Aktuality

Myšlenka dne

Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1920644 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

O REALITĚ A JINÝCH KRESBÁCH

xx

...

xxx

....

xxx

Bylo mi 17

xx

Lubomír KOBRLE

xx

...

xx

..

xx

....

Muž, který pečlivě tajil svoje bolesti, pečlivě oběšený, nikdo neví proč, a já vidím v jeho hrudníku a břiše záplavu různě velkých žlutobílých hrbolatých koulí, sesuv tkání pod přívalem metastáz. Lanýže cizosti. Jiný opravoval lampu, aby bylo světlo, teď tu leží se spálenými prsty a zastaveným srdcem, které poprvé a naposledy zažilo výboj, který ho rozkmital do neskutečného virblu a víření. Další neunesl rozvod, nesmotal lana mezi loděmi, našli ho pak v lese za tak dlouho, že brouci a larvy zcela a živě ovládli tenhle malý kus kdysi živého světa. Týden plný mrtvých lidí, ve dvou městech a ve mně, čas se scvrkává do jakoby do molitanu tikající reality, tvořené pouze kovovými nástroji v mých rukách, koronerského myšlení typu jedna a jedna rovná se, a zbytek je jenom strup na nebolavé ráně běhu dnů, které nechávají jednoho jenom pracovat a spát.

Mozek je tedy pár dní úplně suchý, jak na háčku zavěšená nežehlená utěrka, dívá se sobě a vzájemně, podobnými směry, a na chvíli opouští humna a zahrady představ o čemkoliv jiném. Na moment usednu v jednom bistru a ospale naslouchám rozhovoru několika hodně mladých lidí. Najednou mám pocit, že si vlastně posílají hlasové maily. Stručné a ohraničené realitou těch všech. Zrcadlově odráží vystřelené texty zpátky do společného prostoru, po způsobu lidí znalých seznamky těch, kteří se už dávno znají. Regionální, hlasem stvrzovaná momentální pseudoskutečnost, s příslušně puštěnými antiviry a s příslušně nalomenými zákazy posílat cokoliv trvalejšího. Dostaly by jejich programy co proto.

Najednou mám pocit, jakoby paní, nebo pán realita, postávali s rukama v kapsách někde poblíž a jakákoliv sebereflexe je náhle nepolapitelná. Tak jim pomáhám, režíruju je a dohrávám neurčené pasáže. Na což čekají.

Napadne mě ( a píšu si to na účtenku), že všechny křivdy, tísně a jiné naše kresby, nás vedou k tomu, že se skutečnosti nakonec fanfarónsky postavíme. Zkusíme to se vztekem, tedy se zlem. Ona ale nikdy není před námi, nebo za námi. Ona nás nese.
Ale my stejně děláme snaživě díry do dna vlastních lodiček s pošetilým pocitem, že pracujeme na vlastní záchraně. Jsem tak utahaný, že stačím jenom být a nic k tomu nepřidávám. Výkon je na nule a zbývá jen prožitek. Prožívám rozpory, které jsou evidentně matkami většiny důležitých otázek. Mám rád tyhle chvíle ze dna. Člověk bez rozporů je jako vyleštěná kovová deska z blyštivého chrómu. Potom může jenom někdo přijít a omáčknout svůj palec do toho hladkého lesku. Svůj otisk. Podpis a nic víc.

O´Neal řekl, že život je potřeba tvořit, jinak tě zničí. Je třeba ho aspoň nakreslit, dodávám. A ta autentická kresba jde hned na výstavu s názvem Realita. Ukázat prstem na malůvku a ještě ji zpochybnit, to je riziko nepokory. Že když se v životě něco začíná formovat a vy to ještě nechápete, nemáte kontakt sami se sebou, a plníte jen náhradní, tužkou načmárané cíle, to je jedna z nabídek, jak to tady všechno zmáknout. Veletrh výkladů reality se vlastně jmenuje tahle všeobecná životní výstava. Realitu můžeme tvořit i tak, že vyjmeme některá dostupná fakta a kradmo je vetkneme do jiných obrazců. Do hezkých a zapadajících. Jako ty holky s molitanovýma koulema kdysi na Strahově.


Čtu Jakuba Demla. Hledal kdysi na „džípíesce“ svoje místo a svůj bod. Sám sebe házel špinavou rukou, jako šutr, do kalné rybniční vody s hlubokou nevírou, že někdy vyplave, ale přece jen s vědomím, že kola na hladině budou trochu symetrická a povídající si o něm. Sesuv hornin vlastní krve a asi i duše, tedy i navršených jistot. Chtěl se prorůst veřejným prostorem, ze kterého nakonec stejně udělal soukromý ostrov.


Procházím se se vzácným člověkem po zahradách břevnovského kláštera. Přiletěl přes půl zeměkoule a má v sobě něco jako centrum, nebo střed. Je „ centred“. Je těžištěm, sobě i tomu všemu víření kolem. Je nesobecká. Vypadne mi na podium momentálního mozkového představení: „ Nesobeckost nám dává střed. Střed vytváří řád. Tam, kde je řád, nezbývá mnoho vykonat “. Tak do kdysi napsal Tao Te Ting. Cítím se s ní přirozeně. Velkolepě.

Pak je tu najednou Lubomír Kobrle, psycholog, mluvící o svůdnosti moci, podstatě živé hmoty a o trojúhelníku závislých vztahů, v němž se lidé nacházejí. Ve třech rolích. Oběť, perzekutor a zachránce. Člověk, který má v dětství ponuře frustrované potřeby, se automaticky posouvá do pozice oběti a začíná se tak prožívat a chovat. Cítí se bezvýznamný, bezmocný a vmačkává se do rukou jiných v podobě gumové hračky. Část lidí v téhle pozici nezůstane a posune se do role perzekutora, zkrátka převezme modely chování těch, kteří mu znepříjemnili dětství. Sami se často nevnímají jako agresoři, ale jako zachránci, spasitelé a mesiáší pardálové. Kupodivu stejně tak je vnímají oběti, protože, jako pavouk tučnou mouchu, cítí šanci vyvedení z frustrace. Přímo do ráje. Je to hluboce vnitřní a emoční sounáležitost, o které mluvil už mnohokrát třeba Kundera.

„ Dobrý život je ten, s nímž se naučím být ve spojení. Teprve sekundární je to, jaký je“, to píše L.Kobrle. Další čárka na vetchých dveřích vnímání. Je jich tam dost. Dost málo, dalo by se říct. Muž věrný sám sobě a zaplaťbůh objeven.


Když začneš být skutečně věrný sám sobě, začnou tě druzí opouštět. Bílá vrána, vlk, který se vzdal účastenství ve smečce, za cenu umrznutí, věren jen sám sobě, v té zimě a mrazu. Zmaru ( složeno ze stejných písmen). A smrti.
Vlk, šplhající se, se zdrclými slinami kolem pysků, na rozhlednu, která není krasohledem, ale spíš místem ke křičení po ozvěně, nebo místem určeným k dalekohledímu kruhovému vyseknutí kusu kýty z obzoru.

Realitu často vnímáme jako obrázky, které jsme viděli víckrát přehrané ve starých filmech. Rádi je pak popisujeme. My i ti druzí. Jedno, že pro spoustu věcí platí – Ztraceno v popisu.

Večer máme klasické domácí promítání. Na sedačce leží, jak siamská dvojčata, dva lidé spojení hlavami, polykající film a hroznové víno. Když už jsme u těch siamských dvojčat - struktury tkáně v mé hlavě mi nabídnou sekvence z filmu Zet a dvě nuly. Oddělená siamská dvojčata a příběh, pojatý Greenwayem. Jak jinak než malebně, pomalu a tudíž šálivě.

Teď ale ochutnáváme veliké hráčství Johnnyho Deppa. Jako v Čokoládě, jako v Hledání země nezemě, tak teď třeba v Mrtvém muži. Jim Jarmusch kreslí realitu v dlouhých tazích. Místy zpomaluje tempo až na neúnosno. Jenže jen díky tomu jsou surovosti a jasné destrukce podivně vláčné a stravitelné. Rukopis. Kdopak ho má ? Někde jsem četl, že nový Jarmuschův film -Hranice ovládání- skončil kariéru, dřív než ji začal. Ve státech prý zmizel z kin po dvou týdnech, negativní kritiky se slily do lijáku a všichni tvrdí, že Jim pohrdá divákem. Napadá mě co skvělých filmů mělo tenhle punc a proto jsme si je potom, my ostatní, našli. Napadá mě taky , kolik nedějovosti je ve Jarmuschových Zlomených květinách, a nebo třeba v tom Dead Manovi. Kolik lidí na tomhle světě dokáže točit filmy, které pohrdají akčností a pointami na prvních minutách. Které nás hledají a vybízejí, abychom se na tom hledání ne podíleli, ale abychom jej přímo sami dělali.
Další filek, tažený z rukávu, je Buňel a jeho Él. O změně člověka v monstrum, tak nenápadné, že skoro přijatelné. Protože neustále s lidskou podobou. Luis se nevysmívá jemu, ale rigiditě a statice , kterou mistrně společnost a její předlouhý pahýl – církev- vydává za sprint. O celých zákonitostech tohohle nepohybu se stopkami v ruce mluví i Pierre Teilhard De Chardin. Zkouší to v roce 1940 s uceleným pohledem na drama, kterým svět je, a jede přes buňky a molekuly až po duši a nabízí tak komunikaci s velkým K. Podobně je na tom D. Abram, který mluví s rybami a noří se do přírody, včetně lososů a kamenů, které vděčně zjišťují, že s nimi někdo konečně mluví. Ne jen, že jim něco někdo oznamuje. Připomíná mi to Jáchyma Topola, který nedávno řekl, že už ho nebaví psát, že to co ho táhne, jsou hory a stromy. ..putování, kdy zapadáte po pás do sněhu a nahoře do vás praží slunce a že to je nádherný. Že ho lákají otevřené krajiny, kde je dosud málo stop lidské přítomnosti a kde ještě můžete zabloudit. Napadá mě , že schopnost zabloudit je možná život zachraňující.
Třeba to Grónsko, říká Jáchym. Taky říkal, že Sestru napsal za tři měsíce v domě, kde před tím žil a psal Heinrich Böll a Solženicyn. A že je pro něj nepřijatelné psát deník, protože má svá tajemství. Jenže v Sestře na sebe stejně všechno řekl.

J.Topol s Křižanem pro mě objevili Cormaca McCarthyho. Souhlasím s nimi, když na rozdíl od jiných, říkají, že je to román o naději. O lidech, kteří jsou na cestě, i když už k ní není žádný reálný důvod. Je k ní důvod, nenakreslený, živočišný, živoucí a neodbytný.Důvod pro jediné slovo - Jít.

„ Smrt přece není milenec… nemůžu ti nijak pomoct.Říká se, že se ženám zdá o nebezpečí, co hrozí lidem, o které se stará. A mužům se zdá, že jsou v nebezpečí sami. Mně se ale nezdá vůbec nic. Že to nedokážeš ? Tak to prostě nedělej. A bude to.Protože já už se svým kurevským srdcem skoncovala. Dávno. Pořád vykládáš, že je třeba zaujmout nějakej postoj, ale žádnej postoj prostě zaujmout nejde. Srdce mi vyrvali ten den, kdy se narodil, tak mně teď nežádej o soucit. Žádnej v sobě nemám.Tobě to možná půjde výborně. Sice o tom pochybuju, ale kdo ví. Ale může ti říct, že sám a sám pro sebe nepřežiješ. .osamělelej člověk by určitě měl vymyslet nějakýho přijatelného ducha. Vdechnut do něj život a ukecat ho láskou. Dát mu i poslední vymyšlenej drobeček a před nebezpečím ho chránit vlastním tělem. A já už mám naději jen na věčnou jistotu, v tu doufám celým srdcem…“

Poslouchám pozdě v noci svou „ osudovou“. Na Výletě se to jmenuje a je to opus mého dvorního člověka, Vlasty R. Někde jsem četl, že hudba rozmlouvá s tzv,zrcadlovými neurony. Nedá mi to. Existenci zrcadlových neuronů prokázali pašáci z parmské university. Rizzolati, Fadiga, DFogassi a Gallese někdy v roce 2002. V neurovědě objev rovnající se teorii strun v astronomii. Gigantický přesun v teorii „ vědomí“. Vědci objevili v mozku opic určité neurony, které řídí jejich naprosto specializované pohyby,že jsou v akci i tehdy, kdy opice pozoruje jinou opici při tom, jak tyto specializované pohyby provádí. To znamená, že neuronální aktivita v té části mozku, které přísluší řízení specialisovaných pohybů, probíhá i v době, kdy opice tyto pohyby sama nevykonává. Opice prostě simuluje v duchu, to , co dělá ta druhá. Tento fenomén „ resonance“ rozpoutává nejen visuální pozorování určitého jednání, ale také to, že o tom jednání jenom třeba slyšíme, nebo mluvíme. Nebo sníme !
Tady se mi vybaví „ mailová“ komunikace z toho jednoho bistra. Speciální neurony v mozku se cítí složeny. Skrze zrcadlové neurony jsme tedy v nepřetržitém kontaktu se vším co se děje kolem nás. Zrcadlení aktivity jiných lidí se v nás děje simultánně, bezděky a bez jakéhokoliv uvažování. Zrcadlové neurony jsou v akci zjevně i tehdy, kdy v sobě vnímáme pocity druhých. Nakazíme se úzkostí jiného, stáhneme obličej, když náš protějšek se zakousne do citronu, začneme se stydět, když se druhý stydí, smějeme se nakaženi smíchem druhých a sami cítíme bolest, když vidíme někoho , kdo trpí. Běžte s ostatními, smát se s nimi, žvanit, propadnout kolektivnímu zmatku, to je vše pro nás podstatně snazší, než vzdorovat takovým impulsům jednání.Dalším, o hodně víc děsivějším, znakem zrcadlových neuronů je to, že doplňují pozorované části scény tak, aby plnila očekávaná sekvence… zdá se, že zrcadlové neurony jsou základem tzv. intuice…


Otázkou zůstává, kde je naše individualita.
Kde je ona síň, kde na stěnách nevisí jediné zrcadlo.


Jedno odpoledne stojíme v krajině. A pak sedíme ve venkovské hospodě. Až do rána. „ Hospoda po ránu je jak křestní jméno mámy.. “,vytahuju na svět svoji někdejší básničku z gympláckých dní. Bylo mi tehdy sedmnáct.

Někteří vědci tvrdí, že vnímání vlastního já ( otázkou zůstávají stavy při meditaci například) je jenom úzkou špičkou ledovce při převážně automatické aktivitě mozku. Toho kontejneru s miliony malých zrcátek, házejících prasátka, která osvětlují náš život a cestu. Napadá mě hříšná myšlenka: co když i to okrajové vnímání vlastního já, není nic jiného než činnost zrcadlových neuronů které tak trochu zapomněly, že zrovna něco zrcadlí, případně je jejich sklo zasviněno natolik, že už skoro věříme , že není.



Malujeme kresby, chtěné, vytoužené, zrcadlově stvořené,
a nazýváme je realitou.



Tu bych ale nezpochybňoval.


Protože ty naše kresby, pokud jsou originálem,
jsou skoro autentické.
A tedy vlastně reálné.



Ať si na to tedy ta dáma,
co se tváří, že je vším,
začne laskavě zvykat.