O KONTAKTU
Litomyšl
..kontakt
..strhující čtení
....
Jedu Domů. Do města, ve kterém jsem se narodil a kde mám tátu s mámou. Už od rána jsem bez pořádného kontaktu s něčím plnotučným, co by mě ujistilo, že aktuálně žiju. Tak jako zlehka do mě probíjí volantem mírná deprese a u toho slova se zarazím. Řeknu si ho nahlas. Vzpomínám, že jsem nedávno četl práci amerického psychologa Martina Seligmana, který mluví v souvislosti s depresí už o pandemii. Píše o tom, jak giganticky roste spotřeba pilulek a objevují se nové hromadné jevy, například nakupování pro radost. Nakupování, které zdánlivě vyhání starosti. Píše taky o našem zduřelém „ já “. Zatímco o průměrném člověku by ještě v 19. století řekli „ nebylo mu shůry dáno“ a mávli nad tím rukou a netrápili se tím, protože to tak bůh nebo osud zařídili, dnes každý neúspěch najednou strašně bolí. Pokud neuspějeme ve všem, co jsme si umanuli, vnímáme to jako selhání a křivdu. Lidská psyché s tím navíc vyčůrává tak, že většinou to selhání nakonec na někoho zavěsíme, jako korále, a tedy viditelné znamení viny. Svoje akordy do toho podivného šramlu zahrajou i „ zkratky ke štěstí “. Kromě nakupování a hromadění věcí, je to třeba i závislost na televizi, nebo na rychlých vztazích. Nic by na tom asi dohromady nebylo, až na tu rychlost. Se kterou se falešné štěstí přimotá a ještě rychleji kamsi zmizí.
Vnímám stromy a vodu před městem. Soustředím se na ně a deprese otráveně odleze jako hádě volantem někam do motoru. Moc přítomného okamžiku jak píše E. Tolle. Já bytost, ty bytost ! vystoupím z auta - co na tom, že máš molekuly poházené jinak, že ti příroda nedopřála mít hlasivky a že pohyb vytváříš díky větru, slunci a vodě ze země. Sahám zvědavě na listy. David Abram by měl radost z té komunikace, na které není sice vůbec nic rozumného, ale zato se odehrává teď a tady. Protože smutky, křivdy, deprese a jiné rituály sedí jako vrabci na drátě času, buď vzadu, nebo vpředu. Pověsím se na něj tedy teď. O co snazší to mají listy, které držím v ruce. Ty to tak mají pořád.
Litomyšl je malátná a nepovídavá. Listuju ztěžka památníkem, složeným v mé paměti a proháním se rychle čtvrt stoletím starými a tedy už čtvrt století neexistujícími prožitky. „ Nechal jsi mě tady a teď to na mě zkoušíš “, říká mi trpce město a schválně ukazuje pihy míst, budov, tváří a situací, které vůbec neznám. Tehdy byly jinak poházené po jeho kůži. Dům, kde jsem prvně strčil holce ruku do klína, už tu není. Počítám to město podle vzorců, které už neplatí. Neumím sestavit rovnici, ze které by mi vyšlo. A tak jím jenom jdu. Nejdřív sám, potom s mámou. Vypráví mi o lidech, kteří zemřeli, kteří bydlí jinde, kteří postavili domy tam, co dřív bylo moje hřiště. Hledám kontakt s městem, kde jsem prožil 20 let a až druhý den mi dojde, že město čeká na nový. Nový dotyk, nové seznámení se, pane !
V noci si čtu knížku, která mi probublává hlavou už pár dní. Mario Livio – Neřešitelná rovnice. O matematice, o hudbě a filosofii a hlavně o symetrii. Která je v obrazech, v Bachových skladbách, v lidských tvářích, ve vztazích a taky v otázkách a odpovědích. Hledáme symetrii, která je základem našeho vnímání, asi hlavně protože platí co napsal kdysi matematik Hermann Weyl: „ Určitá věc je symetrická tehdy, pokud v případě, že s ní něco děláme, vypadá na konci stejně jako předtím “. Ta knížka se čte jako detektivka. Matematická rovnice, která se několik století vzpírala řešení. Dva mladí dvacetiletí kluci z Francie a Norska přišli na to, že ji nelze vyřešit dosavadními metodami. Postavili geniálně celou algebru na hlavu a vznikla teorie grup. Přetahuju si to, co čtu, do svého humanitně nakrmeného a nematematického života. Koukám do šikmého stropu svého někdejšího podkrovního pokoje a přemítám nad tím, že se asi taky snažíme vyřešit všechny svoje rovnice známými způsoby. Aby vznikl pokud možno symetrický výsledek. A často nemáme řešení. Ti dva kluci na to kápli. Ten rébus není v té rovnici, ale ve způsobu nahlížení na možný výsledek pod čarou. Nehledejme nový či další výpočet, řekli si. Hledejme nový výsledek! Vypadá to zpočátku asymetricky a docela nemožně, ale nakonec nám zpětným propočtem kupodivu vyleze zase naše stará dobrá známá, notně rezivá rovnice v celé své algebraické nahotě. Ti kluci nevycházeli ze zadání, ale z možného výsledku, který našli jinak a jinde. A já si znovu kladu otázku, proč některé naše lidské rovnice nemají řešení. Možná přece jen mají. V nové symetrii a v novém prostoru. Pokud a) i b) je špatně, neptejme se po c). Hledejme třeba obrázek, nebo strom. Nebo něco úplně jiného, co zatím vůbec nemá jméno.
Mávnu přes rameno městu, které se mi otevřelo po 25 letech a odmítlo se na mě dívat jako na kluka, který tu tehdy chodil do hudebky, do špitálu na Pendepon a potom jednou konečně rozepnul džíny Míše. Přijalo mě teď. A vykalo mi.
Je pozdě večer a já poslouchám v autě cestou do Prahy Čajovnu na Vltavě. Hrají tam nádhernou věc, kterou zpívá skříplým hlasem, s naléhavostí do noci plačícího děcka, nějaký americký folkař a k tomu mu přibrukuje Björk. Magie hudby, podmanivost muzikantské symetrie, která vzniká z nepravděpodobných rovnic. Jsem s nimi v kontaktu a nic v tu chvíli není, co by bylo vně těch zvukových ornamentů. Najednou kolem chybí ta zběžná forma žití, která, jako na horách, říká: jděte po žluté, není to strmé a jsou tam i bufety. A lidé po té žluté jdou roky, aby třeba až v cíli zjistili, že jsou i horší varianty života, než se jím protrápit. Třeba se mu po žluté vyhnout.
Přemýšlím nad kontaktem, který spočívá v nevypočitatelné kráse rovnic, jež si mezi sebou vyměňují dva biologické objekty. V těch prchavých okamžicích setkání tkání, atomů a všech tajemných prostorů obou dvou, na sešlosti, na níž se neprobírá minulost a budoucnost, protože ty momentálně nejsou k mání. Jedna už byla a druhá teprve bude. Napadá mě, že při sexu se to na pár chvilek stává. Ale někdy jsou i při něm ti dva, na svých oběžnicích, na stovky světelných let vzdáleni možnému dotyku.
Stejně intenzivní může být kupodivu i kámen či list v dlani, pokud si všimneme, že tam aktuálně jsou a věnujeme se jim. Pokud to uděláme v přítomném okamžiku. Se zapnutým detekčním radarem, který zajistí, že v tu chvíli jsme úplní a nemusíme do sebe nic dalšího zvenčí cpát.
Myšlenky drsně urve v polovině známá melodie z palubní desky. Beru telefon a poslouchám nářek známého. Popisuje mi rodinnou situaci a z hlasu cítím, že se rozpadly už i její sklepy. Poslouchám vztek a bezmocnost „ autisty “, který mezi sebe a jemu podobnou, položil jejich soužití, aby na něj oba viděli, když už do nich dovnitř nemůže. Žili s pocitem, že věci začnou existovat a stávat se, až když budou zobrazeny, pojmenovány, stejně jako v minulosti a tedy snad i v budoucnosti. Potřebuješ nový výsledek ke staré rovnici, říkám si potichu. Pak, už nahlas, povídám, že život bez bolesti nemá smysl. „ Co to kecáš ? “, křičí. „To nekecám já, to řekl Schopenhauer, ale myslím si to taky “. Chce se u mě stavit a nejprve zamokřit a pak usušit svoje ego . Říkám mu, že teď mu nepomůžu a povídám o denním řádu a opatrnosti v práci s časovým chaosem, který ho bezpochyby čeká. Jsem uvaděčem do prostoru, který má momentálně popletený s koncem všeho. Čeká ho tam ale nový výsledek. Jen je to teď zatím trochu asymetrické. Teprve otevírá dveře. Za pár týdnů už bude vědět, že od jistého bodu nejde o to, co dělat, ale co nedělat. Jeho život dělá užitečný dřep. On to ale ještě neví, ještě nezkouší pojmenovat věci, protože ty zatím pojmenovávají jeho.
V noci si chvíli čtu. I o tom, že Peter Greenaway, jehož filmy mám rád, připravil světelné představení u slavného Leonardova obrazu Poslední večeře páně. Pomocí světel a projekcí „ prokreslil “ apoštoly a Kristovi dal dojem trojrozměrnosti.Kontroverzní režisér udělal další „ film “, asymetrický a nerovnicový. A protože pořád hledá nové výsledky, kontaktoval světlem Da Vinciho.
Před usnutím se dívám na Sedmikrásky. Znovu uhranutě. Chytilová dala těm dvěma holčinám takový náboj, že by se za něj nemusel stydět nejeden existenciálně podebraný mudrlant. „ Něco by se mělo dít “, šišlá plačtivě jedna… „ proč je mi zima? “, říká potom ta druhá.. „ Tak vidíš, přece jenom jsme !“. A když vyjedou do patra Výživy, stává se ze Sedmikrásek děsivý horor o prázdnotě, jejíž chřtán nikdy neucpeme talíři ze švédských stolů naší dobře zásobené současnosti.
Než usnu, vzpomenu si, jak jsem nedávno držel v práci jednu drobnou ruku.
Taky kontakt.
A co jiného?
řeknu polohlasem do noci.