O SVĚTLE
Světlo
Jirka
Poslední světlo
Objevený spisovatel
Je mu 35 let
Přijď
Raven- Hoří 02 - Track 2.mp3
Když jsem se prodral k denní formě života, bylo už odpoledne, a zatím se nic důležitého nestalo, což je ostatně obvyklé chování všeho toho kolem, co tvoří víc než polovinu našich životů, říkám si .
Hned si začnu klást opatrné otázky, na kterých visí povadlé korále kocoviny, toho výsměšného zbytku včerejška. Co bylo včera a co bude dnes ? Ten svéhlavý pidižvík v mé hlavě, který je vždycky jízlivost sama, popuzeně říká: pokud nebudeš sám sobě pokládat otázky náležitě pichlavě a skorosmrtelně jedovatě, ukážou ti odpovědi tak leda vymydlený a navoněný kotník. Mezi stehna pravdy tě nepustí. A nerozevřou je, jako před žádným sráčem. Přestanu tedy být očekávatelem života a zkouším být jeho partnerem. Aby za sebe, hajzlík, zase neposlal do dalšího dne svého dubléra. Jako skoro vždycky.
Sednu si k Fotce, které říkám „ Světlo “. Už týden ji za sebou tahám jako neposlušného psa na vodítku. Škube a rve mi ruku. Po dvou hodinách práce zahlédnu na monitoru jakési hlasitě znějící rozdíly ve stínech. A už to tak nechám. Láká mě to sice ještě ke smyčcům a hobojům, ale tajemství aranže, jak mi kdysi řekl Vlasta R., je v tom, že toho včas necháš. Do sluchátek si naplno vpouštím Amy Winehous a usměju se, když si vzpomenu, co o ní tuhle napsal Boris Filan. Něco v tom smyslu, že dostává svým plebejským zpěvem jeho varlata až k blízkosti srdce. Dobrý. Ryzí a tudíž syrově neupravený krvavý hlasový maso. Autentické, napsal by asi Vlasák, nebo Rauvolf.
A přemýšlím nad světlem. Vybaví se mi kousek „ strašného sonetu “ Mankleye Hopkinse - „ Budím se a cítím pád do tmy, ne dne.. “. Dumám nad tím, že Světlo nemusí ani tak svítit, jako spíš dozrát. Že vidět lze i prostřednictvím záření, které často míjí naši sítnici. A úplně kašle na náš zrak, jakoby chtělo říct, že to není přesně to, čím je ho možné lapit.
Na kusu papíru z noci najdu část textu Filipa Topola ( včera jsem u lahve bílého četl výběr beatové poezie,vzpomenu si).
Existuje bílá tma
Říká se jí duše
Zrodila se ze světla
Nebo při poruše
…
někdo ji nakazil plísní
a chudák začla hnít
pak ji prošil tísní
tísní jako černá nit.
Je pozdě večer a já spěchám na koncert Jirky ke Kaštanu. Je nachlazený a při obejmutí cítím jeho studeně mokrou košili. Znám ty písničky nazpaměť a bojím se spolu s ním těch vysokých tónů. Stane se světelný zázrak, protože ty noty, které Jirka prostě nevyzpívá a jenom bolestně otevře pusu s křečovitě staženými šlachami na krku, jsou slyšet najednou jakoby nejvíc. Vyjimečný koncert. Nakonec všichni zpíváme Dlouhou noc. V řadě za mnou sedí Edita, sopranistka, která kdyby zabrala, odfoukne nás všechny i s kapelou. Ona ale brouká melodii, protože se k nám všem jenom přidala. Něco zase neviditelně zasvítí.
Druhý den se dívám na hubenou paní, skoro ještě dívku. Leží na tom kovovém divanu, jakoby se styděla. Ona nijak nesvítí, ani už se nikomu NEJEVÍ, jako to pořád děláme my. Už se nemusí snažit nějak být. Konečně jenom Je.
Otrava alkoholem. Povídáme si všichni o tajném pití nešťastných, zrazených a zestárlých holek. A já zvednu hlavu a podívám se do světla, které na ni jako poslední ještě pár minut bude svítit. Pak půjde do rakve. A pryč. A do tmy. Třeba ale za jiným světlem, říkám si, a zároveň si poroučím, že dál myšlenky a pocity prostě nepustím. Zhasnu světlo nad stolem a jdu pryč. Už bude sama.
Odpoledne čtu nádhernou knížku. Michel Faber a jeho Fahrenheitova dvojčata. Osmačtyřicetiletý chlap, schovaný kunderovsky kdesi na skotské vysočině, psal roky do šuplete a jenom pro sebe. Až jednou jeho žena vzala tajně pár těch papírů a někam je poslala. Vyhrával ceny, nic nechápal a pak se tedy uvolil být už veřejně skvělým spisovatelem, kterým sice byl už před tím a zůstal by jím, ač nikým nepoznán, nebýt náhody. Už první povídka je omračující. Bezdomovec, totální okrajovec a absolutní ztracenec, nakonec najde azyl v „ Bezpečném domě “ pro jemu podobné. Skvělý spisovatel ovládá kouzlo, že i řádky smrdí nuzotou. Konec povídky je plný tísnivého světla :
„ Ráno se nakloním přes bok postele. Na podlaze hluboko pod mnou sluneční paprsky procházející průhledným stropem, jasně osvětlují stříbřité jezírko moči. Kovové věže spacích kójí se v něm odrážejí, prohlížím si naše odrazy a snažím se najít sám sebe, jenže se mi nějak nedaří rozlišovat mezi těmi maličkými rozcuchanými tvářemi. Zvednu ruku a zamávám do toho zářivého jezera , abych si vyjasnil, která z nich je moje. Několik rukou – ne, půl tuctu – mi zamávání oplatí. Už nejsem nezvěstný… „
Večer jsem v haraburdí ve skříni našel poklad. Zasvítil najednou svojí matnou kovovou hrou a 35 letým tichým životem věci, která je bůhví proč přesouvána na dně mých krabic z města do města, z bytu do bytu. Ježek v kleci. Když mi bylo deset, táta mi ho ve fabrice k narozeninám vyrobil. Nikdy nezapomenu na to, když ho tehdy vytáhl z tašky. Foglar se zhmotnil v zázraku vysokém pět centimetrů. Myslím na to kolik takových „ ježků v kleci “ taháme sebou napříč lety a byty a kolik jich po cestě bezstarostně poztrácíme s pocitem, že si musíme nechat daleko důležitější a praktičtější věci. Které jsme někde koupili. Ale rozhodně nám je nevytáhl kdysi táta z oleštěné tašky a nedal nám je na celý život.
V noci jsem s ní. Dotýkáme se a já zažívám to, když se smíchají pocity dohromady. „ A urážlivá je a hořko-sladko-kyselá ..“ , zpívával Pavel na koncertech pár metrů ode mě. A co když v těchhle emočních koktejlech vznikají ty pravé Blady Mery a vodky s džusem, po kterých jsme jurodiví a ochotní vyhazovat výhybky z pantů ?
Stiskl jsem silně tu její bledou kůži a promáčkl ji až do bolavé hloubky. Jakobych chtěl uchopit ten okamžik, ve kterém kdysi vznikla. Ten záblesk světla divoce se množících buněk dosud neexistujícího těla. Jakobych chtěl zakrýt rukou tmu, do které se jednou tohle už existující tělo vrátí. Ohmatáváme se pavučinami energií, které bezpečně a téměř neslyšně napínají sítě, ve kterých se houpem. Každý sám za sebe a přece vždycky jen díky včasnému drcnutí do boku toho vedle. Potom mlčíme, protože ústa jsou předinstalována na hlavách, které v tuto chvíli dlí jinde. Protože neotravují, nemaje jaksi momentálně čím.
Ležíme těsně u sebe, stejně jako naše duše, těsně s mezerou tak, aby tou škvírou pronikal pořád alespoň paprsek světla. Ne přes sebe, aby jeden druhému stínil. Tam se ten světelný klíč k nám oběma ztratí ve tmě. Nenávratně.
Pak se mě, do noci a teplé,vydýchané tmy, zeptá: „ Myslíš, že je každý nahraditelný ? “ . Cítím, že nelze odpovědět záporně, ale najednou ze mě vyletí – „ Nahraditelný ano, nikoliv zaměnitelný… “ . Do oddechujícího spánku bytosti vedle sebe přemýšlím v šeru kolem dlouho nad tím, co jsem to vlastně řekl.
V Pardubicích čekám na onkologii na mámu. Překvapí mě jak je drobná. Když jsem byl malý, byla převeliká. A bolí mě ty máminy opatrné pohyby, občasné syknutí, chvění brady a lámání hlasu, tolik přebíjené celý život rozdávanou jistotou a pevností. Která je najednou bývalou rolí stárnoucí herečky. A beru ty tablety hořkosti a trápení. Polykám je po hrstech jako všechno, co je třeba přijmout. Napadne mě, že mi třeba udělají imunitu proti budoucí občasné laciné radosti, působící sladký a růžový oční zákal.
Odvážím je, mámu s tátou, na oběd do krásné hospody. Krmím je tiše a pokorně, jako to oni kdysi dělali se mnou.
Večer musím na Břevnov, procházím tou zahradou a hledám nějaký náznak světla. Je tam. K dispozici tomu, kdo se nebojí té tmy všude kolem. Energie se kolem mě laškovně obtáčí jak tanečnice, cvakající kastanětami, a naznačuje, že si jen hraju na klid. Já ti ho nedám, řve na mě celý Břevnov. Jsi špinavý smogem mnoha šmouh a tady není čistírna ! Chod´ sem po koupeli hlavy a podělím se. Nejsem samaritán ani farmaceut, jsem frajer, který připravenýmu frajerovi nabídne balíček k sejmutí. A vytažení alespoň filka.
Ráno poslouchám v radiu reportáž z Bombaje. A slyším Roberta Mikoláše, jak rodiče vodí k hořícímu hotelu, plnému mrtvol, svoje děti s chipsy v ruce, na kukandu. A že tam odpoledne zastavil i svatební průvod a nevěsta v bílém se se ženichem fotí před tou zkázou. Někdy o tom, kam jsme se všichni dostali, a kde je vlastně už náš svět, vypoví víc jeden takový okamžik, než tisíce filosofických esejů.
Těším se do Litomyšle. Na koncert, který už se dvakrát povedl. Těším se na Jirku, na Editu a na Ravena. Vzpomínám si, jak mně jednou po sauně Jirka vtáhl do auta a pustil písničku Hoří. Uhranutě se ptám – KDO TO JE ? To je Raven, Radku !. Pak si tu skladbu pouštím řadu dní a nedobírám se dna. Ten kluk vidí světlo písničkama , když už to očima tolik nejde.
Skutečné světlo nemá rádo oslnění.
Tak jako my sami nesnášíme vlastní křik.
Daleko raději zašeptá:
„Najdi mě…“
Schované daleko za tmou.