O STRACHU
Konec " prostředního " dne
J.Bílý v Plzni
Ráno na Barrandově
O čtyřech rozích
Neminul jsem ho..
Odkládám knížku, která se ode mě už pár dní téměř nehne. Irvin D. Yalom v ní píše o čtyřech základních aspektech našeho pobývání ve světě : smrt, svoboda, osamělost a ztráta smyslu. Profesor psychiatrie na Stanfordově universitě píše dobře a těžce. Což je vlastně totéž. Dochází mi, že většina tzv. psychologických a psychoterapeutických škol tyhle čtyři rohy základního životního čtverce přehlížejí, nebo svým pacientům alespoň brání dostat se do jejich blízkosti. V domnění, že mu tím pomohou. Yalom píše o tom, že právě v těchto rozích se může člověk potkat tváří v tvář s možností svého rozvoje a rozběhnout léčebný proces. Který třeba povede, až k uzdravení toho strádajícího zakrnělce v nás, který kradmo schovává ušmoulanou ceduličku s nápisem „ já “ po kapsách, plných obalů od všeho možného. Napadá mě, že z těch čtyřech jednoduchých rohů našeho „ obýváku “ děláme ostošest raději jakési nepřehledné bludiště. Ve kterém, jako v PC hrách našich drobečků, čekáme za rohem bonus v podobě náhle přihraného alibi, nebo modrý žeton, který nám snadno otevře dosud utajenou cimru.
Už Heidegger věděl, že máme dvě možnosti. Můžeme žít ve stavu tzv. zapomnětlivosti bytí, dáme se všanc každodennímu světu a budeme podléhat starostem o z p ů s o b existence věcí. Tou druhou možností je stav uvědomování si bytí, kde se člověk nepodivuje nad způsobem existence věcí, ale tomu, že věci j s o u . Existovat v tomto stavu znamená, krom jiného, konfrontovat se se smrtí. Martin Heidegger o prvním způsobu psal už ve dvacátých letech minulého století jako o neautentickém způsobu prožívání, v němž si člověk neuvědomuje, že je tvůrcem svého života, světa a tedy i smrti. Své. Smrt je stav, který nám umožňuje žít náš život autenticky. Jaspers i Heidegger představili smrt překvapeným živým jako pozitivní příspěvek k jejich životu. Vzpomenu si na slavnou otázku, kterou kdysi položil Montaigne : „ proč se bojíš svého posledního dne ? K tvé smrti nepřispívá o nic víc, než kterýkoliv jiný. Poslední krok únavu nezpůsobí, ale jen odhalí. .“ Vzpomenu si taky na knížku Marlo Morganové „ Poselství od protinožců „ - oč blíž všemu podstatnému jsou ti divoši tam, ptám se sám sebe.
Tak se jdu podívat ven na konec jednoho takového „ prostředního“ dne . Na nebi svět krvavě brousí nebe. Načervenale. Špiní, jako v posledních dnech měsíčků dámy, zvané Existence. Přemýšlím nad Svobodou, která je svázána ostnatými pouty s odpovědností. Člověk musí nést důsledky svých rozhodnutí, přičemž rozhodnutí představuje nesmírně bolestný akt. Obnažující naši nezakořeněnost. Používáme proto desítky strategií a technik, jak se rozhodnutí vyhnout, či jej oddálit. Přemýšlím, jestli se bojím i v dalším rohu ringu. Osamělost je těžká váhová kategorie. Nejtěžší. Ti pánové píšou o tom, že samota je snesitelná pro toho, kdo v ní ( až zcela sám) má tuto s Kým sdílet. Ten druhý v tobě musí být setsakramentsky silný, aby tuhle tichou partii s tebou sehrál. Samota je situace, která je k přežití, pokud alespoň trochu věříte tomu, kdo je přítomen. Není komu jinému připnout velký zlatý pás mistra v těžké váze. Není komu jinému hodit vedle nohy ručník, přes provazy, za kterými si leckdo rád vsadí. Na to, že NE.
Dívám se na nebe a cítím, jak ten obraz lhostejně dopadá na film , tvořený miniaturními kuličkami , které ve více než kilovém balíku plavou v mé lebce. A že se ty exteriéry budou nebízet i potom. Tedy v době, kdy můj mikrofilm zmizí ve skladu dávno mrtvých „ tehdejších fotoamatérů “. Zkouším probrat svoji vnitřní svobodu k dýchání a schopnost čistě se vytrhnout z letargie nutím k vojenské rozcvičce.
Křičím s nadějí a pobídkou na to vnitřní, malé, trochu dysfunkční a tisíckrát okřikované dítě , které přerovnává věci do jiných sestav. Jako kostky do jiných staveb, které najednou říkají, že před tím byly součástí projektu selhání. Vnitřní hlídač opravdovosti, která na našem dně raší jako nevykořenitelný a lepkavý plevel. Který ovšem nesmíme nechat zajít. Všudypřítomným připraveným postřikem s roztokem určeným k destrukci ryzosti. Hledám mapu a vyhazuji ty odněkud půjčené. Kterých je většina. Na kterých jsou dobře značené stezky pro ty, kteří už dávno uzavřeli příměří s praseckostí, která pravidelně dochází ke žlabu elastického a vychcaného vnímání skutečnosti.
Na smrti není nic morbidního ( možná ji takhle hystericky chápou ti, kteří tuší, že postavit proti ní svůj život, by stálo za těžké červenání se). Jeden mexický fotograf řekl, že teprve ten, kdo v sobě vyfotí smrt, začne rozumět svému životu. Že zájem o vlastní osobu přestane delegovat na jiné. Začne se zajímat o sebe a to tak, že bez potřeby prostředníka.
Všude slyším o osmičkových výročích. V noci si čtu o tom, že dva dny od sebe se narodili, před 130 lety, Jakub Deml a Ladislav Klíma. Komu chybí ?, ptá se ve mně cosi moderního a současného. A přitom lascivně nabízí čistý dotykový displej, namísto hlíny za nehty. Nechybí mi, protože jsem je neminul, šeptám. Najednou se do mě vevalí vlna hrůzy. Jak málo chybělo a nepotkal jsem fotky Miroslava Tichého. Běží výstava v Centre Pompidou. Někdo sebral jeho dílo mezi kuřinci na podlaze jeho barabizny a dal je do nejprestižnější výstavní instituce. Tichý si to nejen nepřeje, on na to kašle. Tryskne mi z hlavy fakt, že je nutné tady něco důležitého nechat. Za malou vsí na jihu Moravy stojí obrovská lípa. Poutní místo. Rána pro oči a duši v pustině polí. Nikdo neví, kdo ji zasadil Udělal to a na svoji postříbřenou cedulku či necedulku na tom rozpraskaném kmeni někde z věčnosti zvysoka kašle. Jako Tichý na tisíce dolarů a zápisy do encyklopedií. Chtěl ty fotky na kyjovském koupálku udělat, udělal je a zůstanou tu. Tečka.
Popadne mě ledová blízkost rizika nepotkání se ! S Trierovým Manderlay a Dogville, s Topolem, Bělohradským, Dobešem, Koukolíkem a Sternem. S Celinem a Bohdanem Slámou, s Adamem Bodorem a Míšou Röhrichem. S Petrem Zemanem, který ve strohých větách řekne, že s batohem projel stopem celou Afriku. Nic víc, ani míň. S desítkami těch, kteří tu nejsou nadarmo a ještě sypou ven věci, které tu někde zůstanou. Jedno, jak moc je kdo potom zvedne. Budou tu. Bojím se. Třebaže shodou náhod nezaslechnu další tak naléhavý hlas a písničku, jako nazpíval Bonnie P.B. A ještě mrazivější je představa, že jsou stovky a tisíce věcí a lidí, které prostě nepotkám. Nepřečtu, neposlechnu a neucítím. Minu je. Že jsou a asi byly důležité minuty, které stály chvíli vedle mě a pak si řekly: „ tak nic…“ a zmizely v jiných životech. Nebo v temnotě.
Tak z toho mám strach. Že zase letmo nahlédnou do mého času, postojí, a tiše půjdou. A na filmu v mé hlavě bude v té chvíli bílo.
Jedu do Plzně. To město má pro mě pořád příchuť Lochotína a Kolib na Výstavišti, kde se tenkrát děly věci. Nikdo jim tehdy nepomáhal. Dnes vím, že byly důležité. Důležité věci prožijeme často tak, že faktura s cenou jejich skutečného významu dorazí se zpožděním 20 let. Ale co když bych byl tehdy na jiném místě a třeba potkal básníka, který je dnes pro mě ve ztracenu? Nevím. Mám strach z toho, že minu další Koliby a další básníky a další ženy, které jenom pro mě v noci tančily daleko za hranicemi tance. Že to nestihnu. Nebo že zjistím, že jsem ty nejdůležitější věci měl na dosah ruky, nebo dokonce v ruce, a měl tehdy jen otočenou hlavu se zornicemi namířenými jinam. Mám strach z času, který rozmarně hraje hru na vybíranou a na ztrácenou. Někde je určitě knížka, která by mi sevřela hrudník jako velký a nelítostný had, který z vás vymáčkne poslední dobrou šťávu. A já si ji třeba nikdy nepřečtu.
Jirka hraje na plzeňském náměstí jak o život. Slova, která vznikají v bolestech v hodinách mezi vlkem a psem, narážejí jako pstruzi do podběráků plného náměstí, které vlastně čeká na kapry. Taky jsem tu kdysi hrál a popíjel pivko s Míšou Tučným. To byla jiná Plzeň, říká ve mně nostalgik. Bane. Dobrý koncert, Jiří ! Vylezu si zezadu na podium a čuchám. Už to nemám. Někteří si ale odsud dnes večer odnesou domů dotyk pstruha. Za to to stojí, říkám si za Jirku. Odjíždím a náměstí je plné kaprů v kádích se stojatou teplou vodou.
Ráno se informace, číhající na mě všude, kutálejí kolem, jako rychle se pohybující částice, které teprve v našich připravených nádobkách, jak na ranní moč, začnou dávat dojem smyslu. Dívám se na východ Slunce nad Barrandovem. Čtu noční textovky a dávám je tomu světlu. Co když třeba i tahle chvíle stojí za to?
V smskách se dá dobře utopit život jak něchtěné kotě. V smskách se dá vlastně život i prožít, a to nakonec i bez těch stříbrných mašinek, na jejichž vyšpuleném břiše je dotyky prstů tvoříme. Prošvihneme to všechno i bez nich, říkám si při holení. Když držím ručník, myslím na ring o čtyřech rozích, ze kterého mě budou muset jednou vynést. Po svých neodejdu ! Dotýkám se vlastní tváře a mozek pouštím na špacír. Ten nejsilnější dotek, se odehraje když se věci nedotkneme. To nejdůležitější se nakonec odšroubuje mimo naše „ srdeční závity “. Ještě jsme neřekli ty nejdůležitější věci, protože nás nikdy nenapadlo je říct.
Nejdůležitější věci o nás o sobě nedávají hlasitě vědět. Tak si jich často nevšimneme. I když jsme je měli třeba celé dny v ruce, nebo nadosah. To podstatné často chvatně proběhne kolem a my sotva zaslechneme klapání těch vzdalujících se tichých kroků.
Bojím se toho strachu.
A bojím se i o něj.