Šifry dětství a jiné hlubiny
...
A.Veselý - "Vstup do zákona"
...
...
..čtení v noci
..čtení v noci II
...čtení v noci III
Tak tohle téma si mě obklíčilo nenadále a z více stran najednou. Byl jsem zase v Litomyšli a našel tam v podkroví svoje nejstarší básničky, taky Krásu nesmírnou s potrhanými červenými deskami, a znovu i zámeckou zahradu, kde jsem kdysi proběhal řadu svých tehdy mrňavých, ale předlouhých dní. Taky jsem dlouho mluvil s Tadeášem a poslouchal slova a věty, ve kterých náhle jakoby ustupovalo jeho dětství do sicilské obrany. Všiml jsem si toho už v jeho textech, kde najednou znějí akordy, které by děcko dohromady asi nedalo. Začal počítat a propočítávat významy. Čtu znovu Jana Sterna a spolu s ním tak nějak nevidím začátek našich životů v těch nejrůžovějších barvách. A když potom dostanu na stůl posudek na ošklivě zraněného kluka při šikaně, za kterou by se nemusel stydět ani dospělý, nejtemnějším zlem posedlý sadista , začínám psát.
I o tom, že dětství z nás nemůže zmizet bůhví kam. Ani jenom do šuplete vzpomínek. Že v nás spíš neustále běhá, převlečeno za průhlednou maškaru, se štětcem v malých prstech, mezi našimi stárnoucími mozkovými buňkami, a tu něco přibarví do žluta, tu trochu do ztracena, a někde i mázne černou, hodně ostrou barvou.
Myslím na to, jestli k nám dospělost nepřichází tak, že najednou pěkně zblízka zamává praporem alternativ. Vidění se polarizuje a nabízí více možností, vždycky alespoň dvě. Vlastně málokdy víc. Už vždycky asi budeme hledat různé světové strany a směry, zatímco tehdy jsme stáli na samotném bílém pólu, na tom svobodném vrcholu, ze kterého šlo vyrazit kamkoliv. Že nás tehdy ještě neštípala voda v bazénu, ve kterém teď všichni plaveme, pokrytí potem a kůží těch ostatních. Tolik nás samé znejisťujících.
Nejsme bývalé děti, tak jako nemůžeme být bývalými bělochy. Neseme ty kádinky s pachy, kouzly a sladkými jedy poctivě dál. A když je nejhůř, zatřepeme jimi a proskočíme do tolik volného dětského výběhu, někde na půltém nástupišti. Protože tehdy jsme to všechno měli. Jistotu, ovládání věcí a všemocnost, rozpuštěnou v jednom obrovském alibi velkých a zdánlivě nevědoucích, kulatých očí, s dlouhýma, do oblouku prohnutýma řasama. Orálně anální fáze (že pane Sterne?), po které už nikdy potom nepřestaneme toužit.
Dospělost je útěk z dětství do míst, ze kterých se budeme vždycky snažit utéct zase zpátky. Třeba tím, že budeme manipulovat s okolím. Jako s Legem. Zdrhnout zpátky tam, kde se ještě automaticky nevytvářely umělé obsahy řečeného a napsaného. Kde se ještě neochočoval smysl a neokrajoval se jako lůj z plecka, kde se ještě nerovnalo zboží podle domnělé ceny do „ satelitních “ regálů. Dohled, kontrola a plán – tři klíčová slova, která se učíme s prvními vousy pod nosem a s prvními tmavými klásky nad rozkrokem, ve kterém se právě narodil varan.
Klíčová slova, která neumí žít a existovat na planetě universální platnosti, která funguje dočasně a pouze v přítmí dětských pokojů.
Pak je tu diktát genetiky. Každý dostane do svého košíku jasnou mapu od těch, kteří už dávno vyměnili bakterie vlastních dětských let za těžký a chronický zánět dospělosti. Dětství je rozhodující období, protože tak, jak s námi tehdy zacházeli druzí, se učíme zacházet sami se sebou. Učíme se důvěřovat vztahům a smysluplnosti tohohle iracionálního světa. Právě tady vzniká potom nikdy nemizící tendence k závislosti. A pozdější roky jsou často jenom marným bojem za naši nezávislost.
O kterou mnohdy vlastně ani nestojíme.
Jak vábivá je cestička k nezralosti. Až tak, že dodnes často skáčeme z kamene na kámen, kde je zdánlivě bezpečno, s pocitem, že se nad rozbouřenou vodou potoka hotovosti a úplnosti vlastně jen tak vznášíme. O čem jiném je asi nový film Francoise Ozona „ Ricky “ ?. To dítě tam má křídla a poletuje prostorem, ne pro to samotné létání, ale pro hledání svého místa.
Jsme v Litomyšli. Nejprve ale musím vyplivnout žvýkačku, kterou mi tohle město zpočátku a vždycky alespoň na chvíli vrazí mezi dásně. Maloměsto podle ní umí být i koncentrákem, ve kterém všichni nosí pod vězeňským mundůrem uniformu bachaře. Oboje ty hadry jsou uklidňujícím způsobem modré.
To skalnaté údolí, ve kterém jsme jako kluci řádili, div ne jako na Plitvických jezerech, je vlastně nakonec jen strouha s kusem šutru. Zorná pole se mění a věci se zmenšují s tím, jak velkou máme najednou sítnici. A jak malou máme najednou představivost. V zámecké zahradě později narazíme na velkolepé sochy Aleše Veselého. Jedna z nich se jmenuje „ Vstup do zákona “. Famfrlína roztáčí drobnýma rukama tu gigantickou kouli, až se ozve ničemu nepodobný nakřáplý, rezatý zvuk. Teprve potom se dočtu víc o tomuhle panu sochaři, který svou existenci zhmotňuje do velmi existenciálních monumentů. Trčících a nepřehlédnutelných.
„ Mapuji terén - jsem stále na začátku. Každý den se snažím zapomenout svoji včerejší zkušenost. Ozvučuji své sochy a naslouchám jim, ty zvuky jsou pro mě stejně důležité jako forma, prostor, hmota, ony spoluvytvářejí prostor, formulují jeho zakřivení a proměny. Žiju tím co není, ale co by mohlo být. Dělám vše pro to, abych přiblížil uskutečnění vyvolávané představy, ale pak oddaluji to co se blíží..“
Tak pravil Aleš Veselý.
Mám zase trochu smůlu a poslouchám, jako notně zpuchřelá vrba, o bolesti jednoho zoufalce.“ Jsem v prdeli, to by nevydrželo ani zvíře “, a ukazuje mi v mobilu její rozmazanou fotku. Zvíře by to prožívalo jinak, říkám si v duchu. Tak nějak samo. Zatímco ty tady čekáš na něco jako je máma, která se přiřítí se sklenicí mlíka, acylpyrinem, dekou, dlaní otevřenou akorát tak na tvoje čelo, a pošeptá, že už to bude dobrý. Zvíře neřeší v bolesti to, co je kolem a co se stane Až… nebo Když. My máme na rozdíl od zvířat každou bolístku pěkně navázanou mnoha uzlíky na lidi kolem. Pak si raději prohlížím skvrny v jeho duhovkách. Jsou jako křepelčí vajíčka. Prý je tam všechno napsáno. Já tam ale teď čtu jenom o jeho touze po návratu do tepla a k flašce se sunarem.
Pak jsme s Famfrlínou v Krkonoších. Chytám do foťáku všechno, co si tady žije samo a autenticky, jako hromada nic neřešících prcků. Co se tu koupe ve světle, které jakoby nikde nevznikalo. Chvilky, které toho dost nesou. A snesou. Nevidím najednou bojové linie a fronty našich válek středního věku. Slunce tady v klidu souloží se vším, co najde na povrchu země, rozlévá svůj med na listy a bodláky, plně obsazené hmyzem. A pak, na nepatrný okamžik, pocítím, že vlastně ještě umím vytáhnout na vzduch to mrně, které ve mně pořád někde je. Směju se od ucha k uchu na kluka, kterému Čenda pohlédne vodorovně do očí, a připadá mu jako kůň. Protože pro něj jím je.
V noci píšu. Je to jedna ta letní, ve které se na sebe milci vrhají a chtějí si vyrvat kusy svých tkání. Co nejněžněji, ale taky patřičně drsně, aby jim zůstaly co nejdéle v dlaních. A aby ráno často zjistili, že se jich skoro nedotkli, jenom se uslintaně prosmýkli podél jejich povrchů. Bušení všech a do všeho se nakonec vždycky vzájemně vyruší. Až vznikne ticho. To je ta chvíle, kdy mi zesládne krev a jakoby unaveně říkala, že za chvíli se možná srazí.
Věci jsou v noci jiné. Jakoby podávaly hlášení, že se na nich někdo něco naučil, nebo díky nim něco odnaučoval. Staré dobré věci jsou pro tuto chvíli učiteli a předávači už kdysi nahmataného těmi dávnými, dříve příchozími uživateli světa. Čtu si Skácela a v duchu se ho ptám na spoustu věcí. Třeba tahle básnička do mě vklouzne tak hladce, jako hlt modrého portugala:
CHCI TO SLYŠET
Na dně každé písně,
i té nejsmutnější,
na dně každé sklenky
něco tiše cinká.
Někdy víc
a jindy jenom málo.
Chci to slyšet.
Bůhví co mne nutí,
ale musím čekat na cinknutí,
jinak by se moje srdce bálo.
Pak si čtu ve fantastické knížce s názvem „Zdroj“.Spolu s Ayn Rand se třeba ptám, jestli je souhlas ostatních měřítkem správnosti a úspěchu lidského jednání.
A tak ji čtu, tuhle geniální Rusku.
„ Není v povaze člověka – ani žádné jiné živé bytosti – začínat tím, se dobrovolně vzdá, že si plivne do tváře a zatratí život. Na to je třeba procesu mravní zkázy, jenž je u každého jedince jiný. Někteří se vzdávají pod dotekem prvního tlaku, někteří se zaprodají, někteří padají pomalu a nepostřehnutelně, až vyhasnou úplně, aniž by věděli, kde a jak svůj oheň ztratili. Pak se všichni ztratí v nekonečném bahně svých starších předchůdců, kteří jim neustále opakují, že dospělost znamená netrvat na svých názorech, bezpečí znamená netrvat na svých hodnotách a praktičnost znamená netrvat na své hrdosti. A přesto se někteří nevzdávají, jdou dál a vědí, že nelze zradit vlastní oheň, učí se, jak mu dát tvar, význam a jak ho uskutečnit… “
Myšlení a psaní této dámy je až skandálně dobré.
Pak je tu pan Husserl. A jeho heslo – Zpět ke věcem samotným !
Ale já už zavírám kohout sprchy z písmen stokrát nadanějších a chytřejších lidí, než jsem já.
Cítím se zcela umytý.
Naše dospělost je dávno vyrostlá z užvatlané hlíny, ve které ale vždycky budou kořeny, bez kterých by to dál nešlo. Jeden z kořenů pak třeba nese popáleniny na zádech kluka, kterému nějak nechutnala cigára jeho souputníků.Naštval je. Nikdo neumí být tak upřímně zlý, jako spratci, kterým rodiče nasrali do jejich malých barevných kufříků. Pak prostě nemůžou najít klíč, třeba jednoduchou větu, která by otevřela dveře k úplně obyčejným a dobrým věcem. Ke klidu a smíření se s rozdílností. Přestat konečně polykat a vyměšovat, tedy ovládat, a uznat třeba přítomnost táty, nebo kohokoliv jiného. Jako nutnou.
Pocit převahy je nejvíc žádaná hračka. Tady životní období jaksi nefungují.
I my, dospělí, si hrajeme. Ale už nám to tolik nejde. Ono totiž nazývat hrou něco, co jde po téměř jistém a skoro zaručeném výsledku, je trochu pošetilé, pyšné a především úplně a zcela mimo terč. Dítě v nás, pokud ho správně napálíme míčem a vyzveme ke hře, nic nehledá. Brání nám třeba, abychom požitky nazývali emocemi.
Dospělost je i ten smrad, jakoby ze škvařeného masa, to když podáte ruku nějaké bestii, a úplně cítíte, jak tam vaší kůží protéká ten černý proud. Dětství nás učí jak rozumět tomu, co je dávno nehledané, protože to prostě leží všude kolem. Třeba i tomu, že na nás velké ostatní velcí vlastně jen vystrkují jamky a jámy, docela prázdné, a my, když do nich vpadneme, máme náhle pocit průniku do veliké hloubky. Děti mají zatím rovný povrch.
Hledáme hlubiny a přitom každé upatlané škvrně ví, že ty nejlepší jsou přece na mělčinách. Tam kde jsou vidět kameny na dně.
Občas mám pocit, že píšu, jako bych se hádal s někým, kdo je němý, na koho bych to všechno vykřičel. Ale neutiším tím svoji touhu po zápase. Ve kterém bych ale mohl vyhrát jen tehdy, pokud by se ten můj předobraz, ten malý špunt z dávné zámecké zahrady, na mě přišel alespoň mrknout.
My dospělci spolu často mluvíme
i prostřednictvím svých prvních let.
Někteří se snaží mluvit jen s těmi svými.
A pak třeba poběží strouhou se šutrem,
která je najednou velikým údolím, plným skal.
S hrnečkem vody,
k hořícímu lesu.