O VÍTÁNÍ
Kafe a cigára
....
...a doopravdy
Mají své informace
Sedím s Ondrou v pizzerii a jeden stříbrný kotouček za kotoučkem mizí v útrobách jeho notebooku. Právě probíhá předávání důležitých tvůrčích činů jiných, ale námi přijatých. Probíráme při tom Greenwaye a jeho neuvěřitelný světelný incest s Leonardem Da Vincim. Ondra mi pak pouští jeden svůj starší film. Se svou první loutkou. Prsty talentu se už tam křečovitě drží římsy světa.
Čas kluše celé hodiny na místě, rytmus je známý a souměřitelný. Pak se objeví Šárka. Mnou nečekaná, Ondrou pozvaná. Dělá s ním stejnou kumštýřskou školu. Rozhodující jsou první vteřiny, to jsem někde četl, tak tady jsou: symetricky soustružené obličejové kosti dospělé leopardice, nebo Faraónova syna, úsporné pohyby poučené lidskou džunglí, barevná a pestrá zvenku i zevnitř. Vlasy ještě dorůžova odhořelé po nedávném průletu punkerství. Samozřejmé vědomí síly samice, které brzy násobí z kabely vytaženou knížkou "O Kundě". Viděl jsem ji nedávno v knihkupectví na Andělu, Tadeáš tehdy zíral. A čte nahlas. Říká velikýma očima zároveň to, co už vím. Že jde o tu sviňáckou mazanost tam v té chlupaté kuchyni, že je to koneckonců pepř v dobré omáčce, který je nezbytný, aby zahustil rozkoš. Byl bych asi pyšný na tuhle myšlenku, kdybych ji už nečetl v Cestě do hlubin noci. Ukazuje mi své obrázky, na jejichž rubu jsou písmena různých barev, složená do neuvěřitelných slovních hříček a her. Má dar a sílu podzemní vody. Říkám větu, kterou jsem už v životě použil: „ jednou budeš skvělá… “. Překvapí mě odpovědí : „.. víš, my si to všechno jenom musíme taky odžít..“ Což se vzápětí začíná dít v podobě bolavého telefonátu Ondry s jedním jeho životním šmodrchancem. Je mu úzko, neposlouchá nás a proč taky. V kleci jsou kecy o tom, jak je venku, jenom nesourodými zvuky. Šárka mezitím několikrát přes stříbrnou placku u ucha hází kotvu nějakým mužským směrem. Asi jedinou, kterou teď ve svém časoprostoru má. Přitom chce plout volně na moře. Opijeme se spolu všichni. Na počest toho, že jejich minulost je ještě hubená, mladičká a neduživá holka, která jim toho zatím moc neřekne. Chvilku chlubně předvádím tu svoji přezrálou, bachratou a vycvičenou tlustou Bertu, coby bordelmamá v odrbaném županu, kterou už nic nepřekvapí, ale pak usoudím, že bolení přítele nezaslouží takovou chladnou preparaci.
Koulím se domů a ještě se projdu. Život nikdy nezmizel. 4 miliardy let to nezabalil. Nekonečnou štafetou to rozehrává, jako velká vesmírná kapela, co přidává další a další takty. A přitom nás má neustále na mušce, aby nás v nestřeženém, či střeženém okamžiku jednoho dne oddělal. A aby dál zvesela pobíhal jako vedoucí na té pestré střelnici, kde to neustále kvete dalšími terči. Nekonečná je jejich řada. Každý je mile přivítán s tou kulatou černou desítkou uprostřed čela.
Do toho mi volá starý známý. Bohorovný tón naznačuje, že něco bude chtít. Hlasitě do sluchátka přežvykuje tu kouli složenou z malých svinstvíček i větších špín z minula. Poslouchám napůl a přemýšlím, jestli se ostatním taky takhle melou čelisti. Většině asi ano. Dávno se mu ztratil život v té spleti rozvodů, rozchodů, upocených nevěr, drbů, pomluv, zábavy a chlastu, nudy, kýče a hlavně žvástů. U nich to skončí ostatně i dnes. Zavěsím, protože se chci dívat na tu krásu kolem sebe.
Nedávno jsem četl o tom, že se i rostliny nějak chovají. Etologie rostlin? Nevím. Jisté je, že pokud to dělají, je to dost pomalu. Pomalu ale neznamená, že se to neděje. Ale už se ví, že pracují s informacemi. Část rostliny může „ sdělit “ jiné části, že ji okusuje herbivor a podle toho vyhlásí chemický poplach. Profesor Anthony Trewavas z Edinburghu dokázal, že rostlina umí rozeznat, jestli jí stíní neživý předmět, anebo listnatý konkurent, a podle toho příslušně zrychluje svůj růst. Jako jeden z prvních v té souvislosti klade otázku po variaci na inteligenci. Tak se zdravím s listy a jeřabinami a mám z pohledu vypité irské whisky a těch přečtených věcí pocit, že mě vítají, protože poznaly, že možná umím pár slov z jejich prostého jazyka.
Doma střízlivím a dělám víc věcí najednou. Vytvářím obaly na nové klenoty od Ondřeje, přičemž na Tarkovského vytahuju zvláštní krabičku. Dívám se na dokument, kde šimpanz ( ano ten tvor, co v pruhovaných kalhotách hrává v legračních dětských filmech ) surově zabíjí malé černé děti kdesi v džungli. Agrese našeho genetického předka je zarážející. Nebo vlastně tolik ne. Pak přepnu na kartu, kde jsou nahraná " Kafe a cigára". Jarmuschi, pane jo ! Iggy Pop a Tom Waits jsou k sežrání – tak u mě vítejte, pánové. Celý film je výtečný. Zapípá mobil a to dvakrát, takže výpis z mailu. Mám si na You Tube najít Jana Hammera a Van Halena. Zvláštní spojení dvou extra nadaných dvounožců. Zapínám počítač a najdu to – ano, je to mimořádné – komunikace na úrovni vesmírných superstrun a superkláves, která dá vzniknout nové hudební dimenzi. Apropo když už jsem u superstrun, vybavím si rozhovor s profesorem Turnerem v posledním Vesmíru, který je jasný. Známe 4 % hmoty ve vesmíru ! O ostatní hmotě a energii víme houbelec. Zbývajících 96 procent se dělí na 70 procent neznámé energie a 26 procent jakési bůhvíjaké temné látky. Tyhle dvě podivné ségry prý můžou inkognito za to, že se vesmír stále rychleji rozpíná a to proti všem gravitačním regulím. Nakonec se to všechno rozprskne, tedy za nějakých 50 miliard let.
Myslím, že to my lidé stihnem mnohem dřív. Alespoň tady na té planetě, kde hrajeme ostošest tu legrační hru.
Na život. Který stále častěji měníme na faleš. Natolik všeobecnou a všudypřítomnou, že je to jakoby se falešné „ bankovky “ rozmnožily tak moc, že se ukázalo výhodnější, aby začaly normálně platit. A staly se oficiální měnou v Makru jménem Země. A z těch pár bláznů, kteří ještě drží v chvějící se ruce staré platné mince a zažloutlé papírovky, se najednou stávají penězoměnci, podivní a vydědění hodní. Ochranka je nakonec nenápadně vyvede z „ obchoďáku “ na vzduch.
Druhý den se dívám na sále do hrudníku paní, která zemřela při dopravní nehodě. Vyjímáme ze změti rozbitých kostí a tkání, které plavou v jakémsi rudém medu, odtržené srdce. Je venku. Vítáno pouze nažloutlým pitevním světlem. Vybavují se mně věty z textovek, které se údajně „ urvaného srdce “ taky týkají a na displejích našich přihlouplých mašinek vypadají skoro pravě; kočičí zlato. O kolik víc pravdy a reality, bez jediného zbytečného znaku, je v tom už nebijícím kusu mrtvého člověka, teď a tady.
Odpoledne se dostanu dolů do Prahy. A nejenom tam, ale i do obrovského klubka lidí, které na mě volá : postáváme na chodníku a netrpělivě vyhlížíme až kolem pojede život.“ Už je prý blízko, viděli ho za zatáčkou.. “, křičí někteří. Stačí možná vyplnit jeden z mnoha připravených kuponů. A uvidíme ho. Tak se dál, v tom čekání na doručenku, chováme jako poletující kulička v hracím automatu, kterou si vzájemně a střídavě podávají stále stejně vystřelující packy – jakobyrodina, skoroznámí, manželka / milenka/ milželka a manželenci, televiziáda, hospoda s chlasty všelijakými… a všichni dávají najevo, že základ je se tvářit, jakože život neustále pokračuje. Mají na křehké uzdě své vnitřní nafoukané a zupácké generály, kteří se vykřičí jen tu a tam. Na podřízené, na slabší, třeba na tu ušmoulanou prodavačku v Albertu, na řidiče v klobouku v rezaté stodvacítce, na děti. Jen je občas pustit ven s celou parádou, nechat to přihrblé oficírské zadostiučinení hlasitě odfrknout. Vzpomenu si na vraždícího šimpanze.
Snaží se chytit život za jeden z jeho lepších konců. Šátrají po šlahounech a občas nějaký koneček nahmatají. Místo co by se snažili chytit prostředek. Něčeho. Nebo lépe - k něčemu.
Čtu a vítám u sebe v noci Celina. Některé pasáže vybuchují uvnitř unavené hlavy jako granát. A když nic jiného, rozhodí do výšky a do stran a daleko kolem nahnědlou bahnitou vodu z kalužin, které se stačily v mé mysli za nějaký čas vytvořit. Z těch trvalých a stále stejných a nic důležitého nepřinášejících dešťů postmoderní doby.
Megasvět, který je vždycky připraven na nás počkat, včas se před nás postavit a být dostatečně SUPER. Nastavuje monotónně jedinou napudrovanou tvář a zároveň dává jako bonus přislazený pocit, že si vlastně můžeme vybírat.
Lidé prý nosí svíčky k místu, kde se zabil na motorce bubeník Chinaski
Napadá mě, že bychom si je
spíš měli dát všichni kolem
svých domů.