" O zvědavém Mimozemci " ( pohádka )
...
...
Okousávání bez krve
Dvojčata ( foto by J.C.)
..
Přimotala se mi do rukou jedna knížka. Trefila se přesně do období, kdy se tak nějak hygienicky očišťuju od médií. Televizní obrazovka v ložnici už dlouho neochutnala nic jiného, než ničím nepřerušované vlnky z DVD přehrávače, noviny skoro neznám a držím se úzkostlivě pár časopisů, kde se ještě dělá jakás takás Žurnalistika. „ Problém médií, aneb jak uvažovat o dnešních médiích“, tak se ta útlá publikace jmenuje a napsal ji Robert W.McChesney.
Média současnosti jsou povětšinou vypočítavá a bankovními konty pokroucená individua v zářivě zelených empírech, napadne mě. Pomocí písmen a slov, sbroušených na žiletkové ostří naší první signální, nás zkoušejí pitvat na kousky, které následně úhledně nahrazují pečlivě vyřezanými cucky současnosti, až se mistrovsky vyhnou i poslednímu možnému vnitřnímu rozporu v nás, ze kterého jediného může vzniknout cosi jako život. A pak se začneme dívat na svět přes okna a především obrazy v nich, které je činí neprůhlednými. Snažíme se mít ten komiksový svět pod kontrolou, protože sami nad sebou jsme ji dávno ztratili.Tak se nějak všichni mačkáme u připravených, girlandami ověšených, průchodů do pseudoreality a jsme nakonec i rádi, když se alespoň něčemu v nich trochu začneme podobat.
Tohle je ale jenom na úvod, protože mě jednou, po cestě z "Doxu" v Holešovicích, kde se dá i v Praze přece jen trochu dýchat, a já si tam jezdím pro kyslík, jak lidi po povodních pro vodu k cisterně na návsi, napadlo, že napíšu pohádku.
Tak tedy . Byl jednou jeden Mimozemec.
Už tady se ale zastavím, protože tuším, že to tak není. On totiž jednou je, a jednou nikoliv. Není to zkrátka s tou jeho jsoucností tak úplně jisté. Na druhé straně si pamatuju, jak mi děda říkával: „ co jednou je, zůstane “. Tak tedy potom je i náš Mimozemec.
Jednou, kolem třetí ranní, jsem poprvé zaslechl jeho hlas. No, tedy hlas. Ucítil jsem jeho volání po komunikaci. No, tedy volání. Zkrátka, tahal za buňky v mé šedé mozkové a lomozil s nimi a nakláněl je jako naprasklý půllitr a srkal myšlenky s pěnou a krkal. Zkusil jsem zezačátku hovořit s tím nočním, halucinačním snem, s despektem. Než mi došlo, že tam asi opravdu je.
„ Jsem dítě v Tobě “, provokoval hned od začátku a tahal rozmařile za výběžky mých unavených a často nepozorných výběžků neuronů, jak mu přišlo libo.
„ Kdo jsi ve skutečnosti ? “, ptám se, a zvědavost není úplně velká, protože tance představivosti, ožralé denním sněním, už znám spousty let zpátky.
„ Není důležité, kdo jsem, ale bydlím v tobě a jsi už moje sedmá zastávka. Teď bydlím v tvé hlavě a koukám kolem sebe. Ty tady ale máš bordel..“
„ Co tam děláš ? Co jsi zač ? Jaké je Tvé jméno a jak vypadáš ? “, hrnu ze sebe policajtsky a řítím se k lednici pro studený zelený čaj. Když nakláním tu velkou plastovou láhev jejím hrdlem k tomu svému, napadne mě, že pijeme oba. Schizofrenie začíná někdy jako pohádka, vybavím si větu mého profesora psychiatrie z auly university, kde jsem se kdysi pečlivě odnaučoval snít.
„ Bydlím tady, tedy teď. A rozhlížím se. Žiju z myšlenek, které tady v tom tepajícím krvavém puchu mozkových hemisfér vznikají. Máš jich 70 tisíc za den, což je nadprůměr a já mám hlad. Jak vypadám nevím, protože to jednak není důležité, a pokud se se mnou nepostavíš ráno před zrcadlo, nebudu ani vědět, jak vypadá můj nový dům. Jméno? Vycítil jsem tady kolem, že všemu dáváš nějaká jména a názvy. Nemám ho. A měl bys vědět, že když ho něčemu, nebo někomu přidělíš, zeslabíš ten hlas z druhé strany na polovinu nebo úplně “.
Přemýšlím, co s ním dál, nevím proč, ale cítím, že můj nový podnájemník má hudební nadání.
„ Poslouchej, neumím nic jiného, než se jen koukat kolem, polykat kila blbostí, gramy radostí, ale neumím ani prasečí G dur “, odpoví rychle, aby dokázal, že má přehled o všem, co se vevnitř mě urodí.
“ Tahám ti za buňky a občas něco zazní. Nevím co to je za zvuk, protože nemám uši, jako ty. Výdobytek, který, bohužel, odvádí tvoji pozornost.Prostě ho neslyším.Ale vibruje to, to jo. Zajímá mě jenom, jestli dostanu nažrat. Chápeš ? “.
„ Tak jaký bude tvůj další krok ?“, přeruší moje obluzené usínání. A položí tak nejdůležitější otázku mého dne, mého měsíce a našeho života vezdejšího.
„ Jsi jenom chytrý grázl, nebo třeba stuha, která někam, k něčemu vede ? Život není zaklet do množství, jaké tady , kolem sebe vidím.. je koncentrován do své intenzity. A to je bída, to mi věř, tahám tady za ty šlahouny a nic, kolem se válí hromadné hroby zážitků a vzpomínek, informací, co jsou jen mrtvoly, hozené do těch předem vykopaných jam, už tuhé, dávno před tím, než je tam mrskneš. Máš tady kila emocí, ale jsou to jen stíny na stěnách jeskyně, jak praví klasik. Čekají, že je bude frajer tvého typu nějak formulovat. Protože věci, teprve když jsou formulovány, začnou existovat. Chybí ti koncept. Zdánlivá blbost, ale bez konceptu budeš jen zelená hmota, dočasná a stejně zpochybnitelná, jako já.“
„ Poslouchej,ty pijavice, co tady o tom všem vlastně víš ? “, ptám se zmateně a už trochu i zvědavě.
„ O tobě ještě málo, nevyznám se tady a ty cedulky tady jsou k ničemu, zajdu si potom do sklepa, tam je to vždycky nejlepší. Před tím jsem bydlel i na slušných místech, ale buď tam bylo málo žrádla, nebo se to nedalo jíst, nebo jsem si našel byt v ženské , co se ze mě zcvokla. V ní pak všechno najednou utichlo a já málem umřel hlady. Virginia Woolfová se jmenovala, myslím. Vím toho dost o myšlenkách, protože je žeru, ale skoro vůbec nic o tom, proč vznikají. Ale chutnají mi, teda některé. U tebe to vypadá na jídelní lístek smotaný asi z deseti kuchyní “.
„ Jak se zdržíš dlouho ? “, žertuju a trne mi přitom dolní čelist jak po Mesokainu.
„ Teď jdu spát, protože procházet se tady v klidu můžu až budeš chrápat ty. Zatím jsem docela dobře strávil toho Kafku, cos na něj myslel před chvílí. Dobrej byl. Za odměnu Ti vyrobím nějaký pěkný sen. Ve vaně a s holkou, co se jí vznášejí prsa na pěně, teda jestli chceš..“.
Vzpomenu si na Kafku v mé hlavě z před dvou hodin, co měl Mimozemec asi na svačinu-
(chodil po pražských bordelech, zvyšovat si svoji kvalifikaci k nemožnosti žít. Prvních tři sta let patřily bordely katolické církvi, ona to byla, která založila baráky plné podivných lidských plotů, architekti na to zapomněli. Až na výjimky žádný architekt nenamaloval pořádný bordel. Je to škoda protože to by teprve byla ta medůza, která odráží život) – tak nějak to asi bylo.
Další den je klid. Kolem mě určitě, ve mně nikoliv. Nechtěně si přiznávám, že jsem solitér. Pořád s někým mluvící, pokud je tento přítomen ve mně. Tak třeba i s Mimozemcem. Nevím, jak dalece jsem připraven na odpovědi? Zdali se jich bojím a zda-li jen chlapácky netvrdím ,že je vlastně nepotřebuju. A to možná není pravda. Vyrábím je pak sám tak, aby neštípaly. Což ovšem dělají už některé otázky. Ty Mimozemcovy určitě.
Veliká, líná ryba, potýkající se s nepohodlnými lidskými pocity, tak nějak si připadám. Jako hotel.
Ráno stojím v koupelně, zírám do zrcadla a snažím se toho zarostlého, dvojitého chlápka, nějak oholit. Myslím na sen, ve kterém jsem před rozedněním překračoval shnilou mrtvolu ženy, kolem které se rojily hrozny much a bzučení a hemžení všeho možného hmyzu dělalo jakousi kakofonickou symfonii k tomu obrazu, za který by se nemusel stydět ani sám Hieronymus.
„ Co je výhra a co prohra ? “, štěkne po mě zevnitř nečekaně Mimozemec a já jakoby zahlédnu jeho mihnutí ve svých zornicích.
„ A co ten sen? Takhle si erotiku ve vaně fakt nepředstavuju “, vztekle opáčím a říznu se.
„ To máš za to, že jsi protivný ! Fakt jsem na tý vnadný babě makal, to mi věř, ale pak jsem sešel do přízemí a viděl spousty dveří s cedulkami jako Výhra a Prohra. To mě zaujalo a tak jsem se na ty kozy v pěně vykašlal. Co to teda je ?“
„ No, něco někdy vyjde a něco ne. Někdy vyhraješ a někdy prohraješ. Byls někdy třeba v nějakém tenistovi, zelenáči ?“
„ Nevím co je tenista, ale všechny ty cedulky jsem ti popřehazoval. Cik cak“
„ Takže mi tam děláš binec? “
„ Netuším jak to myslíš. Ale asi spíš naopak “.
A pak spustil, že nad ránem došel až hluboko do vlhkého sklepení. Mluvil o vinných dutinách, které jsou zpola zaplaveny a zamokřeny hektolitry dávno zvětralého vína, mnou zřejmě opakovaně vypitého.
„ Proč tam jsou některé staré věci, tedy po tvém asi vzpomínky, svázané. Nemohou se hýbat a visí tam jak odsouzené vyhublé a dávno neškodné čarodějnice? A taky jsem byl až tam vzadu, v tom zamčeném kutlochu, kde máš pár věcí pod dekou, jsou už pěkně plesnivé a smrdí. Přesto jsem ochutnal. No, mělo to chuť po zatuchlé vlněné šále, většina slov byla ženského rodu a mně bylo potom těžko. Páchnou tam tím vším i ty docela pěkné cimry kolem. Pak se nediv, že máš takový sny, jen jsem tam zkoušel vyvětrat. Proč to jednou provždy nevyhodíš, nebo někam neodneseš ? “
„ Moje odpověď zní – děkuju za tu otázku !“, přelepím bradu náplastí a cítím se jako nahý. A taky špinavý.
V dalších dnech se ozýval nepravidelně.
„ Proč jsi teď řekl něco, co jsem tady uvnitř vůbec neviděl ? Bylo tam něco úplně jiného, v tu chvíli “.
„ Proč se prezentuješ, jako více osob ? “
„ Proč některé věci prostě sčitáš a nenásobíš. Třeba ten obrázek, co ti přišel mailem z takové dálky.. Motýla se slunečnicí přece nemůžeš sečíst, jakože dvojnásobná krása. Znásobíš to a vidíš, že se ti vzorec hezkosti sesype, protože i krása umí soupeřit.“
„ Proč říkáš, že jsi v klidu a v pohodě, když tady lítám v průvanu, jak otvíráš a zavíráš dveře, a kopeš do nich?“
„ Proč píšeš zprávy z jiných písmen, než která jsou tu seřazená k nástupu a jak idioti čekají na vypuštění ven ? “
Na stole v práci mám novorozence. Krásný, donošený kluk. Kterého někdo po pár prvních nádeších zabil. Celý den je pak jako nepříjemný stroboskop. Řeže a vypaluje anagramy hořkosti. Vstříc zlu.
„ Dnes tě nechám “, povídá večer umírněně Mimozemec.“ Jo, byl jsem na skok v tom tvým psovi. Přehledné a dobře osvětlené prostory, řekl bych. Úplný náměstí. Ví toho na tebe docela dost. A nejsou to všechno jenom hezký věci. Ale myslí na tebe. Skoro pořád “.
Přijde večer, na který se těším. Grilujeme u Martina a Renaty. Je tu i Jitka, můj Jára a děti a psi. A dobře. Dívám se pozorně na ty dva. Co mi to jenom připomíná ? Mimozemec se zatlemí, zatahá za šňůry, rozbliká promítačku a už táhne ze skladu starší film. Čenda se v něm poznal s Fíbí už coby štěňata. Milovali se a potkávali. Běhali bezhlavě trávou, až se jim ode všeho prášilo. Teď už jsou to pán a paní. Když se potkají, vrhnou se na sebe a pokoušejí všechny prapřírodní síly. Jdou si po krku a okusují se. Až kviknutí jednoho, nebo druhého zastavuje na chvíli rozpoutanou a vachrlatou miniválku. Koušou se do krku a do uší, ale nikde není vidět krev. Obloukem se k sobě vracejí, aby si znovu nic nedarovali, bez ostrých zubů. To kousání je nějak pořád umíněně nekrvavé. Film končí a Mimozemec si to štrachá někam do sklepení, asi větrat, a mumlá o tom, že Martin s Renatou to mají stejně. A pak jenom zakřičí, že dvojčata bydlí v těch nejhezčích místnostech a že neví proč. A že bychom se měli ne olizovat, ale taky občas trochu kousnout. Volám za ním, že naše stezky jsou dobře osvětlené a že spíš hlídáme, abychom se k sobě vraceli se šrámy, se kterými si ti druzí dva budou vědět rady. Že prý jsem patetický, křičí ještě z hloubky Mimozemec, ale cedulky na dveřích Jirky a Járy nechá jednou provždy tak, jak jsou.
Cpu si do hlavy Millmana, vlastně nám oběma, pak asi popáté Alexandrijský kvartet, a potom nám pouštím Kurz negativního myšlení.
„ To je jízda “, řičí myšlenkožorut, „ jipíííí “.Pak najednou zvážní a huhlá: “ pořád ale nevím, co tam dělá ta ženská ve sklepě vzadu..? “
„ Drž hubu “, zařvu,
„ Žádnou nemám “, zní ve mně dlouho jeho smutná reakce.
A nad ránem se, s hlavou pod polštářem, zase prodírám hejnem much a na nohou zůstává spousta larev a cítím ten pach tlení, hniloby a zmaru.
Vlastně nevím jestli takový Mimozemec
vůbec ví, co a jak.
Jsem si ale jist, že já to díky němu
nebudu taky nikdy přesně vědět.
Na konci pohádky, milí Tuzemci,
napíšu, jak je očekáváno:
A jestli neumřeli, tak se vzali,
a žijou tam někde spolu dodnes.