Aktuality

Myšlenka dne

Eva Turnová čte svoje texty na CD !!
/viz fotogalerie/


Tak se mě všichni ptají na Horáčka. A na jeho kandidaturu. S úlevou konstatuji, že to co jsem napsal o tomto pánovi do svého Zápisníku už v březnu 2008 nehodlám ani v jediném písmenu měnit. Moc rád bych si početl v obdobných textech u jiných kandidátů a ještě raději bych si povídal o roky trvající podobné konzistenci názorů.


Umřel mi Wabi Daněk.
To je jako když jedete divokou vodu postý a víte,
že v určitým místě se prostě musíte opřít o kus skály.
A ona tam najednou není.


Revoluce z roku 1989 byla asi jedinou revolucí v
dějinách, která nepřinesla nic nového,
prostě se přizpůsobila okolnostem.
(Pavel Kolář - historik)


Doufám, že za dalších pětadvacet let už bude ve školních učebnicích hodnocena dnešní doba lakonickým: Druhá korporátně-dotačně-socialistická Česká republika, jejíž vznik umožnil plukovnicko-aktivistický převrat v roce 2013, neměla dlouhého trvání.
(Martin Rieger)


A tak nás naše zkušenosti stejně jako náš rozum jasně poučují, že lidé se pokládají za svobodné jen proto, že jsou si vědomi svého jednání, ale o příčinách, které je determinují, nevědí vůbec nic.
(Spinoza)


Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1937881 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

JAROSLAV M.

xx

Jaroslav M.

xx

...

xx

J.M. + R.H. po práci

Je to už rok. Tolik doby už odteklo do nenávratna od chvíle, kdy jsem vstoupil na pitevnu a on tam v klidu stál.
Vysoký chlap s krátce střiženými bílými vlasy. Neskrčený. Upřený a nikam neuhýbající pohled, teď soustředěně namířený na mě, trochu pátravý ( nimra ve mně ho napoprvé chybně překládá až jako „ pohrdavý “). První vteřiny ve mně dělají scan zatím neduživých vnitřních pocitů. Nějaká hrdost, až aristokratická důstojnost ?? Sebejistota ? Až po pár týdnech přehodnocuji a dovozuji, že profesionalita. Má svoje vlastní nástroje a jeho pohyb po sále je absolutně účelný, nepřerušovaný, jako přesuny sebejistého plaza v teráriu, které má tisíckrát prolezlé a načtené.
„ To je náš nový pitevní laborant.. “, slyším ode dveří paní vrchní. Prohlížím si ho. Je jiný, než desítky těch, které jsem v této funkci za posledních více než dvacet let potkal.

Dívám se mu na ruce při práci. Opisují plynulé houslové klíče a krouživé okruhy, jako horní končetiny dirigenta, který řídí velký ansábl, momentálně hrající pomalou a dlouhou tokátu bez jakýchkoliv pauz. Je elegantní a rytmický i v momentech, které při pitvě skoro nemohou být jiné, než kostrbaté a svým způsobem hnusné.

Postupně se dozvídám, že Jaroslav má maturitu na zdravce a následně na sobě řadu let tvrdě pracoval. V pomaturitním specializačním studiu udělal zkoušky z ošetřovatelské péče, preparátorství, sociální psychologie a andragogiky, z práva a etiky, z managementu a ekonomiky ve zdravotnictví. Taky počítače. Preparátor je vskutku excelentní.
Postupně se od kolegů z branže dozvídám, že mám tu čest s legendou řady piteven soudního lékařství v republice. Čtu posudky pánů profesorů a docentů, které se hemží superlativy. Je mezi nimi i pan profesor z University v Heidelbergu, kde taky pracoval.

Starý, zkušený pes. Který nekouše, protože už nemusí dokazovat, že má taky zuby.

Tak se pár prvních měsíců nikoliv kočkujeme, ale vlídně po sobě poštěkáváme, protože ani já už nejsem jaksi žádné štěně.


„ Vem si foťák a vrať se na pitevnu, ještě mrknem na ty záda “, telefonuje mi do kanceláře.
„J du tam, ale foťák, neberu, protože jsem ho tam nechal, právě kvůli těm zádům “, usmívám se. A on uznale taky.
„ Jo, a má na lýtku jizvu “, volá za mnou pobaveně a zvědavě , když už jsem svlečený a na odchodu.
„ Myslíš tu, co má 4 centimetry a co jsem si ji už vyfotil? “. Pochvalný štěkot v podobě smíchu se odráží od bílých kachlí
„ Jaroušku, ten pán se střelil do pusy “, říkám poté, co jsem jen letmo nehlédl ode dveří do sálu a mažu pryč. Za pár minut přicházím a vidím ho, jak zkoumavě prohlíží hlavu ze všech stran, stříhá vlasy a kroutí hlavou.
„ Jak jsi to mohl vědět ? No to jsem blázen ?“
„ Četl jsem v kanceláři papíry “.
To už tančíme ve smíchu oba.
„ Hele, mně se to nějak nelíbí, on má petechie jak blázen, to nebude srdce, to je dušení, Radku“, slyším jindy ve sluchátku.
„ Měl epilepsii, Jardo “.
„Tak to jo. Tak já teda začnu“, říká uklidněně.


A desítky jiných situací, kdy už beze strachu a věřícně používám při práci jeho další pozorný pár očí. Všímá si. Rutina kombinovaná se soustředěným radarem, nastaveným na směr „ co kdyby“. Soudňař tělem i duší, tenhleten Jarda.

Jednoho dne mi najednou povídá , že seděl a já ztuhnu.

„ To jsem dělal v jednom JZD a pouštěl jsem těm krávám Krylovy písničky. Abych jako zvýšil dojivost“. Uši se mu stáhnou dozadu a velké kulaté oči se průzračně smějí. „ Hele, to bylo tehdy pobuřování a já dostal podmínku. Ale přitom se ta dojivost fakt zvýšila“. To už se řehtá a vystrkuje ven široširý úsměv, kterým obvykle docela šetří. Po čase se takhle směje i na Famrflínu, která se zcela nevílovým způsobem postrojí do zeleného a dívá se na dvě pitvy za sebou, protože chce prostě vědět, co dělám, když nejsem s ní.
„ No a pak jsem si řekl, že půjdu na zkušenou jinam. To bylo tehdy tzv. nedovolené opuštění republiky. Nějak jsem to u toho rybníka na hranicích zmotal a ten blbec nebyl Rakušan, ale fízl. Dostal jsem to natvrdo a na docela dlouho“, říká lakonicky a ruce mu přitom krouží kolem krku mrtvoly jak módnímu návrháři, co bravurně zkouší přikládat boa, nebo kožešinový límec, ke krku nějaké princezny s útlou šíjí.

Dojdeme v bluesovém rytmu až do fáze vzájemného respektu a stanou se z nás přátelé. Ve vzájemné úctě. Což vlastně ani jinak v téhle „ instituci“ nejde, napadá mě. Jednoho dne mi Jaroslav přinese svoji pololetní slohovou práci, kterou na zdravce napsal a odevzdal. Čtu ji pozdě v noci a pak už neusnu. Nejde to.

Tady je. A je 20 let stará:



PRVNÍ NÁVŠTĚVA


„Běžte!“ „Kam jdete?“ „Stůjte!“ „Pojďte sem!“ Vraťte se!“ „Běžte!“ Kolikátá už dlouhá tmavá chodba s desítkami mříží a mřížovými dveřmi, zde zvanými “ katry “. Příslušníci Sboru nápravné výchovy zavádějí odsouzené k návštěvám. Jsem náležitě poučen, že během návštěvy není dovoleno jíst, pít, kouřit, brát děti na klín, objímat se s rodiči. Stoly jsou stejně široké tak, že není možno na sebe dosáhnout. Mám zmatek v hlavě, nevím co se venku děje. Již devět měsíců ve vazbě, snad 3 m2 volné plochy pro tři obviněné. Doslova jak psal Fučík – pět kroků k oknu, pět kroků zpátky. Po hodinových pochodech jeden za druhým usedáme na čtverečkové židle 30 x 30 cm, abychom po patnácti minutách opět startovali opačným směrem. Vyčnívající šrouby nás nikdy nenechají déle zahálet. V rohu cely je díra do země – prý záchod. Ráno hrst prášku na podlahu a záchod, deset kousků natrhaných novin.
Čaj, kyselý chleba, někdy vodnatá povidla, jindy starý tvrdý sýr – zvaný „ dušák “, protože není možné ho bez litru čaje sníst. Velitelská prohlídka, kontrola úklidu, cely, složení molitanových podložek, dek, pyžama, čistota díry – záchoda. Všichni dohola ostříháni, jedenkrát do týdne holeni, stejné strojky i žiletky pro 2.800 lidí, koupání jednou za deset dní, výměna tepláků pamatujících jistě padesátá léta, jsou bez gum, roztrhané se zapranou špínou padesátých let. Teplá voda, kartáčky na zuby, pasta, rádio, tisk a ostatní zbytečnosti zůstávají někde venku za zdí. Boláky, muňky, průjmy na denním pořádku. Čas se měří stínem mříže na zdi. Ryjeme čárky při výdeji oběda nebo večeře, neboť ešusy a lžíce musíme po zhltnutí chudičké šlichty ihned odevzdat. Podle čárek je potom možno spočítat délku pobytu nebo při obkreslení stínu mříže v poledne, víme druhý den čas dalšího krmení. Je důležité včas k malému okénku ve dveřích přistavit stolek, protože ešusy podává chodbař, takže často padají na zem. Vedeme nekonečné rozhovory o soudech a sníme o amnestii a nejčastěji o tom, co se děje za zdmi, tj. doma. V těchto chvílích ustupuje ponorková nemoc, která propuká v bezesných nocích za stálého svícení, kontrolování bachařů a vytí psů v koridorech, boj o ranní potřebu u díry v rohu, nevraživá slova při průjmech, při vydávání oběda nebo těsně před velitelskou prohlídkou, nedostatek cigaret, sirek. Několik dnů jsme žmoulali cigaretu, než se nám podařilo domluvit se se sousední celou o kratičké vycházce v betonovém teletníku, abychom převzali bez úhony pár zápalek. Stále jsme totiž pod nepřetržitým dohledem. Na vycházkách se nesmí mluvit nahlas, je-li hezky, trvá pár minut, je-li ošklivo a zima, třeba i dvě hodiny. Je to vlastně velká betonová cela, která má strop z ostnatého drátu, kde chodíme opět kolem dokola s tím rozdílem, že není na co si sednout a z věže nás neustále pozoruje četník, jestli chodíme vzorně.
Dávno víme, jak se máme chovat a co nás potká, když budeme dělat něco jinak. Nyní, úplně zelený a zesláblý z nedostatku všeho s modřinou přes celé oko, rozseknutým nosem, jdu do místnosti, kde uvidím své rodiče.
První prohlídka je při vstupu z cely. Celý se svlékám do naha, příslušník prohmatává každou část oděvu, abych neodnesl rodičům nějakou cennost NVÚ. Ačkoliv jsou neodsouzení, musí na tom být všichni rodiče daleko hůř – šikanováni úřady, výslechy, i ostnaté dráty mají okolo sebe, jenom jsou dále od sebe, ale stejně dobře hlídáni jako zde. Tatáž prohlídka mě čeká, až půjdu zpátky. Vím, že před každým katrem musím zastavit, otočit se čelem ke zdi, čekat až školený příslušník odemkne a pak mě vyzve „Běžte!“ „Stůjte!“, popřípadě „Vraťte se!“ – opět čelem ke zdi. Příslušník provede druhý stupeň své kvalifikace – zamkne, jejich třetí stupeň je ruština a pak z Vás je bachař. Zda je homosexuál, sadista nebo notorik, na tom nezáleží – stačí jen odemykat, zamykat a ruština. Ostatní povýšení za zmlácení, vznešeně řečeno klid a kázeň úseku, přijde samo.
Honí se mi hlavou všechny myšlenky, které chci rodičům říci, ale nemohu. Naše eskorty autobusů, které křižují po celé republice. Stažené rolety na zamřížovaných oknech – orgáni napnou plátěnou síť, aby oddělili trestance od přední části, kde je řidič a pět příslušníků se psem. Štěkot psa přehlušuje křik příslušníka: „Během eskorty není povoleno jíst, pít, kouřit, mluvit, v případě nekázně nebo pokusu o útěk bude použito obušku, psa a zbraně bez výstrahy!“. To nás uklidňuje, pozorujeme hlaveň samopalu, kterou na nás podnapilý příslušník míří. Potácející se hlaveň mně míří jednou na břicho, podruhé na hlavu, kopíruje stav dláždění ulic. Zavírám oči, snažím se pouta dát do polohy, aby se co nejméně zarývala do oteklých rukou. Jde to špatně, protože jsou řetězem zamknuty k opasku speciálně k tomu vyrobenému. Tuto přednost nemá každý. Vedle mne vrah jede absolutně volně, nu což, když to té republice pomůže a mé převýchově taktéž, budu to nosit i v civilu.
Z mé meditace mě budí rána obuškem do hlavy a řev „Chrápat jsi měl doma!“. Pes skáče na síť a štěká, jak zběsilý příslušník. Je-li součást výcviku nebo převýchovy – nevím, zeptám se na to jednou psychiatra.
Zvenku na autobusu je namalován krásný obrázek hradu a pod ním ozdobně napsáno „Zájezd“- vím, že ten můj bude trvat 45 měsíců. Teď mám za sebou devět a čeká mě první návštěva. Jak to asi dopadne? Stejně tmavé chodby, stále stejná slova příslušníků „Běžte!“, „Kampak jdete!“, „Stůjte!“, „Pote sem!“, „Běžte!“, „Vraťte se!“. Jenom to bylo s plzeňským přízvukem. Zde jsem také dostal obnošenou starou uniformu šedivé barvy – snad od letectva nebo od hasičů, k tomu čepici, kterou jsem musel smekat před každým příslušníkem a ke jménu hlásit 3449 z.č. Psychicky vyčerpán usedám za široký stůl a zjišťuji v zoufalství, že ani nohama nedosáhnu na protější židli, ruce mi končí bezmocně před polovinou stolu. Z každé mé strany sedí příslušník a pak další odsouzený. Nyní začali předvádět rodiče. Když vidím ty své, nemohu je poznat. Ten ohnutý se svěšenou hlavou, svěšenými rameny, se stařeckou chůzí – to je ten sebevědomý obr, kterému jsme při práci s bratrem nestačili! Vedle něj se opírá taky šedivá scvrklá babička, které před devíti měsíci bylo padesát let. Chvíli jim trvá, než mě najdou, jsme všichni do hola obráni, stejné uniformy. Já mám navíc modřinu přes celé oko. Táta na mě klape umělým chrupem. Máma se chlubí, že už ho má také. Vrásčitýma rukama se na mě snaží dosáhnout. Okolo slyšíme vzlykot dětí, rodičů i trestanců. Přestávám vnímat četníky po obou stranách. Je to všechno vůbec možné, aby rodiče věděli všechno. Byli se mnou po všech těch eskortách z MLR až do Plzně. Viděli skopávat nechodící invalidy ze schodů autobusů, prožili všechno – výslechy StB, eskorty, samovazby, hlad, zimu, nemoc, slova vězeňského lékaře s letmým pohledem od stolu místo vyšetření – pak se podíval do horního rohu katru, kde byl napsán paragraf trestu, uchychtl se a zařval: „Odchod!“. Zbyl jen strach, bezmocnost, stokrát prožité dětství při věčně osvětlených celách ve dne i v noci.
Opět slyším maminku, jak je šťastná, že nejsem v řetězech jako u soudu. „Víš Járo, jak je hrozné, když máma vidí své dítě v řetězech?!“ Odpovídám po pravdě, že nevím, ale zato vím, jaké to je v nich chodit. Snažím se přejít na veselejší téma, právě mám asi 39 měsíců čas, tak si můžeme trochu pokecat. Všimla si čerstvé modřiny a šeptem dodává: „Vás tady bijou?“ „Ne, jenom když zlobíme.“ Hluboký vzdech kdysi obra a dobráka táty, který zná za léta PTP závaly v šachtách dolů. „Musíš chlapče vydržet, děláme co můžeme.“ Říkám potichu: „Táto, spravedlnost není!“
Okolní i procházející četníci se před návštěvami profesionálně přiblble usmívají, klopí uši, „Avaxi“, na znamení, že neposlouchají všechno. „Járo, ukaž mi límeček, máš čistou košili!“ Táta: „Potřebuješ nějaké peníze?“ „Donesla jsem ti kuře.“ Systém „Avax“ ve střehu odříkává naučené průpovídky: „Paní, peníze mají vlastní a návštěva je bez balíku z důvodu kázeňského trestu.“ Odtahuje od nás ucho, aby naplno oběma systémy mohl dohonit rozhovory vedlejšího trestance. Náhlá rána. Sousední trestanec se kácí na zem. Držel již asi deset dní hladovku, k jeho celkovému vyčerpání přišly zřejmě srdeční obtíže, tak nevydržel. Četníci štítivě odskakují. Mizí přiblblé úsměvy. Staví se podél zdi a neúčastně lelkují. Nemají instrukce, proto jen civí. Opakují si snad v duchu: zamykat, odemykat, ruština. Zbylí trestanci se zvedli a společně spoluodsouzeného položili na návštěvní stůl, rozepli jsme mu mundůr i košili a zkoumali životní funkce. Dýchal. Cizí rodiče se snažili spolutrestance probudit k vědomí. Marně. Moje maminka namočila kapesník a hladila hlavu spoluodsouzenému.
Hlava spočívala přímo mezi mnou a mámou. Zatímco máma hladila trestance jako vlastního, také tak plakala, slyšeli jsme křik matky tohoto odsouzeného spolu s manželkou: „Proboha, dělejte něco, zavolejte sanitku!“ Smáli se a říkali: „Je neděle, nikdo tu není.“ Na větší a větší křik zbývajících rodičů, ať zavolají sanitku z civilu, cynicky odpovídali: „Sem žádná sanitka nemůže, my tu máme úzké uličky, sem se ani nedostane.“ Diastolický a systolický tlak jsem měl na doraz. Nadledvinky mi podávali adrenalin snad až do uší. Bezmocnost a vztek sílil u všech. Na nátlak četníků jsme si museli zpět sednout.
Moje matka nebyla schopna slova. Polykala slzy a hladila hlavu mezi námi. „Proboha, zavolejte alespoň nějakého doktora“, volala stále matka odsouzeného. Vybouchl jsem: „To se dělalo za Hitlera, teď nás nosí rovnou do spalovny!!!“ Četníci po mě loupli očima, ale neřekli ani slovo, Věděl jsem, že před návštěvou mě bít nebudou. Táta měl opět ocelový pohled se slzou. Byl z něj opět ten obr se zaťatými pěstmi a ve střehu. Ženy stále naříkaly a už v kleče se sepjatýma rukama. „Dělejte něco, je to můj jedinej syn!“ „Vždyť já se ho už nedočkám!“ Manželka prosila: „Máme doma děti!“ Odbíhaly k bezvládnému tělu a zpět klečely před bezcitnými četníky. Moje maminka chodila máčet kapesník a s pláčem obkládala čelo, druhou rukou hladila jeho skráně. Ostatní návštěvy seděly a nechtěly věřit, co je všechno možné. Skoro nikdo nemluvil, byl slyšet jen již vysílený pláč matky a manželky a jen občas ještě žadonily.
Tvrdí chlapi v uniformách ministerstva spravedlnosti měli své instrukce a myšlení. Asi po dvaceti minutách přišli trestanci se skládacími hadrovými nosítky. Šetrně kamaráda naložili a odnášeli na vězeňskou marodku se slibem, že se na něj v pondělí docházející lékař podívá. Tento lékař měl přezdívku „Mengele“, to však těmto zlomeným lidem nikdo neměl z nás sílu říct. Spoluodsouzeného odnesli, tím ukončili nářek matky i manželky a odvedli je na bránu.
Návštěva končila, byla krátká, výstižná. Nemuseli jsme ani odpovídat rodičům, jak se máme, co děláme. Všichni to měli napsáno ve tvářích, teror, genocida a věčný strach. Nebylo třeba slov. Snad se něco hnulo i u četníků – na zpáteční jsem bit nebyl. Podle neověřených zpráv se spoluodsouzený probral, o dalším jeho pobytu a pohybu po NVÚ nevím.
Dnes, když píši tyto vzpomínky, je 29. 12. 1989 (je to slohová práce pro SZŠ). Řvu jak želva, poslouchám v rádiu Karla Kryla a volbu plzeňského vězně Václava Havla na úřad presidenta republiky. Pláču, zpívám s Karlem „Bratříčku“ a říkám si, je to pryč, už to nebude. Krásný pocit svobody.
Jistě se budou měnit i podmínky ve věznicích. Avšak vězni budou dál. Štěpán je už v teplákách a bude jich tam víc takových. Chlapci, užijte si to. Již nejsem vaše 3449 z.č.







Mám v ruce ty staré papíry a klepou se na peřině.
Skoro všichni jsme se tehdy nějak namočili. Kroutíme to od té doby se svým vnitřním hlídačem morálky jak se dá. Mám to štěstí, že denně potkávám chlapa, který žádné kejkle se svým svědomím dělat nemusí. Má charakter a bude ho mít i v době, která se kvapem blíží, kdy se tohle slovo tiše přesune do slovníku nepoužívaných archaismů.
Má ho totiž poctivě a pevně přidělaný na rovné a stabilní páteři. Bez patosu a romantizace někdejšího „ boje za svobodu “. Kterého jsme se my - partyzáni, zdánlivě zúčastnili všichni. Kde je potom dnes ten půldruhý milion bolševiků a statisíce práskačů ? Ptám se docela zbytečně a rétoricky. Protože všude.


Vím. Je to nepříjemné, pánové a dámy, tedy soudruzi a soudružky, ale pořád tady ještě jsou.
Ti, kteří si vás pamatují.



Kolem pitevního stolu se mnou den co den
krouží chodící a živé svědomí bývalých dob,
tedy nás všech, kteří jsme je zaprděně dělali.




Mám kliku,
že je tak blízko.