O KONCÍCH
Bubino- E.Clapton
Nosím ho u sebe
Konec není začátkem..
Noční film
Jsme "dikobrazi"
August Natterer - Mé oči v čase zjevení ( Galerie U kamenného zvonu)
Konrad Lorenz
Noční čtení
...
Tohle ráno je trochu jiné. Nemusím do něj nijak vnikat, protože jsem nespal a ono se do mě mohlo dostávat z různých směrů a za použití všech možných nástrojů, jejichž ostří jsem cítil, protože obvykle se tahle operace děje v milosrdné anestezii nějakého snu.
Měl jsem bdělý sen, ve kterém jsem se díval do jejích očí, byly průhledné jak studený vzduch těsně nad sněhem, a za nimi světélkovaly části jejího mozku, které byly kdysi moje.
Mátožím se bytem a jako vždycky se na pár vteřin zastavím před kresbou v chodbě. Rituál. Věnoval mi ji kdysi v Bratislavě její autor, malíř a pestrobarevný a pastelový a přitom vnitřně křiklavý chlap. Bubino. Je pro mě nad všechny fotky Claptona, protože na ní opravdu hraje. Protože mám v sobě pořád ještě mdlou bezpracnost noci, startuju do dne hodně zvolna s písničkou T.Waitse – A little rain. Slyším ji přes stříkance vody ze sprchy a připadám si chvilku jako v dešti.
Už dávám do kapsy malý černý kámen. Nosím ho pořád a když nasedám do auta, tlačí mě přes džíny. Alespoň vím, že existují i jiné energie, než ta moje. Která stejně není tak docela má, protože ji mám půjčenou. Než vyprší hypotéka velké Matky a já ji tady nechám nedoplacenou. Exekuce přijde a nevím kdy to bude. Každý den v práci vidím, jak přesně a věcně dělá tenhle úřad svoji samozřejmou práci.
V autě poslouchám rozhovor s nějakou režisérkou. Najednou slyším větu, kterou dobře znám a svého času jsem ji i používal: „ on každý konec je zároveň začátkem něčeho jiného… “. Vypnu radio, pustím si Björk, a přemýšlím nad tím, co v té větě hapruje. Už to mám - je to slovo „ zároveň “. Často se utěšujeme tím, že konec je zároveň začátkem něčeho jiného, mnohdy, jak doufáme, lepšího. Tím ho zařazujeme na start, kde se nemůže cítit dobře, protože tam nepatří. Poslední den roku nemůže být zároveň prvním lednem. Jako poslední dílek metru nebude nikdy prvním centimetrem jiného. Tím se navíc třeba začne měřit až za pár měsíců, či let.
Nějak neumíme konce. Neumíme zavřít dveře, aniž bychom si někde neschovali klíč. Asi protože velmi blízko slovu Konec má i jeho sestra Konečnost.
Na stole mám hned dva zmrzlé, plné lihu. Napadá mě, že lidé srkají a polykají litry tohohle ohlazovače křečovitých útesů života jako sociální lubrikant. Kloužou po něm vztahy a věci jak na zamrzlém rybníku. I piruety se povedou. Jak ale klouzat s tímhle chemickým zázrakem po ledě, na kterém nikdo jiný není ? Tak leží teď tady. Je zima, mrzne a sněží. Až přijde jaro, budou se věšet, protože se ráno vzbudí, a zjistí, že nezmrzli.
Večer se dívám na natočenou plovárnu M.Ebena. Režisér Peter Greenway ze sebe sype jednu černou perlu za druhou, nestačím je sbírat. Ty vzácnosti gigantického ducha. Mluví o tom, jak v jednom svém filmu pokreslil herce textem, kaligraficky mu pokryl kůži. Že chtěl natočit, jak se obraz vzdálil textu. Jak se snažíme textem nahradit namalované a naopak. A jak na celé čáře vítězí obrazy a obrázky. Najednou říká, že jsou vlastně jen dvě velká umělecká témata. Sex a smrt. Tady se zastavím a šeptám si, že málokteré dvě věci mají k sobě tak blízko. Malá smrt, říkávají Francouzi orgasmu. A usmívám se nad tím, jak jsme s ní kdysi hledali svoje hlavy a když jsme je našli, byly mrtvé a neochotné vrátit se z toho bílého tunelu zpátky do čitelného, jasného a živého světa. Sex a smrt - jedno lze vysvětlit druhým. Dlouho jsem neměl sex. Dlouho jsem nepíchal z lásky, pane Marquezi, protože jenom tam je ta smrt taky !
Hrabu se tedy raději v papírech, které jsem za poslední večery počmáral. Hledám na nich písmena, jako člověk hledá kotvu. Patočka si myslel, že kotva je „ napětí bytostného tázání “. Souhlasím. „ Být sebou je jediné štěstí, které člověk získá z vlastních zdrojů “ , tady nemůžu přečíst autora. Některé papírky trhám, některé třeba zůstanou pro mou knížku. Otočil jsem směr svých ambic. Míří teď dovnitř a leští kliky u smutných a prázdných ložnic v mé hlavě, kde dlouho chrápaly dávno odložené světy a jejich věty. „ Otázka je “, řekla Alenka, „ můžete – li přimět slova, aby znamenala různé věci “. „ Otázka je “, řekl Hupity Dupity, „ kdo je tu pánem – to je to celé “. Mám radost, že jsem si nějak v noci vypsal i tohle, z knížky, kterou , po Malém princi, budu muset sehnat znovu, jako jsme s tátou kdysi znovu kupovali některé gramofonové desky, protože už byly prodřené a sjeté. Slova, slova a věty – které mi umožňují proplavat vodou světa a ne jen projít brouzdalištěm na kraji, s bezpečně suchou kůží už nad kotníky.
Jsem ve městě a prožívám další záchvat sociofobie. Je to čím dál horší. Mnozí z tamtěch kolem tráví spoustu času tím, že hlídají, jakým způsobem jsou pozorováni. Další energii utratí na to, aby předstírali, že tomu tak není. Napadne mě, že to, co se s námi všemi děje, není otázka, ale už odpověď. Na chodbě průchodu čtu oplzlé vzkazy. Kdo koho mrdá, kdo koho miluje a kdo je prase. Tyhle nápisy mají dokonce odborné označení – latrinálie. Co jiného jsou některé obrázkové časopisy, které i se svými palcovými slogany mizí rychlostí orkánu každého rána z pultů trafik ? Měříme věci podle jejich zdánlivé „ síly “ a už se neptáme, kolik opravdu měří, nebo kolik váží. Poslouchám ten šum města svým „ třetím uchem “, které slyší, že spousta kolem znějících myšlenek byla vytvořena pouze v ústech.
Dívám se sám na kraji postele na film. „Pí“ se to jmenuje a já zas lituju, že tu není ta bytost, přes jejíž rameno bych to vnímal. Vše probíhá podle vzorců, říká se tam černobíle a střihově dokonale. Každý vzorec má své zákonitosti a každá rovnice má svůj konec. Další čísla po konečném výpočtu už není třeba psát. Cinkání Matky všech konců. Není žádné Příště. Jedno z nejzáludnějších a nejnebezpečnějších slov češtiny. Dali jsme mu falešnou kartu s tím, že se s ní dá leckterá hra zopakovat. „ Dáme si to znovu“, nebo „ Miláčku , vrať se, sjedem to znova..“ , jestli to znáte. Ono ale Příště je někdy jindy a jinak a i my budeme té chvíli jiní. Že začneme znovu a se stejným arsenálem rekvizit, je sebeklam. Začneme vždycky od začátku. Konec starého příběhu je v tu chvíli někde v dálce v podobě dvou červených zadních světel, na které můžeme akorát hledět přes rameno, jak nenávratně mizí. Poplatonsku si říkám, že smysl a štěstí života je, když duše stoupá ve spirále vzhůru. A spirála nebude nikdy kruh, i když to bolí.
Stojím v Galerii U kamenného zvonu. Sbírka německého historika umění a psychiatra Hanse Prinzhorna, který nastavil nový úhel pohledu na tvorbu duševně nemocných a oceňoval ji už nejen jako diagnostický materiál, ale především jako svébytný umělecký projev, doputovala konečně do Prahy. Dívám se na obrazy schizofreniků, plné očí, létajících andělů, skuhrajících a pokroucených temných postav a neuvěřitelných abstrakcí. Jak daleko je šílenství od opravdového kumštu ? Na dotyk, řekl bych.
Celé odpoledne pak chodím se psem po lese a zažívám ten zvláštní smutek, o kterém Hölderlin kdysi řekl, že je vylaďováním na něco základního, kde už slova nestačí, je to ladička života, ve kterém je najednou smíření. I s jeho koncem.
Večer se na jakémsi webu dočtu, že je to právě dvacet let, co umřel Konrád Lorenz. Muž, který mluvil s kachnami, praví titulek. Zakladatel etologie a člověk, který jako první psal o tom, že v přírodě bez člověka kategorie zla neexistuje. Tak znovu sahám po jeho Takzvaném zlu a přiznávám se, že ho nakonec najdu i v sobě, jako špinavý smradlavý proužek kolem kanálku ve vypuštěné vaně. A řeknu si celou pravdu o svých někdejších lžích. Které jsem tak snaživě rozpouštěl v kyselině nočních slz, v sebelítosti a v koupeli s mořskou solí a sodou, v kameni v kapse. A křičím na sebe, že pravda funguje jen když je celá a kompletní. Necelá, nebo nevyřčená, se mění v lež. A u ní už neměřím velikost, tak jak tak se s tím těžko dýchá. Ale pak, jednou, uvidíte něco tak čistého, jako je chladný vzduch, těsně nad sněhem. A volně se nadýchnete, jak nějaký Lobsang.Ten do vás proudící nový vzduch pálí po cestě všechno, co tam je nalepeno na stěnách.
Mozek umí věci pojmenovat, dokonce jim dává i příslušnost a význam. A ten samý mozek se pak umí na ty věci zvysoka vykašlat.A sahá po levnějších. Které často zdánlivě nemají konec.
Čtu Deborah A.Luepnitz. „ Skupina dikobrazů se potuluje zimním dnem. Aby zvířata nezmrzla, seskupují se blíž k sobě. Avšak jakmile jsou dostatečně blízko, aby se mohla přitulit, začínají se navzájem píchat svými bodlinami. Rozprchnou se, aby unikla bolesti, avšak přicházejí o výhody blízkosti a znovu se začnou třást chladem. Dikobrazi tedy opět vyhledávají jeden druhého a celý cyklus se opakuje, jak se snaží najít pohodlnou vzdálenost, kompromis mezi bolestivým propletencem a zmrznutím..“. Definice života, vzdychnu si, jako každý, kdo je dikobraz.
Pak mám v rukou Nahý oběd, listuju pořád dokola a hltám chladnou pravdu napsaného. Psanou s téměř nepřijatelným rizikem nepřijetí. „ Před očima mu explodují zelené záblesky. Sladká bolest zubů se řítí jako střela krkem a páteří do slabin a smršťuje tělo v křečích rozkoše. Celé tělo se valí ocasem ven. Vymrštěno konečnou křečí letí jeho sperma přes rudou stěnu jako povětroň…“ , panebože jak strašně závidím, ano závidím, že to takhle nebudu umět nikdy napsat. Aby tam byly i sex, i smrt. A aby to bylo docela nahé.
Večer ležím na koberci a poslouchám „ A little rain “. A vadí mi, když ta písnička skončí. Pouštím si ji pořád dokola, ale pak toho nechám.
Přiznejme koncům jejich právo
uzavírat věci a příběhy.
Jsou to malé smrti, kterými na nás cinká
jejich velká Matka.
Když to zvonění začneme chtít slyšet,
budeme o to víc naživu.