Trhliny I.
Gregory Crewdson
Gordon Livingston
Umberto Eco
Na začátku byla mnou pozorovaná malá trhlina ve zdi, v rohu místnosti, ve které se probouzím. “ Kdo přemýšlí a filosofuje, vstupuje do společného světa trhlinami.. které vytvořily promluvy, postoje a činy těch diverzantů...atd...“, vytane mi najednou na mysli jeden z textů Václava Bělohradského. Není snadné se dostat ke světu ( a tedy ani k sobě v něm) , protože ten vnější jen stále klepe na zavřená okna těch našich vnitřních, ..žijeme ve společnosti, kde prudce ubývá skutečnosti, protože je všeho nadbytečně tolik..jak taky píše V.B. ve své Společnosti nevolnosti. A přes ta okna jen voláme do těch naproti, že máme doma taky trochu zmatek. Přes ulici, kterou moc neznáme. Na tu se nedíváme z okna, ale spíš v televizi, dodávám já.
Všude kolem jsou k prasknutí narvané bezduché tržnice s lascivně vyloženým barevným „ zbožím “, které se tváří jako kulturní potrava a zároveň se staví do role smyslu našeho dne. Kupujeme ho. Čteme ho a díváme se na něj. A jsou to často jen maškary, kterým když poodhrnete pestrý kostým, zahlédnete protáhlý škleb kšeftu, hlouposti a drastického útoku na naši 1. signální soustavu. A někde v bočních uličkách, často neviděny, jsou chodby a průlezy s trhlinami ve stěnách, do kterých když strčíte ruku, můžete nahmatat poklad. Takový, který jsme si, coby děti, nesli pyšně domů. A hřál nás v kapse. Hledám trhliny ve stěnách bočních chodeb veřejné skutečnosti, protože skrze ně nahlížím na svět. A čím dál víc míjím ty tržnice. Tohle je první článek o pokladech, které jsem v trhlinách našel a donesl si je dychtivě v kapse své hlavy až "domů". Pomáhají mi žít. A ve zdraví přežít to společné veřejné přežívání.
Fotografie Gregoryho Crewdsona jsou teď k vidění v Rudolfinu. Stál jsem tam jak opařený. Nevypadají ve skutečnosti tak děsivě, ani temně, jak o nich někteří píší. Mají spodní proud a zachycují jen zdánlivě běžné věci a situace. A vy po chvíli zjistíte, proč se Vám zdají tak zvláštní. Nevím, jak to ten pětačtyřicetiletý newyorčan dělá, ale dostává do nich něco vychýleného a vyšinutého. Nikoliv zvenčí, ale myslím že až v nás, kteří si je prohlížejí. Nahlížíme do hlubin opravdových dramat v našich všedních životech, ve kterých se jen zdánlivě nic neděje. A ono se děje. A je to často skoro horor. Ty fotky se mě dotkly. A dotkly se až tkání, hodně hluboko uložených. „ Všední život má v sobě prvky thrilleru “ , napsal jsem si v rychlosti do telefonu. Gregory Crewdson je umí najít a zobrazit, vlastním rukopisem, vlastní poetikou a netušenou nenapodobitelností.
Film „Control“ o podivuhodném světě kapely Joy Division a především jejího guru Iana Curtise nemá potřebnou kořeněnou chuť jen kvůli tomu, že tenhle mladičký a citlivý básník opustil náš svět dobrovolně. Zaujal mě svou čistotou, ryzostí a černobílou naléhavostí. Připomněl mi evropské filmy z doby, o níž vypráví. Film ( oproti jiným životopisům slavných hudebníků ) svého hrdinu nemilosrdně svléká z rockového pozlaceného oblečku. V jiných snímcích vyumělkovaný, hudbou a energií přesvícený Manchester, demonstruje jako prachsprosté zaprášené město, v němž tu a tam party kluků s kytarama nežili o nic víc barevné životy. A jeden to dotáhl jen o něco dál. Ten film není o tom něčem. Ten film je příběh, dokazující, že to pravé ořechové se děje dávno před tím, než to „NĚCO“ z něho snaživě uděláme. Lidi, o kterých vypráví, byli sami na míle daleko od oslnění, které po nich žádáme i po jejich smrti.
Knížka „ Příliš brzy starý, příliš pozdě moudrý“, aneb Třicet pravd, které je nutno znát, vyšla nedávno v překladu Viktorie Košnarové. Vydala ji Beta a napsal ji Gordon Livingston. Psychiatr, který 30 roků, jak už to tak u psychiatrů bývá, naslouchal lidem. A pak sedl a napsal neuvěřitelně chytrou a citlivou sondu do světa, který je společný nám všem. Jak to všechno funguje a nefunguje a jak vlastní vinou neumíme být aspoň trochu štastní. Jsme to, co děláme. Vztah vždy ovládá méně zainteresovaný jedinec. Dokonalost je nepřítel dobra. Jen zlé věci se odehrávají rychle. Odpuštění je forma uvolnění, ale není to totéž.. atd.atd. 30x za sebou. Tyhle eseje jsem slupnul jako kdysi první knížky R.Fulghuma ( Ještě hořela… Všechno, co opravdu potřebuju znát……však víte)
Mám na Barrandově spřízněnou duši. Knihovníka, který čte. Čte dobře, protože dobré věci. A to je u knihovníka dobře. Občas zavolá. Tak minulý týden zavolal: “… vezu toho Eca!!“. Běžel jsem tam o závod a už si rychle nesl domů ten 450ti stránkový poklad ! Plný myšlenek, postřehů a zázračně komponovaných vět pana Umberta Eca. Kniha se jmenuje „ Poznámky na krabičkách od sirek “ a vydalo ji Argo. Eseje, hříčky, minipovídky, zkrátka Ecova brilantní a nemilosrdná ( ale ne zlá !) zpráva o stavu světa… nejde to přečíst najednou, tak alespoň předvčerejších pár minut nad milým textíkem „Jak se v klidu připravit na smrt“. Dlouho jsem se tak u knížky nenasmál. Umberto Eco je, když trochu ukradnu jednu starou Werichovu větu, plný zámek zajímavě myslících lidí. A pro nás dobře, že i píšících.