Zrádce uvnitř lebky
"Meliorační síť" pod mikroskopem
Moc mu to nesluší a navíc švindluje
Pro dobré "vodohospodáře"
Neurověda je dnes už natolik rozsáhlá záležitost, že ji nejde v kostce obsáhnout. Následující řádky jsou tedy logicky převelice zjednodušené a rozhodně si nečiní nárok být vědeckou studií. Jen jsem se zase jednou volně zamýšlel nad tím, jak vlastně funguje ten „zrádce uvnitř naší lebky“
To, co nazýváme myšlením, se odehrává mezi biliony buněk v mozku a občas máme asi pocit, že jejich možnosti jsou takřka bezmezné. Když se na tu tkáň ale podíváte pod mikroskopem a něco si o ní přečtete, zjistíte, jak v principu a relativně jednoduše funguje. Každý neuron vysílá signály pomocí jednoho dlouhého tykadla ( axonu) a přijímá je menšími tykadélky ( dendrity). Nic víc, chudinka, k dispozici nemá. Jednoduchá buňka. Přijímá toho více, ale vysílat může jen jeden signál. Tím tykadlem. Všechno nakonec funguje jako elektrická síť, po které běhají signály. Sem a tam. Nic jiného se tam opravdu neděje. Neurony jsou spojeny synapsemi. A ty jsou tam, kde je akce. Dorozumívají se spolu vlastně takovým „ pliváním“. Tím se změní prostupnost pro určité látky na další buňce, přehodí se ionty, a elektřina běží vesele dál. Jako když teče voda korytem.
V mozku se postupně vytváří tzv. kognitivní síť. Řekněme meliorační. Ta pracuje s námi připravenými potůčky a potoky a koryty, do kterých se svádí voda zvenčí. Tou vodou jsou záplavy různých informací z okolního světa. V poslední době tedy spíše „tsunami“. A ty potůčky v našich hlavách nejsou ničím jiným, než spojeními ( synapsemi) neuronů, po kterých to stéká. Pokud možno tím správným směrem. A jsme u toho. Mozek v rámci sebezáchovy vlastního já, nutnosti obstát před venkovním světem a povinnosti se v něm orientovat, svádí vodu zvenčí dovnitř. Vždycky. Nemůže ji nechat před branami. Vznikl by problém s nejistotou hospodáře, který by se začal bát, že svému okolí nerozumí a že v něm tudíž nemusí obstát. Že se může i utopit. Mozek musí mít pocit, že informace zvenčí zpracoval, zaznamenal a vyřešil. Či alespoň správně zařadil. Musí do svého vlastního melioračního systému rozvést vodu zvenčí.
Za každou cenu.
A teď záleží na tom, kam se ta voda ( tedy nikdy nekončící proud) rozvede. Schémata - naučené vzorce myšlení a následně i chování - odpovídají v neurovědeckém smyslu vzorcům spojů mezi neurony. Čím jsou tyto spoje silnější, tím snadněji dojde k automatickému spuštění schématu. Každá osobnost „já“ není ničím jiným než souhrnem spojení mezi neurony a má v sobě sbírku více či méně naučených schémat ( zvláštních typů spojení, které se aktivují ve specifických situacích). Čím jsou schémata silnější ( lépe naučená), tím více přispívají k našemu celkovému vnímání sebe sama. Nejsilnější schémata se používají často a většinou bez toho, aniž bychom si to uvědomovali ( např. předsudky, pečlivě budované po léta). Jejich spojení je velmi silné a těžko se mění.
Jinými slovy máme v sobě připravena buněčná korýtka potoků, potůčků, bystřin a řek. A těmi proudí informační “voda“. A velmi záleží na tom, co je pro její proud uvnitř připraveno. Často jsou to jednoduchá, stará a prověřená , široká koryta, velmi dobře splavná. A do těch proudí voda, kterou tam na základě jednoduchých signálů přivedeme ( bezdomovec, Vietnamec, Rom, homosexuál, žadatel o azyl, komunista, soused, šéf, skejťák, zpěvák, politik atd.atd.). Voda snadno a rychle proteče připravenou řekou a… je vyřešeno. Splaveno. Pak ale záleží také na tom, jestli jsou pro vodu připraveny i možné další cesty ( třeba vedlejší potoky, nově vykopané kanály a strouhy). Voda se pak rozlije zeširoka i z úzka, složitěji a do více míst. Tahle „meliorační zařízení“ ale vyžadují, abychom je budovali. Nové synapse, nová spojení. Vyžadující často, abychom ty starší předělali, překopali, nebo třeba úplně zasypali. A vodu hnali pro změnu jinudy. Práce sama se sebou. A nikdy nekončící. Na začátku je vždycky pochybnost. Učení, četba, nové podněty a vzdělávaní, přehodnocování. Často to bolí. Pár letitých a funkčních velkých toků nebolí naproti tomu skoro vůbec.
Pokud máme meliorační systém jednoduchý a předem připravený, je zdánlivě všechno v pořádku. Voda je svedena, systém funguje. Mozková kůra vytiskne výsledek, který zní : zpracováno bez závad, bez povodně a bez kaluží. A je klid. Jen se tu a tam břehy velkých řek zpevní a utvrdí. Voda už pak sama ví kam běžet. Hůř jsou na tom ti, kteří svůj meliorační mozkový systém neustále přepracovávají, přebudovávají, zpochybňují. Šťouralové, pochybovači, nebo „esejisté“, jak se u nás v poslední době občas pohrdavě říká. Na druhé straně se právě jim může stát, že voda doteče nakonec opravdu tam, kam má a mozek ji zpracuje jiným způsobem. To je vlastně jediná obrana proti „vodohospodářskému velkoprůmyslu“ dneška. Tím je všudypřítomný brainwashing ( vymývání mozku). Vytváření snadných koryt s dobrým a rychlým průtokem, provázeným absurdní spokojeností majitele, který stojí na břehu a s endorfiny mezi buňkami se spokojeně dívá, jak to pěkně frčí. Má jasno. A voda teče a nakupuje se a kontroluje se stav hladiny. Třeba pomocí televize.
Stojí za to přečíst Kathleen Taylorovou a její „Brainwashing“ (Nakladatelství Lidové noviny, 2006, v překladu Kateřiny Bodnárové). Budete možná žasnout.
Tak neklidnou a nestálou mozkovou "melioraci" přeji.
Ať to ten „zrádce“ uvnitř naší lebky nemá tak jednoduché.
A tím pádem ani ti, kteří nám to tam chtějí každý den
pořádně propláchnout.