O CHYBÁCH, HYGIENĚ A REŽII
Vl.Holan
E.M.Remarque
Čteno bzo
doma..
Jsou zpátky..
Film !!
Byl pravý..
Jsou zase Velikonoce a já jsem přijel do Litomyšle. Do svého starého města, ke kterému hledám paletu, na kterou bych ho namíchal ze svých současných, nových barev. A ono se tomu brání. Už po cestě myslím na to, jestli tam, pod tou starou sokolovnou, stojí pořád ten strom. S korunou jak mělká, široká sklenice, do níž jsem kdysi často vylézal, a dlouhé hodiny tam koukal shora na svět kolem. Pode mnou. Není tam , ale to místo jsem našel. Pak už se pozorně dívám na okno svého někdejšího podkrovního pokoje, kde jsem kdysi, na hranici dospělosti, když už jsem měl nad kořenem penisu podivně směšný a jaksi neochotně neúplný chomáč prvních chlupů, četl Holana a Remarquea. Holanovy verše mě tenkrát odváděly zkratkou do krajin, které jsem tehdy víc cítil, než je skutečně navštěvoval a Jiskra života a Tři kamarádi Ericha Marii mi šeptaly, že svět dospělých není jen o přibývání chlupů a narůstání vzrušení, ale i o bolesti. Deprese a stíny obou autorů tehdy chutnaly sice už trochu hořce, ale s cukrem pubertální romantiky a olejem prvně lisované zralosti, která nedovoleně předbíhala ve frontě času, byla jejich chuť přece jen lehce opojná.
Máma s tátou jsou menší, starší a pomalejší. Táta skoro nevidí a máma natahuje pořád ruce, aby toho svíjejícího se hada, plného energie, který si v lidském kolotoči vybral právě její tělo, ve kterém se rozhodl se drze množit, držela na dištanc. Šourají se spolu tím malým domkem a rozdali by se. Postgraduální studium smyslu života, dojde mi.
Večer jdu do místní sauny a povídám si se svým někdejším profesorem tělocviku z gymnázia. Počítáme spolu a dojdeme k číslu 28. Tolik to je let, co jsme spolu zapíjeli v zámecké zahradě moji maturitu. Tváříme se oba naoko překvapeně. Že to není možný. Pak si všimnu pacemakeru pod pravou klíční kostí toho bohatýra, který nás kdysi proháněl v modrých teplákách a píšťalkou na krku po horkém asfaltu za školou. A holky po něm pokukovaly. Náš maturitní večírek skončil na zámku. Tu noc jsem uzavřel s Hankou pod keřem, za odvrácenou stranou té ohromující budovy. Za věží. ( druhý den se tam jdu podívat, stojí tam pevný a frajersky rozsochatý, veliký strom, stokrát větší než tehdy , ale je tam). Hanka byla v tu teplou noc už velká holka,ženská, s většinou lesklých a připravených zbraní připraveného a čerstvého feminního světa u boku, měla jisté a pevné ruce, regulérní velká letní prsa, šikovný jazyk a hlavně už zmáknutou a vyzkoušenou režii toho, co by se v takové chvíli mělo dít „ na place “. Smála se mi, že se neumím líbat. Ale neutekla. Zůstala tam , jako starostlivá výhybka, na nejisté trase mého prvního, ranního vlaku, který teprve projede cestami, na kterých už ona byla. Tak mě aspoň hladila, až docela zmizely výčitky, do mokré trávy položeného neumětela, který tolik cítil a chtěl a vlastně tolik nevěděl.
Někdy se dlouho blížíme k nějaké chvíli a když se jí konečně dotkneme, zmizí, napadá mě dnes. Abychom ji na stejném místě, třeba za třicet let, našli a zpětně docenili. A v klidu si ji prohlédli.
Druhý den jsem v domácím studiu u Jirky, v domě jeho rodičů a posloucháme spolu s Járou kytarový základ k jeho nové desce. Desítky hodin tiché a nenápadné tvrdé práce doprovází Jiří živým zpěvem. Unavený, s šedivým strništěm na tvářích, v kostkovaných kalhotách a domácích papučích, s rukama se sedřenými bříšky prstů, sedí a s přivřenýma očima zpívá. Nevzpomenu si na lepší koncert z posledních let. Bublinka na mé vnitřní vodováze pravosti je celou dobu uprostřed. Ohmatávám ty nové písničky a říkám si, že objevené není vždycky potkané. Občas ale je. Jirka slova objeví, ale pak je poprosí, aby je i potkal. Teprve potom je napíše, protože jsou už jeho.
Jedu do Prahy a nevím. Nevím , kde jsem vlastně doma.
Pavel Dobeš mi volá, že sedí v hospodě U Chcípáka. Kousek od Olympiku. Těším se na něj. Říkám mu, že vím, kde to je a vyrážím. Vejdu do sálu a na jeho úplném konci sedí u malého stolku muž, který pro mě moc znamená. Rozzáří se mu unavené oči a povídá: „ jsem úplně na dně, každý den dvě akce, ta Lucerna je všude a už i ve mně, už nemůžu, ale když jsem cítil, že tady někde parkuješ, začal jsem se smát. Už je mi dobře, nebo líp. Jsem rád, že tu jsi..“. Vzpomenu si na Lustiga a Otu Pavla. Potřebuju ho a myslím, že i on mě. A říkáme o překot různá slova. Jako vždycky, když jde o komunikaci, se mi vybaví představa dvou skleněných válců, ve kterých každý dlíme, a mezi kterými ( přes dvě poloprůhledné stěny) letí slova. Mám pocit, jako bychom, zrovna my dva, nakláněli ty své nádoby a pouštěli proudy toho druhého přímo vrchem. Myslím na to, že většina lidské komunikace probíhá tak, že slova jsou na chvíli mezi skleněnými stěnami tak nějak v luftu, a snaží se v letu vyšňořit, upravit, našminkovat a přizpůsobit. V těchhle místech, ve vakuu, v meziprostoru, je nachytával na švestkách třeba Morgenstern anebo Hiršal.
Chvilku vzpomínáme. Vzpomínky jsou jako stužky, které jakoby obplétaly dopisy, které posílá někdo, kdo už není, někomu, kdo už neexistuje. Je to 13 let, co jsme spolu trávili desítky hodin ze dní i nocí nás dvou. Vzpomínky jsou jako studená vydra, která se mihne kolem našich tůní. Tak si aspoň ukazujeme chlupy, které jsme z ní kdysi sedrali a vložili pod talíře budoucnosti. Pro štěstí. Chytáme zase staré společné chvilky a hledáme ty, které jsou zaseklé a zarezlé v našich tělech a přesto se lesknoucí, jako něco, co už se nikdy nestane. Ale zůstane. Miluju toho muže a dobře vím, že vám to nikdy nevysvětlím, a ani asi nikdy nebudu chtít. Tenhle druh lásky vysvětlit
Píšeme a škrtáme ve scénáři Lucerny na hospodském ubruse. Pak mě ten zhublý a pořád stejně temně lesklý rarach dotáhne až do nějakého radia. Sedím tam a všechno kolem mi povědomě voní. Jsme spolu, jako před mnoha lety, sedíme vedle sebe a smějeme se. Těšíme se na to, co ten druhý řekne na mikrofon. Nikdo to nikdy nepochopí. Okamžiky, které vystrčí hlavu jako ještěrka, tu svou malou, zelenou, někde za kamenem. Bez režie, jen tak. Rychle a autenticky. To nevyrobíte. „ Dělal jsem chyby, Pavle “, říkám mu potom. „ Zaplaťpánbu! “, odvětí za chvíli.
Jedu nocí domů, v očích pořád zablikání všech čtyř světel Pavlova auta někde na křižovatce v Karlíně. On jede domů do Hradce, já na Barrandov. Míjím nejdřív Pohřební ústav hlavního města Prahy, o kus dál nevěřícně hledím na černě lesklé pohřební auto, které mi dává z vedlejší přednost. Jakoby se smrt lehce dotkla svým ukazováčkem štítku své temné čepice. Na pozdrav. Jezdí kolem, popojíždí a couvá. Někdy jen tak postává a pozoruje cvrkot. A dělá si čárky. Počká si na to, až někdy ve třetí generaci, po nás, bude zapomenuto naše jméno a naše tvář a ona tu čárku, jako zkušený pingl, smázne definitivně. Co když je svoboda nechat věci přicházet a nekecat jim do toho? Co když je svoboda těch pár chvil, kdy na režisérském křesílku prostě nikdo není? Parkuju na kopci a napadne mě Vergilius: Cokoliv Ti dá osud, to snášej, a zvítězíš nad tím.
A najednou se probírám všemi svými chybami, tím, čeho jsem se úmyslně zbavil kvůli zachování osobní hygieny. A v tu chvíli vím, že je spousta věcí, které o sobě nedávají napoprvé vědět. Pak i takové, které zaregistrujeme a příjmeme jako fakt, jako loď tiše kotvící v našem přístavu. Ale daleko a hluboko za nimi, se krčí jejich skoro zapomenuté sestřičky. Ty se ovšem musíme těžce dozvídat, a teprve potom, opatrně tvrdit, že jsme je objevili.
V noci mi volá doktorka. Představuju si ji, aniž bych chtěl, její rty na mobilním telefonu. Její vlasy, to malé vlnité písmeno V v kůži zevně jejích očí. Ten zvláštní, líný pohyb v bílém, plný služebního a medicínského skrytého sexu, vůni nočních služeb v nemocnici a dech, který mi tehdy voněl. A najednou chci, aby řekla něco autentického a pravého. Skáču jí do řeči a mluvím o tom, že je to právě 15 let, co se zabil Kurt Cobain. Že jsem zjistil před časem, že ho má Matyáš plnou mpétrojku. Že ten chlap nechal v tom skleníku dopis.“ Radši shořet, než vyhasnout..“.A pak si ustřelil palici. Že to byl text k nikdy nesložené písni, která ale stvrzuje všechno před tím. Že byl ryzí, démant, a nádherná špína, kterou už naštěstí nevyčistí žádný novinář. Že měl punc pravosti, jejímž nedostatkem těžce onemocněl náš svět. Že na tu nemoc umírají citliví lidé. A dozvídám se suchou diagnosu. Nejen jeho ,ale i svoji. Poslouchám rozbor svých smesek a mailů. A pochopím , že se nechci milovat s magnetickou resonancí.
V noci čtu na netu odborný text o tzv. pluralistické ignoranci. Experimenty londýnských psychologů dospěly k závěru, že když ostatní lidé, okolo nás, nic nepodnikají a zachovávají očividný klid, vyhodnocujeme situaci jako nenaléhavou. Nastává stav vnitřní brzdy. Druhému pomůžeme, či situaci začneme řešit ve chvíli, kdy jsme na tom sami stejně, nebo jsme sami ohroženi, a tíha zodpovědnosti je jen a jen na nás. Moje samota tak dostala malý textový dárek k Velikonocům. Pomlázku.
Pak se nad ránem podívám na film „ Paříži, miluji Tě „. Tedy film, no. Spíš soubor pohledů, pocitů a emocí několika světových režisérů. Koukám a osamělá, bloudící pošťačka v ulicích tohohle města „ lásky“ se mi zaryje do kůže jako nikdy nevyndatelná tříska.
Další den jsem venku se psem. Kolem jsou stromy a keře a les. A svítí zapadající slunce. Plazí se, jako med, kolem kmenů a trávy kolem mě. A všechno naslouchá nehybně mým chybám. Ani se jim ty stromy nesmějí, protože na svých místech nerozeznávají jejich skutečný dosah. Ale nabízí svoji tichou a mírnou režii. Vzduch kolem mi říká, že mí dva synové složitě přebrodili na můj břeh. Zázrak, za který jsem pořádně nepoděkoval.
Píšu si na papír , který jsem našel v kapse:
Útěkem se řítíme doprostřed osudu( Livius). Musíme se rozhodnout. Buď není zázrakem nic, nebo je všechno zázrak ( A. Einstein).
Zpráva režie:
Role samotáře,
kterou hraješ, a vybral sis ji,
ti bude odebrána.
Protože potřebujeme, aby to někdo zahrál líp.
Nechceme člověka, který
je v tom opravdu namočený,
neměl by totiž co hrát.
A my bychom mu nakonec neměli
za co zaplatit.