Trhliny III.
...o létání
Opravdový film
Sedím v sauně a najednou slyším, jak můj zpocený soused povančurovsku praví: „ Mám pocit, že žiju takovou rekreační formu života. Jeho prozatímní program zdá se mi být trvalým..“. Soused po levici přehřátě odtušil:“…filtrovat, filtrovat, filtrovat..“. „ Skoro jako Lenin, skuhrám já..“, a podle přesýpacích hodin na stěně i podle duchu debaty soudím, že jsme v potírně tentokrát déle, než je zdrávo.
Po cestě domů se mi ta slova znovu dostala na teď již vychladlý displej. Něco na nich přece jenom je. A stojíc v zácpě, dávám volnost navazujícím úvahám. O tom, že se často brodíme vodou, která je ledva pod kolena a vydáváme to za hlubinu tůňovou. Čutanou na ušpiněném plácku máme za pohár UEFA. Že žijeme v době, kde se sice pořád něco děje, ale často není přítomen skutečný děj. Že jsme celí žhaví do stavění a přestavování kulis, ve kterých není nakonec moc co hrát. Že naše osobnost musí sebezáchovně držet pohromadě, i kdyby na morálku nebylo. Že za cenu trvalé udržitelnosti vlastního malého já, radši obeženeme náš svět plotem, za kterým je to už „ cizí“. Uvědomil jsem si, jak už pár let vyhledávám lidi, kteří lezou přes plot na kratší či delší výlety. Někdy tak dlouhé, že se mezitím může zhroutit materiál, ze kterého jsou vystavěni. Lidi, díky kterým se občas podaří prostrčit ruku do volného prostoru, ve kterém je najednou čitelná a nahá ta samozřejmá a uklidňující slupka, kterou nazýváme životem. A ona je spíš iluzí.
Knížku Richarda Bacha „ Jonathan Livingston Racek“ mám půjčenou. Je útlá a docela malinká. Tedy co do rozměru. Je o letu a o rackovi, který chtěl létat. Pro let sám a ne pro žrádlo na moře a zpátky, jak mu říkají ostatní členové hejna. „ Když se už musíš stále něčemu učit, uč se o jídle a jak ho sehnat. Létání je sice pěkné, ale plachtění se nenajíš. Nezapomínej, že létáme jen proto, abychom získávali potravu..“ říká mu milující otec-racek. A myslí to dobře. Ale Jonathan létá, stále výš a výš a z té velké výšky se často řítí střemhlav dolů. Bezdůvodně, jen pro ten let. Nakonec je hejnem potrestán – za bezohlednost, nezodpovědnost, porušení důstojnosti a tradic rodu racků. “Jednoho dne poznáš, Jonathane Racku, že nezodpovědnost se nevyplácí .Život je nepoznaný a nepoznatelný. Víme jen, že jsme na tento svět přišli, abychom jedli a snažili se přežít co nejdéle…“, slyší. A pak je vyděděn. Kvůli svému letu. Hejno je najednou nemilosrdné jako kámen.
Text, který na mě svými nižšími patry zapůsobil jako kdysi Malý Princ. Jedna z knížek, kterou nemá cenu dávat kamkoliv, kam kdykoliv nedosáhne vaše ruka.
Americký filosof David Abram vydal před časem knížku „Kouzlo smyslů“. Snaží se v ní probudit dávno zapomenutou komunikaci se vším kolem nás na úrovni „bytostí“ různého řádu. Kniha je považována za mezní dílo v oblasti současné ekologické filozofie a etiky. Četl jsem jeho rozhovor s fyzikem Jeremy Haywardem. Abram v něm říká- „..vše je živoucí, všechny věci mají svůj dynamismus, vše se hýbe. Některé věci se jen pohybují mnohem pomaleji než jiné, takže jejich pohyb nezaznamenáme tak snadno… svět kolem nás není čistě objektivním souborem mechanických procesů. Hmotná příroda má svou vlastní spontánnost, svou vlastní neomezenost, svůj vlastní život..“.A protože jsme její součástí, měli bychom jako jen o něco“rychleji živé objekty“ s těmi pomalými bratry v boji navázat kontakt. Vzdalujeme se jim. Máme je za pasivní a připravujeme se tak o možnou aktivitu v a z jejich směru. Stali jsme se k přírodě neteční. Chodíme do ní, staráme se o ni, v řečech o ní jsme sentimentálně „ekologičtí“ , chceme se do ní jakoby vrátit. Ale nekomunikujeme s ní. Necítíme ji totiž jako partnera pro komunikaci.Cítíme ji pouze jako pasivní prostor, do kterého lze vstupovat. Přestože v něm neustále jsme.
Současná ekologická krize je krize vnímání věcí, u kterých jsme zapomněli, že nejsou věcmi
( více Kulturní týdeník A2, č. 19, vyšlo 7.5.08, ročník IV.)
A konečně Dogville!! Film Larse von Triera. Fantastický film, ve kterém, pokud budete chtít, uvidíte v zrcadle to, co tam asi vidět nechcete.
Dogville je vesnice s pár obyvateli ve Skalistých horách. Žijí tam svůj život. Jsou pracovití a bohabojní. Mravní věci uspořádány standardně. Jsou tam. A pak se objeví mladá žena a začnou se dít věci. Je na útěku, vesnice ji přijme a ona se na ní stane závislá. Všichni ji přijmou za svou. A jsou na ni zpočátku hodní.
Lars von Trier natočil celý film v letištní hale, kdy domky a ulice Dogvillu jsou nakresleny křídou na zemi, coby obrysy. Chybí domy. V nakreslených čtvercích je tu a tam kus nábytku a mezi tím vším se pohybují herci. První vzkaz Triera kolegům z branže, že příběh může být extrasilný i bez kulis. Známe tucty filmů, kde právě kulisy tvoří 70 procent děje. Tady téměř nejsou. Zvláštní, jak rychle si na to člověk zvykne. A najednou ho to neruší. A zjistí, že se povedlo tvůrcům nevídané. Ta víska je totiž P r ů h l e d n á. Časem se stane z oné ženy něco jako služka všech, posléze otrokyně, nakonec něco jako dobytek na řetězu, kterého všichni ve všech slova smyslech využívají. Pak i zneužívají . Slabé slovo. Podstatné na tom příběhu je, že morálně jsou stále občané Dogville ve vlastních myslích v pořádku a pro všechno, co se děje vytváří rozumově zdůvodnitelná vysvětlení. Dokonalý systém omluvenek, který jim umožňuje chodit do kostela, chlubit se svou počestností a dokonce vyčítat té dívce nedostatek vděku a pochopení pro to, co se s ní děje. Film o systému potvrzení správnosti, která sami sobě vystavujeme, abychom obstáli před tou stokou, která teče v podsklepí většiny z nás. A když může a má příležitost, vypluje napovrch. A my si ji pak zase honem vysvětlíme a dokonce brečíme pravé slzy, když nám nikdo nerozumí, protože to přece děláme „ve prospěch“ toho člověka. Doslova děsivá je scéna, když chlapec, který je do oné dívky „skutečně“ zamilovaný, vybízí tuto ( na řetězu) k milování a vyčítá jí, že je chladná. Čekal jsem dlouho na vyvrcholení filmu. Lars von Trier zvolil závěr, který je pouze jedním z možných. Pro mě doklad , že schlazení žáhy ještě není trestem, že Dogville se nedá zničit ani stovkou kanónů. Protože Dogville je všude v nás. Jen k němu třeba ještě nedorazila oběť, která potřebuje pomoc a je na něm závislá. A neumí se bránit.
Pro mě film číslo 1 posledních deseti let. O nás. Tedy o něčem děsivém v nás.
Dnes jsem v rádiu slyšel, že trhákem roku má být Nový Indiana Jones. Další barevná gumová hračka pro rozmazlené dětské mozečky. I ty v dospělých hlavách. Tam žádná katarze,ani palčivé otázky na naše tůně nehrozí. Možná běžte radši na to. Bude to super biják.
Dogville je, spíš než filmem, velikou otázkou. Uměleckým dílem s velkým „U“. S poselstvím, které není zrovna moc příznivé.
Hlavní role Nicole Kidman. Po „Hodinách“ mě v „Dogville“ opět přesvědčila, že je to převeliká herečka.
A od nynějška je můj „mozkový“ potůček u jejího jména spojen nikoliv s bývalým manželem, jako asi u většiny z Vás, ale s vesnicí Dogville, namalovanou křídou na zemi.
Kdekoliv.