O REALITĚ A JINÝCH KRESBÁCH
...
....
Bylo mi 17
Lubomír KOBRLE
...
..
....
Muž, který pečlivě tajil svoje bolesti, pečlivě oběšený, nikdo neví proč, a já vidím v jeho hrudníku a břiše záplavu různě velkých žlutobílých hrbolatých koulí, sesuv tkání pod přívalem metastáz. Lanýže cizosti. Jiný opravoval lampu, aby bylo světlo, teď tu leží se spálenými prsty a zastaveným srdcem, které poprvé a naposledy zažilo výboj, který ho rozkmital do neskutečného virblu a víření. Další neunesl rozvod, nesmotal lana mezi loděmi, našli ho pak v lese za tak dlouho, že brouci a larvy zcela a živě ovládli tenhle malý kus kdysi živého světa. Týden plný mrtvých lidí, ve dvou městech a ve mně, čas se scvrkává do jakoby do molitanu tikající reality, tvořené pouze kovovými nástroji v mých rukách, koronerského myšlení typu jedna a jedna rovná se, a zbytek je jenom strup na nebolavé ráně běhu dnů, které nechávají jednoho jenom pracovat a spát.
Mozek je tedy pár dní úplně suchý, jak na háčku zavěšená nežehlená utěrka, dívá se sobě a vzájemně, podobnými směry, a na chvíli opouští humna a zahrady představ o čemkoliv jiném. Na moment usednu v jednom bistru a ospale naslouchám rozhovoru několika hodně mladých lidí. Najednou mám pocit, že si vlastně posílají hlasové maily. Stručné a ohraničené realitou těch všech. Zrcadlově odráží vystřelené texty zpátky do společného prostoru, po způsobu lidí znalých seznamky těch, kteří se už dávno znají. Regionální, hlasem stvrzovaná momentální pseudoskutečnost, s příslušně puštěnými antiviry a s příslušně nalomenými zákazy posílat cokoliv trvalejšího. Dostaly by jejich programy co proto.
Najednou mám pocit, jakoby paní, nebo pán realita, postávali s rukama v kapsách někde poblíž a jakákoliv sebereflexe je náhle nepolapitelná. Tak jim pomáhám, režíruju je a dohrávám neurčené pasáže. Na což čekají.
Napadne mě ( a píšu si to na účtenku), že všechny křivdy, tísně a jiné naše kresby, nás vedou k tomu, že se skutečnosti nakonec fanfarónsky postavíme. Zkusíme to se vztekem, tedy se zlem. Ona ale nikdy není před námi, nebo za námi. Ona nás nese.
Ale my stejně děláme snaživě díry do dna vlastních lodiček s pošetilým pocitem, že pracujeme na vlastní záchraně. Jsem tak utahaný, že stačím jenom být a nic k tomu nepřidávám. Výkon je na nule a zbývá jen prožitek. Prožívám rozpory, které jsou evidentně matkami většiny důležitých otázek. Mám rád tyhle chvíle ze dna. Člověk bez rozporů je jako vyleštěná kovová deska z blyštivého chrómu. Potom může jenom někdo přijít a omáčknout svůj palec do toho hladkého lesku. Svůj otisk. Podpis a nic víc.
O´Neal řekl, že život je potřeba tvořit, jinak tě zničí. Je třeba ho aspoň nakreslit, dodávám. A ta autentická kresba jde hned na výstavu s názvem Realita. Ukázat prstem na malůvku a ještě ji zpochybnit, to je riziko nepokory. Že když se v životě něco začíná formovat a vy to ještě nechápete, nemáte kontakt sami se sebou, a plníte jen náhradní, tužkou načmárané cíle, to je jedna z nabídek, jak to tady všechno zmáknout. Veletrh výkladů reality se vlastně jmenuje tahle všeobecná životní výstava. Realitu můžeme tvořit i tak, že vyjmeme některá dostupná fakta a kradmo je vetkneme do jiných obrazců. Do hezkých a zapadajících. Jako ty holky s molitanovýma koulema kdysi na Strahově.
Čtu Jakuba Demla. Hledal kdysi na „džípíesce“ svoje místo a svůj bod. Sám sebe házel špinavou rukou, jako šutr, do kalné rybniční vody s hlubokou nevírou, že někdy vyplave, ale přece jen s vědomím, že kola na hladině budou trochu symetrická a povídající si o něm. Sesuv hornin vlastní krve a asi i duše, tedy i navršených jistot. Chtěl se prorůst veřejným prostorem, ze kterého nakonec stejně udělal soukromý ostrov.
Procházím se se vzácným člověkem po zahradách břevnovského kláštera. Přiletěl přes půl zeměkoule a má v sobě něco jako centrum, nebo střed. Je „ centred“. Je těžištěm, sobě i tomu všemu víření kolem. Je nesobecká. Vypadne mi na podium momentálního mozkového představení: „ Nesobeckost nám dává střed. Střed vytváří řád. Tam, kde je řád, nezbývá mnoho vykonat “. Tak do kdysi napsal Tao Te Ting. Cítím se s ní přirozeně. Velkolepě.
Pak je tu najednou Lubomír Kobrle, psycholog, mluvící o svůdnosti moci, podstatě živé hmoty a o trojúhelníku závislých vztahů, v němž se lidé nacházejí. Ve třech rolích. Oběť, perzekutor a zachránce. Člověk, který má v dětství ponuře frustrované potřeby, se automaticky posouvá do pozice oběti a začíná se tak prožívat a chovat. Cítí se bezvýznamný, bezmocný a vmačkává se do rukou jiných v podobě gumové hračky. Část lidí v téhle pozici nezůstane a posune se do role perzekutora, zkrátka převezme modely chování těch, kteří mu znepříjemnili dětství. Sami se často nevnímají jako agresoři, ale jako zachránci, spasitelé a mesiáší pardálové. Kupodivu stejně tak je vnímají oběti, protože, jako pavouk tučnou mouchu, cítí šanci vyvedení z frustrace. Přímo do ráje. Je to hluboce vnitřní a emoční sounáležitost, o které mluvil už mnohokrát třeba Kundera.
„ Dobrý život je ten, s nímž se naučím být ve spojení. Teprve sekundární je to, jaký je“, to píše L.Kobrle. Další čárka na vetchých dveřích vnímání. Je jich tam dost. Dost málo, dalo by se říct. Muž věrný sám sobě a zaplaťbůh objeven.
Když začneš být skutečně věrný sám sobě, začnou tě druzí opouštět. Bílá vrána, vlk, který se vzdal účastenství ve smečce, za cenu umrznutí, věren jen sám sobě, v té zimě a mrazu. Zmaru ( složeno ze stejných písmen). A smrti.
Vlk, šplhající se, se zdrclými slinami kolem pysků, na rozhlednu, která není krasohledem, ale spíš místem ke křičení po ozvěně, nebo místem určeným k dalekohledímu kruhovému vyseknutí kusu kýty z obzoru.
Realitu často vnímáme jako obrázky, které jsme viděli víckrát přehrané ve starých filmech. Rádi je pak popisujeme. My i ti druzí. Jedno, že pro spoustu věcí platí – Ztraceno v popisu.
Večer máme klasické domácí promítání. Na sedačce leží, jak siamská dvojčata, dva lidé spojení hlavami, polykající film a hroznové víno. Když už jsme u těch siamských dvojčat - struktury tkáně v mé hlavě mi nabídnou sekvence z filmu Zet a dvě nuly. Oddělená siamská dvojčata a příběh, pojatý Greenwayem. Jak jinak než malebně, pomalu a tudíž šálivě.
Teď ale ochutnáváme veliké hráčství Johnnyho Deppa. Jako v Čokoládě, jako v Hledání země nezemě, tak teď třeba v Mrtvém muži. Jim Jarmusch kreslí realitu v dlouhých tazích. Místy zpomaluje tempo až na neúnosno. Jenže jen díky tomu jsou surovosti a jasné destrukce podivně vláčné a stravitelné. Rukopis. Kdopak ho má ? Někde jsem četl, že nový Jarmuschův film -Hranice ovládání- skončil kariéru, dřív než ji začal. Ve státech prý zmizel z kin po dvou týdnech, negativní kritiky se slily do lijáku a všichni tvrdí, že Jim pohrdá divákem. Napadá mě co skvělých filmů mělo tenhle punc a proto jsme si je potom, my ostatní, našli. Napadá mě taky , kolik nedějovosti je ve Jarmuschových Zlomených květinách, a nebo třeba v tom Dead Manovi. Kolik lidí na tomhle světě dokáže točit filmy, které pohrdají akčností a pointami na prvních minutách. Které nás hledají a vybízejí, abychom se na tom hledání ne podíleli, ale abychom jej přímo sami dělali.
Další filek, tažený z rukávu, je Buňel a jeho Él. O změně člověka v monstrum, tak nenápadné, že skoro přijatelné. Protože neustále s lidskou podobou. Luis se nevysmívá jemu, ale rigiditě a statice , kterou mistrně společnost a její předlouhý pahýl – církev- vydává za sprint. O celých zákonitostech tohohle nepohybu se stopkami v ruce mluví i Pierre Teilhard De Chardin. Zkouší to v roce 1940 s uceleným pohledem na drama, kterým svět je, a jede přes buňky a molekuly až po duši a nabízí tak komunikaci s velkým K. Podobně je na tom D. Abram, který mluví s rybami a noří se do přírody, včetně lososů a kamenů, které vděčně zjišťují, že s nimi někdo konečně mluví. Ne jen, že jim něco někdo oznamuje. Připomíná mi to Jáchyma Topola, který nedávno řekl, že už ho nebaví psát, že to co ho táhne, jsou hory a stromy. ..putování, kdy zapadáte po pás do sněhu a nahoře do vás praží slunce a že to je nádherný. Že ho lákají otevřené krajiny, kde je dosud málo stop lidské přítomnosti a kde ještě můžete zabloudit. Napadá mě , že schopnost zabloudit je možná život zachraňující.
Třeba to Grónsko, říká Jáchym. Taky říkal, že Sestru napsal za tři měsíce v domě, kde před tím žil a psal Heinrich Böll a Solženicyn. A že je pro něj nepřijatelné psát deník, protože má svá tajemství. Jenže v Sestře na sebe stejně všechno řekl.
J.Topol s Křižanem pro mě objevili Cormaca McCarthyho. Souhlasím s nimi, když na rozdíl od jiných, říkají, že je to román o naději. O lidech, kteří jsou na cestě, i když už k ní není žádný reálný důvod. Je k ní důvod, nenakreslený, živočišný, živoucí a neodbytný.Důvod pro jediné slovo - Jít.
„ Smrt přece není milenec… nemůžu ti nijak pomoct.Říká se, že se ženám zdá o nebezpečí, co hrozí lidem, o které se stará. A mužům se zdá, že jsou v nebezpečí sami. Mně se ale nezdá vůbec nic. Že to nedokážeš ? Tak to prostě nedělej. A bude to.Protože já už se svým kurevským srdcem skoncovala. Dávno. Pořád vykládáš, že je třeba zaujmout nějakej postoj, ale žádnej postoj prostě zaujmout nejde. Srdce mi vyrvali ten den, kdy se narodil, tak mně teď nežádej o soucit. Žádnej v sobě nemám.Tobě to možná půjde výborně. Sice o tom pochybuju, ale kdo ví. Ale může ti říct, že sám a sám pro sebe nepřežiješ. .osamělelej člověk by určitě měl vymyslet nějakýho přijatelného ducha. Vdechnut do něj život a ukecat ho láskou. Dát mu i poslední vymyšlenej drobeček a před nebezpečím ho chránit vlastním tělem. A já už mám naději jen na věčnou jistotu, v tu doufám celým srdcem…“
Poslouchám pozdě v noci svou „ osudovou“. Na Výletě se to jmenuje a je to opus mého dvorního člověka, Vlasty R. Někde jsem četl, že hudba rozmlouvá s tzv,zrcadlovými neurony. Nedá mi to. Existenci zrcadlových neuronů prokázali pašáci z parmské university. Rizzolati, Fadiga, DFogassi a Gallese někdy v roce 2002. V neurovědě objev rovnající se teorii strun v astronomii. Gigantický přesun v teorii „ vědomí“. Vědci objevili v mozku opic určité neurony, které řídí jejich naprosto specializované pohyby,že jsou v akci i tehdy, kdy opice pozoruje jinou opici při tom, jak tyto specializované pohyby provádí. To znamená, že neuronální aktivita v té části mozku, které přísluší řízení specialisovaných pohybů, probíhá i v době, kdy opice tyto pohyby sama nevykonává. Opice prostě simuluje v duchu, to , co dělá ta druhá. Tento fenomén „ resonance“ rozpoutává nejen visuální pozorování určitého jednání, ale také to, že o tom jednání jenom třeba slyšíme, nebo mluvíme. Nebo sníme !
Tady se mi vybaví „ mailová“ komunikace z toho jednoho bistra. Speciální neurony v mozku se cítí složeny. Skrze zrcadlové neurony jsme tedy v nepřetržitém kontaktu se vším co se děje kolem nás. Zrcadlení aktivity jiných lidí se v nás děje simultánně, bezděky a bez jakéhokoliv uvažování. Zrcadlové neurony jsou v akci zjevně i tehdy, kdy v sobě vnímáme pocity druhých. Nakazíme se úzkostí jiného, stáhneme obličej, když náš protějšek se zakousne do citronu, začneme se stydět, když se druhý stydí, smějeme se nakaženi smíchem druhých a sami cítíme bolest, když vidíme někoho , kdo trpí. Běžte s ostatními, smát se s nimi, žvanit, propadnout kolektivnímu zmatku, to je vše pro nás podstatně snazší, než vzdorovat takovým impulsům jednání.Dalším, o hodně víc děsivějším, znakem zrcadlových neuronů je to, že doplňují pozorované části scény tak, aby plnila očekávaná sekvence… zdá se, že zrcadlové neurony jsou základem tzv. intuice…
Otázkou zůstává, kde je naše individualita.
Kde je ona síň, kde na stěnách nevisí jediné zrcadlo.
Jedno odpoledne stojíme v krajině. A pak sedíme ve venkovské hospodě. Až do rána. „ Hospoda po ránu je jak křestní jméno mámy.. “,vytahuju na svět svoji někdejší básničku z gympláckých dní. Bylo mi tehdy sedmnáct.
Někteří vědci tvrdí, že vnímání vlastního já ( otázkou zůstávají stavy při meditaci například) je jenom úzkou špičkou ledovce při převážně automatické aktivitě mozku. Toho kontejneru s miliony malých zrcátek, házejících prasátka, která osvětlují náš život a cestu. Napadá mě hříšná myšlenka: co když i to okrajové vnímání vlastního já, není nic jiného než činnost zrcadlových neuronů které tak trochu zapomněly, že zrovna něco zrcadlí, případně je jejich sklo zasviněno natolik, že už skoro věříme , že není.
Malujeme kresby, chtěné, vytoužené, zrcadlově stvořené,
a nazýváme je realitou.
Tu bych ale nezpochybňoval.
Protože ty naše kresby, pokud jsou originálem,
jsou skoro autentické.
A tedy vlastně reálné.
Ať si na to tedy ta dáma,
co se tváří, že je vším,
začne laskavě zvykat.