Krátká zpráva o Pohybu
Nějak se to stalo a já, v podstatě náhodou, potkávám pár svých čtenářů. Je to každopádně určité setkání. Najednou vidím, že v sobě někam ten můj text posadili. Udělal jim třeba mírný otok ve slabinách, tíseň kolem břicha, nebo nakonec i v těch nejstabilnějších místech a patrech, a oni jdou horem pádem do projekce. Projektují do mě svůj vlastní bordel, anebo možná i domnělý militantní pořádek, ve svých intimních stavbách, a pak se třeba diví, že nepřicházím v černém plášti se zachmuřenou tváří, že vyprávím vtipy, piju dryjáky a kecám o kdečem, třeba i o měsíční chůzi toho štvance, co teď někdy umřel. Nenapodobitelný a navždy podobný jen sám sobě. Znak géniů. Tak třeba i o něm.
Ti lidé mají své příběhy a já stojím, už nějaký pátek nikoliv nad nimi, ale vedle nich a naslouchám.Tu a tam se vyvalí bílý míč, který si vezmu. Někdy v noci se mi bude hodit.
Litomyšl je malé město, kde se emoce a utlačené necestování nikoho nikam koncentruje třeba i do hrozivého dusiva. Házel jsem ho dlouho a na dálku do jakési lyrické dózy a vnímal jej nejspíš jako hřiště svého dětství a prolézačku dospívání. Jezdíme tam čím dál častěji, Jiří tam tráví dlouhé měsíce s natáčením nové desky, a my o tom městě tím pádem mluvíme. Teď už trochu jinak. Je to milenka, která nás láká zpátky a přitom nás vlastně tolik nechce. A my ji přesto vozíme kytky. A asi i budem.
Jednou ráno se probudím a na jazyku, na jeho špičce, mám ještě nazelenalý ocas jednoho hořkého snu. Byl to Gerard de Nerval, který kdysi řekl, že „ sen je druhý život “. Hraju si s tou myšlenkou jako s jojem na provázku a myslím na to, že i v bdělém stavu žijeme často dvojí hru. Jednu akceptovanou, zkušenou a vyježděnou. No a pak tu druhou, podpeřinovou, kdy honíme po svých dvorečcích myšlenky a stavy, které bychom nikdy nepustili ven, na podium. Ani náhodou.
Začíná další hektický den a já cítím tu neurotickou empatii a citlivost přetloukanou rozechvělým a o to drsnějším chlapáctvím jako u Holdena Caulfielda. Milovali jsme ho a měli jeho zdánlivou uvolněnost za svobodu. Generační záležitost. Otvírám proto „ Kdo chytá v žitě “, a po letech čtu i věty, které jsem tehdy míjel :
„..díval jsem se na zápas a zadek mi umrzal. Jenomže jsem se na zápas moc nedíval. Ve skutečnosti jsem tam trčel proto, poněvadž se mi tak nějak chtělo říct všemu sbohem. Já jen jako, že jsem už kolikrát odešel z nějaký školy nebo odněkud, a ani jsem nevěděl, že odcházím. Tohle já nesnáším. Nezáleží mi na tom, jestli to sbohem říkám smutně, nebo rád, ale když odněkud odcházím, tak si chci u v ě d o mi t , že odcházím. Když to člověk neví, je mu pak ještě hůř… „ .
Salinger zkrátka napsal v jedné knížce víc románů. Pro lidi v různých fázích rozběhu. Jako třeba Exupéry.Psaní ve vrstvách.
Pohyb je často vnímán jako hledání třetí cesty. Podle mého je někdy pohyb i nehledání třetích, či bůhví kolikátých cest. Přiznání, že buď - anebo má řešení třeba v tom, že nic z toho ! Někdy je pohyb jakýmkoliv směrem nadbytečný. Ale jak naučit život, že se třeba teď prostě nebudeme vůbec nikam hýbat ?
Dívám se pozdě v noci v televizi na Krchovského. Deset minut mu dali, básníkovi. Pak koukám v Doxu na další malý zázrak : „ Umělec mává černými praporky uprostřed černé noci, vystřeluje rakety v poušti, používá poštovní holuby, kteří se vracejí, aniž by předali vzkaz, posílá emaily po nefungujících serverech. Jeho signály může zachytit pouze ten divák, který si naladí svůj přijímač na velmi specifické vlny“, píše v katalogu výstavu „Čtrnáct S“ kurátorka Milena Lavická. A s ní chci jít na kafe. … sex, samota, smutek, sen, spojení a další… I v nesrozumitelném jazyku může vzniknout dialog. Já si třeba povídám asi půl hodiny s Josefem Bolfem. To, co se zdá alternativou je možná ten hlavní proud, který není pořádně slyšet ani vidět, a je jenom připraveno na chvíli, kdy se ten barevný plakát, který tak pečlivě pokrývá většinu věcí, jednoho den nenávratně odlepí..
Víkend se spoustou lidí různých osudů a směrů. Těžko ho uchopit slovy. Všichni, bez výjimky, spolupracují na společné radosti. Nikdo nikoho nikam natlačí, nikdo nic po jiném nechce. Jedeme na kolách až do Třeboně. V hospůdce sedíme vedle dam, které popíjejí, pokuřují a smějí se. Jedna z nich má šmak jakoby po J. Jiráskové nebo tak nějak, moudré oči, hodně řezavý humor a laskavost. Cigaretka a pozorné zornice. Paní Petra Nárožného. Užíváme si. A pak nás, na malé skládačce, stádo přiopilých cizinců na horských kolech, v blembácích, vyvede z Třeboně na výpadovku, abychom trefili domů. A je tady taky člověk – „ no Peťa“. Vím, že mě čte. Báječná kombinace plebejce a intelektuála, který ty dvě pozice bravurně a neslyšně střídá. Chvíli je to čuně, chvíli tak citlivý chlap, že vám tuhne tužka v ruce. Hledáme spolu v debatách polohu klidu duše. „ Už jsem za knížkama“, říká provokativně a zvědavě a usrkne piva.“ Terasa, chlast a absolutní klid, jsem i za Kafkou“. Nad ránem probíráme moje psaní a já si uvědomím, že jsem nikdy nebyl na něčím, tak jasném pitevním stole. A pak dvojčata, se kterými zpíváme do rána, s kytarou a hladíme se přes ty panáky, protože si vážíme toho, že tady spolu jsme.
Ten všechen pohyb ale nemá skončit. Jedeme na statek Vaška Koubka, kde má Jirka hrát. A už si povídáme s renesanční mnohobytostí, která si, navzdory tomu všemu kolem, vyrobila na jihu Čech svůj stát ve státě. Dostáváme průkazku členů klanu a tušíme, že to ještě někteří nevzdali. Potkáváme Dášu Voňkovou, Zdeňka Vřeštála a víme, že jsme tady správně. Zkraje nervózní Jiří hraje svoje songy do zamrzlého publika a pak se to stane. Uvaří je ve vlastních šťávách, udělá kouzlo, uhrane je a na konci narvaný sál křičí : ještě jednu, ještě jednu !!! A já vím, že v opasku tohohle kluka je tajemný šém, který by si všichni tak rádi pořídili. Ale o ono to nejde. Buď je, anebo není. Mám radost. A vím to moc let.
Když odjíždíme pryč, domů, do měst, které nemají z jižních Čech ani ozvěnu, a valíme po silnici, najednou brzdíme ostošest. Silnice končí ostrým řezem. Jiří volá: “ vyfoť to !!“. Potom v autě povídá tiše – takhle to jednou bude, najednou bude konec cesty, žádná cedule, žádné varování, žádná jakoby ještě pokračující polňačka, která se ztrácí někde v lese. Konec a finito. Jsem rád, že jsme tam byli, u toho konce cesty.
Po cestě domů si povídáme i o šachovnicích. Jiří myslí nahlas: když to kazíš a hraješ bůhví jak a sprosťačíš, závidíš, žárlíš a chceš vyhrát, mizí za tebou šachová políčka. Pak se k ní přiblížíš, hraješ jenom na jejích polích a umačkáte se tam, protože šachovnice se strašně zmenšila.
A k tomu všemu posloucháme Romana Dragouna. Nedoceněného a výjimečného.
Zkrátka . Láska dvou chlapů v kabině auta. Víc o tom neumím napsat. Asi by to nijak a líp nevystřelil ani Salinger.
A je tu úterý. Všichni vlezem do Blues sklepa. Jára tady masí se svojí kapelou takové věci, že se pesimismus vratce potácí někde nahoře, nad schody a připadá si nutně jako pitomec. A je tu i „ no Peťa“. Chvilku mudrujeme, já si beru, co můžu, ale pak ten chlap nádherně mizí do polohy pitomého poživače, a jenom jeho občasný záblesk očí dává najevo, že v něm pořád žije i ten druhý, sakra citlivý. A Jára bubnuje. Šetrně a přitom až orgasticky.
Najednou vím, že tenhle text o pohybu nebude nikdy hotový, protože pocity a myšlenky jsou sice už zrozené,ale hýbou se neustále jako nenažraná tasemnice. Najednou taky vím v jakém balení či podobě jsem asi uložen v paměti jiných.A jak rád bych tam byl jenom tak, jak to vystavěla slova mnou někdy v noci napsaná.
Co dáváš, dostáváš, říká mi v noci Jirka. . „ Svinstvíčka se neztrácejí, skáčou do kyblíku, se kterým jednou půjdeme k té velké vrátnici a budeme je muset všechna vysvětlit.. Jednou se na ně někdo zeptá. Tak to je “
Když uteču od svých přátel, ucítím je.
I ty ostatní. Velmi silné je bratrstvo nepřátel pohybu uvnitř hlavy. Pohybu při kterém se přemisťují věci a na jejich místě zůstane jen jejich stín. Nebo naopak, na místě, kde původně byly, na původně zastavěné plochy, dopadne prudký kužel oslňujícího světla, ve kterém bude vidět víření prachu, jako hejno miniaturních mrtvých sarančat.
Myslím na to, co řekl Vašek Koubek na podiu s Jirkou.. Děti jsou jen menší lidé. A nejsou blbí. A myslím na pohádky Wilhelma Hauffa . Pohádky bez Jalovosti – bez ostré upřímnosti jsou to jen dutiny potažené celofánem, plné podceňování menších, plné zkaženého a neživotného vzduchu.
Co nás určuje ? Genetika, tělesnost, pudy, pohyb hvězd, nebo nakonec třeba úprk lidí kolem nás, kteří se přesunují jako v americkém fotbale tak, že nám umožní jen pohyb jimi daný a umožněný. Co když nás třeba Bolf, Krchovský nebo třebas filmy Triera, tu a tam vrací do komnat, kde je svoboda cítit jako studený, starý a pořádný kyslík ?
Netajit chyby a omyly, to je oč tu běží. Ale ony se samy většinou přihlásí. Když už jsou umyté, vlasy vyvoněné banánovým šamponem, a v jiných hadrech po těch letech. Nelituju jich. Jsou totiž benzínem, na který čeká můj motor.
Pak je tady jedna žena. Čeká na mě a je tu se mnou. A najednou vím, cítím a prožívám, že mi dává klid. Může, protože je v ní. Věřím, že nůž, který by se najednou ocitl v mých zádech, v ruce nemá, třeba protože jeho chladné ostří kdysi taky ochutnala. Uvidíme, říká pochybovač ve mně, a přesto se každý den zvědavě dívá. A ptá se „ kde dneska vlastně je ? “.
Základem všeho je pohyb.
Má smysl, pokud z něho máme radost.
Nebo pokud nás štve.
Jenom potom se totiž
věci rozeběhnou.