Aktuality

Myšlenka dne

Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1921015 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

O rychlosti, zkratkách a neschopnosti údivu

xx

...

xx

...

xx

...

xx

F.Drtikol

xx

...

xx

Svatba přátel

xx

Korowaiové

xx

..proud

... Kruh - Jiří Bílý.mp3

Celý týden jsem pod tlakem, který se snaží tvářit se jen jako lehká deka. Ale zakrývá mě celého a pořád. Cítím se jako horká voda, která se nemůže úplně vyvařit a tlačí se snaživě pístem moderního hrnce někam nahoru, oživujíc v něm předem zabudovanou píšťalku, která varuje, že poklice může taky kamsi vyletět. Dvě moje pracoviště, poztrácená nebo polozapomenutá jména mrtvých, kteří jsou najednou na všech těch stolech v řadách a celých sériích a já už nějak nevnímám jejich příjmení a křestní jména, která mě pak docela překvapují za pár dní v diktafonu. Taky dělám spousty drobných rozhodnutí a nevšimnu si, že některá jsou o dost větší, než malá. Soukromý soudce pak klepe kladívkem. Vymlouvám se, za ohrádkou obviněného, na nebývalou rychlost a na zdivočelý přetlak, na četné zkratky, které jsem musel najít, abych to vše zvládnul, a na řadu dní, kdy jsem se ničemu nijak zvlášť nedivil.
Trestem za to všechno budiž tento text.


Stereotyp, to je ten tvídový oblek, který mi občas padne a občas se na mě sám navleče, upraví se a uhladí, jako když se jde do opery. Vybaví se mi text Mileny Holcové z další knížky, kterou jsem četl. Mám tu ženskou stále raději. „ Ať už cesta trvá týden, nebo tři měsíce, po první třetině se obvykle dostaví prvky stereotypu. Přijde-li stereotyp současně s fyzickou únavou, vnímá ji cestovatel jako úlevu. Jednotvárnost může být způsob, jak zregenerovat síly, bašta před číhajícími konflikty. I Cesta si potřebuje občas odfrknout. Navlékne - li na sebe šperky pohodlí a jistoty, může být dokonce nebezpečně svůdná. Běda však těm, kteří podlehnou. Pod dekou stereotypu neleží podnětná a nevypočitatelní milenka, ale rozkydlá nuda … “.


Už pár měsíců se učím mít rád věci, které jsem dřív nemusel. Ve stále popíraném a rozmazleném přesvědčení, že jsou cizí a jiné, než by měly být. Opak je pravdou. Jsou to stejné „ děti “ mého bdělého běhu, úplně stejně živoucí jako ty zdánlivě vyvedené. Voláme si s Jirkou. Lépe řečeno volám já, poté, co si pro sebe znovuobjevím jeho písničku „ Kruh “. Dějou se kolem nás věci, stejně a obojetně, ostatně jako vždycky. Máme to až podezřele synchronní, jakobychom vylézali ve stejný čas ze stejného biografu. Teď se kolem nás začaly objevovat trochu načernalé příhody. Plandají ve vzduchu, ubírají jemně kyslík a jsou poťouchlé. Nenápadné. Povídáme si o tom, že i ďábel má občas asi slabší chvilku a polije svou smradlavou pečeni něčím sladce milým. Luciferská a zákeřná neřest toho šviháka, co tady kráčí ulicemi a rozhazuje svoje lesklé mince pod naše nohy. Když už se dostane blízko k naší kuchyni.


V telefonu se mi jiný starý brach snaží položit otázku : „ Se kterým místem jsi vlastně opravdu srostlý ? “. Prý o tom maluje obraz. Myslím na to, jestli mám v tomhle duchu nějaký flek, pro který by to aktuálně platilo. Tedy nejen díky žahadlům paměti. Už dlouho vím, že paměť není to místo, kam je třeba chodit jako do muzea pro rozumy. Věřím jen, že by měla být někde poblíž, když právě trochu žijeme, když se právě nějak rozhodujeme, a měla by jen hvízdnout, nebo zasyčet. Na pozdrav, nebo jako varování. Odpovídám tedy, že s kdejakým.


Rychlost a schopnost zkratky lidi odedávna fascinuje. V rychlé a zkrácené podobě se dá zahrát ledacos a každý muzikant vám potvrdí, že některé notičky umí v tom fofru nepozorovaně spadnout kamsi „ pod stůl “. Pokud je ale tón přesně napsaný a jaksepatří trefený, časem se rozvine do skutečné krásy. Typ orchidej. Zatímco ty pod stolem pokryje plíseň. Tu potom většina z nás snaživě překryje pláštěm dalších, náležitě chytlavých melodií.

Udělali jsme si z prostředků cíl. Posouváme předměty, hromadíme je a konzumujeme je, čím dál tím větší rychlostí. Růst a růst růstu. Terč se potom stane tak velkým, že jej už není možno hledáčkem našich očí vidět. Jsem asi přehnaně citlivý. S odkrytým podbřiškem běžím naproti hodinám, nabušeným daty a grimasami druhých, a taky svůdnými kravinami. Celé by to zvládnul nejspíše jen zkušený šaman, ale rozhodně ne obyčejný sídlištní neurotik. Ten zatím jen tuší, že smysl nepotřebuje rychlost, snad jen prodlévání. Ve kterém se za Cílem spěchat nemusí. Protože je to často jenom adrenalinově perverzní. A především : absentuje na této cestě údiv. Kvůli kterému, a to je mé nejhlubší přesvědčení, jsme vlastně tady.


Dlouho si do noci povídám s jedním sochařem. Dělá rukama už asi desátého mimozemce. Povídá, že ti jeho „ ufouni “ bojují proti nesmyslnému růstu, proti vylhanosti, kšeftům se vším, no tedy vlastně s Ničím. Mluví o absenci umělecké stylizace, která by jeho a jeho sochy vehnala do samoty. Stejně jako mě moje psaní, které tolikrát smažu. A to to s kamenem vůbec neumím ! Že jsou písmena a věty taky takový kámen, snad ani říkat nemusím. Vypráví mi o dílech jiných, slavných kolegů, vystavujíc se riziku posměchu a podezření ze žárlivosti a umělecké závisti. Jdou řeči o Ornamentech, kterými kumštýři často zdobí stěny našich krypt, ve kterých by se měly naopak potit jen nepříjemné a vlezlé myšlenky, plazící se po našich holých temných stěnách. Lidé vezdejší často svoji mravní nejistotou zastavují hrází z předmětů a věciček, často tuze předrahých, a o to víc vyrábějících v delším čase tetu Nicotu. V tom společném mnohohlavém zástupu za předříkávači, kteří monotónně opakují mantru současných „ potřeb “.


Když už byl Fráňa Drtikol hodně, ale hodně daleko, uměl říkat věci zemitě a čerstvě: „ Na většinu věcí, se musíš umět vysrat. A nevpouštět tím pádem do hlavy žádná nová hovna“. Byl v té době na hodně vysoké hladině. Tak proto možná takhle.


Po jedné z mnoha svých dálničních cest pozoruju billboardy. Oranžové, modré, chtivé, podlézavé a prvoplánově vytvořené v PR kancelářích, plných znuděných profíků a znalců naší první signální. Po dlouhé době se pouštím do nepříjemné debaty na téma politika s člověkem, jehož úsudku si pořád ještě vážím. Naběhl jsem si s tou Šiklovou.
„ Ten text je strohý, jasný a pro mě nepolitický, jen konstatující “, začínám.
„ Ale použil jsi ho a dal se tím pádem do debaty o politice “, slyším.
„ Pokud se máme bavit o politice, pojďme mluvit o Gándhím, Masarykovi, Havlovi, nebo o Aun Schan Su Ťij “, to jsou lidé, kteří něco politického chtěli..“, chabě reaguju a dobře vím, že tahle debata nemá hmatatelný konec, a že na její rychlosti a zbrklosti vlastně nezáleží.
„ Koho teda jako budeš volit, když už jsi na svém webu tak zezelenal ?“, zní jako výstřel ze úst hlavy, která pracuje s předem zadanými daty.
„ Až budu cítit cokoliv, co se blíží politice, půjdu a nacpu svůj hlas do krabice mezi prvními . Bohužel vnímám všechno, co se teď za ten pojem schovává, spíš jenom jako obchodní společnost s názvem „ parlament.sro “, se spoustou dceřinných a spřátelených finančních společností. Které jen vytvářejí nebarevnou, ale o to víc funkční burzu, na které vydělají nakonec všichni. Zakázky, lobbing, všimné a miliardy, s miliony zapomenutými za různými nečistými nehty, bez rozdílů barevných odstínů. Obchodu jsem nikdy nerozuměl. Nemůžu dávat svůj hlas hokynářům. Protože těm propletencům mezi státními a soukromými bankovními účty prostě nerozumím “, už skoro křičím.
„Jsi anarchista“.
„Ne, jsem jen člověk, který se nenarodil s myšlením veksláka“.


Často se díváme očarovaně na palety a barvy,vymačkané z kdejaké tuby. Které zdobí povrchy. Bez ustání převracím cokoliv naruby, jen abych se podíval, jestli není na vnitřní ploše pouhopouhá lepkavá vrstva bezbarvého laku.
Napadne mě, že texty,a psaní, jsou vlastně řečí, které mohou naše vnitřky, řekněme třeba duše, převrátit, nebo obarvit, co já vím… jako melodie, která je jen tvarem, prvním pohledem a sexy aretací prvotního útoku zornice, či ucha, a potom teprve slova, která jsou konečně komunikací a často zjevením pravdy. Pokud jsou čistá. Ta písmena. Ostatně to je, dost možná, tajemství dobré písně.


Šílení. To je film, který si pouštíme a nakonec úplně nevíme. Což po nás stejně asi Švankmajer nakonec chce. Geniální Tříska, dobře. Relativizace normálnosti, dobře. Ale základem je asi usilování. Které, jak už vím, není výsledkem práce. Ale jen vedlejším produktem snažení, které nás třeba najednou zavede jinam. Bez zkratek, když nemineme vedlejší cestu, třeba po zasviněné polňačce, plné bahnitých kaluží. Na které když najednou zastavíme, vystoupíme z auta s rozehřátým motorem a pohlédneme třebas na křížek pod starým stromem. Nikdy bychom se sem nedostali.

Když se na rychlost podíváte jejich pohledem – pohledem zapomenutého rozkotlaného dubu, oprýskané kapličky kdesi v horoucích peklech, malých stromků, zasazených bůhví kým a bůhví proč na bezcenném plácku. Prostě zboku. Získáte relativizující pocit. Rychlost z pohledu ze strany najednou vypadá jinak. Vyhráli jste, protože jste se právě zastavili. Třeba na malou,čůrací. Která Vás paradoxně učinila mnohem rychlejšími ve chvíli, kdy jsou všichni ostatní dávno v trapu.

Relevance a zasazení do nového kontextu, o to jde. Nikoliv o přímočaré a nabízené pravdy. Těch jsou izolovaně tisíce. Jak napsal kdysi V. Bělohradský.


Vzpomenu si, jak jsem nedávno četl o bojovnících kmene Korowai. Žijí vysoko v korunách pralesních stromů, skrývají se v hlubinách deštného pralesa a vetřelce odrazují záplavou svých jednoduchých šípů. Nechtějí být objeveni. Hlídají svoji samozřejmou pomalost. Dostávají ze ságové palmy dřeň, která je roky živí. Ságo je pak alfou a omegou pro život celého ostrova. Výroba ságového škrobu je nejdůležitější činností, jíž se Papuánci věnují. V jejich jazyce existuje několik desítek pojmenování pro tu životadárnou hmotu. Naopak celou řadu pocitů, nálad a stavů mysli vyjadřují pouze jedním jednoduchým slovem. Ságo je synonymem pro život. A tak mě napadá, jestli i my, středoevropané, nemáme taky svoje Ságo. Které oklešťuje výrazivo pro ostatní „zanedbatelné“ věci. Ságo je pro nás, možná - Růst blahobytu - a výpisy z účtů a vyjeté vroubkované kolejnice od gum nových džípů.. Pak jsme na tom stejně jako Korowaiové , protože i pro nás spousta citů, emocí a nálad nevyžaduje pojmenování.
Nebo tam nakonec strčíme, jako rychlé, až vteřinové lepidlo, slovo „ depka“?


Dostává si mi poctivého pozvání na poctivou svatbu. Protože ti dva jsou ufouni. Pojedu tam a těším se tam.


Večery trávím s Koukolíkem. Velký mistr, tenhle píšící doktor. Podle něj, i podle mě, se potkáváme v životě především s jeho urychlovači a zkratkaři. Je to někdy až geniální herecký výkon všech těch deprivantů, kteří nás umně zavádí. Jako těžce profesionální zavaděči. Námi placení převaděči přes hranice, za kterými je VŠECHNO! !Dovedeme se pak často převtělit do postavy, kterou se obvykle podvědomě rozhodli tihle pohraniční znalci terénu předvádět. Jejich přerod je nesmírně rychlý a s rostoucí zkušeností až automatický. Předvedou Vám to co chcete vidět a slyšet i cítit.. Jak vlastně dokážeme „ číst “ své bližní. Proč nás dokážou tak zřetelně ošálit? A proč tak dokonale umíme obloudit sami sebe ? Proč se tak opájíme rychlostí sděleného? Pro zdánlivou dosažitelnost a blízkost cíle? Asi.
Pak ovšem bacha na Koukolíka. Stojí poctivě a stále u hranice, kam skoro nikdo nejezdí.



Jiné večery trávím s Davidem Abramem. Učím se syntaxi, vzájemnosti a sounáležitostem. Třeba na lososech. Lososi se hrnou vzhůru řekami a potoky, zapomínají na všechno ostatní.Jejich vytrvalé sebeobětování ve prospěch nového života je jakoby nadpozemské, tudíž základní. Hledání vesmírů tady dole, kdy je Abram pozemským Stephenem Hawkingem. Pozemské mystérium, divoká inteligence, která spojuje moře se zemí. Lososi nás učí údivu a pokoře, jsou nositeli tajemství. Nejsem schopen jej prozkoumat ani pochopit. Jak vlastně najdou cestu zpět do svého domovského toku, poté co uplavali tisíce mil napříč Pacifikem. Vracejí se po několika letech strávených v moři stejnou cestou domů, nebo úplně jinou. Jak to dokážou ? Až tam, kde se kdysi vylíhli. Mluví se o chuti vody, o elektromagnetickém vlnění, o slunci. Oni se prostě vracejí k místu, neoddělitelnému od jejich vlastní bytosti.


Abram píše:
„ Avšak největší a nejhlubší ponaučení, které nám lososi přinášejí, spočívá v síle a kouzle reciprocity, v kouzle vzájemnosti. Reciprocita ! To obousměrné plynutí, ta vzájemná výměna mezi říšemi. Dar hor a lesů nesmírnému oceánu a následné opětování tohoto daru, který moře navrací zpět zemi, lesům a horským údolím, zajišťují, že ze svítivých chomáčů vajíček ukrytých pod vrstvami oblázků se zrodí nový život, aby mohl být znovu odevzdán slaným hlubinám moře. Tento nepřetržitý koloběh, tato systola a diastola, tento rytmický puls krásných a světélkujících ryb, které rozmanitými tepnami vplývají do rozlehlého těla oceánu, kolotají v něm a rostou, aby se spletí žil zase vrátily zpět do tlukoucího srdce lesa, těhotného novým životem, je jedním ze znamení, že země je živá !
Nebo je možná nejlepší uvažovat o této sezónní reciprocitě jako o svého druhu dýchání, jako o vydechování tisíců, stovek tisíců mladých lososů, ze souše do oceánu, kde se mísí s velrybami a květy mořských řas, a o následném mohutném nádechu, jímž je tato živá potrava vdechována z oceánu zpět do ústí řek, kterými plyne dál do potoků a jejich přítoků, jež pronikají do rozsáhlých lesů, těch živoucích plic tohoto pozemského světa. Anebo je to oceán, jenž dýchá a tuto oploutvenou živinu vdechuje ze svahů porostlých lesy, vsává ji do sebe, přes skály, peřeje a přehrady, skrze lidská sídla a města a pak ven do svých mohutných cyklických přílivů a odlivů, nechávaje tento stříbřitý život v sobě obíhat, než ho znovu vydechne do údolí a horských lesů…“


Delší dobu diskutuju s Famrlínou o sousloví „ miluju Tě “. Já překotně popisuju, jak ho do světa posílají lidi, co se před pár hodinami poznali někde s někým v nasládlých parách etylalkoholu, neznaje pořádně adresáta. Jak to zběsile lítá v milionech smsek nad našimi hlavami. Že dávno ten shluk písmen vyschl, umřel jako cejn na mělčině, že ztratil původní význam, že jsme, my lidé, tahle slova znásilnili, vysušili do instantního balíčku, pro který je třeba jen sáhnout do připraveného fochu, když se chce toho druhého trochu připostrčit. Do světa, kde se puklý lusk ( Updike) nastavuje ke vklíčení stejně prázdného a zoufale osamoceného falu. Do světa malé praskliny ve stromě, mdle hladové po ucpání té ubohé štěrbiny,zbylé po vypadlém suku. Čímkoliv. Tedy něčím, co je vždycky zaměnitelné.


Vykládám, že láska může být třeba i to, když se lidé začnou vzájemně učit. Chodí do toho druhého jak do základky. A neruší výklad. Poslouchají a často zvědavě bloumají po chodbách té mnohotřídky, kde nikdy nebyli, ale odkud si mohou něco odnést.

„ Jestli jsi spisovatel, něco tedy místo toho vymyslíš…“, zní mi v hlavě několik dní.



Tak tady to je:



Nevím úplně dokonale, co jsi a co všechno znamenáš.
Neznám tě celou a ani tě celou znát nemůžu.


Ale toho, na co z tebe dosáhnu,
toho se zúčastním.


V rámci pomalosti a s neúctou
ke zkratkám.




A při zachování schopnosti údivu.