O rychlosti, zkratkách a neschopnosti údivu
...
...
...
F.Drtikol
...
Svatba přátel
Korowaiové
..proud
Celý týden jsem pod tlakem, který se snaží tvářit se jen jako lehká deka. Ale zakrývá mě celého a pořád. Cítím se jako horká voda, která se nemůže úplně vyvařit a tlačí se snaživě pístem moderního hrnce někam nahoru, oživujíc v něm předem zabudovanou píšťalku, která varuje, že poklice může taky kamsi vyletět. Dvě moje pracoviště, poztrácená nebo polozapomenutá jména mrtvých, kteří jsou najednou na všech těch stolech v řadách a celých sériích a já už nějak nevnímám jejich příjmení a křestní jména, která mě pak docela překvapují za pár dní v diktafonu. Taky dělám spousty drobných rozhodnutí a nevšimnu si, že některá jsou o dost větší, než malá. Soukromý soudce pak klepe kladívkem. Vymlouvám se, za ohrádkou obviněného, na nebývalou rychlost a na zdivočelý přetlak, na četné zkratky, které jsem musel najít, abych to vše zvládnul, a na řadu dní, kdy jsem se ničemu nijak zvlášť nedivil.
Trestem za to všechno budiž tento text.
Stereotyp, to je ten tvídový oblek, který mi občas padne a občas se na mě sám navleče, upraví se a uhladí, jako když se jde do opery. Vybaví se mi text Mileny Holcové z další knížky, kterou jsem četl. Mám tu ženskou stále raději. „ Ať už cesta trvá týden, nebo tři měsíce, po první třetině se obvykle dostaví prvky stereotypu. Přijde-li stereotyp současně s fyzickou únavou, vnímá ji cestovatel jako úlevu. Jednotvárnost může být způsob, jak zregenerovat síly, bašta před číhajícími konflikty. I Cesta si potřebuje občas odfrknout. Navlékne - li na sebe šperky pohodlí a jistoty, může být dokonce nebezpečně svůdná. Běda však těm, kteří podlehnou. Pod dekou stereotypu neleží podnětná a nevypočitatelní milenka, ale rozkydlá nuda … “.
Už pár měsíců se učím mít rád věci, které jsem dřív nemusel. Ve stále popíraném a rozmazleném přesvědčení, že jsou cizí a jiné, než by měly být. Opak je pravdou. Jsou to stejné „ děti “ mého bdělého běhu, úplně stejně živoucí jako ty zdánlivě vyvedené. Voláme si s Jirkou. Lépe řečeno volám já, poté, co si pro sebe znovuobjevím jeho písničku „ Kruh “. Dějou se kolem nás věci, stejně a obojetně, ostatně jako vždycky. Máme to až podezřele synchronní, jakobychom vylézali ve stejný čas ze stejného biografu. Teď se kolem nás začaly objevovat trochu načernalé příhody. Plandají ve vzduchu, ubírají jemně kyslík a jsou poťouchlé. Nenápadné. Povídáme si o tom, že i ďábel má občas asi slabší chvilku a polije svou smradlavou pečeni něčím sladce milým. Luciferská a zákeřná neřest toho šviháka, co tady kráčí ulicemi a rozhazuje svoje lesklé mince pod naše nohy. Když už se dostane blízko k naší kuchyni.
V telefonu se mi jiný starý brach snaží položit otázku : „ Se kterým místem jsi vlastně opravdu srostlý ? “. Prý o tom maluje obraz. Myslím na to, jestli mám v tomhle duchu nějaký flek, pro který by to aktuálně platilo. Tedy nejen díky žahadlům paměti. Už dlouho vím, že paměť není to místo, kam je třeba chodit jako do muzea pro rozumy. Věřím jen, že by měla být někde poblíž, když právě trochu žijeme, když se právě nějak rozhodujeme, a měla by jen hvízdnout, nebo zasyčet. Na pozdrav, nebo jako varování. Odpovídám tedy, že s kdejakým.
Rychlost a schopnost zkratky lidi odedávna fascinuje. V rychlé a zkrácené podobě se dá zahrát ledacos a každý muzikant vám potvrdí, že některé notičky umí v tom fofru nepozorovaně spadnout kamsi „ pod stůl “. Pokud je ale tón přesně napsaný a jaksepatří trefený, časem se rozvine do skutečné krásy. Typ orchidej. Zatímco ty pod stolem pokryje plíseň. Tu potom většina z nás snaživě překryje pláštěm dalších, náležitě chytlavých melodií.
Udělali jsme si z prostředků cíl. Posouváme předměty, hromadíme je a konzumujeme je, čím dál tím větší rychlostí. Růst a růst růstu. Terč se potom stane tak velkým, že jej už není možno hledáčkem našich očí vidět. Jsem asi přehnaně citlivý. S odkrytým podbřiškem běžím naproti hodinám, nabušeným daty a grimasami druhých, a taky svůdnými kravinami. Celé by to zvládnul nejspíše jen zkušený šaman, ale rozhodně ne obyčejný sídlištní neurotik. Ten zatím jen tuší, že smysl nepotřebuje rychlost, snad jen prodlévání. Ve kterém se za Cílem spěchat nemusí. Protože je to často jenom adrenalinově perverzní. A především : absentuje na této cestě údiv. Kvůli kterému, a to je mé nejhlubší přesvědčení, jsme vlastně tady.
Dlouho si do noci povídám s jedním sochařem. Dělá rukama už asi desátého mimozemce. Povídá, že ti jeho „ ufouni “ bojují proti nesmyslnému růstu, proti vylhanosti, kšeftům se vším, no tedy vlastně s Ničím. Mluví o absenci umělecké stylizace, která by jeho a jeho sochy vehnala do samoty. Stejně jako mě moje psaní, které tolikrát smažu. A to to s kamenem vůbec neumím ! Že jsou písmena a věty taky takový kámen, snad ani říkat nemusím. Vypráví mi o dílech jiných, slavných kolegů, vystavujíc se riziku posměchu a podezření ze žárlivosti a umělecké závisti. Jdou řeči o Ornamentech, kterými kumštýři často zdobí stěny našich krypt, ve kterých by se měly naopak potit jen nepříjemné a vlezlé myšlenky, plazící se po našich holých temných stěnách. Lidé vezdejší často svoji mravní nejistotou zastavují hrází z předmětů a věciček, často tuze předrahých, a o to víc vyrábějících v delším čase tetu Nicotu. V tom společném mnohohlavém zástupu za předříkávači, kteří monotónně opakují mantru současných „ potřeb “.
Když už byl Fráňa Drtikol hodně, ale hodně daleko, uměl říkat věci zemitě a čerstvě: „ Na většinu věcí, se musíš umět vysrat. A nevpouštět tím pádem do hlavy žádná nová hovna“. Byl v té době na hodně vysoké hladině. Tak proto možná takhle.
Po jedné z mnoha svých dálničních cest pozoruju billboardy. Oranžové, modré, chtivé, podlézavé a prvoplánově vytvořené v PR kancelářích, plných znuděných profíků a znalců naší první signální. Po dlouhé době se pouštím do nepříjemné debaty na téma politika s člověkem, jehož úsudku si pořád ještě vážím. Naběhl jsem si s tou Šiklovou.
„ Ten text je strohý, jasný a pro mě nepolitický, jen konstatující “, začínám.
„ Ale použil jsi ho a dal se tím pádem do debaty o politice “, slyším.
„ Pokud se máme bavit o politice, pojďme mluvit o Gándhím, Masarykovi, Havlovi, nebo o Aun Schan Su Ťij “, to jsou lidé, kteří něco politického chtěli..“, chabě reaguju a dobře vím, že tahle debata nemá hmatatelný konec, a že na její rychlosti a zbrklosti vlastně nezáleží.
„ Koho teda jako budeš volit, když už jsi na svém webu tak zezelenal ?“, zní jako výstřel ze úst hlavy, která pracuje s předem zadanými daty.
„ Až budu cítit cokoliv, co se blíží politice, půjdu a nacpu svůj hlas do krabice mezi prvními . Bohužel vnímám všechno, co se teď za ten pojem schovává, spíš jenom jako obchodní společnost s názvem „ parlament.sro “, se spoustou dceřinných a spřátelených finančních společností. Které jen vytvářejí nebarevnou, ale o to víc funkční burzu, na které vydělají nakonec všichni. Zakázky, lobbing, všimné a miliardy, s miliony zapomenutými za různými nečistými nehty, bez rozdílů barevných odstínů. Obchodu jsem nikdy nerozuměl. Nemůžu dávat svůj hlas hokynářům. Protože těm propletencům mezi státními a soukromými bankovními účty prostě nerozumím “, už skoro křičím.
„Jsi anarchista“.
„Ne, jsem jen člověk, který se nenarodil s myšlením veksláka“.
Často se díváme očarovaně na palety a barvy,vymačkané z kdejaké tuby. Které zdobí povrchy. Bez ustání převracím cokoliv naruby, jen abych se podíval, jestli není na vnitřní ploše pouhopouhá lepkavá vrstva bezbarvého laku.
Napadne mě, že texty,a psaní, jsou vlastně řečí, které mohou naše vnitřky, řekněme třeba duše, převrátit, nebo obarvit, co já vím… jako melodie, která je jen tvarem, prvním pohledem a sexy aretací prvotního útoku zornice, či ucha, a potom teprve slova, která jsou konečně komunikací a často zjevením pravdy. Pokud jsou čistá. Ta písmena. Ostatně to je, dost možná, tajemství dobré písně.
Šílení. To je film, který si pouštíme a nakonec úplně nevíme. Což po nás stejně asi Švankmajer nakonec chce. Geniální Tříska, dobře. Relativizace normálnosti, dobře. Ale základem je asi usilování. Které, jak už vím, není výsledkem práce. Ale jen vedlejším produktem snažení, které nás třeba najednou zavede jinam. Bez zkratek, když nemineme vedlejší cestu, třeba po zasviněné polňačce, plné bahnitých kaluží. Na které když najednou zastavíme, vystoupíme z auta s rozehřátým motorem a pohlédneme třebas na křížek pod starým stromem. Nikdy bychom se sem nedostali.
Když se na rychlost podíváte jejich pohledem – pohledem zapomenutého rozkotlaného dubu, oprýskané kapličky kdesi v horoucích peklech, malých stromků, zasazených bůhví kým a bůhví proč na bezcenném plácku. Prostě zboku. Získáte relativizující pocit. Rychlost z pohledu ze strany najednou vypadá jinak. Vyhráli jste, protože jste se právě zastavili. Třeba na malou,čůrací. Která Vás paradoxně učinila mnohem rychlejšími ve chvíli, kdy jsou všichni ostatní dávno v trapu.
Relevance a zasazení do nového kontextu, o to jde. Nikoliv o přímočaré a nabízené pravdy. Těch jsou izolovaně tisíce. Jak napsal kdysi V. Bělohradský.
Vzpomenu si, jak jsem nedávno četl o bojovnících kmene Korowai. Žijí vysoko v korunách pralesních stromů, skrývají se v hlubinách deštného pralesa a vetřelce odrazují záplavou svých jednoduchých šípů. Nechtějí být objeveni. Hlídají svoji samozřejmou pomalost. Dostávají ze ságové palmy dřeň, která je roky živí. Ságo je pak alfou a omegou pro život celého ostrova. Výroba ságového škrobu je nejdůležitější činností, jíž se Papuánci věnují. V jejich jazyce existuje několik desítek pojmenování pro tu životadárnou hmotu. Naopak celou řadu pocitů, nálad a stavů mysli vyjadřují pouze jedním jednoduchým slovem. Ságo je synonymem pro život. A tak mě napadá, jestli i my, středoevropané, nemáme taky svoje Ságo. Které oklešťuje výrazivo pro ostatní „zanedbatelné“ věci. Ságo je pro nás, možná - Růst blahobytu - a výpisy z účtů a vyjeté vroubkované kolejnice od gum nových džípů.. Pak jsme na tom stejně jako Korowaiové , protože i pro nás spousta citů, emocí a nálad nevyžaduje pojmenování.
Nebo tam nakonec strčíme, jako rychlé, až vteřinové lepidlo, slovo „ depka“?
Dostává si mi poctivého pozvání na poctivou svatbu. Protože ti dva jsou ufouni. Pojedu tam a těším se tam.
Večery trávím s Koukolíkem. Velký mistr, tenhle píšící doktor. Podle něj, i podle mě, se potkáváme v životě především s jeho urychlovači a zkratkaři. Je to někdy až geniální herecký výkon všech těch deprivantů, kteří nás umně zavádí. Jako těžce profesionální zavaděči. Námi placení převaděči přes hranice, za kterými je VŠECHNO! !Dovedeme se pak často převtělit do postavy, kterou se obvykle podvědomě rozhodli tihle pohraniční znalci terénu předvádět. Jejich přerod je nesmírně rychlý a s rostoucí zkušeností až automatický. Předvedou Vám to co chcete vidět a slyšet i cítit.. Jak vlastně dokážeme „ číst “ své bližní. Proč nás dokážou tak zřetelně ošálit? A proč tak dokonale umíme obloudit sami sebe ? Proč se tak opájíme rychlostí sděleného? Pro zdánlivou dosažitelnost a blízkost cíle? Asi.
Pak ovšem bacha na Koukolíka. Stojí poctivě a stále u hranice, kam skoro nikdo nejezdí.
Jiné večery trávím s Davidem Abramem. Učím se syntaxi, vzájemnosti a sounáležitostem. Třeba na lososech. Lososi se hrnou vzhůru řekami a potoky, zapomínají na všechno ostatní.Jejich vytrvalé sebeobětování ve prospěch nového života je jakoby nadpozemské, tudíž základní. Hledání vesmírů tady dole, kdy je Abram pozemským Stephenem Hawkingem. Pozemské mystérium, divoká inteligence, která spojuje moře se zemí. Lososi nás učí údivu a pokoře, jsou nositeli tajemství. Nejsem schopen jej prozkoumat ani pochopit. Jak vlastně najdou cestu zpět do svého domovského toku, poté co uplavali tisíce mil napříč Pacifikem. Vracejí se po několika letech strávených v moři stejnou cestou domů, nebo úplně jinou. Jak to dokážou ? Až tam, kde se kdysi vylíhli. Mluví se o chuti vody, o elektromagnetickém vlnění, o slunci. Oni se prostě vracejí k místu, neoddělitelnému od jejich vlastní bytosti.
Abram píše:
„ Avšak největší a nejhlubší ponaučení, které nám lososi přinášejí, spočívá v síle a kouzle reciprocity, v kouzle vzájemnosti. Reciprocita ! To obousměrné plynutí, ta vzájemná výměna mezi říšemi. Dar hor a lesů nesmírnému oceánu a následné opětování tohoto daru, který moře navrací zpět zemi, lesům a horským údolím, zajišťují, že ze svítivých chomáčů vajíček ukrytých pod vrstvami oblázků se zrodí nový život, aby mohl být znovu odevzdán slaným hlubinám moře. Tento nepřetržitý koloběh, tato systola a diastola, tento rytmický puls krásných a světélkujících ryb, které rozmanitými tepnami vplývají do rozlehlého těla oceánu, kolotají v něm a rostou, aby se spletí žil zase vrátily zpět do tlukoucího srdce lesa, těhotného novým životem, je jedním ze znamení, že země je živá !
Nebo je možná nejlepší uvažovat o této sezónní reciprocitě jako o svého druhu dýchání, jako o vydechování tisíců, stovek tisíců mladých lososů, ze souše do oceánu, kde se mísí s velrybami a květy mořských řas, a o následném mohutném nádechu, jímž je tato živá potrava vdechována z oceánu zpět do ústí řek, kterými plyne dál do potoků a jejich přítoků, jež pronikají do rozsáhlých lesů, těch živoucích plic tohoto pozemského světa. Anebo je to oceán, jenž dýchá a tuto oploutvenou živinu vdechuje ze svahů porostlých lesy, vsává ji do sebe, přes skály, peřeje a přehrady, skrze lidská sídla a města a pak ven do svých mohutných cyklických přílivů a odlivů, nechávaje tento stříbřitý život v sobě obíhat, než ho znovu vydechne do údolí a horských lesů…“
Delší dobu diskutuju s Famrlínou o sousloví „ miluju Tě “. Já překotně popisuju, jak ho do světa posílají lidi, co se před pár hodinami poznali někde s někým v nasládlých parách etylalkoholu, neznaje pořádně adresáta. Jak to zběsile lítá v milionech smsek nad našimi hlavami. Že dávno ten shluk písmen vyschl, umřel jako cejn na mělčině, že ztratil původní význam, že jsme, my lidé, tahle slova znásilnili, vysušili do instantního balíčku, pro který je třeba jen sáhnout do připraveného fochu, když se chce toho druhého trochu připostrčit. Do světa, kde se puklý lusk ( Updike) nastavuje ke vklíčení stejně prázdného a zoufale osamoceného falu. Do světa malé praskliny ve stromě, mdle hladové po ucpání té ubohé štěrbiny,zbylé po vypadlém suku. Čímkoliv. Tedy něčím, co je vždycky zaměnitelné.
Vykládám, že láska může být třeba i to, když se lidé začnou vzájemně učit. Chodí do toho druhého jak do základky. A neruší výklad. Poslouchají a často zvědavě bloumají po chodbách té mnohotřídky, kde nikdy nebyli, ale odkud si mohou něco odnést.
„ Jestli jsi spisovatel, něco tedy místo toho vymyslíš…“, zní mi v hlavě několik dní.
Tak tady to je:
Nevím úplně dokonale, co jsi a co všechno znamenáš.
Neznám tě celou a ani tě celou znát nemůžu.
Ale toho, na co z tebe dosáhnu,
toho se zúčastním.
V rámci pomalosti a s neúctou
ke zkratkám.
A při zachování schopnosti údivu.