O RYTMU
Světlo mezi stromem a měsícem
W.S.Burroughs - Annie Leibovitz
Jiný rytmus ?
O "píchání z lásky"
Představoval jsem si ji tak...
Skoro "povinná" četba
Zase jsem nemohl spát. Tentokrát mi byla ta čtyřstěnná noc tak protivná, že jsem šel ven. Do té větší. Ve tmě fotím co se dá, nakonec si vybírám strom, který štíty svých listů němě vrací světlo měsíci. A vzniká ohnivá řež, utajený mrňavý ohňostroj, neurčený nikomu, než těm dvěma. A mně, který tam vlastně nemá co pohledávat. Vracím se domů, vlezu do horké vany a vypínám taxametr, protože zítra pracuju až odpoledne. Připadám si ve vodě jako tvor, který se bázlivě vydává za člověka.
Probudím se v deset. Vykloubený z rytmu, pobaveně sleduju, že den a tím pádem i život, ještě nemají stěny. Ani takty. Ty pro mě připravené na šestou se nedočkaly a táhly jak maringotkáři jinam. Tohle pozdní ráno je chvíle, kdy jdou sny spát neobvykle pomalu a ptáci se ozývají méně hlasitě, protože už jsou nejmíň ve třetí větě. Někde jsem četl, že ráno řvou ptáci vlastně hrůzou. Pomalu vstávám a shledávám, že ještě nejsem přesně zasažen časem.
Střílí po mně. Ale vždycky těsně vedle. Těsně „ vedle “ se nakonec odehraje skoro půlka dne. Je nerytmická, nesehraná a já a „ on ve mně “ hledáme souzvuk, který nepřichází. Neumíme srovnat krok. Oba hrajeme blbě. Děje se spousta věcí, i setkání. Větší city a emoce jsou zatím bůhvíkde. Tak vytahuju zevnitř, z pohotovostního skladu, nějaké zhruba podobné, většinou nebarevné. Které se alespoň přibližně hodí.
Asi jsem toho člověka odpitval, říkám si neurčitě, když vidím to podzimně nažloutlé tělo, pečlivě svisle sešité a odvážené Jardou ze sálu zpátky do lednice. Vidím na něm ještě kapky vody, z hadice pod stolem, je čistý. Odcházím dělat další činnosti, jejichž jediný smysl spočívá v tom, že se činí. Pak jdu ale znovu na sál a přemýšlím nad rytmem toho dalšího neživého člověka. Dívám se na muže, jehož srdce se prudce zastavilo na autobusové zastávce. Desetitisíce úhozů na stejnou klávesu srdeční síně, rytmicky přenášených do komory, skončily. Jako když se přestanou otvírat dveře z předsíně do obýváku.
Já teď nemám žádný. A on ? Co když má nicota své táhlé taktování a tropí si posměch z naší stupidní polky, určené obkročákem pumpující svaloviny, která nemá dohromady ani půl kila.
Odpoledne vyrážím pod kopec, do velikého knihkupectví. Barthesovu Rozkoš z textu pochopitelně nemají. Prodírám se davem, který strká spokojeně svět do svých útrob. Pokud by náhodou doma, po vytažení z igelitek, někde kousek chyběl, udělají úpravu a stáhnou si ho z netu. Pořád jsem mimo normální krok a vyjíždím do podvečera stále v levém pruhu.
Nemůžu nic pořádného dělat, tak si pustím film o Annie Leibovitz. Život objektivem. A žasnu. Nádherné fotky, které rozsekaly rytmus světa, aniž by se ztratil. Annie pařila se Stouny, fotila a prohlašovala, že rytmus je mýtus. Hledám ji na netu a objevím fotku Burroughse. Je úžasná a jsou v ní nějak podivně přítomny i jeho texty. Annie je Zaklínačka. Jsem v tom, a v ní až po krk. Anatom ve mně se zasměje – „ takže jako bez hlavy ? “
Zkouším se na sebe usmát a přemýšlím a sleduju svůj dech a píšu o rytmu. Je rytmus přitakání a odpovídající podupávání k tomu, co se ozývá odvedle ? Kdysi jsem mluvil se skvělým bubeníkem a on mi řekl, že všechno se oddupat nedá, že se to musí hlavně spočítat. Schválně si najdu na kazetě koncert -123 minut a dívám se na malého Miloše za bicími. Pamatuju si ho jako prcka, který mi říkal strejdo a pořád do něčeho bušil. Syn táty, který zasvětil kytarovou hru rytmu. Ragtime v jeho prstech šlape jako pacemaker, který umravní každé, jen trochu nepravidelné srdce. Proto se to dobře poslouchá. Pro ten přehled a intervaly, které přicházejí tak, jak mají. Nechám se unášet nepravidelnou a živelnou hrou malého Miloše, jeho hudebním pokecem s Bínou, a mám pocit, že se v něm najednou neděje počítání, že se v něm děje nějaké pralesní spolužití. Napadne mě, že buď se my staneme součástí nějakého rytmu, nebo se nějaký rytmus stane součástí nás. Ať počítáme, jak počítáme.
Dumám nad tím, že tajemství rytmu má na svých paličkách zřejmě Vesmír. Jenže to se neděje ! Vesmír se nejen rozpíná, ale rozpíná se stále rychleji. Pozorování z Hubbleova teleskopu nezatížená matoucími atmosférickými jevy říkají: vypadá to, jako by se asi tak před devíti miliardami let zapnul obrovský kosmický antigravitační stroj, který vesmír rozpíná. A to je ona hypotetická síla. Ona hypotetická temná, neboli skrytá energie, která celý vesmír prostupuje. Jaká je povaha skryté energie známo není. Nejjednodušší a nejpochopitelnější výklad říká, že by to mohla být daň za existenci prostoru. Prostor je prostorem právě proto, že je v něm skrytá energie. A ta je očividně bez rytmu, protože zběsile zrychluje. Hráče, kteří zrychlují, ostatní nakonec vyženou do ghett neumětelů.
Vesmír zrychluje jak přiožralý mizerný muzikant.
Rytmus je věc, kterou chceme dopočítat. Pokud možno v krátkém čase. Pohupování v bocích, Tam a sem. Pravidelnost, tak uklidňující, jako úplněk, ráno a večer, nádech a výdech, spánek a probuzení. Chůze, krok za krokem
Co když se nedopočítáme, co když nepravidelnost není chybou rytmu, ale fakt, že ho neumíme spočítat. Hudebníci počítají takty. Bicista počítá doby. Nepravidelnost může být ale třeba jen delší dobou. První je prostě tak dlouhá, že zatím nevidíme a neslyšíme druhou. Vzniká zmatek. Co když ta druhá a počitatelná přijde až později a pak to dá teprve celé smysl. Zhoupnutí v bocích v čase, hodně odložené. Ona nepravidelnost je třeba jen nedočkavost na dobu, takt a úder, který přijde o hodně dál a o hodně dýl. Lochnesska se po letech natáhne a její hřbet se zavlní jinak. Kašlající svou zelenou tlamou na to, co je přízvučné a co nepřízvučné.
Co když i ta smrt je jen zástavou prozatímního rytmu a vznikem nového taktu, na který vesmír čekal, protože má v kapse Čas a svým rozměrným kramflekem podupává úplně jinak. A co když tajemství rytmu není v jeho počítání, ale právě v čekání na nepravidelnost - v těch okamžicích třeba vznikají ony obtížné a nerytmické věci, které se pak musí dodupat hlavou.
Protože nohou to prostě nepůjde.
Čtu si Klářin text. Litám po něm očima. Snaží se asi říct, že přílišná komunikace je na překážku sexu. S omezením komunikace souhlasím (vystřílel jsem to kolem sebe, abych se konečně uslyšel). Souhlasím i s tím, že když je jí moc, snaha tančit stejně a nepošlapat si vzájemně špičky, vede nanejvýš k nudnému tanci a ztrátě vlastního a originálního kývání se. Slovo SEX se opakuje.
Krátké a ostré slovo. Jak výstřel z poplašné pistole. Hledám jednu Marquezovu knížku a listuju. Najdu to, co hledám, i proto, že tam ONA nechala vložený papírek. Stará bordelmamá tam moudře radí jakémusi mladému jankovi, že sex měla s tisící chlapy. Ale žene ho svinským krokem za jednou jedinou … protože je dobře poznat, co to je „ píchání z lásky “. Dlouhé samohlásky – p í c h á n í z l á s k y – G. M. Marquez to prožil i v knížce „ O lásce a jiných běsech “, a dokázal, že rytmus milování některých může vzniknout jen tak, že jsou při tom bušení do svých těl opravdu celí. Kompletní a do té zpocené hry vkládající každou svoji molekulu. I tu nejposlednější. Na které už visí bytí a nebytí. Pak je teprve součet - jeden a jeden - najednou víc než dva. A vznikají ty zatracené samohlásky.
Druhý den jí o tom povídám. Směje se a ze starého skicáku vytahuje obrázek, který namalovala dávno před tím. Je na něm ta stárnoucí kurva, jihoamerická či španělská, každopádně hodně „ marquezovská “ , ta která onu větu vět vypustila z úst. Představoval jsem si ji tak nějak , když jsem to četl.
Pozdě večer si pouštím z empétrojky do uší hudbu Erika Satie. Rytmus pocítíš v jeho případě až dlouho po začátku, či až po skončení skladby. Pokud vůbec. Našli si ho Debussy a Ravel. Ambientní hudba, kterou ostatní nevzali. Umřel v roce 1925, nikým nepřijatý a pro všechny nepřijatelný. V 60.tých letech pak pár lidmi tiše objevený. A už je to tu zas. Toole, S.Plathová (nedávno jsem o ní viděl dobře trefený film), Rudolf Sloboda. Nepřijatí. A dobrovolně sebevraždou přerušivší zdejší životní mca, mca. Abychom v nich , jako nacházející ztracenci, po desetiletích, a po nocích, žili a spoluhledali. Přijetí.
Nikdy nepoznáme věci jinak, než ve srovnání.
V noci si čtu ve Skácelovi:
MRTVÍ
Stále jsou naši mrtví s námi
A nikdy vlastně nejsme sami
A přicházejí jako stíny
Ve vlasech popel kusy hlíny
Tváře jakoby vymazané
A přece jen se poznáváme
Po chrpách které kvetly vloni
Slabounce jejich ruce voní
Tiše mne zdraví jako svého
Hrbáčka času přítomného
Až po dvou dnech se mi vrátilo tělo k duši a podaly si ruce. Jak zkrotlí vyhladovělí grázlové, uteklí z pasťáku každý na jinou stranu. Otevírám Terezu Boučkovou a Rok kohouta přečtu jedním vrzem. Virbl a nádechy dobře píšící ženy. Na kost obnažené, odvážné a následně ty bílé holé hnáty zahalující hedvábnými šátky sebeomluv a chladičů výčitek. Hraniční psaní, ale odvaha nakonec zůstane po poslední stránce na displeji jako výhra.
Pak ještě čtu v Erichu Frommovi. Mít nebo být. Mít nemá rytmus, šeptám do listů knížky a modrým fixem zatrhávám větu – „ nic tak lidé nechtějí vlastnit, jako jiné lidi…“
Běloši neumí hrát blues, protože ho počítají. Černí nepočítají, poněvadž hledají jeho smysl a rytmus ohmatávají svou duší… řekl kdysi B.B.King. A já si vzpomenu, jak jsem na něj tátu vzal kdysi do Zlína a on se něj užasle díval z 5 metrů. Vedle nás stál Vlasta Redl, Míša Vašíček a měli ruce v kapsách. A jak jsme všichni nevěřili a jak jsme byli všichni šťastni, že je to vlastně dobře, že to takhle nikdy nebudeme umět.
Usínám a napadne mě… Tajemstvím skutečné zralosti není ani zkušenost, ani věk, ani dostatek informací. Je jím počet proher, které jsme dokázali přeměnit na osobní vítězství. To ony dirigentskou hůlkou odklepávají nové začátky skladeb. I kdyby to měla být jen generálka.
Co když je to tak, že když ztratíme svůj rytmus,
není to příprava k hledání nového.
Třeba je to jen dlouhá pauza
mezi takty toho jediného,
který máme.