače zpívá - Jak vlastně vypadáš má milá….
Miluju některý malý součásti života. Zbylého i současného. Celýho asi ne. Ale rochním se v bezvýznamnosti. Malá slavnost, ze které teď udělal Kundera svou poslední knížkou literární událost. Brání se větám, které táhnou v batohu vlastní interpretaci. A brání se Čechům.
Jsem v kleci žeber a pletenců z obratlů a kostí. Uvnitř se třepotám jak uvězněný osamělec, zavěšený na trubkách, které to všechno pořádně nedrží, jak nějaký velký lesklý uzel.
Láska a lež musí konečně zvítězit nad pravdou a nenávistí, napsala Hůlová.
Vím, že už ji nikdy neuvidím. Že už spolu nebudeme nikdy kouřit, ani mluvit.
Zkrátka taky láska, no.
V algoritmu mistra
Učil jsem se jeho písničky ze stokrát přes kopírák přeňahňaných kopií. Kdysi na kolejích. Já viděl divoké koně, celou noc pili jsme Bahama rum, šla pravda světem, bla bla. Pak jsme, zlomem jakéhosi poločasu rozpadu, spolu, bok po boku, uváděli celičký program jednoho velikánského festivalu ve Strážnici. Potkali jsme se zkrátka mockrát. Za ty roky. Pochopil jsem, že mám vedle sebe genia. Jeho respekt mi lichotil. Jenže si taky bohužel pamatuju úplně jiný věci. V půlce devadesátých let jsem hrál s Dobešem taky 25 představení měsíčně. To už je manželství, být s někým takovou dobu. Ráno, dopoledne, odpoledne a večer. Vlastně pořád. Žili jsme spolu a tam se po nějakém čase zkrátka nelže. Stál jsem s ním u hrobu jeho táty, kdy si zapaloval několik cigaret najednou. Byl jsem u toho, když mi hrál tu písničku. Až obuju si černé papírové boty… až to se mnu sekne. Měl melodii, nápěv, první sloky. Tedy kmen. I kořen. A taky si pamatuju, jak v jedné společné šatně, na jednom tom nějakém „dostavníku“, na sebe tihle dva někdejší kamarádi křičeli. Pavel teda spíš chraptěl. Jarek plácal a mlžil. Taky si pamatuju oči Pavla, když si šel Jarek v televizi pro Anděla, nebo ten gramofonek za skla, jak tleskali všichni ti Kolářové, Bílé a Malátní a do toho všeho hrála JEHO písnička. Zrovna tahle.
No a pak čtu rozhovor s Jarkem v Týdnu. Badatel z Těšína přišel na to, že Slezské písně vlastně nejsou Bezručovy. Pamatuju si, jak mi Víla, havířovská rodačka, skoro dojatě ukazovala dřevěnou chalupu, kde Bezruč tak nějak dopisoval. A on to vlastně jakýsi Ondřej Boleslav Petr v nějaké hospodě v Místku ukazuje na pivem politém umakartu Slezské písně a Bezruč mu je chladnokrevně ukradne. Pak už si jenom literární vědci lámou hlavu, protože ostatní Bezručovy říkačky by se fakt hodily spíš do Ohníčku, nebo do Dikobrazu. Fajn. Přepíšeme učebnice.
Milý Jarku, řeknu jediné. Vyprodávej sály. Máš na to. Překládej opery. Máš na to. Piš a zpívej. Máš na to. Jenom, prosím, nemluv o krádežích básniček, textů a písní.
Na to prostě nemáš.
Viděl jsem totiž Dobešovy oči.
V servisu muže
Nejde o to, co vidíš, ale o to, co jenom koutkem oka zahlédneš. Náhodně, na vteřinu. Situace, stav, který nesnese nepovšimnutí. Pokud jej nezasklíš. To jsem někde četl, ale už nevím kde. Liší se to den ode dne. Nikdy ráno nevím, jestli budu přijímat, jsa nedobře naplněn ze včerejška. Takže třeba můžu taky klidně žít s informacemi tak nějak zpětně. Někdy ale pěkně zhluboka nabírám, jako v první den světa, nebo jara, nebo sakra aspoň tohohle týdne. Většinou jsem asi ale nejspíš podoben včerejším novinám a časákům, položeným poslední zákaznicí na stoleček v kadeřnictví kousek za rohem.
V noci poslouchám internetové radio. Jazz 24, vysílá ze Seattlu. Milionkrát větší zázrak než facebook, který nás od sebe rozhání, jako ta paní Jana, která v sauně rozmetává vzduch svým bílým ručníkem. Točí s ním rychle v kruhu nad hlavou, jak nějaká tibetská tanečnice. Taky se cítíme být tím rapidním pohybem sdíleni, ale když zmizí, zůstane jen pot. Litry zbytečnosti se proměňují v čas, který neteče nikam, jen se vlní jako nějaký smolný chrchel z kůry zapomenutého pralesního velestromu.
Nikomu to nevnucuju, ani nenabízím. To, že je mi něčí akvárium k smíchu, ještě neznamená, že mu mám plivat do jeho vody, nebo ho dokonce přesvědčovat, aby si rychle koukal přelézt do toho mého. A tak se povětšinou směju. Smích je vždycky částečně škleb, někdy dokonce kletba. Humor totiž dlouhodobě bydlí na malém černém plácku mezi důležitým a nedůležitým. Ukazuje jako děcko do všech stran svými hračkami, a je pak reakcí na vlastní úlevu z traumatu tyto strany rozlišovat. Když to nechcete, přikloníte se ke srandě. Ta pohrdá tím, čemu jinde velebí. Míchá to. Podstatné s bezvýznamným. Zamíchat, netřepat.
Bohužel to dělá ale i naopak.
Nemám dichotomický rozum. Neumím dost dobře věci oddělovat a stavět proti sobě. Možná právě proto mě nejvíc ničí děje, které nejspíš ani neexistují.
Bytosti kolem mě už se dávno neřadí podle své intenzity, jsou poházené jak krámy v pokojích před stěhováním, některé už jsou třeba v hnědých krabicích a přepravkách, řadí se nelogicky na podkladě telefonních čísel, profilů a třeba i včas roztažených nohou, podle možností svých zobrazení.
Kmen třeba na Saturai by při tomhle postmoderním členění nejspíš nepřežil ani jednu jedinou zimu.
Je další ráno, další štace a taky šance, další důkaz vlastní nemohoucnosti. Vrtačka ze druhého patra roztrhla tohle zatím pěkně nikomu nepřisouzené a bezezvučné jitro na cucky, a omluva pro hořký start je na světě! Ranní světlo tak nějak nevyzradí, co jako bude. Zkouším se zakotvit jako komár v jantaru. Holím se a opakuju si svoje nezadatelná práva tohohle dne. Být nedostupný. Například. Krátký pohled na stolek u postele mě rozesmutní – Kevin Dutton: Moudrost psychopatů. Proč to děláš? ptá se červ ve mně, který mě povětšinou řídí. A dělá to dobře, role intuice mu jde k duhu.
Dívám se do zrcadla a do svého mozkového manažerského diáře si dále píšu:
Nemít strach! Hendrix ho prostě neměl. Vyhnout se digitální demenci, jak o tom píše Manfred Spitzer. A pak mi ptačí štěbetání na mém smartphonu řekne, že mám tři nové maily. Říkám si, když opouštím dům, že mojí rolí je chodit po světě a činit si poznámky, některé pak deklamovat a ty, kterými si nejsem úplně jist, potom nějak napsat. Chce se mi utéct někam do divočiny a tahle romantická představa je, jako vždy, zaplašena vzpomínkou na film Into the Wild. Muziku k němu dělal Eddie Wedder. Na rozdíl od Kurta on zrození grunge přežil. Sólovou desku udělal jenom na ukulele. Každý se s rizikem vlastního sebezničení vyrovná jinak. Cobain se zabil a stal se logem na tričku. A jako po každé revoluci začalo podivné ticho truchlících, posléze dál poklidně přežvykujících gothaj. William Burroughs kdysi na tohle téma napsal, že systém se ani nezakuckal, jen vystrčil nové trávicí trubice a nečekané sousto vstřebal jinak. Tak to bylo s hipíkama, punkem, undergroundem, grungem a teď už vlastně s čímkoliv novým. Budu tedy zase celý den říkat věci, které zní nějak, ale většinou neznamenají skoro nic. Slovesa radši vynechám, nebo budu jen tak okounět. Posadím se s cigárem na lavičku vedle hodně ojetých substantiv. Jako vždycky.
Slovem roku se stalo „selfies“. Fotím sebe sama? Jako by na tom proboha záleželo.
V každém z nás je někde zalezlá krysa. Uvědomím si v tomhle smyslu třeba geniální herectví mého milovaného Collina Farrela. Telefonní budka, být videokazetou, už dávno by zmizela v cárech a lesklých proužcích na kovových obručích mého starého přístroje. Tenhle chlap svýma očima, nebo obočím, hraje pořád stejnou otázku – narodila se ta krysa v tobě proto, že se sama sebe bojí, nebo v tobě vznikla, protože se bojíš ty?
Píšu vlastně jenom proto, abych ulevil těm pár roztodivným chlapíkům, kteří ve mně spolu bydlí na privátu. Čtenář pak hraje tu hru. Jak říkal už J. Updike - čtenář luští v textech křížovky vlastních životů a vychází mu z toho vlastní tajenka. Většinou je to tak, že takovou hádanku tam autor nikdy nedal. Proto se tolik písmáků nakonec upije, nebo zastřelí. Zkrátka mám zase pocit, že v nejdůležitějších chvílích života je člověk zcela sám. Bipolarita se vychyluje. Nebo to zabalit jako geniální sochař a grafik Honza Křížek, který ve čtyřiceti utekl do Francie, všeho nechal a do smrti už jen pěstoval včely. Protože už to měl všechno hotový.
Čtu si aktuální zprávy na mobilu. Čtyři a půl milionu lidí věří v reálnost počítačové sítě. Mark Zuckerberg se musí mlátit do kolen a do svých miliard dolarů smíchy. Umřel Philip Seymour Hoffman. Kdyby neudělal nic jiného než Piráty na vlnách a Capoteho, byl by tady na světě nikoliv jenom jménem, ale velkým slovesem, hybatelem.
Stejně tak hýbá svými Hovězími kostkami Hakl. Jako vždycky především sám sebou. Vpečetil se do mě. Stejně jako svými texty jeho „Sabrina“ v Turnových hájích. O Kahudovi vůbec nemluvím. To je literární puma.
Moje máma má 81 let. Špatně mě slyší, ale vždycky když se loučíme, chytne mě za ramena a potom mi, jaksi mimoděčně, sáhne rukou na břicho. Maskuje to tím, jako že jestli jsem nepřibral, anebo nezhubnul. Nezpochybnitelné zjišťovací a zajišťovací právo matek. Křesťanek, muslimek, pohanek. Všech. Ale já dobře vím, že hmatá po mém pupíku. Po té jamce, stopě po spojení. Nesmazatelné osobní pouto. Byli jsme právě tudy kdysi fyzikálně svázaní. Láska.
Čtu své poznámky v mobilu:
Většina lidí nechce plavat dřív, než se to naučí.
Podstatné je si uvědomit, že já jsem svůj tým.
Formánek, skvělý spisovatel, se málem upil. Detox. Každý si svůj prales, své tiché místo, může najít kdekoliv. Na ostrově u kanibalů na druhé straně světa, nebo u panáků v knajpě U Růže za rohem, kde mají do jedenácti.
Vstupuju potisící na pitevnu a připadám si nějak minulý. Obrazy se opakují.
Měsíc a půl tu holku hledají. Víme o tom. Chybí a není. Mezitím běží běžné případy, jako předehra.
„Tak já tam jedu,“ říká najednou do telefonu Petr. A že prý jim konečně ten dobytek ukázal, kde ji zakopal.
Na rentgenu potom vidíme dva projektily v její hlavě. Celá ta vykopaná mladá žena je lesklá a mazlavá. Dlouho byla v jílu. Metr a půl. Milec si máknul. Nůž, palička a pak pečlivě vybraná zbraň. Lopata nakonec.
Pak mám na stole kluka, co to skončil sám.
Druhý den klepe na moje dveře ta jeho.
„Vy ale nepoznáte při pitvě, že to udělal kvůli mně, že ne?“ sebejistě říká mrcha, která má na sobě všechno černé, ale taky všechno elastické. V sobě nejspíš taky. Mluvím s ní o smrti manžela, a ona mezitím ťuká do svého iPhonu zprávy. Nakonec se i usmívá. Kroutí zadkem. Třeba by se nechala i opíchat doktorem, který včera vyndával na dřevěné plato orgány jednoho zničeného chlapa. Jejího. Není ten, bude ten, vyzáří z pod světle tyrkysových stínů na víčkách, na těch stále se otevírajících a zavírajících dveřích do světa mužů. Živých a třeba potom najednou mrtvých.
Nezapálím si potom, protože bych se asi poblil.
Každý je potrestán dle stupně svého vývoje.
Její černý míč teď poputuje po obrovském hřišti.
Za pár měsíců či let se ale vrátí.
V servisu Vlasty Redla
Intenzivně prožívá každou chvíli tak, že nějak instinktivně pozná, co do ní nepatří. Většinou je to negativní bouře. Poznal jsem párkrát, že ponořit se do ní není vůbec špatné. Vlastně ani úplně dobré. Ego se umolousá a řekne něco v tom smyslu, že ví, co dělá. Kdo z nás to ví? Pokud za dělání nepovažujeme opakování ověřeného téhož. On sám je měrnou jednotkou. Jako Tarantino, Lars von Trier, Wes Anderson, Tom Waits anebo Bittová. To on se zasazuje do různých vzorců, jako třeba pí. Nelze z něj vycházet, je ale nutné s ním počítat a řada rovnic teprve s ním začne dávat smysl. Ještě k tomu všemu dává řád věcem bez síly. Zatímco svět už ničemu jinému dávno nerozumí. Už bere v potaz jenom agresi, peníze a mediální zobrazení. To on je ten, který nalije panáka a stejně jako v nějakých odlehlých částech Indie do něj vhodí ještě bijící srdce kobry. Ber neber.
Bojovník, řekl by šaman z ostrova Siberut.
Používá sloves, jako obranu proti zákopovému skrblictví.
Vlasta je všechno, jenom ne podstatné jméno.
Brání se tomu značkování.
Pěstí, pitím, písněmi, vším.
Možná, že on je tou největší láskou mého života. Protože už mě dávno nezajímá čím je, ale že zpívá, píše a myslí bez velkých substantiv. A tak dýchá i za mě. Miluji prostě tahle jím pojímaná slovesa. Nikdo je zatím takhle k sobě nevzal. Neobchoduje se sebou jako většina muzikantů. Vybízí. Proto je a bude nadčasový. A pro mnohé tím pádem nepřijatelný.
V servisu slov
Japonské jídlo nemá střed. Mám rád texty a hudbu, které se rozprostírají, a nemůžete tak úplně určit jejich středobod. Jezdím po dálnici a všechno kolem má charakter substantiv. Sloves valem ubývá. Velké substantivum je ale většinou nuda. Onen pomalý hnací stroječek, sunoucí nás od zastávky k zastávce, ať je to osoba, nebo dnes spíš její počítačový profil, v tom lepším případě srůst obojího. Roland Barthes je klíčová postava sémiotiky, tedy teorie o fungování a významu znaků. Teď mám po kapsách výpisky z jeho Říše znaků, ale psal o tom už v Mytologii. Už tehdy ukazoval, jak se moderní západní společnost snaží kontrolovat a omezovat významy tak, abychom vnímali přesně jen to, co slouží komerčním nebo politickým cílům těch, kteří sdělení vyrábějí. Ukazuje, jak opakování ustálených významů vytváří dojem přirozenosti; jazyk nám říká, že takhle to prostě všechno je. Tomu moc nepomáhají slovesa, ony dějové a často nejenom akci, ale i protiakci a především otázku vyvolávající shluky písmen. Jsme ve světě substantiv. Nesou na sobě kostým z významů a plnokrevná slovesa zahánějí do koncentráků, nebo do exilu. Nedávno jsem se toulal v Pardubicích jedním obřím domem se zbožím smíšeným, jak říkal tuším Klíma, a našel jsem knihkupectví.
„Nabíledni prázdno? Čerepková?“
„A to je jako co?“ zívá prodejkyně pod velikánskou cedulí Informace. Piercing v nose se hýbe nahoru a dolů.
„Básnířka, umřela loni. A co Kahuda?“
„Kdo jako?“ piercing se nehýbe.
Lidi, co píšou slovesy. Nikdo je nechce, ani nezná. Jako otázky třeba v Třešňákových písničkách. Substantiv znají všichni dost. Tedy asi těch třicet z titulků časáků. Což stačí. Na dvou otázkách to lze všechno předestřít.
„Co život?“ Inu pohodová hra se slovy.
„Co teď žiješ?“ No to už je větší kláda, za kterou dostaneš nejspíš pohrdavý bodyček vyvedený v kostýmu fóru. Možná i sám od sebe. Dokonce to lze vnímat jako přátelský malinký faul.
V evropských jazycích je podmět ve větě základem. Barthese okouzlila v japonštině právě jeho upozaděnost, jeho rozpouštění ve větě. Jeden znak může znamenat pojem i akci, a to prosím zároveň. Tento rys pak domýšlí k představě oproštění se od našich subjektů a subjektivity vůbec. Namísto obdivu k soudržnému „já“ nachází v orientálních jazycích a způsobech myšlení slovesa bez podmětu. Naše komunikace se zakládá na tom, že je nutné si pořád sdělovat vše, co se poddá významotvorné formulaci. Musíme stále něco pojmenovávat. Krása Japonska (a možná asi skutečné svobody myšlení sémantiky) spočívá v tom, že se budeme pohybovat v mezeře, v prostoru zbaveném významu a povinnosti vyslovovat smysluplná tvrzení - tedy vykřikovat substantiva. Jako provizorní tah štětcem, který může být pozměněn, hýbe se. Tedy žije.
My tady máme slovesa (většinou jen pomocná) jen k tomu, aby připravila triumfální příchod nějakého rigidního úderu. Podstatného jména. Tečka. Proč netečkujeme? Vždycky, když je někde více teček, vzniká otázka. Není snad tohle smysl komunikace? Dozvědět se a znovu se ptát? Místo toho si předkládáme seznamy pojmů, pěkně jednoduše v prvním pádě, které máme vlastně všichni stejné. Protože tak nějak unifikovaně, kdysi v jakémsi polovojenském skladu ve frontě, nafasované.
Substantiva jsou nehybné pomníky, náhrobky a plakáty. Poskakování mezi nimi může jenom blázen považovat za pohyb vpřed. Ti nejdovednější se pak dokonce domnívají, že se jedná o sunutí duše, či mysli.
V servisu hlavy
Bipolarita se mi občas vychyluje. Někdy jsem jakoby účasten na válečné akci těch, kteří když konečně a společně uchvátí nějaké území, zjistí, že na tom těžce získaném pozemku vlastně nic není.
Všechno to jde do kopru. Příroda nás nepotřebuje. Klidně dá přednost někomu jinému.
Tak čtu jako terapii Diviše.
"Víš ty co?" řekl mi hlavolog. "Soustřeď se. Buď! Duchapřítomný, tj. s přítomným duchem." Jako bych nebyl. Teda většinou.
Třicet procent času nejsme podle odborníků přítomni u sebe. I v těchhle okamžicích se tě něco dotkne. Cokoliv. A může to znamenat i závan kolemběžící lásky. Docela malinký světlo vznášející se nad temnotou.
Čelím tomu.
Spíš jako bočním.
Jsem stranou.
Najít místo, kde můžu příznivě ovlivnit svůj vývoj a nejméně ovlivňovat vývoje ostatních.
Což znamená v konečném důsledku škodit. V očích druhých. I třetích.
Poslouchám Houpací koně – ten chlap vypadá, jako by šel po studeném ledu a točil to Tarkovskij. Jirka Imlauf a třeba jeho Everest. Je v něm něco královského, jako kdyby vždycky před vjezdem na slavnost, či korunovaci, zůstával chvilku někde za zatáčkou sám se sebou.
Něco o lásce
Nebudu začínat Platonovou věčností. Na chemii se nemění nic. Napsal bych to stejně jako před pěti lety. Jen jsem používal slovo, které bylo podstatným jménem. A sloveso k němu není - milovat (tj. dělat chemickou bublaninu), ale všímat si. Nebo tušit. To právě ty neviditelné vteřiny, zakryté často kostýmem čehokoliv, jsou pravými nositeli lásky. V urychlovači CERNU, který máme každý v sobě někde hluboko zkroucený úplně všichni, a bosony tam někdy zasadí každému nějakou tu nechemickou ránu, která se stane nikoliv myšlenkou, ale myšlením.
Láska je druh uvažování.
Láska se objeví, jen když na ni dobře nevidíš. Schovává se za okamžiky a v tu ránu je pryč. Musíš si je schovávat a pak někde pokoutně pracně sestavit. V dílně ty součástky dát do kupy a pak si to pomalu složit jako nový horizont. Nejsou to podstatná jména, ale slovesa, není to otázka - kdo je doma? Jako v té povídce od Roberta Blocha. Vlak do pekla se to jmenuje. Ďábel (mimo jiné ten nemá příliš v oblibě slovesa) tam někomu daruje hodinky s možností kdykoliv zastavit čas. Třeba ten, když jste šťastni, a učinit tak ten okamžik věčným. Stane se podstatným jménem. Sloveso je k nezastavení, v běhu do budoucna, což je synonymum pro naději. Když nic jiného, tak v sobě máme kousek příběhu, který chce být opakován. Nebo směněn. Spousta vztahů, ne-li všechny, jsou směnou. Když zůstanou stát na burze, kde na všechno pomalu padá prach a neděje se nic ve smyslu dění, je konec.
Svatý Pavel psal v prvním listu Korintským, že láska musí být trpělivá, laskavá, nesmí závidět a nevychloubat se. Nemá být domýšlivá. Moje takzvané lásky byly na štíru s většinou těch požadavků. Lze vůbec obcházet nehybná místa tak, aby nezměnila polohu? Má být život ve dvou přehledný a čitelný, nebo oběma utíkající po krajině, kterou jinak neuvidíme? Synchronizace je zase podstatné slovo. Komunikace taky. A je to hlavně jenom žánr.
Dva světy, dvě galaxie, dva vesmíry, existující vedle sebe, vytvářející zdání, že spolu. Snaží se do sebe proniknout, asi tak jako když vmáčknete prst do gumového míče docela hluboko, že až najednou nabudete pocit, že už jste uvnitř.
To se samozřejmě týká především dvou takových míst, a těmi jsou vagína a mozek.
Dívám se na různé filmy. Trier podává klíč k Tarkovského zamknutým komnatám. Tedy ve svých vážnějších opusech. S jakýmsi uchechtnutím onoho chlupatého zvířátka v nás, které vždycky bude mířit mimo knihovnu, a za rohem si do krve ulíže vlastní genitál. On, stejně jako já se svým psaním, je spíš obětí, než vládcem svých filmů. Je jejich pacientem. Nymfomanka dle mého nemá blízko k Antikristovi a Melancholii, jak píší filmoznalci. Spíš je to logické pokračování opusu Dogville. Jak napsal Barthes - autor je mrtev. Skutečný autor je natolik součástí svého díla, že se v něm rozpouští a není schopen je vysvětlit.
Láska je jenom sloveso, které řekne tkáním, aby se nějaký čas zabývaly informacemi tkání cizího člověka, nebo čehokoliv.
Pokud je láska sloveso, pak milovat je podstatné jméno. Naposledy jsem opravdu toužil, když jsem viděl Duška vykládat Čtyři dohody. Takže asi světlo, ke kterému můžeš přijít. Nemám duše na rozdávání. Můžu sdílet, toť vše. Stydlivě otrlý prohlašuju, že miluju Duška. Čas je jenom vrstva, taková chvilka, která se zjeví jenom proto, aby hned zmizela. Toužil jsem po jasné věci. Ti blbci po parcích touží po literárním imaginárnu. S obrázkama. Pokud možno hezkýma.
Petr Nikl kdysi řekl, že se vysvléká jenom proto, aby se zbavil traumat z malých zatuchlých prázdnot.
Někdy vás napadnou jen čtyři slova a vy už máte zaseknutou celou píseň jako rybu na udici. Už víte, že existuje… Zbývá už jen maličkost – dostat ji z toho moře slov, která do ní nepatří… Vlastíku, tak to fakt je a díky. Sochaři a psavci to mají stejně. Píšu texty plné plavuní a planktonu, který chci škrtnout a pak doufám, že ho škrtnete třeba vy. A zůstanou slova, která tam patří, případně slova, která patří do toho oceánu, který patří vám. Lehké pero, padající do hluboké peřiny po cestě z prudkého kopce, kdy už vás nevede nikdo za ruku. Snažím se žít bez převahy – Paměti mystika – zdraví mozku. Tomáš. To taky čtu. Neočekávejme, že všichni porozumí tvojí cestě, pokud nikdy nekráčeli tvým směrem. Říká právě Tomáš. Proto jsem se před pár lety oddělil. Nechal jsem jen pár stezek, vílu a lidi, které spočítám na jedné a půl ruce. A začal jsem žít v obrazech. Jsou jich plné knihy, které udělaly z mého bytu skladiště nějakého ne úplně vyhraněného nakladatelství. Obraz je lež, která zobrazuje pravdu, pravil kdysi Picasso. Ale v obrazech v duši jsou oči opravdu jako trnky a rty opravdu chutnají jako jeřabiny. Doba s více lidmi kolem je řídká a hustota jen zdánlivá. Peklo je, když se nesmíříte sami se sebou.
Odpovědi jsou věčné - to napsal O. Březina.
Nižbor a Barcelona
Jedeme s vílou na Křivoklátsko. Po cestě zaparkujeme v odstaveném železničním vagonu v Nižboru. Je to hospoda. Dáváme si kafe a gulášovou polívku. U vedlejšího stolu sedí šedivý chlapík, pořád ještě disponující neuvěřitelným charismatem. Má modré oči a auru jako Modigliani. Při jídle se pořád kouká kamsi nahoru. Všimnu si toho, že krása tohohle slavného herce vyvěrá z jeho souměrnosti. Překlopíte-li půlku obličeje a nakopírujete, vzniká jiná bytost. Tak praví poučka fotografů. Jen u Kevina Costnera, Sharon Stone a několika dalších to neplatí. Stejně jako u Tomáše Hanáka. Je souměrný.
„Tady bude plátno a na něm, vždycky večer, až všechno skončí, bude film,“ řekne do prázdna a přežvykuje vepřové. Spokojeně se usmívá.
„Buňuel?“ zkouším ho.
„Taky!“ říká šťastně. A přisedá.
Potom už si povídáme asi hodinu, nakonec nás posílá na místní hřbitůvek. Ke hrobu Františka Nepila. Střevíce z lýčí. Jak jsem jen mohl zapomenout! Na tom zastřeném hlasu jsem přece vyrůstal. Dobrá a ještě lepší jitra. Tehdy ještě byla...
Podáváme si potom ruku s Hanákem, který toho taky hodně překlopýtal.
„Pořád hezkej chlap,“ říká víla.
„Pořád chlap!“ já na to.
U hrobu Nepila posedíme.
Barcelona je teplá a vstřícná. Koupeme se v moři už vlastně letos podruhé. Thajsko mělo jen o něco kořeněnější chuť. Večer vymetáme hospody s paelou a dobrým vínem. Pak ale vystojíme frontu do toho baráku, co už je více než století nedostavěný. Familia Sagrada. Náraz vlaku do hlavy! Architekt a muzikant Merta říká, že jde vždycky jenom o gravitaci. Gaudí najednou donutil růst stavbu vzhůru jinak, jako v muzice. Dělal blues z kamene a betonu a skleněných střepů. Mířil nahoru k tomu, že se to všechno bude vznášet někde v trvalosti. Probíháme jeho domy. Nemůžu ke Gaudímu nic pořádného říct. Vznešený bezdomovec, který všem Kaplickým natrhl prcku už na přelomu minulých století.
Někde u Tadeáše
Koupil jsem strašně drahý klavír. A taky program do počítače. Chci ho teď zachytit. Hrabe se mi v knížkách, co mám u postele, vždycky když je u mě. Bere všechno, jako já kdysi v jeho věku. Kunderu, Millera, Formánka a Cormaca McCarthyho. Taky mi hraje. První věci jsou jaksi dragounovské, či stingovské, ale ucítím to okamžitě. Talent a síla vyslaná do tonů. Utratím pak spousty peněz, abych vytvořil zázemí. Profesionální studio. Drahou kytaru a klávesy. Šňůry a elektronické hračky, které mi nezištně pomáhá nakupovat Jirka Bílý. Děloha je připravená. Kdybychom chtěli někdy něco rodit.
Jednou hodně brzo ráno mi Táda volá – že byl v Hradci v nočním klubu, kde hrál na klavír a vysílal melodii směrem k dívkám přítomným i nepřítomným. Vrátil se domů ve dvě a s hrůzou si uvědomil, že nemá domácí úkol – text o knížce, kterou momentálně čte. A že si vzpomněl na Dítě boží. McCarthyho opus, který i mně dal hodně pod nohy. Že byl trochu ovíněný, unavený a že to nasolil napřímo. Rovnou. Bez redukce.
„Máš to někde v počítadle?“
„Mám, ale nestojí to za nic.“
„Pošli mi to.“
„No když myslíš.“
Tady to je:
Strhující příběh o pádu a rozkladu lidské duše. Odporné, temné, násilné, pobuřující (v několika státech je na knihu nahlíženo jako na nakaženou leprou, i v některých pokrokových zemích je kniha dodnes zakázána) a přesto – pravdivé a až ďábelsky skvěle napsané. McCarthy je mistrem popisu, jenže to můžete říct o každém druhém spisovateli, který hodí pár hezky znějících adjektiv na papír a spokojeně inkasuje za svoji literární břečku nekřesťanské peníze. McCarthy píše jinak. Podle mě byla tato kniha pro něj zčásti i velkou výzvou, poněvadž napsal něco naprosto nechutného a odpuzujícího (na vraždění a skalpování a jiné zohavování musí být pravidelní čtenáři jeho knih zvyklí, ale v Dítěti božím ještě přidává nekrofilii, pedofilii a incest), ale napsal to – světe, div se – krásně. Představte si obraz mrtvého člověka, který vás očaruje, nebo básničku o exkrementu, která je i přes svůj obsah vrcholem veškeré lyrické dokonalosti. Můžeme v Dítěti Božím hledat cosi hlubšího, než jen surovou a násilnou podstatu lidského bytí? Jistě. To ale podle mě nebyl autorův původní záměr. Člověk se může na kámen dívat hodiny a bude to pořád jenom kámen. Chtěl McCarthy pobouřit, znechutit? Možná. Abychom přesně věděli, co žene spisovatele k tomu, aby psali, museli bychom podrobně rozpitvat jejich soukromí a narušit veškerou jejich intimitu. Dovolím si tedy jen hádat, že nám autor nechtěl ani tak sdělit velkou pravdu, natož nás rozčílit tím, o jakých odpornostech si to dovoluje psát (Probůh! Vždyť by to mohly číst děti! Napište nám radši něco o zamilovaných motýlech, ano? Tomu já říkám kniha!). Možná chtěl jen a jen zkusit to, jestli zvládne napsat Dítě boží – knihu, kterou snad nikdo nemůže označit za hezkou – hnus, ale při tom ji napsat, jako nikdo jiný. Neopakovatelně. Jako stvořit to nejhlubší a nejtemnější peklo ze slz krásných čistých andělů. Velká výzva. Pro kohokoliv. Cormac McCarthy vyšel ze souboje se zaběhanými pravidly literatury jako vítěz – alespoň dle mého názoru. Vždyť si ji přečtěte sami. Pakliže byste chtěli tvrdit, že je příběh přitažený za vlasy, že by se nikdy nic takového nemohlo stát, vězte, že se Cormac inspiroval skutečným příběhem o muži z Tennessee. Každý člověk je schopen ztratit i tu poslední dávku nevinnosti, co má – i vy – za určitých podmínek. Ale teď k samotnému příběhu.
Hlavní postavou je Lester Ballard, vrah a nekrofil, který je už od samého začátku knihy vytlačován na okraj společnosti. Vše začne dražbou farmy, kterou zdědil po rodičích, na niž je uvalena exekuce. Když se snaží svůj majetek hájit se zbraní v ruce, je zezadu sražen topůrkem sekyry. Když se probouzí z bezvědomí, je bez domova a doživotně postižen – už nikdy nemůže držet hlavu rovně (doslova i přeneseně - krásně to napsal, že?). Ztráta rodného domu není počátkem Ballardovy naprosté izolace od společnosti, ale spíše jen jednou z posledních kapek. Neznámý vypravěč nám občas znenadání vypráví úseky z Lesterova dětství – o tom, jak ho otec, který se později zabil, neustále mlátil. Jak mu utekla maminka, jak ztřískal do krve mladšího spolužáka, protože ztratil jeho míček. Skvěle tak dokresluje Lesterovo postupné oddělení od normálního životního koloběhu. Postava čím dál tím víc splývá s přírodou a uzavírá se sama do sebe. Poslední zoufalé pokusy o navázání lidského kontaktu, když sleduje večeřící rodiny a v autech se milující páry, ho zavedou na začátek (nebo snad na konec) jeho cesty. Jednoho večera, když opět špehuje v milostném aktu zabrané milence, nalezne namísto souložícího páru dvě udušená nahá těla. Tělo chlapce odhodí stranou a dívku pracně odtáhne až do své chatrče, kde ji začne zneužívat – už delší dobu žil z toho, co zbylo po ostatních lidech, a touha po lásce přece není v ničem jiná, než třeba hlad. Vyjídat odpadky a souložit s mrtvou dívkou, která už stejně nikomu k užitku nebude – v tom je pro Lestera jen malý rozdíl. Šeptal jí do ucha vše, co kdy chtěl říct žijící ženě – píše Cormac. A vy s tím mladým trhanem bez domova skoro soucítíte. O několik řádků níže napsaná věta – Dal ji dál od ohně, aby mu déle vydržela, tuto romantickou idylku poněkud kazí. No, a když už žádná mrtvá těla nejsou, musí si je postava obstarat sama. K nekrofilii tudíž přibývá i vražda. V Lesterovi se bouří nenávist k lidem, co mu vzali domov, a touha po tom, co nikdy neměl – mají snad oni právo na lásku tam, kde jemu byla vždy upírána? Lester se po požáru chatky stahuje do jeskyně a rozsáhlé sítě podzemních katakomb, kde může skladovat své milenky – kterým v této fázi už i kupuje šaty a dělá si z jejich skalpů paruky – krása, že? Vypravěč se po celou dobu vyprávění od postavy nijak nedistancuje, nesoudí ji, ani její počínání neschvaluje – vše hodnotí bez jakéhokoliv citu. Dokonce i vy jako čtenář nebudete cítit nenávist, spíše jen lítost – nebo, jako třeba já – směsici obojího. V samotném závěru Lester není ani monstrum, ani člověk – spíše je jen jakýmsi zvráceným podobenstvím, odrazem v zrcadle nás všech, které nám ukazuje naši pravou tvář. Vždyť nejsme všichni jenom pouhými lidmi? Lester umírá v nemocnici na následky infekce, za své činy nebyl nikdy potrestán, ani jinak stíhán.
Lester Ballard je klasický venkovský buran – neoholený, malý, shrbený. Rozjímat nad jeho povahou je poněkud složitější, protože kniha se jí nikde vážně nezaobírá. Ale bylo by správné ho okamžitě za jeho činy odsoudit? Asi ano. Pro vás, pro mě, pro všechny ty lidi, kteří mají v životě všechno a nikdy si nesáhli na dno. Na to skutečné dno. Můžeme tedy vlastně soudit někoho jen proto, že jeho hříchy jsou jiné, než ty naše? Na konci knihy cítíme rozhořčení nad absencí spravedlivého trestu, ale zároveň necítíme vůči hlavní postavě pouze a jenom despekt (cožpak jste z kamene?). A při tom je to zrůda – odporná zrůda. Znásilňující zesnulé dívky a vraždící malé děti. Dokázali byste to takhle napsat? Dokázal by to někdo takhle napsat?
Zajímavost – autor nepoužívá přímou řeč – s tímto prvkem jsem se setkal v knížce poprvé. Dochází tudíž k záměrnému zmatení, co říká vypravěč, co postava, a co je jen pouhý popis - autorův popis. Doporučuji přečíst všem, kteří se chtějí k večeru tak trochu znechutit a rozesmutnit.
Eventuelně i zamyslet.
Epilog z Hradce Králové
Víla se rozhodla mě prodat, nebo koupit. Neumím to rozeznat. Nebudu to nikdy umět. Nahnal jsem ji až těsně k soutěskám, kterými hodlám proletět, neboť tak je mi to dáno. Bipolárně.
Lekla se.
Nedivím se.
Sklopila křídla, a ještě před tím mi jedním z nich jaksi od boku laskavě zdálky zamávala. Když je křídlo chabé, zůstane jen vratký pohyb ramene. Ale je tam!
Důkaz. Forma lásky. Nemůžu letět tam, co ty.
Já se tam vydám, protože to u mě nepůjde jinak.
Hledat lásku. V její slovesné podobě. Překlad zní – blížím se. K čemukoliv, co má energii, která se rozhodne oslovit tu mou. Která chce se svými informacemi žít nějaký čas s těmi, co mám já. Nové ale tím pádem rozhodně nevznikají. To je častý omyl v těchhle situacích.
Jsem si už dlouho jist, že ta strana naproti nemusí mít nutně lidskou podobu.
Podstatná jména – substantiva - si lidé dávno přivlastnili. Svět je jich plný. Je jimi tvořený. Jsou jeho tělem. Až tak, že lidské bytosti k tomu už hodně dlouho vůbec nepotřebuje.
Láska je ale jako japonské jídlo, znak s dějem.
Naplnit ho umí jenom ten, kdo ví, že to není věc.
Láska je možnost komunikovat se světem. S čímkoliv.
Je vlastně docela malinkatým slovesem, které v klidu přehlédnete.
Jsme proti sobě. Je žloutnoucí večer a stojíme si tváří v tvář. Jakýsi listnatý strom a já. V téhle přátelské bitvě není nikdo zajatcem, ani vítězem. Koukám do lesa. Na kostelíček, který posloužil jako inspirace k jedné z nejkrásnějších písniček P. Dobeše. Bydlím kousek od něj. Na kraji města, které je mi zatím nějak cizí, nebo co. Nechci tady s nikým hrát. Ani mluvit. Jsem sám, bydlím sám, a úplně cítím, jak moje mozkové synapse ucvrkávají lehce trpkým blahem. Když je totiž člověk sám, nemusí dělat pózy. Pozérství, stejně jako sebelítost, což je vlastně totéž, dělá z člověka hybrida s přerušovaným myšlením. Hybná síla, stejně jako ego, která vede nikam. Ostatně všechny velké síly většinou nikam nevedou. Mám pocit, že jsem před dvanácti lety vyrazil z Hradce na jeden předlouhý výlet, plný neznámých a silných barevných drog.
Stavil se tady Jirka Bílý. Udělal nádhernou desku se svým textařem Antonínem Sovou. Posloucháme to. Vymýšlíme obal. Hodnotíme kytary a zpěv. Ani nedutáme. Láska, trvající třicet let.
Čtu Básníka od Martina Reinera. Tlustá bichle o jednom vyděděnci. Ivan Blatný psal básně v anglickém blázinci každý den. Celých pětadvacet let mu ty papíry večer co večer vynášeli zřízenci do odpadků. Čtvrt století psal tenhle genius do popelnice. Posledních svých dvanáct let jsem taky odhodil do koše. Což neznamená, že nejsou ve mně někde napsány. Včetně pomačkaných stránek s různými odrůdami lásek.
Když si večer ohrnu límec a vyrazím rychlým krokem, jsem za patnáct minut tam, kde jsou mí lidé. Bára má přítele a má ho ráda, ale je to máma mých dětí; Táda je dospělý samorost a Matyáš dávno samostatný pardál. Když mi otevřou dveře a posadí se se mnou ke stolu, snáší čaj a všechno, co je po ruce, konečně vím, že láska má i formy, se kterými lze přežít.
A zpátky k sobě domů jdu kolem bazénku, do kterého jsem kdysi oblečený a úplně ožralý skákal, když se narodil můj první syn.
Víc od toho Hradce fakt nepotřebuju.
Láskou můžu opatrně nazvat něco, co vyrábí svobodu. Je to dějový znak, který nikomu nikdy nebude úplně patřit. Lze se na něm možná vesele projet, jako ovíněný vodák na šlajsně, a nepřekážet při tom tomu druhému, nebo třetímu a dalším. Byl jsem v Thajsku a tam už to někteří vědí.
Něco, co vzniklo, nikdy neskončí. Jenom to přestane.
A té vaší „lásce“ to je srdečně jedno.
Tahle její nejužívanější forma dostala své.
A mě se to v podstatě už moc netýká.
Protože mám k dispozici nespočet možných výkladů toho pojmu.
Třeba hudbu. Antonína Sovu, nebo stromy pod kostelíčkem.
A mnohá další, už lidmi dávno nepoužívaná, neposlušná slovesa.
Dopsáno v Hradci Králové 11.6.2014
Editorská práce a korektury – No Peťa