O Otevřených očích a jiných podivnostech
...
V.Bělohradský
Coco Rosie
...
...
...
...
...
... Vl.Redl....mp3
V posledních dnech a i týdnech stále více naslouchám vyprávění jiných o jejich trápení a křížích. Leckdy spíše křížcích, z pohledu zvenčí snad i docela lehkých. Ale kdo ví. Po letech už zase čtu dopisy sebevrahů na rozloučenou ( přestože jsem si to před mnoha lety zakázal). Vidím příběh ženské, které, ne vlastní vinou, zůstávají pro ni a pro děti dvě tisícovky na jídlo a ošacení na celý dlouhý měsíc. Pomáhám paní z mé blízkosti, o které vím, že je na tu svou potvoru úplně sama. Motolice lidí, kterým se zbořil svět a hrabou se ven, nahoru jak jen můžou, se mi míhají před očima. Otevřel jsem zornice pro paprsky úzkosti jiných. Každý se snaží a každý to dělá, jak nejlíp to umí. Vzpomenu si na písničku Vlasty Redla „ ..vždyť přece všichni jsme jenom lidé, a každý chce se jen mít trochu líp… “.
A myslím taky na to, že každý žmoulá v ruce nějaké kostky. Které třeba kdysi dostal do vínku, tedy do svých genetických spirál, nebo které po cestě k dospělosti a stáří vyhrál, nebo které mu spíš zbyly ze špatných kšeftů nad mizernými hracími stoly. Každému tu a tam padne šestka. Srovnávat šestky na kostičkách různých velikostí a barev, navíc házených z různě sevřených a sedřených dlaní, je holý nesmysl. Hraje se tu tisíce her. To stařičké „ Člověče … “ mydlíme prostě osaměle. A každý na svém stole. Letíme nad životem a snažíme se hledat vhodná místa, která se tvarem podobají našemu plavidlu, jeho možnostem, ploše a prostorovosti. I rozbité hodiny ukazují dvakrát za den správný čas, jak praví starý bonmot. Tak občas přistaneme a oslavíme to, že to pasuje. Krajiny, kde se to nehodilo, prostě přeletíme, a většinou mineme se zavřenýma očima. Pak se alespoň zdá, že všechno štymuje.
Nakonec i ty hodiny fakt ukazují správně, pokud se na ně tedy podíváme v dobře zvoleném čase.
Čtu si mail od Kláry. Upozorňuje mě na Milenu Holcovou a cituje úryvek z knížky Za humny nejsou lvi ( z kapitoly Útěk před svobodným myšlením):
„Ale proč hned národy, stačí něco okresnějšího. Pokuste se u nás objednat si teplé pivo. V drtivé většině tím nabouráte software číšníka. Pivo se přece pije studené. Odjakživa. Vždycky. Neúcta ke schématům, potažmo bezproblémový přístup k jinakosti jsou podle mého názoru plody nejsvobodnějšího myšlení. Zjistila jsem, že se ve světě vyskytují velmi vzácně...
Nenávidíme nesvobodu, ale zároveň nejsme zrovna dvakrát ochotni podstupovat nepohodlí svobodného myšlení. Jde to vůbec - být svobodný a šťastný? Znám desítky naprosto konformních lidí. Práce od píchaček k padla, čistá hlava, v neděli vepřo knedlo, večer Nova. Jsou krásně středostavovsky spokojení a rozčílí je jen ucpaná ulice. Nechci však, aby tahle zkratka vyzněla pohrdlivě. Podobná schopnost rovnováhy mi totiž připadá v mnoha ohledech cenná. A pochopitelná.
Co vlastně svobodné myšlení nabízí? Muka pochybností, tíhu odpovědnosti, starost. Nevěru jako instinkt. Relativitu pravdy a všech hodnot. Pomíjivost, libovolnost, bloudění. Jenže také, pardon, šanci chovat se aspoň chvíli příčetně. “
Už druhý den mám její dvě knížky doma, dívám se na její webové stránky, poslouchám na nich rozhovory, které poskytla. Do pětatřiceti dělala právníka. Pak otevřela oči a s nima, se třemi dětmi a s manželem vyrazila daleko do světa. Stopem. Autentická ženská a tak zřejmý spisovatelský talent, že skoro nedýcháte. Každá věta má své pokorné a jasné místo. Exhibice se nekoná. Konají se pouze otevřené oči.
„… Ráj, to není CIVILIZACE, ale CIVILIZOVANOST. Mezi nimi leží propast. Civilizace je mobil, civilizovanost je umění jej vypínat. Civilizace je ruka na klaksonu , civilizovanost je řidičská ohleduplnost. Civilizace je často kýč, civilizovanost je schopnost jej rozeznat. Civilizace je mačkání spouště na fotoaparátu, který myslí za nás, civilizovanost je fotografie, za kterou je soustředění, trpělivost, pochopení. Civilizace je velkokapacitní drůbežárna, civilizovanost je uznání, že i slepice má právo na své místo na slunci. Civilizace je rychlost, civilizovanost je umění ušetřený čas nepromarnit. Civilizace je džihád a křižácká výprava, civilizovanost je vědomí, že pravda není něco, co jeden má, a proto už to druhý mít nemůže. Civilizace je utržení jablka poznání. Prokousat se jeho trpkostí a kyselostí je možná nelidský úkol. Právě to si však civilizovanost nárokuje. Civilizace je šance, civilizovanost je schopnost ji využít… “ .
Mimořádně otevřené hledí má tahle paní Milena Holcová. A já tiše přitakám tomu, že civilizace, pokrok a růst jsou fajn. Ale samy o sobě nejsou zárukou absolutně ničeho. Spíš naopak.
S několika lidmi opět a znovu diskutuji o Antikristu Larse von Triera. Ten film je zjevení. Vzpomenu si na nedávnou debatu s dvojčaty o tom, že antikrist byl původně úplně někdo jiný, ale pak se jím prostě nějak stal. O tom, že antikrista máme v sobě každý uloženého, jako nálož s vratkou pojistkou v děloze podvědomí, ze které ho v době působení nejtemnějších sil, na nás působících, vytáhneme za pupeční šňůru, jako hada za ocas, a skrze něj konečně mstivě zasyčíme kolem. Myslím i na písmenkového Antikrista pana Nietzcheho, kde se neustále tohle téma obtáčí - kolem slova Faleš.
Jednou z mých technik, zdůrazňuje Trier v nějakém z rozhovorů, je obhajovat názor či myšlenku, kterou nezastávám ( tady se tedy klaním) . „ Takže je například možné, že natočím film o Hitlerově lidskosti. To by pro mě bylo velmi zajímavé. Víte, ale obhajovat to, co udělal Hitler, to by bylo obtížné i pro mě “, říká. A mně dojde, že provokace je legitimní kumštýřská cesta. Leckdy probouzející a přitahující zorná pole, která máme za sazemi začouzeným sklem za poněkud neplatná. Ale ona tam jsou. Nejhříšnější myšlenku jsem měl ovšem před usnutím. Co když se Trier bláznivě směje celosvětovému odporu a bučení na svůj film, a dobře přitom ví, že lhostejné by k tomu filmu zůstaly jen duše ve skutečnosti čisté. Ti co tak řvou, se možná jen snaží vykřičet antikrista, který už už otvírá děložní hrdlo jejich nejhlubších sfér a oni jsou pobouřeni jakýmsi zveřejněným, zobrazeným a intimním prozrazením ? Prosklené okno, bez žaluzií, kterým lze vidět do porodnic tajných a nechtěných dětí naší mysli?
Třeba je pohled na to podivné a ošklivé dítě vzrušuje a stojí jim. Nebo vlhne.
Blbost, říkám si opatrně, tedy možná, říkám si ještě opatrněji, co říkáte, moji malí antikristi ??
Požitek z uměleckého díla ? Má nás povznést, nebo pobavit ? Zábava, nebo třeba i trauma, jako suchý a neestetický výstřel ze startovní pistole ? Dílo musí být asi pro většinu uvěřitelné a především pohybující se v jejich jasném zorném poli. Trierův film ( ale i Kafka, Odysseus, nebo třeba Švankmajerovy filmy) jsou jaksi extrémní, pohybující se v obrazech na vypouklé stěně, vytlačené ale neproražené, našeho zdánlivě klidného a sterilního akvária, které chceme mít pod kontrolou. Najednou jsou tady neurovnané a nazařaditelné rohy a kousky jiných zorných polí. Ničeho se tak nebojíme. Nevím proč.
Bungee jumping duše. I s tou možností rozbití si držky, která je tu vždycky.
Tak si čtu dál Milenu Holcovou a její knížky. Znovu se vracím k Formánkovi a třeba i Jirousovým veršům. Poslouchám hudbu Coco Rosie. Někdy je třeba zavřít se před světem na izolovaném místě, kde je možné pokládat základy světa nového. Onou pomyslnou archou naděje se pro sestry Casadyovy stala akusticky nejdůmyslnější místnost. V miniaturním pařížském bytě jedné z nich je koupelna, v níž vznikl jeden z nejpodivuhodnějších hudebních krystalů poslední doby, album La Maison de Mon Rêve. Jejich dílo je třeba poslouchat s otevřenýma očima.
Když cítím, tedy v tomto případě dokonce i vidím hudbu, nebo si ji v někom přečtu, úplně hmatám, jak mi vrůstají moje vlastní kořeny do veliké hloubky, do vlhké temné rašeliny, ve které se to hemží zvířátky, hmyzem a prvoky, kteří se napojují na mou nervovou soustavu a ona začne vibrovat a vlnit se, jak mraveniště v srpnovém pařáku. V práci mám po pár dnech na stole muže, kterého našli v jeho bytě po nějakém tom týdnu. Příroda je neúnavná a nepřestává pracovat a oživuje to mrtvé tělo stovkami drobných, do rytmu se vlnících larvích tělíček, plných života, až se zvláštně půvabně hýbe celé. Dívám se mimo běžné zorné pole a dívám se užasle. Ve chvíli, kdy skoro všichni z pitevny prostě utekli. Jiné zorné pole.
Tajemství života není v tom, co nevidíme, nýbrž v tom, co vidíme ( O.Wilde)
Zajímá mě ten okamžik. Ta chvíle, kdy slova a obrazy dostaly opušťák, a jenom jsme. Jako terč, co čeká na bůhvíjaký šíp, či projektil, nebo na bohapusté uklizení do šuplete, až do příštích střeleb. Ta chvíle, kdy můžeme bez zábran listovat zornými poli. Jako v nějakém božím katalogu. Je jich moc a některé jsou, pravda, hodně mimo naši „ kupní sílu “.
Povídám si hned se dvěma lidmi v několika dnech o tom samém. Že něco mezi „ nimi dvěma “, tedy v tom největším kýči z produkce rajské zahrady - on a ona, opravdu a docela dávno skončilo, ale pořád vzduchem lítají smsky o stesku, bolesti, nebo jen takové všelijaké, opatrné, tedy jenom připomínající se, ale i výčitky se proplétají skrze ty mobily, jak plavuně a nebere to finiš. Neumíme konce, napsal jsem tady někde kdysi. Připadá mi to , jako by se od sebe vzdalovaly lodě. Jedna té druhé mizí v dálce a pořád se zmenšuje a to zmenšování vyvolává pocit zmatku, ztráty a jakési bolesti z mlhy a budoucí úplné neviditelnosti. Jsou jenom dvě možnosti, jsem kdesi četl u chytrých pánů z poraden. Buď vydržet odplutí a dýchat tiše do té mlhy, třeba s otočenou hlavou jiným směrem, nebo tu loď dostat zpátky a zvětšit ji na původní velikost. Ve většině případů je to druhé nesmysl.
Lidé kupodivu vymysleli ještě třetí cestu, bohužel nic neřešící. Drží úpěnlivě lano, které je hozeno do vody, mokré a prosáklé, volně plovoucí mezi těmi dvěma plavidly, které občas chytnou do ruky a zatřesou s ním. A když se to pozatřese i z druhé strany, berou to jako znamení, že bolest je tak asi o 20 procent menší, nicméně neděje se ve skutečnosti nic důležitého, krom zřejmého sadomasochismu, který je tak iracionální, že to nevydrží a ukáže nakonec svou pravou tvář , kterou je růžolící nahá trapnost.
Nechat odplout, nebo stáhnout ke své přídi nazpět. To má smysl. Nic mezi. To vám řekne každý námořník, který se chce na moři skutečně někam dostat.
Smotat lana.
Čtu si Bělohradského. Velký článek v novinách, ze kterého mám radost. Píše o myšlení a rétorice polarizace. Buď jsi pro nás, nebo pro ně. Buď jsi na téhle straně, nebo na tamté. Za á, nebo za bé. Tak nás učí přemýšlet a cítit. Staví nás před nutnost zvolit si jednu ze dvou zdánlivě rovnocenných alternativ, s tím, že pečlivě hlídají, abychom nezjišťovali, zdali jsou opravdu jediné. Kdo jsou ti oni?
My přece ! Tak hezky a uhranutě sledující obrázky hýbající se , nebo tištěné, které nám posílají. Kdo? No zase my, sakra. Protože bez nás to celé nebude fungovat.
Souhlasím s V.B. Nikdy nejsou jenom dvě cesty, byť nám to ve své černobílé jednoduchosti značně zjednodušuje činnost vnitřku našich lebek. Nietzsche napsal : „ V přikázání miluj bližního svého je vždy také mlčky přítomen někdo vzdálený, kdo je z té lásky vyloučen – já miluju toho vzdáleného “. Jak málo stačí k tomu, abychom se i my stali tím vzdáleným – nemoc, stáří, vlastnosti, které nás dělají neúspěšnými ve společnosti, v níž úspěch je prostě povinností. O tom všem píše skvostně Bělohradský a i já se stavím do vzdálenějších pozic, nemaje sílu na zvednutí vždycky jenom jednoho ze dvou mně přidělených terčíků.
Vzpomenu si na rozhovor M.Holcové v nějakém radiu, kdy na otázku, co považuje za nejhorší nešvar téhle doby rázně odpověděla, že soutěživost. Najednou nás asi fakt všechny začalo zajímat to, kdo vyhrává. Jedno v čem. Kdyby z médií zmizely zprávy o prvenstvích, vítězstvích a o těch či oněch „ nejlepších “, najednou by asi neměly o čem vysílat. Naproti tomu, kdyby někoho z Masajů zapsali do Guinessovy knihy rekordů, bude jim to všem srdečně fuk. Budou se jenom ptát, k čemu jim to všem bude dobré. Všem ! Mám to stejně a už nesoutěžím. Tedy vlastně ano, ale na oválu vedle mě mi snaživě občas podkopává nohy špičatou tretrou jen moje vlastní Já. A vyhrává často, protože lítá v dopingu. Injekce ega a podkuřování někde v rozkroku.
Pak jsou tu filmy. Proces – tíseň, která se sama kolem sebe tak stáhne, až vystrčí úlevně dráp, ven z toho temného pytle, do vzduchu kolem, který je nabitý ionty pokřiveného šklebu a gigantické absurdity. Poctivý pokus chytit Kafku do obrázků. Pak je tu Leaving Las Vegas. Příběh dvou ztroskotanců a outsiderů , kteří se probíjejí společnou, čistou milostnou a vlastně pohřební slavností. Nicolas Cage je tam geniální a Oscara za tohle preludium mu nemohl dát snad jen nevidomý analfabet. Hraje opilce v posledním tažení tak, že jste ožralí spolu s ním a úplně cítíte jak mu tak kořalka táhne z pusy. Takhle jsem doslova hmatal kdysi špínu a smrad z plátna, na kterém se producíroval D.Hoffman v Půlnočním kovboji.
Páni herci.
Witgenstein – nu, těžkosti při čtení jsou převeliké. Velké sousto, které vám ucpe vchod do hltanu až si připadáte jako husa, že to nejde ani dovnitř ani ven. Hubená modrá knížka mě štve, ale po pár dnech jsme někde na těsné prohře. Mé. Ale není to úplný debakl. Vnímám jeho lakonické, tisíckrát protřepané kádinky se slovy, na jejichž dně se zjevuje sediment, blížící se k jedné z možných pravd, jako v laboratoři. A provokaci. Třebaže o tom, že věci uchopujeme pouze přes příběhy, protože obsahují šipky. Směrovky pro ostatní pocestné a spolucestující. Pokud jim dáváme jména, dobře, ale ty žádné šipky neobsahují a mohou mást. I se zaměnit. I lhát.
Dívám se nejdřív do očí sám sobě, v zrcadle, ale není to jako občas, když je to docela blízké. Teď je to trochu vnější a počítám si spíš chlupy v nose a vrásky kolem očí. Na nic. Pak se dívám do očí psovi. Tma a chuť na salám. Nakonec zapátrám v doktorské paměti a dumám nad těmi útržky schovanými v neuronech z minula. Pro člověka je to smysl nejdůležitější, asi 80% všech informací vnímáme zrakem. Zrak je zaměřen především na vnímání kontrastu, tím i kontur. To se mi zdá důležité. Obrysy, o ty jde. Zrak pak, dle chytrých knih, umožňuje orientaci v prostoru. Poněkud obrysovou, pak logicky vyvodím.
Je známým faktem, že pes je barvoslepý - ale ne úplně, vidí dobře červenou a žlutou barvu. Kůň nemá sítnicové čípky citlivé na zelenou barvu. Naproti tomu ptáci vidí barvy mnohem lépe než člověk. U ptáků je citlivost mírně posunuta k modrým barvám. Hlubinné ryby mají citlivost hlavně na modrou barvu, která proniká pod mořskou hladinu nejhlouběji. Motýli vidí ultrafialové světlo s vlnovou délkou kratší než 400 nanometrů, ale nevidí naopak červenou. Někteří hadi vidí široké spektrum barev od ultrafialové až po infračervenou.
Jen nevím, kdo z nich dokáže vidět hudbu.
Některé věci prostě vidíme.
Některé nikoliv.
Mám zato, že ty nejdůležitější věci
jsou často vyvěšeny bezostyšně někde blízko nás.
A pak stojí za to vyměnit zorné pole,
případně otočit hlavu směrem, který
by nedoporučil žádný ze šesti očních lékařů.
O psycholozích nemluvě.
Pak třeba najednou jasně uvidíte člověka,
kterého jste potkávali tři roky.
A ťukali mu lhostejně na pozdrav
slepeckou holí.