O OTÁZKÁCH
Film na pozdní noc
Taky cesta
Paní literatura
podáme si nohy...
" snad víš, co děláš.."
Další mlčky probdělá noc. Kolikátá už. Den na mě trochu pomstychtivě, ale vlastně docela lhostejně, mžourá skrz žaluzie a dává mi najevo, že pokud já dnes nic důležitého nemám, tak on pro mě tedy taky ne. Prostrčí neviditelný prst do displeje mobilu, rozbliká ho a vyžene do reproduktoru Mozartovo Requiem, které místo gongu ohlašuje začátek dalšího kola, ve kterém v lepším případě prohraju těsně na body. A nemám jedinou otázku.
„ Život je právo, nikoliv povinnost “, stojí v záhlaví filmu, na který se jsem se večer díval. Javier Bardem v Hlasu moře říká na svém nemocničním lůžku o smrti víc, než zástupy filozofů a thanatologů v tlustých knihách. Pak jsem si dal Rembrandta od režiséra Charlese Mattona. Výjimečný film s výjimečným Klausem Maria Brandauerem. Matton ukázal smrt malířovy druhé duše, Saskie, způsobem, ve kterém se zastavil filmový čas. Hedvábný šátek u jejích úst se prostě jen přestane pohybovat. Velikost smrti zapůsobí jako výbuch na ploše miniaturního nepohybu kousku látky. K nekoukání, nebo k neukoukání. To podle momentální síly toho, kdo se dívá.
Molekuly mého vnímání byly jaksepatří rozházeny a neurčitě lítaly v cyklotronu mé hlavy. A k završení všeho si pouštím záznam koncertu I.Bittové a Idy Kelarové z Lucerny. Holky, ségry, dávájí ven Zpěv. V jeho prapůvodní vesmírné a možná jeskynní, hrdelní podobě. V energetickém balíku, který rozezvučí i dávno mrtvé membrány neživých cítění. Kladu si otázku, kde vlastně začíná ryzí zpěv, nebo spíš kde končí přehezké vyprskávání tonů z hlasivek. Neusnul jsem a v hodinách mezi vlkem a psem koukám do stropu se spoustou otázek. Ta největší zní: jestli ty největší věci, nejsou nakonec skryty před pravítky, měřítky a váhami nás životaměřičů, v těch nejminiaturnějších podobách ?
V koupelně ráno se mi pak vybaví výlet před dvěma týdny. Po dlouhé době jsem vyrazil na sraz spolužáků z medicíny. Po letech, které ani nespočítám. A docela jsem se bavil. Minulostí, která se fikaně přesunuje v čase, aby si oblékla nejnovější šaty a tvrdila falešně, že je z úplně jiné země. V skutečnosti stále stejný a jednojediný poutník v karnevalovém šatu. Noční debata mě ale otráví. Sport pánů v letech v jeho nejhrubší sexuální podobě. Ve kterém mdlé, růžové a němé medúzy dívek zdánlivě ožívají s přítomností stárnoucího parazita, aby pár minut na stůl tahaly jejich a jeho karty najednou, ve dvou různých hrách. Vetřelec v tom cévnatém, temném místě, který snaživě nahrazuje Spojení. Jakoby pohansky světil jediné Bohem zapomenuté místo, kde je dovolena územně nevelká a časově omezená svobodná radost. A ve skutečnosti často marnost.
A já se rozhlížím a odhaduji ty slepé uličky, kterými kluci běží, utíkajíce sami před sebou, aby je na jejich konci čekala jejich vlastní chladná otevřená náruč. Vzpomenu si na film To the Wild. Útěk pryč, do samoty, do divočiny, na jehož konci je absolutní verze svobody. A osamělá smrt. Christopher McCandless a jeho útěk. Přede všemi a před vším.
Ptám se sám sebe, zda neutíkám náhodou nějakou střední cestou mezi slepými ulicemi a cestami, které vedou k tomu starému autobusu v pustině plné divoké svobody , ve kterém nakonec umrznu?
Pitvám. Probírám se rukama orgány mladého muže a říkám si, o kolik víc jsem jaksi tlumeně živý. Jen okázale předvádějící svůj obal na poloprázdno. Zda pro mě není život jenom tekutina, pro kterou celou dobu hledám vhodnou nádobu? V tom muži na stole už nic neproudí, a je jen neforemným kelímkem na klidná jezírka zcela ztichlé krve. Jiné nádoby nikde.
Odpoledne vyrážím do města, pro pravidelnou dávku upachtěného a přímočarého blbství, které už to ani nezapírá. Adaptace lidského průměru bezpečně ovládla kopeček Gaussovy křivky a Orwellovská touha po přenesení " svého " na někoho jiného úlevně pro většinu kolem dýchajících přichází. Kladu si další otázku : prostřednictvím čeho, nebo koho nakonec žijeme? Na koho jsme delegovali ten dar, aby ho za nás přinesl světu?
Zachraňuje mě večerní čtení „ Krásných zelených očí“ . Arnošt Lustig píše o strašných věcech, ale neuvěřitelně krásně. Ďábelský dar přiřčený spisovateli, který umí dokonale psát a tématem je mu lágr a běs, který se v lidech probudí pokaždé, když dostane sebemenší příležitost. Píše o tom, že i v té největší špíně může člověk zůstat nevinný. Chtěl bych s ním mluvit a taky to okamžitě dělám, protože skutečný dialog je iluze. Stejně každý říká pořád to svoje ( to jsem si vypůjčil od pana Somra z O rodičích a dětech). Navíc Arnošt teď bojuje s bujnou a divokou krakaticí po nemocnicích, stejně jako moje máma.
Koukám se na všechny ty knížky kolem sebe a přemýšlím nad scénářem svého života. Který už dávno není psán tak, aby bylo představení sledovatelné a přijatelné. Někdy jsou věci složité jenom proto, že je několikrát zabalíme do neprůhledných papírů s ozdobami, abychom zakryli jejich jednoduchost. Té se bojíme zase proto, že nám nikdy nedá moc možností jak se obhájit. Ptám se, co tu po mně zůstane? Kdy jsem mohl sejít s cesty a najít třeba tu pravou? Co jsem nestihl a co už nestihnu? A co horšího – co bych mohl stihnout, ale už to prostě neudělám.
Nebudujeme celý život kulisy, ve kterých nakonec není co hrát?
Nehledám pořád to dítě v sobě? Nehledám ve všech ženách matku, nebo dceru?
Zaplaším na chvíli podivnou nenáladu šedé kůry drsným a chlapáckým křikem do tmy, že „ přece nebudu dělat současnému dění a světu kurvu !“. Ale už tu jsou. Deprese, moje sestřičky. Bludičky. Vedou mě do lesa a já zase hledám keř, za kterým je možná očista. Podivné slovo z dětských branných výcviků, které volím jako méně pateticky znějící termín pro svobodu a volný dech.
Dívám se do počítače a zaujme mě jedna fotka. Brtník rozeslal digitální stopy po jednom lezení na skále. Na té fotce se lidé dotýkají nohama, aby si v tu chvíli pomohli víc, než když si podají ruce. A ono je to najednou opravdu víc. Podáme si nohy, příteli...
Ptám se, jestli si náhodou nenecháváme dobrovolně vyvlastnit život. Pak se podíváme do zrcadla, ale tajíme sami před sebou, že na něm už delší dobu máme nalepený vlastní plakát s četnými retušemi. Počínaje hladkou pletí a úsměvem, konče milou a přehlednou historickou duší, vyčištěnou do běla štosem důmyslných racionalizací a omluvenek. Vzájemně si pak podáváme „ Nedbalin “, nápoj morální neviditelnosti, natolik všudypřítomný, že obecně označený za normální. Součást nápojového lístku s nápisem „ K přežití “.
A mně dochází, že mám dvě možnosti. Nesnadnou cestou se sebeobjevovat, nebo se integrovat a zapojit. Život totiž nakonec není nutno tvořit, jak si myslí pár bláznů, pomatenců, spisovatelů, malířů,esejistů a filosofů. Je pro nás již vytvořen a my můžeme pouze kliknout na jeho „ okna “ . Přemýšlím nad všemi způsoby této cesty, která nikam nic neposunuje a s ničím nehýbá. A taky nic nepokazí.
Krom sebe.
Chtěl bych být režisérem svého života. Napsat scénář, předělávat ho, vybírat lokace a šetřit filmem a točit jen scény, které tu zůstanou.
Napadá mě taky, že jsme věci začali definovat ohňostrojem nehybných nesmyslů, kterými ty věci nejsou. Které je pouze ohraničují a osvítí. Nehodnotíme náhodou hybnost a věci tím, čím rozhodně nebyly a nebudou ? Jejich protějškem, nebo opakem ? Kde se potom ksakru berou ty věty – „ je to všechno možný, jenom ne….“, nebo „ nevím co to je, ale rozhodně to není…. „ . A nakonec v tom ohňostroji zanikne fakt, že hluboko pod ním je ta důležitá tma, ve které by konečně a hlavně mělo něco být.
Myslím na to, že i NIC lze vymezit a obkroužit věcmi, které něco znamenají. Potom často definovat a obhájit nic, znamená jenom popsat a pojmenovat věci, které trčí na jeho vratkých hranicích.
A pak najednou slyším po měsících v telefonu jeden hlas. Její. Čas s potměšilým úsměvem vyhodí půlrok hamletovsky do prázdna a oznámí nám nekompromisně a frajersky, že se potkáme. Otázky se vyrojí okamžitě jak hejno komárů, ale čas je vzápětí se svojí insekticidní noblesou odfoukne tak, že nezbude vmžiku ani jediná.
Čenda chrchlá, kašle a frká. Má teplotu. S úkosem kouká na injekci s Amoxycilinem v mé ruce. Prudce se mi koukne do očí a formálně štěkne. Pak nastaví hřbet a labradořím vrněním řekne: „ doufám, že víš, co děláš…“ Kdybych to tak vždycky věděl, pse můj…
Dnes zase neusnu, čtu Kunderův Valčík na rozloučenou a najednou mě napadne:
A co když žijeme
ve správných odpovědích
na špatně položené otázky ?