O DARECH
Dobrý výrobek
Hrdinství ?
..literatura
Dar
Na cestě
Film roku
Koukám na tohle ráno skrz oteklá víčka a svět je jak za jantarem. Načechrávám duši, ale ta leží opodál jak polomrtvý pes. Dloubnu do něj a jdeme. Už vím, že dnes navštívím různá místa. A každé má jinou melodii. Při sprchování se mi šmodrchají slova v mokré hlavě. Tak třeba – Účel světí důsledky. Nebo - Piš, jakoby to neměl nikdo nikdy číst. Jedině tak budeš mluvit pravdu ( to je ovšem Lori Lansenová, vyhrabu z paměti).
Myslím na agnomii, tedy na neschopnost pojmenovat věci. Hodně rozšířená porucha, ale protože ji má většina, kupodivu si tím pádem lidi docela rozumí. Napadne mě, po celonočním psaní, že při ťukání písmen a slov, to je přece jen trochu jiné. Každopádně když člověk začne psát, jakoby najednou existuje na větší ploše a má o něco širší život. Každou napsanou větou narážím na věci, které jsou jako tlačítko zvonku, na který mačkám, cinkám na svět ( jsi tam někde? ). Většinou se ale dozvoním zase jen do té své nitrolební garsonky.
Kouknu na displej mobilu. Noční sms od Kláry ohledně psaní:
„ Tomuhle se říká vášeň. Lidi si to pletou se sexem.
Blbost. Vášeň je schopnost koncentrace. A je jedno,
jestli na brk namočený v rodidlech, nebo v kalamáři “
Mám radost. Jako z každé smsky, kterou není potřeba překládat do nemobilštiny a kde se písmena nechovají jako imitace a záclona, za kterou je bůhvíco.
Večer přečtu na jeden zátah dvacátou knížku Michala W. Román pro muže. A dívám se pozorně na ten výrobek. Jako se díváte na dobře vymyšlený, dobře postavený a vkusně, bystře a do detailu realizovaný ( vymazlený, by asi řekl teenager) dům. Dílo mistra. Ne, nedám tam velké M, protože je to spíš označení letité hierarchie v dílně. Ovšem ve vší úctě k jejímu majiteli.
Znovu s pobavením sleduju ten geniální smysl pro symetrii, pro vyváženost. Pro vrstvy. Jisté údery dláta řezbáře, který tu sošku do Betléma dělal už stokrát. Ty roviny a hladiny, ve kterých se dokonale míchá pěkný a kvalitní pop se sžíravostí dekadentní hudby pro intelektuály. Aby se vlk nažral a koza taky ( tenhle slovní nápad mě pobaví, protože je evidentně bonmotem).
Třeba tady, mezi popisem podprsenky mladé holky a skleničkami a koloritem prostředí , od boku vystřelená věta: „ píšu, abych nebyl psán…“, vykřičníček pro Havly a jim podobné hloubaly, aby knížku neodložili a neohrnuli hned nos. A pak šup zpátky do příběhu, který teče tak příjemně jako písně Karla Svobody. Před časem jsem se prolouskával „ Láskou „ od Rudolfa Slobody. To je barák na spadnutí, jehož děravými podlahami prorůstají divoké a neupravené keře. Spáchal sebevraždu, kterou nejspíš M.W. nikdy nespáchá. Proboha – napadne mě – jakoby sebevražda byla důkazem a potvrzením pravosti ! Toho, že jde o opravdovou literaturu. Okřikuji se tedy a přemítám nad největším darem M.W. Nepochybně obrovský pozorovací talent, okořeněný popisem situací a pocitů, které jsme už taky zažili a které důvěrně známe ze svých životů. Jako když sedíte v neznámé restauraci a ve změti cizích názvů na jídeláku najdete něco, o čem víte, jak chutná a znáte to. A pak přesné a včasné načasování drobků sebetrapnosti. Úlevné, protože čtenářem sdílené, provázené ulehčením od té své ( tak ON to má taky tak, pane jo….) Taky se dokáže dívat na své hrdiny s pochopením a zároveň z páté šprušle žebříku. Jako my, když občas cítíme směs soucitu a pohrdání ( třeba při pohledu na lidi z Mongolska) Šikovné připomenutí našich zvláštních emočních koktejlů. I ty citáty a intelektuální střely pošle do textu s takovým úšklebkem, že se, pro tu chvíli, ani příběhu chtivá čtenářka Růžena neurazí. Kundera se na své figury dívá ještě ostřeji. Jako na sošky na šachovnici a s ledovým klidem a tvrdším pohrdáním hledí na jejich tahy, znajíc je dopředu. Myslím na to, jak moc rád má ten který spisovatel své postavy.
Kdysi mi řekl Pavel Dobeš, že písnička je stavba a že nakonec to nejtěžší je odstranit lešení, aby nebylo vidět, jak se to udělalo. Čtu už nějakých 35 let, všechno a občas i docela horečně. Nárokuju si tedy drze vidět, když ne přímo lešení, tak aspoň stopy po těch tyčích, podlážkách a maticích. Na několika místech jsou v -Románu pro muže- tak nějak vidět.
Přesto je to dobrá knížka a na cestě, kterou si tenhle šikula vybral, možná nejlepší. Oč je horší Händelova „ Hudba k ohňostroji “ než Erik Satie ? M.W. to ví a klade své durové akordy už desetiletí stále stejně. A dobře. A taky sakra ví, že Händela zná kdekdo, a Satieho jen pár šílenců.
Některá místa jsou pro mě. Vracím se k nim Proklouznou na hladinu, vykouknou jak hladká a čistá vydra a překotně řeknou – taky na tebe myslím ( tady je M.W. silný, sarkastický a citáty vybavený O.Wilde, ale vzápětí s omluvou řekne, promiň , už musím za těmi ostatními). Vlk se nažere a koza taky, říkám si znovu ( onanie nad objeveným slovním spojením ?). Se sebepyšným zalíbením ( každopádně) . To všechno není rozhodně málo. Literární mix, který znamená, v konečném důsledku, i milion prodaných knížek. Takže poklona, pane mistr.
Jarda mi v sauně nabízí Milligana. Útlá a chytrá knížka o cestě ducha. Ještě jsem mu ale nevrátil „ Dva proti říši „ . To je bichle. O vojácích, kteří zabili Heydricha a pak to skončili v útrobách kostela. Hrdinský epos. Červ uvnitř mé hlavy mi klasicky nabízí otázku, jak velké je to nenápadné a roky se táhnoucí hrdinství těch ženských, co zůstaly samy s dětmi. Nemají peníze na jejich tepláky, natož na nové džíny pro sebe, protože, světe div se, ještě se taky chtějí líbit. A den za dnem bojují. A nemůžou to skončit profesionálně poslední kulkou. Jako ti chlapi, co do toho s tím šli. Ony do toho s tím prostě takhle nešly.
Koukám na televizi na jakousi politickou debatu. Vidím je. Jsou pořád tady..na dálku cítím drzostí zakrývanou deprivaci, s příležitostně fungující, gumovou morálkou. A oči pojídající jen viditelné a užitkové věci. Nedělá se mi dobře.
Převeliké množství věcí a jevů a efektů jsou nebezpečné v tom, že v jejich rachotu se ty veledůležité, ale podivuhodně nenápadné, bez povšimnutí vypaří. Když se někdo s prázdnější duší nečekaně ponoří do hloubky, dostane tam tou nafouknutou, dutou rukavicí takovou ránu, že když se vrátí na hladinu, ukazuje pak často zlomený nos do smrti jako důkaz hluboce prožité „ někdejší bolesti “. Jak být autentický, když se držím jen svého, na tenkých pružinách houpajícího se ega ? To je to, oč tu vždycky běží.
Sedím u počítače a upravuju fotky z pitevny. Odstraňuju na monitoru pozadí, tvořené krví, žaludečním obsahem, nůžkami a pinzetami kolem plíce, kterou tam chci jedinou mít. Izoluju graficky orgány ( tělo dělá celý život pravý opak, snaží se kooperovat, tělesná unie, napadne mě). Pak dělám na fotkách z venku. Najednou vidím, že je to stejné jako s tím Michalem W. Na těch obrázcích z pitevny je holá obnaženost a strohá neestetičnost, autentická a přímá skromnost reality. Bez okolků. Na těch druhých už je stín popu. V mé knihovně je vedle sebe Celine a Irving. Podobnost čistě náhodná.
Další ráno vstanu, oholím se, zacvičím si a dám si studenou sprchu ( věta z nějaké knížky). Ale ne, ve skutečnosti se válím v propoceném pyžamu v posteli, páchnoucí vším, co si moje žlázy a žlázky v noci vyměnily s povlečením. Udělám si velké kafe a čtu. Rudolfa Slobodu, pro mě objev roku. Pálí mě žáha a bolí mě žaludek. Mám pocit, že spolu s ním jsem taky tak trochu rozervaný a vyřazený. Ve skutečnosti je to jen můj obrázek stárnoucího chlapa, který se válí v posteli s knížkou, zatímco ta mladá, unavená mamina už dvě hodiny zařezává kdesi u šicího stroje.
Kdykoliv zavolej, přijedu, pomůžu, udělám cokoliv… zněla ta věta v noci v mobilu od Jiřího. Dar, nebo příslib případného daru? Nikoliv. Dar lidské přízně.
Zakliká telefon. Pokaždé se kárám za to, jak zvědavě mačkám tlačítko „ Číst zprávu „. Někdo na mě myslí, co to bude? A kárám se i za pocit následné hořkosti, když zjistím , že je to třeba reklamní sdělení Vodafone. Na co čekám ? A od koho ? Čekám zásadní sdělení, které mi změní život ? Chci něco číst, co mi změní alespoň tenhle den ? Naštvu se, protože už delší dobu vím, že to musím napsat sám. Abych nebyl psán.
Pořád čekáme: Na něco, někoho. Na někoho, kdo přinese Něco. Odžité roky mě naučily, že se spíš spokojujeme s každodenními malými výhrami, nebo s tím, za co je večer označíme. Že součet těchhle malých vítězství ani náhodou nedá dohromady potřebný počet bodů. Aby to dalo na Zápočet a podpis Boha ( lépe řečeno Organizátora dění od té velké šlupky před miliardami let), že jsi tady nebyl úplně zbytečně. Ale pořád to bude asi dostatek bodů na život v pohodě. Pohoda je slovo, které má v sobě strašné procento prohry, bublám do vody ve vaně. Voda kolem mě je jako psaní a čtení. Vlastně se vždycky koupeme. Čistíme.
Malé kino na druhém konci Prahy. Sestra – úžasný film, mimo všechny kategorie.“ Viděl jsem slova, jsou to moje sestry.. “ , praví hrdina na jednom místě. Nebo „ Nedělám nic, už jen organizuju slovní hmotu, už jen co mi řeknou buňky..“. Filmová poezie. Jsem Topolova generace. Nechodí se na to, předpokládám. Kupodivu ne s rozhořčením. Spíš s trochu patologicky erotickým pocitem jakéhosi společného disidenství.
Kaplický. Dozvídám se to pozdě večer. První, co mě napadne, že ho bude asi pitvat Miloš a že mu za pár dní zavolám. Jak vypadalo jeho srdce… Srdce naprostého originálu a vizionáře. Těžko vydýchatelného průměrnou plící zaprděnce. Po lahvi Chardonnay se mi pak zdá sen : Už tu není ani V.Havel, ani Kaplický, ani Hvíždala, ani Halík,Horáček a Bělohradský a další velcí. Na počest toho všeho je na NOVĚ slavnostní večer, kde na podiu stojí Klaus, Bém a další přizdisráči a mocipáni, posedlí mocí a katastrálním zabíráním našich životů, drží se za ruce a zpívají píseň Fr. Janečka s názvem Vzduch je čistý. Zpívá to unisono celá umrlčí rodina naší popmusic. Probudím se zpocený a s úlevou zjišťuju, že zatím ještě okolní prostor zčásti naplňují chlapi s duší. S noblesou a aristokratickou hloubkou myšlení i cítění.
Entropa Davida Černého. Napadne mě, že žádný řád, ani skupenství lidí, které nemá dar sebeironie a neumí se zasmát samo sobě, nemůže nikdy fungovat.
Myslím na Kunderovu Agnes a kráčeje další den po ulici , představuju si, že držím v ruce pomněnku, soustředím se na ten absolutně existující , přítomně krásný, modrý květ a nevidím a neslyším to všechno kolem ( Nesmrtelnost).
V práci získávám jeden černý bod za druhým. Najdu si třeba web toho kluka, co skočil ze stometrového komína. Nebo se uhranutě dívám na nažloutlý půlměsíc čerstvého infarktu ve svalovině jednoho mužského srdce. Ročník 1963. Kácí se v našem lese. Nebo se začítám do spisu mladé ženy, která tady nechala dvě děti a oběsila se. Před vánoci se dozvěděla, že ten její odchází. Už se ta mrtvá bytost nikdy nedozví, že to třeba byl dar. To by tu musela ještě pár let zůstat.
A myslím, čím dál víc, už pár dní, na darované věci.
Často se stane, že darující, ani obdarovávaný neví , že se to vůbec stalo.
Dar není předmět, nebo věc, je to akt.
Akt snahy spojit se něčím s někým.
Sám o sobě akt důležitější než jeho předání.
Za dary tedy považuju i věci,
které jsem vlastně nikdy nepřijal.