MUDr. Radovan Havel

Aktuality

Tyto stránky si zatím zobrazilo 2388223 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

O RADOSTI V NEPŘÍMÉM PŘENOSU

 

Motto

Poslední roky jsem jen zběžně pozoroval, co vlastně dělám. Většinou zpětně. Nevěděl jsem přesně, co z toho, co se dělo, se mě osobně přímo dotýkalo. Autopilot. Je to pryč. Minulost je cizí země, dělají tam věci jinak, napsal skoro před sto lety L. P. Hartley. Jiřímu Charvátovi to všechno došlo přes „žábu“, do Jana Raka zase zezadu dobře narazila kvantová fyzika, vousáči daleko na Východě to holt museli vysedět a já díky jim i některým neduhům trochu zoufale vyháním ego někam ze sebe. Tedy z obrazovky minimonitoru, na kterém nedualitou vygenerované barevné aplikace svítí sdělením, že nejsem jen algoritmem, jak jsem se mylně domníval. Ale že jsem jedno se vším.

 

 Střepy kolem

Jistá nepřetržitost zoufalství nakonec vyvolá radost. A titíž muži, kteří v klášteře svatého Františka ve Fiesole žijí s rudými květy, mají ve své cele lebku, z níž se napájí jejich rozjímání. Co se mě týče, jestliže cítím, že v mém životě dochází k obratu, pak je to ne proto, co jsem získal, ale pro to, oč jsem přišel.

(Albert Camus – Zápisníky)

  

Ticho je na hranici vyhynutí.

(Gordon Hempton)

 

Kdysi jsem slyšel nádhernou definici umělce. Je jako ostatní. Všechno dělá jako ostatní. Ale někdy smí rozmlouvat s Bohem. Myslím, že se to týká hlavně hudebníků. Nevztahuji tu definici na sebe. Ale znám to…

(Jan Saudek)

  

Člověk píše zhruba to, co by si rád přečetl, kdyby to napsal někdo jiný. Skládá muziku, jakou by ho bavilo poslouchat, kdyby existovala. Nikdo netvoří z nadbytku, z "tvůrčího přetlaku", to je jen oblíbený omyl, papouškovaný netvořivými (netvory), kteří s tím procesem nemají dost zkušeností. Aby někdo něco tvořil, musí mu to v prvé řadě hrozně chybět, musí po tom dlouho zoufale (a pokud možno marně) toužit. Všechno ostatní, co vzniká z jiných pohnutek, jsou jen obchodní, reklamní a osobnostní výplody, účelové produkty, vhodné k manipulaci okolí a k oblbování sama sebe.

Z nadbytku podle mě nic vzácného nevzniká.

Proto Ti kolegiálně z celého srdce přeji mnoho uměleckých nezdarů, citového strádání a duševního hladu, abys musel provždy psát jen to, co bys rád četl, kdyby se to obtěžoval napsat někdo jiný, a ne to, o čem lze předpokládat, že by si to nejspíš rádi přečetli všichni (a co už tak nějak zhruba podobně napsali jiní)), ovšem (!) pouze v míře, jakou se sám svobodně rozhodneš na sebe naložit.

Tvůj Vlastimil

P.S. A kdybys náhodou zjistil – poté, co prvotní furiantské odhodlání vyprchalo – že sis z bochníku trápení ukrojil příliš velký krajíc, rád bych tady ještě někde chvíli byl, dost blízko, abych Ti mohl pomoci veseleji sníst, co sis nadrobil, nebo abych zahřímal hrdlem lahve nějaké vhodné zaklínadlo (ALE HOVNO!!!), které by z Tebe sňalo zodpovědnost a pocit provinění, že jsi v jádru také jen malý, nerozumný člověk.

(Vlasta Redl – Návštěvní kniha webu)

 

Myslím na nás, že spolu bysme se mohli pokusit vyškubat drápy aspoň jednomu vlkovi, ale já nechci ztěžovat život ani vlkům. Jsou tak ošklivý. Ale něčím bysme zatřást mohli. Aby se něco stalo, když ne velkej posun, tak aspoň malej pohyb, ale naší hlavní povinností je chránit tenhle vztah, až přijde večer a voda řeky nejprv potemní, a když se rozsvítí neony, promění se znenadání v kinetickej akvarel. Lidi jsou nešťastný a neschopný. Potřebujou šicí střihy a recepty na jídlo.

(Pentti Saarikoski – Dopis pro mou ženu)

 

„Jak vnímáš realitu?“

„Dynamicky – pomocí získaný zkušenosti zpětně pochopíš, co se odehrálo. Poslední dobou se mi všechno odvíjí opačně, proti časový posloupnosti.“

„Například? “

„Sedím na zahrádce v koutě ukrutně strmýho náměstí, koukám na sto let starý činžáky, dole honosný vomítky, nahoře raší z okapů trávy, břízky. Protější židle je prázdná, na tácku půllitr. Po chodníku tančí mikroten, předvádí neuvěřitelný kousky. Vnímám něco nepopsatelnýho – rej zbytkovejch podstat, molekul, neónů. V ten moment nevím, čí jsem a co tu dělám. Vidím nebe, na něm pár rorejsů a vrtulníků. Pak mi to naskočí – jsem v Bubenči, jméno náměstí samolitr znám, na téhle zahrádce jsem seděl stokrát. Židle je prázdná. Proto, že si kamarád šel za roh zavolat. Sedíme tu, protože jsme byli na procházce, na kterou jsem ho vytáh, neb má fázi deprese, kdy by neměl chlastat; čili nejvyšší čas zaplatit a jít.“

(Emil Hakl – Hovězí kostky)

 

Nevím, do jaké míry je všeobecně známo, že Argentinec Adolfo Bioy Casares (byl jsem s ním ve spojení přes Vladimíra Nárožníka od druhé poloviny 80. let) vynalezl zařízení, které nenahrává jenom zvuk nebo obraz, ale dokáže nahrát i všechno ostatní. Můžeme si myslet, že jednou to přece muselo přijít, ale lze se také stejně důvodně ptát, zdali to tady nebylo už odedávna. Těžko si představit, že by příroda a vesmír byli nuceni čekat, až s něčím takovým přijde lidstvo. Tak to aspoň tvrdí jeden vědec, jehož jméno jsem zapomněl, který dokazuje, že nahrávání je přirozená vlastnost hmoty a že je dokonce tou snad vůbec nejžhavější aktivitou ve vesmíru. Každý pohyb prstem nebo i každé další posunutí zeměkoule po mnohonásobně spirálové dráze kolem vlastní osy, kolem Slunce, kolem galaxie atd., není nic jiného než vymaňování se z předchozího stavu – přičemž tento předchozí čas zůstává „na místě“, zatímco aktuální zbytek světa neochvějně uhání vstříc kosmické nicotě. Zanecháváme za sebou každým okamžikem kompletní nahrávku, a protože se tak děje od nepaměti, představujeme objem nahrávek bilionnásobek aktuálního stavu. Do světa se všechny tyto nahrávky vejdou jenom díky skutečnosti, že je necháváme za sebou (a to, čemu říkáme prostor, není nic jiného než způsob, kterým se tam vejdou). Visí tam jak pára po tryskáči, pro člověka špatně přístupná, což je logické, protože se nenacházejí v jeho čase. Zůstávají nicméně k dispozici každému nečasovému duchu, který potřebuje zjistit, kde, jak a proč jsme zlobili.

(Vladimír Kokolia – Jení)

 

Bytosti se diferencují a komplikují, přičemž neztrácejí nic ze své původní podstaty. Od jisté úrovně vědomí začínají křičet. Od toho se odvíjí poezie. A taky artikulovaná řeč. Když u druhých vyvoláte pocity ustrašené lítosti a pohrdání, budete vědět, že jste na dobré cestě. Budete moci začít psát!

(M. Houellebecq – Zůstat naživu)

 

Na počátku bylo slovo, ale žádné slovo není na světě samo. Vidíš jen růži, nikoliv to, z čeho vyrůstá. Vidíš maňáska na ruce, která ho vede, ale nevidíš loutkáře.

(Josten Gaardner – Loutkář)

 

Postavení člověka ve světě bych přirovnal k situaci, v níž v rozbouřených peřejích se jako malá tříska zmítá člun. Posádka není pánem situace a zoufale touží přežít, rozbouřeným živlům se ale vzepřít nedokáže, nemá dost sil zamířit ke břehu napříč proudem a už vůbec ne proti přívalu, do míst, z nichž kdysi vyplula. Jedno divoké řešení jí ale zůstává – posádka se může chopit vesel a pokusit se nabrat rychlost tak velikou, že se vyrovná dravému proudu peřejí. Loď se pak může řítit vpřed v opojné rovnováze s živlem, s nadějí, že uprostřed sil, jež posádku přesahují, udrží nebezpečnou rovnováhu. V podobném člunu dnes sedí každý z nás. A peřejemi je neutuchající proud změn, které se okolo nás valí.

(Thomas L.Friedman)

 

 

Zaryla mi nehty do zad a vyrobila tam deset hlubokých šrámů, ze kterých začala stékat do kalhot moje líná městská krev. Květy liliovníku nepravděpodobně voněly. Několikrát za sebou jsem ji políbil, protože jsem nevěděl, jak jinak ji uklidnit, a cítil, že jsem tím probořil poslední tenoučké dveře k jejímu zoufalství, což bylo to poslední, o co jsem stál. Hlavou mi táhly chuchvalce vaty. Obrovská prostěradla nic neznamenajících keců se vzdouvala od obzoru k obzoru. Město skřípalo, kymácelo se a plulo po zemském povrchu dál a dál. Nikdo pořádně nevěděl, proč žije. V hospodách zářily panáky s kořalkou a sršely upocené vtípky. Nad vychládající kaší ducha bez přestání létaly rozžhavené střely typu „vystřel a zapomeň“. Chlapi týrali ženské nepochopitelným mlčením. Ženské trápily chlapy iracionálními výčitkami. Už děti ve školce přesně věděly, jak si navzájem vyrobit to nejhorší peklo. Nikdo neměl zdání, co ho čeká příští den. Všichni se na to báli myslet, a všichni na to museli myslet. Tím vznikalo zvláštní povrchové napětí, to na tom bylo to nejlepší. Všichni věřili, že toto ještě není konec světa, protože takhle konec světa přece nevypadá. Jak může vypadat, to znali z kina. Někteří tušili, že by to při troše fantazie mohlo možná být i jinak… jenže i ti se mýlili. Všem napořád unikala základní věcná úvaha, že svět dost dobře nemůže skončit pro všechny najednou, jedině pro každého zvlášť. Protože skutečnost není nic jiného než soubor přání a nadějí. Konec světa je čistě osobní kategorie. Co se jednomu jeví jako konec, v tom jiný s radostí otevře flašku a má přesný pocit, že teprve teď je to ono.

(Emil Hakl – Konec světa)

 

Konrád Lorenz ve své knize Takzvané zlo poukazuje na příkladu bažanta arguse na krajní nebezpečí vnitrodruhového soutěžení, které pomalu ovládá naši civilizaci a které v podstatě nahradilo přirozenou agresi, jež byla prostředkem k zachování druhu a původně směřovala proti vnějšímu světu. Toto přenesení přirozené agrese na vnitrodruhové soupeření označuje za „kořen všeho zla“ současné civilizace. U kohouta bažanta arguse došlo v průběhu evoluce k hypertrofii loketních letek, které tvoří druhotný sexuální znak, podle něhož si samičky vybírají partnera k páření. Samice arguse totiž reaguje na dlouhé loketní letky kohouta vzrušením. Čím jsou letky – zdobené velkými překrásnými skvrnami v podobě oka, které kohout při toku roztahuje – větší, tím jsou slepice vzrušenější a ochotnější k páření. A tak cestou přirozeného výběru nabyly letky takových rozměrů, že bažantovi znemožňují chůzi i létání, on se v důsledku toho stává snadnou kořistí predátorů a hrozí mu vyhynutí. Obávám se, zda se něco podobného nestalo člověku s jeho mozkem. Zda také nehypertrofoval do rozměrů, které už neslouží k zachování druhu, ale ohrožují jeho samotnou existenci. Stále nové a nové produkty, které vytváří, nejen že už nejsou k lidskému životu potřebné, ale vznikají na úkor životního prostředí, jehož devastace se rovná velikosti vnuceného konzumu.

….

Ježíš: „Farář, říkáš…Tak se na tebe podíváme, pastýři,“ začal listovat v Knize života. „Baláš, Doula, Ekert, Guzman…ááá, tady to máme, Havlík, farář. Ale, ale, co to tady čtu? Klení, chlastačky, tráva…“ Ježíš zavrtěl hlavou. „Když zamhouřím obě oči, tak to lepší než očistec, nebude.“ Havlík si připomněl Danteho Božskou komedii, kde se o očistci nepíše nic povzbudivého, a najednou v sobě v pudu sebezáchovy našel poslední zbytky vzdoru. „Tak to teda neberu, buď nebe, nebo nic… člověk se snaží jako vůl, vy nevíte, co to je dělat duchovního pastýře tomu dobytku tady. A tohle má bejt jako odměna za moje služby? Vystupuju z církve!!“A Havlík ze sebe začal strhávat sutanu, od krku utrhl řetízek s křížkem a hodil ho směrem k žebřiňáku. Mezi doprovodnými amorky to zašumělo a bylo slyšet cvakání závěrů u kalašnikovů. Ale než mohlo dojít k exekuci, přihnal se na náměstí dostavník, z něhož vyskočil ponocný v kožichu a s halapartnou v jedné a s bičem v druhé ruce začal křičet něco v tom smyslu, že jde o nepovolenou akci, a začal práskáním biče účastníky Posledního soudu rozhánět. Rozháněl a rozháněl, až všechny, včetně Ježíše Superstar i archanděla Gabriela a amorků s kalašnikovy, rozehnal. Během pár minut byla náves v Okrouhlicích vybílená jako sklep, připravený na novou úrodu jablek. Lidi se začali pomalu a spokojeně vracet z okolních lesů domů. Jen před farou se utvořila dlouhá fronta věřících, kteří žádali otřeseného faráře Havlíka, aby je vyškrtnul ze seznamu věřících pro případ, že by se nějakej blbec v budoucnu pokusil Poslední soud zopakovat.

(Jan Švankmajer – Cesty spasení)

 

Nevím jak teď, ale v minulém století vědci nejen z oboru psychoanalytiky ochotně pracovali s pojmem „Pud smrti“. Geniální Sabina Spilreinová objevila v lidské psychice sebedestruktivní pud – neodbytné nutkání k smrti, které označila termínem thanatos, podle jména příslušného řeckého božstva. Sigmund Freud zahrnul thanatos do své teorie nevědomí. Cílem veškerého života je smrt. Karl Manninger ve svém díle Lidská mysl prozkoumal nespočet forem sebezničujícího chování člověka a v každém zjistil přítomnost jakési touhy po smrti. Pud smrti je vlastní také některým větším skupinám, kulturám, společnostem, národům, civilizacím. Zakladatel francouzské sociologické školy Emile Durkheim konstatoval: „Každá společnost v určitém historickém okamžiku projevuje zjevné nutkání k sebevraždě.“ Francouzský filozof Jean Baudrillard nazval projevy společenského nutkání k zániku „hyperrealitou“. Je to stav, v němž pospolitost ztrácí schopnost rozlišovat mezi skutečností a fikcí. Neklamnou známkou, že společnost upadá do hyperreality, je to, že produkuje obrovské množství “simulakrů“ - napodobenin a náhražek reálných jevů a pojmů, které ovšem ničemu ve skutečnosti neodpovídají, jen napodobují a nahrazují. Proces nahrazování reality hyperrealitou je uskutečněním touhy po smrti. Současná společnost vězí po krk v hyperrealitě. Nejde o dojemný „konec starých časů“, o přirozený vývoj dopředu, nejde ani o revoluční proměnu sociálních poměrů. Jde o paradigmatický zlom, o metamorfózu, v níž dosavadní civilizace mizí celé, zanechávajíce po sobě jen materiál pro budoucí archeologické vykopávky. Nebylo by to poprvé. Touto cestou kráčely mnohé starověké civilizace – babylonská a egyptská, řecká a římská. I když někteří v době úpadku možná prožívají rozkoš z umírání, finále bývá neúprosné pro všechny.

(Jefim Fištejn)

Z jistého úhlu pohledu je Portmannův postřeh o tom, že živé bytí je sebestředné nejen geneticky a reprodukčně, ale zejména sebeprezentačně, sice velmi pravdivý, ale ne tak úplně potěšitelný. Pokusme se však na celou věc dívat nikoli jako na něco trapného a odpudivého, ale naopak vesele roztomilého, asi jako bychom s pobavením a smíchem sledovali, kdyby se nám plži pokoušeli stavět v zahradě pomník. Jak se všichni neustále nafukujeme, cpeme do popředí, snažíme prosadit, ač, „objektivně“ zhodnoceno, nejsme vlastně nic moc, s jakým zanícením svá obolavěná a hypertrofovaná ega neustále omýváme, strojíme, líčíme, krmíme, posilujeme dietami, vitamíny a stopovými prvky, jak se trénujeme a vzhlížíme před zrcadly! Baví se tím olympští bohové v prázdných chvílích mezi smilstvem a sváry? Portmann zcela správně konstatuje, že tento fenomén (i on sám se velmi rád sebeprezentoval v médiích, tehdy ještě málo upadlých) se zdaleka neomezuje jen na lidi: jak se všichni ti tetřevi, slavíci, ropuchy zelené či cvrčci neustále natřásají, poskakují, skřehotají, chrčí, cvrčí, trylkují, roztahují, kolik hodin si probírají peří, leští chitin a kdoví co dalšího! Rostliny jsou v tomto směru trochu decentnější, prezentace jejich květů jsou statické, doprovázené většinou jen vůněmi, ne chvěním a řevem (minerály jsou proti nám živáčkům jaksi stydlivé a skromné, skrývají své drúzy kdesi v hloubce hor). Okolnost, že větší část tohoto sebepředvádění je vázána na pohlavnost a imponaci v rámci ní, poněkud zahaluje, že třeba u kolektivně tokajících rajek či i tetřívků je vynikání v samčím kolektivu důležitější, než skutečné zanechání potomstva (z řekněme padesáti rajčích samců na stromě kopuluje pouze ten jediný, centrální, ostatní mu, často doživotně, jen „asistují“).

„Bavme se o něčem zajímavém, třeba o mně!!! V úvodu vám zejména musím říci, že ze všech mých ctností nejvýraznější je pokora...“ Pokora, navzdory očekávání, není chtěná uťápnutost, ale realistické zhodnocení vlastních možností, které bývají většinou mnohem skromnější, než se nám jeví. Jsme i s tetřevy a svlačci vlastně chumáčky opovážlivosti, urputnosti a odhodlání, též radostně veselé sebeprosazovací (a u nás lidí i sebereflektivní) trapnosti. A dobře tak. Ale při bližším pohledu také nahlížíme, že je stejně dobře, ne-li lépe, že záhy vyvaneme a nezůstane po nás stopy – ta zmizí po motýlech už to samé léto, po literátech trochu později, po krvavých diktátorech za několik tisíciletí taky. Asijští mudrci to věděli už dávno, u těch evropských vždy zbývala aspoň nějaká obranná linie ega, třeba Jungovy teze o individuaci. To, že po nás bude pokoj a uleví se nám, že jsme nebyli až tak klíčově důležití, nenesli jsme nebe jako Atlanti, naše pýcha byla marná, a teď se nadšeně a bolestně budou nějakou dobu nadouvat zase jiní, není vůbec špatná zpráva.

(Stanislav Komárek)

  

A tak se schovávám za dveřmi, aby mě neviděla Realita, až vejde. Schovávám se pod stolem, odkud znenadání naženu strach Možnosti. A jako dvě objímající paže pak od sebe odvrátím dvojí nudu, která mě tísní - nudu z toho, že lze žít jen to Reálné, a nudu z toho, že lze chápat jenom to Možné.

(Fernando Pessoa – Kniha Neklidu)

Jenže je tu velký problém. Těžký, resp. neřešitelný. Totiž jak se stane, že z výbojů neuronů vznikne cosi, co prožíváme jako osobní zkušenost? Jak se ze sta miliard nervových buněk uprostřed půldruhého kilogramu rosolovité hmoty zrodí zážitek vůně růží, zpěvu ptáků, studené vody na kůži, klábosení s přáteli, vzpomínání na dětství, opilosti nebo zamilovanosti, zkrátka celý ten komplex vjemů, myšlenek a pocitů, který tvoří zdánlivou zkušenost naší pozemské existence. Kanály svých smyslů stahujeme informace zvenčí, ve střižně je poskládáme do jednoho celistvého tvaru a ten nějak promítne osobní prožitek. Jenže naprostá odlišnost dvou světů, tedy hmotného, jejž lze objektivně změřit, a mentálního, který prožíváme každý jako svůj vlastní, tvoří dodnes pro vědce nepřekročitelnou past. Snad ještě názorněji stejnou věc vystihl filosof Thomas Nagel v půvabném eseji  "Jaké je to být netopýrem". Vysvětluje nám všem, že pomocí přístrojů můžeme dokonale změřit a popsat, jak funguje tzv. echolokace, tedy orientace prostorem pomocí vyluzovaných ultrazvuků, které se k letícímu netopýrovi vracejí jako bumerang. Nikdy ale nebudeme vědět, jaké TO JE takový systém mít, a zažívat jej zevnitř. To totiž vědí jen netopýři sami.

(prof. David Chalmers)

 

Otoč se

kde jsi včera spal

a uvidíš naprostou dočasnost

tenkou mršinu deky

zmačkané působiště

vodu v hrnku zlověstně starou

uvidíš, jak jsi se snažil být

a přečkat

jak s tebou v jednu chvíli

hodil sen

jak se do všech stran

od tvého ležení

celou dobu rozbíhala pustina

jak jsi se vyhrabal

a znovu stanul

proti strašlivé rychlosti světla

(Báseň „Uvidíš“ ze sbírky Petra Hrušky „Nikde není řečeno“)

 

Zrafičený systém šalby, příčle hodnot zpřeráženy jako holenní kosti, aniž byly nahrazeny, byť jen protézami. Síť ok nakladená lidem pod nohy, aby se vyčerpali, dbát o to, aby nemohli přijít ani na okamžik k sobě, nabýt sil. Kde nikoliv přímý zločin, ale hejna much a sarančí, která ubodávají po deset, patnáct, dvacet let. Nedýchatelno, nikoliv zápach, ale smrad, vše klouže, nic nelze uchopit, nemožno cokoliv zažalovat, zrcadlové bludiště na Petříně, ale bez panoramatu Prahy. Nejde o město, jde o tuto zemi.

(Teorie spolehlivosti – Ivan Diviš, deníkový záznam z roku 1956)

 

Náš mozek funguje tak, že si z několika informací okamžitě domyslí zbytek. Z minima údajů vytvoří vzorce či schémata pro danou či obdobnou situaci. Tento postup většinou pomáhá. Mozku ulehčuje práci a současně nás chrání, protože pokud bychom neustále shromaždovali veškeré informace o všem kolem nás, bylo by to pomalé, složité, energeticky náročné, a proto únavné. A hlavně nebezpečné. My musíme rychle vědět, zda to, s čím se setkáváme, je, či není bezpečné. Zda nám to může prospět, nebo uškodit. Proto evoluce vymyslela tyto myšlenkové zkratky, které zrychlují a zjednodušují naše rozhodování. Jenže se někdy netrefíme. Navíc tím, že náš mozek hledá řád i v chaosu, často dokáže najít smysl i tam, kde není. Zkrátka okamžitě a povrchně si ze všeho děláme závěry. Ty jsou někdy pravdivé, jindy částečně pravdivé, občas naprosto špatné. To domýšlení si chybějících schémat funguje podobně jako slepá skvrna v oku. V místě, kde zrakový nerv opouští oko, nevidíme. To místo je slepé a je větší, než si myslíme. Úplně stejně náš mozek vyplňuje „slepé skvrny “ ve svých úvahách, a dokonce i v paměti. Co neví, to si domyslí. Místo myšlenek vznikají smyšlenky. To, co se nám zdá jako zcela jasné, je mnohdy jen klam – „kurvítko“ v hlavě.

(Kurvítka v hlavě – aneb proč i chytří lidé jednají hloupě, Ivo Toman, Taxus International, 2018)

  

Stojím u hrobu Magora Jirouse v Kostelním Vydří. Vím, že vykrvácel z jícnových varixů. Viděl jsem tu věc mockrát na pitevním stole, když někdo pil až do toho posledního dna. Pak mě soused pustí do jeho statku v Prostředním Vydří. Mám už přečtenou knížku Mága od Jany M. Bauerové a Františky Jirousové. Už vím, jak tady žil. Vzadu na zahradě vidím zbytky podia z těch jeho ztřeštěných festivalů. Byl absolutně svobodný se svými démony. Poslední svobodný chlap. A byl na to sám. Citlivý a něžný básník. Živelné zvíře, co dokázalo zničit všechno kolem sebe, a taky narodit něco mimo sebe. „Po ránu mezi ďábly vstávám, pomalu se ďáblem stávám...,“ čtu v jeho Labutích písních. Na hrobě má tenhle nezvladatelný a ničím nespoutaný duch svou do kamene vytesanou báseň:

 

Jestli mne necháš umřít dřív

polož mě k tomu dovnitř osení

nad kterým slunce stojí v zenitu

a komín starý cihelny

prosím vedle postav mi

aby stín v horku na mě pad

a čápi na tom komíně

aby klapali zobáky

a někdo, kdo by kolem šel

letmým pohlazením se dotk

toho osení

 

Tak co je právě v tomhle případě přímý přenos, ptám se, a nechám panáka na hrobě Magora. Krvácel z duše celý život, pak to udělal z jícnu, aby měli i necitliví nějakou publicistickou tečku. S tím, že tahle všeobecně zkurvená doba potřebuje lidi, jako byl on. Jenže nějak nikde nejsou. Vždycky říkal všem kolem: „Hlavně, aby nezmizela radost!“

 

Byla to velmi horká řecká přímořská noc. Mám živý, barevný sen. Stojím sám před davem lidí bez tváře. Jsou udržováni při většině svých vnějších i vnitřních tělesných funkcí pomocí plochých svítících obdélníků, které drží pevně v ruce a proudí jimi do nich zřejmě nějaká neznámá síla přes různé aplikace, vždy pro každou následující minutu. Křičel jsem, že odmítám třídit jednotlivé interpretace reality ve znacích, symbolech a už vůbec ne v obrázcích. Že prostě nestíhám vnímat realitu jako displejově takovou, že mě děsí, jak mi jen občas přeběhne přes cestu jak plachá zvěř. A že jen cítím závan pachu, ve kterém lze jen těžko rozeznat možná právě prchlou pravost smrdící užitečností. Dav se viditelně zavlnil a vzápětí přes messengery všeho druhu rychle nasdílel rozsudek: Zabijme ho, neboť my sice nevíme přesně, co chceme, ale on to neví vůbec. A neaplikuje! Pak jsem se na promočeném prostěradle probudil a svět na mě opatrně z dálky dýchal jak spící leguán. Přesně do té chvíle, než jsem sáhnul po mobilu a hledal v něm aplikaci o výkladu zlých snů.

(R. H.  - zápisky)

  

Stojím na konci léta 2019 ve Veletržním paláci před sochou s názvem „Kráčející muž“. Bronzová socha, tenká jak niť, pomačkaná, umatlaná, kterou z bronzu odlil v roce 1960 Alberto Giacometti. Před pár lety se v Londýně vydražila za skoro dvě miliardy korun. Celé dílo tohoto hledače připomínalo překážku, která neustále ohrožovala jeho práci – bylo to ochromující vědomí nepřekonatelné vzdálenosti mezi skutečností, kterou vidíme, a jejím zobrazením. Chtěl udělat realitu, přitom ji pouze zobrazoval. Umělec nemá jinou šanci. Pak taky dělal hodně malé sochy. Jednou řekl: „Začal jsem něco velkého, ale nakonec byla moje socha maličká. Jedině malinké věci se mi zdály věrohodné. Pochopil jsem to později: vidíme člověka jako celek, jen když odejde dál a stane se malým.“

Taky jsem četl knížku Sněhuláku, Sněhuláku – Laguna od Janet Frameové. Novozélandská spisovatelka. Psala svoje povídky v roce 1951 jako pacientka v psychiatrickém zařízení. Protože psala dobře a její prvotina získala cenu Huberta Churche, bylo rozhodnuto, že lékaři jí plánovanou lobotomii (při diagnostikované schizofrenii) neprovedou. Sama uváděla, že psala jenom proto, aby lobotomii neabsolvovala. Hle, jaká motivace pro tvůrčí psaní! Musím říct, že čarovné. Nebo nemocné. A není to koneckonců jedno? Manuál pro uklízečky napsala pro změnu Lucia Berlinová. Když knížka vyšla v roce 2015 ve Spojených státech, vysloužila autorce přídomek „nejlepší americká spisovatelka, o které jste nikdy neslyšeli“. Manuál byl přeložen do 30 jazyků a uhranul čtenáře i kritiky po celém světě. Lucia Berlinová ale do konce života pracovala jako uklízečka a zemřela už v roce 2004. Nedočkala se. Hodně silná je literatura neznámých géniů. Třeba Poletování jednoho ptáčka od Josefa Kroutvora, nebo román Hlad od Knuta Hamsuna. Mezník v literatuře norského objevitele nových vět. Dle mého předchůdce Kafky. Knut Hamsun dostal Nobelovu cenu, kterou v průběhu války věnoval Josephu Goebbelsovi. A je zase na stole prastará otázka – je třeba ke geniálnímu dílu vždy hodnotit i osobnost autora? Celine třeba. Kundera si myslí, že ne. Já vlastně přesně nevím. Ale tuším, že dílo je věcí jen nepřímého přenosu mezi dílem a příjemcem. Nic víc.

Podíval jsem se jednou za sebe na poslední svoje tři dny. Nic zásadního, řekl bych. Standard. Hluchá doba, která se ale počítá. Nejsem rybář, aby se doba zevlování u řeky do závěrečné účtenky nepsala. Tak jsem lovil aspoň bělice. Třeba jsem si ověřil, že všeho je moc. Hlavně slov. Doslova smetiště. A že byly možná tři, nebo čtyři situace, kdy jsem někde byl, ale ve skutečnosti už jsem byl pryč. Pesimismus jsem na chvíli zahnal textem Oldřicha Janoty – „Kdysi tu stával les, možná tu stále je.“ Frida Kalho (mimochodem se jmenovala vlastním jménem Magdalena – to pro hledače nějakých biblických konsekvencí v jejích barevných a ničím a nikým nespoutaných surreálných symbolech) napsala tahle geniální slova o Lásce – „Miluj nejdřív sebe, pak miluj svět, a pak už si miluj koho chceš.“

J. S. Fitzgerald řekl, že skutečná inteligence je, když člověk umí podržet ve své mysli dvě zcela protichůdné myšlenky. Ivan Diviš si myslel, že nejhorším slovem na světě není slovo Nikdy, ale je jím slovo Pozdě. Při pohledu na monitor a při myšlence, že nejsem plnohodnotným účastníkem sociálních sítí jsem si uvědomil, že už v Apokalypse se přece píše o Bestii jako o čísle, které každý jednou bude mít. Je to IP adresa?!

O čísle 42  se můžeme bavit, jestli chcete. Pominu lehkonohý seriál s mystickou příchutí o Stopařovi, co umí provádět Galaxií. Je to odpověď na základní otázku, říká můj digitálně propojený a napojený syn. Já mu odpovím, že je to hlavně počet generací od Abrahama k Ježíšovi, atomové číslo molybdenu a úhel, pod kterým je vidět duha.

Ubylo mi o tři dny sil, a už fakt nemám energii na opravdový hněv. Potěšila mě básnička J. H. Krchovského:

 

Je šťasten ten, kdo v bludu žije

a nedozví se ani v stáří

že svět se točí kolem pyje

a místo slunce kunda září

 

Vědci přišli s úžasným zjištěním, že schizofrenik může sám sebe zlechtat. Což vlastně znamená, že si může pokládat i docela hnusný otázky, ne??? Když se nemám čeho chytit, vzpomenu si na Heisenbegrův princip neurčitosti, který dává hmotu a pohyb do remízového postavení. Vědci z univerzity v Los Angeles prokázali, že v kontaktu dvou osob rozhoduje z 55 procent řeč těla, z 38 procent nonverbální věci a barva hlasu a pouze 7 procent je věnováno významu slov.

A taky mi jeden známý řekl, že jediné, co opravdu chce, je klid. Na můj dotaz, jak s tím pracuje, odvětil, že už mu všechno a všichni můžou políbit prdel. Protože to prostě nejde, napadlo mě jediné: Mít klid je nezměrná a lopotná práce. Zen není v knížce, ani v kursu. A není uložen na konci cesty, na kterou musí vyjít každý sám. Sám. Docela makačka.

A tak si před usnutím nakonec říkám – nebyly to tak úplně duté tři dny…

(R. H.  – zápisky)

 

 

Den čtvrtý / pátek 25. září 2009/ Paris –Bordeaux 583,4 km

 

V deset ráno dostáváme Radkovu SMS: „Sedíme na kafi vedle Růžovýho mlejna.“ Odpovídám jinou SMS: „20 min!“ Odnášíme věci do garáže, dáváme recepční klíč a „Au revoir “ a mydlíme si to – jak jinak, než opět nahoru do kopce – k Růžovému mlýnu. Radka nevidím, tak ho prozváním, bere telefon a „Kde seš?“

„Stojím na kašně a mávám!“ Stojím na kašně a mávám.

Setkání radostné, Radek s Lucií nám vyprávějí, jak si už včera večer objednali na dnešní ráno taxi k letišti. A jak jim ráno, v čase, kdy už měl být taxikář před domem, volal, že má poruchu, ale že to nic, že přijede hned, jak dá auto do kupy a že to v pohodě stihnou. A jak si Radek hned po ránu musel nalít sklenku a jaké to byly nervy, a jakou rychlostí pak jeli z Barrandova na Ruzyni.

Mně bylo jasné, že Radek nepřehání. Znám ho už z dob, kdy jsme spolu jezdili po koncertech, a vím, že s „běžnou“ vysokou rychlostí nikdy problém neměl!

Přesunuli jsme se na tu část ulice, která byla nasvícena sluncem. Co kdybychom chtěli fotit?

„No, a pak jsme jeli opět taxíkem z Charles de Gaulle přes celou Paříž až sem,“ pokračuje Radek v popisu jejich cesty. „Vy jste Paříž projeli sami? Autem? Neuvěřitelné!“ Radek obdivuje naše šoférské a navigační schopnosti a pozor, hlavně schopnost páru spolupracovat v takové holomajzně, nepohádat se, nerozbít auto.

„Taková cesta je prubířským kamenem každého vztahu,“ říká Radek Lucii, „a mnozí se pak rozvádějí…“

Občas někdo z nás vstane s fotoaparátem, obejde stůj, udělá záběr a vrátí se ke své kávě. Dokonce i místní Francouzka, která si sem chodí přečíst noviny, mi bere z ruky fotoaparát a nabízí se, že nám udělá společnou fotografii.

„Nejedem na svatební cestu, abychom se rozváděli,“ směje se Vlaďka předešlým Radkovým větám, které i po tomto zlehčení jsou pro nás pořád ještě poklonou.

Jakub se občas mihne kolem našeho stolku, ale častěji ho vidíme, jak stojí na křižovatce a fotí si ulici, semafory, lidi na přechodu, vozidla, motorky, pak se zase přijde napít a už ho vidíme fotit jinou ulici, jiný přechod s jinými lidmi. Nebojí se, že se ztratí. Má v kapse ten mobil.

Pohodlně se usazuji ve své aluminiové židli, téměř si lehám jak v kině ve třetí řadě, abych lépe viděl na plátno, ale tady to svědčí o vrcholu pohody.

„Co doma, viď?“, obracím se na Radka. „Pořád tam zuří krize?“ vyfukuji bezstarostně dým své cigarety do křižovatky na Boulevardu de Clichy.

Radek, ještě, než si stačil rovněž zapálit, nezkrotil ten přetlak v sobě, nastartoval a dost dobře se rozjel: „Vy už jste to neviděli. Včera zasedali kvůli rozpočtu, Paroubek, co slíbil, to včera popřel, a stejně se za celou dobu nedostali k tomu, kvůli čemu se sešli. Kalousek už to nevydržel, šel k mikrofonu a přednesl návrh, že by každý měsíc by měl bejt jeden poslanec ze sněmovny zastřelen. Pak si vzal slovo Rath nebo Jandák, návrh podpořil s tím, že by se mělo začít od písmene „K“ jako Kalousek. Všichni vyčítali všem, co kdo udělal a neudělal před patnácti lety, napadali se jak malí kluci, z čehož logicky vyplývá, že se jim opět podařilo se k aktuální problematice nevyjádřit.“

Paříž se začíná zahušťovat lidmi.

„Je to Kundera, není to Kundera?“ ptám se polohlasem a uvědomuji si, že vlastně vůbec nevím, jak vypadá. Nikdy jsem ho neviděl na žádné fotografii.

„Milanééééé!“ volá Vlaďka na druhou stranu ulice za chlapem, který se ani neotočil.

„Není to Kundera “, směje se Vlaďka a já nabádám Radka s Lucií, abychom se šli podívat k Číňanovi, který je hned vedle jejich hotelů a který má ve svém bufetu vystavena moc krásná jídla. Myšlenka se ujala. Je teprve 11 hodin, ale nikdo z nás ještě dneska pořádně nejedl.

„Tys platil kávu, já zaplatím oběd,“ říká Radek při pohledu na zázračné „čínské“ ceny v centru Paříže.

„Také si Radku myslíš, že je lepší ty peníze než doma utratit někde jinde? “

Po obědě jdem nahoru po Rue Lepic kolem krámku s čerstvými plody vystavenými na dřevěných pultech na chodníku. Syn Jakub se nemůže rozhodnout, jestli má chutˇ na misku s malinami nebo ostružinami. Kupuji obě, ať nezdržujeme. Vidím se už opět sedět při odpolední kávě. Mám utahané nohy. Na Montmártru je holt všechno do kopce.

Naše děvčata, jak jsme je nechali chvíli bez dozoru, přišla s novým skvělým nápadem. „Teď se zajdeme podívat na Sakrekér“, oznamuje mi Vlaďka.

„Copak jsem tady na školním výletě?“ myslím si, ale zachovávám dekorum. “Fajn!“ říkám, „kde to je?“

„Tady kousek nahoru. Kilometr?“ obrací se Vlaďka na Lucii.

„Fajn!“ opakuji a dodávám: „Někteří z nás si sednou na kávu tady v základním táboře a někteří si udělají výstup na Sakrekér.“

„La Baslique du Sacré Coeur de Montmartre?“ vstupuje do debaty Radek a děvčata jsou ráda, že uslyší jiný názor, možná něco z historie Paříže.

„To je výborný nápad. Zajdete se, princezny, odívat na Sacre Coeur. V pohodě. My si mezitím dáme něco dobrého a počkáme tady na vás“, lišácky se podíval po barmanovi a dodal ještě jednou s laskavým úsměvem vlka přestrojeného za babičku: „V pohodě! V po-ho!“

S úderem dvanácté se naše dámy otočily na podpatcích a vyrazily směrem… Kam jinam než do kopce. Neviděli jsme jim už zepředu do tváří, do obličejů, ale i pohled zezadu nás oba naplňoval úžasem….

Radek se s Lucií občas vídávali, bydleli ve stejném domě a nevěděli o sobě. Až do toho koncertu v Lucerně, kam přišli ve slavnostní náladě a každý z nich sám o sobě vypadal skvěle. Lucie měla vlastní reklamní firmu na severní Moravě, kde jsme se před léty pracovně setkávali při jisté volební kampani. Tak dnes bydlí v Praze. A já se s nimi potkávám v Paříži. Mondie, to je krásnej den!!

(Pavel Dobeš – GIBRALTAR – Pear, 2010).

 

 

Nejsem silná osobnost. Nikdy jsem nebyla tahoun party. Nikdy jsem ničím nevynikala. Ani krásou. Ani inteligencí. Ani talentem. Ani zábavná nijak extra nejsem. Vždycky jsem byla průměr.

A nikdy jsem toho doopravdicky moc nevěděla. Ani teď toho moc nevím.

A někdy vůbec nevím, co si o něčem myslím.

A někdy vůbec nevím, co cejtím.

A někdy toho cejtím tak moc, že nevím, co cejtit dřív.

A někdy nevím, co chci bejt, co chci bejt za člověka, až budu veliká. A myslím, že už jsem veliká.

A někdy taky nevím, jestli jsem. Doopravdicky.

To nahoře je moje hlava. A já nevím, co doopravdicky v mojí hlavě vzniklo v mojí hlavě. Co je ta moje podstata, co je to moje. CO cejtím a co už ne. Po čem toužím a po čem už ne. Kdy naposled bylo to, co chci, tím, co doopravdicky chci, ne tím, co si myslím, že chci. Tím, co bych měla chtít. Tím, za co se má, že je dobrý to chtít. A bylo to tak vůbec někdy?

To nahoře je moje hlava. A vnitřek mý hlavy pozbyl postupně svého 3D tvaru, až zůstal úplně plochej a nejasně rozmazanej jak Rorschachova skvrna.

Šátrám kolem sebe a nedokážu nahmatat svý hranice. Nevím, jestli jsem ještě tady, nebo jestli jsem už zmizela, nedokážu přijít na to, kde já končím a všichni ostatní začínají.

(Lucie Faulerová – Smrtholka)

 

Víme, že se DNA prosadila proti ranějším formám, které však nikterak nezmizely beze stopy, ale dál trvají v existujících organismech, jako jsou RNA viry a priony. Otázka: vzešly a udržely se na této planetě ještě nějaké zcela odlišné evoluční substráty? Zdá se, že neslibnějšími kandidáty jsou brainchildren, tedy nápady, vynálezy a objevy (plánované i nahodilé) jednoho živočišného druhu, homo sapiens. Sám Darwin navrhuje jako příklad SLOVA. „Přežití či zachování jistých favorizovaných slov v boji o existenci je přírodním výběrem.“ (O původu člověka, 1871, str. 61). Každý den jsou vysloveny nebo napsány miliardy slov, přičemž téměř každé z nich je replikou – ve smyslu uvedeného níže. Slova, která mluvčí již dříve zavnímal a vstřebal. Tato replikace není perfektní, neboť příležitostí pro změnu či posun ve výslovnosti, inflexi nebo významu (respektive pravopisu v případě psaného slova) je vždycky dost. Slova jsou navíc poměrně ostře separovaná do různých linií replikačních řetězců, tak můžeme například nástupce určitého slova stopovat z latiny, přes francouzštinu do louisianského dialektu cajun. Slova soupeří o vysílací čas a místo k otištění v mnoha médiích, zatímco jiná se naopak vzmáhají a prosperují. Zkoumatelné historické změny uvnitř jazyků byly předmětem studia z různých darwinistických perspektiv již za Darwinova života; naše znalosti, jakkoliv pokročilé, o povaze replikace, změny a kompetice v procesech, které nakonec vynesly rozmanité jazyky současnosti, jsou tedy velice tradiční.

Nicméně slova a jazyky, které slova zabydlují, nejsou jedinými předměty variantního kulturního přenosu, které byly přeloženy k vážné úvaze. Jako potenciální replikátory byla rozpoznána nejen mnohá lidská konání a praktiky, které se šíří nápodobou, ale rovněž některé zvyky zvířat. Fyzická podstata těchto přenosů (média) je opravdu rozmanitá. Od zvuků a všech způsobů vidění po vzorce patrné v chování vyvíjejících se organismů.

(Daniel Hradecký – Tři kapitoly)

 

V první hospodě jsem potkal kupu známých. Byli velmi milí a vtipní a inteligentní, dal jsem si s nima pár piv, ale hrála ve mně trubka na poplach a vyli ve mně vlci, tak jsem žertoval a pil a kouřil a slyšel jsem v sobě mečet dudy a chvět se pohoří. Pak jsem se odtrhl, stejně zavírali, a vyrazil jsem do centra, do toho lákavého příslibu, který mi (jak jsem věděl) vůbec nebude připadat laskavý a stejně mě zklame, a budu se vracet opilej a tvrdej s podivně barevnou chutí někoho zavraždit nebo brečet.

V Praze totiž centrum neexistuje, Praha je nádherná poušť, která člověka drží na přesně dlouhé uzdě, kdy si myslíte, že už už byste se mohli vyřádit, ale chybí k tomu určitá potřebná délka, důležitý předěl. Je posetá ostrůvky, kde si člověk může dělat iluze, že se baví a že je ve velkoměstě a že to jede, než mu dojde, že je na nějaký matějský. Chodil jsem po Národní třídě, kde je jenom jeden strom, u kostela sv. Voršily, a díval se na ty lidi a chápal jsem, že kdybych nakrásně nějakou holku sbalil, tak mě bude za chvíli srát, i když bude milá – a kdybychom spolu spali, že celým mým tělem bude prostupovat propastná marnost a budu se strašně litovat, a k ránu se opiju, abych usnul.

(Filip Topol – Kilián Nedory/

  

Literatura zvládne všechno, zvykne si na všechno, hrabe se v odpadcích, líže si rány neštěstí. Mezi hypermarkety a kancelářskými budovami se proto dokázala zrodit paradoxně poezie úzkosti a útlaku. Není to poezie veselá a ani nemůže být. Moderní poezie nemá o nic větší poslání budovat hypotetický „dům bytí“, než moderní architektura budovat obyvatelná místa. Šlo by o zcela jiný úkol než ten, který spočívá v násobení infrastruktur sloužících k přenosu a zpracování informací. Informace jakožto reziduum dočasnosti je v protikladu ke smyslu, tak jakou plazma ke krystalu, společnost, která dosáhla bodu přehřátí, nutně neimploduje, ale je neschopná produkovat smysl, neboť veškerou její energii pohlcuje informativní popis náhodných variací. Každý jedinec nicméně může sám v sobě vyvolat jistou studenou revoluci tím, že na chvíli vystoupí z informačně-reklamního proudu. Je to velmi snadné, dokonce nikdy nebylo tak snadné jako dnes zaujmout vůči světu estetický postoj: stačí ustoupit stranou. A i tento výrok je v konečném důsledku zbytečný. Stačí se zastavit. Vypnout rádio, odpojit televizi, už nic nekupovat, nechtít nic kupovat. Stačí se nezúčastnit, nevědět. Dočasně pozastavit veškerou duševní činnost. Doslova stačí na několik vteřin znehybnět.

(M. Houellebecq – Eseje)

  

Respekt doslova znamená ohlížet se zpět. Je to tedy ohled. V ohleduplném styku s druhým se člověk drží zpátky, zdržuje se zvědavého přihlížení. Respekt předpokládá distancovaný pohled, patos odstupu. Ten dnes uvolňuje prostor exhibici zbavené veškerého odstupu, která je charakteristická pro spektákl. Latinské slovo spectare, od něhož se odvozuje slovo „spektákl “, označuje voyeuristické přihlížení, které postrádá distancovaný ohled, tj. respekt (respectare). Odstup odlišuje respectare od spectare. Společnost bez respektu, bez patosu distance, vede ke společnosti skandálu.

Respekt je úhelným kamenem veřejné sféry. Tam, kde mizí jedno, upadá i druhé. Úpadek veřejné sféry a narůstající nedostatek respektu se vzájemně podmiňují. Veřejná sféra předpokládá mimo jiné i respektem motivované odhlížení od privátních záležitostí druhých. Zaujetí odstupu je pro veřejný prostor konstitutivní. Dnes vládne naprostá absence odstupu, v níž se intimita veřejně vystavuje na odiv a v níž se privátní záležitosti stávají veřejnými. Bez odstupu není možná ani žádná slušnost. Rovněž rozum předpokládá distancovaný pohled. Digitální komunikace obecně distance odbourává. Odbourávání prostorových distancí kráčí ruku v ruce s erozí mentálních distancí. Medialita digitální sféry respektu neprospívá; naopak technika izolace a separace, jak se s ní setkáváme například v architektonickém uspořádání adytonu, vzbuzuje úctu a obdiv.

Chybějící odstup vede k tomu, že se mezi sebou mísí veřejné a soukromé. Digitální komunikace toto pornografické vystavování intimity a soukromé sféry stimuluje. Také ze sociálních sítí se stávají výstavní síně našich privátních životů. Digitální medium jako takové privatizuje komunikaci, když produkci informací přesouvá z veřejné do privátní sféry. Roland Barthes definuje soukromou sféru jako onu výseč prostoru a času, v níž nejsem obrazem, objektem. Viděno tímto prizmatem bychom tedy dnes už vůbec nic takového jako privátní sféru neměli, protože neexistuje žádná sféra, v níž bych nebyl obrazem, kde by nebyla žádná kamera. Google Glass v kameru proměňuje samotné lidské oko. Samotné oko pořizuje obrázky. A tak již nic takového jako soukromá sféra není možné. Vládnoucí ikonicko-pornografický tlak ji dokonal eliminoval.

(Byung-Chul Han – Vyhořelá společnost)

 

 

HRADEC KRÁLOVÉ

 

Vstávám dovnitř dalšího dne. Lépe řečeno do dalšího stejného dne. Někdo řekl, že žijeme vždycky jenom jeden den, protože včerejšek a zítřek nejsou dostupné. Prvních deset vteřin jsem v nějakém defaultním nastavení, kdy se ještě úplně neděju, ale jsem jen tím, co je opatrně pozorováno světlem zvenčí. Ze zrcadla nad umyvadlem na mě bez jakéhokoliv důležitějšího výrazu hledí nějaký starý týpek s gumovýma očima a ego začne líně odbavovat svět jak letitá úřednice za přepážkou na poště, když vytáhne roletku. Zvednu pravou ruku, on levou. Princip neurčitosti, napadne mě. Zrcadlo se stejným blbcem na druhým nebo žádným konci vesmíru. Vesmírů.  Rituál potvrzující, že v zrcadlech i v životech to je jinak. V zrcadlových neuronech za čelní kostí jakbysmet.

 

Podnikám pak všechny standardní pochůzky po malém bytě. Kávovar zapnu stejně s rádiem. Ve dvou vteřinách, ne dýl. Potisící. Napadá mě, že venku je připravený celkem zbytečný den, ve kterém se velmi pravděpodobně nestane to všechno, co už se mockrát nestalo. Okolí, jak jsem nedávno četl, vnímám na nějakých 120 bitech. Přesto se toho děje asi milionkrát víc, jen to jde mimo mozek savce mého druhu. Přesto se tam venku den povaluje jako tlustá líná krajkovaná krajta a vyčkává, až vyběhnu ven v podobě malé bílé myši. To až v jejích útrobách vychrlím svou denní dávku stejných slov, hloupých vtipů a tenkých frází, to všechno jenom proto, aby mě večer zhnuseně a lhostejně vyzvracela někam k posteli, ve které jako hluchoněmý pacient po lobotomii přečkám do dalšího rána. Penis v ruce jako držadlo jistoty. Mezi tím vším se budou sociální sítě všemožně snažit vytvořit zdání, že to, co předvádějí, opravdu něco znamená. Vlastně tedy svůj pravidelný cyklus začínám bez odpovědi na případnou otázku kohokoliv, která ale nikdy nezazní: „Jak žiješ, kámo?“

 

Ve skutečnosti většinou přes mastné břicho hada křičím – „No, CO UŽ?!“, což jsou geniální čtyři písmena, krátká věta, která dokáže obejmout vše. Perpetuum mobile našich nezvučných hovorů a klábosení o ničem. Naučil mě ji Jára. Učí v pasťáku. Autorem tohohle mocného memu byl jeho žák. Poškozený „hraničář“ s poruchou osobnosti, se zašmodrchaným světem a kravím pohledem.

„Proč kradeš, a proč děláš pořád takovej bordel? “ na to se ho myslím tehdy ptal Jaryn.

Naučil jsem se tu jeho odpověď, tu větičku a naučil jsem ji potom i spoustu lidí. Všichni okamžitě ucítí nejenom její jednoduchou malebnost, ale hlavně jako ohrožení primáti pochopí, že se za ní dá schovat život, úplně stejně dobře, jako neschopnost ho kloudně použít.

Jdu pomalu ven, tlama velkého plaza se otevírá; schoulím se do klubíčka, a pak si ta příšera jen lehce krkne. Nebo je to nastartování motoru auta?

Nevím.

Co už.

 

Jsem už víc než dvanáct let zase hostem na stanici Hradec Králové. Nebyl to žádný světoborný nápad, ani záměr. Vlastně se to jen stalo. Zjistil jsem nedávno, že spoustu dní jsem tady jenom proexistoval. A jen občas jsem ze sebe opatrně vyříznul nějakou tu přiléhavou větu. Prostě jsem to všechno přerušovaně pozoroval. Byl jsem svým svědkem v nepřímém přenosu.

V tom lhostejném placatém místě plném srsnitých a hluchých ploch nacpaných prázdnem, v lepším případě aspoň tichem, se hřbetem starého města, které se každé ráno jakoby historicky napne a celý den statečně vyzařuje věky danou plnotučnou krásu, většinou ale jen pro někoho. Večer trochu zavrčí. Je tady pár krevních řečišť, které tu a tam zahrozí zabubláním, nebo aspoň malou arytmií. Karmínově vyrudlé, bolševické a stále stejně připosraně ospalé srdce tohohle obra, tlukoucí tu desítky let, však najde vždycky svůj starý valčíkový rytmus. Pro ty nabíjející poruchy lze jít na soutok, do slepých ramen, na hřbitůvky a louže rozprostřené jakoby náhodou kolem. To šlo vždycky. V systole je to město jakoby naživu, ale když jím projíždíte po desáté večer, je ochrnuté a hororově němé. Jako kdysi, když jsem tady nabíral vysokoškolský život do půllitrů. Ještě pořád by tady mohl bez větších změn v lokacích točit Tarkovskij, nebo Sláma. Rozšklebená zaschlá vagína, která už netouží po touze, ale ani po naplnění čímkoliv. Ať už to existuje, nebo to nějakou vachrlatou existenci alespoň opatrně slibuje. Byl jsem onehdy na párty ve Zlíně. Tam je to o dost jinak.

Další ráno jsem zase vstal a zakopnul o šňůru, která mi končí u postele. V nohách mám už dlouho malé kombo a někdy ráno kytarou loudím elektrické energie ke společnému tanci. Aby byl aspoň jeden srozumitelný důvod se zvednout. Ozve se odněkud z hlavy hlas přestárlé letušky s instrukcemi, co a jak? Monotónní, pevně na horním patře usazený, nosem znelidštěný hlas, který tisíckrát říkal, že nejdřív je potřeba nasadit tu žlutou vývěvu sobě a teprve potom dětem. Vždycky si představuju rodiče, který dodrží pořadí.  Dnes jsem ale místo toho pustil počítač a začal psát. Do dávno rozepsaného textu. Znásilnil jsem ho. Vnutil mu nově nabytou nemoc vidění se. A najednou píšu o tom, že jsem byl celou tu dobu za kamerou. Píšu ale znenadání i o tom, jaké to bylo stát mimo plac, tedy v nepřímém přenosu. A už je tu večer a já pořád mlátím do klávesnice. Připadám si jako ten chlap z povídky od Bradburyho, který se jednou ráno posadil k pianu a nemohl přestat. A hrál, přestože u klavíru předtím nikdy v životě neseděl. Mám najednou plné zuby Radka Havla, který interpretuje a zprostředkovává. Předžvýkává sousta pro zaprděné roztažené ego jak kosice nad hnízdem. Zajímá mě ten, který u toho všeho jednoduše byl, ale ještě víckrát nebyl. Tahám staré papíry zpodstolu a stírám dlaní prach. Rty mám jak Laco Déczi stočené do óčka a pískám na plný pecky na fujaru dávno odlehlých věcí. Možná tibetskou, možná jenom nostalgickou. U vědomí toho, že nostalgie je jenom utrpení způsobené nikdy neuspokojitelnou touhou po návratu. Kundera myslím. Potkal jsem pár spolužáků. Vyšlo z toho verbálně stylizované umělé prodlužování už neexistujícího študáctví. Hakl o tom napsal líp než já, že osvojovat si tenhle druh pracné, a přitom žoviální skepse bylo přesně to, do čeho už se mu nechtělo. Amy Morinová a jejích 13 věcí, které psychicky silní lidé nedělají, napadá mě. Kolektivní pojmové vězení.

Už jsem zase venku. A syčím do ticha ze svého balkonu – když umřete, měli byste na hřbitov přijet na motorce, zabrzdit až u rakve a zařvat: „Jo, dokázal jsem to!!!“ Tak to napsal Michael Caine. Jenže já jsem sráč. A chci mít svůj svět hezky pohlídanej.

„Všichni, s nimiž jsem byl úžeji spjat, vysmahli z mého života jednou provždycky. A ti, co zbyli, jsou jak já – křísnutí hajdamáci, co si zvykli vyzářit jednorázovou porci řachandy a zmizet noční tramvají do ticha…spíš si vás zkusím nakreslit. Seďte, hlavu malinko doleva, čas letí. Svět se chová jako pavouk – vstříkne do vás trávicí šťávy, počká třicet let a pak vás vypije jako jahodu,“ čtu v Haklovi a celkem nerad kývám hlavou.

Kolem klávesnice je pořád spousta odevšad vytržených papírů. Jeden se snese na zem za stůl jako plastový pytlík v tom skvělým bijáku s Kevinem S., který tam nakonec umřel, a pak ho kvůli pár zapšklým a zamindrákovaným teploušům nenechali dělat. Dům z karet, což byla jedna z mála věcí, na které se dalo koukat, fouknu jak mnich a čtu: „Všechny přesné pojmy jsou vytvořeny manipulací, která z nich odklízí, co je ve věci, o niž jde, znepokojující,“ to píše Hvížďala ve svých Pokusech. Navazuje tak na Kunderu v jeho nesamozřejmé samozřejmosti, ve které se plácáme jako ve slaně nasládlé vířivce. Vytěsnili jsme z pojmů to, co ruší a dali jsme prostor řeči, která má většinou povahu chladivého obkladu. Mezi řečí a obsahem pojmů vznikla úctyhodná mezera. Hvížďala píše i o tom, že ke každé takové mezeře patří neodmyslitelně to, že každá mateřská řeč tvoří neustálé a podvědomé sdílené mlčení o určitých věcech, a že to, o čem se mlčí, je vždy něco, za co je třeba se stydět. Ano, a pak jsme ve fázi hledání dalšího, nového studu, protože bez něj to tak nějak nejde. Václav Bělohradský k tomu připomíná, že základním znakem civilizace „růstu Růstu“ je, že to otřesné v ní už dávno nikým neotřásá, že síly schopné normalizovat otřesné, jsou tak otřesně mocné, že se neobejdou bez určitého jazyka, v němž můžeme říct jen to, co chceme slyšet a to, co jsme omylem zaslechli odjinud, už označíme za nesrozumitelné. „Síla se váže,“ říká Archimedes v Čapkově slavném apokryfu. Přijde vždy chvíle, kdy síla nutná k udržování síly bude větší než síla, kterou je organizace schopna využít. Podobně je tomu s pojmy – vždy přijde chvíle, kdy začnou být náklady na to, co vládnoucí pojmová soustava zamlčuje, větší než užitek z toho, co sděluje. Pojmový svět proděraví.

Asi jsem se už dávno pořádně nenadechl. Jen jsem si toho nevšiml. Jsou horší věci. Déšť silných vlhkostí už byl dlouho pryč. Jen si to polokoule šedobílé hmoty pod pyšnou tvrdou lebkou nějak pořád vyříkávaly. Četl jsem Vědomí a Echo, našel jsem hrob Čerepkové i nové eseje Kundery v Kontextech, Hořavovu Pálenku, Kahudu a Lundiakovou, Annu Bolavou, co sbírá byliny až to bolí a jejich pach je silnější, než měly ty žítkovské. Četl jsem Johna Williamse a jeho Stonera, o tom, jak se někdo průměrný narodí, věří něčemu a pak umře. Antiromán o zapomenutelném životě (tedy konečně něco o nás), četl jsem i autistu Schovance a protrpěl si s ním každé napsané slovo, četl jsem znova deníky Zábrany a životopis Lébla od Radky D., Konec světa od Hakla, svého druhého já, tůně duše od Daniela Hradeckého…  Můj mladší syn mezitím hrál na klavír, najednou líp a věrněji než já, a přišel jsem na to v klubu nad ránem, kde jsme spolu vyváděli, viděl jsem z pár decimetrů Kukuru jak čpěl Karamazovem, a cítil zase dech Sestry na svém rameni, až se musel Jáchym Topol uškytat, nebo utichnout.  A poslouchal jsem Garyho Clarka juniora, Razam a Beth Hart.

Do náruče Vlasty Tramtarijského, kdysi ze Zlína, jsem nakonec znovu vpadl, jako by čas neznamenal vůbec nic. A vstrčil mu do ní kdysi i svého Tadeáše. Což taky možná nic moc neznamená. Což taky všichni jmenovaní vědí.

Takže houby zle. Co už.

 

 

TETRALOG U KOCOURA

 

V hradecké hospodě U kocoura se má dnes sejít společnost.

 

Já a tři bratři v boji. Nebo spíš v čase, což je bezpečnější formulace. Význam akce jsem neřešil, vnutil jsem si pocit, že ho snad přinese sama. Přišel jsem první, mám to sem pár minut. Neměl jsem zatím žádný vyhodnotitelný pocit (tak by to asi uchopil Houellebecq). Nejspíš jsem ho ani nějak intenzivně nehledal. Dělám v takovýhle podvečer jen nejnutnější věci. Vzduch nic moc nenabízel, jen o něco vyšší teplotu s takovým scvrklým dusnem, co vlastně nestojí za řeč. Napadlo mě, že za řeč vlastně nestojí moc věcí. Bůhví, o co vlastně věci stojí. Zapálím si doutníček. Pár autentických přímočarých vteřin do plic. Většina okolností se jen tak mátožila kolem jako herci, které momentálně nikdo nenatáčí. Po chodnících skotačily holky v těsných pružných látkách nalepených přes různě velké mléčné žlázy, nohy v mamutích teplácích. Hoši s vystrašeným pohledem schovaným za stín z mlhy vycházející z tlustých barevných propisovaček v hubě. Mezi sebou měly ty děti různý mezery. Dědek ve mně hudruje: jsou hluční, dutí, narvaný jednosměrnou energií, tak zaměnitelnou. Moc mě nezajímají, ale oplácejí mi to moc pěkně: neobjevuji se vůbec v jejich zorném poli, jak kdesi správně napsala Virginie Despentes. Ale stejně jako já si spravedlivě odpykávají doživotní trest v těle, které časem povadne; teď ho ještě zdobí kérkami. Obrázky na stěnách cely odsouzených na smrt. Aby tu hrůzu přežili, mají na uších sluchátka, bez periferního vidění, asi i bez periferního vědomí. Existence nastavená na standby režim, ve kterém buší pravidelné beaty a hluky, nahrazující hlad po ryzích podnětech a individuální struktuře. A mezi nima my, seniorní bloudiči, brblanci, falzifikáty původně o hodně zřetelnějších, chápej mladších lidí. Našinci zdejší používají digitálně vypiplanou maketu života, co taky jinýho. Doba jako před Gutenbergem, tedy doba obrázková. Přes placaté krabičky posílají veskrze kladné recenze na sebe sama jiným recenzentům, kteří zpětně posílají v odpovědích kladné recenze zobrazeného, ale taky především sebe sama. Popřípadě hnůj z písmen po anglicku odoperovaných z kdysi českých slov.

Zrcadla plná čipů, co se vzájemně vyrušují tak mohutně, že leckoho přesvědčí, že to všechno opravdu někam vede.

Město skoro neslyšně vrnělo, bližšího zvuku zřejmě v píšťalách nemaje. Smrsklej penis, napadá mě. Chvilku dumám, co do toho kolem přidám, nebo co mi to vezme. Ať už to kolem znamená cokoliv, rozhlížím se aspoň po nějaké malé skutečné skutečnosti. Chtělo by to tabletu Triera nebo Jarmusche, jejich filmy by dodali rytmus i téhle mdlé mlze. Napadne mě, že někdy vyjde člověk ven a všechno kolem vypadá jako nějaký zvláštní druh zranění. Čtrvrť Třebeš byla prázdná a zároveň plná lidí. Budoucnost vypadala, že už je tady, ale jen se nějak nerovnoměrně distribuovala. U stolu na zahrádce pod stromem seděli tři chlápci. Stará směs něčeho z minula, skoro ničeho z teď.

 

Případnou aktuální emoci nepustila na jejich duhovky a čočky spousta minulých proher, vcelku nezajímavých remíz a stovky metrů nikdy nevyvolaných filmových pásů s nezobrazenými sny, nebo aspoň s vlastními malými bijáky, kdy se ještě jakž takž střílelo, nebo šukalo. Díry v duši se snažili ti chlapíci lepit nějakými vnějšími událostmi. Jenže ty byly tak řídké a odlehlé, že sem ke Kocourovi nemohly zabloudit. Lepidlo je vteřinové. Záležitosti zůstávaly jen zahlédnuté a ostatními jen orientačně trpěné.

 

Šel jsem se ještě projít. Padlo mi do mysli, že lidé nějak asi věří, že nejsou úplně stejní, zkrátka přeceňují pestrost biologie a genetiky, možná i sociálních vazeb, výchovy a podobných geometrií, které se z pohledu boha, nebo nějakého podobně vybaveného hlídače, nakonec jeví jako blbý odstín hnědé, či šedé. To, co většina z nás pěstuje jako individualitu, je jen narcismus malých rozdílů. Tak to kdysi dobře trefil Freud. Najednou mě napadlo, že už mám svůj věk. Že musím třídit. Strašně mi přibylo minulosti a budoucnosti je stále míň. Dochází mi, že dvě třetiny života jsem tak trochu přeťápnul s onanií.

 

Na nepříliš barevné ulici jsem se uklidnil a s divnou radostí jsem potkával lidi, se kterými jsem si mohl v klidu nic neříct. A znovu jsem potkával holky v květu, s dlouhými vlasy, co nosí teď všechny, jako by se spikly s krásou, ale i kluky s tepláky mezi koleny. Nesli se ulicí jak plovoucí produkty nějaké universální 3D tiskárny. Ve výšce metr a něco se vznášely vzduchem jejich mobilní miniroboti, avataři, držení pohyblivým ramenem svých živých podstavců. S někým se stále spojovali. Lépe řečeno s něčím. Držáci byli ochotni a vlastně už i nuceni je nosit. Podržet. Jak stará kurva, která už nic jiného neumí. Třímat v dlani ty němé sluhy řídké reality třetího druhu, Alenky v říši za displejem, řekl by asi Xindl X.

Skoro všichni jsou tetovaní. Myslím na to, jestli je to jejich strach, že něco zastaví, než to do nich vrazí. Spíš možná snaha zakřičet cokoliv staženým hrtánkem, nebo i nic neřešící boj identických. Když už nejsem tvůrcem obrazů, budu jejich nositelem­? Nejsem-li malířem, budu aspoň plátnem. Marně bys hledal mimodějce, který se, nemaje mobil, zkouší napojit na svou vlastní síť. Zkrátka na sebe, což je riskantní a hloubka náhle vzniklé červí díry je příliš veliká. Většina radši hledá na malých displejích svých externích nervových soustav výpisky, rešerše a výcucy z obsahů okolního světa. Ten se mezitím choulí v jakési úsporné komiksové verzi už roky někde na Instagramu, v hale plné zapomenutelných píčovin.

 

Vracím se ke Kocourovi, na zahrádku mělkého parťáctví, bezotázkového piva, zkrocených pochybností, často dávno internovaných do táborů pro obtížné provokatéry, a jakési samozřejmé tupé danosti. Matně hledající změnu, krutě odmítající možnost, že případná změna jsme jen my sami.

Už jsou tady.

Nazdar kluci! (Radek Pastrňák a Mám jednu ruku dlouhou?). Všichni jsme na tom stejně. Léta studií, devadesátky plné snadného, rychlého medu a sladkých šťáv. Kdysi šťastné roky, jediné, kdy budoucnost hučela neurčitě jako hřad včelích úlů. Kdy bylo všechno možné. Třeba se probudit po tahu v jiném městě. Vyspat se s holkou bez křestního jména. Hrát na zastávce na kytary a dívat se, jak ospalí Hradečané jedou prvním spojem do práce. Dospěli jsme a nezávisle na sobě už jsme zjistili, že profesní život je jen předlouhým dohoříváním. Možná právě proto ta stará přátelství často nepřežijí vstup do „velkého“ života a pak se ti bardi začnou vyhýbat setkání, aby se nemuseli měřit se svědky svých zklamaných nadějí, svého vlastního rozmělnění. Tohle je výjimka. Veselá návštěva zubaře, napadá mě, ale dáme to, protože jsme se ještě úplně neposrali. Pořád máme ze sebe radost.

 

Proti mně sedí Mára. Architekt, chartista, písmák, kreslíř a fanatický čteč. Má pořád něco z masa devadesátek. Lehké pohrdání a blahosklonnost, pro kterou byste vraždili. Na tváři má zavěšenou jakousi nahnědlou kuklu pobavenosti, podezřelé samozřejmosti a koutky úst občas vytahuje nahoru oponu, za kterou se perou jím podplacení inspicienti s hořkou nedoceněností, depresí a dny vyplněnými chlastem. Pod funkčním trikem se mu dme břicho, které mu to dávno všechno dovolilo.  Lehkým tónem právě řeší Damiena Hirsta, stejně jako se s úsměvem netají, že už mu moc nestojí.  Má v obličeji trvale nastavený filtr Photoshopu, který by každý zaznamenatel volil v kterémkoliv divadelním klubu v zemi kolem druhý ráno. Ti druhořadí stárnoucí herci, kteří tou popůlnoční manýrou dávají najevo, že TAM stejně patří. A daleko víc než ti, co tam už jsou. Mára volí většinou hlubší tón, jakože – chlapci, už to tak nějak všechno dávno víme. Pod bradou má ještě jednu a na ní postává šedivé strniště, které je liberálně zastřihované nejdražším strojkem od Rohnsona. Každý den ráno v osm. Mám na chvilku nutkání ho přestavět, přesochat do podoby toho báječného blázna z doby před třiceti lety. Kdy burácel jeho smích po hradeckých hospodách, kdy sériově píchal holky ve svém ateliéru, pak je vyhodil a nad ránem po láhvi Tullamorky nakreslil věci, na které se dá koukat i dnes. Někde to tam pořád má, jen je to po mnoha operacích, náhradách a transplantacích na klinice času. Vystavuje od určité chvíle účet světu, který ne, že na něj sere, ale on si ho vlastně ani pořádně nevšiml.

Tak povídám: „Ty, když mluvíš, tak se přitom pořád jako pozoruješ…“ a Mára praví: „Je to tak, pět procent pro sebe, aby to nebylo jenom chytrý, ale i hezký.“ Řvu na něj, celkem zbytečně impulsivně, řvu ale ve skutečnosti na jeho mladou verzi: „Svět musíš odhalovat, nabízet kurva dobrý věci, když už jsi ten architekt. Na něj čumět musíš přímo, ne přes roušku oduševnělosti, on je pak strašně rozmělněnej. “

 

Pak je tu vlevo Radim, vytáhlý čahoun s černými brýlemi, s hrubou intelektuální obroučkou, spoustou nasbíraných titulů, celkově vyznívající jak ten frajer od Applu, který nebýt slinivky, ještě by určitě něco. Neurochirurg, bloger a bývalý bluesman. Kytaru nevzal do ruky dvacet let, ale to mu nebrání vyříkat si to hezky od plic s každým Satrianim, který ji má v prackách každý den   a který s tím na rozdíl od něj nikdy nepřestal. Ničím nepodložená dávno shořelá hudební autorita. Arbitr, který v sobě už před lety konečně zabil něco, co už bylo stejně mrtvé. Vertikálně prodloužená verze Woody Allena. Tvor, kterýho když pohladíte, nebo uhodíte, obojí vnímá tak nějak bolestně, ale zároveň jakoby nic. Ruce a nohy dlouze tenké tak, že je u stolu opakovaně sestavuje jak skládací metr. Málo mluví o tom, že je skvělý doktor. Takové Nabarvené ptáče, které bloudí krajinou po kdysi jurodivé bitvě. Bude se habilitovat, ale nevím, jestli mu to U kocoura přijde vhod. A jestli je to dost. Zpod rukávů trička s nápisem Nirvana mu vyčuhují paže jako staré zahozené obušky. Na zadních stranách z nich sestupuje kůže, visící jak baldachýnky opony v nějakém dětském divadle. V očích ona prastará kombinace sebejistoty, strachu a děsu ze stáří. Občas vyndá z kapsy mobil a pak ho tam zas vrátí.

 

No a napravo je Pavel. Nedostudovaný žurnalista, psycholog, poloautor, co mu kdysi vyšly tři povídky v Tvaru, v době, která je dávno někde v zemi nepravděpodobnosti. Pohlcovač všeho, vyzbrojen jadernou ironií, nadhledem pod bodem ponoru, jenž dokáže bojištěm projet vždycky bez zranění. Metabolický syndrom, pot na čele a pozorovatel života jen přes periskop své bachraté ponorky. Čočka je natočena vždy jen jeho směrem. Jím nezaměřená území buď vůbec nejsou, nebo mají povahu nudné mongolské stepi. Košile se mu dole dme pod tlakem dvou knoflíků. Náramek z Tibetu praská ve švech na tlustém zápěstí. Kotva hozená do dávno vyschlého moře.  Na čele a na horním rtu se mu perlí kousky vody jako jikry smrti.

 

A pak jsem tu já. Nepřináším nic moc ze starých časů. Poutník, který se ztratil a vrátil. Nic víc. Nic míň. Dívají se na mě a já dobře vím, že vidí něco, co já vidět nechci. Nemůžu. Radek neseje, tudíž už ani nesklízí, napadne mě jenom. Jen občas hraje na klávesy a kytaru. Doma. Myslím přitom, bůhví proč, na svůj nedávný rozhovor s Vlastou Redlem za pódiem ve strakonickým letním kině.

„A není náhodou hudba úplně všecko, Vlasto?“

„Seš hodně blízko, Radku. Tuhle jsem poslouchal, jak si povídají lidi u nás v hospodě a najednou jsem slyšel všechno, melodii, rytmus, tempo, barvy a tóny.“  

„To už dělal tvůj kolega Janáček.“

„Předřečový zdroje, no," zasměje se zamyšleně.

  

Mára si obřadně utře ubrouskem koutky zanesené tukem z žebírek, pak se nadechne a praví: „V tom šikmým domě v Práglu byla výstava Kaplickýho. To je, kamarádi, bomba. Byl to genius. Ten kluk Klausů to cejtil, proto mluvil o řetězech, kterýma se připoutá, teď už nevím k čemu. Cejtil jak moc ho to ten kluk přesahuje. Jezdily by tam miliony lidí, do Prahy, ne na hipsterskou a hysterickou náplavku, ani na Starý Město. Heda chce udělat vilu Wericha, tam taky nikdo nepojede, leda snobové z Pen klubu, ale Japonci si to stejně udělaj i na Můstku u těch ruskejch hovad. Byla by to přitom vlastně s ohledem na charakter tý věci naprosto geniální záležitost. Jenže toho se ti sráči bojej. Něco, co by zbylo a mělo mrd.  Jejich uvažování je vázáno časovým koeficientem – Teď. Slyšel jsi, jak hraje Gary Clarc junior? Esence bluesovýho vidění světa. On totiž vůbec neví, jak je skvělej. Adam v muzikantským ráji. Netvoří svůj vlastní dokument, jako většina ostatních. Je prostě oslněnej sluncem kytary. A docela se diví, že ho poslouchají davy. To překvapení je zásadní. Takhle byl v šoku třeba Cobain. Co na tom sakra máte, děcka??? Nebo ta tvoje fotka nad piánem, ta kurva od Saudka. Dobrej fotograf udělá za život sedm dobrejch fotek. To se ví. Taky fotím, ale ani na jedný fotce nemám ženskou. Nebudu fotit černou hmotu. Ale von to udělal. Dolls se to jmenuje, ta uhrančivost a ničivost v očích tý panenky, kdy nikdo neví, kdo je hračka a kdo vražedkyně duše. Taky ho zajímaj věci, který něco skrývají; já to dávám do svejch baráků, a proto je nechtěj. Jo a kluci, viděl jsem dokument, jak kropící vozy smývají do kanálů květiny po pohřbu Vysockýho. Ty chlapi u toho normálně kouřej a asi rozebíraj svý starý. Silný. Zvlášť v době, kdy jazykem se stal obraz. Lidi neviděj, lidi chtěj bejt překvapený. Nic víc. Jako když mravenci vykoušou vařenýho raka, pokud teda znáte Sylvii Richterovou…“ zhluboka vydechne a zakousne se do zbytku oschlýho chleba.

 

Mezitím si prohlížím osazenstvo hospody. Samozřejmě spíš holky, nebo ženský. Trochu mi dá zabrat, než ty pojmy rozliším. Fakt jsou dva. Ty mladý bojovnice se najednou představujou jako členky nějakého nově objevenýho kmene z Indonésie, roušky, bederní taky, elastický věci, polonabídnutý žlázy, korále, napíchlý uši a nosy, černou barvou natřený oblasti pod očima na znamení ovulace, ať už je nebo není. Jinými slovy, bez barvy vajíčka na prasknutí nevyjdou z baráku. Kraslice, mihne se mi. Ty starší si taky formálně lehce pod víčkama potemní, obočí radši stvrdí linkou, neformálně utrácejí za nehty, vlasy, svěšená kůže na bradě utěšeně pracuje spíš se vzpomínkami. Ale koukej, ještě mi úplně nevisí prsa. A mám pořád černý elastický džíny.

Americký lékař Larry Dossey zavedl termín nemoc času, time sickness, napadne mě.

 

„Kluci nedávno jsem byl na jednom katastrálním úřadu, barák jako kráva, těsně před zavíračkou a pršelo, to si pamatuju,“ najednou vzrušeně gestikuluje Pavel. „Bylo to tam úplně prázdný, dlouhý chodby, mraky dveří. Znepokojivý, jak najednou úplně nevíte, kde je východ. Jiná realita, divnej smysl, prostě hrůza! Utíkal jsem do první hospody, ty vole!“ otře si čelo a olízne suché rty.

„Liminální místa jsou vlastně tím, co antropolog Augé nazval nemísty. Prostory, který nelze definovat skrze vztahy, historii ani identitu, svět na ně jako by zapomněl. Typicky prázdný hotelový chodby, jak to znáš z Osvícení, kde to před padesáti dal Kubrick s Nicholsonem bravurně. Dnes kluci z generace zet dělají filmy o Backrooms. V podstatě pořád to samý,“ ukončí svůj výstup Radim a lehce a jakoby znuděně se ukloní. Poočku se ale zase podívá na mobil.

„A ty jdi taky do prdele!“ plácne ho zvesela Pavel do zad.

 

 Slova se ujímá Radim. Nakousne feferonku a jakoby vyčítavě ji hodí do popelníku. Ale zapálí si a utajeně škytne. Ne ven, ale dolů do břicha s rukou před obličejem. Ale taky tak, abychom to všichni slyšeli. Slušnost s bohorovností. Hnusná kombinace. Krk má vytvarovaný jako skalnatý útvar, kývače jsou vystouplé jako zajišťovací lana. Ohryzek dopředu. Tváře vyřezané, až horolezecky. Nežere. Asi i běhá. Nešuká. Ale kontroluje telefon.

 

„Vysocký byl alkoholik, prcálista a feťák, plující na vlně bezpečnýho komentátora. Rebel s pojištěním. Dnes legenda. Ale jak pravil kdysi Zábrana, po pár desítkách let se i hovno stane legendou. Ale nemám jistotu, že to tak všichni i mají. Existuje tzv. Dunbarovo číslo, to je chlapci 150, a to je množství lidí, s nimiž jeden člověk dokáže udržet kontakt. Já mám zoufalý pocit, že žiju náhradní život tak s třináctkou. Otvírám lebky a tam je pořád ten samej mozek. Chci něco přímočarýho, kontaktního a jasnýho. Tělo, ale ne na operačním sále, ne na ulici, ale u sebe. Hmatat ho. Tělo je poslední bezprostředností, již jsme doposud neovládli, jak píše v povídkách Šindelka nebo Denemarková. Takový tělo mě dokáže polekat. Já už sám sebe polekat nedokážu a to je, pánové, úvod do smrti. Zkoušel jsem i v něco uvěřit. Jenže jedinej, kdo mě ukázal Pannu Marii v celé své obyčejnosti, byl Krobot v Díře u Hanušovic.“ Mára otráveně vzdychne a zdvihne obočí, jako by z něho stavěl stan.

A tak spustím: „Máro, a jak ti je, když na těch svejch blbejch vernisážích po šesti slivovicích křičíš: vy nejste mnou!“ Zasměju se jedovatě do jakoby omluvného šklebu, abych trochu přestřelil, ale hlavně ho umlčel, mozkomora.

  

Pavel se zatváří tak, že bude mír a konečně zazní Názor. Všichni to pochopí, protože obřadně skládá ubrousek rezatý od oleje na stůl před sebe. Doteď to bylo fňukání, píše nadutou tváří. Nakloní hlavu a spustí: „I na pohledném místě najdeme jenom to, co si tam přineseme. Roky jsem vozil neklid. Teď je ze mě, pánové, kámen v řece. Kolem mě to teče, ale já nemusím nutně téct taky,“ a odříhne na znamení, že zazněl axiom.

„To je ale Formánek!“ vykřiknu jako detektiv, co právě našel daktylku. Jenom ale v první půlce té věty, konec byl spíš ztichlý studem z chlubení a poučování.

„Jistě. Ale to neznamená, že si to nemyslím taky. Začal jsem milovat ticho. V něm je všechno. Zajel jsem si pro to do Thajska. S tebou, ty blbče, mimochodem. Takový to ticho, že mám pocit, jako by se bortily i kostičky ve středním uchu a prořezávaly se bubínkem ven, jako když nožem proříznete plátno. Vy se tady stylizujete a převypravujete věci. Zahýbaj vám ženský, máte pocit, že máte malý péra a že jste starý a už nic nestihnete. Nejvíc vás ale děsí, že to stihnete, ale stejně to nebude stát za nic. Já jsem třeba těďkon četl Vráťu Brabence. S Mejlou prej změnili dějiny. Ten chlap ale vůbec neví, co je jako sám o sobě!“

 

Pavel měl najednou v sobě takovou napjatou vláčnost, jako když křeč polevuje po lécích. Jako když v mariáši chcete uhrát sedmu, ale nemáte ji. Kletba, kterou si každý ráno hodíte na záda jako batožinu, bez který nemůžete ven. U něho i malinká smrt neřve, spíš tenounce zapíská jako mol. Přiznal se, že i lhal, vydíral a vůbec, ale že se nakonec rozbrečel u Nedvědů. To Jirous rozbíjel samotu myslících lidí, napadá mě. Svou šílenou radostí z žití. A taky citát Freda Lukse – uvolněte se, je to pravděpodobně to nejlepší, čím můžete přispět k záchraně světa. Ale mlčím. Špitnu při dalším pivu jenom, že kardinál Duka požehnal stíhačce a že je dobrý si přečíst   Kahudu.

Pavel okamžitě reaguje. Bůh a ta firma, co na něm dva tisíce let vydělává, to je jeho letité téma.

„Tak jo, kluci, co si myslíte o Bohu? O tom na nebesích, nebo o tom, co máte v tý svý blbý lebce, to je fuk!“

Všichni povzdychnou. Překážková dráha, tisíckrát běžená. Plná děravých překážek ze starýho proutí. 

  

Začne Mára.

„Bůh je teď nejspíš chytrej telefon, jak píše Hůlová. Ale dobře tedy. Víš, co řekl svatý Augustin? Pokud jsi pochopil, kde je Bůh, pak to není on. A já si myslím, že to platí i o lidech!“ Zahrádkou najednou zahřmí hluboký a podzemní chraplavý smích. Daný situací a průduškami, které semlely statisíce cigaret. Panebože, to je ten smích, když jsme kdysi všichni pařili s Redlem v klubu Lucie a divadelním klubu, vyskočí mi na displeji paměť někde za čelní kostí. Cizí země, věci jsou tam jinak, já vím.

„Aristoteles tvrdil, že Bůh je myšlení, myslící sebe samo,“ utrousí Radim a asi podesátý se podívá na mobil, který, co jsme tady, nevydal žádný zvuk. Mára se napije a s výrazem unaveného stoika pokračuje.

„Ostatně otázka na Boha je úplně špatně položená. Vynucuje si odpověď, i když sama nedává moc smysl. Lidi mají tři základní hlady, teda hlad po uznání druhými, hlad po podnětech a hlad po struktuře. No, a právě potřeba nějaký struktury vedla nás, tedy vyšší savce k tomu, aby nám to v té kebuli, kde jsou ještě například zuby navíc po předchůdcích, co běhali ještě po čtyřech, aby nám to dávalo nějakej smysl, jinými slovy, aby ta obora, po který lítáme, měla nějakýho správce a majitele. Víte, co se ptal Einstein? Jestli Bůh měl vůbec na výběr. A já tvrdím, že pokud ne, tak je tedy ten týpek úplně navíc! A už vůbec nevěřím, že takovou figuru potřebujou mít hlavonožci, delfíni, nebo psi!“

 

Pokračuje Radim.

„V mozku to není, to je tupá šedá mičuda, která kope jenom za nás. Já ji mám na sále v ruce živou a Radek mrtvou. Pořád stejný, volové. Hmota. Mluví se pořád o dokonalosti toho, co vytvořil. Pak je to fušér a lempl. Nosíme v sobě a na sobě víc cizích buněk, než máme těch vlastních. Zvuky do sebe pouštíme ze strany hlavy dírama ze škaredých chrupavek a pak ho modulujeme v docela úzkým pásmu třema kostičkama do nějaký podoby. Pak stejně ohluchneme. Obrazy do nás jdou koulema v lebce, kde je fyzika na úrovni Newtona. Nakonec před ně nacpeme tlustý skla, abychom se vůbec vychcali. Genom máme menší, než červi nebo ječmen. A postupně všechna tekutina mezi buňkama vyschne, klouby jdou do prdele, vypadaj zuby, přestaneme souložit, a nakonec netrefíme domů. Řeknu vám, tak na takovej výrobek bych fakt nebyl moc pyšnej!“

Nechce se mi.

„Já mám pocit, že je něco špatně, když někoho takovýho začnu potřebovat. Možná mě to nakonec všechno díky tomu něčemu začne dávat smysl. Jenže si pořád myslím, že v dějinách lidstva vznikly ty nejlepší věci právě proto, že těch pár bláznů žádnej kloudnej smysl nemělo. Tak ho udělali. Třeba muziku. A třeba to udělali právě z milosti Boží. Dál jsem se nedostal.“

Pavel se směje a polyká maso: „Jste pitomci, něco musí bejt.“ Dívám se na něj překvapeně a fakt si ale taky myslím, že Bůh není vůbec dobrej scénarista.  A neumí se radovat.

U stolu vyroste ze země paní Lída. Černooká indiánka v letech. Havraní vlasy lesklé barvením, na bocích symetrické váčky, celá v tmavém módu. Musela to být dřív krásná ženská. Ví to a v každé chvíli ty staré, zapomenuté příběhy zveřejňuje vlněním teď už nepevného zadku, žoviální přisprostlostí a jakýmsi neženským kumpánstvím.

„Tak popojedem, chuligáni!“ mrkne přešitým černě nabarveným víčkem. Radost pod něj pohledět. V ruce má věnec piv a jídelní lístek, protože pochopila, že Pavel se U kocoura pokouší spáchat sebevraždu přežráním. Nebude ještě noblesní Květa Fialová. Ještě ne, protože ještě řinčí atrapami zbraní. Ještě je Cardinálová a my Fanfáni Tulipáni. Stará hra, ale v jejím výrazu je patrné porozumění situaci. Prohlédla stůl čtyř aspirantů na lůzry. Každá takováhle číšnice je něco mezi šamanem a transcendentním psychoanalytikem.Nebo andělem? Co už.

 

Mára jakoby omluvně pouští slova dolů pod hranu stolu. Mluví o tom, že se kdysi jedinkrát pořádně zamiloval, že mezi jejich dušema nebyla žádná mezera, že čte Sylwii Chutnikovou – Kapesní atlas žen, že láska je často jen selfitida v tekuté omáčce, kterou tě krmí nějaká ženská po lžičkách. Že není šťastný s tou svou. Ale že nemá sílu s ní ani žít, ani ji poslat do prdele. Tak čte a trochu chlastá.

 

Sám sebe překvapím vlastním hlasem: „Já nevím, co je láska, kluci. Jednou jsem o ni asi zavadil. Jenže se to posralo. A po ní jsem najednou neměl žádnej vlastní život. Ani ten starej, ani ten novej. Vznikal nějakej další, dost poškozenej, rostl si sám, bez ohledu na mě, tak nějak s ničím a s nikým moc nepočítal. Divnej druh, ne nepodobnej Cizincovi od Camuse. Teď už je to lepší, ale ne o moc, takovej jako koktejl naučenýho a odkoukanýho, často z těch vztahů nemám žádnej kloudnej pocit. Zkouším se s ženskýma spíš kamarádit. To nechtěj. Je to zvláštní, že vám jednou uteče nějaká bytost a všechno se najednou vylidní.  Lásku mám spíš spojenou s dětma. Jenže to dítě, který je můj otisk, výbornej muzikant a mimoděj, kterýho jsem naučil hrát a kterýmu jsem chtěl všechny svoje důležitý věci předat, se mnou teď nemluví. Jsme stejný, tak jsme se před pár lety do sebe dost ostře zakousli. Strašně mi chybí. Použil jsem sílu, což bylo a vždycky bude špatně.“

Kluci mlčí.

Území, které umí natočit beze slov tak leda Lynch, možná Forman a ten je mrtvej.

 

Do ticha pak naštěstí zašumí Pavel:

„Četl jsem toho Kahudu. Velká radost se tím prohlodávat. Chodí, chlapák, trochu bokem. Dělá slovní džungli. Nejde na to přímo, musí to dráždit zdánlivě jen kolemjdoucíma větama a okounějícíma slovama, někdy kvetoucíma, někdy hrubýma jak stará cihla. Zdá se mi, že chce to důležitý, co neumí přímo napsat, donutit, aby se to rozzuřilo a skočilo to přímo do jeho hlavy, nebo při trošce štěstí do hlavy čtenáře. Jiný čerti píšou zase jinak. Hájíček tě nutí dobarvit si ty jeho šedavý jednoduchý obrazy. Pak jsou tady takový ti zbloudilci, co neví jak a co psát. Neví ani proč. Pak je z toho něco jako experiment, poezie v próze a většinou z toho bolí hlava. Jáchym Topol je hodně blízko ryzosti. Koukolík říká, že nejlepší je poslat do hlavy informaci s obrázkem a emocí. Pak si to vezme i gumovej model šedý kůry. Všechno je to ale zprostředkovaný. Psaní o psaní, film o filmu, cover o coveru. Taková Marina Abramovic nabízela v Muzeu moderního umění v New Yorku pohled do očí. Ty vole, stály tam tisícový fronty. Fakt chybí přímej přenos.  Nechápu proč, ale ta moje se venku chová jak jinej člověk a doma se převlíkne do kostýmu krávy a začne sypat monology, který bys nenapsal ani v epileptickým záchvatu. Frajer je Jan Stern, cos o něm dost psal. Výborný knížky, psychoanalytickej genius, řekl bys, a pak najednou po létech všem řekne, že si z nich dělal prdel. Dvojitej mentální Nelson. Jako Hašek. Taky se na nás dívá z hrobu v Lipnici a řehtá se. Dvojitě až trojitě.“ Zhluboka se napije a rozepne si kalhoty.

 

„Já zas myslím, že lidi jsou jako kvantový objekty,“ zařve Mára a napije se zhluboka z Radimova půllitru. Amit Goswani tvrdí, že v kvantový fyzice nejsou objekty přesně určenými věcmi, ale jsou to jenom možnosti. Možnosti čeho, jako? Leda to jde chápat jako možnosti pro mý vnímání, že si jako můžu vybrat,“ otře si čelo a zarudlýma očima sleduje Lídu, která se naklání nad stolem. Za výstřihem se jí válí dvě velký těstový hmoty jako na vále. Takhle se nám rozžvýkávaly prezervativy naplněné vodou, kdysi v Litomyšli za školou. A pak prskaly výbuchem, když jsme je shodili z terasy dolů na asfalt. Lidi uskakovali a my měli pocit, že je probouzíme.

 

„A zkusil jsi v tom Peru tu ayahuasku?“ Snad poprvé se Márovi v bělmu zaleskne čepel zvědavosti. „No, to je vlastně jedno. Chtěl jsem jenom říct, že i když nejsme ožralí, nebo plný nějaký liány, nebo šťávy z kaktusu, stejně je to na membránách jako na plátně a my na to čumíme z bůhvíkolikátý řady. Jediný, co fakt funguje napřímo je možná muzika. Ale co k ní říct, nebo napsat. Psát o hudbě je jako tančit o architektuře, to řekl kdysi dnes mrtvej David Bowie. Zkrátka někde v tom zasraným dětství je nějaký iniciační trauma, ťukne se do filmu a on se rozjede. A neskončí. Potřebujem nějakou červí díru přímo k realitě. Prokopat se ven, jak řvali kdysi kluci z Mňágy. Docela dobře to zkoušel Krobot. Díra u Hanušovic je zprávou o magneticky silných vlnách v našich hlavách, nebo duších. Nebo Mazací hlava vod Lynche. Jakej internet, pořád. Jsou jich miliardy. Každej jsme na tom svým netu, přeci. Visíme tam jako algoritmy.“

„Thalamus, hypothalamus, amygdala. Bum a je to. Prej duše…“ rozkašle se smíchem zamotaným do kouře z tenkého doutníku Radim. Před chvílí si ho koupil u baru. U Lídy.

„Taky se chci zeptat co je pravdy na tom, že jsi byl u pitvy Pavla Wonky?“ vyfoukne bělavý oblak a tváří se, jako by se mě ptal, jestli si občas honím péro.

 

Vezmu si slovo. Slova. Proudí, aniž bych moc přemýšlel. Rozhodně nic v přímým přenosu.

„V odpovědi na vaše interpelace, vážení pitomci, uvádím následující – liána tě dostane dolů, do sklepů, který máš jakž takž uklizený. Teď je tady ale žába, ropucha, bufo, která produkuje sliz. Ten se dá vykouřit. Rána jako z děla. Lidi za tím jezdí do Kolumbie. To tě dostane do sklepů, kde uklizeno nemáš, nevíš o nich vůbec nic a napojí tě na to, co tě stvořilo a taky znetvořilo. Dost nebezpečný. Kámoška v tom málem zůstala, teda ne tam, ale na cestě zpátky. Jo a pitvu Pavla Wonky jsem viděl, nedělal jsem ji, byl jsem mladej zobák. Ale viděl jsem ho na tom druhým stole, ve sklepě pod lékařskou fakultou tady v Hradci. Pamatuju si, jak byl hubenej a vousatej, ztrápenej a potlučenej, ale už uklidněnej smrtí. Pak mě ty chlapi v divných kabátech z pitevny vyhnali. A k tý muzice, jestliva jsem fakt za něco vděčnej, tak za to skupinový hraní. Tam nejde tolik o to, co to znamená, nebo jak to funguje. Ty vzájemný pohledy muzikantů, když to funguje… Bůhví, co se tam odehrává, nebo kdo na to všechno dohlíží. Je to lepší než sex. Je to událost. Navíc mám pocit, že něčemu navzdory a možná ďáblu vstříc, případně na protest.“

Ale mně se chce vlastně říct něco jinýho.

„Jakejsi Jeremy Bullmore napsal, že lidi si uchovávají v hlavách informace podobnou metodou, jakou staví ptáci svá hnízda. Sbírají nejrůznější klacíky a undrholty odsud i odjinud nahodilým způsobem a bez jakékoliv zákonitosti. Žene je akorát touha po pokračování a po jakés takés rovnováze. Klacky, který přečuhujou, se vyřadí a hnízdečko se doplní něčím vhodnějším.“ Polknu teplý pivo.

 

„Z prostorového hlediska je ženský klín slepá ulička. Nikam nevede,“ řehtá se na celé kolo Mára, plný tekuté radosti.

Pavel krkne a udělá to nevím jak, ale je to vždycky, jako když na nějaký rodinný sešlosti chce pantáta něco říct a poklepe hlasitě dezertní vidličkou na skleničku.

„Havel kdysi definoval stav české lužiny jako území blbé nálady. Já ji mám taky a domnívám se, že většina mrtvol poháněných vzduchem kolem mě taky. Byť samozřejmě vím, že líp jsme se ještě neměli, všeho je dost a kluci od pušek je maj ve skladu v klidu naolejovaný a vojna hned tak určitě nebude. Muslimové kolonizují, ale to se dalo čekat. Stačí si projít skripta o demografii, sociologii, pohybu národů v minulosti a suchu. Alláh je mi svědkem.“

 

Mára se na Pavla pootočí: “Hele s tou blbou náladou sem teďkonc něco čet. Tak to odcituju, bo mám paměť jako slon. Jeden z mechanismů, který se v přírodě vskutku uplatňují je, že když je něčeho moc, klesá vůči tomu citlivost a naopak. Z etologickýho pohledu se zdá, že chování je jakousi hierarchickou strukturou akční program, který se spouští jako odpověď na podněty z vnějšího světa. A akční programy jsou obživné, reprodukční, teritoriální, obranné a bůhví ještě jaké. Konrad Lorenz dokazoval, že ty akční programy se živěj samy od sebe a mají pořád připravenost se uplatnit. Motivace, toť jediná věc, pánové, která nás ve skutečnosti dělí od robotů a umělé inteligence. No a když se podněty nedostavují, což je pohříchu právě teď, kdy se v podstatě nic neděje a novinama si můžeš leda tak vytřít prdel a televizi použít jako dekoraci místo akvária, tak je člověk neboli jeho akční programy začnou hledat. Tomu se říká apetenční chování, čulibrci. Čím je motivace větší, a vona je čím dál větší, protože roste úměrně s časem, po který nebyly akční programy uplatněny, stačí na to, aby se program rozběhl, úplně chabá kravina, což je eufemismus pro píčovinu. Lorenz dokonce dokázal, že nedostaví-li se podnět vůbec, dojde k chodu naprázdno, tj. Leerlauf se spustí i bez podnětu. Když budeme o blbé náladě uvažovat v tomhle smyslu, můžeme ji nakonec považovat za paradoxní reakci na nedostatek problémů. Stane se z toho životní postoj a ten se šíří jako epidemie. Blbá nálada z nudy, jak jednoduchý!“ Pavel vyplázne jazyk a olízne pěnu z brady, která mu tam během projevu Máry visela jako polomrtvá ústřice.

„Tos zrovna ty čet jako kde?!“ Koktejl z hrané lhostejnosti, špetky pohrdání a kostky ledu ze žárlivosti. Vše v produkci Radima.

„To je Cyril Höschl,“ jde s pravdou ven.

„To by byl prezident!“ vzdychnu. V duchu si představím ty desítky minut, co jsem ho měl na Vinohradské v radiu jenom pro sebe. Napadne mě taky, že jsem nikdy neměl moc rád chlapy se zlatým pečetním prstenem velikosti kaštanu na malíku.

„Lidi nechtěj chytrý Židy. Chtěj burany, maj pak pocit, že se dívaj na sebe, ale v saku s ochrankou a královským pajdáním před hradní stráží. Takže jsou sice blbí, ale důležitý. Českej patent jako Becherovka,“ řekne při zapalování cigára Radim. Vyfoukne kouř z pod dolního rtu kolmo nahoru jako znamení nadhledu.

„Viděli jste Mládí? Bavilo mě to víc než Trier,“ zkouším měnit téma.

„Di do prdele. Sorentino je jak mladej Svěrák. To jsou šalebný obrazy a kamera na balonu. A je to celý hodný. Hodnej film, blbej film, to si pamatuj. Tarkovskej v tom má tíseň, že ji nedoženou všechny hry o trůny ani spidermani. Já koukám na Scheldona Coopera. Usínám a řehtám se. Protože mám taky Aspergera!“, říká vpodstatě pravdu Pavel.

„To nemáš, leda nějakou ukecanou formu,“ směju se.

„A co šukání?“ hlesne Radim a uškytne, aby to nemělo zase nějakej bůhvíjakej význam. Mobil má teď v kapse.

Pavel dí: „Všechno jsme probrali. Nedávno jsem smýšlel Arnošta Lustiga a jeho řeči o jeho iniciačním sexu v Terezíně. Víš, co ten frajer napsal? Že když sundal tý holce kalhotky, tak pochopil, že její klín nemůže být tak sladký jako ta bílá hedvábná tkanina nad ním. Ty vole, tam je všechno!“.

„Všechno je i v tom, že spokojeně žvýkáme fascinovaně hledíce na predátory, kteří o nás rozhodují a baví nás biatlon. Schíza!“ Už nevím, kdo z nás to řekl.

 

Slova se ujímá zase Pavel.

„Je třináct věcí, které psychicky silný jedinec v téhle polívkově tekuté fobii uzná, hoši já jsem v prdeli. selhávám totiž v sedmi z nich. Navíc stárnu. Ale nezapomínejme třeba na Jeana Michala Basquita… co jsem udělal já kurva do dvaceti sedmi? No nic. Udělal jsem školy, onanoval a objevoval holky, zatímco ty kluci dělali dost světoborný věci. Teď je bude dělat AI, přičemž nikomu nedochází, že z pohledu NEJÁ a JEDNOTY, což říkám s velkejma písmenama pánové, tak z tohohle pohledu jsme její umělá inteligence my. A my teď uděláme klon. To je přece blázinec. A na to dojedem, bez ohledu na to, že ty Bártovy kritéria už jsme dávno přeplnili. Jako civilizace jsme něco jako velký trapný finále Ein Kessel Buntes. Auf vídrzéén.“

 

 

Mám to rád. Tahle intelektuální prdlá partička se přes svoje pěstěné neurózy a vnitřní nedoplněnosti díky pivu a přítmí nicneříkající hospody a vypadnutí z rytmu dostala do jakéhosi vegetativního moudrého stavu. Koukáme na sebe s radostí, spojivky protkané rudými nitěmi, kašleme, krkáme, jsme kvantovou možností, která je teď právě docela příjemná. Žít se musí očima, tak koukáme, co kdo na co. Koukáme servírce na zadek už tak, aby to nepřehlídla. Otočí otráveně hlavou, ale za výčepem si uhladí stehna a oběma rukama pročísne vlasy. Signály starý tisíce let. Tenhle biják zná nazpaměť. Vyloudí úsměv. Profesionální model s pár zrnky soucitu. Ale zavlní se. Trocha role. Doma bude za nasranou blbku, ale to už nebude náš problém. Teď byla ta kocouří chvíle starých kamarádů, kdy detail, obrázek či skřek mají najednou daleko větší význam než podstata čehokoliv, natož nějaké informace. Vydáváme se za něco, co už nejsme. Ve skutečnosti jsme teď jako nějakej neužitečnej mořskej tvor o čtyřech ramenech, co polyká přebytečnej plankton. Nic víc.

 

Tlemíme se. Přestali jsme si ho měřit a máme z toho radost.  Odpočinek po čtyřnásobným mentálním homosexuálním styku. Energie se tváří, že páchá sebevraždu. Sídliště kolem bliká do tmy z bublin stovek samotářů trochu nesvých, trochu pyšných a trochu sebelítostivých. Namícháš-li to v dobrým poměru, dostaneš vztek nebo splín. Prohrané války z opotřebování zbraní. Holky si ráno zase namalují černý linky pod oči na znamení příští nebo bývalé ovulace, dělaly to tak miliony let jejich savčí předchůdkyně. Tahle chvíle není zanesena do systému,

Pak jdeme každý po svém. Po cestě mám přímý přenos filmů o nás samotných. Černobílý biják. Silný jako něco od Svátka. Trochu lhát, trochu přehánět, oparně naříznout nějaký svoje bezpečný místo, nechat to zatéct a pak hrdinsky zachrčet, že ne, že to nic není. Tyhle vyčůraný techniky sráčů obecných strašpytlových jsou pořád stejný. Ptám se sám sebe, kolikrát jsem to takhle přehrál s představou, že právě v mým podání to tentokrát bude úplně jiný. Krabím tempem si to valím domů. Uvědomím si, že jsme si zase hráli na to, že máme rezervy. A ptám se sám sebe, co to vlastně znamená být naživu, jak se ptá ve svých hrách Mark Ravenhill.

 

Znakem digitalizovaného světa je netrpělivost se světem vně počítačů, protože si ho nelze vyklikat do jakékoliv potřebné polohy. Papírek s myšlenkou Zygmunta Baumana letí ráno do koše v koupelně. Vyhodím tam i střepy včerejška. Dobrý to bylo.

 

Jedu do práce. Pitevna je ještě prázdná a vypadá veliká a lesklá jako stará dutá pravoslavná kaple. Mám energii tak akorát na pomalý pohyb. Den přede mnou. Někde jsem četl, že 90 procent rozhodnutí je pudových. Emoce se válí v teráriu amygdaly a nechce se jim ven. Bytosti kolem se u kafe zabývají simulací životních trablů a ostatní zoufale málo prosí o výklad. Drama nikde.

No, co už.

 

 

Čerepková, Turnová a Peru

 

Vladímíra Čerepková. Objevil jsem ji pozdě. Hltal jsem kdysi na Portě Mirka Kováříka, když do ztichlého Lochotína vystřeloval verše Václava Hraběte. To byl pro mě guru starého světa, Violy a pražského poetického podsvětí. Poctivá radost z dobrýho myšlení a krásnýho mluvení. A pak se mi odněkud objevila. Začal jsem číst její básně, vytažené krvavou jehlou vlastního sebetrápení, s vlastnostmi kostní dřeně. Zrozená do defektní rodiny, prošla děcáky, pasťáky. Pak seděla v černém svetru ve Viole a byla vším, co dělala, skutečně prokletou, autentickou. Chlapi ji milovali, holky chtěly být jako ona. Hrabě byl tehdy až ten druhý. Landovský, když se ho ptali před smrtí, utrousil jenom: „Jo, Čerepice, tu jsem myslím taky píchal.“ Ďáblice nikoliv z donucení, ale z životní nutnosti. Poezie byla jejím krevním oběhem. Toulala se noční Prahou se zpěvačkou Evou Olmerovou a rozhodně se obě nešetřily. Milovala Ginsberga, se kterým propařila léto 1965 v Praze. Jako by ten chlap tušil, že je to Rimbaud v sukních. Byla jednou z nejzajímavějších českých básnířek posledního půlstoletí. První dobré věci napsala v patnácti.

 

Jednoho obyčejného dne s pár korunami v kapse utekla do Francie. Živila se batikováním látek, starala se o nemocného Jana Čepa, pomáhala v domácnosti Jiřího Koláře. Její sbírka Ztráta řeči z počátku sedmdesátých let je nedoceněná, dodnes žádným kritikem pořádně nepojmenovaná literární událost. Byla básníkem od pánaboha. To ona seděla večer u lahve vína s Hrabětem, když potom zapomněl vypnut sporák. Zakládala si na tom, že ji nikdy nikdo neviděl psát – to byl její prostor, její planeta. Nikdy se nedozvěděla, kdo byl jejím otcem. Nedotknutelná, nepolapitelná a čitelná jen málokým.

 

Zemřela v horkém létě roku 2013. Pohřbena byla tam, nedoma, ve Francii. V dubnu 2014 se na břevnovském hřbitově sešla parta. Kumpáni, zestárlí ztracenci, na flétnu hrál Stivín. A tam ji za svoje vybrané peníze pohřbili. Doma. Nakladatel Vitkor Stoilov na hrob položil její autorský výtisk. Myslím, že Nabíledni prázdno, a jeho žena Míča posypala tu kamennou desku růžovými a bílými tulipány. Taky kameny přivezenými od Atlantiku. A na harmoniku hrál Pepíček, parťák Bohumila Hrabala, se kterým se Vladimíra taky ráda vídala a vyřvávali spolu pražské odrhovačky. Pak se šlo do hospody. Do Jericha. Tam ta holka časti sedávala u malého piva, s notýskem. I sem přišli její poslední dva muži. Jan a Pierre. Tomu umřela v náručí. Jan, profesor, o dvacet let mladší, kráčel vedle ní čtvrt století. Pak ji opustil. To, ač naživu, nepřežila. A pak Pierre, nenechal ji v bryndě. Oba pánové tady stáli, spojenci, spiklenci. Účastníci jednoho nelehkého a velkého života. Plného chlastu a plných věcí. Dva šlechtici lásky.

 

Tak jsme ji kdysi na Břevnově s vílou na podzim hledali. Prošli jsme celý hřbitov. Hodiny a hodiny. Nikde nic. To se nám stalo daleko za Paříží s Borisem Vianem, nebo o kus dál s Andrejem Tarkovským. Zklamaně odcházíme. Za tři dny volá víla, že se spojila se Stoilovem a že už ví. Jsme tam znovu a vidíme konečně ten úsporný, čtvereček, desku s jejím jménem. Položím tam šutr, který jsem sebral kdysi u hrobu Morrisona v Paříži. Svůj k svému. Uzavřené kruhy. Myslím, že by spolu skončili v posteli a že by se milovali tak, až by shořeli a něco z toho plamene udělali.

 

Evu jsem kdysi poznal jako Petruši a nevěděl jsem, že je to ona. Emil Hakl ji zaklel do románu Intimní deník Sabriny Black. Potom ho ještě přepsal a znovu vydal, což není běžné. Četl jsem její sloupky, holka se smyslem pro sebeshazováni a dehtový humor je vzácnost, říkal jsem si. Napsal jsem si o turnový háj. Dostal jsem ho. S pochvalou svých stránek. A pak stojím v bufetu v Dejvickém divadle. Vedle mě dlouhonohá severská zaklínačka s nečitelným pohledem.

„Nejste vy Eva Turnová?“

Otočí se ke mně a kývá hlavou. Tak nějak to tehdy začalo. Pak si jedu pro její obraz do baru Kobra na Letný, pijeme černý čaj a začínáme se číst. Pak se mockrát potkáváme. Dnes mám doma šest jejích obrazů. Ona mi píše „bejby“, já jí „drahá“, víme o sobě. Tkáně někdy splývají, aniž se spojí. Je vzácná mimodějka, mistryně hudby, psaní a obrazů. Zranitelná jak ryba těsně pod hladinou. Silná. Je pro mě důležitá, nepolapitelná, svá, žena, kterou miluju, aniž bych k tomu potřeboval obvyklý instrumenty. To by bylo nad hladinou. A tam ta moje opravdická Eva zpravidla nepobývá.

Tak jsem potkal skutečnou osobnost mimo všechny kolorovaný a falešný sítě, Haklovu můzu, baskytaristku od Plastiků, spisovatelku a androšku, které už dnes nějak nerostou. Kamarádila se s Havlem, na pohřeb Mejly šla dle jeho přání v minisukni a bez kalhotek, jezdí číst i hrát s Vráťou Brabencem a nemá to na světě lehký. Prachy ji kdysi půjčoval Filip Topol. A je nějak pravá, nebo co. Jediný přítel na mém neexistujícím brainBooku. Odrůda lásky, která skoro vyhynula.

 

Tak mě napadá jedna věc z dětství. Dvojdomek v Litomyšli. Za plotem ťuká psací stroj. Slyším, jak sousedka tluče věty, které jí přednáší profesor Červinka. Pak je tam jedno léto slyšet hlas Miloše Kopeckého. Jenže mně je dvanáct a je mi to šumák. Teď, po letech, jdu se svojí maminkou zalévat vedle k Evě. Zrcadlově obrácený barák, na zrcadle pozdrav od Milana Kundery. Mamince se blíží devadesát a je věcná. „Jo, ten tady párkrát taky byl.“ No ty vole.  Přes plot, před kterým jsem si hrál, učil se kouřit a rozhodně neposlouchal, co se děje za ním. Pár metrů. Tkáně někdy splynou až poté, co se kdysi skoro potkaly. O mnoho let později čekám hodiny v Paříži v kavárně, o které vím, že tam občas chodí. Nepřišel. Bodejť by chodil, když byl kdysi přes plot, co bys tužkou dohodil. Stačilo zavolat. Jenže já si tehdy předcházel Remarquea. Možná by mi k tomu něco řekl. Některá setkání jsou jako teorie neurčitosti. Synchronicity, řekl by někdo opatrnější.

 

Ta osamělá paní nepočítala s tím, že ještě někdo přijde. A najednou jsem tam já, se mnou policisté, členové výjezdu. Nedopitá špinavá sklenice s becherovkou, upatlané, staré vložky, kafe rozsypané po kuchyni. Špinavé prádlo. Všechno je autentické, včetně ovladače, který má výsostné místo. Dáváme totiž významná místa ovladačům a telefonům. Malá polička s Bleskem, nebo jediné nešpinavé místo na skleněném stolku. Spojení s nesvětem. Tedy s cover verzí světa. Reprízy. A aktuality, které jsou taky reprízami. Mrtví jsou strašně obyčejní.

Už je skoro tma. Dočetl jsem rozhovor s Jáchymem Topolem O nicotě a ponížení. Jeho předposlední knížkou Citlivý člověk něco v mých vnitřnostech pořád listovalo.  A teď ta nová bomba, že Peklo neexistuje. Občas tah jako měla Sestra, občas pocit v krku, jako když tam dobře nesklouzne bramborový těsto.

 

Nemůžu vydržet ten ztuhlý klid doma. Oblékám si staré Salomony, kraťasy a triko a jdu. Na hřbitůvek. Je nade mnou na kopci. Mám to tak deset minut. Večer se tváří jako jíška, která je zatím tak nijak nažloutlá, ale postupně tmavne. „Na kopci je kostelíček, cesta k němu není složitá...,“ zpíval Pavel Dobeš, který to měl na to místo stejně daleko jako já. Stoupám pomalu lesíkem na místo, kde chci jednou ležet. „Na zahradě tolik svíček, kdo je spočítá...“

 

Dějou se mi věci, nebo spíš chtějí, abych se děl. A co teprve když dojdu až ke hvězdárně nad Hradcem; město je odtud vidět jako korále na dlani dobrotivého ospalého obra. Čitelné, plné vzpomínek, které na mě neomaleně pokaždé vyvrhne jako popátý rodící fena. V podpalubí mé mysli se rodí situace, stíny nebo jasná světla prožitých situací. To je časté při únavě, kdy mozek aktuálně nevyhodnotí věci správně. Paměť je totiž nesmírně pružná. Když si budete chtít něco zapamatovat z tohoto podvečera, uloží se vám to do takzvaných modulů, svazečků několika neuronů. Jeden je hlasový, tam budete mlčet, co kdo říkal, v dalším zase budou vizuální dojmy, v dalším zase třeba pocit zimy, když to sedí s tím, co jste si vybrali z kufru. A když se rozhodnete, že ty vzpomínky stojí za to (často to za vás udělá podvědomí), tak tyhle moduly je v noci pošlou do hippokampu. Hipokampus je část mozku, něco jako paměťová banka, v níž se ty moduly třídí. Ve chvíli, kdy spíte tím nejtvrdším spánkem, který na záznamu EEG vypadá jako bezvědomí, se tyhle moduly přehrávají jako ve studiu. Až sedminásobnou rychlostí, a různě mezi sebou komunikují. Když si pak chcete na určitou situaci vzpomenout, musíte vzkřísit několik modulů najednou a do nich se vám může připlést spousta asociačních okruhů. Takže vaše vzpomínka nebude nikdy stoprocentní. Nebude úplně v přímém přenosu a nebude úplně pravdivá. Vzpomínkami jde jednoduše manipulovat. Základem je střih. Střih, jak známo, je základem každýho dobrýho filmu. A pak taky stojí za to emoce a amygdala, která vám podstrčí sekvence, které je potřeba prostříhat. To, aby vznikl film, který dokážeme udržet a obhajovat. Ne dokument, kde se nedejbože uvidíme tak jak jsme byli v té chvíli sestaveni a sestrojeni. Poslední výzkumy navíc prokazují, že různé části mozku se sebou komunikují ve více než třech rozměrech. Ach jo…

Topol ve mně usnul, protože ho tyhle moje vědecký kecy a moje honění chytrýho péra vůbec nebaví.

 

Koukám na obrazy kolem sebe. Vizualita je umět číst obraz nebo fotku. Podle některých evolučních psychologů je to sociální dovednost. Koukám, že jsem pořád stejnej nafoukanej kretén, abyste jako čuměli.

 

V řadě mimoevropských kultur mnohdy lidé nedokážou poznat na obrázcích sama sebe, Nerozumí zkrátka zastavenému 2D obrazu. A je tu kulturní antropologie a etymologie, která mluví o tom, že prazákladem všeho jsou znaky jakéhosi praindoevropského jazyka a z něho plynoucího výkladu obrazů. Jsme předurčeni k výkladům. Náboženství, obrazy, vše je dáno historií. Je málo slov, ze kterých nečerpáme někde v hlubinách germánských, keltských a slovanských prajazyků. Stejně tak obrazy. Máme to nastaveno. Tak, jak o tom píše třeba Mitchell v Teorii obrazu. Že text je otrok obrazu. Že obraz určuje, co bude napsáno. Jen největší mistři jako Henry Miller, Cormac McCarthy a Kundera umí zázraky, když najedou textem do promítačky a teprve potom se vylíhne obraz.

(Ne, nedám si pokoj. Honím a honím. Co už).

 

Stojím uprostřed hřbitova. Je to moc let, co umřela Zuzka Navarová. Byl jsem za ní nedávno na Vyšehradě. Ale před lety jsem s ní nedaleko v klubu Lucie pil čaj. Byl to večer na počest Kryla. Zuzana tam zazpívala Salome jako už nikdy nikdo. Už věděla.  Dnes když na podiu Klicperova divadla proti sobě vykročí Míša Vašíček s baskytarou a Iva Marešová s hlasem, zazní Naruby a najednou i ta nejhlubší temná struna, kterou v sobě Zuzka měla. Klobouk dolů přede všemi.  To za Naruby a Enochianské zpěvy jsem Ivu tuhle objal. A to objetím šetřím.

Je to dlouho, kdy jsem se v Telči takhle objal s Vlastou Redlem.

Šest let jsme mlčeli. V šatně po koncertě najednou zařval – nechte ho kouřit, kurva, zachránil mi život!

Nebyl jsem tu teda, kurva, jenom tak nadarmo, Bože, nebo ty komisaři za kamerou, nebo vlno, nebo představo, nebo otázko!

 

V Peru je všechno jinak, ale tam vysoko v horách mi to bylo hodně blízko.

 

EPILOG

 

Neustále se vedou nikdy nekončící diskuse o Bohu, nebo o někom podobném. Zdali jako existuje. Zda jej prostřednictvím někoho, či něčeho můžeme stvrdit, či dokonce potkat. Bůh, nebo někdo podobně potřebnej, tedy alespoň ten můj, se hlasitě řehtá jenom z té otázky. Doslova křičí, a to každou chvíli – tady nejsem, tady taky ne, když už mě kurva potřebujete, aby vám to dávalo nějakej smysl, nějakou strukturu, která je stejně prej utkaná jen z možností a pravděpodobností, jak praví kvantoví maníci. Vystrkuje se, bez obalu a nahý, schovaný v nepřímém přenosu? Bez firmy, která ho zazdila do chrámů a přeplácaných pozlacených oltářů? Zastavuje myšlenky uprostřed noci, nebo když se na vás usměje úplně cizí děcko, nebo když zahlédnete zblízka něčí zornici tou svou? Když seberete šedomodrý kámen na břehu Atlantiku? Poznáte to tak, že na chvíli vypne vaši mysl? Umí to? Je tady všude a strašně ho štve, že ho hledáme jako brýle na vlastním nose? Protože vlastně není. Minimálně není v přímým přenosu. Je to docela jasný po žábě a po liáně. Takže houby přenos. Není čeho. Že, pane Charváte, Raku a Penrosi a chlapi od Gangy. Jsem a nejsem nějaká potencialita v prostoru neprostoru možností a pravděpodobností. V tom případě prosím kvantovou fyziku, aby zachovala v mé blízkosti radost. Teď jsem si například přečetl, že Kundera s manželkou Věrou dnes spočinuli v Brně v „levitujícím hrobě“. Skvělý nápad. Pojedu tam.

 

Řečově to dál nejde, tak sahám po kytaře. Je totiž další ráno jako malovaný obrázek na monitoru.

 

Takže jen tak pro radost.

Věříte  vy vůbec v Radost?!

Radosti, buď vůle Tvá….

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Psáno postupně v Praze, v Peru, na jihu Španělska, na Krétě, na chalupě na Šumavě, v Ománu, v Litomyšli, dopsáno v Hradci Králové dne 18. 6. 2026

 

Díky za korektury a editorskou práci No Peťovi / Petrovi Holubovi, mému příteli, abyste věděli /.

 

A díky Evě Turnové za obrazy a za to, že je.