O SOUČÁSTECH
Potom..
Velký autor
VLNA ( Fr.Drtikol,1926)
Už tu není
Duchcov- 24.12.08
Básně v písních
Máma
V úzkých V úzkých.mp3
Stojíme s Jiřím, rameno na rameni, na podiu a díváme se do narvaného sálu. Naše město. Litomyšl.
Jirka usedá a na samý začátek sám a křehce zazpívá svého prvního zhudebněného A.Sovu. Z nehtů na strunách a hlasivek letí do prostoru tiché fotony bílé energie, milosti a pokory, jak o Velkém třesku. Celý večer se potom rozpíná jako vesmír lehce ohraničený jenom stěnami sálu. Vzadu v šatně si povídám s obrovitým chlapem, který od svých velikých rukou maličkou mandolínu ani na okamžik neoddělí. Zpíváme si „ Rovnou, jo tady rovnou “ a už ho ženu hrát. Za benzín. Vivaldiho. Pak mi někdo pošeptá, že jezdí po Evropě s Andrea Bocellim.
Ravena přivádí na plac jeho drobná žena. Má to těžké, nikdo ho nezná a je v té své temnotě na podiu sám. Pevnými, jistými a prostými údery uklidí do rohu přirozeného společného pochybovače malého města, který pak raději sundá rukavice a uhranutě poslouchá. Na naše přání hraje i „ Hoří “. Aplaus nebere konce, co sebere nám všem , je dech.
Fór s Míšou R. vychází na jedničku. Přivádím ho na podium jako kluka z plzeňského nádraží, který se tři týdny učí hrát na kytaru a Jirka ho adventně odmění tím, že si s ním může dát jednu písničku. Michal je nevídaný performer a předčí všechna moje očekávání, zahraje mizerný akord ( strašlivé fis ke G duru) a k divadlu se připojuje Jiří i celá kapela. Lidi uvěřili a na chvíli vzduch nad hlavami zmrzl pochybností a soucitnou obavou. V další věci ale vystřelí Míša neuvěřitelné sólo s brilancí Briana Maye a sál bouří jak Atlantik už uprostřed slok. Přijel jeden z nejlepších kytaristů země, dojde po chvíli snad každému. Napjatě poslouchají i ti kluci z domu pěstounské péče, kteří si za to za všechno koupí kytary. Dobrý koncert. Obejmeme se na konec s Jiříkem, jako pokaždé, když se potkáme. Je nám dobře. Alespoň na chvilku, šeptáme si potom.
Dýchám už vzduch jiného dne. Prostor na pitevně je tak sražený a zdrclý, že bys do něj nevsunul ani prst. Přesto si na ty své beru rukavice a prohlížím ten pomačkaný útlý krk. Snažím se nevidět to bledě modré pyžamo na malém dětském těle. Na stole je devítiletý zavražděný kluk. Ztuhlá a vychladlá klučičí něha působí skoro uměle v tom nažloutlém světle. Táta ho zabil a já ještě dlouho potom nevím, že jsem. Mám pocit, který zaskakuje za ten pravý, protože ten by mnou bez úhony rozhodně neprošel. Moje ego se krčí v koutě jako smrad a já vím, že tahle chvíle bude už navždy mojí součástí. Stojím potom opodál s cigaretou, jsem němý a tělem mi probíhají pálivé vlny, oblečené nadlouho do modrého flanelového pyžama.
Večer jí to vyprávím. Dívám se jí do očí. Jsou jak průhledné bledě modré kameny, za kterými je vidět voda. Teď klidná a souznějící. A povídáme si o ní, o vodě. Že mnoho našich činů je jenom plácnutí do hladiny, přičemž ve větší hloubce se neděje skoro nic. Že pravé vlny a pravé tsunami začínají někde v hloubce, u dna a nenápadně. Až nakonec rozbouří hladiny a zlomí i nachystaná pádla. Elektrony myšlenek se chytají za zápěstí jako pokrevní bratři.
Píšu o čtyřech slovech – Kdyby, Bych, Potom a Nějak – kvadratura kruhu mnohých životů. Omluvenky za zpoždění, či nepřijetí vlaků našich rozhodnutí. Odsouvací mašiny, toho, co bychom už dávno měli žít. Po chvíli se na mě podívá a říká : „ Děsivá kombinace slov, je - Já BYCH chtěla … “ .Má pravdu, to spojení je vlastně absurdní. Je to omluva za vyschlou říčku, ve které už naší vinou neteče voda, kterou bychom se mohli brodit a nechat se když ne unášet, tak alespoň zamokřit. Má se chtít, ne „ bychchtít “.
Napadá mě, že každý žije v součástech něčeho či někoho, v souvislostech, do kterých se snaží nainstalovat druhé. Bez ohledu na to, v jakých souvislostech se nacházejí oni. Možná základ neporozumění a nemocné komunikace naší doby. Bez komplimentů mezi našimi součástmi hrozí pád. Pád přitom může být ale i nádherný.
Díváme se na film, který přivezla. Chléb a tulipány. Jedna spadlá náušnice do záchoda, jeden nestihnutý autobus a život jedné ženy se převrátí naruby. Připomene mi to Králíku utíkej od Updikea. Jeden miniaturní okamžik změní všechny dosud pevné součásti našich životů. Přemýšlím nahlas o tom, že opravdu dobrou cestu poznáme někdy i tak, že se na chvíli postavíme mimo ni.
Ráno, jako velký nazelenalý plaz, syčí za oknem a přednáší obřadně svoji obžalovací řeč. Za moji noční nepřítomnost a trpký pocit při brzkém posazení se v posteli a za nedůvěru v to, co přijde, jsem odsouzen. Jménem venkovního Světa se „ odsuzuje k celodennímu pobytu na samotce “. Navíc mezi lidmi, což je vlastně škodolibý bonus k vynesenému trestu. Trest nepodmíněného přidělení osamělé svobody. Skrz okénko své cely se dívám na motanici ostatních. Putují od kultu ke kultíku, nakupujíce milodary. Ty pak doma poskládají pohansky do svých elektrických chladících a mrazících oltářů. Všechno kolem se hýbe, ale neběží. „ Co neběží, je mrtvé “, říká pak v rozhovoru v radiu Michal Horáček. Hned po něm pouštějí Vodu, čo ma drží nad vodou… zesílím přístroj a těším se na závěrečné kytarové sólo. Vymyšlené, invenční a logicky završující veledobrou píseň. V půlce je ale sólo drasticky přerušeno reklamou na elektrospotřebiče Okay. Za volantem se klepu vzteky. Totéž dělají ti primitivové s geniálním sólem v závěru Hotelu Kalifornia od Eagles. Hudební dramaturg prostě prasecky amputuje část autorova díla. Napadne mě, coby tomu řekli třeba lidi v Louvre, kdyby na obrazu od Tiziana byla jeho část přelepena reklamou na párky, které si můžete koupit před vchodem. Zvěrstvo. Neúcta neumětelů.
Sahám tedy do kastlíku po CD a uklidněně vychládám při pomyšlení, že uslyším celé a kompletní písničky. Ohrožený druh. U osmičky cítím rukopis Hapky ( podívám se, a taky že jo). Skvělé texty, skvěle zpívající baby, co mají odžito. Hlasivky jsou vlastně reproduktory odžitého. „ V úzkých “ si pak pouštím celou cestu. Horáček je sakra básník.
Odpoledne strávím ve městě a pátrám po tom, kde dávají Sestru. Kongeniální filmovou sestřičku Topolova veledíla. Nikde. Poskakuju jako děcko po dlaždicích, ve snaze nešlápnout na černou. Na mrtvá místa. Nejde to. Na těch nejmrtvějších je totiž nejvíc rušno. Hlasitý, břeskný funébrmarš. Poté, co zjistím, že se už nejmíň půl hodiny netvářím jako já, prchám. V kapse bundy mám ale knížku, kterou jsem na poslední chvíli koupil. Rudolf Sloboda a jeho Rubato. Večer se začtu a okamžitě na mě vypadne text, který obstojí jenom tak přečten a vůbec nijak nevykládán. Stará se jen sám o sebe. Věty se od těch dalších uvolňují, jako když si odkašlete a urvaný kus obtěžujícího hlenu z průdušek je najednou pryč, spolu s volným nádechem. Sloboda spáchal v roce 1995 sebevraždu. Sháním na netu ještě jeho Lásku, ale samozřejmě neseženu.
Ve čtyři ráno na dvojce pořad o Františku Drtikolovi. Nějak vypadává ze všech pořadů o velkých Češích. Usmívám se a říkám si, že jeho duševní velikost XXL, se stejně nějak nikam nemohla vejít. Jeho fotka ženy nazvaná Vlna je z roku 1926 a mně dojde, že na vrcholcích těch vln můžeme mít na chvíli skutečně pocit, že jsme ženinou součástí.
Nemůžu spát a listuju Skácelem. „ Duše někdy smrdí jak mokrá psí srst…“, nebo “ Bývá nám ticho, jako dětem zima..“. Je to nádhera, když někdo na češtinu hraje jako Míša na kytaru a nebo jako vítr na listy lip. Když někdo nechá po sobě něco ryzího a ne jen neumělou ilustraci, obkreslenou z všudypřítomných oběžníků naší formální, společné účasti na realitě.
Je Štědrý den a já jdu nejdřív pozdravit toho pána, co žije bez domova u Barrandovské zdi, mezi keři Je pryč a na místě, kde v noci neviděl na čtení a mrzl, leží na zemi spousta svíček. Od lidí. Poprvé mám pocit Vánoc. Odpoledne míříme na Sever. Jedeme fotit a nadýchat se nepražského a nevánočního vzduchu. Jeníkov s kostelem sv.Petra a Pavla a pak Duchcov a jeho zámecká záhrada. Po cestě zpátky v jejím autě pospávám a zdá se mi, že se někdy podaří vnutit načepýřenému dni jiné součásti a součástky, které ale nakonec stejně nechá válet na dvoře před dílnou, dávno připravenou na výrobu očekávaných polotovarů.
Vánoce, coby den pro mikrovlnku.
Život je občas jako místnost beze dveří. Kterými by se chtělo, mohlo a taky mělo jít ven. Nebo taky nechtělo a nemuselo. A třeba i nemohlo. Aranžovat své hodiny můžeme i tak. Tak se snažím psát a vzpomenu si na Colina Wilsona, který kdysi řekl, že dobrá literatura je vždycky obžalobou, nikoliv obhajobou světa.
Svými těly v noci pak zaháníme rez okolního ringu, ve kterém se jen poskakuje a křičí - „ kdybych, nějak, potom a možná“ , aby se zastrašil ten zvědavec v nás, co jsme ho zavřeli jak ty kuřimské kluky do sklepa. Aby neotravoval. Šplíchání fixama přebarvené všednosti se odráží od bílé stěny, kterou vytváří náš společný pot a náhle vybuchující věci, dělající to samy od sebe. Pyrotechnika buněk. Čistá radost. Účinný jed na krysí energii. Vymkneme realitu předpřipraveným konstrukcím a kontextům, až je, když se stlačí tkáně naším společným lisem, konečně přítomna. Ne na očích, ale v nich.
Dívám se na Artmix a užasnu. Kovanda vyjádřil panelákový rozchod těch dvou rozpůleným stolem a růží, která prorůstá panelem. Na jedné straně sklenice a stonek, za zdí květ téže rostliny. Přesné, jasné, strhující.
Přemýšlím nad tím, že každý se díváme ven svojí střílnou a snažíme se zasáhnout svět kulí myšlenek. Nad tím, že na morálku, která by měla být jako pláštěna nad vším, jsme si udělali šuplík, který se v pravý čas otevře.A pak zase včas zavře. Že život se nejvíc probouzí ve věcech, které bolí. Že právě bolest je nezbytnou součástí našeho budoucího štěstí. Že trpkost má v sobě vždycky velký příslib. Že spokojenost, klid a pohoda ( které se teď v milionech textovek řítí k druhým) jaksi nikam nepoběží a nepostaví nás mimo cestu. Že nám při tom prostě nespadne náušnice do záchoda. Že barvy se leckdy společně rozsvítí, až když k sobě na první pohled přestanou patřit.
Jedu za mámou. Tady teď nemůžu napsat vůbec nic. Snad jen, že se o ni pomalu začínám dělit s tím plazem, který nám každé ráno olizuje okna a jednou už se prostě neobjeví.
Myslím na Patočku, který kdysi řekl „ Když trpíme, většinou se odehrává to, pro co stojí za to žít.. “
Myslím na součásti svého života. Na toho kluka v modrém pyžamu. Na to, že už nechci pouštět na špacír předvařené myšlenky, pak je konzumovat a tvářit se u toho jako že vnímám.
A myslím na smrt, která kdyby tu nebyla všudypřítomně se mnou a s námi, nic by nebylo pravé.
Třeba jednou zjistíme,
čeho jsme byli součástí.
A třeba budeme mít i to štěstí,
že nikdy nepřijdeme na to, čeho
všeho ještě