ÚCHYTY NA STĚNÁCH A BÍLÉ MÍČE
...
...
...
"Trojstěžník"
Úchyty
...
Je po další pitvě a já se zase uklidňuju pomalým listováním policejním spisem. Hádka mezi manžely ohledně nevěry, pokus o rozříkání věcí, tedy spíše složitých uzlů, které ale pevně drží na svých dávno provlečených místech, po chvíli klidu další přestřelka, teď už ostrými. Projektily slov míří do citlivých míst. Tak je to vždycky mezi těmi dvěma, když dochází munice i síly, na obou stranách, a chce se přesto vyhrát. Nakonec se ten mladý chlap oběsil ve sklepě. Po některých bitvách není nikdo generálem.
Myslím na to, že mu najednou někam utekl ten jediný a důležitý špičatý šutr, na který by v těžké chvíli položil svoji ruku, zapřel se o něj a vyšvihl tělo na nějakou náhodnou skalní plošinu, kde by se potom nadechl, pak i vydechl, a podíval se později v klidu dolů a taky s nemenším klidem třeba nahoru. Na nic z toho neměl čas. Zmizel mu úchyt pod rukou.
Vzpomenu si na jeden rozhovor s Járou, nedávno v potírně, v Čechii. Mluvil o úchytech na stěně k lezení, kterou život je a vždycky byl. O tom, že každý je má jinde a jinak rozhozené. O tom, že bez nich to nikomu a nikdy nepůjde a že vnucovat někomu chňapky, na které nedosáhne, nebo jim nevěří, je holý nesmysl. Vím, že jsem v té souvislosti mluvil i o své nedávné návštěvě u bráchy. Pili jsme spolu kořalku a smáli jsme se do všech stran a taky po dlouhé době směrem k sobě. A já si uvědomil, že přestože lezeme po té šišaté stěně každý jinak a případný směnný obchod našich záchytných bodů by se vlastně nemohl nikdy odehrát, jednoduše proto, že je každý oceňujeme jinak, že ho mám rád. Stejná krev bublá někdy i v potocích, které jsou na míle vzdáleny.
Úchyty a tříbodová jištění k lezení nejsou lepší, nebo horší, nejsou výš nebo níž. Jsou prostě k dispozici tomu, či onomu lezci a umožňují mu se udržet nahoře. O nic víc nejde. A dojde mi taky, že je nakonec úplně jedno, kvůli kterému z nich nakonec třeba někdo i spadne.
Protože tam dole jsou ty trčící, bílé stehenní kosti a vybledlé oči, stejně vždycky stejné a stejně vyhaslé.
Hodně dlouho potom, když je mi zase trochu uzoučko a hodiny se protahují mým staženým hrudníkem jako smradi, co utíkají od balonem rozbitého okna, se chytám starých a ohmataných výčnělků svých životních skalisek, nebo jenom kopečků. A z knihovny jak motorové vláčky vyjíždějí - Plechový bubínek, Sophiina volba, Mistr a Markétka… a nezabírají. Na chvíli mě pak ale uklidní mravenčí práce diváka na filmu Petera Greenawye, který nechává alespoň půlku scénáře právě na nás. Mám rád takové do prostoru nahozené věci. Do vzduchu a nad síť, a ty si smečuj, nebo se přikrč, nebo uhni, ale hlavně nepolykej předem připravenou krupičnou kaši. Ta tady není k mání . Vidˇ, Larsi von Triere! Ty o tom taky něco budeš vědět.
Pozdě v noci se probírám maily. „ Měls tehdy pravdu, to jenom já jsem si hrála na osud..“, čtu a mnu si oči i trochu navinulé vzpomínky. Nemůžu za tu propusť v přehradě, která v tu chvíli někde ve mně vypouští naplno některá napsaná slova, jako divokou vodní tříšť.
Witgenstein to třeba zkusil takto: „ Pravda je pravdou v našem kontextovém rámci. Což znamená, že pravdou je to, co určitá společnost za pravdu přijímá. Zkusme touž pravdu tvrdit mimo její kontext a stává se lží nebo iluzí. A jsme po krk v relativistické postmoderně“. Po Witgensteinovi je pravda nepravděpodobná, nabízí tak na tácu k ochutnání, jako profesionální číšník, můj osobní nitrolební computer. Anebo že nikdo z nás nemá pravdu, jednoduše proto, že pravda má nás, jak praví prastará filosofická hříčka.
Nu a s tím osudem (Osudem) je to kříž. To je slovo, které je beztvaré a čeká jen a jen na to, aby ožilo v nějakém tom vnitřním zvěřinci v nás. Proto čím dál tím víc věřím tomu, co kdysi napsal Aldous Huxley – každému se převážně děje to, s čím on už dopředu jaksi souhlasí, nebo čemu podvědomě přitaká. Vím, že tuhle větu jsem si vypsal z jeho Kontrapunktů života, ale nemůžu je najít. Půjčené a nevrácené knížky mě vrací do pragmatické a přízemně nasrané roviny. Žena, dýmka a některé knížky se půjčovat prostě nemají. Tečka.
Další mail se týká mého textu, tedy pohádky o Mimozemci.
----„ Proč se prezentuješ, jako více osob ? “ ... všimla jsem si toho na podzim u Kaštanu. Znala jsem Vaše stránky, Vaše texty a měla jsem proto o Vás nějakou představu. Přestože jsem Vás viděla jen chvilku a prohodili jsem jen pár slov, můj osobní dojem z Vás byl úplně jiný, než z Vašich stránek. Vnímala jsem určité pochybnosti, Vaše překvapení, že někdo cizí z masa a kostí čte Vaše texty i něco, co neumím dobře vystihnout ... řekněme plachost? Ale třeba jsem úplně mimo, jsou to jen mé dojmy z několikaminutového setkání. :o)
Čenda ... v jednom mailu jste mi napsal, že díky obývákům, které Vás málem zabily jste sám. Napadlo mě, že nemáte pravdu. Máte Čendu. Ten nejopravdovější a nejčistší vztah, jaký jen může být. Čenda Vás miluje bezvýhradnou láskou, takového, jaký jste. Nepotřebuje Vás měnit, je mu jedno jestli jste mladý, krásný, bohatý, úspěšný, zdravý, má radost i když přijdete pozdě domů, nevadí mu, když máte špatnou náladu, mluví s Vámi i když podrbete za uchem jiného psa, nikdy nevyčítá .... Kéž bychom to uměli aspoň trošičku jako oni. A pak máte své blízké. Máte někoho, s kým můžete na Nový rok 4 hodiny telefonovat a s kým se můžete podělit o Vaše nejniternější sny a pocity. Máte někoho, s kým můžete být sám sebou ... úplně nahý. Myslím, že ne všichni lidé žijící v manželském nebo partnerském vztahu mají tolik co Vy. ----
Tak si nad tím vším dumám. Co taky jiného s tím ?
Zkoumám hodnotu věcí. Nějaký matematický hňup kdysi prohlásil, že hodnota je měřitelná pouze svoji upotřebitelností. A já, který si pamatuje z integrálů akorát to, že se to maluje jako zdegenerovaný houslový klíč, nebo co, říkám naplno, že řada hodnot v našich životech je upotřebitelná jen natolik, že ukáží prstem na definitivní neupotřebitelnost věcí, které jsme ještě nedávno za hodnoty měli.
Je to pár týdnů, kdy jsem se setkal se skutečným a koncentrovaným zlem. Chovalo se skoro hororově, neběhalo kolem v nečitelných stínech, nečíhalo za stromem jako v Blair Witch, ale snažilo se do mě vlézt a stát se mojí nedílnou součástí. Zoufale jsem vytočil jedno dávné číslo a poslouchal poprvé o bílých míčích. „ Na zlo platí jediná věc a tou je sběr bílých věcí. Představte si to jako bílé míče: nekopejte, nezlobte se a hněv řešte měkkým přišlápnutím té bělostné mičudy, která se k Vám přikutálí… nic zlu tak nezkazí náladu a chuť, jako mírnost, soucit a bílá zeď, vystavěná z úsměvů a vlídnosti “. Zkouším to a je to těžké. Zatraceně složitě se staví cokoliv z bílých cihel, když ve skutečnosti máte chuť vzít do ruky něco hodně ostrého a seknout, říznout a těšit se na tu krev.
Která je ale rudá a zasviní vám časem všechny vaše vnitřní pokoje.
Mezi mnou a životem je neproniknutelná mlhovina slov. To napsal O. Wilde, kterého jsem si nedávno pořídil a znovu žasnul. Nad vodotryskem a gejzírem šedočerného humoru a věcnosti a pravosti, při kterých vám zamrzne cokoliv, co normálně vyrábí slova jak na běžícím pásu. Znovu jsem si uvědomil, že žít lacině je často velmi nákladné. Tak nákladné, že vám to zabere většinu času, vyměřeného oním správcem ve skladu, ze kterého jste byli, jako další nicka, vyexpedováni třeba jako osmimiliontý v pořadí.V tom či onom roce. Co na tom sejde. Pořád stejná expedice.
Pak je tu syn Tadeáš. Dospívá a čte. Domlouváme se někdy skřeky z nablblých filmů, někdy u partie šachu. Nebo mi nabídne Green Day a při jejich Wake Me Up When September Ends uznám, že písničkář může mít i masku z červené kravaty, podmalovaných očí a rádoby rozzlobené role. Ve skutečnosti hodně něžná věc. Řeknu mu to.
Představuju je na procházce. Ona mi přeje jeho a on mně potom ji. Nevím, co je víc, než když jsou spolu dva chlapi, organizovaní přírodou po meči, takhle předem i napotom smluvení?
V autě poslouchám jakousi rozhlasovou anketu. Většina lidí hovoří v kategorii My a Oni. Tak třeba - Ti, kteří nám dělají problémy a ze života peklo.. Dnes nám „dávají“ v televizi.., doplňuju já… Co s „ nimi “ naděláme? Stejně si „ udělají “, co budou chtít… My a Oni. Věčný a velký bolševický nešvar. Někde hluboko v nás je něco, co rozděluje svět na nás a podivné, čarodějnické a temné chodby plné JICH. Je to nedůstojné loutkaření, které nás nakonec v mnohém a z mnohého možná omlouvá. Potkali jste někdy známou osobnost ? Jestliže ano, pak víte, že se nakonec z TOHO, či JÍ stane normální bytost s fleky na rukou a oparem, či chlupy lezoucími z nosu. Znáte to. Nejsou Oni a My. Byť to tak na pultech trafik vypadá. Jsme jenom my, všichni. Jenom my sami sobě v tom chumlu moc nevěříme. A nevidíme jak moc je to všechno kolem hluboko pod cenou.
Pozdě v noci poslouchám někde na netu rozhovor jakéhosi malého radia s Vlastou Redlem. Potkáváme se zase na dálku .Poslouchám ho více než pozorně. Taky nejsem dvakrát šťastný, když píšu. Stejně jako jeho, mě radost při psaní spíš rozptyluje. A stejně jako on si myslím, že šťastná a nešťastná hvězda je jedna a ta samá. Že bez trápení nemáme možnost poznat štěstí.
Myslí mu to pořád a tak snad i píše, říkám si.
Je trochu po půlnoci a pouštím na obrazovku koncert Eagles. Hledám, až najdu tu píseň, na kterou mám chuť. Don Henley sedí pokorně v seprané mikině na barovém sedáku a vypouští docela tence vnitřní tlak. Heart of the Matter zní mezi jeho rty jako nekompromisní odstraňovač všeho nemastného a neslaného kolem. Naléhavost hlasu na sebe neupozorňuje, protože sama spontánně zalézá v podobě rychle rostoucích, vibrujících kořenů do kostí těch, kteří skutečně poslouchají. Úsměv ženy vedle mě na chvíli ztuhne, oči se rozšíří na velké udivené průsvitné koule, a vidím, ne – úplně cítím, tu uhrančivou plasmu nakřáple zpívajícího muže, kterou zaplaví kdejaký ženský svět.
„Podívej na jeho oči, dívá se jako klidný vlk“, šeptám.
„Slyšíš jak zpívají?“, snažím se potom pověsit něco do skoro posvátného ticha.
„Zpívají jako andělé“, řekne, a otočí ty rozzářené objektivy své hlavy ke mně, a chytne mě prsty za prsty.
Do mého prostoru, hlídaného jako vojenský objekt, plný dosud neodvezených raket, vniknou staré věci, které sem napochodují s pofiderním povolením ke vstupu, ve kterém je napsáno: pokud možno, zpracovat novým způsobem !
Je to jeden z mých úchytů k lezení. Dvojčata. Někde se vždycky vynoří a nastaví se mé dlani, abych nesletěl. Jsou dva a vlastně jakoby jeden a spolu se mnou dělají něco, co dlouho nemělo název. Trojstěžník - mě napadl při pohledu na jednou romantickou fotku. Trojstěžník. Když se na jednom stěžni protrhne, nebo zmáčí plachta, nebere vítr, jen z ní teče mokrá černá špína, ty dva stěžně nepřiběhnou a nehýčkají a nelátají díry svému kolegovi. Jen na svém místě zaberou co můžou, aby se celá loď dostala z bouřky pryč. Takhle mi před pár lety zachránily ty dva stěžně život. A tváří se dál jakoby nic. Stojí si na svých místech, lehce povlávají plachtovím, ostatně jako tehdy. Velká síla, která je schopna pokořit i rozzlobené moře.
Trojčata jsou hlídači svých stěžňů..
Nevím, které úchyty jsou důležité, pro koho, a jak moc.
Jen vím, že jsou nezbytné a nutné
pro každého lezce.
A ať už to patlá na stěně jakkoliv,
snad vždycky najde možnost, jak
alespoň zahlédnout bílé míče.
Nahoře nebo dole,
to je přece fuk.
Aby nespadl.
Protože jenom ty jeho úchyty k záchraně
nebudou nikdy stačit.