Aktuality

Myšlenka dne

Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1920983 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

" O zvědavém Mimozemci " ( pohádka )

xx

...

xx

...

xx

Okousávání bez krve

xx

Dvojčata ( foto by J.C.)

xx

..

Přimotala se mi do rukou jedna knížka. Trefila se přesně do období, kdy se tak nějak hygienicky očišťuju od médií. Televizní obrazovka v ložnici už dlouho neochutnala nic jiného, než ničím nepřerušované vlnky z DVD přehrávače, noviny skoro neznám a držím se úzkostlivě pár časopisů, kde se ještě dělá jakás takás Žurnalistika. „ Problém médií, aneb jak uvažovat o dnešních médiích“, tak se ta útlá publikace jmenuje a napsal ji Robert W.McChesney.
Média současnosti jsou povětšinou vypočítavá a bankovními konty pokroucená individua v zářivě zelených empírech, napadne mě. Pomocí písmen a slov, sbroušených na žiletkové ostří naší první signální, nás zkoušejí pitvat na kousky, které následně úhledně nahrazují pečlivě vyřezanými cucky současnosti, až se mistrovsky vyhnou i poslednímu možnému vnitřnímu rozporu v nás, ze kterého jediného může vzniknout cosi jako život. A pak se začneme dívat na svět přes okna a především obrazy v nich, které je činí neprůhlednými. Snažíme se mít ten komiksový svět pod kontrolou, protože sami nad sebou jsme ji dávno ztratili.Tak se nějak všichni mačkáme u připravených, girlandami ověšených, průchodů do pseudoreality a jsme nakonec i rádi, když se alespoň něčemu v nich trochu začneme podobat.

Tohle je ale jenom na úvod, protože mě jednou, po cestě z "Doxu" v Holešovicích, kde se dá i v Praze přece jen trochu dýchat, a já si tam jezdím pro kyslík, jak lidi po povodních pro vodu k cisterně na návsi, napadlo, že napíšu pohádku.



Tak tedy . Byl jednou jeden Mimozemec.
Už tady se ale zastavím, protože tuším, že to tak není. On totiž jednou je, a jednou nikoliv. Není to zkrátka s tou jeho jsoucností tak úplně jisté. Na druhé straně si pamatuju, jak mi děda říkával: „ co jednou je, zůstane “. Tak tedy potom je i náš Mimozemec.

Jednou, kolem třetí ranní, jsem poprvé zaslechl jeho hlas. No, tedy hlas. Ucítil jsem jeho volání po komunikaci. No, tedy volání. Zkrátka, tahal za buňky v mé šedé mozkové a lomozil s nimi a nakláněl je jako naprasklý půllitr a srkal myšlenky s pěnou a krkal. Zkusil jsem zezačátku hovořit s tím nočním, halucinačním snem, s despektem. Než mi došlo, že tam asi opravdu je.

„ Jsem dítě v Tobě “, provokoval hned od začátku a tahal rozmařile za výběžky mých unavených a často nepozorných výběžků neuronů, jak mu přišlo libo.
„ Kdo jsi ve skutečnosti ? “, ptám se, a zvědavost není úplně velká, protože tance představivosti, ožralé denním sněním, už znám spousty let zpátky.
„ Není důležité, kdo jsem, ale bydlím v tobě a jsi už moje sedmá zastávka. Teď bydlím v tvé hlavě a koukám kolem sebe. Ty tady ale máš bordel..“
„ Co tam děláš ? Co jsi zač ? Jaké je Tvé jméno a jak vypadáš ? “, hrnu ze sebe policajtsky a řítím se k lednici pro studený zelený čaj. Když nakláním tu velkou plastovou láhev jejím hrdlem k tomu svému, napadne mě, že pijeme oba. Schizofrenie začíná někdy jako pohádka, vybavím si větu mého profesora psychiatrie z auly university, kde jsem se kdysi pečlivě odnaučoval snít.

„ Bydlím tady, tedy teď. A rozhlížím se. Žiju z myšlenek, které tady v tom tepajícím krvavém puchu mozkových hemisfér vznikají. Máš jich 70 tisíc za den, což je nadprůměr a já mám hlad. Jak vypadám nevím, protože to jednak není důležité, a pokud se se mnou nepostavíš ráno před zrcadlo, nebudu ani vědět, jak vypadá můj nový dům. Jméno? Vycítil jsem tady kolem, že všemu dáváš nějaká jména a názvy. Nemám ho. A měl bys vědět, že když ho něčemu, nebo někomu přidělíš, zeslabíš ten hlas z druhé strany na polovinu nebo úplně “.

Přemýšlím, co s ním dál, nevím proč, ale cítím, že můj nový podnájemník má hudební nadání.


„ Poslouchej, neumím nic jiného, než se jen koukat kolem, polykat kila blbostí, gramy radostí, ale neumím ani prasečí G dur “, odpoví rychle, aby dokázal, že má přehled o všem, co se vevnitř mě urodí.
“ Tahám ti za buňky a občas něco zazní. Nevím co to je za zvuk, protože nemám uši, jako ty. Výdobytek, který, bohužel, odvádí tvoji pozornost.Prostě ho neslyším.Ale vibruje to, to jo. Zajímá mě jenom, jestli dostanu nažrat. Chápeš ? “.
„ Tak jaký bude tvůj další krok ?“, přeruší moje obluzené usínání. A položí tak nejdůležitější otázku mého dne, mého měsíce a našeho života vezdejšího.
„ Jsi jenom chytrý grázl, nebo třeba stuha, která někam, k něčemu vede ? Život není zaklet do množství, jaké tady , kolem sebe vidím.. je koncentrován do své intenzity. A to je bída, to mi věř, tahám tady za ty šlahouny a nic, kolem se válí hromadné hroby zážitků a vzpomínek, informací, co jsou jen mrtvoly, hozené do těch předem vykopaných jam, už tuhé, dávno před tím, než je tam mrskneš. Máš tady kila emocí, ale jsou to jen stíny na stěnách jeskyně, jak praví klasik. Čekají, že je bude frajer tvého typu nějak formulovat. Protože věci, teprve když jsou formulovány, začnou existovat. Chybí ti koncept. Zdánlivá blbost, ale bez konceptu budeš jen zelená hmota, dočasná a stejně zpochybnitelná, jako já.“
„ Poslouchej,ty pijavice, co tady o tom všem vlastně víš ? “, ptám se zmateně a už trochu i zvědavě.
„ O tobě ještě málo, nevyznám se tady a ty cedulky tady jsou k ničemu, zajdu si potom do sklepa, tam je to vždycky nejlepší. Před tím jsem bydlel i na slušných místech, ale buď tam bylo málo žrádla, nebo se to nedalo jíst, nebo jsem si našel byt v ženské , co se ze mě zcvokla. V ní pak všechno najednou utichlo a já málem umřel hlady. Virginia Woolfová se jmenovala, myslím. Vím toho dost o myšlenkách, protože je žeru, ale skoro vůbec nic o tom, proč vznikají. Ale chutnají mi, teda některé. U tebe to vypadá na jídelní lístek smotaný asi z deseti kuchyní “.
„ Jak se zdržíš dlouho ? “, žertuju a trne mi přitom dolní čelist jak po Mesokainu.
„ Teď jdu spát, protože procházet se tady v klidu můžu až budeš chrápat ty. Zatím jsem docela dobře strávil toho Kafku, cos na něj myslel před chvílí. Dobrej byl. Za odměnu Ti vyrobím nějaký pěkný sen. Ve vaně a s holkou, co se jí vznášejí prsa na pěně, teda jestli chceš..“.


Vzpomenu si na Kafku v mé hlavě z před dvou hodin, co měl Mimozemec asi na svačinu-
(chodil po pražských bordelech, zvyšovat si svoji kvalifikaci k nemožnosti žít. Prvních tři sta let patřily bordely katolické církvi, ona to byla, která založila baráky plné podivných lidských plotů, architekti na to zapomněli. Až na výjimky žádný architekt nenamaloval pořádný bordel. Je to škoda protože to by teprve byla ta medůza, která odráží život) – tak nějak to asi bylo.


Další den je klid. Kolem mě určitě, ve mně nikoliv. Nechtěně si přiznávám, že jsem solitér. Pořád s někým mluvící, pokud je tento přítomen ve mně. Tak třeba i s Mimozemcem. Nevím, jak dalece jsem připraven na odpovědi? Zdali se jich bojím a zda-li jen chlapácky netvrdím ,že je vlastně nepotřebuju. A to možná není pravda. Vyrábím je pak sám tak, aby neštípaly. Což ovšem dělají už některé otázky. Ty Mimozemcovy určitě.
Veliká, líná ryba, potýkající se s nepohodlnými lidskými pocity, tak nějak si připadám. Jako hotel.


Ráno stojím v koupelně, zírám do zrcadla a snažím se toho zarostlého, dvojitého chlápka, nějak oholit. Myslím na sen, ve kterém jsem před rozedněním překračoval shnilou mrtvolu ženy, kolem které se rojily hrozny much a bzučení a hemžení všeho možného hmyzu dělalo jakousi kakofonickou symfonii k tomu obrazu, za který by se nemusel stydět ani sám Hieronymus.


„ Co je výhra a co prohra ? “, štěkne po mě zevnitř nečekaně Mimozemec a já jakoby zahlédnu jeho mihnutí ve svých zornicích.
„ A co ten sen? Takhle si erotiku ve vaně fakt nepředstavuju “, vztekle opáčím a říznu se.
„ To máš za to, že jsi protivný ! Fakt jsem na tý vnadný babě makal, to mi věř, ale pak jsem sešel do přízemí a viděl spousty dveří s cedulkami jako Výhra a Prohra. To mě zaujalo a tak jsem se na ty kozy v pěně vykašlal. Co to teda je ?“
„ No, něco někdy vyjde a něco ne. Někdy vyhraješ a někdy prohraješ. Byls někdy třeba v nějakém tenistovi, zelenáči ?“
„ Nevím co je tenista, ale všechny ty cedulky jsem ti popřehazoval. Cik cak“
„ Takže mi tam děláš binec? “
„ Netuším jak to myslíš. Ale asi spíš naopak “.

A pak spustil, že nad ránem došel až hluboko do vlhkého sklepení. Mluvil o vinných dutinách, které jsou zpola zaplaveny a zamokřeny hektolitry dávno zvětralého vína, mnou zřejmě opakovaně vypitého.



„ Proč tam jsou některé staré věci, tedy po tvém asi vzpomínky, svázané. Nemohou se hýbat a visí tam jak odsouzené vyhublé a dávno neškodné čarodějnice? A taky jsem byl až tam vzadu, v tom zamčeném kutlochu, kde máš pár věcí pod dekou, jsou už pěkně plesnivé a smrdí. Přesto jsem ochutnal. No, mělo to chuť po zatuchlé vlněné šále, většina slov byla ženského rodu a mně bylo potom těžko. Páchnou tam tím vším i ty docela pěkné cimry kolem. Pak se nediv, že máš takový sny, jen jsem tam zkoušel vyvětrat. Proč to jednou provždy nevyhodíš, nebo někam neodneseš ? “
„ Moje odpověď zní – děkuju za tu otázku !“, přelepím bradu náplastí a cítím se jako nahý. A taky špinavý.



V dalších dnech se ozýval nepravidelně.
„ Proč jsi teď řekl něco, co jsem tady uvnitř vůbec neviděl ? Bylo tam něco úplně jiného, v tu chvíli “.
„ Proč se prezentuješ, jako více osob ? “
„ Proč některé věci prostě sčitáš a nenásobíš. Třeba ten obrázek, co ti přišel mailem z takové dálky.. Motýla se slunečnicí přece nemůžeš sečíst, jakože dvojnásobná krása. Znásobíš to a vidíš, že se ti vzorec hezkosti sesype, protože i krása umí soupeřit.“
„ Proč říkáš, že jsi v klidu a v pohodě, když tady lítám v průvanu, jak otvíráš a zavíráš dveře, a kopeš do nich?“
„ Proč píšeš zprávy z jiných písmen, než která jsou tu seřazená k nástupu a jak idioti čekají na vypuštění ven ? “



Na stole v práci mám novorozence. Krásný, donošený kluk. Kterého někdo po pár prvních nádeších zabil. Celý den je pak jako nepříjemný stroboskop. Řeže a vypaluje anagramy hořkosti. Vstříc zlu.
„ Dnes tě nechám “, povídá večer umírněně Mimozemec.“ Jo, byl jsem na skok v tom tvým psovi. Přehledné a dobře osvětlené prostory, řekl bych. Úplný náměstí. Ví toho na tebe docela dost. A nejsou to všechno jenom hezký věci. Ale myslí na tebe. Skoro pořád “.



Přijde večer, na který se těším. Grilujeme u Martina a Renaty. Je tu i Jitka, můj Jára a děti a psi. A dobře. Dívám se pozorně na ty dva. Co mi to jenom připomíná ? Mimozemec se zatlemí, zatahá za šňůry, rozbliká promítačku a už táhne ze skladu starší film. Čenda se v něm poznal s Fíbí už coby štěňata. Milovali se a potkávali. Běhali bezhlavě trávou, až se jim ode všeho prášilo. Teď už jsou to pán a paní. Když se potkají, vrhnou se na sebe a pokoušejí všechny prapřírodní síly. Jdou si po krku a okusují se. Až kviknutí jednoho, nebo druhého zastavuje na chvíli rozpoutanou a vachrlatou miniválku. Koušou se do krku a do uší, ale nikde není vidět krev. Obloukem se k sobě vracejí, aby si znovu nic nedarovali, bez ostrých zubů. To kousání je nějak pořád umíněně nekrvavé. Film končí a Mimozemec si to štrachá někam do sklepení, asi větrat, a mumlá o tom, že Martin s Renatou to mají stejně. A pak jenom zakřičí, že dvojčata bydlí v těch nejhezčích místnostech a že neví proč. A že bychom se měli ne olizovat, ale taky občas trochu kousnout. Volám za ním, že naše stezky jsou dobře osvětlené a že spíš hlídáme, abychom se k sobě vraceli se šrámy, se kterými si ti druzí dva budou vědět rady. Že prý jsem patetický, křičí ještě z hloubky Mimozemec, ale cedulky na dveřích Jirky a Járy nechá jednou provždy tak, jak jsou.


Cpu si do hlavy Millmana, vlastně nám oběma, pak asi popáté Alexandrijský kvartet, a potom nám pouštím Kurz negativního myšlení.
„ To je jízda “, řičí myšlenkožorut, „ jipíííí “.Pak najednou zvážní a huhlá: “ pořád ale nevím, co tam dělá ta ženská ve sklepě vzadu..? “
„ Drž hubu “, zařvu,
„ Žádnou nemám “, zní ve mně dlouho jeho smutná reakce.

A nad ránem se, s hlavou pod polštářem, zase prodírám hejnem much a na nohou zůstává spousta larev a cítím ten pach tlení, hniloby a zmaru.




Vlastně nevím jestli takový Mimozemec
vůbec ví, co a jak.
Jsem si ale jist, že já to díky němu
nebudu taky nikdy přesně vědět.




Na konci pohádky, milí Tuzemci,
napíšu, jak je očekáváno:

A jestli neumřeli, tak se vzali,
a žijou tam někde spolu dodnes.