O ÚSPĚCHU
1968
chrám sv.Markéty
O textu jako o tkáni
Otevřené dveře
Kocovina
V noci si vlezla do mobilu SMS : " Piš, piš..vypadá to, že máš úspěch ".
Ani se neusměju. Není proč.
Je pozdě odpoledne a v knihovně, kterou mám za rohem, je prázdno jak v opuštěné synagoze. Nehledám konkrétní knížku, jen se tak potuluju mezi regály. Mezi tisíci slov jiných. Jako zázrakem mi skočí do ruky malá bílá knížka. Skácelovy „ Doteky “.
MALÁ NÁDRAŽÍ:
Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají
Vždycky jsme malinko smutní
na malých nádražích,
kde nikdo nečeká
Najednou máme bílou duši z bezu,
najednou je v nás příliš z člověka.
Knížka mizí v mém podpaží a já si uvědomím, jak dlouho jsem vlastně nečetl básničky. Doma mám kompletního zaprášeného Holana.. V dalším regálu je kupodivu J.H.Krchovský. Absolutní originál, divoký a nezkrocený květ, vzešlý z undergroundu 80.tých let, který jako jeden z mála pořád ohnivě voní.
„Ach, jak je život trapný, bože !
Jak uprdnutí u soulože…“
Ten verš mi v tom tichu skoro urve bubínky. Málem zakřičím, nebo spíš zavýsknu ( o pár dní později se o něj podělím s dvojčaty a naplno všichni tři v sauně řičíme. Z té absolutní svobody psaní, ostrého a živého, jak obnažené, čerstvě krvácející maso. Z té surové pravdy, která umí rozkopnout dveře sama k sobě. Z té punkerské obnaženosti,zvysoka kašlající na jakoukoliv okázalost).
Nakonec si domů odnáším tři malé knížky. Kunderův Třetí sešit směšných lásek, toho Skácela a Kafkův Popis jednoho zápasu. Docela úspěch na jednu náhodnou návštěvu.
Druhý den obědvám v nemocniční jídelně s Lenkou. A mluvím o tom, jak se mi protiví primitivové, lháři a králíci, kteří berou život jako planinu připravenou pro podvody a podrazy nejrůznějších velikostí. „ Proč se na ně zlobíš? Oni to prostě líp neumí.. “, slyším a dál se bavíme o smíření. Se stavem věcí. O něm nakonec mluví odpoledne i můj dušedoktor. Prý, že jsem urazil velký kus cesty, ale je třeba ještě odpustit. „ Komu ? “, trochu zbytečně hlasitě hučím do sluchátka. „ Všemu, všem a hlavně sám sobě, doktore! “. Pak už jen poslouchám, že zná můj názor na odpuštění, ale že to mám špatně přednastaveno. Že odpuštění není totéž co prominutí, že odpustit se dá i se zavřenými dveřmi. A že to je ryze soukromá a neveřejná aktivita, která mě zbaví hlíny na podrážkách podrážděné duše. Barevně a do češtinského rytmu doplňuju, že je to podraz a slyším, že ho páchám tak leda sám na sobě.
Jdu s Jiřím B. na místo, kam chodí už 11 let a já tam nikdy nebyl. Břevnovský klášter. Magický prostor, plný vlídných bílých bublin. V chrámu sv. Markéty pak sedíme každý zvlášť a já očima poslouchám to zvláštní chvění. Chvílemi do mě pronikne jak něžný velký červ a dělá mi vevnitř bezplatně odkaliště. Skoro jakobych úplně viděl ty šedočerné smradlavé čůrky, vytékající ven z mého podzemí. Dobré místo s energií, která stojí za vpouštění.
Moje vnitřní pozorovatelská jednotka se ztiší a mozek lítá po schodech. Nahoru a dolů. Najednou vidím, že ta vertikalita pohybu je mnohem důležitější něž vodorovné směry. Že život se má na sto procent i občas tak trochu prohrávat. Studuj slova z věcí, ne věci ze slov – mě tam taky napadne.
Doma pak otevřu Rollanda Barthese a jeho Rozkoš z textu. Přetěžké čtení, jako když žvýkáte sušené maso, až vás brní sanice a trnou spánky a ta pravá chuť se rozleje po patře až za drahnou chvíli. Píše o tom, že text není výrobek, že je to tkáň, která se rozplozuje v nekonečném předivu, ve kterém se nakonec ztrácí subjekt autora i čtenáře. Jednoduše proto, že se nikdy nedohodnou, jak je to přesně budováno a proč. Rozkoš vzniká v okamžiku, kdy se v té pavučině definitivně ztrácí jakákoliv šance na rozkódování těch dvou a na hřišti je jen mozek a slova. Morek a kosti slov.
Namátkou otevřu Kunderu na straně 33 a usměju se. Nahoře je totiž tučným písmem napsáno – Doktor Havel je jako smrt.
Listuju tou textovou zdravou zahradou z roku 1968. “ Cena člověka je v tom, v čem sám sebe přesahuje, i v tom, čím je mimo sebe..“, a moc dalšího. Myslím i na to, že tenhle pán dohnal svoji neúčast na spolurozplétání přediva svých textů k dokonalosti. Rozkoš z textu Milana Kundery totiž není rozkoš z Milana Kundery. O nic jiného mu už přes čtvrt století nejde.
Hledám na netu fotky Guy Bourdina a čekám na čas 02.50. V televizi bude zpívat Zuzka Navarová. Vzhledem ke všeobecné všenárodní hodnotové situaci – prostě úspěch. Že tam vůbec bude. Zuzana a Koa. Dívám se užasle na tu pokornou ženu, kterou jsem mockrát potkal, mockrát si s ní povídal. Kdy to bylo naposledy ? Už vím. Večer na počest Karla Kryla v Hradci Králové. Stojím na podiu a uvádím paní zpěvačku. Malířku těch nejduhovějších barev. A v tom mě napadne, že budu vtipný a už se ptám: „.. Zuzano, mrzí tě, že se rozpadl Nerez ? Nebo si říkáš – holka to Neřeš(ž)?“ . Podívala se na mě velikýma klidnýma očima za skly brýlí, ukázala v úsměvu nádherné zuby…“. „ Cokoliv odpovím, Radku , nebude tak dobrý, jako ta tvoje otázka… “.Lidi se smějou a já táhnu do zákulisí jako zmoklý křeček. Úspěch ? Ani náhodou. Měl jsi uvést Zuzku, pitomče, říká ten blbý hlodavec ve mně a vyplazuje malý mlsný jazyk s pachutí studu. A pak jenom zezadu poslouchám její nádherné Salome a koulejí se mi velké dešťové kapky po ztuhlých křeččích tvářích.
Na stole mám muže, který se podřezal v autě. Drsně a nekompromisně. Našel se tam čerstvý rozvodový rozsudek, pod kterým bylo jeho rukou pevně, rovně a úhledně napsáno, že to prostě nebere. Tečka. Pitvám ho a při některých pohybech se pozoruju. Dostaví se pocit, že bych to měl dělat trochu elegantně. Důstojně. S pocitem, že v životě ( jehož součástí je i smrt) jsou chvilky, kdy už najednou nejsme věcí, hromadou lepkavých pidikuliček, které mají jen jediný úkol. Fungovat vedle té sousední. Že jsme lidé. A že je to i naopak.
Vracím se odpoledne na pitevnu pro zapomenutý diktafon a v té pusté místnosti je najednou zvláštní atmosféra. Ráno to místo bylo plné lidí v různých fázích existence. Vypadalo jako malé, rušné náměstí, nějak připravené a nažhavené na větší věci, nadýchnuté. A teď bylo najednou holé jako svlečená holka, co si ráno ve vaší koupelně čistí zuby, zakuckává se pastou a slinami a člověk si všimne, že mezi husí kůží nad lezoucími žebry se jí vzdouvá velké tmavohnědé hrbolaté znaménko. Jak cudné je tohle místo bez lidí. Jak obnažené. Všímám si, že jsou pořád pootevřeny dveře. Pootevřeny a tedy připraveny.
Čtu mail. Autorka je pečlivě schovaná ze keř, který tu ze slov, složených postupně list za listem, vyrostl v jejích rocích. Tak aby nebyla vidět. Aby se i z ní nakonec stalo jen slovo, nebo krátká věta.
Večer, bůhví proč, piju jak o život. A jsem opilý. Ožralý po strašně dlouhé době. Výbuch osamělce v životní hustotě kolem. Dochází mi v té motanici, že některé věci a vjemy posledních týdnů byly těžké. Těžké tím, že najednou nic nevážily ? A nejtěžší na nich bylo to, čím se snažily ze všech sil být. Nešlo jim to, protože ani nemohlo. Žádný pořádný zážitek. Takový, ke kterému není nutno přiřazovat žádné slovo. Pláč mámy do telefonu není zážitek. Jiné slovo než smutek za dveřmi nestojí.
Jak přepomalu se dá utíkat před životem, říkám do sklenice A píšu po papírech, které ráno vytřídím. Tedy povyhazuju.
„ Květ zvadne, aby zesílila větev, která ho nesla. Aby zesílila a povyrostla a aby časem třeba i ona uschla jako planá. Zbytečná. Na západní straně stromu, který roste třeba jen proto, aby se nakonec celý vyvrátil z kořenů.“, čtu si ráno na cárech papírů s obrovskou kocovinou.
Ona mi jednou namalovala obrázek se stejným názvem. Kocovina. Dívám se na něj a běžím honem vyblít všechny růžové slony, kteří teď ve mně pořádají divoká taneční.
Celým dnem pak poskakuju ze kry na kru, mezi kterými se zvětšují jezera a jezírka, plná chladivé, ale úplně průhledné a prázdné vody.
Každému se v houpací síti jeho útrob povaluje tichá šelma, obsahující jen a jen zlou myšlenku a zlý pohled, čekající na signál zvenčí, aby vyskočila a vycenila žluté zuby, a kousla. Prázdná, ještě se vlnící síť pak působí přímo idylicky a uklidní nositele tak, že na zlo pohlíží, jako na něco, co je mu z duše odporné.
Jedu na Břevnov.
A co když je úspěch nakonec tohle:
Když jednoho dne k většině svých neúspěchů
dáme přívlastek zdánlivý.
A když ve stejné chvíli
budeme mít sílu udělat totéž
i se všemi svými výhrami.