PRVNÍ MÁJ
Náš první máj
...jejich taky
Vstával jsem docela pozdě. Až v sedm. Srovnal jsem časoprostorovou osu a s úlevou zjistil, že dnes nikam nemusím. Biorytmus začne jenom vyklusávat. V koupelně zapnu rádio a při velmi pomalých úvahách, co s tím volným dnem vlastně udělám, poslouchám Honzu Pokorného na ČR1. Policejní Praha je na nohou, protože náckové se chtějí v rámci svátku lásky tak trochu porvat. Nojono. Malý kafe do hrnku od mámy a šup na chvíli zpátky do postele, dočíst z noci nedolouskanou povídku od Trumana Capoteho. Umí psát. Věty se zakletou zvědavostí, co bude v těch dalších. Někde tady mám o něm film, vybaví se mi ten blonďák s velkými brýlemi a pisklavým tenorkem. Bystrý chlap.
Čenda asi o prvním máji ví své, protože na procházku viditelně nespěchá. Ale pak jdeme a bloudíme Barrandovem, kde všechno kvete a provokativně voní a mám pocit, že i tak trochu vysmívá. Dojdeme až k pumpě a když už jsme tady, vlezu dovnitř. Skořicová mléčná rýže ke snídani a dubnové National Geographic hezky do igelitky, zpátky kolem bazénu a už vím, že dnes půjdu plavat.
Rovnám si program a jednotlivé kolonky se rychle zaplňují. Už teď ( jako vždycky) vím, že to asi nestihnu. Úmyslně přeplňovaný život. Ale jsme zatím venku a já přemítám nad tím prvním květnem. Zaplaším vzpomínku na debilní průvody v Litomyšli s modrým mávátkem v ruce a přemítám nad pusama pod rozkvetlým stromem. Jak to bylo? Abych neuschla ?? Nebo abych neuschnul ? Z legrace volám na Čendu a jdeme pod první rozkvetlou jabloň. Trochu rozpačitě mě olízne, protože o tomhle přece odjakživa rozhoduje on, a já mačkám příslušné tlačítko na mobilu. Pak začne něco na zemi očuchávat, frní a já vidím, že na to prvomájové líbání nejsme zdaleka sami. Na zemi to o mnoho evolučních řádů níž, ale úplně stejně, řeší další živí tvorové – tedy kolegové. Fotím podruhé a utíkáme domů.
Mléčná skořicová rýže pomalu mizí uvnitř toho člověka, se kterým občas úplně dobře nevycházím, a chutná mi. Jako vždycky nechám trochu Čendovi. Přitom listuju časopisem z pumpy - feudalismus v Bhútánu trval až do 50. let minulého století. Pak o tamním králi, který se asi jako jediný na světě dobrovolně vzdal trůnu a nechal zemičku v klidu a zvesela lidem. O tamním buddhismu, který je tak trochu nezbedný a docela humorný. Ale sympaticky.
Uběhla hodina a článek o šimpanzích, kteří si v senegalských savanách umí špičatit klacky do oštěpů a lovit, nechávám na potom. Potom. A nestojí život náhodou právě na tomhle slově ?
Mrknu do počítače a vida.. Píše mi na web Ája z Brna o jedné prastaré puse pod švestkou na prvního máje. Večer ji odpovím, ale teď se jdu podívat na stránky Vlasty Redla, když už na ně zavedla taky řeč. Hmm-. Večer napíšu co a jak, protože zatím nevím. Velmi často zatím nevím a nechávám to v té podivné mikrovlnce, co mi na ní už řídnou vlasy, dodělat a dovařit.
Odpoledne práce. Píšu posudek o paní, kterou málem uškrtil „ její člověk “ šňůrou od žehličky. Ten, se kterým žila. Vybaví se mi její oči, když jsem ji před časem prohlížel v liberecké nemocnici. Říkal jsem si tehdy mezi focením, jak asi svítily, když ho potkala podruhé a potřetí.. Divná soudnělékařská příchuť prvního máje. Dopsal jsem to a koukám zaujatě na malou trhlinu ve zdi v rohu místnosti. Napíšu na web o trhlinách skutečnosti, ve kterých hledám ty svoje poklady ! Téma a námět na článek ?? Přítel se mě tuhle ptal, jak mě napadají věci, o kterých chci něco napsat. Tak třeba takhle. Ještě se dívám do TV programu. Nikde nic, jen možná v osm ta Sommerová, no. Uvidíme, jestli uvidíme.
Jdu do toho bazénu. Soutěžím jako pitomec v dráze pro kondiční plavání s nějakým starším pánem. Kdo bude jakože rychlejší. Až se mi nahrne voda do brýlí a do jícnu, začnu se smát. Tomu, jak jsme oba směšní. Bojujeme o první místo a o respekt. Trapně a v bazénu. S holými pupky. Vybaví se mi, jak tuhle M. Horáček říkal, že jako kulturní antropolog soudí, že respekt je prazákladní veličina, o kterou všem v podtextu vlastně jde. A pak už jen plavu pod vodou, máchám rukama a užívám si ten uklidňující nitroděložní svět. Musím si koupit nové plavecké brýlky. Budou žluté.
Vracím se domů a poprvé dávám plavky na balkon, protože vím, že už uschnou. Je jaro. Je květen. Dostal jsem pusu od Čendy a tak asi neuschneme. Začínám psát článek Trhliny I. Koho tohle vlastně zajímá, říkám si? Tebe, přece, ty troubo, křičí na mě mozkový skřítek Kontrolor, který občas musí udělat pořádek v nejasnostech kolem vlastních ješitností, exhibicí a zákoutí, nacpaných nafoukanou nejistotou. Je na mě hodný a trpělivě nesoudný. Pak tam je ještě jeden a ten je bohužel nestranný. Dnes drží, zaplaťpánbů, hubu.
Otvírám další policejní spis. Na začátku láska. Na konci zlomené kosti. Ty se zahojí, to ostatní těžko. Píšu, ne co si o tom myslím, ale co by si o tom měl nejspíš myslet soud. Takže zase jenom ty kosti…Jdu na mail. Píše Inger z Finska. Myslí na mě a prohlíží mrtvoly stejně jako já a stejně jako já moc nerozumí tomu živému hemžení kolem sebe. Ani jeden nevíme, jak moc je to vlastně nemrtvé. Taky asi hledá trhliny, ve kterých by se dal najít poklad.
Je pozdě večer. Už máme s Čendou po další procházce, a už bez olizování. Ani ti dva šneci už tam nebyli. První máj skončil i pro ně. Zapomněl jsem na tu Sommerovou. Ale v posteli si ještě čtu o těch šimpanzích, že ten kdo se chce stát vůdcem tlupy, nepoužívá hrubou sílu, ale shání vyčůraně rádobypřátele, časem poddané…ruka s časopisem National Geographic letí na peřinu, do stejných míst, kde jsem dnes ráno našel T.Capoteho. Ta druhá šátrá po notebooku.
Ťukám do klávesnice a vytvářím slova, která se rozutíkávají jako svéhlavé děti, které může kdykoliv něco přejet. Nebo se vrátí s barevným kamínkem v dlani a v pořádku. Nevím.
Čenda leží u postele a klidně mě pozoruje.
Očima říká – hele, to nebyl špatný 1.Máj !
Ne, my dva určitě neuschneme, odpovídám,
A jako vždycky si naštěstí nejsem jist.