Aktuality

Myšlenka dne

Eva Turnová čte svoje texty na CD !!
/viz fotogalerie/


Tak se mě všichni ptají na Horáčka. A na jeho kandidaturu. S úlevou konstatuji, že to co jsem napsal o tomto pánovi do svého Zápisníku už v březnu 2008 nehodlám ani v jediném písmenu měnit. Moc rád bych si početl v obdobných textech u jiných kandidátů a ještě raději bych si povídal o roky trvající podobné konzistenci názorů.


Umřel mi Wabi Daněk.
To je jako když jedete divokou vodu postý a víte,
že v určitým místě se prostě musíte opřít o kus skály.
A ona tam najednou není.


Revoluce z roku 1989 byla asi jedinou revolucí v
dějinách, která nepřinesla nic nového,
prostě se přizpůsobila okolnostem.
(Pavel Kolář - historik)


Doufám, že za dalších pětadvacet let už bude ve školních učebnicích hodnocena dnešní doba lakonickým: Druhá korporátně-dotačně-socialistická Česká republika, jejíž vznik umožnil plukovnicko-aktivistický převrat v roce 2013, neměla dlouhého trvání.
(Martin Rieger)


A tak nás naše zkušenosti stejně jako náš rozum jasně poučují, že lidé se pokládají za svobodné jen proto, že jsou si vědomi svého jednání, ale o příčinách, které je determinují, nevědí vůbec nic.
(Spinoza)


Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1937915 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

O PŘÍMĚŘÍ

...

Pryč...

..

jeho " Velký princ "

..

...

..

Kam jsme došli..

...

Kam jsme došli II.

..

Stará, dobrá věc..

..

Čaroděj

.

Magický kámen

..

Tančící šamanka

..

Anubis

Tenhle text vznikal na více místech a v různých časech. Ještě doma, a pak i po návratu. Ale hlavně jsem ho nacházel na papírech, účtenkách a lístcích, přivezených odtamtud. Jako třeba na tom, co jsem vzal z ruky majiteli jednoho malého bistra a z jeho ušmoulaných dlaní na chvíli vytrhl i tužku. A řekl mu „ čochran “ , abych pak ještě zahlédl hradbu bílých zubů v širokém i vysokém úsměvu nad špinavým pultem. Uprostřed tmavěhnědavého scvrklého obličeje se stropem hustého, srostlého obočí nahoře, jako poházené roští.


Původně jsem si myslel, že tam moc psát nebudu. Že budu spíš odpočívat a čistit si hlavu od nánosů zbytečných kamínků, které mně začaly až moc vadit při našlapování a chůzi mým každodenním českým koridorem. Ale přišel jsem na to, že psaní je pro mě důležité, podstatné a ledacos určující. A že právě ono je tím odpočinkem a čistícím mechanismem. Pochopil jsem to tam.


Ale nebudu předbíhat. Pár dní před odletem se dívám v noci na Film Point. Jirous tam čte nádherný dopis, co kdysi dostal od písničkářky Dáši Vokaté.Tyhle pořady zmizí časem i z noční dvojky, říkám si. Taky čtu Patočku a musím se trpce usmívat nad jeho současným mediálním obrazem. Nad ubohou, rádobynovinářskou imagologií geniálního filosofa, který se kdysi jen překvapivě a okrajově zastal Plastiků. Tak dnes malují media jeho odkaz. Lidé potřebují zkratku, šablonku, která naskočí pohotově a bezpečně, kdykoliv se náhodou potkají s velkým jménem. Aby nebylo nějaké nejisté nejasno. Připravené terčíky, jako má paní učitelka nad hlavou, když převádí děti na druhou stranu cesty. V jeho knížkách jsou přitom věty a souvětí, které jsou jako facky, co minou kost a plesknou přímo na mozek. S přilnavým mlasknutím a příslušným štípnutím potrestané, líné tkáně.


Večer před cestou potkávám dole ve městě náhodou jednoho starého známého. Očucháme se narychlo, abychom zjistili, zda ten druhý po dobu našeho oddálení nezměnil nějak zásadně smečku, trochu rozpačitě zaštěkáme na znamení, že psů jako my dva moc není, i když víme jak to doopravdy je, a pak už sedíme u sedmičky Portugala kdesi na Smíchově. Dívám se na něj a vybavuju si naše poslední setkání. Tehdy s ním byla Ta, o které teď už hodinu přívalově mluví. Tenkrát šermovali vzduchem svými přiopilými cukrovými homolemi slov, až se to sladko vířilo všude kolem, jakoby sněžilo, horečně dokončovali souvětí jeden za druhého, když ten chtěl třeba jen polknout, dotýkali se vším, i tím, co neměli k dispozici. Pomáhali by si tenkrát snad i dýchat a trávit potravu. Tedy asi Láska, slovo , které má pro tuto pošetilou situaci k dispozici (v tomto případě trochu neobratná) čeština. Teď ale poslouchám příběh o shozených kuželkách toho zvláštního mužsko - ženského bowlingu. Které nejdřív oba o překot sbírali, aby je pak jednou, spadlé, začali jenom natvrdo na zemi počítat. Nevím, co mu mám říct. Že zoufalství je smrtelný hřích, jak jsem to nedávno slyšel od Martina Jirouse ? Nebo třeba že stejně jako kdejaká jiná dvojice nejdřív šťastně běhali vzájemně po svých mýtinách, mezi okrasnými keři a tu a tam druhému nabízeli směry a pěšiny do svých vnitřních džunglí. Že jim ty dvě džungle daly zpočátku a na dálku jen ochutnat svou sytou vlhkost a nenasytnost při sexu. Že pak jeden toho druhého opravdu zavedl až pod ty své liány a tisíce soukromých listů, kmenů, opiček a plazů. Že zkrátka jeden toho druhého doprovodil dál, než měl a mohl, a po čase nastal masakr, protože ten víc vystřízlivělý, mačetou a přesnými záseky své intuice, poničil vše, co měl kolem sebe. Aby se odtud dostal ven !
A nechal za sebou spoušť, kterou teď vidím a slyším v jedné malé pizzerii přes stůl. Starší příběh je snad jen Bible, říkám si a utíkám pryč.
Má za sebou jen další zkoušku ke zvýšení kvalifikace k životu, píšu si na účtenku v nočním taxíku.
A pak se najednou zastydím za svůj opojný a zbytečně silácký pocit převahy. Jenom zdánlivé. Taky jsem totiž kdysi nevěděl, že nejtragičtější věci stačí jen trochu pootočit a jsou z nich najednou frašky. Že, pane Feydeaue…

Slyšel a vyřkl jsem ten večer spousty slov. Shluky písmen, které často skoro nic neznamenají a které málokdy skutečně označují to, pro co byly původně vytvořeny. Zkrátka „..že řeč jen označuje, ale neuchopuje, že slova ukazují pochod myšlenky, ale nemohou ji brzdit ani podepřít..“, jak napsal Exupéry kdysi v Citadele. Uvědomím si, jak moc potřebuju pryč. Že jsem neměl pořádné volno čtyři roky a že už se to skoro podobá touze po útěku. V noci volám svému „ psychoušovi “ a ten, mezi žvýkáním kalamárů v nějaké drahé putyce, říká, že se nějak vyčleňuju. Pak polkne a do sluchátka zcela vážně hlesne: „ Ale to ty vlastně děláš už pár let, že jo… tak šťastnou cestu a užij si to… a dekontaminuj !! “, dodává už zase s plnou pusou. Vyřkne tak náš starodávný a zavedený divošský telefonní skřek, na místo rozloučení. Pak usínám a říkám si, že je skutečně nejvyšší čas vypadnout. Že už moc nezvládám to noční hlídání klece, ve které tak dlouho přežívají moje malé a vzteklé předobrazy. Mí mrňaví minulí Radkové, ta neochočená a nerudná zvířátka, prskající přes mříže smradlavé sliny a chlupy, kdykoliv se objevím. Že mám ve vlasech černého půlnočního havrana, který tak dlouho tahá a kráká, až se vydám do sklepení, dolít těm parchantům do misek aspoň vodu.



Jedu do Litomyšle a spěchám, vezu Čendu k našim a myslím na ni. Najednou na mě začne Laguna něco pištět německy, pak i červeně píše v okénku pod volantem, něco jako že je zle. Potom se ozve krabatý zvuk z motoru, při kterém se vyděšeně probudí i pes vzadu a pak se začne z pod kapoty kouřit a najednou už jsme venku z auta, které stojí nehybně a nakřivo u jakéhosi železničního přejezdu, napůl v silnici, a já zažívám pár minut naprosté hysterie. Já, který vždycky všem radím, aby nezmatkovali a zapojili hlavu a přemýšleli nad tím, co udělat. Já, který teď křičím do všech stran „ kurva, co mám dělat ?? Za pár hodin mi to letí..“. Čenda se vedle mě krčí a Vysoké Mýto na mě kouká naprosto lhostejně a otráveně, jak velká šedá a bachratá ryba ve stoce se sedativy. Najednou řídící věž naskočí.Volaná čísla 6x. Přijaté hovory 3x. Věci se dějou. Veze mě brácha, psa není kam dát, ale pak nakonec ano, moje auto zůstává tam u závor.
A Čenda pak už čuchá mámě v kuchyni k ruce, jemně ji olízne a říká jí svou labíčtinou, že bude tuze hodný a že bude poslouchat, protože ví, že je nemocná. Táta si pečlivě píše povely, na které ten černý obr slyší. Pořád někam volám, koukám na hodiny, myslím na to,že nemám sbaleno.. Takže další auto, odtahovka volá, že dobrý, nějaké smsky a „volaný nepřijímá“ a další a další cigarety. V Praze v letu hážu do tašky Klímu, Kunderu, Jirouse i Tobiáše stejného příjmení, Přeloučský román a další knížky a taky foťák. A trička a dolary. Sakra i pas, pro který se musím vrátit.
Na Ruzyni se potkávám s dávným spolužákem s fakulty. Dáváme si do nosu, Jackové Danielsové mizí v unaveném podpalubí mé děravé, a dnes docela, až na holé stěžně, orvané bárky, že skoro nestihnu svůj let. Ožralecky flirtuju s letuškou.
A pak už není nic. Jen spánek, který jen na oko dělá mezeru mezi dneškem a zítřkem.

Protože právě a jenom dnešek je tím tajným otočným kamenem, který občas zařídí, aby zítřek nebyl až zas tak moc podobný včerejšku.



Už pár dní se jenom celý nastavuju ostrému slunci a plavu v moři. Dotýkám se ho, jako obrovské záchranné sítě, všechny signální barvy, které jsem nanesl na některé banality, jsou tiše omývány. Je všude kolem mě, vlídné, trochu netečné a zřetelně věčné. Nemyslím vůbec na nic. Potápím se až ke dnu, protože tam cítím tlak v nose a uších a cítím, že na mě mluví všechno kolem. Učí mě to základní abecedu. Universální řeč, kterou jsme, my lidé, začali zapomínat už před pár tisíci lety. Je to jazyk, kterým spolu plynně hovoří všechno se vším. Třeba i o tom, že jsme složení z podobných prvků a že já sám jsem jenom výslednicí dlouhé řady kolotočů uhlíku, dusíku, kyslíku a vodíku, které se díky chytře vymyšlené šroubovici vyrábí dál a dál a že bych měl být vděčný třeba za to, že mého prapraděda někdo ve válce neodstřelil. A on s tou letitou prvkovou štafetou běžel naštěstí dál, za nějakou další ženskou.
Dekontaminace probíhá naplno a s vypnutým mobilem.
Potom mě jednou ráno napadne, že mám téma z před pár dní. A myslím tedy na Příměří a nic moc mě nenapadá. Hodně dlouho, než mi dojde, že v něm nějak jsem, tak asi proto. Źe momentálně nežiju úplně vyhraněně, spíš jenom mírně laskavě, byť bych si podle všech asi polepšil, kdybych to změnil, ale vím, že by to bylo na můj úkor. Momentálně nic nemusím.Ale pak začnu psát, po všem, po čem to jde, a mám plné kapsy různých papírů ( potom v Praze to dávám dohromady a dívám se trochu udiveně na zápisky poněkud vyčleněného, a na čas sobě docela vzdáleného muže).



„CHADET“
Tak ho nazval čaroděj.


Jeden večer zašel dál a konečně někoho potkal. Už z dálky na něho upíral kulaté, tmavé oči a když si přisednul, nezměnil výraz ani o píď a usmíval se tak samozřejmě, až v tom vedru lehce mrazilo. Zeptal se na jméno a „ Radek “ v opakovačce procedil mezi tabákem spálenými rty jako Chadet.
Povídali si i o jejich bozích, pak taky o zlu a dobru. Čaroděj mu lámanou angličtinou něco vysvětloval, popotahoval z dýmky, pak ale vycenil žluté zuby a úlevně ukazoval co chtěl vlastně povědět, na kartách. Jeho návštěvník tedy porozuměl alespoň tomu, že to o čem mluvili před tím ( dobro a zlo), jsou prý nízké karty. Spodek, maximálně filek. Pak se ale Vyčleněný - Chadet zadíval na jeho ruce s dlouhými, špinavými nehty. Žmoulal v nich celou dobu temně modrý kámen s viditelnými žilami, jako má člověk. „ Lapis ? “, vydechl Chadet a čaroděj se mírně usmál. Magický kámen. Ve tvaru pyramidy. „ Dáš si ? “, pravil čaroděj a nastrčil dýmku příchozímu až k ústům. Chadet zhluboka potáhnul, hodně zhluboka, protože se zavřenýma očima cítil na rtech ostré čarodějovy sliny. Čas se za chvíli utrhnul z řetězu, na kterém ve skutečnosti zřejmě nikdy nebyl. Chadet si vzpomněl na jeden dávný večer v Lucerna Music baru, kdy mu dcera jednoho slavného herce nabídla nějaký ostrý skank. Zase, jako tehdy, cítil vlastní rty jako našitý kovový kroužek. Nehybný a slova nevyrábějící a nikam ven nevyprovázející. Tehdy ho ta, se kterou tam přišel, milosrdně naložila do taxíku a druhý den mu dokonce poslala ustaranou esemesku. Tehdy Chadet ještě ráno odpověděl, že „ Nikdy má tvar a formu teprve díky smrti “. Molekuly THC ještě dopoledne nehodlaly opustit tělo nepřipraveného zobáka a blba. Apokalypsa růžolícího typu. Vzpomíná na svůj tehdejší smích náhodného feťáka, který zněl, jakoby někdo vztekle trhal Lidovky. Ohledal tehdy docela podrobně hranice umělé veselosti a tím pádem odcizenosti světa.


Čaroděj vyprávěl o zlu. O tom, že je nízkou kartou. Stejně jako dobro. Z jeho očí cítil, že všudypřítomné tekuté zlo, které teče z televize, po chodnících, schodech, firemních podlahách a parketách ložnic, zdaleka nevyrábějí nějaké lidské zrůdy, ale osoby, které často nakonec přikládají připravený kapesníček k pravidelně a spolehlivě slzícímu oku. Nakonec pyramida z Lapisu mění majitele. Z hrsti dolarů v Chadetově dlani vytáhne čaroděj tu nejmenší bankovku. Vyfoukne kouř a ani nezamává. Jen se dlouho dívá jeho směrem, když vratce kráčí pryč.

Nějaký další večer je se šamankou, která si den před tím všimla kamene na jeho prsou. U moře ho oslovila a teď je u ní. Je malá, drobná, a černé, krátké vlasy se jí hladce lesknou jak vyleštěný mramor. Má nehybné temné oči, ve kterých nejsou vidět zornice. Nad jemnou bradou, jako vlny vystupují ven z obličeje široké a hrdé lícní kosti. Povídají si o kamenech a o energiích, které jsou, zdá se, stejně znějící a vibrující na všech světadílech. Chadet ji vypráví o teorii strun, ona jemu o tom, že člověk musí hlídat duši, aby mu zůstala v těle. Ukazuje náramky a šperky a provázky a tetováže na tom svém, mají prý duši slíbit, že bydlí a bude bydlet v dobře vedeném „ domě “. Mluví oba o tomtéž a každý úplně jinak. Chadet přiznává svoji profesi a slyší , že je jako Anubis, zdejší bůh pohřbů, pohřebišť a převozů na druhou stranu. Tenhle převozník má v ruce klíč „ anch “, a tím otvírá mrtvým ústa, aby mohli i potom mluvit. „ I proto jsou tak často s tebou..“, říká mu zamyšleně ta malá žena.

Pak mu nabídne masáž.

Mastné a voňavé prsty a stejně zevnitř bílé dlaně čarodějky jezdily a lyžovaly po celém jeho těle. Jakoby nebyla kůže a dotyk se odehrával přímo na kostech. Jako temní pstruzi se její ruce smýkaly po stěnách jeho tůní a brodů. Dotkly se i jeho penisu, jako ryba hladkého kamene. V jejích černočerných očích byl celou dobu klid a příměří. Dotyky na zádech i v tříslech byly provázeny stále stejným úsměvem řady bílých špičatých bodců v ústech, které mazlivě žvýkaly vzduch, nasycený vůní bylin, které Chadet neznal. Velký hematitový kámen přesunutý z kapsy Chadeta do kraťasů čarodějky vytvořil nikdy nenapsanou smlouvu o nechtění ničeho, o nepočítání kuželek, stojících, či spadlých, o nevytváření návnad a pastí. A pak najednou, čistá, prudká a po mnoho týdnů zadržená ejakulace, jako tichý výstřel z brokovnice. Provázená nikoliv kmitavými a samičími pohyby tváře čarodějky, nebo jejím hlubším výdechem, na znamení vítězství a převahy, ale tichým hlubokým vrněním všechno a všem přející vážky, letící nad džunglí, do které není vůbec nutno vstupovat. Chadet měl před tím vždycky v tuhle chvíli na pár okamžiků pocit malého smutku s trochou studu. Mix emocí, které se sice rychle rozptýlily, ale zůstala o něco déle otázka, co s tím. S tím mastným, bílým přívažkem té chvíle, která už je pryč. Teď to ale Chadet necítil. Vstal z lůžka, perleťové nástřely a vykřičníky na břiše a na jejím tričku nevnímal a došel ke dveřím. Přišla k němu a čistým šátkem mu otřela zpocené tváře a čelo. A tělo vpředu. Její úsměv byl pořád stejný, radost jasná a vyvážená, až do křišťálové nepřítomnosti jakéhokoliv boje. Kterým sex a všechno kolem něho, nakonec vždycky je, a vždycky byl. Odešel od ní jako z neutrálního pralesa, který nikomu nepatří. Kde se věci a tvorové nevyrábějí, ale vznikají. Jako pakobylky, které skočí ze stromu na strom, protože jinak jim to nejde. A nevytvoří žádný příběh, protože jsou jím samy. Chadet zažíval pocit pouštního hada, který neví jestli vypustit jed, vyplivnout jej a umrtvit jednou pro vždy tenhle okamžik, aby ho měl navěky po ruce, aby mu neutekl, nebo jenom polykat vlastní sliny, protože jinak možná umře žízní.


Další dny byl se sluncem a teplem a listy všeho, co se kolem zelená a žije, na jedné vlně. Taky pořád pozoroval, zas a znova, ty vykroužené ženské zadky kolem sebe, koukal na ty polovyklenuté vějířky mezi jejich nohama, pod barevnými stříškami z plavek. Na to měkké lepkavé maso s trochou tuku, na které by tak rád položil ruku. Nic víc.


V očích toho čaroděje bylo napsáno - není jasné, co je dobro a zlo. A že pokud opravdu jsou, pak jejich hlavní starostí je to, aby to druhé nezmizelo z dohledu..

Bůh i ďábel se stále činí v jakési sourozenecké spolupráci. Ďábel maká na tom, aby důležité věci vznikaly a zanikaly, pokud možno v pořádných bolestech. Aby tu byla stále přítomná strážná věž smrti, jako maják s černým světlem. Aby se to všechno dělo a hýbalo. Bůh má pak na práci to, aby to prostě bylo.

Chadet by řekl, že ďábel vyrábí všechny vůně a pachy, a bůh jen připravuje prostor, kde bude možné je ucítit.



Dva bratři, jejichž život
s láskou hlídá jejich stará máti,
kterou je samotný základ vesmíru,
tedy energie a pohyb.



„DOMA“

Před očima mám pořád obraz, který visel nad mou tamější postelí. Tančící čarodějka. Vždycky mi ji bude připomínat.
Jsem zpátky a hledám všude Chadeta. Jdu po jeho stopách, jako hyena za kořistí. Po čichu a po citu dojdu až k vlastním dveřím, které jsou zamčené. Za nimi slyším šustot a buším. Tomu za dveřmi sjede ruka rychle k boku a hledá pažbu. Pažbu zbraně, kterou mu už dávno někdo odebral. Zůstal jen ten vystrašený pohyb. Tluču na něj. Pak to zkouším po dobrém. Vlísat se. Za dveřmi slyším jeho rychlý dech. Bydlí tu se mnou dlouho. Mé další já, třeba starší ?
Je to Chadet a nevěří mi. A neotevře, když tak jen na škvírku. „ Mám se mít před tebou na pozoru “, syčí přes řetěz.

V letadle jsem četl Jak přežít blahobyt od Klímy. Brilantní esej o tom, jak na tom jsme a kam jsme jako civilizace a společnost „ zábavy a růstu “ došli. Pak si vzpomenu na fotku, kterou jsem pořídil na cestách v jednom chrámu. To tupé graffiti na freskách čtyři tisíce let starého sloupu, ten vzkaz naší moderní doby, ten podpis či logo. To je za dvacet esejů o tom, jak vysoko si ve všelidské historii vlastně stojíme.
Tak zase píšu.


Příměří není mír. Mír v sobě neodmyslitelně obsahuje cukrkandlové emoce, jasné kontury barvotiskových pohlednic šťastných matek s buclatými dětmi, v rozkvetlých sadech. A objetí.
Příměří je pouze pakt o neútočení. Klid zbraní s pozorováním situace za zákopy a daleko za frontou s křehkým pocitem relativního klidu. Mír i válka jsou vyhraněné, od růžové po černou. Příměří je bez valné emoce. A barvy.
Jako žije palmový list v příměří s divokou housenkou, která se k němu po ostnitém kmeni nedostane. Oba žijí autenticky své privátní buněčné existence. Ale oba o sobě dobře vědí.

Jsem na cestě k příměří s většinou živých i neživých věcí ? Doufám.

Ten mudrc mi tam řekl, stejně jako paní V. z Pardubic a nakonec i ta čarodějka, že na mé duši jsou nalepené duše mých mrtvých. Všichni mluvili o tom, že do nich nemám řezat dřív než tři dny po smrti Jinak se na mě přilepí a přitulí a přichoulí, a Chadet se jim nemůže divit. Celý život není o ničem jiném, než o uhájení vlastní duše a jejím uchování v těle. Aby byla k dispozici a připravena k růstu.
Napadne mě, že zlo nebo prázdno, je vlastně totéž. Že zlo může vypadat jako peklo, nebo taky jako nesmysl. Jak říkají indiánští kouzelníci: zlo si vždycky cestu najde a vypadá všelijak. Ne tak duše. Tu musíš osvobodit, třeba tím, že ji nenecháš někam utéct.


Se vším musíš mluvit. Někdy i se zlem. Které stejně většinou nedělá nic jiného, než svoji cennou a potřebnou práci.





Nejsem ani pro nebeský klid míru,
ani pro pekelnou ostrost války.
Jsem všemi deseti pro příměří,
ve kterém se o mě a o můj věčný ,mírný neklid,
ti dva nerozluční bratři, kterým,
bůhví proč, říkáme dobro a zlo,
postarají.






I o to, aby se měl Chadet přede mnou pořád na pozoru.