Osobní poznámky soudního lékaře k tzv."zaklekávání" zadržovaných PČR
...
George Floyd. Za chvíli bude konec.
...najdi pět rozdílů / nebo alespoň jeden/
Na krk se neútočí
Občasná cílová stanice zadržovaných pomocí" zákonných" prostředků
Poslouchám v autě svoji oblíbenou stanici. Moderátor začíná mluvit o nedávném případu „zakleknutí“ mladého muže, které skončilo tragicky. Zesílím a zpomalím. Ke slovu se dostává jakýsi policejní mluvčí. Nečekám omluvu, ale alespoň nějaký sebemenší projev lítosti. Ale do uší se mi vtírá pouze strohý a suverénní projev o jakémsi zcela zákonném postupu, o chvatech a hmatech, a že vše bylo v naprostém pořádku. A že prý paragraf 52 služebního zákona zní jasně. Fajn, říkám si. Takže útok tří těžkooděnců na ležícího spoutaného člověka korunovaný RDOUŠENÍM je o.k. ? Zastavím v lese v Černé za Bory a jdu se projít.
A vracím se mezi stromy o hodně let zpátky.
Milan
Začínám tady. Dlouhá chodba Ústavu soudního lékařství Lékařské fakulty University Karlovy v Hradci Králové, kde budu nějakých 17 let učit. Proti mně se vynoří dvoumetrová postava v bílém a klátivým dlouhým krokem si to rázuje rovnou ke mně.
„Ahoj, já jsem Milan,“ napřahuje proti mně obrovskou, ale vstřícnou dlaň. Lišácky se zasměje, vějířky vrásek kolem očí mu posunou uši dozadu. Ještě mockrát ho uvidím se takhle smát. Legenda, kterou studenti milují. Vidět ho přednášet byl zážitek. Dobře věděl, že v aule před ním asi povětšinou nesedí žádný student, který by chtěl trávit svůj profesní život na pitevně nad rozbitými lidskými schránkami. Ale sálala z něho vždycky vášeň. Profesor, který uměl obor jako málokdo, ale zároveň poctivý, vlastně obyčejný hodný chlap. Obrovská zkušenost, znalost života i smrti, bystrá mysl, ale zároveň jakási lidskost a selský rozum. Kombinace, jejímž výsledkem bylo ono starosvětské až aristokratické charisma, které staří profesoři prostě kdysi měli. Dnes se stávají profesory už sotva čtyřicetiletí kluci, protože prostě hodně publikují. Ale to jiná písnička.
Provází mě na mé cestě, příští roky je mým nejlepším učitelem. Velcí lidé některé pravdy říkají jednoduše, často s určitým zvláštním nahořklým, ale vědoucím a ochranitelským humorem.
„Radku, nikdy se nehádej se ženskou v kuchyni,“ slyším třeba. Myslím na ty stovky zakrvácených nožů na fotkách ve spisech, které se mi pak dostanou na pracovní stůl. „Když se chceš, chlape, pořádně opít, spi prosím na stejným patře,“ směje se a já časem pochopím. Vlastně si vzpomenu pokaždé, když se dívám na ty roztřískané lebky lidí, nalezených kdesi pod schody po mejdanu. Luděk Nekuda, třeba. „Když se budeš vracet z kongresu o den dřív, nezapomeň z nádraží zavolat domů s tím, že si dáš ještě kafe a za hodinku budeš doma “ a uši se mu zase sunou synchronně dozadu. Tehdy jsem moc nechápal, ale čas mi tu pointu pak mockrát přinesl až na pitevní stůl. „Víš, chlapi si vždycky dávali a budou dávat po držce, ale do hlavy se prostě nekope!“ pamatuj si to.
A taky často: „ Na krk se neútočí, krk se musí nechat bejt!!“
Celé hodiny si povídáme. Pokuřuje a povídá. Dnes vím, že jsem měl ty chvíle prodlužovat. Krk, praví zamyšleně, je strašně složitá oblast, plná všelijakých drobných, ale nesmírně důležitých věciček, které tě mohou ve chvilce zabít, pokud na ně tlačíš. Dlouze se pak dívá z okna.
Trocha názvosloví, terminologické mýty, mediální hra na minuty
Rdousí se rukama, říkali mi mí studenti, protože blbě četli odbornou literaturu. Mám pocit, že si to ale myslí skoro všichni.
„Ke rdoušení dochází, je-li hrdlo smáčknuto rukou, či jinou končetinou ..může nastat ohnutou paží, nohou (!)… tlak může působit na nervovou pleteň krku, obzvlášť na glomus caroticum.To vede k zpomalení tepu a poklesu krevního tlaku. Takovéto smáčknutí může vést okamžitě ke smrti, někdy i tlakem poměrně malým, reflektoricky… v těchto případech nemusíme nalézt na krku oděrky a krevní podlitiny.“ /Prof. MUDr. Jaromír Tesař, DrSc., Soudní lékařství, Avicenum, 1968, str. 469 a další/.
„K rdoušení dochází smáčknutím krku rukou, nebo rukama, popřípadě tlakem jiné části končetiny druhé osoby / např. šlápnutím nohou na krku/…podráždění n.vagi nebo glomus caroticum může vést okamžitě reflektoricky ke smrti. Tlak nemusí být příliš velký, stačí náhlé uchopení za krk. Reflektorická smrt může nastat při jediném smáčknutí…“/Soudní lékařství, Kolektiv autorů, Grada Publishing,1999, str.201 a další/
Listuju tou učebnicí, jejímž jsem spoluautorem, a myslím na ty záběry. Koleno policisty na krku zadržovaného. Pěkně prosím, žádné zaklekávání, jde o RDOUŠENÍ, křičí ve mně vší silou soudňař, který to řemeslo dělá přes 30 let. Tečka. Stačí smolné zatlačení na zakončení bloudivého nervu na boční straně krku a je konec. Nicméně podle pana mluvčího obranný chvat dle zákona. Který ovšem může velmi snadno zabít, doplňuji já. Bohužel nemluvčí.
Pamatuju to útlé tělo na pitevním stole. Šestnáctiletý kluk, učeň. Druhý ho vzal o přestávce tzv. do kravaty. Sedm svědků, včetně vychovatele. Podle všech netrval stisk víc než dvě minuty. Za dvě minuty nikoho neudusíte. Najednou se ten kluk proměnil v hadrovou panenku a sesunul se k zemi. Resuscitace bez úspěchu. Po pitvě sedíme a mlčíme. Zdravý kluk, žádné drogy, žádná nemoc, nic. Reflektorická zástava. „Pánové, říkám pořád, krk se má nechat bejt,“ praví Milan.
Nedávno jsem řešil takové jedno „zakleknutí“ na severu. Mladý podnapilý muž, sprostý a vulgární. Pacifikují tři mohutní policisté. Leží na zemi, křičí a nadává. Je na břiše, ruce má zády dávno v poutech. „Zakleknutí“ trvá dle všech přítomných asi tři minuty. Najednou se přestává hýbat. Zvadne jak kytka ve ztuchlé vodě a zmlkne. Přivolaná doktorka ze záchranky konstatuje zástavu srdce. Resuscituje se na místě, v sanitě a pak ještě dlouho na oddělení JIP. Závěr profíků – neuroreflexivní zástava srdce. O dušení ani řeč. Ale nakonec ho z toho dostanou.
Po nějakém čase stojím u soudu a dívám se na mladého policistu na lavici obžalovaných, jak nechápavě kroutí hlavou.
„Náš školitel nám říkal, že nesmíme tlačit moc, abychom nepoškodili krční páteř.“
„Proboha!“ pomyslím si.
„Co prosím, pane znalče?“ ptá se předseda senátu a mně dojde, že jsem to asi řekl nahlas.
„Tady přece nejde o krční páteř, ta je hluboko a nakonec by se asi dala spravit, ale ty struktury, které ho málem zabily, jsou vlastně kousek pod kůží, ten útok je vlastně pokusem…“ nedořeknu, protože vím, že nesmím, a jen zhluboka dýchám.
Ty záběry z mobilů jsou si podobné jak vejce vejci. Minneapolis, Teplice… rouškové případy v Českých Budějovicích, Uherském Hradišti a jinde… teatrální a pompézní manifestace síly. Robotická, bezohledná agrese. Ti lidé leží, často již spoutaní. Tři těžkooděnci přeci musí umět zpacifikovat člověka i jinak. Jsou na to školení. No jo vlastně… Školení! Všechno mi to najednou dochází.
Celý svět řeší oněch 9 minut. Všichni na záznamech průmyslových kamer a v mobilech pečlivě počítají minuty. Ty ovšem hrají roli pouze při dušení. Kdopak asi myslí na ta nervová klubka na krku, která vás umějí vypnout? Zjevně nikdo. A taky na cévy, kdy neteče krev ani do hlavy, ani zpátky. Všechno to je vlastně kousek pod kůží. Běžte s těma minutama do háje.
„Krk se prostě musí nechat bejt, že jo, Milane?“
„Jasně a taky bych rád řekl, že okamžik, kdy lékař konstatuje smrt se povětšinou vůbec neshoduje s časem, kdy ten člověk fakt umřel “ doplnil by nejspíš.
Epilog
Když píšu tyto řádky dočítám se, že za vraždu Afroameričana George Floyda dostal bývalý policista Derek Chauvin trest 22 let a šesti měsíců ve vězení. Po dubnovém verdiktu poroty o vině o tom v Minneapolisu rozhodl v pátek soudce Peter Cahill. Ten zdůraznil, že se při rozhodování neřídil emocemi ani veřejným míněním, ale vládou práva.
Možná mnohým také trochu uteklo, že americké úřady už zakázaly policistům útočit na krk zadržovaných.
Pouštím si ta you tubová videa dokola a myslím na svého profesora. Stmívá se a já mám pocit, jako bych zaslechl odněkud ze záhrobí: „Na krk se neútočí, Radku, krk se nechává bejt.“ Já to přece vím, Milane.
Večer hraje v Hradci Lucie. Možná, že kluci zazpívají jednu prastarou věc, která se mi zdá najednou dost aktuální:
„Středověk neskončil, středověk trvá…“
Napsáno v Hradci Králové 26.6.21