Trhliny IV.
Jedu, řídím. Dělám to pořád a pořád mám vedle sebe na sedačce diktafon ( co kdyby) a tentokrát i desky s výstřižky, které jsem včera našel doma ve skříni. Nekonečný, jen zdánlivě se pohybující štrůdl aut mě nutí se nudit, což je trest větší, než smrad z vedlestojícího kamionu. Otvírám desky a čtu, co jsem kdysi vytahoval ze světa nůžkama. Vidím, že už občas nevím proč. Pak vypadne zažloutlý Renčínův fór (sedávali jsme s ním v Kopečku v Hradci v hospodě). Na něm ti dva klasici „ Dlabáčci “ sedí u stolu a na stole skleničky a chlast. “ Občas si kladu otázku kam kráčím, kam směřuju, proč tady jsem a jaký to má všechno význam… no a pak si naleju odpověď a je zase dobře “, čtu text po obrázkem a zasměju se, úplně stejně jako kdysi dávno, kdy jsem popadl ty nůžky. A už to jede, hlava se rozběhne a navazuje další a další články myšlenkového těla, jako nějaký kroužkovec, co vší silou regeneruje na původní délku.
Taky cpu do hlavy odpovědi. A vyděsím se vždycky, když zjistím, že občas před ně fikaně položím odpovídající a slušivou otázku. Přemítám, na kolik otázek odpověď vůbec nemám a že když se po čase na něco zeptám, často zjistím, že ten nový otazník je vlastně onou dávno hledanou odpovědí na něco úplně jiného. Zkrátka nekonečná šipkovaná uvnitř hlavy.
Zesílím rádio, protože hrají novou věc od Petra Fialy z Mňágy. Jako vždycky výborný text. Slogan „ hledám svoji čakru mezi paletama v Makru “, mě jaksepatří rozjaří. Jsou, to víš Radku, že pořád jsou ! Třeba právě Fiala. Pan moderátor po písni oznamuje, že Fiala psal deset let texty o smrti a teď píše najednou o lásce. A není to vlastně totéž?, ptám se nahlas. A pak si říkám, že až si ten kotrmelec odbude, bude třeba psát jako dřív, jen ještě o něco líp.
Myslím na to, jak sedím na té lanovce bůhvíkam. Na dvojsedačce, kdy vedle mě už nikdo není. A že se na té lanovce nakonec chtě nechtě musím začít bavit s tím, kdo sedí na mém místě. Jak to někdy skřípe, protože se mnou na férovku mluvit občas nechce. Protože mu bráním žít lacině.
Myslím na to, jak je tahle doba zředěná ( přibývá další kroužek) . Jak se v tom nezapamatováníhodném karnevalovém reji někteří vnímaví lidé zoufale hledají a jak se při tom dobrovolně stahují z veřejného prostoru. Potkáte je u trhlin ve zdech ze rohem, nebo už jsou dávno v nich. Už třeba přišli na to, že to vymóděné náměstí pro všechny je odsouzeno k ohlušující prázdnotě.
První Trhlina se mi zaklikatila až do Hloubětína. Nejdřív jsem našel text o Célinovi ( když jsem sháněl Revolver Revue, ve kterém to bylo, tak mně nutili ve třech trafikách časopisy o brokovnicích, s tím, že nic jiného fakt není. Nakonec to ke mně přišlo, jako vždycky, poštou ). Román „ Cesta do hlubin noci “ jsem nikdy před tím nečetl. Volám svého Knihomola a ten jen řekne, že - bez šancí ! Na netu nula ( bez jedniček ). Běžím do své knihovny a tam mi hodná paní zjistí, že mají jeden výtisk v Hloubětíně. Jedu tedy ve špičce tam. A nemůžu to najít, nakonec mi poradí vytipovaná tlustá školačka s předkusem , že snad pod střechou Penny marketu. Představím si okamžitě ty dva tančící pokondří zoufalce z televizní reklamy a moc nevěřím, že mám jít právě tam. Nakonec vystoupám po schodech nad zástupy košíčkářů („hledajících Zeny u regálů v Penny“ – mihne se hlavou Fiala v mé nepovedené parafrázi) a už vcházím do malé, písmeny voňavé, městské knihovny. Skoro neviditelná, brýlatá paní se usměje a přináší ohmatanou knížku. Jedu domů a na zadním sedadle se mnou jede už i Céline! Mám dětinský pocit, že jsem si ho jenom nepůjčil, ale přímo vybojoval.
Louis-Ferdinand Céline , francouzský doktor, napsal „ Cestu do hlubin noci “ v roce 1932. A tehdy nastalo literární tsunami. Okamžitý zájem po celé Evropě. Nekonveční psaní typu zjevení. Žádný vymydlený jazyk, ale divoká řeka slov, plná vulgarismů a ještě nahatějších pravd. Stejně těžko žvýkatelný jako Joyce a Beckett. Ostré a pronikavé pití se zázračnou kocovinou. Rukopis se ztratil.A když se našel, byl v roce 2001 v Paříži vydražen za 11 milionů franků. Možná nejgeniálnější francouzský spisovatel, který sám říkal, že všechno tajemství je v jazyku. Že z něho nejde udělat slouhu, který vykouzlí myšlenku. Že se myšlenka, nebo pocit naopak musí hodit do postele napospas jazyku jako ta nejposlednější coura. Pak to funguje. 444 stran ve mně zmizelo a já si uvědomil, že už znám autora, kterého jsem jen nepřečetl, ale vpustil do svých buněk. Jako divého pittbula do klidného a spokojeně se pasoucího stáda srn. Dá to ale potom práci, poshánět je zpátky. A je přitom tak dobře, že nemůže být hůř ( jak by asi napsal J.H. Krchovský).
O Emilu Haklovi jsem tu už psal. Let čarodějnice ( měl původně vyjít až na podzim ) jsem zahlédl náhodou v knihkupectví Na Andělu. Už se chystám platit, prodavač si přitom povídá s kolegyní, a tak zatím otevřu knížku na předstránce. Tam, co bývá buď poděkování „ mé Mary “, nebo sentence pánů Sarterů a Shawů. “ Každej na světě má aspoň jeden svůj hrneček, kdo ho nemá, ten je teprve v hajzlu “.“ Rozbilas nějakej, jo? “ .“ Naopak, jeden jsem si před chvilkou koupila.“ ( rozhovor dvou žen v MHD)…a pak si uvědomím, že se prodavač s nataženou rukou už vzteká, že čumím doblba a neplatím. Doma otevřu starého známého, skoro obřadně, a už na druhé stránce zhluboka vydechnu, nebo se nadechnu, protože někdy s hrudníkem tak úplně nevím. Je v tramvaji a píše – „…všekazi, kožojedi a duchamorky, háďátka, mnišky, mšice a vši. Jeden druhého oťukáváme drobnými klepítky a s obrovským zájmem ochutnáváme, rozebíráme a zkoumáme. Třeba nám to i nechutná, ale přestat neumíme..“. Hakl zahraje na hmatníku češtiny rozložený bluesový akord, který zní tak nakřáple a opravdově, že hned klepete nohou do rytmu. Tenhle pán už neumí zahrát blbě. A skoro rozmařile jezdí po strunách naší životní absurdity, skepse padesátníků a pocitů marnosti způsobem, že si říkám: 4 roky čekání se vyplatily. Necvičil. Nemusel. Nechal dozrát novou melodii a ta je strhující. Někdy se o něm říká, že je pesimistický. V poslední větě knihy říká hrdina :“ A pak už jsem jen vyhlížel ven z vozu a registroval, jak mě pozvolna naplňuje bezdůvodné dopolední štěstí “. Hakl jen dobře ví, že i za takové věci je potřeba někde jinde zaplatit.
A mimo jiné – psaní o „ opojných šištičkách “ a následných halucinacích je takového kalibru, že máte pocit, že se legálně „ literární žilou“ do mrtě sjedete. Mistr. Až teď jsem si všiml, že jsem to slovo napsal už úplně automaticky.
Nahrál jsem si Burianův „ Den žen“- díl s Helenou Třeštíkovou. Ta dáma je velká šamanka časosběrnosti a dlouho se jí obdivuji. Ona mě nepřekvapila. Překvapil mě Jan Burian. Naprosto neuvěřitelně tiché a přitom silné moderátorství, jestli to tak lze vůbec nazvat. Spíš vnímavý překladatel Třeštíkové z češtiny do češtiny. Ptá se své kamarádky vlídně nelítostně a chytře. Jde jí po krku a člověk pořád cítí, že se mají opravdu rádi. Jde ji po tom krku proto, aby z něho něco vyšlo. Občas je Helena T. v úzkých. A Burian nemá radost z převahy, jen s ní bojuje, aby to šlo ven. Proti ní, protože strašně s ní !! Diskuse nad tím, jak dalece je reálný a autentický dokument ve chvílích, kdy dokumentovaní vědí o kameře a tím pádem „hrají“.A pak příběh Marcely.. Burian se najednou Marcely zeptá, jestli jí někdy H.Třeštíková řekla něco intimního o sobě. Fantastická otázka. Helena T. pak v jednu chvíli říká, že zaznamenává utrpení, i když vlastně nemůže pomoci, a že člověk, když se chce něco dozvědět, musí být přísný. Svatá pravda. Burian dostal na konci pusu a největší odměnu v tom, že mu zpovídaná poděkovala za otázky, které si bude musit znovu položit . Teď už sama. Aby mohla jít dál.
Mám rád Jáchyma Topola. Jeho knížku Anděl jsem si neuměl představit ve filmové podobě. Michálkovo drama jsem viděl už dvakrát, přesto mně na něj jednou v noci přišla znovu chuť. “ Anděl exit “ zajel do přehrávače jako had pod kamen a už to syčelo.
Jsem ve vybydlených pavlačových činžácích, v nonstop otevřených hernách a nočních barech, kde platí zcela jiná značka morálky za in. Příběh toxíků, jejichž pot cítíte i z monitoru. Digitální kamerou stáhnuté těkavé vize, obrazové surrealistické kejkle, výborná hudba. Nespletl jsem se a dokoukal. Ten hoch uvaří největší feťáckou “ ránu “ proto, že se mu do ní náhodou dostane vlastní krev. A z té drogy se zblázní i Jižní Afrika. Tuším, co chtěl Jáchym Topol říct. Krev jako základní lidská tekutina ve spojení s drogou funguje, jako dvojnásobná nálož, protože samotná naše krev je nositelkou „ dávek “. Šlehy emocí, rychlých pocitů a zdánlivé radosti či umělého štěstí. Jakoby se to dalo vyrobit. Topol s Michálkem říkají, že to jde. Pomocí vlastní krve. A za její cenu. Četl jsem recenzi, že se film vzdálil předloze. Jen zdánlivě. Umělecky zůstalo společné – Topol i Michálek se stali pány atmosféry.
Vítám v životě věci a události, které mě alespoň na chvíli vyřadí z „provozu“. Které změní moji mentální frekvenci. Některé směrem k nižším hodnotám , třeba líh, nebo estrogeny dívčí části světa. Jiné naopak k vyšším. U písničky se mi to dlouho nestalo.“Mám jizvu na rtu“ donutila moji mysl dokonalými tahy geniálního textařského štětce doslova oněmět.