Emil Hakl
"Na konci devadesátých let se mi přestalo chtít mezi lidi.Zamknul jsem se doma a začal psát. Osm deset hodin denně.A s potěšením jsem zjistil, že skoro nic jiného nepořebuju..", řekl kdysi v jednom z rozhovorů Emil Hakl ( vl. jménem Jan Beneš).
Ani už nevím, jak se ke mně před lety tenhle autor zatoulal. První jeho knížka, kterou jsem měl v ruce byla "O létajících objektech".A už tehdy jsem věděl, že je tu autor s velkým "A". Od té doby uplynulo pár let a já přečetl všechno , co kdy napsal. Intimní schránka Sabriny Black,Konec světa, O rodičích a dětech..I ty básničky na začátku.
Nějak jsem při nočním čtení spoluprožil a i přijal tu zvláštní nahořklou optiku, až existenciální úzkost,a přitom barevnou hravost čtyřicátníka, který se mátoží životem a Prahou podobně jako já. Místy "hrabětovská" městská rozervanost, namíchaná se sečtělostí, humorem, nadhledem a odžitými průšvihy v koktejlu, do kterého se ještě tu a tam přidá půl napůl trocha skepse s trochou touhy.Zvláštní chuť.
Dle mého jeden z největších současných českých spisovatelů
Jednou odpovídá novináři na otázku, proč píše tak pesimisticky s úsměvem, že na jeho psaní nic pesimistického není, to jen čtenář je asi občas depresivní bytost.
A jindy praví: ..moje psaní je jen snaha o nalezení funkčního komentáře ke všemu, co se odehrává kolem nás. K tomu, jak se najednou každý drží zuby nehty zaběhnuté existence, protože o ni může mávnutím proutku přijít. Jak nám táhne na záda, protože se všechny dveře a okna v našem počmáraném činžáku definitivně otevřely..k tomu, jak nám jakožto sebestřednému nárůdku uprostřed rozpolceného kontinentu přestává jít sranda přes pysky, protože nám něco zvolna dochází.Dochází nám, že jsme sami na sobě spáchali kulturní heydrichiádu.Netvrdím, že jako jediní.Ale možná se nám to povedlo líp, než komu jinému..
A tuhle se tenhle skvělý vypravěč a sebeironik svěřil:...vždycky když míjím nějakou zkrachovalou existenci ( třeba bezdomovce, nebo nějakého ludráka), dostaví se u mě příliv zvýšené pozornosti, a to ze dvou důvodů, jednak mi tihle společensky neúspěšní hrdinové automaticky přijdou zajímavější než uštvaný, vyšťavený a do šedé prázdnoty se pachtící dav ( a to včetně politiků, umělců a jiných televizních postav), jelikož představují aspoň nějakou konkrétní výslednici. Nějaký osud.A za druhé mi vždycky jakýsi hlas řekne - koukej, takhle jednou skončíš...a tak člověku nakonec nezbude, než sám na sobě provádět vivisekci.Ale musí to dělat nestranně, to znamená s určitou dávkou cynismu.Protože kdyby to dělal se zadostiučiněním, nebo dokonce s radostí, tak se z něho stane buď magor, nebo snob...
Hakl ironicky a nelaskavě pozoruje svět i sebe a podává to bez obalu. Přes drsná slova je místy až básnicky něžný.Všechny ty vjemy,obrazy, charaktery a děje skládá vedle sebe, tak dlouho, až vznikne tragikomický, leč velmi důvěryhodný obraz naší podivné současnosti.
Dlouho jsem si myslel, že Haklovy texty nejsou do filmové podoby převoditelné. Michálek ( s Křižanem) to zkusili a výsledek je překvapivý.Film mimo škatulky. Film o důležitých věcech.A i kdyby jste si kvůli němu jen řekli, že jste vlastně nikdy nebyli na takové procházce s tátou, nebude to málo!Ale ono je tam toho o dost víc. Četl jsem v jedné recenzi především sáhodlouhý rozbor "digitálního omlazení" Josefa Somra a připomněl si, jak stejný kritik kdysi na dlouho ulpěl na obrazu mladičké krasavice ve vaně plné růží v Americké kráse. A opět jsem mu na dálku v duchu vzkázal - o tom to, milej pane, přece vůbec není! Zase trefa na míle od terče...
..ženská musí být duchapřítomná a životem trochu nabouraná.." říká otec synovi v "O rodičích a dětech". Myslím, že tohle dílo je reklamní hatmatilkou řečeno " 2 v jednom". Knížka i film. Pak to zafunguje.
Argo chystá vydat další román Emila Hakla. Bude se jmenovat Let čarodějnice a má být o obyčejném devětatřicetiletém Pražákovi.Už teď cítím, že to obyčejné nebude.Těším se na ni.
A tuším, že stejně je na tom potají i Michal W.