O PŘIZNÁNÍ
Štěstí ve dvou
Tah..
Hřbitov v Šafově
A co my??
Noční čtení
Film na celý život
Co tam odnesu s sebou?
Je poslední večer roku 2008. Trávím a stravuju ho sám, a unaveně v sobě překřikuju onen těžkopádný, všeobecným venkovním varem pěstovaný pocit jakéhosi předělu. A náhle se po čase objeví.
Říkám mu po dětsku Přiználek, snad abych ho trochu svlékl do směšných plen, možná abych ho trochu ponížil. Vlastně ze strachu z něj, protože se často snažíme tvrdě ponížit právě to, čeho se nejvíc bojíme. Stará psychologická vesta. Ve skutečnosti na něm nic dětského, ani přívětivého není. Je to otylý, povětšinou bezbarvý červ, s ostnitými chlupy a velikýma vodnatýma očima. Chameleón, který mění barvu a ta když se stane temně hnědou a jeho oči kalně zežloutnou, dělá ze mě zločince a vysmívá se mi. A je do veliké hloubky chytrý. Dlouho žil někde ve škvírách různých postelí, dveří a oken, které jsem den po dni stlal, nebo jen opouštěl, otvíral a zavíral. Vždycky přilezl, aby dostal svou denní dávku připravených omluvenek a předvařených vysvětlení. A pak po něm pak zbyla jen mastná stopa, která pak časem sama zaschla.
Před pár lety jsem ho ale vzal na byt. Fanfarónsky a ve snaze svoji náhlou samotu trochu sadisticky podepřít, aby tu a tam z jeho slizkého těla vypadla tolik potřebná a hojivá sebelítost. Už jsem ho ze sebe ale nikdy nedostal a on stále častěji vyžaduje potravu. Je mojí součástí a s omluvenkami už se nespokojí. Chce přiznání a z něho je živ. Je to jeho žrádlo.
Daňové přiznání duše.
DPD.
Upře na mě své vysmívající se zornice, z mého ega udělá bleskurychle mičudu, dribluje s ní sem a tam, a jízlivě, mlaskavě spustí:
„ Tak co, pardále ?? Z čeho ses to zase vylhal ? Kolik zbytečných a nabubřelých keců jsi hodil pod hospodský stůl, protože výš rozhodně nepatří? Až půjdeš k té bráně věčnosti, asi tam předložíš jen ten kýbl. Na dně bude smradlavá hmota vyhozeného a promarněného času, smíchaná s falešnými údery ( udělené pro ta malá sladká vítězstvíčka), nad tím tuk neochoty naslouchat a odebrat alespoň kousek bolesti tomu druhému, pak spousta podpásové seškvařené zloby a barevných ožraleckých špuntů , kterými jsi ucpával ten převeliký sud s nudou. Co v něm plavou onanie, které jsi vzletně přejmenoval na vztahy, plácají se v něm negativní energie, které jsi namísto ušlapání, vypouštěl jako prdy ven, plavou v něm i vlastní chyby, které jsi časem převlékl v kostýmérně své inteligence za křivdy. Plavou v něm ve svých špičkách bělavě upatlané prezervativy, a oni se tě tam navíc zeptají i na ty bezhlavě nepoužité..“ , nafoukne břicho, zježí bodliny a spokojeně odkrkne jako sebejistý soudce.
Nemůžu ho zahnat. Jak už jsem řekl, bydlí ve mně a už dlouho se chová jako můj životně důležitý tělesný orgán. Potřebuje mě. A já už teď jeho. Jediné, co umím, je zahnat ho na chvíli chemií. Opít mu tlamu, zavřít mu ji. Polknu tedy kde co a pak už jenom zahlédnu stín jeho mazlavého zadku, jak se ztrácí někde pod lební spodinou. Bydlí tam. Nemá kde jinde. A přečká to tam. Dozítřka.
Půlnoc intoxikovaně prospím a vzbudí mě strašný rámus. Čenda skáče kolem postele, točí se kolem dokola a děsivě kňučí. Nahazuju nouzový režim a dávám si dohromady alespoň základní programy. Petardy a rány zvenčí mi připomenou, že je Silvestr. Systém naskočí. Vymotám se na balkon a nevěřícně zírám na skupinu mužů, co odpalují dutě znějící, ohlušující rány. Žádný světelný efekt, žádná barevná jiskra, prostě jen obrovská pumelice ve tmě. A nic víc… ( v některém z dalších dní o tom mluvím na pitevně s Jardou a pobaví mě jeho myšlenka – to víš, má barák, auto, ženskou co vaří, píchá tajně Miladu odvedle z kanclu, umí dát 6 piv za sebou a ještě ke všemu takovouhle ránu. Zkrátka pašák …). Zacpávám Čendovi uši, dávám mu Stillnox a vítám Nový rok se zpožděním hlubokým lokem ze samého dna lahve. Pak si všimnu zmeškaného hovoru a poházených zpráv na displeji mobilu. Jiří !! Je taky sám. Automaticky mu volám a povídáme si. Skončíme až za 4 hodiny. Hraje mi do telefonu třetího Sovu a další svou novou věc. Obě písničky jsou skvělé a do černého trefené. Sedíme oba na webu a Jiří mi popisuje pocity, které má z mé fotky těsně po pitvě toho zavražděného kluka. Prý je „ Cohenovská “, říká, a „ přebalová “, dodává. Mluvíme o jeho budoucí desce a mé budoucí knížce. Sníme nahlas. Pak lovím jím udanou adresu a nacházím fotku z jeho koncertu. Absolutní chlapské muzikantské štěstí Jiřího a M.Röhricha. Orgasmus, který není hraný a který řada žen a mužů nikdy nepozná. Poznají ho kluci, kteří hrají spolu na kytary a cítí se jako dva samci na společném lovu.
Krásy.
Mluvíme a mluvíme. Dva outsideři, sedící na Silvestra ve svých malých bytech sami,na opačných koncích Prahy, se svými chemiemi v krvi a se svými Přiználky tamtéž. Nad ránem se shodneme, že to je nejhezčí Nový rok našich hrbolatých životů a kupodivu si to potvrdíme i za týden v sauně, to již zcela chemicky čistí.
Jedu do práce a pouštím si novou Horáčkovu desku. Především skladbu č.8.“ …požehnán, kdo se nebojí, přiznat si, že je v úzkých…“. A myslím na Michala H., na naše setkání, na jeho neuvěřitelnou touhu po nových cílech, na jeho pracovitost a zarputilost. Na noblesu s jakou chce naplno Být. Na papír vedle na sedačce píšu jediné slovo - TAH. Mám ho taky? „ Jen občas “, sykne zespoda červ a naštěstí zůstane v podpalubí.
Vypínám muziku a myslím na chyby. Na ty svoje. Pak myslím na to, zda to vůbec byly chyby. Jestli právě tohleto není ta největší: říkat jim tak. Odchod není útěk. Útěk by byl možná chybou. Uvědomím si, že jsem stále tak trochu na odchodu, a že se odcizuju. Moje kroky zpátky od světa ale nejsou jediné, on ode mě taky couvá. „ Nebo snad ne ? “, zkouším potichu křičet. Přiználek mlčí. Asi chrápe, protože jinak by takovou blbou omluvenku okamžitě vyplivnul. Už nahlas si říkám do toho sněhu, co je na předním skle – když člověk dokáže dát svým příšerám a drakům tvář a jméno, promění se v bojovníka, protože má viditelného nepřítele. Že k nim pak klidně poleze do těch jejich zadních pokojů a komnat, s pocitem, že v těch třináctých je často ukrytý poklad. Malá klenotnice Pravdy o sobě, o našem myšlenkovém autismu, o naší vlastní konečnosti, o tom, že žádný člověk nemá právo bránit komukoliv ve výhledu, o tom, že vnímáme raději citem, než rozumem, že cit má na svém boku notně ošoupanou pochvu s nabitou a připravenou povrchní emocí a tasí tak rychle, že s rozumem si to rozdáme až někdy v noci u zrcadla a blijeme pak do umyvadla. Zbytečně, protože pozdě. A nezbytečně, protože přece. O tom, že svůj život stavíme před sebe, místo co bychom jej narvali dovnitř, do těch prolhaných a králičími pudy ovládaných těl, která jsou jen a jen naše. Že dáváme nálepku ŠPATNĚ na něco, co se prostě jen nepodařilo. Že omyl, či chyba se stanou někdy jen proto, že hluboko pod sebou mají svůj splávek a budoucí smysl a tedy i možný příští dobrý úlovek. Že odkládání věcí na „ potom “ není jen slabost, ale psychologicky definovaný problém s názvem prokrastinace. Nemoc století.
V práci jsou po svátcích mrtví sebevrazi skoro v řadách. Ani přinejmenším se nedokážu vžít do pocitů člověka, který si uřízne hlavu motorovou pilou. Do pocitů kluka, který je o rok starší, než ten můj, a skočí ze sta metrů. Čtu ve spise jeho poslední SMSky. Najednou jsou ta písmena hrozivá a vybuchují jako střelný prach bolesti. Ale jenom proto, že prsty toho, kdo je psal, jsou teď už ztuhlé, chladné a zaťaté v pěst v chladicím boxu vedle jeho rozbitého těla. To proto jim teď věřím a uznávám jejich autenticitu. Jak ale poznat, že smska není právě v určitou chvíli pitomost, když většinou je ? Písmena nějak neumí říct, co vlastně právě teď znamenají.
Kolem mě jsou zase samí mrtví lidé. Smrt je jediná věc, která je zadarmo (Sartre). A taky jediná nemá tudíž valnou cenu ( já). Je často jen výslednicí dlouho neodvětraných životních šachet, prohraných bojů s Přiználky, nebo jejich úplným vyhnáním pryč, nebo naplněním těch našich kýblů o hodně dřív, než před přirozeným odchodem a jejich předložením ke kontrole u brány Onoho světa? Nevím. Jsem imunní vůči smrti těch kolem?
Nikoliv, protože je to jen viditelná secvičná na tu mou.
Jsem ve městě a sháním Friedmana. Nemají ho, pomůže Knihomol.Už není na Barrandově, ale píše, že do zítřka sežene. Ve zbytku času pozoruju svět svou vlastní mřížkou a do jeho barevných šmouh vypisuju svůj anagram. Tvořím ho z písmen na cedulích kolem. ..sam S ung – navštivte n Á s – hell M ans.
Svět se, tam a zpátky , klouže po sladkém blátě, přičemž mnozí rychlost skluzu překládají jako vývoj. Myslím na to, že zenový zápasník využívá především energii protivníka. Že i průšvih má svou energii, které není dobré stát v cestě, ale použít ji. Adoptovat a vychovat, jako toho největšího parchanta, alespoň k něčemu. Aby se aspoň naučil číst. Že stud za chybu a špatnost není věcí bez energie a není dobré ho vyhodit do roští, jak nám radí přátelé, většinou se stejně svědícím svrabem v hlavě.
Přemýšlím nad tím, že většina našich kontaktů s druhými jsou vlastně jen vztyčené vlajky nad našimi osamělými hnízdy, a že když zamává někdo opodál stejně, máme radost a máváme dohromady a na sebe a pak už mluvíme třeba o Setkání. Vyprázdněných slov podobného kalibru jsou stovky. Že ve mně bydlí červ, který mě neopustí do konce mých dní. Že doufám, že u té brány bude sice v jedné mé ruce kbelík se špínou, jako u každého, ale že ta druhá nebude tak úplně prázdná, Až se budou ptát, co jako.. Že nebudu mlčet.
Dochází mi, že moje převýchova k něčemu, co by se snadněji žilo, není možná. Večer se dívám na obrázky z židovského hřbitova v Šafově, které mi přišly mailem. Nejstarší náhrobky jsou z roku 1720. Vyfotografovaná konečnost bytí a to, co tu po nás zůstane, honí se mi hlavou. Pak sáhnu po posledním úlovku z místní knihovny ( ani jeden Rudolf Sloboda v regálu ) a do noci si čtu myšlenky člověka, který tu už dávno není a přitom tady pořád je. Měl prostě na svém konci něco v obou rukou ! Spoluprožívám jeho trable, které si zapsal. Arthur Schopenhauer píše o tom, že jsme splácaní ze tří součástí – a) Co jsme b) Co máme a za c) Co představujeme. Za b) i za c) hážu automaticky, už pár let, do odpadků, nebo podávám jako sladkost Přiználkovi. Aby se připlazil a vysmál se mi. Mám na to návyk.
Některé z dalších rán kupodivu nevstávám. Přiználek měl v noci zase manévry a po spáleništích zůstal jen rozptyl popela z času mezi třetí a pátou. Čtu si Bělohradského a znovu kývám na to, že Znaků je hodně, Skutečnosti málo. Listuju Valčíkem na rozloučenou a vím, že Kundera ví, že jeho bytosti neumírají, protože by podlehly svému osudu, ale protože jsou odhaleni jako jeho spoluviníci. Čtu si Slobodu a vzpomenu na Solženicyna, který pravil, že číst opravdovou literaturu znamená znovuprožít bolest autora, když ji tvořil. A čtu i toho Friedmana. Tři Pulitzerovy ceny a knížku mi sehnal až Knihomol na druhém konci Prahy ! Svět je plochý. Geniální věci píše tenhle chlapík. Zmizel terén, svět je „ flat “, a někteří mluví vznešeně o globalizaci. Přitom se vracíme svým způsobem do předkolumbovské éry, kdy byla pro všechny Země jenom uválená placka. Dumám nad tím, jestli i my už nejme placatí a neztrácíme svůj terén pod nohama. Kopečky a vršky pak tvoříme falešnými lopatkami, nahrnujíce většinou jen hnůj. Který potom stydlivě odneseme k bráně věčnosti v tom velikém kbelíku.
Nakonec si pustím ( pokolikáté už) Karamazovi. Tam se to těmi zvědavými žlutookými kroužkovci jenom hemží. A marně se jim stíná hlava. Stejně vždycky doroste.
Celý den pak projede kolem, udržujíc si odstup. Udělám to s ním stejně.
Pozdě večer se slyším, jak říkám do telefonu hodně ostrá a trochu nečistá slova. Vlastně tak přivolávám z podsklepí toho škaredce a slizouna. Aby mu zase zasvítily oči a začal se ptát. I na to, proč mu říkám Přiználek, když by se rád jmenoval například Morálka. A na to, jestli si ho nechám.
Třeba si nakonec všechny svoje chyby přiznáme.
A budeme-li odvážní, začneme je mít rádi.
Už jen proto, že jim za všechno opravdu důležité
vděčíme.