Zdeněk Mahler
Zdeněk Mahler
"Láska,založená jen na citech, má nejkratší trvání. Neboť nic není tak zraňováno láskou, jako právě city"
Zdeněk Mahler
Začal jsem, s prominutím, citátem muže, kterého si nesmírně vážím.A u kterého vlastně tak trochu nevím, kde začít. Muž bez začátku a konce. Bezbřehý a rozlehlý. Kdekoliv se s ním protnete, můžete zůstat nadlouho a nebudete se nudit.
Letos po Mikuláši mu bude osmdesát. Doktor filosofie s rozmachem hodným "muže z Vinci" , spisovatel, muzikolog, historik, scénárista. Vysokoškolská aula, plná nadaných lidí. A mobilní, protože ten mnohohlavý dav sídlí v hlavě jediného bělovlasého muže s nezaměnitelnou dikcí a rentgenovým pohledem.
Mohli jsme ho slyšet roky v radiu, řadu lidí učil na Akademii muzických umění, byl dramaturgem Laterny magiky, na Expu 1958, mluvil na generální konferenci Unesco v Indii, spoluvytvořil Amadea s přítelem Formanem ( i si v něm zahrál), v televizi se zamýšlel nad Katedrálou, Masarykem, Antonínem Dvořákem, Alfonzem Muchou a jeho milovaným Mozartem. A především pořád psal. A kdo četl jeho Ano,Masaryk, Nokturno, Spirituál bílého muže, nebo Král a lazebnice, dobře ví, jak skvěle mu to jde.
Ale pro mě je to především neuvěřitelný vypravěč. O to přitažlivější, protože nemilosrdně demýtizující. Přísný, ne protože nemá, ale protože naopak má Čechy rád. Kdo někdy držel jakoukoliv učebnici dějepisu v ruce ví, jaké to je si potom přečíst třeba Vondruškovu Intimní historii (Moba 2007), nebo poslouchat Mahlera. Mrtvolné obrázky a zbytečně legenadarizované postavy našich kulturních dějin, najednou ožívají. Až jsou životné a krevnaté. A o to bližší.
"Byla to moc hezká dívka z bohaté rodiny, obletovaná řadou ctitelů. Pak se ale zamilovala do Jindry Vodílka, instalatéra, syna karlínského školníka. Patřil k našim prvním závodníkům na kole. Ten vztah byl hodně erotický, jenomže Vodílek Emu nakonec opustil. Ta se pokusila o sebevraždu, a pak napsala divadelní hru s názvem Velocipedista a je také autorkou zlidovělé písničky "Ta první láska, to je všecko, ty ostatní už nejsou nic". Po celý život ho hledala, obklopená Toscaninim, Carusem, Puccinim. Všechny vztahy ale skončily debaklem. Málokdo ví, že si před smrtí přála, aby jí do rakve vložili Vodílkovi fotografii..." ,tak takhle jednou povídal o naší operní divě Emě Destinové.
A jindy zase o nás, o Češích:"...naše vlídná krajina se nám obtiskla do duše. Čeština je založená na slovese, to znamená, že je ohromně ohebná a akční. Má otevřené slabiky, žádné shluky souhlásek, je zpěvná. Písničku jsme nakonec povýšili na hymnu. A co se tam zpívá? Že je u nás hezky, nic víc a nic míň...odtud byly vypuzeny desítky šlechtických rodů. Desetitisíce měšťanských rodin, byla vypuzena intelekutální elita, universitní učenci, kneží. Tady prakticky zůstali jen nevolníci, připoutaní k feudálnímu panství.. my, co se dá dělat, jsme v podstatě plebejského původu. Jsme z vesnických chalup a se šlechtou jsme byli zbaveni i jejich vlastností. To plebejství je na jedné straně přikrčenost, často i nízkost, lstivost, nesebevědomí, sklon neustále si stěžovat, pěstování závisti, tedy vlastnosti, které vůbec nejsou oslnivé. Ale na druhé straně právě díky plebejcům jsme nakonec všechno přežili..."
Nebo:"..ve Vatikánu jsou účetní doklady, z nichž je patrné jak nákladné bylo vyrobit z Jana Nepomuckého svatořečeného muže.. byl to prelát, obyčejný notář u arcibiskupa a nikdy nebyl zpovědníkem Žofie, který by trpěl za to, že neprozradil její zpovědní tajemství... ani jeho jazyk, který se našel v jeho lebce, nebyl jazykem, jak dokázal antropolog profesor Vlček... celé to teátrum, to natesání stovek Nepomuků na každé rozcestí a mostek, není nic jiného než -pia fraus-, tedy zbožná lež.."
A Zdeněk Mahler dobře ví, že se o sobě dozvíme o hodně víc, když strhneme zastírací fangličky našeho "národního hrdinství" z něčeho, co budeme nakonec opravdu my sami.
Tohoto pána bych vydržel poslouchat tak dlouho, dokud by mi neřekl všechno, co ví. Jen se bojím, že na jeho větu " tak a to je asi všechno, mladý muži ", bych musel čekat nejméně dva své celé životy.
Tři dny hledám poslední větu, či slovo, které bych k jeho jménu dodal na závěr.
Zdeněk Mahler je platný Čech.
Ve všech smyslech toho
jednoduchého výrazu.