4.ČERVEN
Ráno na Barrandově
..nikde nikdo
...rozečteno
Je 5.50.
Zprava ke mně plíživě přilézá z mobilu „Agnus Dei“. Mozartovo requiem mě budí už pár týdnů. Posadím se na posteli a nevěřím, že to zase začíná. „ Každé ráno si natřu tváře modrou a žlutou a vyrážím do boje. Vy snad ne? “ , vybaví se mi Jáchym Topol a protírajíc si oči, koukám na Čendu. Slyšel Mozarta a spěchá ke mně s pusou. Jeho ocas lítá energicky do stran jak ten kostkovaný prapor v cíli Le Mans. Má výbornou a akční náladu. Pokaždé a kdykoliv. Říkám mu něco v tom smyslu, že by asi neměl olizovat ty stříkačky, co jsme tuhle našli u kontejneru. Jaký má asi smysl fór, který nemá publikum ..
Běžím do koupelny a pouštím na sebe proudy vlažné a pak studené vody. Den má mít řád, opakuju si znechuceně. Kdysi mi to pomohlo. V době, kdy jsem si užíval sebelítosti a neřádu. Pak vám dojde, že to nevede nikam jinam, než k ještě většímu neřádu a že se sebelítost začne převlékat do lesklých šatů sadomasochismu.
Už jdeme prázdným Barrandovem. Mám ty časně ranní procházky rád. Nikde nepotkáš živáčka ani zombíky, otráveně předstírající život ( obojího si tady užiju až odpoledne ). Světu tady teď vládne flóra. Ještě navlhčená, cítící dočasnou absenci energetické konkurence a naparuje se. Všechno, co tu roste a kvete, se ráno vystrkuje na samou hranici své chlorofylové existence a pořádá parádemarš. Na místě. Den je zatím jenom skrytou napuchlostí a příslibem. Než se z něho stane za pár hodin stejný vřídek jako včera, aby skončil stejnou zaschlinou a potom večer už jen drobnou časovou jizvičkou v dlouhé kalendářní řadě. Robinsonův zářez do stromu, který po čase bůhví proč šikmo přeškrtnem. Třeba po deseti. Je to ale jedno.
Za hodinu tudy budou pochodovat v houfech mláďata do nedaleké školy. Pokřikující, protože překřikující se. Už tady se bojuje natvrdo o respekt, uznání a koulení svého neochmýřeného ega mezi těmi ostatními. Složitá a někdy docela zlá kličkovaná, ve které padají kuželky tišších, brýlatých a menších členů tlupy.
Čenda skočí do kufru auta s grácií mašinfíry, který jde potisící do rachoty. Čeká nás našich 110 km cesty, kterou známe a trpíme na ní provozní slepotou. Držím auto na silnici. Pouštím na sebe Radiožurnál a poslouchám, že Obama už to má jisté ( vybaví se mi šot z televize z nějakého volebního meetingu – na podium, mezi zběsile praporky mávající Amíky, vystupuje Hillary a její Bill, a oba občas na někoho ukážou prstem, vypadá to jako přátelský výstřel, vždycky mě tohle gesto bavilo a jeho smysl mi vždycky unikal ), dál že zemědělci vylévají tisíce litrů mléka na pole a potom celé 2 minuty o kolenu nějakého fotbalisty, že už je to jakože asi dobrý (mluví tam i ten čutálista, ale protože těmhle klukům většinou není rozumět, vzdávám to). Přepínám na CD, kde je už týden Na tělech ryb J.Bílého. Pouštím si klasicky trojku, pětku a devítku. A jsme v Jablonci.
Čenda oživuje kancelář, zaparkuje na svém místě, já se přeladím do bílého ošacení i rozpoložení. Tři pitvy. A přijíždí komisař. Brťas, Brtník, Vašek. Přítel, teď už… Vybavím si, jak mi kdysi na pitevně ve chvíli pauzy zničeho nic vyprávěl , že leze po skalách. Notně zarezlá dvířka ve mně se tehdy zvědavě pootevřela. Že tam bere nahoru houfy postižených dětí a že kvůli tomu dělá speciální pedagogiku. V komunikačních pantech to zaskřípalo a už byl tam. Tak nějak jsme se vzájemně pustili do svých rajonů. Občas si všimnu jeho náhle zbystřeného zraku, a občas vyžbluňkne na povrch poklidné hladiny bójka z hloubek, kde jsou u dna city, jako staří sumci. Všechno zalátáno do medvědího bohorovného kostýmu. Fajn kluk. Těla tu ještě nejsou,„ medvěd “ srká kafe a já se jdu podívat na pitevnu. Je zatím prázdná a nikdo v ní, kdy by tu žil, nebo už ne. Velký prostor, který, když je prázdný, neposkytuje žádný důvod v něm být. Přesto tam pokaždé ráno alespoň nakouknu, když je pustá. Rituál. Obhlídka místa, do kterého nejdřív vstoupím, abych tam později mohl vejít. Takhle do prý dělali indiáni s posvátnými místy. Lezli tam nadvakrát.
První je paní, kterou přejelo špatně zabržděné, prázdné auto. Rozjelo se samo s kopce. Paní pod ním našli v poloze, která se mně ani medvědovi nelíbí. A tak se u mě v kanceláři válíme po zemi, on dělá paní, já auto, pak naopak, Čenda to pobaveně sleduje a přidává se. Tím předběžná rekonstrukce končí. Tenhle případ budeme řešit a budeme si kvůli němu volat ještě pár dní. Druhý je pán, který se oběsil. Ve chvíli, kdy mu ta jeho řekla, že už ho nechce, protože on ji v té hospodě stejně k ničemu nepotřebuje. Asi přece jen nějak nesdělitelně potřeboval. A třetí je mladý kluk, který skočil pod kamion den před státnicí. Mrknu na něj na vedlejší stůl ze dvou metrů a šeptám Vaškovi, že má stoprocentně zlomenou lební spodinu. Brťas se na něho podívá, zvenku na hlavě skoro nic nevidí, pak se mrkne na mě a v očích čtu – jak tohle můžeš vědět, chlape ? Evička, naše usměvavá pitevnice s kulatýma černýma očima, za půl hodiny hlásí, že spodina je na kusy. Brťas mě plácne po rameni. A já jeho. Porušený půlkruh – vzpomenu na „Nahou opici“ Desmonda Morrise – který máme každý kolem sebe a proto si sedáme v autobuse i v hospodě na místa bez sousedů. Protínáme ten půlkruh s medvědem vědomě, protože je to tajné znamení klanu „ bližších “.
Hotovo, dokonáno. Vodou spláchnutá podlaha sálu se leskne úplně jinak, než ráno tráva na Barrandově. Vybíhám s Čendou do nemocniční zahrady. Po cestě potkáváme pána o dvou berlích. Tak tři metry za minutu. Zastaví se a kouká kolem. Ten má čas asi vidět věcí !!, povídám psovi . Jedem domů. Déšť na skle dělá otravný virbl a já zase ladím rádio. Někdo se tam v telefonu snaží dojmout sebe i posluchače. Společné dojetí , které brání vzniknout čemukoliv, co by někam vedlo. Slza nad slzou, jak napsal M.Kundera. Tedy kýč.
Do přehrávače vklouzne Norah Jones a já začnu číst pravou rukou textové zprávy za celý den. Je jich 6, přijatelná je jediná. Ta obsahuje údaje o čase a místu setkání. Ostatní obsahují znaky. Už jsem si zvykl na tyhle elektronické brouky, kteří prolézají prostorem z jednoho mobilního těla do jiného. Cvakají krovkami a ten vysypaný displejový mák neříká většinou nic jiného, než, že brouk skutečně tu dálku urazil.
Auto na parkoviště, pěšky do Alberta, pach potu, který mi jako první dnes nesedí. Protože za něj můžou, říkám si. Taky vyskakuje z podpaží mladíka ve frontě přede mnou, s tetováží na krku a předloktích. „Body graffity“. Vzkaz světu. Nevím proč mě v tu chvíli napadne, že jedna pořádně napsaná věta vydá za víc, než 3 hodiny keců, které se nenávratně rozpustí v kouři nad hospodským stolem. A budoucnost je nechá tam a nikdy je nenajde.
Procházka, doma rychlá sprcha a dvě hodiny u počítače nad fotkami těch tří z dopoledne. Pak dočítám Reflex z minulého týdne. Článek o DNA. Hodně zajímavý. Jen si říkám, co na to čtenář, až zjistí, že můžeme na 20 hodin změnit svou genetickou informaci. Bez příslušných informací, bude asi štajf. Užasle o kus dál čtu o člověku, který se snaží v Kargyaku ( konec světa na severu Indie s 200 obyvateli, kteří neznají sprchu), tedy kdesi v Himalájích, postavit školu. Je mu 30, je to český inženýr stavař a dělá to za své. To je to puzení, ze kterého se narodí věci, které tu zůstanou, šeptám si. Pak „Lidé a země“ a čtivý text o Surmech. Pravěk v čase Skype a ICQ. Chodí nazí a hygiena pro ně končí u břicha, tedy odshora. Vyřezávají si noži do těla důležité věci. Na 20 minut usnu.
Pak jdu ještě na dvě hodiny k počítači a dodělávám posudek. Kluk, starý jako ten můj, málem zardousil kámoše před diskotékou. Pro dvě kila. Na automaty.
Mířím pomalu do postele a volá mi Jára. Domlouváme se, že půjdem na koncert jeho bráchy Jirky ke Kaštanu ( těším se na trojku, pětku a devítku) a povídáme si o psaní. Asi půl hodiny nám vydrží text J.N. v „Mám jizvu na rtu“ Vím, že v Jardovi roste knížka a ne ledajaká. Počkám až doroste. Loučíme se s tím, že se oba bojíme větších ploch. Připomene mi toho Piccasa v Myšlenkách dne na mých stránkách.V posteli beru do ruky R.Bacha – „Most přes navždy“ ( Jeho Racka jsem už četl a tak jdu najisto, jako domů). Po pár stránkách vím, že rozečtených věcí na posteli už nebude jen pět. Šlehnu očima na displej hodin a zjistím, že včerejšek už je jen jizvou. Pouštím na usnutí naslepo ČT2 a jsem ve filmu, který se trefuje do mého slábnoucího tempa. Dlouhé záběry muže na loďce, který pluje proti proudu. Nikde dialog, nikde akce, ale podivná malátná tenze, která vyhání spánek, rozkládající si v unavené hlavě už napodruhé spacák. Alternativa, originální a jednoduchá. Nezávislá a nedějově napínavá. Vybíhám z pelechu jak děcko ze školy po poslední hodině, až šlápnu na mého černého spolunocležníka. Vykvikne, promiň volám, a běžím k počítači. Argentinský režisér v kristových létech. Jeho druhý film s názvem „ Mrtví “. Najdu si tě, zašeptám výhružně do další rýsující se Trhliny a jdu už opravdu spát. Zítra se podívám na svůj web a napíšu Inger. Je půl druhé. Takže už dnes.
Na displeji mobilu nastavím 5.50 a barrandovské rostlinstvo pro mě už teď chystá svoje ranní, pravidelné, tiché představení.
S barvami, vůní a rosou místo kapely.
Na oslavu toho, že pro něj čas a jizvy nehrají žádnou roli.