Aktuality

Myšlenka dne

Eva Turnová čte svoje texty na CD !!
/viz fotogalerie/


Tak se mě všichni ptají na Horáčka. A na jeho kandidaturu. S úlevou konstatuji, že to co jsem napsal o tomto pánovi do svého Zápisníku už v březnu 2008 nehodlám ani v jediném písmenu měnit. Moc rád bych si početl v obdobných textech u jiných kandidátů a ještě raději bych si povídal o roky trvající podobné konzistenci názorů.


Umřel mi Wabi Daněk.
To je jako když jedete divokou vodu postý a víte,
že v určitým místě se prostě musíte opřít o kus skály.
A ona tam najednou není.


Revoluce z roku 1989 byla asi jedinou revolucí v
dějinách, která nepřinesla nic nového,
prostě se přizpůsobila okolnostem.
(Pavel Kolář - historik)


Doufám, že za dalších pětadvacet let už bude ve školních učebnicích hodnocena dnešní doba lakonickým: Druhá korporátně-dotačně-socialistická Česká republika, jejíž vznik umožnil plukovnicko-aktivistický převrat v roce 2013, neměla dlouhého trvání.
(Martin Rieger)


A tak nás naše zkušenosti stejně jako náš rozum jasně poučují, že lidé se pokládají za svobodné jen proto, že jsou si vědomi svého jednání, ale o příčinách, které je determinují, nevědí vůbec nic.
(Spinoza)


Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1937853 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

O SOUČÁSTECH

xx

Potom..

xx

Velký autor

xx

VLNA ( Fr.Drtikol,1926)

xx

Už tu není

xx

Duchcov- 24.12.08

xx

Básně v písních

xx

Máma

V úzkých V úzkých.mp3

Stojíme s Jiřím, rameno na rameni, na podiu a díváme se do narvaného sálu. Naše město. Litomyšl.


Jirka usedá a na samý začátek sám a křehce zazpívá svého prvního zhudebněného A.Sovu. Z nehtů na strunách a hlasivek letí do prostoru tiché fotony bílé energie, milosti a pokory, jak o Velkém třesku. Celý večer se potom rozpíná jako vesmír lehce ohraničený jenom stěnami sálu. Vzadu v šatně si povídám s obrovitým chlapem, který od svých velikých rukou maličkou mandolínu ani na okamžik neoddělí. Zpíváme si „ Rovnou, jo tady rovnou “ a už ho ženu hrát. Za benzín. Vivaldiho. Pak mi někdo pošeptá, že jezdí po Evropě s Andrea Bocellim.
Ravena přivádí na plac jeho drobná žena. Má to těžké, nikdo ho nezná a je v té své temnotě na podiu sám. Pevnými, jistými a prostými údery uklidí do rohu přirozeného společného pochybovače malého města, který pak raději sundá rukavice a uhranutě poslouchá. Na naše přání hraje i „ Hoří “. Aplaus nebere konce, co sebere nám všem , je dech.
Fór s Míšou R. vychází na jedničku. Přivádím ho na podium jako kluka z plzeňského nádraží, který se tři týdny učí hrát na kytaru a Jirka ho adventně odmění tím, že si s ním může dát jednu písničku. Michal je nevídaný performer a předčí všechna moje očekávání, zahraje mizerný akord ( strašlivé fis ke G duru) a k divadlu se připojuje Jiří i celá kapela. Lidi uvěřili a na chvíli vzduch nad hlavami zmrzl pochybností a soucitnou obavou. V další věci ale vystřelí Míša neuvěřitelné sólo s brilancí Briana Maye a sál bouří jak Atlantik už uprostřed slok. Přijel jeden z nejlepších kytaristů země, dojde po chvíli snad každému. Napjatě poslouchají i ti kluci z domu pěstounské péče, kteří si za to za všechno koupí kytary. Dobrý koncert. Obejmeme se na konec s Jiříkem, jako pokaždé, když se potkáme. Je nám dobře. Alespoň na chvilku, šeptáme si potom.


Dýchám už vzduch jiného dne. Prostor na pitevně je tak sražený a zdrclý, že bys do něj nevsunul ani prst. Přesto si na ty své beru rukavice a prohlížím ten pomačkaný útlý krk. Snažím se nevidět to bledě modré pyžamo na malém dětském těle. Na stole je devítiletý zavražděný kluk. Ztuhlá a vychladlá klučičí něha působí skoro uměle v tom nažloutlém světle. Táta ho zabil a já ještě dlouho potom nevím, že jsem. Mám pocit, který zaskakuje za ten pravý, protože ten by mnou bez úhony rozhodně neprošel. Moje ego se krčí v koutě jako smrad a já vím, že tahle chvíle bude už navždy mojí součástí. Stojím potom opodál s cigaretou, jsem němý a tělem mi probíhají pálivé vlny, oblečené nadlouho do modrého flanelového pyžama.



Večer jí to vyprávím. Dívám se jí do očí. Jsou jak průhledné bledě modré kameny, za kterými je vidět voda. Teď klidná a souznějící. A povídáme si o ní, o vodě. Že mnoho našich činů je jenom plácnutí do hladiny, přičemž ve větší hloubce se neděje skoro nic. Že pravé vlny a pravé tsunami začínají někde v hloubce, u dna a nenápadně. Až nakonec rozbouří hladiny a zlomí i nachystaná pádla. Elektrony myšlenek se chytají za zápěstí jako pokrevní bratři.


Píšu o čtyřech slovech – Kdyby, Bych, Potom a Nějak – kvadratura kruhu mnohých životů. Omluvenky za zpoždění, či nepřijetí vlaků našich rozhodnutí. Odsouvací mašiny, toho, co bychom už dávno měli žít. Po chvíli se na mě podívá a říká : „ Děsivá kombinace slov, je - Já BYCH chtěla … “ .Má pravdu, to spojení je vlastně absurdní. Je to omluva za vyschlou říčku, ve které už naší vinou neteče voda, kterou bychom se mohli brodit a nechat se když ne unášet, tak alespoň zamokřit. Má se chtít, ne „ bychchtít “.
Napadá mě, že každý žije v součástech něčeho či někoho, v souvislostech, do kterých se snaží nainstalovat druhé. Bez ohledu na to, v jakých souvislostech se nacházejí oni. Možná základ neporozumění a nemocné komunikace naší doby. Bez komplimentů mezi našimi součástmi hrozí pád. Pád přitom může být ale i nádherný.


Díváme se na film, který přivezla. Chléb a tulipány. Jedna spadlá náušnice do záchoda, jeden nestihnutý autobus a život jedné ženy se převrátí naruby. Připomene mi to Králíku utíkej od Updikea. Jeden miniaturní okamžik změní všechny dosud pevné součásti našich životů. Přemýšlím nahlas o tom, že opravdu dobrou cestu poznáme někdy i tak, že se na chvíli postavíme mimo ni.


Ráno, jako velký nazelenalý plaz, syčí za oknem a přednáší obřadně svoji obžalovací řeč. Za moji noční nepřítomnost a trpký pocit při brzkém posazení se v posteli a za nedůvěru v to, co přijde, jsem odsouzen. Jménem venkovního Světa se „ odsuzuje k celodennímu pobytu na samotce “. Navíc mezi lidmi, což je vlastně škodolibý bonus k vynesenému trestu. Trest nepodmíněného přidělení osamělé svobody. Skrz okénko své cely se dívám na motanici ostatních. Putují od kultu ke kultíku, nakupujíce milodary. Ty pak doma poskládají pohansky do svých elektrických chladících a mrazících oltářů. Všechno kolem se hýbe, ale neběží. „ Co neběží, je mrtvé “, říká pak v rozhovoru v radiu Michal Horáček. Hned po něm pouštějí Vodu, čo ma drží nad vodou… zesílím přístroj a těším se na závěrečné kytarové sólo. Vymyšlené, invenční a logicky završující veledobrou píseň. V půlce je ale sólo drasticky přerušeno reklamou na elektrospotřebiče Okay. Za volantem se klepu vzteky. Totéž dělají ti primitivové s geniálním sólem v závěru Hotelu Kalifornia od Eagles. Hudební dramaturg prostě prasecky amputuje část autorova díla. Napadne mě, coby tomu řekli třeba lidi v Louvre, kdyby na obrazu od Tiziana byla jeho část přelepena reklamou na párky, které si můžete koupit před vchodem. Zvěrstvo. Neúcta neumětelů.
Sahám tedy do kastlíku po CD a uklidněně vychládám při pomyšlení, že uslyším celé a kompletní písničky. Ohrožený druh. U osmičky cítím rukopis Hapky ( podívám se, a taky že jo). Skvělé texty, skvěle zpívající baby, co mají odžito. Hlasivky jsou vlastně reproduktory odžitého. „ V úzkých “ si pak pouštím celou cestu. Horáček je sakra básník.



Odpoledne strávím ve městě a pátrám po tom, kde dávají Sestru. Kongeniální filmovou sestřičku Topolova veledíla. Nikde. Poskakuju jako děcko po dlaždicích, ve snaze nešlápnout na černou. Na mrtvá místa. Nejde to. Na těch nejmrtvějších je totiž nejvíc rušno. Hlasitý, břeskný funébrmarš. Poté, co zjistím, že se už nejmíň půl hodiny netvářím jako já, prchám. V kapse bundy mám ale knížku, kterou jsem na poslední chvíli koupil. Rudolf Sloboda a jeho Rubato. Večer se začtu a okamžitě na mě vypadne text, který obstojí jenom tak přečten a vůbec nijak nevykládán. Stará se jen sám o sebe. Věty se od těch dalších uvolňují, jako když si odkašlete a urvaný kus obtěžujícího hlenu z průdušek je najednou pryč, spolu s volným nádechem. Sloboda spáchal v roce 1995 sebevraždu. Sháním na netu ještě jeho Lásku, ale samozřejmě neseženu.


Ve čtyři ráno na dvojce pořad o Františku Drtikolovi. Nějak vypadává ze všech pořadů o velkých Češích. Usmívám se a říkám si, že jeho duševní velikost XXL, se stejně nějak nikam nemohla vejít. Jeho fotka ženy nazvaná Vlna je z roku 1926 a mně dojde, že na vrcholcích těch vln můžeme mít na chvíli skutečně pocit, že jsme ženinou součástí.



Nemůžu spát a listuju Skácelem. „ Duše někdy smrdí jak mokrá psí srst…“, nebo “ Bývá nám ticho, jako dětem zima..“. Je to nádhera, když někdo na češtinu hraje jako Míša na kytaru a nebo jako vítr na listy lip. Když někdo nechá po sobě něco ryzího a ne jen neumělou ilustraci, obkreslenou z všudypřítomných oběžníků naší formální, společné účasti na realitě.



Je Štědrý den a já jdu nejdřív pozdravit toho pána, co žije bez domova u Barrandovské zdi, mezi keři Je pryč a na místě, kde v noci neviděl na čtení a mrzl, leží na zemi spousta svíček. Od lidí. Poprvé mám pocit Vánoc. Odpoledne míříme na Sever. Jedeme fotit a nadýchat se nepražského a nevánočního vzduchu. Jeníkov s kostelem sv.Petra a Pavla a pak Duchcov a jeho zámecká záhrada. Po cestě zpátky v jejím autě pospávám a zdá se mi, že se někdy podaří vnutit načepýřenému dni jiné součásti a součástky, které ale nakonec stejně nechá válet na dvoře před dílnou, dávno připravenou na výrobu očekávaných polotovarů.
Vánoce, coby den pro mikrovlnku.



Život je občas jako místnost beze dveří. Kterými by se chtělo, mohlo a taky mělo jít ven. Nebo taky nechtělo a nemuselo. A třeba i nemohlo. Aranžovat své hodiny můžeme i tak. Tak se snažím psát a vzpomenu si na Colina Wilsona, který kdysi řekl, že dobrá literatura je vždycky obžalobou, nikoliv obhajobou světa.



Svými těly v noci pak zaháníme rez okolního ringu, ve kterém se jen poskakuje a křičí - „ kdybych, nějak, potom a možná“ , aby se zastrašil ten zvědavec v nás, co jsme ho zavřeli jak ty kuřimské kluky do sklepa. Aby neotravoval. Šplíchání fixama přebarvené všednosti se odráží od bílé stěny, kterou vytváří náš společný pot a náhle vybuchující věci, dělající to samy od sebe. Pyrotechnika buněk. Čistá radost. Účinný jed na krysí energii. Vymkneme realitu předpřipraveným konstrukcím a kontextům, až je, když se stlačí tkáně naším společným lisem, konečně přítomna. Ne na očích, ale v nich.


Dívám se na Artmix a užasnu. Kovanda vyjádřil panelákový rozchod těch dvou rozpůleným stolem a růží, která prorůstá panelem. Na jedné straně sklenice a stonek, za zdí květ téže rostliny. Přesné, jasné, strhující.


Přemýšlím nad tím, že každý se díváme ven svojí střílnou a snažíme se zasáhnout svět kulí myšlenek. Nad tím, že na morálku, která by měla být jako pláštěna nad vším, jsme si udělali šuplík, který se v pravý čas otevře.A pak zase včas zavře. Že život se nejvíc probouzí ve věcech, které bolí. Že právě bolest je nezbytnou součástí našeho budoucího štěstí. Že trpkost má v sobě vždycky velký příslib. Že spokojenost, klid a pohoda ( které se teď v milionech textovek řítí k druhým) jaksi nikam nepoběží a nepostaví nás mimo cestu. Že nám při tom prostě nespadne náušnice do záchoda. Že barvy se leckdy společně rozsvítí, až když k sobě na první pohled přestanou patřit.


Jedu za mámou. Tady teď nemůžu napsat vůbec nic. Snad jen, že se o ni pomalu začínám dělit s tím plazem, který nám každé ráno olizuje okna a jednou už se prostě neobjeví.


Myslím na Patočku, který kdysi řekl „ Když trpíme, většinou se odehrává to, pro co stojí za to žít.. “
Myslím na součásti svého života. Na toho kluka v modrém pyžamu. Na to, že už nechci pouštět na špacír předvařené myšlenky, pak je konzumovat a tvářit se u toho jako že vnímám.



A myslím na smrt, která kdyby tu nebyla všudypřítomně se mnou a s námi, nic by nebylo pravé.









Třeba jednou zjistíme,
čeho jsme byli součástí.
A třeba budeme mít i to štěstí,
že nikdy nepřijdeme na to, čeho
všeho ještě