ZTRÁTY A ZÁŘEZY
..párkrát jsem ho minul
...
Hodně zdravá deska
Ráno mě tentokrát vyndalo z podpalubí na denní světlo zručným pohybem dělníka v doku, který to znuděně dělá potisící a má na to grif. Koutkem oka zahlédnu na mobilu, že do Requiem a tedy pohybu chybí ještě 20 minut. Věci ještě nemají svou hustotu a pořád trochu náměsíčně poletují. Myšlenky se jen tak zkusmo rozklusávají na trávníku vedle tartanu a já zkouším přemýšlet nad fázemi spánku. Non REM, ve které jsem se asi vzbudil a pak REM. Další kroužek na řetězu k dnešnímu ránu navléká vzpomínka na billboard u dálnice. REM tady budou v srpnu hrát. Michael Stipe, hubeňour s hlavou hodného mimozemšťana a hlasem snadno pronikajícím přímo do podzemí našich „ přijímačů “ . Mozek dál pokračuje rozšafně jiným kroužkem, už notně rezivým.
Najednou jsem v noci ve starém hradeckém divadelním klubu, kam se scházelo po točitých schodech a s každým dalším jste ztráceli napojení, až ten Hradec zůstal někde vysoko nad vámi, vámi na pár hodin zcela opuštěn. A tam u samého dna někdo vyhulil naplno Shinning Happy People a Zorka roztáhla ruce a začala se točit dokola jako veliký větrník. A po ní všichni ostatní. Radost organizující se sama. Tu samou noc vyřvávám odrhovačky s loutkářkou, která má úžasný chlupatý hlas, nehty rozškrábané od stěny jakési chlapské studny, ze které ne a ne se vysoukat. Pijeme a překřikujeme tetu depku, která chodí kolem a vychytává ku své potěše osoby bez očkování a tedy nepřipravené na vztahové zarděnky dospělých. Už tehdy v té holce bylo, coby němé embryo, uloženo geniální herectví. Pavla Tomicová. Chlupatý hlas má dodnes a studny bez vody asi dávno míjí, jako já.
Mnu si oči a myslím na to, co jsem nedávno četl. Vědci se začali shodovat, že spánek má jeden hlavní účel. Debordelizaci mezi spoji neuronů, které jsme vyrobili včera. Nová spojení je potřeba utřídit a vyčistit. Zachovány zůstávají jen ty nejsilněji aktivované spoje a ty „slabší“ mozek v noci zlikviduje. Spláchne mimo paměť. Jinak bychom se mohli z těch informací prý i zcvoknout. Začne mi být těch do výlevky vyhozených buněčných políbení líto. Navždy ztracený křehoučký spoj, který by třeba jednou… no nic. Tak dumám na tím vedoucím té úklidové čety. Kdo to jako je, má kvalifikaci, má vkus, má moje povolení ?!! Vedle postele mám knížku „ Moc přítomného okamžiku “ od Eckharta Tolleho. Nalistuju kapitolu, ve které vysvětluje, že nejsme svojí vlastní myslí. Mysl je pouze nástroj toho druhého v nás, který si rochní ve svobodě a nespoutaném spolubytí se vším kolem. Tak to bude asi on, kdo dělá pořádek ! Nu, každopádně považuju ty vyhozené spoje za ztrátu. Ale třeba ví, co dělá. Ztracené věci v hlavě už nejsou, tedy pokud si je nenapíšu, a zůstávají jen viditelné zářezy na pažbě vědomí. Každý po jednom sestřeleném zážitku.
Je tu Requiem a já už stojím před zrcadlem v koupelně a chystám žiletkou další maličkou tělesnou popravu. Vousy mizí. Mysl už naplno rumpluje a tříská nádobím, ve kterém se dnes bude vařit den. Spousta jídla, které se pak zčásti vyhodí.
Jan Pokorný mi v radiu slavnostně sděluje, že v Piešťanoch dnes zahrají Sex Pistols. Pak malá hudební ukázka a věta pana moderátora, která mě skrze holítko řízne.“ Pánové dokazují, že pořád umí dobře hrát..“ Panebože, utírám krev na bradě ( krvinky na nečekané svobodě se nadechnou a vzápětí umřou suchem), vždyť proto to byli Sex Pistols, protože neuměli hrát !!! Pak se dozvím, že v tuto chvíli jsou v soukromém tryskáči nad oceánem. Pankáči v soukromém letadle? Tak asi jo, když se naučili tohle, tak třeba nakonec i tamto. Představuju si, jak z těch taťků, co jim táhne na šedesát, v šatně v zákulisí udělají maskérky na hodinu pankáče jak vyšité. Divadlo a prachy. A ztráta iluzí.
V autě si pouštím asi podvacáté Slovenské balady Zuzky Homolové a Vlastíka Redla. A nechám plynout čas proti proudu. Píše se rok 95 a já poslouchám Vlastu, kterak mi říká, že to bude jeho nejzdravější muzikantský dítě. Že tam hraje na tkalcovský stav a flašku od kokakoly. Že ho to zajímá. Potom v Bratislavě po nějaké akci poznávám i Zuzku. V černém roláku, s bledou pletí a šlechtickým držením krku. Tichá, mírná. Dáma s hranostajem. Tu desku jsem si koupil nedávno v jednom antikvariátu v Liberci, po 13 letech. Náhodou. Jinak by vznikla ztráta, o které bych se nikdy nedozvěděl. Napadá mě, o kolika takových vlastně vůbec nevíme?
Zuzana tam zpívá o smrti a o lásce. O těch dvou žolících, co umí rázně ukončit hru. Zpívá něžně, hravě a tak syrově, že uvěřitelně. Vlasta slouží a postrkuje materiál kupředu jen tím, že občas umlčí svou invenci a talent, které by to všechno nechaly zhezknout. V hornom, dolnom konci dá ke zpěvu muziku nejsilnější. Totiž žádnou. Představuju si ho, jak v tu chvíli sedí ve studiu a hraje na ruce pevně sevřené mezi koleny. A já se i v tom autě klaním.
Přemítám nad možnostmi. Vždycky jich je víc a my tím výběrem jedné jediné, zároveň po očku hlídáme ty do prázdna odcházivší, s nahořklým pocitem jakési podivné ztráty. A leckdy si je jakoby chceme nechat. V záloze. Co vám mám říkat, vy rozvádějící se, či rozcházející se. Natahujeme ruku k zábradlí, ale dokud se ho nechytnem, ta druhá se křečovitě drží toho na druhé straně. Chůze s roztaženýma rukama, která je všechno, jenom ne letem. Připomíná to spíš ploužení ožralého sraba, co se bojí odřeného nosu.
Chytáme život do rukou jako pstruhy a když zahlédneme v hloubi tůně jedinou prchající ploutev, myslíme většinou na ni. Bojíme se toho mizení a chceme mít všechny rybky hezky doma ve vědru. I ty co nesníme a nepotřebujeme. Budeme se na ně koukat, jak jsou tiše leklé, s příjemně pichlavým pocitem, že jsme je nenechali jen tak plavat pryč.
Na pitevním stole je oběšený gambler. Automaty. Pokolikáté už, nespočítám to, a proč taky. Diagnosa F 63, tzv. nesubstanční závislost. Amygdala, tak se jmenuje ten kousíček mozku, který se rozsvítí jak žárovka vždycky , když se možná blíží odměna. Automat, sex, pochvala, rande, úcta, všechno jedno. Prostě odměna. Když se neblíží, a ani nehrozí brzkým přiblížením, máme pocit ošizení.
Vzpomenu si najednou na jeden zvláštní sklep. Na Smíchově, OUT POST se to tam jmenuje. Byl jsem tam s Tadeášem pro kartičky Magic. Čekání na to, až si vybere, jsem si krátil pozorováním těch dospělých chlapů kolem počítačů. Říkají mu Speedy, řetěz s kladkou kolem krku, číro a výkřiky na ostatní : „ jsem v druhým levelu a dostal jsem dvě obludy..“ ,“ v pátým by mě ale vyndali “. Nemůžu se na něj vynadívat. Uměle zastuzený kluk, dnes chlap, který probodává monitor vzrušenýma očima. Tak dlouho si přistřihoval vlasy do kohouta, až přestal celý růst. Lidský bonsai. Zavrtaný někde v minulosti, která se zasekla na Princi z Persie. Dospělý, který odmítl hrát jinou hru, než tu s levelama v 3 D grafice. A s obludama, co jim to může občas u stolu nandat.
Odpoledne jedu vysoko na sever do malé nemocnice. Dva ošklivě pobodaní. Dveře oddělení mi otvírá sympatický dvojník profesora Koukolíka. Fotím ta břicha, kde už jsou další, mnohem větší rány od těch, kteří jim zachraňovali život. Chybí jim kusy tkání, ale to důležité zůstalo. Velké ztráty a ještě větší zářezy. Aby mohly jednou přijít případně i další.
Večer mě nemine návštěva velkého obchodu se smíšeným zbožím, jak jednou hezky napsal Vaculík. Hustý vzduch, kterým se prodírají většinou poněkud řídcí lidé. Očima uhranutě odhadující, kolik toho z těch regálů přesunou na jiné místo. Na jiný level. F 63. Utíkám domů .
Čtu si článek od Kláry. Píše dobře. Najednou úplně povyskočím, “..zapomněla jsem na nudu, hádky i na zážitky, které jsme spolu jaksi zapomněli mít..“. Ouha. Čistá radost z jejího parádního trojitého papírového lutze.
Pak se hrabu ve své krabici a najdu to, co hledám. Teorie vyhlídek. David Kahneman za ni dostal v roce 2002 Nobelovku. Podle ní poměřujeme každé rozhodnutí vždycky s něčím, o co bychom neradi přišli. Víc než možný zisk nás zajímá a děsí možná ztráta. Začtu se a neurony si jen tak jamují. Člověk neztrácí vždycky, když se něčeho zřekne ( Goethe), a nebo Loď je nejjistější v přístavu, ale proto postavena nebyla (Coelho), stojí na dalších papírcích.
Pozdě v noci se rozhoduju pro film. Mám rozkoukaný Haprdáns s magickým Ivanem Vyskočilem, ale nakonec do tlamy černého Samsunga nastrčím Shortbus. Kdysi jsem na tom byl právě s Klárou. Vzniká okamžitě stejný pocit jako tehdy. Že se mnohdy snažíme přes sex dostat dovnitř, do života. Připadá mi to jako zoufalá snaha strčit ruku do rukavice z druhé strany. Sex je jen ještěrčí ocásek, který nelze ulomit, aniž by nezemřel. Musí se mrskat na těle obojživelníka a my se do něho můžeme dostat jen pracně z jeho útrob. Sex není cestou k životu. To jsme v jednosměrce, a hlavně v protisměru !
Proto tolik poztrácených kousků ještěrek a ještěrů na vychladlých kamenech kolem. Proto tolik bolavých hrbolků na našich tělech, blbě se hojících, po dávno odpadlých ocáscích.
Vykládal mi Brtník, že na stěně potřebuješ 3 pevné úchyty. Dva jsou málo. Před usnutím překládám tuhle teorii do nížinné praxe těch nejchytřejších savců. Jeden šutr, to je biologická jistota funkce těla, druhým jsou rituály, které ten složitý stroj udržují v chodu… rukou pak šátráme po třetím a nejdůležitějším úchytu. Někdy si ho uděláme z nějakého člověka. A někdy se ten kus skály tím pádem udrolí. Ztrátou není ten pád. Ziskem je ta přeražená klíční kost. Zářez viditelný i na rentgenu.
Usínám a říkám si, co z těch mých dnešních věcí a spojů úklidová četa, která už netrpělivě stojí u píchaček, nechá v noci ležet ladem. Nemám kolem sebe žádný papír a už nechci vstávat. Vpisuju si do Juana Marsého pár řádků, než zmizím v podpalubí.
Ztráta je věc, kterou jsme minuli.
Zářezy po věcech, které jsme potkali,
nikdy ztrátou nebudou.
Protože tam jsou.