Paralelní světy
...s přítelem
třeba na nás mluví...
...
....
Všechno to vlastně začalo už tam nahoře.
Jedu lanovkou kamsi vzhůru, kolem se to bez ostychu až kýčovitě zelená, mám v sobě tři piva a kontroluju signál na mobilu. Posledním spojenci s tím dolním zmateným světem, ve kterém není klid. A který považuju za svůj. Signál nakonec kamsi zmizí a objeví se až za tři dny. To všechno Brtník, nenechavý a poctivý otvírač. Odšpuntoval asi na potřetí moji pečlivě hlídanou existenční láhev , ve které už nebyl žádný vzduch, a já tvrdil, že ho tam cítím a že je ho dost. Dostal mě až sem, protože některé věci ví líp než já. Horolezec, psycholog a přítel.
Večer na terase naší boudy pozoruju, co se kolem děje. Tu krkonošskou, vysoko postavenou a jaksi samozřejmě rozvalenou děvku, která je ve svém a na svém, a říká : „ Vemte si mě všichni. Všichni se do mě vejdete. A to ticho, to já takhle řvu… “ . A tak jako vždycky, chcete tu věc poměstsku uchopit celou, kompletní, v balíčku. Jako v Makru. Tak jako to chceme dělat s lidmi. A nakonec jste rádi, že se držíte jedné malé žíly, která vás bez jakéhokoliv pocitu celku dovede pouze na jedno z mnoha místních míst. Tak jako to nechceme dělat s lidmi. Tak jako to zítra uděláme při cestě na Sněžku.
A najednou mi dojde, že jsem strašně dlouho neslyšel ticho. Absolutní. To Vám pak najednou rozmazleně vadí i skřehotání nějakého opeřence. Prý sem chodí v noci jeleni. Až k chalupě.
Nakonec si s chutí zahraju. S klukem, který se před pár měsíci naučil první akordy. Má v sobě tah, energii a chuť pouličního muzikanta. Poctivě si to rozdává s tou vrtošivou paňmámou muzikou, která se mu zatím trochu směje, ale on nedbá. Je mi při tom dobře, protože hraju s chlapem, který to myslí smrtelně vážně. A v duchu v tu chvíli vzkazuju všem znuděným profíkům, se kterýma jsem měl tu „ čest “, že možná nakonec až tak nezáleží na tom, jak to jde ven, ale na tom, jak moc se chce, aby to znělo dovnitř.
Vedeme debatu o zítřejším dobytí Sněžky. „ Nikam nejdu, zůstanu tady a na vrchol se dostanu mentálně.. “, zkouším Fandu. „ Tos ani nemusel říkat, jsem na Tebe napojenej, astrálně už o tom s tebou nějakou chvilku debatuju… “ , odtuší Fanda a kopne do sebe další slivovici. Po těle se mi rezleje teplo, jako rybáři, co chytí kapitálního úhoře. Fanda se chytil se a nepustí se až do neděle.
Vezl jsem ho už z Jablonce, v autě jsme si předali základní vzorce pro výpočet nutných základních lidských rovnic před společným víkendem. Ukázali jsme si rychle strupy po starých spáleninách, místy i vyprávěli o jizvách, které už ani nejsou vidět. Vzpomínky na hojení.
„ Základ je v tom, do sebe nechat narážet atomy a pak se napojit na paralelní vesmíry a tím pádem komunikovat s Všehomírem..“ , provokuju ho a ladím kytaru. „ My, co víme, se nemusíme tímhle světem až tak zabývat, protože bychom jen redukovali vlastní Já, který energeticky komunikuje se vším kolem na molekulární úrovni…“ , škytne Fanda a usměje se. Oba víme, že nejlepší lék na věci, které jsou pouze k obšlapování a k nekonečným nemotorným vážně míněným otázkám, je smích. Shodit to. Aby se to pak vrátilo každému zvlášť. A navážno. Ale ne teď a ne tady.
Druhý den mažeme na tu Sněžku. Čenda předvádí své nejlepší číslo. Na konci června najde sníh, počká až si Němčouři nachystají kamery a digitály.. a pak se rozběhne, povalí sám sebe na bok a užívá si jízdu dolů. Na té bohem zapomenuté miniaturní sjezdovce pro psy.
Večer se zdravím s tichem jako se starým známým.
Už jsem ve Špindlu. Je neděle, čeká mě cesta zpátky a opatrně zapínám mobil. Pípá to v něm až do Vrchlabí, jakoby se chtěl radostně rozcvičit po delším spaní. Zprávy plné slov, které bez vysvětlivek nedávají valný smysl. Jak chcete přeložit „ touhu “ , „ zklamání “ a „ lásku “, jen tak od boku a bez chyby z tolika různých češtin ?
Jsem zpátky v práci. Je pondělí, nebo úterý, ale je to nakonec jedno, rozdíl, jako když hledáte v magazínu pět nakreslených odchylek u dvou stejných obrázků.
Na JIPu leží mladý chlap. Pobodaný manželkou. Zavolám doktorovi, poslouchám, jak nůž projel játry, bránicí až do plíce a pak znovu, jinde, narazil na hrudní kost až ji přerazil. Beru foťák a už jsem tam. Spíš kluk. Který ostýchavě ukazuje zašité rány po noži. Po těle.
A mně najednou dochází, že to vlastně nejsou rány zvenčí. Že se otevřely zevnitř. Protože dva lidi někdy chtějí překrýt území tohoto druhého svým pozemkem. Odevzdávají své budoucí štěstí do rukou někoho, kdo je může upustit. Vsadí na vzájemně se překrývající karty. A pak, po nějakém čase, se objeví tyhle rány. Stigmata z přetlaku a příliš mnoha vrstev těch dvou. Někdy se až jimi definitivně zahojí nemoc z neúspěšného pokusu o transplantaci duše. Tkáně dvou lidí , které se natolik stlačily k sobě, že jejich vzájemnou neschopnost vytvořit společné prokrvení, musel vyřešit až nůž. Kuchyňský. Až on vyhryže zpátky to, co si vzájemně v akutní fázi oboustranného nakažení, dobrovolně odevzdali.
Doma se, pod vlivem zkonzumovaného času, hrabu ve své krabici. Už to mám!! Teorie paralelních vesmírů. Poprvé vyslovena americkým fyzikem Hugem Everettem. Při hraní si, při objasňování hádanek kvantové mechaniky. Everettův vesmír s mnoha světy se v každém okamžiku rozvětvuje na nekonečný počet světů, kdy v každém z nich probíhá jedna z možných variant vývoje události. Částice systému jsou vlnovými funkcemi a když je začneme sledovat coby pozorovatelé, zachytíme je pouze v jednom z možných bodů na jejich trase. Ten si zafixujeme, ale částice v tu dobu dlí dávno někde jinde. Kvarky a leptony se nám pak za bukem smějí, protože už dávno vyhráli hru na schovávanou. Hrají s někým jiným úplně jinou. Třeba na vybíjenou. A my snaživě fixujeme jeden z momentů jejich nedávné minulosti v domnění, že tam pořád jsou.
Napadá mě náhle , jestli to takhle nemáme i my. Někde z hloubky postavení z atomárních a ještě menších cihel. Jestli se netrefujeme v komunikaci s tím druhým do vlnových délek a do krátkostí, ve kterých už není. Protože je na té lochnessce o notný kus dál. Nežijeme i my v paralelních světech? Nebavíme se ve skutečnosti s úseky minulosti toho druhého? Nemáme nejasné vlnění za úsečku s jasnými okraji? A můžeme se vůbec potkat v jednom bodě? Vzpomenu si na Fandu a začnu se řehtat.
Smích jako antibiotikum proti zánětu myšlení.
Čenda unaveně zvedne hlavu, pak ji položí a myslí asi na svůj sníh.
Další den si vzpomenu na poštu. Balíček, jako poslední dobou často. Nevím, co v něm je, protože objednávám v noci a tedy na jiných vlnových délkách. Jak pod stromečkem, ovšem před poštou na Barrandově, rvu papíry a házím je do koše na psí výkaly. Stuart Kauffman – Čtvrtý zákon, aneb cesty k obecné biologii a Ilustrovaná teorie všeho od Stephena Hawkinga. Dvě trefy do momentálního stavu mysli. Myšlenky na neuvěřitelnou nenáhodu radši vyženu.
A v noci mě při četbě toho druhého pána, který mozkem vyhrál nad svým tělem o pár tříd, napadne, že jsou možná i paralelní smrti. Jak jinak si vysvětlit tu klidnou frekvenční přímku mnoha lidí, které jsem viděl a cítil.Třeba nedávno Na Andělu.
Mrtvoly poháněné vzduchem, napsal kdysi Vaculík
A co když jsem jí taky, protože sám se sebou komunikuju
na frekvenci, která zůstala coby plastová tyčinka,
viset na displeji , naladěná kdysi z minula.