ZPOMALUJÍCÍ SE PES
...
...
Cesta pro psa
Obloha" van Rijn"
Proměny I.
Proměny II.
Knížka od Jáchyma
Někdy se mi začnou sypat zevnitř věty. Jako do trychtýře. Jako piliny z cirkulárky , která o překot řeže kdysi živé větve na použitelná polínka. Rychle, bez snahy zachytit se původního tvaru. Samy od sebe a nečekaně vyjíždějí ty vozíky se slovy z pod kamenů jako staré a teplem omámené hadí potvory, kterým tam dole už docházel jed, a tuply zuby. To mám pak papíry a tužky po ruce kolem. Nebo mobil, do kterého se dá rychle něco namluvit. Nebo se marně přesvědčuju, že si to budu pamatovat.
První věty mě přepadly ze zálohy hlavy na cvičáku. Čenda se trochu zpomalil. Kontrolně po mně sice blýská očima stejně bystře jako dřív, ale jeho pohyb je úspornější a mdlejší. Jako vlnění modelky, co už má odchozeno, bolí ji nohy, má trochu oteklé kotníky a hlavně ví, že vrtěním a horizontálním posunem svých boků sem a tam, to když se ví co a jak, udělá stejnou práci, jako trojitým přeběhnutím mola po špičkách.
Vybavuje se mi každodenní pohled z okna do ulice, tehdy v Hradci Králové. Po protějším chodníku občas šli ti dva. Stará paní, plná artrózy a dalších neodstranitelných, nepříjemných nájemníků jejího drobného těla, šoupající nohama po horkém asfaltu. Schoulený a roky zastrašený život, co už jen ucvrndává z hrnku, který byl kdysi plný síly. Teď je ta energie naschlá na stěnách a dně a ona je ráda za každou kapku, co vyteče ven, často zdvojenou o nějakou tu slzu.
A pár kroků před ní je starý pes, labrador, kolem čumáku jakoby sněhem pokryté chlupy, kolíbací pohyb vpřed, ocas dolů, stejně jako hlava. Po pár metrech se bez otočení zastavil a počkal, někdy i pár minut, než ho shora a zezadu pokryl nízký stín jeho majitelky. Pak zase oba pokračovali, chvilku vedle sebe, chvíli za sebou, aby pak zase rovnali ten pármetrový rytmus. Za nějaký čas už to bylo tak, že se sunuli spíš vedle sebe. Ten pes zpomaloval tak, aby byl dostihnut.
Už tehdy mě napadlo, že psi mají v sobě nějakou autentičnost, lásku bez podmínek, že si nejsou vědomi své bezelstné svázanosti s přirozeností světa kolem. Jsou přímí, nelžou a bezpochyby jenom jsou. Existují. S láskou, kterou bychom se měli od nich všichni učit. Spontánně a jednoduše naplňují touhy všech jogínů a mudřenců, kteří se chtějí dobrat toho, že nic zvláštního není třeba chtít. Prosté a holé bytí je psům vlastní, a nepotřebují k tomu třeba Dalajlámu anebo Pět Tibeťanů po ránu na ručníku. Možná, že toužíme najít dřeň a podstatu. Možná že právě proto si pořizujeme psy. Nejdřív lítají, neposlouchají, divočí, nevrací se, nebo pak nakonec ano, ale zase třeba vrčí, se zpěněnou krví v tom šelmím těle. Aby pak na nás jednou jednoduše počkali, aby se zpomalili a aby se nechali dojít. Když už jsme zralí natolik, abychom pochopili, že totéž s námi dělá život. Pes je pro mě v tomto smyslu jenom jeho podobenství. Nesestavuje žití , tak jako my, především z věcí, které jsou postrádány. Pracuje jenom s tím, co má.
Tohle další ráno je jako když vyprovodíte před dveře nějakou neurčitou průhlednou bytost. Která původně večer voněla, nastavovala teatrálně zívání a hladkou kůži k mnohahodinovému volnému pádu do tmy, tvářila se původně jako komplic, ale ve tři v noci si vzala svoje saky paky, a s hlučným zabouchnutím dveří tady nechala jen smrad falešný holky a bdělost. A úprky k lednici, pro zelený čaj s ledem.A Stillnox.
Podle toho to taky vypadá na miniaturním podiu před zrcadlem ráno. V něm je posměšně zobrazována hlavička vyschlého a mumifikovaného, vykostěného indiána. Seschlá, hnědá, pergamenem pokrytá, s neurčitým výrazem, protože je připravena být vystavena spíš někde na totemu a nedělat tady jednomu stárnoucímu chlapovi sparingpartnera a taky utěšovatele, že to není ještě tak zlý. Když je.
V sauně si s klukama začínáme ukazovat místa, která opouštějí nad čelem vlasy, v houfech, jako připosraní desertéři. Už při našich řečech taky tolik negestikulujeme a dvouhodinový koncert bychom utáhli, jen, když bude druhý den volno. A to kdoví jestli. Zpomalující se pes odehrává jen to podstatné. A na sóla kašle.
Večer koukám na oblohu a je to zázrak. Příroda si nenápadně pro tuhle chvíli a pro svoje vlastní obveselení za sebe přidala dvě slůvka – van Rijn. Čtu si Rudčenkovou. Vezme Vás tahle dáma za ruku, odtáhne do průjezdu, a pokud budete chtít, ukáže neopálené slabiny a hlavně taktický ženský manuál na nakládání s prožitky s muži, který dostane každá zrající holka automaticky u dveří, na odchodu do světa .Tedy když udělá jízdy, testy, dostane řidičák a trochu si párkrát odře lak. Knížka jako pes, který počká, i na svého náhodného mužského čtenáře. Rudčenková je to jméno, které mi kdysi mezi řečí pověděl Jáchym Topol. Už vím proč.
Přemítám spolu s ní, jak často jsem dostával facky od vlastních slov, někdy vypuštěných v domnění ,že odletí do prostoru, najdou si svého příjemce a zůstanou s ním. A ona se zatím obloukem vrátila z výletu a z druhé strany mě přetáhla po hlavě, jak kdysi máma taškou, když už jsem popáté neposlechl.
Po dlouhé době vyrazím na něco jako večírek. Jednotlivci, standartně uspořádaní do dvojic, jejichž existenci musím občas teprve odhalit. Jeden pár je ale evidentně v tom výtahu. Ve kterém se extaticky lítá nahoru a dolů a každé patro je jiné, občas se stiskne tlačítko „ stop “ a užívá se radost z mezipatří. Ještě neví, že etáže se v čase nebudou nijak měnit, rychlost jízdy možná, zastavovat se bude ale čím dál míň. Dozvídám se při té představě sám od sebe, že já spíš čekám na chodbách, až někdo z výtahu vystoupí a doprovodím ho třeba k tomu dalšímu, do kterého nevstoupím, protože pouze ve zpomalující se chůzi po rovině a za hovoru, bez jízdy vzhůru a zpět, se můžeme vzájemně inspirovat a zvědavě srovnávat na chvíli krok.
Ti dva neví, že jednou, za čas, bude alespoň jeden z nich odškrabávat mokrým kapesníkem barvy po vrstvách, aby se dostal alespoň ke kousíčku té původní malby, vzácné a svými matnými barvami tolik syté, že ty napatlané tempery nad tím, budou jenom laciné křiklavé spreje uličníka s vytahanýma kalhotama, který hledá cokoliv, aby na tom nechal svůj smutný vzkaz. A protože to je ve skutečnosti život, dá si ještě provokativně kšilt dozadu.
Ti dva to teď ještě netuší. Teď se ani nemusí držet, protože od jednoho k druhému vedou dlouhé neviditelné končetiny, které se na konci rozvětvují do živoucí pavučiny buněk jejich protějšku. Jeden je pak rukou, nebo čelem, nebo boky toho druhého. Za pár měsíců a let se budou snažit chytit se aspoň za rukáv. A začnou za něj posléze tahat přesně tak, jako to dělá poučený loutkoherec.
Myslím, že nejsem šťastný. Ale přitom vzpomínám na nedávné okamžiky, třeba z před pár dny, kdy jsem asi šťastný byl. Mám pocit, jakoby se ta chvilka vždycky prohnala kolem, drcla do mě a odložila svou registraci na potom. Na někdy.
Dny se si vzácně podobají a jen tu a tam nabídnou něco navíc. Tringelt od Všehomíra. Táta vždycky říkával, že mezi čtyřicítkou a padesátkou pořád jenom stlal. Byla to jeho práce. Že si na nic nemůže vzpomenout, jenom na to stlaní. Přitom já si ale pamatuju, jak mě při mejdanech, dole v obýváku, vždycky stáhli v noci z půdy, a já hrál na klavír rokenroly. A oni tančili. Táta plul s rudými tvářemi a nemizícím širokoúhlým úsměvem po koberci s kytkama a tančil charleston, jeho parádní číslo, jeho hubené bérce kmitaly do stran, že jsem se i já začal u piána smát a bušil jsem do klaviatury jako o život. Jeden návštěvník, doktor, si uvázal šátek směšně kolem čela a vyřvával anglicky vypalovačky, které nebyly ani anglicky, protože to neuměl, a ani to asi nebyly vypalovačky. Jenom ten třeskutý záměr dát to všechno ven. Převeliký. To si pamatuju. A pak si z vinylové desky všichni pustili třebas Dubrovački Trubaduri a já šel zase spát, abych už neviděl, že veselý tam zůstane pak nakonec už jen ten chlast. Jako ostatně vždycky.
Vím, že často zveličuju a přeháním. Čím dál víc taky vím, že do některých dveří nemusím kopat jako opilý Ukrajinec, když se chce dostat zpátky na ubytovnu, ale že stačí potichu a trpělivě zazvonit. A ony se někdy potichu ty dveře otevřou, jako když před pohádkovou skálou nějaký šťastlivec znal heslo, třeba to o Sezamovi.
Reguluju svůj čas a přitom vím, že to vlastně pokulhává. Ráno, hodně brzo, si většinou čtu. Nahromaděný, v noci nepoužitý, i když stále stejně běžící čas, kolem najednou nadšeně jitřně tryská a písmena a věty se mi lísají do hlavy kudy to jen jde. Někdy zůstanu dlouho na jedné stránce a pak najednou vykvetou věci, které tam autor má a vyžadují právě tohle moje setrvání. Vzpomenu si na kluka s příčnou míšní lézí na neurochirurgii v Hradci, kde jsem kdysi stážoval.
Skákal do rybníku, chlubil se před svou holkou, a od krku dolů teď nic necítí a ničím nehýbe. A už nikdy nebude. Měním mu polohu, dávám mu zahnuté brčko, vedoucí obloukem z hrnku se sladkým hnědým nemocničním čajem, mezi rty.Pamatuju si, že šeptem vždycky poděkoval. Nad sebou má plastovou průhlednou desku a na ní položenou otevřenou knížku. Když si sestra vzpomene a běží kolem, obrátí mu list. Někdy nebyl čas a on se koukal na ty dvě stránky třeba hodinu. Musel číst tak, jak už to dnes asi nikdo nedělá. Ale autoři, kteří pro tenhle systém vyrostli ve svém psaní, byli a existují. Jedině tak bych asi přečetl Joyceova Odyssea, napadá mě. Tak by možná některé texty dorostly do své konečné , dospělé podoby. Hřbetem vzhůru na plastové desce nad polomrtvým čtenářem. Který nemá čím převrátit stránku.
Máma se na mě kouká a já jí skrze oči vidím až dozadu, na plátno, na kterém běží časosběrný dokument o mně. „ Stárneš, jsi nafoukaný a jízlivý a ješitný a ironický, ale jsi můj. Potřeboval bys obyčejnou ženskou, která se o ten tvůj zeškaredlý a zčernalý svět, postará. Která tam bude s čajem, nebo s panákem, nebo s černými úzkými sexy kalhotkami, připravená. Podle toho, jak na tom budeš. Jenže ty to vzdáváš a mně se nechce umřít s pocitem, že moje dítě, moje součást, zůstane sama.“ A pak mi jemně přistrčí talíř s polívkou, jakoby to dělala za ně, za všechny.
Clemens Kuby, Jáchym Topol. Hltám ty knížky. A především pak film „ Proměny “, pro který jsem si jel až na druhou stranu Prahy. Je mu dvaadvacet. Geniální kluk tenhle Tomáš Řehořek, režisér, autor, střihač a kameraman filmu, který ve mně dlouho dozrává po cestě domů. Rodí se, ne že ne. Talent, s ničím nesrovnatelný. Bude se mi lehčeji těšit se na svého zpomalujícího se psa, když vím, že tady jsou. Ti, kteří to hned na začátku nevzdali, protože ještě není proč. Už budu mrtvý, až tenhle muž bude točit světové filmy, napadá mě.
Večer nastává okamžik, kdy už nemůžu myslet. Už to nejde. A z hlavy mi náhle a lhostejně vypadnou celé trsy tohohle dne, jako kostka želé, které se vyklepne z krabičky a zůstane tak, ve vrtícím se a chvějivém, leč pevném tvaru. Na zemi, ze které ho za pár dní, či let zvednou vzpomínky. A všimnou si, jak je ta kostka nádherně průhledná a jak se v ní blyští to tehdejší chvění. A pak si třeba řeknu : tehdy jsem byl asi šťasten. Je to jako s čekáním na Něco. Zaměstnává nás to natolik, že si občas nevšimneme, že se mezitím udělá, či stane dost důležitých věcí. Je to jako s tím pocitem štěstí, odloženým k prožití na později. Některá světla zkrátka jenom probliknou a zhasnou jako okna v panelácích, když si za nimi v noci jde třeba jenom někdo pro pití, nebo se vyčůrat. Rouby přítomnosti, které patří až příštím odrůdám a světům. A napadne mě, že si každý mele svou a nemůžeme si nikdy vzájemně úplně porozumět, pokud se náhodou některá slova a zvuky vzácně nezkříží, ono to pak zařinčí a my pak často nutíme i ta ostatní, aby, když ne řinčela, tak aspoň jako zvonila, protože potom máme na chvíli pocit, že tu nejsme sami.
A já doufám, že můj život je jako pes,
který na mě počká.
Který se bez většího ohlednutí zastaví.
Aby mě a především sebe zpomalil.
Protože jen tak ho můžu dojít,
a taky znovu potkat.