O RADOSTI
...ranní bezčasí
Anděl
...
Na začátku cesty
Někdy se ráno podaří hned neotevřít naplno oči. To pak nastane chvilkové bezčasí, kdy mžourám na motýly na zácloně a ještě se tak úplně nenarodím do dalšího prvního dne. Je mi nějakých pět a úplně cítím máslo na rohlíku a mlíko z vedlejší místnosti, kde je máma. A taky zvědavost, co za dobrodružství čeká na svou chvíli v mých příštích hodinách. Za chvíli ale bleskovou rychlokamerou zestárnu k aktuálnímu věku a Vetřelec, plný dospělých strachů a starostí, co čeká vedle postele, do mě rychle vleze rovnou pupkem. A přijde první probuzený povzdech.
Posbírávám papírky, počmárané nočním divnopísmem, a beru je s sebou ke kávovaru. „ Láska, to je nekonečno, posunutý lehce na dosah nás, pudlíků… “ ( asi Céline) a „ ..uchovat si rozvahu ve městě, kde má 60 procent obyvatel oči jako zahojené průstřely, 20 procent hledí jako zešílivší kousavá zvěř a zbytek sedí u počítače a nevystrkuje nos.. “ (to bude Hakl). Nakouknu do ložnice a kontroluju knížky na posteli. Papírky hážu do krabice k tomu určené a pociťuju náhlou malou radost. Zajiskření, které říká, že jsou lidi, kteří dokážou napsat takové věty. Trefující se do těch mých, takhle nikdy nevyslovených a nenapsaných. Přemýšlím o radosti. A nenabíjím do pušky úvah zrovna nábojnice se štěstím. Štěstí je spíš chemická událost, říkám si při holení. Pak je tu ještě uspokojení. Z dobrého jídla, momentálního úspěchu, nebo pochvaly. Z respektu. Štěstí a uspokojení. Obojí se dá připravit, navodit tu situaci, nastražit pastičku, nachystat železa, a chytí se, jaksi předpokládaně. Ne tak radost. Ta nedůtklivá a vrtošivá madam , která se objeví jen když ona chce. Neklepe dlouze na dveře, prostě mezi nima najednou stojí a vyvede parádní jiskru. Netušenou, doteď nechtěnou a mimo plán hřejivou. A pak je zase pryč. Nepozvatelná.
Sedím v autě a myslím na radost, na ten dárek odnikud a za nic. V rádiu naladím jakousi stanici a poslouchám pět zpráv za sebou. A zase mě ovládne ta nervózní otázka, kterou si kladu čím dál tím častěji: „ A proč mám tohle vědět?“. Zbytek cesty je v tichu.
Potom, už v kanceláři, zvoní telefon. Ten červený stolní krab drnčivě hlásí, že někdo něco chce. Nebo taky ne. Uloupnu černé klepeto, visící na černé zamotané cévě a už se slyším, jak odpovídám na to zvukové škrábání z vedlejšího města. Poslouchám svoje reakce a hodnotím jejich rychlost, stylistiku. Celkem nezúčastněně, protože naučeně, vychrlím slova, adekvátní a hlavně jdoucí do páru těm z kraba. Přivezou znásilněnou ženu. Na jedenáctou.
Mezitím jsem na sále. Dívám se do hrudníku paní s rakovinou. Myslím na to, že, když život tady vyskakoval ze svého nosiče, musel tenhle hrbolatý a divoký plevel bojovat o svou existenci ještě o pár minut dýl. I vyhaslá totiž vypadá nespoutaně a nespoutatelně.
Zpátky ve svém pracovním křesle se vracím k úvahám o RADOSTI. O tom párvteřinovém tajemství s nepravidelným tanečním krokem, který nedopočítáte. Nedáte si s ním valčík, jen vám občas nečekaně drcne do stolu.
Na dveře zaklepe komisař, dosedne, rukou odmítne nějaké moje rádoby odlehčující zažertování a já se po chvíli dozvím proč. Venku stojí mladá žena. Brutálně a několika muži znásilněná. Domluvíme co a jak, a on jde pro ni.
Holčička v ženském těle. Žena, jejíž přerostlé dívčí tělo někdo nelidsky potrestal za něco , co nikdy neudělalo. Slyším se, jak ji uklidňuju a vší silou demonstruju bílou barvu svého pracovního oděvu. Ale i v něm jsem pořád chlap. Tedy tvor z oné druhé strany. A odkládám větu, kterou říct musím a tak ji teda nakonec řeknu: „Tak se svlékněte..“. Snad nejhorší věta, kterou může muž ženě říct, po takovém prožitém rituálním vymýtání citu a intimity. Ženě, která je ještě pořád na pranýři zad, odřených od štěrku. A ona se pomalu svléká, stydí se ukázat to poškozené tělo, které je najednou neohrabané a neženské, ztuhlé a zatlačené až k samotné strohé anatomii. Napadá mě, že se stydí za cizí hřích, který se shodou náhod už stal součástí její hmoty. Pohyby ženy, postrádající obvyklou svůdnou přírodní choreografii. Mrtvolně nemotorné prostocviky, které nemají se svlékáním samice vůbec nic společného ( bůhví proč si vzpomenu na dlouhou řadu nás, kdysi dětí, ve školce, před doktorem s očkovací injekcí. Ten bezpohlavní strach nás kluky srovnal s holčičkama do jednoho biologického štosu, kdy zůstala jen povytažená ramena a chvějící se klouby s husí kůží). Stojí na erárním koberci bez šatů. Neví co s rukama. Stokrát víc nahá, než kdykoliv před tím, protože obnažená. Ve chvíli, kdy by potřebovala být zabalená nejmíň do dvou dek, aby zakryla a zahřála to bolavé maso, jež se křečovitě drží tenkých kostí.
Podívám se jí na oči. Kolikrát už jsem to viděl. Jsou polomrtvé, s matným leskem střepů, které zbyly z rozbitého okna, jímž se dalo koukat ven na život. Oči bez výčitek, hněvu, vzteku či bolesti. Oči s minimálním jakýmkoliv obsahem. Oči, za kterými někde vzadu tušíte obyčejný živočišný údiv nad tím, že opravdu existují nenapravitelné věci. Při focení se jí letmo dotknu rukou, cukne a stáhne se jak šnek, když mu přejedete prstem po tykadle.
Duše stočená do klubíčka jako štěně zapomenuté přes noc venku.
Už se obléká a já si všimnu toho čistého a barevně sladěného prádla. Znásilněná byla včera. Tohle už je příprava na dnešní vyšetření. Voní a má stuhu ve vlasech. Sluší jí to. Ještě dodržuje prastará nepsaná pravidla hry, ve které včera na celé čáře prohrála. Tuším, že ji tyhle nevědomky prováděné automatické operace udrží při životě a jednou ji k němu třeba znovu přivedou. Ticho při oblékání přeruším tím, že s foťákem v ruce říkám, že jsem na její straně. Že udělám všechno, co je třeba, aby přišel spravedlivý trest. O ten jí ale vůbec nejde. Dívá se mi do ruky, protože ví, že v tom aparátu jsou všechny její škrábance, modřiny a taky místa, která měl fotit jenom ten, komu to jednou sama dovolí. Je oblečená, přičísne si útlými prsty vlasy a upraví si džíny. A já najednou cítím tu tisíce let starou a nezničitelnou mízu, která si přes to všechno dál a dál razí cestu jejím tělem a bude ji znovu nutit k dýchání a znovucítění. Až bude jednou zase ženou. Vyprovodím ji až ven k policejnímu autu. Přidržím jí dveře a když nasedá, stiskne mi najednou silně zápěstí. Poprvé za celou dobu se mi podívá zpříma do očí: „Děkuju“ , zašeptá. A je pryč.
Odpoledne ještě nemůžu jet domů. Jedu na Anděl, courat se těmi místy Jáchyma T. a Emila H. Čekané rozptýlení ale nepřichází. Odpolední dusný píst proti mně jakoby naschvál tlačí davy lidí se zahojenými průstřely místo očí. Koupím si alespoň kafe do mašiny a u pokladny přemýšlím, kde to vlastně v Letu čarodějnice bodl Karel toho chlapa z ochranky. Tady někde. Vyruší mě pokladní. Mladá holka. Shrbená nad pultem, trefující kódy věcí na pípáku pod sklem, levhartí hřbet schovaný pod zapranou mikinou, ale jen teď. Večer ho vytasí jako bojovnou pružinu v nedalekém klubu a bude žít. Teď je ale skoro mrtvá a šelma v zádech sotva dýchá.
Zhoustne mi krev z těch smíchovských míst a z věcí, o kterých nevím, jestli jsou nepříjemné, protože nejsou ničím cítit. Dějou se tady události strašně podobné těm všem ostatním, takže se tu neděje vlastně nic. Ve stovkách monotónních podob. Utíkám do prodejny knih u vchodu a východu. U pultu stojí starší prodavačka se stejně starými brýlemi, korály na krku s falešným leskem perleti, marně kryjícím vrásky pod nimi. V ruce má knížku. To je přece Topinkův Hadí kámen, šlehne mi hlavou a ptám se… - Čtu si v tom, aby mě šéf neviděl, povídá spiklenecky, při obědní pauze jsem si dala skoro třetinu, ale je moc drahá, a je poslední, chcete ji? – ptá se s obavou. „Rád bych“, říkám skoro omluvně. Knížka zmizí v mé tašce.
Večer volá Tadeáš. V klepetu na uchu slyším první ironické tóny a pokusy o sarkasmus. Poznávám je. Povídá, že píše další příběh. „Nemrtvý, když se napije šalamovníku, tak je na 20 minut zcela neviditelný !!“, křičí nadšeně. Komediant, jehož budoucí exhibice, noční můry a nejistotu a vystrkování svého já lidem na oči, jsem mu zřejmě nevědomky dal jako DNAjský dar. Už v něm delší dobu cítím toho dospělého vetřelce, který je tak v půlce cesty napříč jeho pupkem a začíná vší silou spolu s ním utíkat na druhou stranu od dětství. „ A mám tě rád “, zakončí slavnostně proslov pointou a přesným klesnutím hlasu před tečkou.
Je hodně pozdě, na peřině i kolem postele jsou knížky. Papírky zatím bez unaveného divnopísma čekají na svoje noční vzkazy. Dnes asi z M.Topinky.
Rekapituluju si dnešek. Dnes mě radost letmo políbila určitě třikrát. To nebyl špatný den, říkám si po rybářsku.
Za pár dní vyrazím na Anděl. S tou přečtenou knížkou.
Vrátit jiskru radosti zpátky do hry.