Aktuality

Myšlenka dne

Eva Turnová čte svoje texty na CD !!
/viz fotogalerie/


Tak se mě všichni ptají na Horáčka. A na jeho kandidaturu. S úlevou konstatuji, že to co jsem napsal o tomto pánovi do svého Zápisníku už v březnu 2008 nehodlám ani v jediném písmenu měnit. Moc rád bych si početl v obdobných textech u jiných kandidátů a ještě raději bych si povídal o roky trvající podobné konzistenci názorů.


Umřel mi Wabi Daněk.
To je jako když jedete divokou vodu postý a víte,
že v určitým místě se prostě musíte opřít o kus skály.
A ona tam najednou není.


Revoluce z roku 1989 byla asi jedinou revolucí v
dějinách, která nepřinesla nic nového,
prostě se přizpůsobila okolnostem.
(Pavel Kolář - historik)


Doufám, že za dalších pětadvacet let už bude ve školních učebnicích hodnocena dnešní doba lakonickým: Druhá korporátně-dotačně-socialistická Česká republika, jejíž vznik umožnil plukovnicko-aktivistický převrat v roce 2013, neměla dlouhého trvání.
(Martin Rieger)


A tak nás naše zkušenosti stejně jako náš rozum jasně poučují, že lidé se pokládají za svobodné jen proto, že jsou si vědomi svého jednání, ale o příčinách, které je determinují, nevědí vůbec nic.
(Spinoza)


Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1937855 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

O Otevřených očích a jiných podivnostech

xx

...

xx

V.Bělohradský

xx

Coco Rosie

xx

...

xx

...

xx

...

xx

...

xx

...

... Vl.Redl....mp3

V posledních dnech a i týdnech stále více naslouchám vyprávění jiných o jejich trápení a křížích. Leckdy spíše křížcích, z pohledu zvenčí snad i docela lehkých. Ale kdo ví. Po letech už zase čtu dopisy sebevrahů na rozloučenou ( přestože jsem si to před mnoha lety zakázal). Vidím příběh ženské, které, ne vlastní vinou, zůstávají pro ni a pro děti dvě tisícovky na jídlo a ošacení na celý dlouhý měsíc. Pomáhám paní z mé blízkosti, o které vím, že je na tu svou potvoru úplně sama. Motolice lidí, kterým se zbořil svět a hrabou se ven, nahoru jak jen můžou, se mi míhají před očima. Otevřel jsem zornice pro paprsky úzkosti jiných. Každý se snaží a každý to dělá, jak nejlíp to umí. Vzpomenu si na písničku Vlasty Redla „ ..vždyť přece všichni jsme jenom lidé, a každý chce se jen mít trochu líp… “.
A myslím taky na to, že každý žmoulá v ruce nějaké kostky. Které třeba kdysi dostal do vínku, tedy do svých genetických spirál, nebo které po cestě k dospělosti a stáří vyhrál, nebo které mu spíš zbyly ze špatných kšeftů nad mizernými hracími stoly. Každému tu a tam padne šestka. Srovnávat šestky na kostičkách různých velikostí a barev, navíc házených z různě sevřených a sedřených dlaní, je holý nesmysl. Hraje se tu tisíce her. To stařičké „ Člověče … “ mydlíme prostě osaměle. A každý na svém stole. Letíme nad životem a snažíme se hledat vhodná místa, která se tvarem podobají našemu plavidlu, jeho možnostem, ploše a prostorovosti. I rozbité hodiny ukazují dvakrát za den správný čas, jak praví starý bonmot. Tak občas přistaneme a oslavíme to, že to pasuje. Krajiny, kde se to nehodilo, prostě přeletíme, a většinou mineme se zavřenýma očima. Pak se alespoň zdá, že všechno štymuje.
Nakonec i ty hodiny fakt ukazují správně, pokud se na ně tedy podíváme v dobře zvoleném čase.


Čtu si mail od Kláry. Upozorňuje mě na Milenu Holcovou a cituje úryvek z knížky Za humny nejsou lvi ( z kapitoly Útěk před svobodným myšlením):

„Ale proč hned národy, stačí něco okresnějšího. Pokuste se u nás objednat si teplé pivo. V drtivé většině tím nabouráte software číšníka. Pivo se přece pije studené. Odjakživa. Vždycky. Neúcta ke schématům, potažmo bezproblémový přístup k jinakosti jsou podle mého názoru plody nejsvobodnějšího myšlení. Zjistila jsem, že se ve světě vyskytují velmi vzácně...
Nenávidíme nesvobodu, ale zároveň nejsme zrovna dvakrát ochotni podstupovat nepohodlí svobodného myšlení. Jde to vůbec - být svobodný a šťastný? Znám desítky naprosto konformních lidí. Práce od píchaček k padla, čistá hlava, v neděli vepřo knedlo, večer Nova. Jsou krásně středostavovsky spokojení a rozčílí je jen ucpaná ulice. Nechci však, aby tahle zkratka vyzněla pohrdlivě. Podobná schopnost rovnováhy mi totiž připadá v mnoha ohledech cenná. A pochopitelná.
Co vlastně svobodné myšlení nabízí? Muka pochybností, tíhu odpovědnosti, starost. Nevěru jako instinkt. Relativitu pravdy a všech hodnot. Pomíjivost, libovolnost, bloudění. Jenže také, pardon, šanci chovat se aspoň chvíli příčetně. “


Už druhý den mám její dvě knížky doma, dívám se na její webové stránky, poslouchám na nich rozhovory, které poskytla. Do pětatřiceti dělala právníka. Pak otevřela oči a s nima, se třemi dětmi a s manželem vyrazila daleko do světa. Stopem. Autentická ženská a tak zřejmý spisovatelský talent, že skoro nedýcháte. Každá věta má své pokorné a jasné místo. Exhibice se nekoná. Konají se pouze otevřené oči.

„… Ráj, to není CIVILIZACE, ale CIVILIZOVANOST. Mezi nimi leží propast. Civilizace je mobil, civilizovanost je umění jej vypínat. Civilizace je ruka na klaksonu , civilizovanost je řidičská ohleduplnost. Civilizace je často kýč, civilizovanost je schopnost jej rozeznat. Civilizace je mačkání spouště na fotoaparátu, který myslí za nás, civilizovanost je fotografie, za kterou je soustředění, trpělivost, pochopení. Civilizace je velkokapacitní drůbežárna, civilizovanost je uznání, že i slepice má právo na své místo na slunci. Civilizace je rychlost, civilizovanost je umění ušetřený čas nepromarnit. Civilizace je džihád a křižácká výprava, civilizovanost je vědomí, že pravda není něco, co jeden má, a proto už to druhý mít nemůže. Civilizace je utržení jablka poznání. Prokousat se jeho trpkostí a kyselostí je možná nelidský úkol. Právě to si však civilizovanost nárokuje. Civilizace je šance, civilizovanost je schopnost ji využít… “ .
Mimořádně otevřené hledí má tahle paní Milena Holcová. A já tiše přitakám tomu, že civilizace, pokrok a růst jsou fajn. Ale samy o sobě nejsou zárukou absolutně ničeho. Spíš naopak.


S několika lidmi opět a znovu diskutuji o Antikristu Larse von Triera. Ten film je zjevení. Vzpomenu si na nedávnou debatu s dvojčaty o tom, že antikrist byl původně úplně někdo jiný, ale pak se jím prostě nějak stal. O tom, že antikrista máme v sobě každý uloženého, jako nálož s vratkou pojistkou v děloze podvědomí, ze které ho v době působení nejtemnějších sil, na nás působících, vytáhneme za pupeční šňůru, jako hada za ocas, a skrze něj konečně mstivě zasyčíme kolem. Myslím i na písmenkového Antikrista pana Nietzcheho, kde se neustále tohle téma obtáčí - kolem slova Faleš.



Jednou z mých technik, zdůrazňuje Trier v nějakém z rozhovorů, je obhajovat názor či myšlenku, kterou nezastávám ( tady se tedy klaním) . „ Takže je například možné, že natočím film o Hitlerově lidskosti. To by pro mě bylo velmi zajímavé. Víte, ale obhajovat to, co udělal Hitler, to by bylo obtížné i pro mě “, říká. A mně dojde, že provokace je legitimní kumštýřská cesta. Leckdy probouzející a přitahující zorná pole, která máme za sazemi začouzeným sklem za poněkud neplatná. Ale ona tam jsou. Nejhříšnější myšlenku jsem měl ovšem před usnutím. Co když se Trier bláznivě směje celosvětovému odporu a bučení na svůj film, a dobře přitom ví, že lhostejné by k tomu filmu zůstaly jen duše ve skutečnosti čisté. Ti co tak řvou, se možná jen snaží vykřičet antikrista, který už už otvírá děložní hrdlo jejich nejhlubších sfér a oni jsou pobouřeni jakýmsi zveřejněným, zobrazeným a intimním prozrazením ? Prosklené okno, bez žaluzií, kterým lze vidět do porodnic tajných a nechtěných dětí naší mysli?
Třeba je pohled na to podivné a ošklivé dítě vzrušuje a stojí jim. Nebo vlhne.


Blbost, říkám si opatrně, tedy možná, říkám si ještě opatrněji, co říkáte, moji malí antikristi ??


Požitek z uměleckého díla ? Má nás povznést, nebo pobavit ? Zábava, nebo třeba i trauma, jako suchý a neestetický výstřel ze startovní pistole ? Dílo musí být asi pro většinu uvěřitelné a především pohybující se v jejich jasném zorném poli. Trierův film ( ale i Kafka, Odysseus, nebo třeba Švankmajerovy filmy) jsou jaksi extrémní, pohybující se v obrazech na vypouklé stěně, vytlačené ale neproražené, našeho zdánlivě klidného a sterilního akvária, které chceme mít pod kontrolou. Najednou jsou tady neurovnané a nazařaditelné rohy a kousky jiných zorných polí. Ničeho se tak nebojíme. Nevím proč.

Bungee jumping duše. I s tou možností rozbití si držky, která je tu vždycky.


Tak si čtu dál Milenu Holcovou a její knížky. Znovu se vracím k Formánkovi a třeba i Jirousovým veršům. Poslouchám hudbu Coco Rosie. Někdy je třeba zavřít se před světem na izolovaném místě, kde je možné pokládat základy světa nového. Onou pomyslnou archou naděje se pro sestry Casadyovy stala akusticky nejdůmyslnější místnost. V miniaturním pařížském bytě jedné z nich je koupelna, v níž vznikl jeden z nejpodivuhodnějších hudebních krystalů poslední doby, album La Maison de Mon Rêve. Jejich dílo je třeba poslouchat s otevřenýma očima.
Když cítím, tedy v tomto případě dokonce i vidím hudbu, nebo si ji v někom přečtu, úplně hmatám, jak mi vrůstají moje vlastní kořeny do veliké hloubky, do vlhké temné rašeliny, ve které se to hemží zvířátky, hmyzem a prvoky, kteří se napojují na mou nervovou soustavu a ona začne vibrovat a vlnit se, jak mraveniště v srpnovém pařáku. V práci mám po pár dnech na stole muže, kterého našli v jeho bytě po nějakém tom týdnu. Příroda je neúnavná a nepřestává pracovat a oživuje to mrtvé tělo stovkami drobných, do rytmu se vlnících larvích tělíček, plných života, až se zvláštně půvabně hýbe celé. Dívám se mimo běžné zorné pole a dívám se užasle. Ve chvíli, kdy skoro všichni z pitevny prostě utekli. Jiné zorné pole.

Tajemství života není v tom, co nevidíme, nýbrž v tom, co vidíme ( O.Wilde)


Zajímá mě ten okamžik. Ta chvíle, kdy slova a obrazy dostaly opušťák, a jenom jsme. Jako terč, co čeká na bůhvíjaký šíp, či projektil, nebo na bohapusté uklizení do šuplete, až do příštích střeleb. Ta chvíle, kdy můžeme bez zábran listovat zornými poli. Jako v nějakém božím katalogu. Je jich moc a některé jsou, pravda, hodně mimo naši „ kupní sílu “.



Povídám si hned se dvěma lidmi v několika dnech o tom samém. Že něco mezi „ nimi dvěma “, tedy v tom největším kýči z produkce rajské zahrady - on a ona, opravdu a docela dávno skončilo, ale pořád vzduchem lítají smsky o stesku, bolesti, nebo jen takové všelijaké, opatrné, tedy jenom připomínající se, ale i výčitky se proplétají skrze ty mobily, jak plavuně a nebere to finiš. Neumíme konce, napsal jsem tady někde kdysi. Připadá mi to , jako by se od sebe vzdalovaly lodě. Jedna té druhé mizí v dálce a pořád se zmenšuje a to zmenšování vyvolává pocit zmatku, ztráty a jakési bolesti z mlhy a budoucí úplné neviditelnosti. Jsou jenom dvě možnosti, jsem kdesi četl u chytrých pánů z poraden. Buď vydržet odplutí a dýchat tiše do té mlhy, třeba s otočenou hlavou jiným směrem, nebo tu loď dostat zpátky a zvětšit ji na původní velikost. Ve většině případů je to druhé nesmysl.
Lidé kupodivu vymysleli ještě třetí cestu, bohužel nic neřešící. Drží úpěnlivě lano, které je hozeno do vody, mokré a prosáklé, volně plovoucí mezi těmi dvěma plavidly, které občas chytnou do ruky a zatřesou s ním. A když se to pozatřese i z druhé strany, berou to jako znamení, že bolest je tak asi o 20 procent menší, nicméně neděje se ve skutečnosti nic důležitého, krom zřejmého sadomasochismu, který je tak iracionální, že to nevydrží a ukáže nakonec svou pravou tvář , kterou je růžolící nahá trapnost.
Nechat odplout, nebo stáhnout ke své přídi nazpět. To má smysl. Nic mezi. To vám řekne každý námořník, který se chce na moři skutečně někam dostat.

Smotat lana.



Čtu si Bělohradského. Velký článek v novinách, ze kterého mám radost. Píše o myšlení a rétorice polarizace. Buď jsi pro nás, nebo pro ně. Buď jsi na téhle straně, nebo na tamté. Za á, nebo za bé. Tak nás učí přemýšlet a cítit. Staví nás před nutnost zvolit si jednu ze dvou zdánlivě rovnocenných alternativ, s tím, že pečlivě hlídají, abychom nezjišťovali, zdali jsou opravdu jediné. Kdo jsou ti oni?
My přece ! Tak hezky a uhranutě sledující obrázky hýbající se , nebo tištěné, které nám posílají. Kdo? No zase my, sakra. Protože bez nás to celé nebude fungovat.


Souhlasím s V.B. Nikdy nejsou jenom dvě cesty, byť nám to ve své černobílé jednoduchosti značně zjednodušuje činnost vnitřku našich lebek. Nietzsche napsal : „ V přikázání miluj bližního svého je vždy také mlčky přítomen někdo vzdálený, kdo je z té lásky vyloučen – já miluju toho vzdáleného “. Jak málo stačí k tomu, abychom se i my stali tím vzdáleným – nemoc, stáří, vlastnosti, které nás dělají neúspěšnými ve společnosti, v níž úspěch je prostě povinností. O tom všem píše skvostně Bělohradský a i já se stavím do vzdálenějších pozic, nemaje sílu na zvednutí vždycky jenom jednoho ze dvou mně přidělených terčíků.


Vzpomenu si na rozhovor M.Holcové v nějakém radiu, kdy na otázku, co považuje za nejhorší nešvar téhle doby rázně odpověděla, že soutěživost. Najednou nás asi fakt všechny začalo zajímat to, kdo vyhrává. Jedno v čem. Kdyby z médií zmizely zprávy o prvenstvích, vítězstvích a o těch či oněch „ nejlepších “, najednou by asi neměly o čem vysílat. Naproti tomu, kdyby někoho z Masajů zapsali do Guinessovy knihy rekordů, bude jim to všem srdečně fuk. Budou se jenom ptát, k čemu jim to všem bude dobré. Všem ! Mám to stejně a už nesoutěžím. Tedy vlastně ano, ale na oválu vedle mě mi snaživě občas podkopává nohy špičatou tretrou jen moje vlastní Já. A vyhrává často, protože lítá v dopingu. Injekce ega a podkuřování někde v rozkroku.


Pak jsou tu filmy. Proces – tíseň, která se sama kolem sebe tak stáhne, až vystrčí úlevně dráp, ven z toho temného pytle, do vzduchu kolem, který je nabitý ionty pokřiveného šklebu a gigantické absurdity. Poctivý pokus chytit Kafku do obrázků. Pak je tu Leaving Las Vegas. Příběh dvou ztroskotanců a outsiderů , kteří se probíjejí společnou, čistou milostnou a vlastně pohřební slavností. Nicolas Cage je tam geniální a Oscara za tohle preludium mu nemohl dát snad jen nevidomý analfabet. Hraje opilce v posledním tažení tak, že jste ožralí spolu s ním a úplně cítíte jak mu tak kořalka táhne z pusy. Takhle jsem doslova hmatal kdysi špínu a smrad z plátna, na kterém se producíroval D.Hoffman v Půlnočním kovboji.
Páni herci.



Witgenstein – nu, těžkosti při čtení jsou převeliké. Velké sousto, které vám ucpe vchod do hltanu až si připadáte jako husa, že to nejde ani dovnitř ani ven. Hubená modrá knížka mě štve, ale po pár dnech jsme někde na těsné prohře. Mé. Ale není to úplný debakl. Vnímám jeho lakonické, tisíckrát protřepané kádinky se slovy, na jejichž dně se zjevuje sediment, blížící se k jedné z možných pravd, jako v laboratoři. A provokaci. Třebaže o tom, že věci uchopujeme pouze přes příběhy, protože obsahují šipky. Směrovky pro ostatní pocestné a spolucestující. Pokud jim dáváme jména, dobře, ale ty žádné šipky neobsahují a mohou mást. I se zaměnit. I lhát.


Dívám se nejdřív do očí sám sobě, v zrcadle, ale není to jako občas, když je to docela blízké. Teď je to trochu vnější a počítám si spíš chlupy v nose a vrásky kolem očí. Na nic. Pak se dívám do očí psovi. Tma a chuť na salám. Nakonec zapátrám v doktorské paměti a dumám nad těmi útržky schovanými v neuronech z minula. Pro člověka je to smysl nejdůležitější, asi 80% všech informací vnímáme zrakem. Zrak je zaměřen především na vnímání kontrastu, tím i kontur. To se mi zdá důležité. Obrysy, o ty jde. Zrak pak, dle chytrých knih, umožňuje orientaci v prostoru. Poněkud obrysovou, pak logicky vyvodím.
Je známým faktem, že pes je barvoslepý - ale ne úplně, vidí dobře červenou a žlutou barvu. Kůň nemá sítnicové čípky citlivé na zelenou barvu. Naproti tomu ptáci vidí barvy mnohem lépe než člověk. U ptáků je citlivost mírně posunuta k modrým barvám. Hlubinné ryby mají citlivost hlavně na modrou barvu, která proniká pod mořskou hladinu nejhlouběji. Motýli vidí ultrafialové světlo s vlnovou délkou kratší než 400 nanometrů, ale nevidí naopak červenou. Někteří hadi vidí široké spektrum barev od ultrafialové až po infračervenou.

Jen nevím, kdo z nich dokáže vidět hudbu.




Některé věci prostě vidíme.
Některé nikoliv.


Mám zato, že ty nejdůležitější věci
jsou často vyvěšeny bezostyšně někde blízko nás.
A pak stojí za to vyměnit zorné pole,
případně otočit hlavu směrem, který
by nedoporučil žádný ze šesti očních lékařů.
O psycholozích nemluvě.





Pak třeba najednou jasně uvidíte člověka,
kterého jste potkávali tři roky.



A ťukali mu lhostejně na pozdrav
slepeckou holí.