Jáchym Topol
1994
Vinohradská 12
Tuhle mě na internetu zaujal následující text:
"Ošklivému kačátku české literatury Jáchymu Topolovi vychází další knížka a to je vždycky událost. Supermarket sovětských hrdinů je po předchozí typicky topolovsky fantaskní Kloktat dehet o poznání stravitelnější a vstřícnější. Jakoby tentokrát při psaní proti svému zvyku přece jen myslel i na čtenáře..".
Zadumal jsem se nad tou minirecenzí a nakonec jí dal částečně za pravdu. Znovu jsem vytáhl z knihovny notně ohmatanou "Sestru" a vybavila se mi překotně spousta věcí, spojená s jeho jménem.
Jsem kdesi uprostřed roku 1995. Dohráli jsme s Pavlem D. koncert v centru Bratislavy a za podivných okolností tehdejší "mečiarovské" slovenské nereality jsme spolu s dalšími muzikanty z Čech odvezeni na nocleh nikoliv do hotelu, ale do jakéhosi diplomatického bytu, tedy na území naší vlasti. Prý raději. Byt nezařízený, ale stůl tam byl a na něm víno, které jsme po cestě stihli prozíravě koupit. U stolu Samson,Slávek Janoušek, Vřešťál, my a Vláďa Merta. A právě on mi říká nad ránem, že četl snad největší český román o lásce: "Sestra, vod Topola, teda ne vod Topola, ale vod jeho kluka, to je mazec..", polkne víno a mávne rukou, protože vidí, že nevím.
Sestra nebyla k sehnání. Nakonec jsem se dovolal až k paní Uhdeové do Brna a ta mi řekla, že teda pošle. Den a noc čtení. Znáte ten pocit, když vám dočtená knížka zůstane v klíně a vy jenom koukáte a tak jako uzounce polykáte?
"...jednou nad šachama zničehonic řekla...že jen pomalu chápe, kdo jsem a proč jsem se jí ujal, ale že to asi byl děj lásky. Tyhle slova řekla. Někdy jsme míchali jazyk, protože naší zrychlenou mluvou něco z toho, co jsme spolu zažívali, nešlo říct. Mnohý bylo za jazykem. Jako řeč těla. Vyprávěla mi o lidech, který se do ní chtěli dostat a který ona musela odstrkávat. Ona nikdy neměla kmen, ale to maj ženy málokdy..."
480 stránek do vás zajede tiše a rychle jako skalpel. Který jedním tahem oddělí maso od kosti a pak jde až k vaší polekané dřeni. Těžké psaní, překotné čtení, jako když přiškrceným hlasem chcete vykřičet do tmy tmoucí něco, co nejde pojmenovat a vlastně ani vyslechnout. Autentické a tak pravé, až je najednou touha touhou a krev krví. Která nesmrdí po barvě, ale po krvi.
Čekám na další jeho texty a pak taky na něj. Vinohradská 12. Přijíždí páterem nosterem, na zádech batůžek a hned, že poznal jednoho Rusa, co ho dotykem odnaučil kouřit, pak přejde k legionářům a Hůlové, já na něho se Sestrou. Asi 300 stran jsem vyhodil, procedí, a říká, že psát má smysl tehdy, když je ten text tak pravý, že už se sám o sebe neumí postarat. Povídáme si a pak něco natočíme. U dveří se ho ptám na Michala W.: "Já mu to přeju.." , volá, zamává a je pryč. Spisovatel a disident, ročník 1962.
Jednou jsem viděl hrát jeho o 3 roky mladšího bráchu. Filipovi tehdy tekla krev z prstů jak bušil do klavíru. Pral se s ním a tahal z něho vnitřnosti. Psí vojáci. Nová země. Dojde mi, že v Topolovic rodině se paní Genetika ukázala zase jednou celá a pěkně v brokátu. Děda spisovatel Karel Schulz, táta dramatik Josef Topol a pak tihle dva kluci.
O něco později sedím v obýváku u slavného spisovatele Michala W. Nic syrového kolem. Krom jiného se ptám i na Jáchyma. Učí oba na stejné škole tvůrčí psaní. Oči za kulatými brýlemi se na mě podívají a slyším : "...něco v něm umí fantasticky psát.."
Michala W. taky čtu. A někdy docela rád. U něho narozdíl od Jáchyma T. vím, co v něm umí psát. Výborně vybavená šedá kůra, která vždycky neomylně pohlídá, aby se to, co stvoří, o sebe umělo dobře postarat.