Trhliny II.
Paní spisovatelka
Lunapark fantazie
Josef Bolf - Hřiště II.
Místo úvodu:
Po nějakém čase byl k vidění v TV zase veleslavný Přelet přes kukaččí hnízdo. A já po tom nepočítaném setkání dostal chuť na další filmy s Nicholsonem. A tak, když se jednou zase parchant spánek někde pozapomněl, dal jsem si jeho dva filmy za sebou. „Něco o Schmidtovi“ a „Lepší pozdě, nežli později“. A zase jsem na něm mohl oči nechat. Tedy asi nejvíc na jeho očích. A dumal jsem nad tím, čím mě tenhle muž zasahuje, páře a občas hrozí skoro uhranutím. Nad jeho přesvědčivostí, samčí jistotou a jakousi samozřejmou šelmí silou. Vůbec se nedivím, že se i dnes, kdy je mu 71 roků, má bříško, pleš a je lehce stařecky obhroublý, pořád lámou dolní končetiny v kolenních kloubech dívkám a dámám bez rozdílu tělesných , věkových a sociálních vah. Musel jsem si sám sobě ( ač jsem čistý heterosexuál) přiznat , že mě ten chlapík taky něčím vzrušuje. Nevím jak to mají dámy, ale u mě to podivné chlapské erotično vzbuzuje jeho bezbřehé sebevědomí. Tedy vědomí sebe sama. Sebejistota vlka , který není vůdcem smečky, ale žije mimo ni. A ona na něho pořád po očku kouká a čeká, co jako on. Protože je to Alfa, jedno že mimo tlupu.
Filosofové říkají, že největší tajemství života je být sám sebou. Pokud se to někomu podaří a ještě je k tomu shodou okolností dobrým hercem, stane se najednou zázrak. Jack Nicholson je především Jackem Nicholsonem. A v téhle neurotické době, nabité ztrátou identit, absencí osobních motivací a vlastních JÁ, se budeme asi vždycky s rozbouřenými hladinami všech možných samčích i samičích chemikálií s úžasem dívat do očí člověka, který nám předvádí v celé parádě jenom sám sebe.To totiž nehraje.To ani nejde.
Tak jsem byl zase v Trhlinách. Zastrkuju do nich zvědavě ruce a doufám, že se o něco zachytí. Z prstů se pak stanou kořeny, které zapuštěny nedovolí, aby se kmen a koruna lámaly ve větru. Ve větru, který je protkán bzučením milionů zpravodajských letek, plných vrtulníků, letadýlek a tlustých Boeingů, které tím brukotem dávají ve známost jedinou zprávu. Zprávu o tom, že žádnou nenesou ! Ve větru jednoduchých uspávanek a náhradních barev. Ve větru připravených obrazů, které je stokrát lepší si namalovat sám. Ve větru podivné pouťové mazanice, ve které je nakonec pro většinu zajímavější penis moderátora, než absolutní hrůza v Barmě. Duševní mainstream, který jako nasládlý Jukebox snaživě zaplňuje smetím lhostejnou prázdnotu mnohých hlav.
Ještě jí není 30 a vydala pátý román ! Jeden je lepší než druhý. Když jí bylo 23, napsala „Paměť mojí babičce“. Příběh z Mongolska, psaný úžasným jazykem, ve kterém nevyřčené, nebo v podivných krevnatých větách naznačené, dokresluje obraz do přesných barev. Jako když doostřujete obraz ve foťáku. Upozornil mě na ni kdysi Jáchym Topol. Velká a stále zrající spisovatelka. Přečetl jsem všechno a „Umělohmotný třípokoj“ mě s přehledem připravil o další noc. Pro „ Stanici Tajga“ jsem nedávno běžel na Anděl jak na rande se starou známou.
„ Když byl lov, zůstaly u nás jen ženský s dětma a starý. Tancovali jsme. Aby toho hodně přinesli. Ale nesmělo se o tom mluvit. Proč? Jestli se takhle hloupě bude ptát i Hablund, ani duch tajgy mu nepomůže, Proč? Protože nebude jen za podezřelýho, ale i za hlupáka, Zvířata se přece nesmějí polekat. Záruka špatného lovu je chvástání. Proto se musí dělat jakoby nic. Uctívání našich míst, to jo, ale ani muk. Chrobák to řekne veverce, veverka klakounovi a klakoun sobům a ty půjdou jinudy, než kde na ně mužský čekaj, jestli to chceš vysvětlit po vašem…“ . Právě vydal Torst.
„Gratuluji k otevření knihy, která může změnit Váš život. Možná k lepšímu, spíš ale vpravdě k horšímu. Ke krutému poznání, že život člověka je ze třetiny procházkou rajskou zahradou a ze dvou třetin přízračným dezorientačním během peklem… dojdete k pocitu, že černý humor a absurdita jsou pro zachycení podstaty tohoto moderního světa leckdy příhodnější než všechny objektivně a seriozně se tvářící – ismy dohromady. Jen smíchem, leckdy nemístným, smutným, děsivým, upřímným nebo božským, se může člověk povznést vysoko nad veškerá svinstva, ulehčit duši a na chvíli se vymanit z démonické šedi všednosti a vyprázdněných rituálů zkamenělých v ubíjející stereotypy…“ Tak tato slova napsal v úvodu knížky „Čtyřnohá vrána a nové taškařice“ Daniila Charmse její překladatel Ondřej Mrázek ( vydalo Argo 2007). Obsahuje absurdní povídky, úvahy, skeče a verše ruského spisovatele a velkého Mystifikátora , který opustil svět v roce 1942, ve svých 37 letech. Mám ho za předchůdce Becketta a Ionesca. Těžká alternativa. A vychýlení z vžitých představ o normální literatuře a normálním myšlení do všech možných stran na světelné roky. Osvobozující čtení, oživující naši dávno polomrtvou fantazii. A taky geniální převedení na papír fantazie takového druhu, že hravě dokáže té naší, byť úplně nejbujnější, že má pořád ještě v hubě uzdu.
Josefu Bolfovi je 36. Je jedním z našich nejnadanějších a taky nejoriginálnějších mladých malířů. Jeho obrazy jsou… nu silně znepokojivé. Když před nimi stojíte, vidíte na černém pozadí růžové obrysy dětí. A působí to jako kombinace oněch bledých tvářiček podivných holčiček za temnými okny laciných amerických hororů a konejšivých zpráv o bezradnosti dětství.. Naivita obalená morbiditou. Jeden kritik o něm napsal, že mu je zřejmě inspirací Helena Zmatlíková, ovšem na „ dojezdu kvalitního LSD“.. človíčci na jeho plátnech se jakoby zmateně a odevzdaně plouží ulicemi úzkosti. A přitom je tam něco ( ovšem na velmi studeném prostírání) laskavého. Znepokojující dílo o nedorozumění a míjení se v komunikaci. Velmi často růžová a černá. Možná základní barvy života. „ Jakoby se ty postavy pohybovaly světem, který někde končí, protože není ještě úplně dodělaný..“ říká jejich autor.
Ve věcech z Trhlin hledám neklid. Mám totiž za to, že z klidu ještě nic pořádně neklidného, a tedy kamkoliv vpřed směřujícího, nevzniklo.
Dnes mi Jára před saunou pouštěl písničku tragicky zemřelého výborného českého muzikanta Mario Feinberga. Zpívá tam…
„Nenech se mást,
klid zabíjí,
klid je past…“