JAROSLAV M.
Jaroslav M.
...
J.M. + R.H. po práci
Je to už rok. Tolik doby už odteklo do nenávratna od chvíle, kdy jsem vstoupil na pitevnu a on tam v klidu stál.
Vysoký chlap s krátce střiženými bílými vlasy. Neskrčený. Upřený a nikam neuhýbající pohled, teď soustředěně namířený na mě, trochu pátravý ( nimra ve mně ho napoprvé chybně překládá až jako „ pohrdavý “). První vteřiny ve mně dělají scan zatím neduživých vnitřních pocitů. Nějaká hrdost, až aristokratická důstojnost ?? Sebejistota ? Až po pár týdnech přehodnocuji a dovozuji, že profesionalita. Má svoje vlastní nástroje a jeho pohyb po sále je absolutně účelný, nepřerušovaný, jako přesuny sebejistého plaza v teráriu, které má tisíckrát prolezlé a načtené.
„ To je náš nový pitevní laborant.. “, slyším ode dveří paní vrchní. Prohlížím si ho. Je jiný, než desítky těch, které jsem v této funkci za posledních více než dvacet let potkal.
Dívám se mu na ruce při práci. Opisují plynulé houslové klíče a krouživé okruhy, jako horní končetiny dirigenta, který řídí velký ansábl, momentálně hrající pomalou a dlouhou tokátu bez jakýchkoliv pauz. Je elegantní a rytmický i v momentech, které při pitvě skoro nemohou být jiné, než kostrbaté a svým způsobem hnusné.
Postupně se dozvídám, že Jaroslav má maturitu na zdravce a následně na sobě řadu let tvrdě pracoval. V pomaturitním specializačním studiu udělal zkoušky z ošetřovatelské péče, preparátorství, sociální psychologie a andragogiky, z práva a etiky, z managementu a ekonomiky ve zdravotnictví. Taky počítače. Preparátor je vskutku excelentní.
Postupně se od kolegů z branže dozvídám, že mám tu čest s legendou řady piteven soudního lékařství v republice. Čtu posudky pánů profesorů a docentů, které se hemží superlativy. Je mezi nimi i pan profesor z University v Heidelbergu, kde taky pracoval.
Starý, zkušený pes. Který nekouše, protože už nemusí dokazovat, že má taky zuby.
Tak se pár prvních měsíců nikoliv kočkujeme, ale vlídně po sobě poštěkáváme, protože ani já už nejsem jaksi žádné štěně.
„ Vem si foťák a vrať se na pitevnu, ještě mrknem na ty záda “, telefonuje mi do kanceláře.
„J du tam, ale foťák, neberu, protože jsem ho tam nechal, právě kvůli těm zádům “, usmívám se. A on uznale taky.
„ Jo, a má na lýtku jizvu “, volá za mnou pobaveně a zvědavě , když už jsem svlečený a na odchodu.
„ Myslíš tu, co má 4 centimetry a co jsem si ji už vyfotil? “. Pochvalný štěkot v podobě smíchu se odráží od bílých kachlí
„ Jaroušku, ten pán se střelil do pusy “, říkám poté, co jsem jen letmo nehlédl ode dveří do sálu a mažu pryč. Za pár minut přicházím a vidím ho, jak zkoumavě prohlíží hlavu ze všech stran, stříhá vlasy a kroutí hlavou.
„ Jak jsi to mohl vědět ? No to jsem blázen ?“
„ Četl jsem v kanceláři papíry “.
To už tančíme ve smíchu oba.
„ Hele, mně se to nějak nelíbí, on má petechie jak blázen, to nebude srdce, to je dušení, Radku“, slyším jindy ve sluchátku.
„ Měl epilepsii, Jardo “.
„Tak to jo. Tak já teda začnu“, říká uklidněně.
A desítky jiných situací, kdy už beze strachu a věřícně používám při práci jeho další pozorný pár očí. Všímá si. Rutina kombinovaná se soustředěným radarem, nastaveným na směr „ co kdyby“. Soudňař tělem i duší, tenhleten Jarda.
Jednoho dne mi najednou povídá , že seděl a já ztuhnu.
„ To jsem dělal v jednom JZD a pouštěl jsem těm krávám Krylovy písničky. Abych jako zvýšil dojivost“. Uši se mu stáhnou dozadu a velké kulaté oči se průzračně smějí. „ Hele, to bylo tehdy pobuřování a já dostal podmínku. Ale přitom se ta dojivost fakt zvýšila“. To už se řehtá a vystrkuje ven široširý úsměv, kterým obvykle docela šetří. Po čase se takhle směje i na Famrflínu, která se zcela nevílovým způsobem postrojí do zeleného a dívá se na dvě pitvy za sebou, protože chce prostě vědět, co dělám, když nejsem s ní.
„ No a pak jsem si řekl, že půjdu na zkušenou jinam. To bylo tehdy tzv. nedovolené opuštění republiky. Nějak jsem to u toho rybníka na hranicích zmotal a ten blbec nebyl Rakušan, ale fízl. Dostal jsem to natvrdo a na docela dlouho“, říká lakonicky a ruce mu přitom krouží kolem krku mrtvoly jak módnímu návrháři, co bravurně zkouší přikládat boa, nebo kožešinový límec, ke krku nějaké princezny s útlou šíjí.
Dojdeme v bluesovém rytmu až do fáze vzájemného respektu a stanou se z nás přátelé. Ve vzájemné úctě. Což vlastně ani jinak v téhle „ instituci“ nejde, napadá mě. Jednoho dne mi Jaroslav přinese svoji pololetní slohovou práci, kterou na zdravce napsal a odevzdal. Čtu ji pozdě v noci a pak už neusnu. Nejde to.
Tady je. A je 20 let stará:
PRVNÍ NÁVŠTĚVA
„Běžte!“ „Kam jdete?“ „Stůjte!“ „Pojďte sem!“ Vraťte se!“ „Běžte!“ Kolikátá už dlouhá tmavá chodba s desítkami mříží a mřížovými dveřmi, zde zvanými “ katry “. Příslušníci Sboru nápravné výchovy zavádějí odsouzené k návštěvám. Jsem náležitě poučen, že během návštěvy není dovoleno jíst, pít, kouřit, brát děti na klín, objímat se s rodiči. Stoly jsou stejně široké tak, že není možno na sebe dosáhnout. Mám zmatek v hlavě, nevím co se venku děje. Již devět měsíců ve vazbě, snad 3 m2 volné plochy pro tři obviněné. Doslova jak psal Fučík – pět kroků k oknu, pět kroků zpátky. Po hodinových pochodech jeden za druhým usedáme na čtverečkové židle 30 x 30 cm, abychom po patnácti minutách opět startovali opačným směrem. Vyčnívající šrouby nás nikdy nenechají déle zahálet. V rohu cely je díra do země – prý záchod. Ráno hrst prášku na podlahu a záchod, deset kousků natrhaných novin.
Čaj, kyselý chleba, někdy vodnatá povidla, jindy starý tvrdý sýr – zvaný „ dušák “, protože není možné ho bez litru čaje sníst. Velitelská prohlídka, kontrola úklidu, cely, složení molitanových podložek, dek, pyžama, čistota díry – záchoda. Všichni dohola ostříháni, jedenkrát do týdne holeni, stejné strojky i žiletky pro 2.800 lidí, koupání jednou za deset dní, výměna tepláků pamatujících jistě padesátá léta, jsou bez gum, roztrhané se zapranou špínou padesátých let. Teplá voda, kartáčky na zuby, pasta, rádio, tisk a ostatní zbytečnosti zůstávají někde venku za zdí. Boláky, muňky, průjmy na denním pořádku. Čas se měří stínem mříže na zdi. Ryjeme čárky při výdeji oběda nebo večeře, neboť ešusy a lžíce musíme po zhltnutí chudičké šlichty ihned odevzdat. Podle čárek je potom možno spočítat délku pobytu nebo při obkreslení stínu mříže v poledne, víme druhý den čas dalšího krmení. Je důležité včas k malému okénku ve dveřích přistavit stolek, protože ešusy podává chodbař, takže často padají na zem. Vedeme nekonečné rozhovory o soudech a sníme o amnestii a nejčastěji o tom, co se děje za zdmi, tj. doma. V těchto chvílích ustupuje ponorková nemoc, která propuká v bezesných nocích za stálého svícení, kontrolování bachařů a vytí psů v koridorech, boj o ranní potřebu u díry v rohu, nevraživá slova při průjmech, při vydávání oběda nebo těsně před velitelskou prohlídkou, nedostatek cigaret, sirek. Několik dnů jsme žmoulali cigaretu, než se nám podařilo domluvit se se sousední celou o kratičké vycházce v betonovém teletníku, abychom převzali bez úhony pár zápalek. Stále jsme totiž pod nepřetržitým dohledem. Na vycházkách se nesmí mluvit nahlas, je-li hezky, trvá pár minut, je-li ošklivo a zima, třeba i dvě hodiny. Je to vlastně velká betonová cela, která má strop z ostnatého drátu, kde chodíme opět kolem dokola s tím rozdílem, že není na co si sednout a z věže nás neustále pozoruje četník, jestli chodíme vzorně.
Dávno víme, jak se máme chovat a co nás potká, když budeme dělat něco jinak. Nyní, úplně zelený a zesláblý z nedostatku všeho s modřinou přes celé oko, rozseknutým nosem, jdu do místnosti, kde uvidím své rodiče.
První prohlídka je při vstupu z cely. Celý se svlékám do naha, příslušník prohmatává každou část oděvu, abych neodnesl rodičům nějakou cennost NVÚ. Ačkoliv jsou neodsouzení, musí na tom být všichni rodiče daleko hůř – šikanováni úřady, výslechy, i ostnaté dráty mají okolo sebe, jenom jsou dále od sebe, ale stejně dobře hlídáni jako zde. Tatáž prohlídka mě čeká, až půjdu zpátky. Vím, že před každým katrem musím zastavit, otočit se čelem ke zdi, čekat až školený příslušník odemkne a pak mě vyzve „Běžte!“ „Stůjte!“, popřípadě „Vraťte se!“ – opět čelem ke zdi. Příslušník provede druhý stupeň své kvalifikace – zamkne, jejich třetí stupeň je ruština a pak z Vás je bachař. Zda je homosexuál, sadista nebo notorik, na tom nezáleží – stačí jen odemykat, zamykat a ruština. Ostatní povýšení za zmlácení, vznešeně řečeno klid a kázeň úseku, přijde samo.
Honí se mi hlavou všechny myšlenky, které chci rodičům říci, ale nemohu. Naše eskorty autobusů, které křižují po celé republice. Stažené rolety na zamřížovaných oknech – orgáni napnou plátěnou síť, aby oddělili trestance od přední části, kde je řidič a pět příslušníků se psem. Štěkot psa přehlušuje křik příslušníka: „Během eskorty není povoleno jíst, pít, kouřit, mluvit, v případě nekázně nebo pokusu o útěk bude použito obušku, psa a zbraně bez výstrahy!“. To nás uklidňuje, pozorujeme hlaveň samopalu, kterou na nás podnapilý příslušník míří. Potácející se hlaveň mně míří jednou na břicho, podruhé na hlavu, kopíruje stav dláždění ulic. Zavírám oči, snažím se pouta dát do polohy, aby se co nejméně zarývala do oteklých rukou. Jde to špatně, protože jsou řetězem zamknuty k opasku speciálně k tomu vyrobenému. Tuto přednost nemá každý. Vedle mne vrah jede absolutně volně, nu což, když to té republice pomůže a mé převýchově taktéž, budu to nosit i v civilu.
Z mé meditace mě budí rána obuškem do hlavy a řev „Chrápat jsi měl doma!“. Pes skáče na síť a štěká, jak zběsilý příslušník. Je-li součást výcviku nebo převýchovy – nevím, zeptám se na to jednou psychiatra.
Zvenku na autobusu je namalován krásný obrázek hradu a pod ním ozdobně napsáno „Zájezd“- vím, že ten můj bude trvat 45 měsíců. Teď mám za sebou devět a čeká mě první návštěva. Jak to asi dopadne? Stejně tmavé chodby, stále stejná slova příslušníků „Běžte!“, „Kampak jdete!“, „Stůjte!“, „Pote sem!“, „Běžte!“, „Vraťte se!“. Jenom to bylo s plzeňským přízvukem. Zde jsem také dostal obnošenou starou uniformu šedivé barvy – snad od letectva nebo od hasičů, k tomu čepici, kterou jsem musel smekat před každým příslušníkem a ke jménu hlásit 3449 z.č. Psychicky vyčerpán usedám za široký stůl a zjišťuji v zoufalství, že ani nohama nedosáhnu na protější židli, ruce mi končí bezmocně před polovinou stolu. Z každé mé strany sedí příslušník a pak další odsouzený. Nyní začali předvádět rodiče. Když vidím ty své, nemohu je poznat. Ten ohnutý se svěšenou hlavou, svěšenými rameny, se stařeckou chůzí – to je ten sebevědomý obr, kterému jsme při práci s bratrem nestačili! Vedle něj se opírá taky šedivá scvrklá babička, které před devíti měsíci bylo padesát let. Chvíli jim trvá, než mě najdou, jsme všichni do hola obráni, stejné uniformy. Já mám navíc modřinu přes celé oko. Táta na mě klape umělým chrupem. Máma se chlubí, že už ho má také. Vrásčitýma rukama se na mě snaží dosáhnout. Okolo slyšíme vzlykot dětí, rodičů i trestanců. Přestávám vnímat četníky po obou stranách. Je to všechno vůbec možné, aby rodiče věděli všechno. Byli se mnou po všech těch eskortách z MLR až do Plzně. Viděli skopávat nechodící invalidy ze schodů autobusů, prožili všechno – výslechy StB, eskorty, samovazby, hlad, zimu, nemoc, slova vězeňského lékaře s letmým pohledem od stolu místo vyšetření – pak se podíval do horního rohu katru, kde byl napsán paragraf trestu, uchychtl se a zařval: „Odchod!“. Zbyl jen strach, bezmocnost, stokrát prožité dětství při věčně osvětlených celách ve dne i v noci.
Opět slyším maminku, jak je šťastná, že nejsem v řetězech jako u soudu. „Víš Járo, jak je hrozné, když máma vidí své dítě v řetězech?!“ Odpovídám po pravdě, že nevím, ale zato vím, jaké to je v nich chodit. Snažím se přejít na veselejší téma, právě mám asi 39 měsíců čas, tak si můžeme trochu pokecat. Všimla si čerstvé modřiny a šeptem dodává: „Vás tady bijou?“ „Ne, jenom když zlobíme.“ Hluboký vzdech kdysi obra a dobráka táty, který zná za léta PTP závaly v šachtách dolů. „Musíš chlapče vydržet, děláme co můžeme.“ Říkám potichu: „Táto, spravedlnost není!“
Okolní i procházející četníci se před návštěvami profesionálně přiblble usmívají, klopí uši, „Avaxi“, na znamení, že neposlouchají všechno. „Járo, ukaž mi límeček, máš čistou košili!“ Táta: „Potřebuješ nějaké peníze?“ „Donesla jsem ti kuře.“ Systém „Avax“ ve střehu odříkává naučené průpovídky: „Paní, peníze mají vlastní a návštěva je bez balíku z důvodu kázeňského trestu.“ Odtahuje od nás ucho, aby naplno oběma systémy mohl dohonit rozhovory vedlejšího trestance. Náhlá rána. Sousední trestanec se kácí na zem. Držel již asi deset dní hladovku, k jeho celkovému vyčerpání přišly zřejmě srdeční obtíže, tak nevydržel. Četníci štítivě odskakují. Mizí přiblblé úsměvy. Staví se podél zdi a neúčastně lelkují. Nemají instrukce, proto jen civí. Opakují si snad v duchu: zamykat, odemykat, ruština. Zbylí trestanci se zvedli a společně spoluodsouzeného položili na návštěvní stůl, rozepli jsme mu mundůr i košili a zkoumali životní funkce. Dýchal. Cizí rodiče se snažili spolutrestance probudit k vědomí. Marně. Moje maminka namočila kapesník a hladila hlavu spoluodsouzenému.
Hlava spočívala přímo mezi mnou a mámou. Zatímco máma hladila trestance jako vlastního, také tak plakala, slyšeli jsme křik matky tohoto odsouzeného spolu s manželkou: „Proboha, dělejte něco, zavolejte sanitku!“ Smáli se a říkali: „Je neděle, nikdo tu není.“ Na větší a větší křik zbývajících rodičů, ať zavolají sanitku z civilu, cynicky odpovídali: „Sem žádná sanitka nemůže, my tu máme úzké uličky, sem se ani nedostane.“ Diastolický a systolický tlak jsem měl na doraz. Nadledvinky mi podávali adrenalin snad až do uší. Bezmocnost a vztek sílil u všech. Na nátlak četníků jsme si museli zpět sednout.
Moje matka nebyla schopna slova. Polykala slzy a hladila hlavu mezi námi. „Proboha, zavolejte alespoň nějakého doktora“, volala stále matka odsouzeného. Vybouchl jsem: „To se dělalo za Hitlera, teď nás nosí rovnou do spalovny!!!“ Četníci po mě loupli očima, ale neřekli ani slovo, Věděl jsem, že před návštěvou mě bít nebudou. Táta měl opět ocelový pohled se slzou. Byl z něj opět ten obr se zaťatými pěstmi a ve střehu. Ženy stále naříkaly a už v kleče se sepjatýma rukama. „Dělejte něco, je to můj jedinej syn!“ „Vždyť já se ho už nedočkám!“ Manželka prosila: „Máme doma děti!“ Odbíhaly k bezvládnému tělu a zpět klečely před bezcitnými četníky. Moje maminka chodila máčet kapesník a s pláčem obkládala čelo, druhou rukou hladila jeho skráně. Ostatní návštěvy seděly a nechtěly věřit, co je všechno možné. Skoro nikdo nemluvil, byl slyšet jen již vysílený pláč matky a manželky a jen občas ještě žadonily.
Tvrdí chlapi v uniformách ministerstva spravedlnosti měli své instrukce a myšlení. Asi po dvaceti minutách přišli trestanci se skládacími hadrovými nosítky. Šetrně kamaráda naložili a odnášeli na vězeňskou marodku se slibem, že se na něj v pondělí docházející lékař podívá. Tento lékař měl přezdívku „Mengele“, to však těmto zlomeným lidem nikdo neměl z nás sílu říct. Spoluodsouzeného odnesli, tím ukončili nářek matky i manželky a odvedli je na bránu.
Návštěva končila, byla krátká, výstižná. Nemuseli jsme ani odpovídat rodičům, jak se máme, co děláme. Všichni to měli napsáno ve tvářích, teror, genocida a věčný strach. Nebylo třeba slov. Snad se něco hnulo i u četníků – na zpáteční jsem bit nebyl. Podle neověřených zpráv se spoluodsouzený probral, o dalším jeho pobytu a pohybu po NVÚ nevím.
Dnes, když píši tyto vzpomínky, je 29. 12. 1989 (je to slohová práce pro SZŠ). Řvu jak želva, poslouchám v rádiu Karla Kryla a volbu plzeňského vězně Václava Havla na úřad presidenta republiky. Pláču, zpívám s Karlem „Bratříčku“ a říkám si, je to pryč, už to nebude. Krásný pocit svobody.
Jistě se budou měnit i podmínky ve věznicích. Avšak vězni budou dál. Štěpán je už v teplákách a bude jich tam víc takových. Chlapci, užijte si to. Již nejsem vaše 3449 z.č.
Mám v ruce ty staré papíry a klepou se na peřině.
Skoro všichni jsme se tehdy nějak namočili. Kroutíme to od té doby se svým vnitřním hlídačem morálky jak se dá. Mám to štěstí, že denně potkávám chlapa, který žádné kejkle se svým svědomím dělat nemusí. Má charakter a bude ho mít i v době, která se kvapem blíží, kdy se tohle slovo tiše přesune do slovníku nepoužívaných archaismů.
Má ho totiž poctivě a pevně přidělaný na rovné a stabilní páteři. Bez patosu a romantizace někdejšího „ boje za svobodu “. Kterého jsme se my - partyzáni, zdánlivě zúčastnili všichni. Kde je potom dnes ten půldruhý milion bolševiků a statisíce práskačů ? Ptám se docela zbytečně a rétoricky. Protože všude.
Vím. Je to nepříjemné, pánové a dámy, tedy soudruzi a soudružky, ale pořád tady ještě jsou.
Ti, kteří si vás pamatují.
Kolem pitevního stolu se mnou den co den
krouží chodící a živé svědomí bývalých dob,
tedy nás všech, kteří jsme je zaprděně dělali.
Mám kliku,
že je tak blízko.