O PŘÍMĚŘÍ
Pryč...
jeho " Velký princ "
...
Kam jsme došli..
Kam jsme došli II.
Stará, dobrá věc..
Čaroděj
Magický kámen
Tančící šamanka
Anubis
Tenhle text vznikal na více místech a v různých časech. Ještě doma, a pak i po návratu. Ale hlavně jsem ho nacházel na papírech, účtenkách a lístcích, přivezených odtamtud. Jako třeba na tom, co jsem vzal z ruky majiteli jednoho malého bistra a z jeho ušmoulaných dlaní na chvíli vytrhl i tužku. A řekl mu „ čochran “ , abych pak ještě zahlédl hradbu bílých zubů v širokém i vysokém úsměvu nad špinavým pultem. Uprostřed tmavěhnědavého scvrklého obličeje se stropem hustého, srostlého obočí nahoře, jako poházené roští.
Původně jsem si myslel, že tam moc psát nebudu. Že budu spíš odpočívat a čistit si hlavu od nánosů zbytečných kamínků, které mně začaly až moc vadit při našlapování a chůzi mým každodenním českým koridorem. Ale přišel jsem na to, že psaní je pro mě důležité, podstatné a ledacos určující. A že právě ono je tím odpočinkem a čistícím mechanismem. Pochopil jsem to tam.
Ale nebudu předbíhat. Pár dní před odletem se dívám v noci na Film Point. Jirous tam čte nádherný dopis, co kdysi dostal od písničkářky Dáši Vokaté.Tyhle pořady zmizí časem i z noční dvojky, říkám si. Taky čtu Patočku a musím se trpce usmívat nad jeho současným mediálním obrazem. Nad ubohou, rádobynovinářskou imagologií geniálního filosofa, který se kdysi jen překvapivě a okrajově zastal Plastiků. Tak dnes malují media jeho odkaz. Lidé potřebují zkratku, šablonku, která naskočí pohotově a bezpečně, kdykoliv se náhodou potkají s velkým jménem. Aby nebylo nějaké nejisté nejasno. Připravené terčíky, jako má paní učitelka nad hlavou, když převádí děti na druhou stranu cesty. V jeho knížkách jsou přitom věty a souvětí, které jsou jako facky, co minou kost a plesknou přímo na mozek. S přilnavým mlasknutím a příslušným štípnutím potrestané, líné tkáně.
Večer před cestou potkávám dole ve městě náhodou jednoho starého známého. Očucháme se narychlo, abychom zjistili, zda ten druhý po dobu našeho oddálení nezměnil nějak zásadně smečku, trochu rozpačitě zaštěkáme na znamení, že psů jako my dva moc není, i když víme jak to doopravdy je, a pak už sedíme u sedmičky Portugala kdesi na Smíchově. Dívám se na něj a vybavuju si naše poslední setkání. Tehdy s ním byla Ta, o které teď už hodinu přívalově mluví. Tenkrát šermovali vzduchem svými přiopilými cukrovými homolemi slov, až se to sladko vířilo všude kolem, jakoby sněžilo, horečně dokončovali souvětí jeden za druhého, když ten chtěl třeba jen polknout, dotýkali se vším, i tím, co neměli k dispozici. Pomáhali by si tenkrát snad i dýchat a trávit potravu. Tedy asi Láska, slovo , které má pro tuto pošetilou situaci k dispozici (v tomto případě trochu neobratná) čeština. Teď ale poslouchám příběh o shozených kuželkách toho zvláštního mužsko - ženského bowlingu. Které nejdřív oba o překot sbírali, aby je pak jednou, spadlé, začali jenom natvrdo na zemi počítat. Nevím, co mu mám říct. Že zoufalství je smrtelný hřích, jak jsem to nedávno slyšel od Martina Jirouse ? Nebo třeba že stejně jako kdejaká jiná dvojice nejdřív šťastně běhali vzájemně po svých mýtinách, mezi okrasnými keři a tu a tam druhému nabízeli směry a pěšiny do svých vnitřních džunglí. Že jim ty dvě džungle daly zpočátku a na dálku jen ochutnat svou sytou vlhkost a nenasytnost při sexu. Že pak jeden toho druhého opravdu zavedl až pod ty své liány a tisíce soukromých listů, kmenů, opiček a plazů. Že zkrátka jeden toho druhého doprovodil dál, než měl a mohl, a po čase nastal masakr, protože ten víc vystřízlivělý, mačetou a přesnými záseky své intuice, poničil vše, co měl kolem sebe. Aby se odtud dostal ven !
A nechal za sebou spoušť, kterou teď vidím a slyším v jedné malé pizzerii přes stůl. Starší příběh je snad jen Bible, říkám si a utíkám pryč.
Má za sebou jen další zkoušku ke zvýšení kvalifikace k životu, píšu si na účtenku v nočním taxíku.
A pak se najednou zastydím za svůj opojný a zbytečně silácký pocit převahy. Jenom zdánlivé. Taky jsem totiž kdysi nevěděl, že nejtragičtější věci stačí jen trochu pootočit a jsou z nich najednou frašky. Že, pane Feydeaue…
Slyšel a vyřkl jsem ten večer spousty slov. Shluky písmen, které často skoro nic neznamenají a které málokdy skutečně označují to, pro co byly původně vytvořeny. Zkrátka „..že řeč jen označuje, ale neuchopuje, že slova ukazují pochod myšlenky, ale nemohou ji brzdit ani podepřít..“, jak napsal Exupéry kdysi v Citadele. Uvědomím si, jak moc potřebuju pryč. Že jsem neměl pořádné volno čtyři roky a že už se to skoro podobá touze po útěku. V noci volám svému „ psychoušovi “ a ten, mezi žvýkáním kalamárů v nějaké drahé putyce, říká, že se nějak vyčleňuju. Pak polkne a do sluchátka zcela vážně hlesne: „ Ale to ty vlastně děláš už pár let, že jo… tak šťastnou cestu a užij si to… a dekontaminuj !! “, dodává už zase s plnou pusou. Vyřkne tak náš starodávný a zavedený divošský telefonní skřek, na místo rozloučení. Pak usínám a říkám si, že je skutečně nejvyšší čas vypadnout. Že už moc nezvládám to noční hlídání klece, ve které tak dlouho přežívají moje malé a vzteklé předobrazy. Mí mrňaví minulí Radkové, ta neochočená a nerudná zvířátka, prskající přes mříže smradlavé sliny a chlupy, kdykoliv se objevím. Že mám ve vlasech černého půlnočního havrana, který tak dlouho tahá a kráká, až se vydám do sklepení, dolít těm parchantům do misek aspoň vodu.
Jedu do Litomyšle a spěchám, vezu Čendu k našim a myslím na ni. Najednou na mě začne Laguna něco pištět německy, pak i červeně píše v okénku pod volantem, něco jako že je zle. Potom se ozve krabatý zvuk z motoru, při kterém se vyděšeně probudí i pes vzadu a pak se začne z pod kapoty kouřit a najednou už jsme venku z auta, které stojí nehybně a nakřivo u jakéhosi železničního přejezdu, napůl v silnici, a já zažívám pár minut naprosté hysterie. Já, který vždycky všem radím, aby nezmatkovali a zapojili hlavu a přemýšleli nad tím, co udělat. Já, který teď křičím do všech stran „ kurva, co mám dělat ?? Za pár hodin mi to letí..“. Čenda se vedle mě krčí a Vysoké Mýto na mě kouká naprosto lhostejně a otráveně, jak velká šedá a bachratá ryba ve stoce se sedativy. Najednou řídící věž naskočí.Volaná čísla 6x. Přijaté hovory 3x. Věci se dějou. Veze mě brácha, psa není kam dát, ale pak nakonec ano, moje auto zůstává tam u závor.
A Čenda pak už čuchá mámě v kuchyni k ruce, jemně ji olízne a říká jí svou labíčtinou, že bude tuze hodný a že bude poslouchat, protože ví, že je nemocná. Táta si pečlivě píše povely, na které ten černý obr slyší. Pořád někam volám, koukám na hodiny, myslím na to,že nemám sbaleno.. Takže další auto, odtahovka volá, že dobrý, nějaké smsky a „volaný nepřijímá“ a další a další cigarety. V Praze v letu hážu do tašky Klímu, Kunderu, Jirouse i Tobiáše stejného příjmení, Přeloučský román a další knížky a taky foťák. A trička a dolary. Sakra i pas, pro který se musím vrátit.
Na Ruzyni se potkávám s dávným spolužákem s fakulty. Dáváme si do nosu, Jackové Danielsové mizí v unaveném podpalubí mé děravé, a dnes docela, až na holé stěžně, orvané bárky, že skoro nestihnu svůj let. Ožralecky flirtuju s letuškou.
A pak už není nic. Jen spánek, který jen na oko dělá mezeru mezi dneškem a zítřkem.
Protože právě a jenom dnešek je tím tajným otočným kamenem, který občas zařídí, aby zítřek nebyl až zas tak moc podobný včerejšku.
Už pár dní se jenom celý nastavuju ostrému slunci a plavu v moři. Dotýkám se ho, jako obrovské záchranné sítě, všechny signální barvy, které jsem nanesl na některé banality, jsou tiše omývány. Je všude kolem mě, vlídné, trochu netečné a zřetelně věčné. Nemyslím vůbec na nic. Potápím se až ke dnu, protože tam cítím tlak v nose a uších a cítím, že na mě mluví všechno kolem. Učí mě to základní abecedu. Universální řeč, kterou jsme, my lidé, začali zapomínat už před pár tisíci lety. Je to jazyk, kterým spolu plynně hovoří všechno se vším. Třeba i o tom, že jsme složení z podobných prvků a že já sám jsem jenom výslednicí dlouhé řady kolotočů uhlíku, dusíku, kyslíku a vodíku, které se díky chytře vymyšlené šroubovici vyrábí dál a dál a že bych měl být vděčný třeba za to, že mého prapraděda někdo ve válce neodstřelil. A on s tou letitou prvkovou štafetou běžel naštěstí dál, za nějakou další ženskou.
Dekontaminace probíhá naplno a s vypnutým mobilem.
Potom mě jednou ráno napadne, že mám téma z před pár dní. A myslím tedy na Příměří a nic moc mě nenapadá. Hodně dlouho, než mi dojde, že v něm nějak jsem, tak asi proto. Źe momentálně nežiju úplně vyhraněně, spíš jenom mírně laskavě, byť bych si podle všech asi polepšil, kdybych to změnil, ale vím, že by to bylo na můj úkor. Momentálně nic nemusím.Ale pak začnu psát, po všem, po čem to jde, a mám plné kapsy různých papírů ( potom v Praze to dávám dohromady a dívám se trochu udiveně na zápisky poněkud vyčleněného, a na čas sobě docela vzdáleného muže).
„CHADET“
Tak ho nazval čaroděj.
Jeden večer zašel dál a konečně někoho potkal. Už z dálky na něho upíral kulaté, tmavé oči a když si přisednul, nezměnil výraz ani o píď a usmíval se tak samozřejmě, až v tom vedru lehce mrazilo. Zeptal se na jméno a „ Radek “ v opakovačce procedil mezi tabákem spálenými rty jako Chadet.
Povídali si i o jejich bozích, pak taky o zlu a dobru. Čaroděj mu lámanou angličtinou něco vysvětloval, popotahoval z dýmky, pak ale vycenil žluté zuby a úlevně ukazoval co chtěl vlastně povědět, na kartách. Jeho návštěvník tedy porozuměl alespoň tomu, že to o čem mluvili před tím ( dobro a zlo), jsou prý nízké karty. Spodek, maximálně filek. Pak se ale Vyčleněný - Chadet zadíval na jeho ruce s dlouhými, špinavými nehty. Žmoulal v nich celou dobu temně modrý kámen s viditelnými žilami, jako má člověk. „ Lapis ? “, vydechl Chadet a čaroděj se mírně usmál. Magický kámen. Ve tvaru pyramidy. „ Dáš si ? “, pravil čaroděj a nastrčil dýmku příchozímu až k ústům. Chadet zhluboka potáhnul, hodně zhluboka, protože se zavřenýma očima cítil na rtech ostré čarodějovy sliny. Čas se za chvíli utrhnul z řetězu, na kterém ve skutečnosti zřejmě nikdy nebyl. Chadet si vzpomněl na jeden dávný večer v Lucerna Music baru, kdy mu dcera jednoho slavného herce nabídla nějaký ostrý skank. Zase, jako tehdy, cítil vlastní rty jako našitý kovový kroužek. Nehybný a slova nevyrábějící a nikam ven nevyprovázející. Tehdy ho ta, se kterou tam přišel, milosrdně naložila do taxíku a druhý den mu dokonce poslala ustaranou esemesku. Tehdy Chadet ještě ráno odpověděl, že „ Nikdy má tvar a formu teprve díky smrti “. Molekuly THC ještě dopoledne nehodlaly opustit tělo nepřipraveného zobáka a blba. Apokalypsa růžolícího typu. Vzpomíná na svůj tehdejší smích náhodného feťáka, který zněl, jakoby někdo vztekle trhal Lidovky. Ohledal tehdy docela podrobně hranice umělé veselosti a tím pádem odcizenosti světa.
Čaroděj vyprávěl o zlu. O tom, že je nízkou kartou. Stejně jako dobro. Z jeho očí cítil, že všudypřítomné tekuté zlo, které teče z televize, po chodnících, schodech, firemních podlahách a parketách ložnic, zdaleka nevyrábějí nějaké lidské zrůdy, ale osoby, které často nakonec přikládají připravený kapesníček k pravidelně a spolehlivě slzícímu oku. Nakonec pyramida z Lapisu mění majitele. Z hrsti dolarů v Chadetově dlani vytáhne čaroděj tu nejmenší bankovku. Vyfoukne kouř a ani nezamává. Jen se dlouho dívá jeho směrem, když vratce kráčí pryč.
Nějaký další večer je se šamankou, která si den před tím všimla kamene na jeho prsou. U moře ho oslovila a teď je u ní. Je malá, drobná, a černé, krátké vlasy se jí hladce lesknou jak vyleštěný mramor. Má nehybné temné oči, ve kterých nejsou vidět zornice. Nad jemnou bradou, jako vlny vystupují ven z obličeje široké a hrdé lícní kosti. Povídají si o kamenech a o energiích, které jsou, zdá se, stejně znějící a vibrující na všech světadílech. Chadet ji vypráví o teorii strun, ona jemu o tom, že člověk musí hlídat duši, aby mu zůstala v těle. Ukazuje náramky a šperky a provázky a tetováže na tom svém, mají prý duši slíbit, že bydlí a bude bydlet v dobře vedeném „ domě “. Mluví oba o tomtéž a každý úplně jinak. Chadet přiznává svoji profesi a slyší , že je jako Anubis, zdejší bůh pohřbů, pohřebišť a převozů na druhou stranu. Tenhle převozník má v ruce klíč „ anch “, a tím otvírá mrtvým ústa, aby mohli i potom mluvit. „ I proto jsou tak často s tebou..“, říká mu zamyšleně ta malá žena.
Pak mu nabídne masáž.
Mastné a voňavé prsty a stejně zevnitř bílé dlaně čarodějky jezdily a lyžovaly po celém jeho těle. Jakoby nebyla kůže a dotyk se odehrával přímo na kostech. Jako temní pstruzi se její ruce smýkaly po stěnách jeho tůní a brodů. Dotkly se i jeho penisu, jako ryba hladkého kamene. V jejích černočerných očích byl celou dobu klid a příměří. Dotyky na zádech i v tříslech byly provázeny stále stejným úsměvem řady bílých špičatých bodců v ústech, které mazlivě žvýkaly vzduch, nasycený vůní bylin, které Chadet neznal. Velký hematitový kámen přesunutý z kapsy Chadeta do kraťasů čarodějky vytvořil nikdy nenapsanou smlouvu o nechtění ničeho, o nepočítání kuželek, stojících, či spadlých, o nevytváření návnad a pastí. A pak najednou, čistá, prudká a po mnoho týdnů zadržená ejakulace, jako tichý výstřel z brokovnice. Provázená nikoliv kmitavými a samičími pohyby tváře čarodějky, nebo jejím hlubším výdechem, na znamení vítězství a převahy, ale tichým hlubokým vrněním všechno a všem přející vážky, letící nad džunglí, do které není vůbec nutno vstupovat. Chadet měl před tím vždycky v tuhle chvíli na pár okamžiků pocit malého smutku s trochou studu. Mix emocí, které se sice rychle rozptýlily, ale zůstala o něco déle otázka, co s tím. S tím mastným, bílým přívažkem té chvíle, která už je pryč. Teď to ale Chadet necítil. Vstal z lůžka, perleťové nástřely a vykřičníky na břiše a na jejím tričku nevnímal a došel ke dveřím. Přišla k němu a čistým šátkem mu otřela zpocené tváře a čelo. A tělo vpředu. Její úsměv byl pořád stejný, radost jasná a vyvážená, až do křišťálové nepřítomnosti jakéhokoliv boje. Kterým sex a všechno kolem něho, nakonec vždycky je, a vždycky byl. Odešel od ní jako z neutrálního pralesa, který nikomu nepatří. Kde se věci a tvorové nevyrábějí, ale vznikají. Jako pakobylky, které skočí ze stromu na strom, protože jinak jim to nejde. A nevytvoří žádný příběh, protože jsou jím samy. Chadet zažíval pocit pouštního hada, který neví jestli vypustit jed, vyplivnout jej a umrtvit jednou pro vždy tenhle okamžik, aby ho měl navěky po ruce, aby mu neutekl, nebo jenom polykat vlastní sliny, protože jinak možná umře žízní.
Další dny byl se sluncem a teplem a listy všeho, co se kolem zelená a žije, na jedné vlně. Taky pořád pozoroval, zas a znova, ty vykroužené ženské zadky kolem sebe, koukal na ty polovyklenuté vějířky mezi jejich nohama, pod barevnými stříškami z plavek. Na to měkké lepkavé maso s trochou tuku, na které by tak rád položil ruku. Nic víc.
V očích toho čaroděje bylo napsáno - není jasné, co je dobro a zlo. A že pokud opravdu jsou, pak jejich hlavní starostí je to, aby to druhé nezmizelo z dohledu..
Bůh i ďábel se stále činí v jakési sourozenecké spolupráci. Ďábel maká na tom, aby důležité věci vznikaly a zanikaly, pokud možno v pořádných bolestech. Aby tu byla stále přítomná strážná věž smrti, jako maják s černým světlem. Aby se to všechno dělo a hýbalo. Bůh má pak na práci to, aby to prostě bylo.
Chadet by řekl, že ďábel vyrábí všechny vůně a pachy, a bůh jen připravuje prostor, kde bude možné je ucítit.
Dva bratři, jejichž život
s láskou hlídá jejich stará máti,
kterou je samotný základ vesmíru,
tedy energie a pohyb.
„DOMA“
Před očima mám pořád obraz, který visel nad mou tamější postelí. Tančící čarodějka. Vždycky mi ji bude připomínat.
Jsem zpátky a hledám všude Chadeta. Jdu po jeho stopách, jako hyena za kořistí. Po čichu a po citu dojdu až k vlastním dveřím, které jsou zamčené. Za nimi slyším šustot a buším. Tomu za dveřmi sjede ruka rychle k boku a hledá pažbu. Pažbu zbraně, kterou mu už dávno někdo odebral. Zůstal jen ten vystrašený pohyb. Tluču na něj. Pak to zkouším po dobrém. Vlísat se. Za dveřmi slyším jeho rychlý dech. Bydlí tu se mnou dlouho. Mé další já, třeba starší ?
Je to Chadet a nevěří mi. A neotevře, když tak jen na škvírku. „ Mám se mít před tebou na pozoru “, syčí přes řetěz.
V letadle jsem četl Jak přežít blahobyt od Klímy. Brilantní esej o tom, jak na tom jsme a kam jsme jako civilizace a společnost „ zábavy a růstu “ došli. Pak si vzpomenu na fotku, kterou jsem pořídil na cestách v jednom chrámu. To tupé graffiti na freskách čtyři tisíce let starého sloupu, ten vzkaz naší moderní doby, ten podpis či logo. To je za dvacet esejů o tom, jak vysoko si ve všelidské historii vlastně stojíme.
Tak zase píšu.
Příměří není mír. Mír v sobě neodmyslitelně obsahuje cukrkandlové emoce, jasné kontury barvotiskových pohlednic šťastných matek s buclatými dětmi, v rozkvetlých sadech. A objetí.
Příměří je pouze pakt o neútočení. Klid zbraní s pozorováním situace za zákopy a daleko za frontou s křehkým pocitem relativního klidu. Mír i válka jsou vyhraněné, od růžové po černou. Příměří je bez valné emoce. A barvy.
Jako žije palmový list v příměří s divokou housenkou, která se k němu po ostnitém kmeni nedostane. Oba žijí autenticky své privátní buněčné existence. Ale oba o sobě dobře vědí.
Jsem na cestě k příměří s většinou živých i neživých věcí ? Doufám.
Ten mudrc mi tam řekl, stejně jako paní V. z Pardubic a nakonec i ta čarodějka, že na mé duši jsou nalepené duše mých mrtvých. Všichni mluvili o tom, že do nich nemám řezat dřív než tři dny po smrti Jinak se na mě přilepí a přitulí a přichoulí, a Chadet se jim nemůže divit. Celý život není o ničem jiném, než o uhájení vlastní duše a jejím uchování v těle. Aby byla k dispozici a připravena k růstu.
Napadne mě, že zlo nebo prázdno, je vlastně totéž. Že zlo může vypadat jako peklo, nebo taky jako nesmysl. Jak říkají indiánští kouzelníci: zlo si vždycky cestu najde a vypadá všelijak. Ne tak duše. Tu musíš osvobodit, třeba tím, že ji nenecháš někam utéct.
Se vším musíš mluvit. Někdy i se zlem. Které stejně většinou nedělá nic jiného, než svoji cennou a potřebnou práci.
Nejsem ani pro nebeský klid míru,
ani pro pekelnou ostrost války.
Jsem všemi deseti pro příměří,
ve kterém se o mě a o můj věčný ,mírný neklid,
ti dva nerozluční bratři, kterým,
bůhví proč, říkáme dobro a zlo,
postarají.
I o to, aby se měl Chadet přede mnou pořád na pozoru.