Aktuality

Myšlenka dne

Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1920645 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

HLAVOLAMY Z PÍSMEN A CHYBY V PŘEKLADECH

xx

V Litomyšli

xx

...

xx

...

xx

...

xx

...

xx

Josef Bolf-Tělocvična(2009)

xx

Eagles

Kdysi jsme spolu dělali v rádiu. Před malou chvílí jsme se srazili, skoro čely, v uličce mezi horami knížek v Luxoru, a teď už si vyměňujeme věty na jedné zahrádce kousek pod Václavem. Dlouho jsme se neviděli a tak chvilku hrajeme na tu starou přetahovanou. Tanečky samců, nebo divochů, co si o sebe třou nosy, ale přitom pečlivě vnímají počet nových per v čelence toho naproti. Napadne mě přitom, že jedním ze základních principů samčí komunikace je snaha získat převahu ( ale vždyť já vím, že pohlaví v tomhle ringu nehraje až zas tak velkou roli). Už je ale po lehce teatrální přestřelce načechranými papírovými koulemi a já poslouchám. Tuším, co mě čeká. Znám je oba, jeho i ji. Proč jen se tak často v očích překvapených a zaskočených divílků, co právě dostali první pořádnější štulec od života, přímo na ledvinu, mění právě osamělí běžci ve vrbu ? Nevím. Ale jsem jí a slyším. Přitom se dívám na jeho zhnědlé poslední články prstů, jak se chvějí, a úplně cítím ten cigaretový popel přes stůl a dokonce ho vidím v celém jeho obličeji. Není popelavý, to napsat nechci, jako žádnou literární šmíru, je prostě poloprázdný, nebo neúplný. Řídký.

„ Nerozumíme si. Já se strašně snažil, fakt, ale nejde to. Ona má volný čas, svobodu, odpovědnost, úctu a respekt úplně někde jinde.. nevím co s tím “, sype se s rachotem lítostný štěrk z jeho úst, co trnou a jsou jak zašedlé a ztvrdlé lusky, visící marně do prostoru. Vzdychnu si dovnitř, jako vždycky. Tam, v samotném nitru, v hloubce mě, se udělá v připravené sklenici na zkažené věci z mého povzdechu pára, z ní jsou pak kapky a ty někam odtečou. Jedno kam.
„ Slyšel jsi někdy slovo cool ? “, ptám se, a volím neutrální, bezrychlostní tón. Neochotně přehazuje výhybku a vyčítavě signalizuje rukama ( rozpačitě navěšenýma na stažených ramenech) , že hážu téma někam, kde to tolik nebolí a tudíž tam, kam teď nechce jít. Protože mi chce předvádět, se vší parádou, svůj soukromý skřipec.
„ No, to je jako že je to v pohodě, ne ? “, otráveně vytahuje cigarety a marně škrtá zapalovačem, který jakoby naznačoval, že hranice sebemrskačského utrpení zatím ne a ne chytit.
„ Cool má ve výkladovém slovníku 39 významů. Od –úžasný- až po –nezajímavý-. A to je asi ten problém. Nemáte výkladové slovníky pro svoje češtiny, bratře“, brebentím rozpustile a vědoucně, tedy zbytečně pyšně, a už vím, že mám téma.
„ Co to meleš? Jasně jsme se dohodli a ono to nefunguje !“, syčí a vypadá to, že překřikuje sama sebe.
„ Čeština je nádherná, ale taky zrádná “, pokračuju, “ nikdy nevíš, jak to či ono slovo dopadne v tom druhém. Nevíš, jak s ní mluvili o svobodě a odpovědnosti rodiče, chlapi, kteří tě předběhli, komu se chce vlastně podobat, nevíš, jak vypadal její první velký průser, ani nevíš, jak vnímá slovo průser, nevíš, jestli se touží schoulit do významů, které jsou spíš úžasné, nebo spíš trochu nezajímavé, jestli prahne po poznání věcí, jestli chce tedy bolavě zrát, nebo se chce vracet do dětského a děložního bezčasí, jako spousta jiných, co mají na praporu života slovo Slast. Navíc tohle slůvko je taky velký problém“, sám sebe překvapím tím kulometem, který ze mě teď vyndal docela slušnou dávku. Bude to tím, že čtu J. Sterna a taky tím, že teď už vlastně poslouchám víc sám sebe, než toho kluka, co právě tahá míče z vlastní brány.
„ My ale máme dítě “, kníká a hledí, jestli tu patetickou strunu nechám dlouze doznít, třeba nějakým pomalým gestem typu položení své tlapy na tu jeho. Mimo jiné si všímám toho, že límec jeho košile je jako bys tam vysypal rozdrcenou tuhu a ještě to omastil.
„ Tihle drobečkové, tedy dětičky, prostě někdy bohužel padají ze stolu, na kterém vy složitě skládáte ty svoje hlavolamy z písmen. Prostě malér. “, šeptám a chci už pryč.

Chyba v překladech, chyba v práci se slovy, které se za letu mezi ústy jednoho a uchem druhého promění v mžiku jako seno v drahokam, nebo i naopak. Platím za oba . Odnáším si téma a Kunderu. On špinavý límec i život, a jakýsi traktát pána jménem Osho. Jedu domů psát. On jede do těch uliček, které jsou svým způsobem stejné. V Luxoru, v Tescu, nebo u nich doma, mezi nábytkem z Ikey.
Sedím v tramvaji, ty dvě přivřené oči jsou moje: „ zajímáš mě, mám tě ráda, záleží mi na tobě, nikdy bych ti neublížil, je mi smutno, chybíš mi, cítím úzkost, mám radost, jsem šťastný, máme problém, je to láska……“, pak oči otevřu a zkoumám naslepo významové slovníky a osobní překlady těchto slov a pidivět, které má asi v hlavě připraveno těch dvanáct lidí, co se mnou jedou nahoru, na kopec.



Stojím najednou po předlouhé pauze s mikrofonem v ruce na velikánském podiu na náměstí v Litomyšli. Přede mnou jsou řady stolů, kolem nich klubka a houfy lidí. Přinesli si dobroty z domu a posousedsku sedí. U piva. Svítí slunce, hraje kapela za kapelou, a pak se něco najednou stane. Muzikanti neodjíždějí, ale sejdou dolů pod ty veliké stany, a už jsou u těch stolů a hrají dál, nasucho, bez elektriky, ale rameno na rameni s těmi, kteří na ně před chvílí hleděli vzhůru, přes stojany mikrofonů. I mezi lavicemi, tam a támhle taky. Rumuni s nejrychlejší balkánskou dechovkou na světě, už špacírují v improvizovaném průvodu kolem náměstí a za nimi se táhnou desítky lidí. Další dospělci si vynášejí židle z okolních domů, a nad tím vším se najednou vznáší velký bílý a klidný mrak té nejpozitivnější energie. Dvojčata mě hledají, já je taky. Až se ztrojíme a znásobíme radostí. Možná je tohle cesta, jak si má město sednout k sobě. Nikdy jsem to nezažil. V noci jdeme ještě na ohňostroj do klášterních zahrad, jako stovky dalších. Vytáhnu mobil, mačkám spoušť a pak už to šněrujeme s Járou domů. Ještě několik dní potom si voláme a přesvědčujeme se, že se nám to všechno jenom nezdálo. Kolik takovýchhle chvil ještě prožiju, říkám si, a jsem trochu namíchaně doufající i skeptický.



V práci jsem se o pár nocí dál pozorně díval na fotky, které přinesla policie. Mozek jede jako mašina po generálce. Dva kluci, něco přes dvacet, bratři, leží mrtví na cestičce v parku, dva metry od sebe. Tenhle případ mě a nás všechny, kteří na tom děláme, zaměstná na hodně dlouhou dobu. Vznikají různé verze a já cítím, že právě tohle je na mé profesi to nejbarevnější. Zvláštní případ.



Mám najednou volný den a od rána jakousi sebesvlékací náladu. Provlékám se sám sebou jako když chytnete špičku ponožky, co je naruby, pěkně zevnitř a táhnete k sobě. Hrabu se v té navážce u svých vlastních zdí a dlouhou tyčí různobarevných otázek s háčkem na konci, jako bezdomovec v kontejneru, vybírám kousky, které by se daly hodit do baťohu a odnést o kus dál. Najdu tam i útržky ze svých starých, malých rozsudků, jako připomínku dávno rozdrcených a překonaných tíží. Dochází mi, že o ty sežmoulané kousíčky musím pečovat a chránit je, jako vzácné talismany, které budou na mém krku drobnou připomínkou opuštěného. Nevzdám se jich, protože jsou mementem. Bez sentimentu. Náčelnické kódy a navigace do budoucích cest. Myslím i na to, jak často rádi hledáme cíl a v něm pak ještě radši spatřujeme smysl. Že taky ale na konci běhu třeba zjistíme, že to bylo celé naopak. Že smysl se stane jednoho dne nečekaným cílem. Vzácná návštěva, kterou nikdo nepozval. Kdysi v Tibetu se lámové ohlíželi za sebe a teprve když tam neviděli svoje šlépěje, pochopili, že jsou mrtví. Tak proto možná dupu vší silou do písku a hlídám, jestli je tam vzadu za mnou dost otisků mých sandálů. Mnohé z nich jsou jenom omluvenky, mnohé nikoliv. A i když tam, na pár metrech žádný není, může to být inspirace, protože inspirací je občas i to, co se nestane.


Času se utíká kolem nás daleko lépe, když jsme nepozorní.


Pak si zase vzpomenu na hlavolamy slov a překlady z češtiny do češtiny. Je to jako s muzikou. Myslíme, cítíme a vlastně i žijeme v akordech, protože když se nehraje, a je ticho, popadne nás strach ze smrti, pokud jí to ticho už dávno není. A tak skládáme akordy a když nám chybí tón, vybíráme z okolí, ze stovek těch černých kuliček na notových linkách, ten správný. Aby to bylo dur a aby nám to znělo. Kdybychom je tam nedali, nebude to kilo drnčet, a kdybychom tam vrazili jinou, třeba půlovou, bude to znít hloupě. Ale co když se z těch neúplných a pošramocených akordů najednou sestaví hudba, která nás změní. Co když začneme myslet v jiných příbězích ( protože v příbězích opravdu myslíme. To už věděl G.Bateson ). Co když vznikne nějaké nové, neznámé teplo a vyfoukne samo sebe ven jinak, jako když entomolog najde někde v Andách nikdy neviděného brouka. Nebojujeme náhodou za výsledky, které už jsou dávno seřazeny někde vzadu a připraveny ke slavnostnímu nástupu ? Jsme leniví hledat vývoj a hermeneutiku ? Necháme tikat slova tak, jak bylo velkým dirigentem, jehož jméno je asi Stereotyp, u klasických a stokrát přehraných skladeb, určeno? Máme krizi představivosti ? Tuším, že to je ve skutečnosti ta největší krize současného světa.

Nová forma otroctví tkví v zamlčování jiných typů prostorů ( Jan Stern).



Jsou ale místa, kde netřeba překladu. Stojím před podiem, deset metrů od chlapů z kapely Eagles. Fotony, elektrony, pozitrony a asi i docela neznámé částice mi radioaktivně obsazují tělo a rozsvěcují lampiony v lebce plné tmy. Naplno propuká uzdravování z ozáření. J.Walsh vyšívá to nejkrásnější kytarové sólo rockové historie v Hotelu California a mně se hrne do očí voda, co jsem ji držel pod pokličkou slzných váčků snad celé roky. Slávek Janoušek, který stojí po mém boku, do mě drcne: „ Tak a teď to uslyšíme celý..“. Vím o čem mluví. Oba najezdíme autem tisíce kilometrů a občas nám to nějaký hudební rozhlasový dramaturg pustí do kabiny. Aby tu nádheru, s orgastickou a překypující silou, najednou v půlce utnul a vrazil tam reklamu. To je na facku. Nebo na to, abych ho jednou stáhnul z jeho Mařenky těsně před tím, než se udělá, s tím, že v Lidlu právě začínají slevy. Aby věděl, o čem je řeč.





TRHLINY V.

A jsem zase v těch škvírách, o kterých jsem tu už čtyřikrát psal. V nich a skrze ně hledám průhledy a rozhledny. Nablízko i do daleka. Začínám Hvížďalou a jeho Restaurováním slov. Výborné eseje na dané téma. Oči mi spadnou na jedno místo. K.H. píše o tom, že hranice svých prostorů poznáme podle toho, že za nimi jsou připraveny nebezpečné otázky. A protože si je občas přece jen položíme, a přitom zůstáváme v bezpečí a „ doma “ , tak přes ten plot nakonec přiletí jenom vypelichaný a škaredý havran, s nákladem marnosti a prázdnoty v zobáku. Herbert Marcus na to kápnul, když napsal, že život v industriální civilizaci je život lidí „ v euforii nešťastných “. Dokud si nepoložíme ty nejnepříjemnější otázky, bude to vždycky tak, dodávám si sám pro sebe.
Pak je tu Milan Kundera a jeho Kastrující stín svatého Garty. Esej, který očišťuje Kafku z nánosů nálepek upocených universitních vykladačů, hovořících povětšinou o zachmuřeném a neduživém vysílači slovních temnot. Sexualitu a její jiskru, vzlétlou z Kafkovy dílny, Kundera vytahuje na břeh jako mrskající se sumce ze zdánlivě neživých vod. Erotickou imaginaci autora často překladatelé smázli, jako třeba větu „ šel jsem kolem bordelu jako kolem milenčina domu“. Kundera o kus dál píše: „ V prvních desetiletích našeho století sexualita vystupuje z mlhy romantického toužení. Kafka byl jeden z prvních ( například s Joycem) , který ji objevoval ve svých románech… odhaluje existenciální aspekty sexuality: sexualita jakožto protiklad lásky, cizota druhého jako předpoklad a dokonce požadavek sexuality… její schopnost vzrušovat tím, co jinak odpuzuje, její strašná bezvýznamnost, která nikterak nezmenšuje její stejně strašnou moc , atd.“. Málokdo to čte, dochází mi, jako zná málokdo třeba sochy Františka Pacíka, jako málokdo touží vidět další a další Bolfovy obrazy.

Stojím před jedním z nich. Jmenuje se „ Tělocvična “ a visí v Rudolfinu, zase jsem částečně ochrnut tou něžnou hrůzou, kterou tam ten chlap svým štětcem dává. Cítím tíseň a podivný svědící pocit, že s těma děckama není všechno v pořádku. Kousek dál jsou díla Jonathana Meese, Jiřího Straky a Martina Edera. Spodní proud – tak se ta skvělá výstava jmenuje a kdo chce, vejde, podívá se, a vypluje ven na svých nejspodnějších vodách. Nebezpečných a taky opojných. Jako všechno , co se vyřítí z pod kamenů a nemáme to úplně pod kontrolou.
Tuším taky, že nový Trierův opus „Antikrist“, bude stát ze to. A že si z něho v Cannes leckterá madam trochu ucvrkla do svých drahých šatiček od Versaceho.


Mám tu vrstevnatou tíseň potom ještě pár dní. Motá se mi ve vnitřnostech a kupodivu chladí. Říká mi, že nebude vřít a že nechce házet mé orgány do kastrolu se slanou vodou. Ať si ji tam v břiše a hrudníku, zkrátka vevnitř, ponechám. Jako měkkýše v těsné ulitě, která je navenek vápenatá a cvakající na poklep. Pod ní ale panuje sliznatá a krevnatá hmota, plná pilně hýbajících se buněk. Která když tam není – tak je pak slyšet hnusný zvuk kručení. Ozývá se pak často i u těch přežraných, z míst, která byla původně rezervována pro duši.


A do vzduchu je neustále vyhazováno množství neotevřených výkladových slovníků, až je z toho zmatek nad zmatek. Je jich tam jen pár, které patří lidem, jež znám čtvrt století a alespoň u nich, snad, mohu vnímat slova a věty s pocitem, že zhruba přece jen vím, co znamenají.




Hraju si s hlavolamy svých vlastních slov.
Mám čím dál větší úzkost z toho,
že slova jiných nebudeme
nikdy umět dobře přeložit.


A vychází mi z toho nakonec , že:
tíseň nemusí být brzdou, pokud ji za ni neprohlásíme.
Může být i pedálem, který
náš motor konečně roztočí.



Abychom mohli vyrazit
na svoji cestu.