O ROZHODNUTÍ
..magické místo
Dvojčata + 1 = trojčata
..to není oddychovka, ale nádechovka
...
Ráno. Podstatné jméno. Tedy ještě spíš noc, která jitro jako svého zbabělého dezertéra připravuje strčit ti do postele na módní čtyřnožce. Pachuť na jazyku, neochota končetin spolupracovat na nutných přesunech, sen bez pointy o Ní a zkoumání parazita, který, coby denní světlo, přiřadí všemu magickému najednou nepříjemný a ostrý tvar. Pak ti to pěkně postaví nad klín, na peřinu, ke škodolibé snídani. Mnu si oči a zažívám naplno stav, o kterém jsem četl před usnutím. Alexitymie se to jmenuje, před 36 lety to vnesl do psychiatrického slovníku P.E.Sifneos. Podle něho nejsou alexitymici schopni popsat a rozlišit svoje emoce. Trpí emoční negramotností. Tak to teď mám. Mám neutrální pocit toho bujonu, ve kterém před miliardami let našly některé prvky náhodou svoje protějšky a vznikl život. A ještě nebylo vidu ani slechu po jeho smyslu. Protože všechno se vlastně děje popořádku. Pak si všimnu posledního Vesmíru na posteli a už vím odkud vítr fouká. A fouká mi do soboty. Lezu z postele s pocitem, že se vždycky musí najít někdo, kdo zanese novou věc do našich slovníků.
Představuju si dnešek. Na jeho imaginárním plakátu stojí – stane se spousta věcí a zahraje i Jiří Bílý. Ten je tedy velkým písmem. Radio nabídne rutinně svůj knoflík a z „Off“ se najednou stane Robert Mikoláš z Číny. Zastaví moje navyklé koupelní pohyby sdělením, že zatkli právníka, který zastupuje rodiče rozmačkaných dětí ze škol, které se rozpadly při nedávném zemětřesení. Ptali se jen, proč spadly školy, ve kterých se jejich děti učily žít a úřady vedle nich, ve kterých se roky učí jak nežít, zůstaly netknuty stát. Zatkli i některé rodiče těch mrtvých dětí. Kazili by obraz Číny pár dní před Olympiádou. Těch tichých mrtvolek ve školách bylo 7 tisíc. Vlastně si to číslo neumím představit. Co si představit umím, je tribuna, na které se velká Čína, stejně jako ve starověku, postaví pupkem před svět a ten bude pochodovat. A tleskat. Obrátí se mi nad umyvadlem žaludek. Nejen z včera vykouřených cigaret, ale i z toho, že řada „ bezúhonných “ atletů a tátů od rodin z celého světa, bude mít do smrti na svých tretrách nezničitelný zápach rudých sraček a vlastní prohry. Kterou nepřebije lesk třeba pěti vyhraných medailí.
Další zpráva se mě taky osobně týká. V autě se zabili tři mladí lidé. Jedné z nich bylo 14, nejstaršímu dvacet. Uvědomím si, že za tři dny se jich všech budu dotýkat. A že mě to bude stát spoustu sil. Za chvíli zvoní telefon a já říkám, že už vím… že přijedu.
Už mířím na Břevnov. Už objímám bratry, kteří jsou naplno dvojčaty a občas napůl i trojčaty se mnou. Pod patrovou postelí se hihňají jejich dvě samozřejmé samice . Krásné ženské. S čistýma očima. “ To bude mejdan, řičím “, a všichni se smějeme. Vlastně celý den nepřestaneme. Jirka mi ukazuje domácí studio a pouští nové věci. Byl potkán s Antonínem Sovou. Volali mu z radia. Ale v tomhle případě mohl volat, nebo napsat kdokoliv. Tvrdošíjně si říkám, že to není náhoda. Vznikly dvě nádherné písničky a je jedno čí to bylo rozhodnutí. Ve skutečnosti byly napsány a stvořeny z rozhodnutí pana Sovy a Jiřího Bílého. Teď přeskočím a napíšu, že už je sobota večer a já Jirkovi volám, že musí udělat se Sovou celou desku, protože když ji neudělá, tak to už nenapíše nikdy nikdo. Že v té první věci, zhruba uprostřed, se krásně dopustí něčeho, co by mu nikdy nikdo nedovolil. Že se u té brány pan Sova přimluvil. „ No, že jste to vy, pane Sova, tak ho do toho G duru necháme sestoupit…“, řekli strážci všech písní, které tu mají jednou provždy zůstat.
Teď ale ještě obědváme v hospodě jako skupina lidí, kteří nechali dobrovolně zbraně u vchodu a vzduchem poletuje humor. Říkám, že jsem četl nedávno trochu vyšinutou myšlenku o tom, že humor je test, který na nás dělají mimozemšťané. Je nás pět, vyzvědači naší intuice už dávno prozkoumali skupinový terén a oznámili našim útrobám, že je čistý a zdravý vzduch.
Bavíme se o kontrárních myšlenkách, o tom, že každý z nás párkrát zkusil zrušit noblesu a slavnostní atmosféru akce, jejíž umělé napětí přesahovalo naše neuroticky hodně limitované možnosti. O hysterickém a ničím neztišitelném smíchu ve školní lavici, o řehotu, který z nás vyklouzne ve chvíli, kdy se všichni kolem tváří jako škrob sám. O tom osvobozujícím úniku duše těsně před kotcem, tolik nazdobeným, připraveným a nalinkovaným k pohodě fešáckého kriminálu pro skutečné city a pocity. Mluvíme nad polévkami, masem a černým pivem i o omluvenkách. Které si vyrábíme, abychom se nezbláznili z některých našich rozhodnutí. Že nám naše omluvenky laskavě podají analgetika a „ vysvětlí “, že naše chyba to vlastně přece jen nebyla. Napadá mě, že kdybychom si je odpustili, oholíme se až na bolavou dřeň a něco tam třeba o sobě najdem. V jednu chvíli se Jára podívá dlouze na bráchu a velmi vážně prohlásí : “ Na tobě je nejdůležitější, že jsi Jirka…“. Tuším, kam míří, ale dadaistické nahrávce nelze odolat a skočím mu do řeči: “ Ještě důležitější ale je, že ty jsi vlastně taky Jirka !“. Vteřinový nonsens uvloňující fantazii do obyčejné radosti ze hry rozřehtá celý stůl a holkám svítí oči. Zornicemi pozorně fixují své samce, kteří si hrají. U nich a před nimi. Další debata se vede o zítřejší sauně, kde možná dvojčata zopakují svůj dialog a náhodný soused v potírně, při pohledu na dva úplně stejné jednovaječné chlapy, kteří se přesvědčují o tom, že jsou oba Jirka, horkou komoru raději urychleně opustí. Ne že by se to už nestalo. Stalo. Při našich velmi otevřených saunových debatách o věcech, které nás vyhazují z našich vachrlatých duševních sedel.
Kráčíme směr Karlák. Jára nás vede k Chrámu Cyrila a Metoděje. Po cestě dohráváme debatu o kontrárních myšlenkách v praxi. Lidé se udiveně ohlížejí po pětici, která rozhodně není v „ kotci “ klidné turistické procházky sobotní Prahou. Ale už stojíme nad kryptou, ve které před 66 lety umřeli mladí kluci a Jára začíná polohlasem vyprávět ten starý děj. Hodně o něm ví, hodně dlouho se o to zajímá. Ani nedutáme a máme husí kůži, když slyšíme příběh Čurdy a jeho nelehké „ Sophiiny “ volby. Příběh kluků, kteří se nějak rozhodli a stálo je to život. Jára vypráví a mně šlehne hlavou, jestli některá rozhodnutí nemají skutečně ještě větší cenu, než tu nejvyšší. Stojíme na tom magickém místě, díváme se na díry po kulkách německých samopalů, nahlížíme do chrámové lodi a naše vnitřní krasohledy se tiše převrství do purpurového obrazu, plného síly a pocitů, které nás tady a teď hodně přesáhly. Jára skončil, my si mlčky ukážeme předloktí a potichu se jde domů.
Večer dumám nad rozhodnutím. 4 miliardy let se život rozhoduje, kam a jak to potáhne. Celý náš život se rozhodujeme vlastně stejně. Napadá mě, že jako v knihách odborníků na evoluční biologii, kde hrají velkou roli nečekané mutace a skákající geny, tak i v nás občas dozraje nečekané rozhodnutí, které může změnit další běh všech věcí. Často v náš prospěch, často nikoliv, abychom i tohle znaménko mínus po mnoha letech třeba přeškrtli svislou čárkou.
Nedělní sauna. Dvojčata + jeden = trojčata. Nad touhle letitou rovnicí se v šatně zasmějeme. V potírně není nikdo, koho bychom dadaisticky ještě víc prohřáli. Naštěstí. Bavíme se o muzice, o Jirkových písničkách, které dopsal na Sovovy texty. Dobře víme, že jsou výjimečné. A hřeje nás to, víc než ty načervenalé šutry na kamnech. Pak debatujeme o ženách a o možnosti dlouhodobé komunikace Jeho a Jí. Cítím, že kluci mají docela štěstí - ty dvě krásný samice na vás už mají manuál - říkám, a oni se smějí, ale vědí, že je to asi dobře. Složité zařízení bez manuálu totiž nebude fungovat. Pot mi dělá štípance na spojivkách a najednou ze mě vyklouzlo – „ já už ale nemám čas, ani chuť na to, abych sebe někoho naučil “ – Jirka vyskočí a křičí, abych si to zapamatoval, abych to použil. Znovu si říkám, že je dobře, že tam s námi většinou nikdo není. Odlehčím všechno : „ jste oba Jirka a bůhví, jestli nejsem taky Jirka “. A utíkáme se smíchem do ledové vody. Tam sedíme vedle sebe, koukají nám jenom hlavy a ty si mlčky říkají, že se mají rády.
Po sauně valíme k Ivance na večeři. U stolu je nás už 7 velkých, vedle stolu jeden malý. Vyzvědači intuice rutinně nahlásí, že pořád dobrý. A taky že jo. Smějeme se dokola a vedle nás tiše kouká měsíční František, který je samosebou v Přítomném okamžiku. A dělá spontánně to, na čem makají dospělí jogíni desítky let. Je.
Pozdě večer doma zkouším z kláves do počítače nacpat motiv písničky Toma Waitse Innocent When You Dream. Vím, že je v Praze a že ji asi bude hrát. Vím, že se kdysi rozhodl být Tomem Waitsem . Že stejně jako Cohen, jezdí po Evropě, a že oba tihle chlapíci v kloboucích dávno pronikli trhlinou v uslintaném divnosvětě šoubyznysu, aby přinesli zprávu o tom, že stojí za to zabývat se Originálem.
Noc venku už vytahala všechny svoje krámy jak nenápadný Vietnamec na tržnici a já si dlouze prohlížím obrázek, který namalovala. Zbyl tu po ní a po jednom rozhodnutí.
V posteli si pak ještě čtu v Alanu.Wattsovi a jeho Cestě Zenu. Vysvětluje tam těžkost, kterou působí překlad zen - buddhistických textů. Protože Mistři psali čínsky a tam jsou znaky. Nikoliv naše zředěná slova. A že v čínštině je často jedním znakem označeno podstatné jméno i sloveso.
Usínám a dumám nad jedním čínským znakem, který neznám, ale třeba existuje.
Rozhodnutí
v něm znamená, krom jiného
i Rozhodni se..