VEDLEJŠÍ VĚTY A ERB
...
A.Lustig
...
Letěl za mnou přes půl světa
...
Můj pes
Náplast
Na stole klidně leží štíhlý muž, o rok starší než já. Zastavilo se mu v noci srdce. Držím v ruce ten půlkilový červenohnědý sval, teď už jen předmět, a opět se přistihnu jak se mi mihotá někde za čelní kostí myšlenka na to, jestli někde mezi těmi nemocnými svalovými vlákny není fakt schovaný návštěvní pokojík pro duše, které někde potkalo a které mu ho třeba nakonec vybílily. Myslím i na to, že by to mohl být pro někoho skoro mystický okamžik, držet v ruce čísi srdce. Ale ono nakonec vypadne z mé rukavice, pleskne na hladkou plochu orgánového stolku jako ospalá medúza, a tupá branže nůžek jede samozřejmě do různých ústí a otvorů jako se zkušeně provléká kočka tisíckrát prolezlou, známou škvírou v plotě.
Smrt, první dáma „ world off substance“ není v černém, jak by předpokládal třeba lyrik, ale naopak se neprůhledně naparuje, roztažená a nestydlivá, na bílých kachličkách všude kolem. A věcně odfoukává kouř od ústí kvéru, který nechala teď prásknout těsně vedle mě. Tady a teď, je nepřikrytá, s roztaženými stehny, sama zřejmě necítící vzrušení. Ani já ho necítím. Pracovní, profesionálně deformovaná výjimka z Freudovy poučky o „ pudu smrti“.
Pak, později, mám na práci muže, ze kterého toho nezbylo moc. Pitevna je plná policistů - vzduchem létá jediná otázka, slovo, shluk písmen, který asi vyvolává lehké mrazení u těch, kteří mu nikdy nestáli přímo tváří v tvář. Vražda ? Pro mě je ten písmenný kód v tuto chvíli jenom praktickým problémem. Jako šachová partie.
Slyším, po měsících, její hlas v telefonu. Emoce tlučou do bednění mého mozku jako zuřivě oslintané tlamy koní, kteří chtějí za každou cenu ven. Na tu mokrou louku za stodolou, kde mohou běžet, běhat, skákat a nechat konečně zaplápolat svoji hřívu ze strany na stranu. Pak mi dojde, že můj minulý život jenom snaživě prdí a pouští plyny do místnosti, kterou bych měl pro to zřejmě připravit. Dny a týdny jsem zavíral ten starý pach do připravených nádob s vratkými víčky, aby tam navždy zůstal, jako hnilobný přívažek těch dávno mrtvých a zaschlých vztahových spirál. Co naplat, navzdory tomu ho stejně nosím v sobě. Všude a pořád. Jako bývalý mukl svůj bývalý kriminál. Jako každý chlap svoji vojnu. Není v šatech ani v nose. Je často schovaný a zalezlý v našich vedlejších větách, které nám někde někdy, třeba v ožralosti utečou, které procedíme mezi zuby, když jsme v noci sami, nebo když si chceme potají ulevit. A zůstane, jako hnědavá skvrna, někde na okraji našeho snaživě patlaného, nového a stále vylepšovaného erbu. Některými dveřmi projít lehce je zatraceně těžké.
Pak u mě sedí jeden známý. Zůstal sám a cizí chlap mu vzal, s tou jeho cizí ženskou, jeho vlastní a tedy necizí dítě. Už dva roky bloudí seznamkou. Vypráví mi hrůzné historky, jak vybírá k bludnému setkání hospodu, do které lze skrytě, přes sklo, nahlédnout. A jak tam sedí nakonec někdo, koho se lekne, a on uteče. Nebo ne, a pak přemýšlí nad tím jak to stejně udělat, teď už bez toho skla. Mnoho setkání s mnoha ženami, po kterých se cítí trapně. Duchaplně a pyšně mluvím o své teorii „ králíkárny “. „ Jenže já sloužím dvanáctky a pak jdu domů… a tam nikdo, v tomhle malým městě mě kdekdo zná, hospod pár, tam jenom roštěnky a šukací mašinky, věkově jinde, doprdele co mám teda dělat ?.. “ Říkám mu cosi o tom, že setkání dvou lidí je okamžikem asi tisíce nespočitatelných reakcí, vůní, vjemů, energií, souladů a třesknutí vnitřních ladění, že po pár textovkách a mailech je to jako doufat, že najdu v Amazonii jednoho jediného vzácného brouka. Dívá se na mě a já v těch očích vidím pohled člověka, který zvysoka kašle na celou Amazonii a svět, ale chtěl by jenom toho brouka. Strčit si ho do kapsy a jít. A nechat ho doma, aby tam na něho čekal. Polknu další panák a zjistím náhle, že jsme asi všichni na pokraji amazonského pralesa. Amazonského pralesa. cz . Těžko uzvednout tuhle chvíli. Odcházím a nevzdávám se.
Toho svého motýla nechci vytvořit nebo plasticky patvořit z toho, co nabídl net, nebo nejbližší okolí. Chci tvrdošíjně , aby sám letěl kolem. Blouznivec v éře vteřinových sdělení a milisekundových přenosů, směje se mi pragmatičtější část mého já.. Takže možná nikdy nepřiletí. Na katafalk, nebo do erbu, tedy vygumovatelnou tužkou, píšu podivné adresy : doufám že se objeví.cz, namísto třeba lidé.cz. A když ne, tak NE.
Je to stejně mnohem pravější.
Nad ránem ( klišé), zkrátka kolem 7.30, kdy mi páchne dech, mám zpocené tílko a ve slipech ještě pořád ranní polotuhou erekci, myslím na to, jak je to s kořistí. Jestli každá plavba nějakou lodí, musí nutně končit kontrolou obsahu sítě. Jestli není pouhá pozice pasažéra výsadou, nakonec. Dívám se z propocené postele na film Kim Ki-Duka. Nekonečný koloběh života a smrti. Do kterého se plete jejich nevlastní sestra vášeň. Pak čtu mail od Kláry o tom, že prý na podiích neustále žije píseň Plastiků Podivuhodný mandarin. Tuhle věčnou ženskou otazníkovou válku ale napsal kupodivu chlap ! Spolu z autorkou mailu jsem u vytržení. Holky, tak dlouho rozvíráte svůj klín, že přijde možná další podivuhodný mandarin, abyste pochopily, třeba ve čtyřiceti, že ve hře byl jenom Boží mlýn. Dobrý.
Některá slova už se mi životem ztratila ze slovníku. Některá přežila a dostala najíst během dní. Třeba – Přijímám. Třeba slova Phila z Alexandrie – „ Buď vlídný, protože každý, koho potkáš, bojuje svůj velký zápas “. Josef Koudelka, světový fotograf, asi nejvěrnější sám sobě a taky nakonec nejvíc přijatý všemi, kteří skutečně vidí svět přes hledáček svých očí,tak tenhle pán řekl : „ Zajímá mě jediná věc. Kam až dojdu “.
To je nejvíc, jak říkávají teenageři, ovšem třeba o Green Day.
Čtu si občas v Margaritě Karpanou. Její knížka „ Ano “ je zpovědí schizofreničky, která hledá Boha nejspíš ve své vlastní nemoci. Napadá mě, že všichni jsme tak trochu Karpanou. O některých věcech mlčí. Ludwig Wittgenstein řekl, že „ … o čem se nemůže mluvit, musí se o tom mlčet….“ I já v některých směrech mlčím. Těžko na těch místech nasbírat nějaký emoční podklad pro slova. Spíš ale jenom proto, že už jsem zvěděl, že mlčení je jediný lidský projev, který nelze překroutit. Lze jej pouze pokusně a nejistě, na dálku vyložit. Tisícero způsoby. Karta „ blázna “ v Tarotu. Může znamenat cokoliv.
Jsem po čase na poště a vyzvedávám si dva balíčky. V jednom z nich je kámen, vlastně šperk, který za mnou letěl přes půl zeměkoule a mám si ho pověsit na okno. Aby k němu mohlo slunce. V druhém najdu certifikát o přijetí do jedné encyklopedie. Dlouho se pak doma dívám na její název . Who is…? Usmívám se . Tuhle sebeotázku jsem si pokládal už řadu let před tím a dodnes na ni vlastně neznám odpověď.
Nedávno mě vzal Jára na autogramiádu D.Emingerové. Nasládlý večer na „ Dobešce“ Nakonec, pozdě v noci, mluvím s autorkou. Věnuje mi starší knížku s věnováním. Samice s psavým pnutím. Nutkáním. Ale daleko podstatnější je pro mě to, že se ještě před tím, u baru, sejdu s Arnoštem Lustigem. Povídáme a já se rychle učím ten zvědavě veselý a vlídně přimhouřený pohled jeho očí. Strkám mu svoje texty, které zmizí v mžiku v jeho rukou. Říkám mu, že po nocích čtu jeho knížku o O. Pavlovi.
„ O ničem jiném jsme se nezadiskutovali ve dvojici nebo ve trojici s Ludvíčkem Aškenazym víc, než o literatuře, o té nádherné děvce – madoně – pokušitelce, která nás sváděla, a kterou jsme sváděli sami, s kterou jsme chtěli mít krásné děti. O té proradné nevěstce, která tolik nápadníků přivedla předčasně do hrobu nebo do ústavu choromyslných. Jako ďáblice, převlečená do hávu nevinnosti s tváří panny a povahou kurvy, vtiskla svým nejposedlejším nápadníkům do rukou v tolika případech sebevražednou zbraň. Málokterá femme fatal se podobala více než socha svobody než literatura. Všechno, co si kdy člověk přál, to lepší v sobě v souboji s tím ďábelským, aniž by skrývala cokoliv, čeho se bál, mu umožnila vyjádřit bez ohledu, pod jakou vlajkou psal. Literatura nesnáší nejenom lež, polopravdu, ale ani předsudky, nebo omezení. Literatura, citová paměť člověka, jeho pokus povyskočit si, aby dosáhla civilizace o milimetr výš než včera ..“
Vzpomínám si, jak mluvil Arnošt o ztvárnění zla v literatuře. Citoval tehdy Hemingwayie, který kdysi psal o ledové kře, o tom, že devět desetin hrůzy musí zůstat pod hladinou a plavat mezi řádky. Pravda o jednom z tajemství psaní. Se zlem se mám potkat ale až o pár dní později. Koncentrovaným.
„Zabiju tvého psa“… píše z dlouhého, německého, mobilního čísla člověk ( tady se trochu štítím to slovo nechat tak, jak je) . Nikdy jsem ho neviděl, ani on mě. Nikdy jsem mu nic neudělal. Zahuštěné, nesmyslné a hormonální zlo, bez kontroly toho jednoho centimetru šedé mozkové kůry. Možná tam pár milimetrů chybí,napadá mě.
Milan Kundera napsal, že fenomén zla je rozpoznatelný jen dokud si lidé nezvyknou. Nezvyknu si, a ani nechci. Pronikavě cítím, že pokud se nebudu bránit, získá naduté a skoro už samozřejmé zlo další dekagramy na téhle planetě k dobru. Tak se bráním. A jsem schopen věcí, o kterých jsem netušil, že jsem schopen. Kloktám dehet, Jáchyme. Kde je ta tvoje knížka??? Náplast, rychlá. Přímo na buňky někde v podkoří hlavy, které se už už začínají chovat jako nějaký hodně ožralý nácek.
Večer jedu na Smíchov. Další den na ni čekám na konečné. První noty. Často nejdůležitější pro píseň, která má vzniknout. Nebo nikdy nedoznít.
Ptám se spousty lidí na jejich virtuální erb. Jára mi v sauně nedokáže odpovědět. Nakonec se shodneme.
Náš erb je totiž bílý a prázdný.
Aby do něho, případně,
měl někdo časem důvod
a chuť něco vepsat, nebo
nakreslit
A možná se při tom vyhne šmouhám
mých vedlejších a zahozených vět.
Nebo to všechno nakonec postaví právě na nich.