Tragikomické poznámky ke hře a pravidlům (věnováno Tadeášovi)
...
...
...
G.Baselitz
...alespoň na chvíli
Ivan Blatný
...
..občas výhra
Občas hrávám se svým synem šachy. A vždycky prohraju. Tedy pouze z jeho pohledu, protože já si čistě soukromě, pěkně uvnitř, vždycky poté udělím titul. Vítězstvím je pro mě to ležení na koberci a pohledy na něj přes šachovnici.
„ Děláš pořád stejnou chybu. Musíš se dívat na celou plochu ! Na celou, rozumíš ? “, pokaždé brblá v koktejlu nevrlé spokojenosti.
Mockrát jsem nad tím přemýšlel. Taháme svoje figury po pár polích, zvažujeme kam s koněm a hlídáme si věž naproti. K tomu pocit, že náš střelec určitě někam míří. A mezitím se o kousek dál něco chystá, něco se vymýšlí. Co nám třeba po čase s tichým lupnutím zlomí krční páteř vejpůl. Hořce krásné na tom je, že se to všechno děje při zachování pravidel celé hry. Vychází mi z toho, že většina našich „ velkých“ věcí se odehrává v docela malých prostorech. Přitom platnost mají evidentně pouze na celé dohledné ploše, plné světlých a tmavých čtverců. Až při jejím pečlivém obhlédnutí a taky přijetí, je možné dobře dokončit hru.
Pocit výhry je opojný. Natolik, že často vymýšlíme celé složité zápasy tak, aby nebyl vidět dávno připravený diplom, co nám čouhá ze zadní kapsy. Nejprve si vytvoříme předpoklad k výhře. Následně pečlivě vybíráme z prostoru vzorce a tahy, které ten předpoklad podporují. A pak tedy vítězíme. Co na tom, že oslavné stupínky jsou někde v prázdné místnosti, a kolo z bobkového listu, omatlané zlatěnkou, si na krk nenápadně zavěsíme sami. Za ten pocit nám to zřejmě stojí.
Naše malá vítězství z ledu, chvilku před východem horkého slunce.
Hledím na dvojice, či spíše trojice kolem sebe, a taky za sebou, a najednou je vidím jako hráče, co v omezené časovce nervózně buší do tlačítek na stolních hodinách. Za výhru považují velmi často už jen porážku těch na druhé straně. To, že cvrnkli prstem do krále. Na medaili je pak napsáno jenom – Za převahu.
Staré výhry jsou často jenom dávné rány, které už jen není třeba nijak ošetřovat.
Stále více mě zajímají utkání, která nevedou k vítězství, ale k čiré radosti z hraní, z toho, že se jimi hýbe hlava a celý náš vnitřek. Dojde mi, že se nejspíš nacházím v dlouhodobé plichtě se vším. Nebo alespoň s valnou částí všeho. Možná je to ale jenom prachsprostý pat.
Je to zvláštní večer. Mám pocit, že se média zbláznila ( o něco víc, než obvykle).Na Vypichu bude rachot. To zařídí „ Eva a Vašek “ českého bigbítu. Proudí tam desetitisíce lidí s příslušným stavem mysli. Vzpomínám na Katapult a jiné, kteří nám taky dávali virtuálně alespoň na chvíli pocit, že máme v ruce eso. Vsunuli nám do ruky jeho atrapu. Agresivní a jednoduchou sílu. S tím, že nám ji pronajmou, a my se na pár minut či hodin staneme jakoby mocnějšími. Půjčka imaginární suverenity a jistoty. Lichva. Protože až nahlédneme podstatu, schoulíme se zase do svých posránkovských plín ještě víc než před tím. Anebo teď ze mě mluví jen nepřející frajírek, který stydlivě zakrývá fakt, že sice nežebrá o falešná esa, ale sám má v ruce jen samé ušmoulané sedmičky ? A pak těm davům začínám Kabát přát.I ten přes hlavu.
Ale v Praze se teď dějou daleko šťavnatější věci. Jaksi neviditelně. Což je u opravdu důležitých událostí skoro obvyklé.
V mém městě je totiž osobně přítomen pan Georg Baselitz. Chodí chodbami Rudolfina a zároveň visí na jeho stěnách. Světový kumštýř, který vyhrál svoji partii tím, že si rozdával a snímal nejdřív sám, někde u zastrčeného stolku. Teď už si tu ale maže se všemi svou oslavnou simultánku. Nejdřív ho nikdo nechtěl, nikdo ho nevystavoval, nikdo ho nekupoval. Kritici si ťukali na čelo.“ Pro autora je to vlastně vzrušující, můžete se řídit jen svými pravidly. Protože prostě děláte to, co nikdo nechápe a taky nechce “, říká. A dodnes se nepřestává divit tomu, že se jeho plátna prodávají za miliony dolarů. Napadá mě, že hru můžete vyhrát i tak, že rozházíte kostky najednou jinak. Cik cak. Nebo obrátíte portréty vzhůru nohama. Nebo vytvoříte nové pravidlo pro skládačku, co má původně jen jedno možné řešení. Jen zdánlivě ( řekl by asi Baselitz).
S přicházejícím podzimem víc čtu. Tím ho, prevíta, uvítám, říkám si. A tak jsem se vrátil třeba i k poezii Ivana Blatného. Geniální básník, který se k nám do Brna vrátil až v roce 1990 v podobě popela. Před tím prožil 36 let po blázincích kdesi v Anglii. Čtu jeho věty a slova a dochází mi, že si ale hodně zostra zahrál se svojí duší. Možná, že potom to vzala do ruky pro změnu ona, a proháněla po hřištích světla a tmy zase jeho. Drnkal na ty nejtajnější struny, odkud doloval tak silné melodie, že tyto nakonec vypudily samotného skladatele od notového papíru do pekel. Tedy do věčnosti.
„Po ulicích se hrne voda žen.
Vraník jejich vlasů kluše mezi keři.
Dřevo viol.
V zeleném láku světla.
Hudba šlach,
Kokosové mléko zubů.
Jazyk tržišť.
Jasmínová vůně kape z jejich nohou.
I ty mi unikáš, i ty se často ztrácíš kdesi v dálce
jen někdy tvoje chvilky ze zoufalství mrazu prosvítají
tak třeba teď když píši tuto báseň
a když si představuju
drahého čtenáře.
On pochopí snad tyto verše v jejich ošklivosti
bez hroznů metafor a krásných přívlastků
bez římsy melodií dešťů zpívající,
on pochopí, že musel jsem si říci
spěte sladce,
ó dekorace,
ať uslyší uši blízkých tesknou ozvěnou
jen holou duši zmučenou,
jen holou duši zmučenou. „ (I.Blatný-Klempířství jitra)
Pár dní žil můj syn se mnou v „sovím hnízdě“. Jednoho odpoledne se mu zadívám přes rameno na monitor počítače, u kterého vysedává už nějakou tu hodinu. Vidím text. „Co to bude až to bude?“, ptám se, a nepatřičně nabubřele se směju. „ Bude to stolní hra“, odvětí nezvykle vážně. Tak se ptám, co a jak. Kdo a jak v ní může vyhrát.
„To není hra na vítězství, to je jen tak“.
„Hra pro hru??“.
„Přesně tak..“.
Pak odjel a já jsem po čase vydoloval z počítače úvod a figurky, se kterými se bude asi jen tak posunovat po stole. Co já vím..
P a v u č i n a v ě k ů ( stolní hra- úvod)
Člověk:
Lidé jsou jednou z nejrozšířenějších ras a tvoří většinu světové populace. Spousta jiných ras nerozumí drsnosti a rychlosti jejich života. Zakládají malé vesnice, ale i velká města, nejčastěji u řek, kde mohou rozvinout obchod a jak sami říkají „ zcivilizovat “ danou oblast. Jsou to jedni z nejinteligentnějších tvorů pod sluncem. Obchodují skoro se vším, co jim okolní svět nabízí, a pro své cíle udělají cokoliv, mnohdy i vyhlásí válku jiné rase. Avšak pravdou zůstává, že jsou velmi mocní. Narozdíl od všech ostatních ras jsou lidé více zvídaví a učenliví, a proto se všechno učí dvakrát rychleji než ostatní rasy (-50%DB). U zbraní dávají větší přednost oštěpu, mečům a sekerám, než střelným zbraním, ale to neznamená, že je nepoužívají. Mnoho střelců z jejich řad porazilo hordu goblinů jen pomocí luku a dobrého přítele po boku. Je tu velké množství charakterů takže základní přesvědčení se nedá dost dobře určit .
Dobrodruh z řad lidí bude nejspíše válečník, hraničář, vrah, rytíř, barbar, zloděj, loupežník, ale povolání zabývající se magií může také zkusit. Člověk může zkrátka zkusit úplně vše.
Berber:
Berbeři, zvaní též pouštní lidé, jsou méně rozšířenou rasou než jejich vzdálení bratři - lidé. Pocházejí z velké pouště Berberie, kde si staví velké vesnice. Asi si říkáte jak se kmeny Berberů uprostřed pouště dlouhodobě uživí ? Totiž v Berberii žijí zvířata, která od Berberů dostala jméno. Tylmuni. Tato zvířata jsou pro Berbery hlavním zdrojem potravy, jsou pomalá a velká, vypadají jako obrovská chlupatá a hnědá koule. Jeden dospělý Tylmun nasytí celý kmen Berberů čítající až 90 lidí. Navíc Tylmunní kožešina je velmi vzácná, což začalo lákat obchodníky a proto Berbeři za dávných časů vybudovali po celé Berberii desítky cest, které vedly ze světa lidí do největších berberských osad, a tím rozvinuli po celé jejich zemi obchod. Jejich zboží (začali vyrábět spousty užitečných předmětů) bylo tak žádané, že do Berberie začali jezdit i Horští trpaslíci, no a tak se z Berberie stala velká světová mocnost.
Berbeři mají snědou až tmavě žlutou kůži a zpravidla dlouhé, havraní (černé) vlasy. Postavu mají podobnou jako lidé, ale mají robustnější tělesnou konstituci. Jsou vysocí 180-200 cm a váží zhruba 130-150 kg. K životu v poušti a pouštních oblastech mají vybavení. Berbeři mají třeba hustší řasy, které jim jsou velmi užitečné pokud je, nepřipravené, zastihne písečná bouře. I když o jejich nepřipravenosti se hovoří jen velmi těžko.
Zvláštností Berberů je to, že ve stáří jim nešednou vlasy (vousy), ale rovnou vypadávají, protože pouštní slunce vysušuje rychleji pokožku a tím zapříčiní dřívější vypadávání všeho, co z ní roste. Proto jsou stařešinové berberských kmenů úplně plešatí. Díky životu v poušti se z nich stávají opravdoví muži. Ze zbraní dávají přednost oštěpu a jiným vrhacím zbraním. Těžká brnění odmítají, protože Berbeři vyhrávají boje díky své obratnosti a rychlosti, no a to, přiznejme si, by se jim asi moc nevedlo v těžké zbroji a přilbici. Jejich přesvědčení je neutralita až zlo, protože v poušti tak nějak zatrpkli. Pro přítele by zkrátka život neriskovali. K magii necítí ani sebemenší sympatii a mohou být maximálně šamany, ale to dost neohrabanými. Hrdina z řad Berberů se nejlépe uplatní jako lovec, hraničář, válečník, barbar nebo žoldnéř, vrah, paladina by mohl také zkusit.
Lesní elf:
Lesní elfové patří mezi nejstarší z národů. Zakládají velké vesnice v hlubokých lesích kde mohou rozjímat nad krásou přírody a učit se znalosti lektvarů.
Jsou dlouhověcí a někteří z nich jsou starší než lidstvo samo. Narazit na lesního elfa, který ještě pamatuje minulé století, není problém. Zato mladíky, či děti, byste mezi nimi hledali jen těžko. To je důvod, proč dosud nezaplavili svět, ač stářím neumírají a rodí se občas další. Elfí dítě je vzácnost. Musí to tak být. Lesní elfové jsou krásní, vznešení a přátelští.
Máloco je může překvapit, zažili již téměř všechno. Elfové jsou až na ojedinělé výjimky dobří, neb vyrůstají v láskyplném a chápavém společenství těch, jejichž trpělivost je stejně velká, jako je jejich život dlouhý. Jsou dokonalých postav a málokdy je trápí nemoci, jsou zdraví a jejich pleť je bez poskvrny, nerodí se mezi nimi zrůdy ani jinak postižení.
Elfové nepotřebují svůj život naplňovat slastmi, které škodí jejich zdraví, jako to dělají lidé. Jejich moudrost je obrovská a málokdy se mýlí, téměř je nelze oklamat. Jsou spojeni s přírodou, kterou ctí, které rozumí a se kterou jsou natolik spřízněni, že dokážou porozumět všem jejím dětem. Díky tomu je velmi rozvinuta jejich intuice i schopnost vnímat věci jinak, než jen obvyklými smysly. Historky o tom,že mají monstrózně špičaté uši,jsou jenom pověry. Jestli se v něčem liší od lidských, tak v tom, že jsou na konci jen mírně ostřejší. Jako zbraň používají nejčastěji dlouhý, krátký a reflexní luk, možná i krátký meč, nebo jehlovou dýku. Mnoho elfů se v lese začalo učit lukostřelbě, a protože jim obratnost ani odolnost nechyběla, postupem času se stali nejlepšími lukostřelci v širém známém světě. Jejich přesvědčení je kladná neutralita až dobro.Nedokázali by zradit přítele, ba právě naopak, pro přítele by udělali vše.Hrdina z řad lesních elfů bude lukostřelec, lovec nebo bojový druid. Jiná povolání může také zkusit, ale nejvíce jim vyhovují výše popsaná.
Horský trpaslík:
Podobně jako elfové, i trpaslíci patří k velmi starým národům. Stavěli obrovská města a vytvářeli mocné runové artefakty v dobách, kdy lidská civilizace i věda byly ještě v plenkách. Jsou malého vzrůstu, ale robustní postavy. Mohutná hruď a paže, krátké, ale silné nohy, jsou pro ně charakteristické, stejně tak, jako jejich dlouhý pěstěný plnovous. Žijí spíše na nepřístupných místech, v horách a podobně. Spíše dál od lidí, tam kde přírodní bohatství je dosud nedotčeno.To však jen do okamžiku, než se na něj pracovití trpaslíci vrhnou s nadšením pro práci v dolech sobě vlastním. Trpaslíci jsou vůbec dobří pracanti. Jsou silní, vytrvalí, ale také velmi zruční a trpěliví řemeslníci. Jsou taktéž velmi hrdí na svůj um a každý výrobek tak nese značku svého tvůrce. Skoro na každém tržišti, v každém městě, je k vidění horský trpaslík, který nabízí své výrobky. To je žene ke zlepšování se a k čestnému soupeření v řemesle. Trpaslíci jsou známí pro své obdivuhodné vlastnosti z toho důvodu, že mají velkou vůli, smysl pro čest a také pro to, že jsou často velmi tvrdohlaví. Nebýt toho, nikdy by nebyli tím, čím jsou. Velmi jim záleží na rodině, či spíše rovnou rodu. Historie je pro ně díky jejich dlouhověkosti velmi důležitá. A to už z toho důvodu, že mají velmi dobrou paměť. Trpaslíci jsou jako skála. Jsou tvrdí, neoblomní a nic je nemůže zlomit, nebo vykolejit. A jedině pořádná rána osudu jim dokáže vytvořit na duši šrám, který se bude vyhlazovat po staletí. I křivdy si tak pamatují velmi dlouho a neodpouštějí je snadno, někdy vůbec. Velmi dbají na slušnost a zdvořilost - vždy jednají uhlazeně, aby nikoho neurazili. Jednají pomalu a rozvážně, jen velká křivda je dokáže rozzuřit a tuto zlobu pak není nijak snadné utišit. Trpaslíci jsou velmi moudří a také vynalézaví. I přes svou dobrou paměť vše pečlivě zaznamenávají.
Nejraději do kamene, protože ten je přežije, narozdíl od mnohých knih. Jejich přesvědčení je záporná neutralita až kladná neutralita.
Mezi jejich nejoblíbenější zbraně patří obouruční jednoroční sekera, nebo také krátký meč. Sekerou se díky své síle mohou pořádně ohnat.
Horský trpaslík bude jako dobrodruh nejlépe válečník, barbar, žoldnéř, ale mágy mezi nimi nehledejte.
Tilmurský trpaslík
Tilmurští trpaslíci pocházejí z velké kotliny Tilmurie. Byli obdařeni božskou krásou a moudrostí. Od svých bratranců, horských trpaslíků, se liší v mnoha věcech, jsou o pár coulů větší, mají delší vousy a na rozdíl od svých příbuzných z hor se začali učit magii.Zajímají se o umění a také o staré knihy, ze kterých mohou získávat nové zkušenosti a tím prohloubit svou moudrost.
Nevím jak se to celé bude hrát.
Nevím ani, jestli to Tadeáš někdy dokončí.
Možná, že v tom budu za Berbera.
Když už mi taky vypadávají vlasy.
Našel jsem ale v těch jeho dětských větách pár opravdu dobrých míst („Je tu velké množství charakterů, takže základní přesvědčení se nedá dost dobře určit..“, třeba). Autorovi hry je dvanáct let. Mě v té době čekaly ještě celé tři roky, než jsem napsal svou první infantilní básničku.
Stejně infantilní bude i moje poslední:
Nevím vůbec, kolik mi kdo půjčí es.
Když ale ani jedno, sere na to pes.
Vím jenom, že hra na otce a na syna,
právě teď znovu jaksi začíná.