Aktuality

Myšlenka dne

Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1920959 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

Tragikomické poznámky ke hře a pravidlům (věnováno Tadeášovi)

xx

...

xx

...

xx

...

xx

G.Baselitz

xx

...alespoň na chvíli

xx

Ivan Blatný

xx

...

xx

..občas výhra

Občas hrávám se svým synem šachy. A vždycky prohraju. Tedy pouze z jeho pohledu, protože já si čistě soukromě, pěkně uvnitř, vždycky poté udělím titul. Vítězstvím je pro mě to ležení na koberci a pohledy na něj přes šachovnici.
„ Děláš pořád stejnou chybu. Musíš se dívat na celou plochu ! Na celou, rozumíš ? “, pokaždé brblá v koktejlu nevrlé spokojenosti.
Mockrát jsem nad tím přemýšlel. Taháme svoje figury po pár polích, zvažujeme kam s koněm a hlídáme si věž naproti. K tomu pocit, že náš střelec určitě někam míří. A mezitím se o kousek dál něco chystá, něco se vymýšlí. Co nám třeba po čase s tichým lupnutím zlomí krční páteř vejpůl. Hořce krásné na tom je, že se to všechno děje při zachování pravidel celé hry. Vychází mi z toho, že většina našich „ velkých“ věcí se odehrává v docela malých prostorech. Přitom platnost mají evidentně pouze na celé dohledné ploše, plné světlých a tmavých čtverců. Až při jejím pečlivém obhlédnutí a taky přijetí, je možné dobře dokončit hru.

Pocit výhry je opojný. Natolik, že často vymýšlíme celé složité zápasy tak, aby nebyl vidět dávno připravený diplom, co nám čouhá ze zadní kapsy. Nejprve si vytvoříme předpoklad k výhře. Následně pečlivě vybíráme z prostoru vzorce a tahy, které ten předpoklad podporují. A pak tedy vítězíme. Co na tom, že oslavné stupínky jsou někde v prázdné místnosti, a kolo z bobkového listu, omatlané zlatěnkou, si na krk nenápadně zavěsíme sami. Za ten pocit nám to zřejmě stojí.
Naše malá vítězství z ledu, chvilku před východem horkého slunce.

Hledím na dvojice, či spíše trojice kolem sebe, a taky za sebou, a najednou je vidím jako hráče, co v omezené časovce nervózně buší do tlačítek na stolních hodinách. Za výhru považují velmi často už jen porážku těch na druhé straně. To, že cvrnkli prstem do krále. Na medaili je pak napsáno jenom – Za převahu.

Staré výhry jsou často jenom dávné rány, které už jen není třeba nijak ošetřovat.

Stále více mě zajímají utkání, která nevedou k vítězství, ale k čiré radosti z hraní, z toho, že se jimi hýbe hlava a celý náš vnitřek. Dojde mi, že se nejspíš nacházím v dlouhodobé plichtě se vším. Nebo alespoň s valnou částí všeho. Možná je to ale jenom prachsprostý pat.

Je to zvláštní večer. Mám pocit, že se média zbláznila ( o něco víc, než obvykle).Na Vypichu bude rachot. To zařídí „ Eva a Vašek “ českého bigbítu. Proudí tam desetitisíce lidí s příslušným stavem mysli. Vzpomínám na Katapult a jiné, kteří nám taky dávali virtuálně alespoň na chvíli pocit, že máme v ruce eso. Vsunuli nám do ruky jeho atrapu. Agresivní a jednoduchou sílu. S tím, že nám ji pronajmou, a my se na pár minut či hodin staneme jakoby mocnějšími. Půjčka imaginární suverenity a jistoty. Lichva. Protože až nahlédneme podstatu, schoulíme se zase do svých posránkovských plín ještě víc než před tím. Anebo teď ze mě mluví jen nepřející frajírek, který stydlivě zakrývá fakt, že sice nežebrá o falešná esa, ale sám má v ruce jen samé ušmoulané sedmičky ? A pak těm davům začínám Kabát přát.I ten přes hlavu.


Ale v Praze se teď dějou daleko šťavnatější věci. Jaksi neviditelně. Což je u opravdu důležitých událostí skoro obvyklé.
V mém městě je totiž osobně přítomen pan Georg Baselitz. Chodí chodbami Rudolfina a zároveň visí na jeho stěnách. Světový kumštýř, který vyhrál svoji partii tím, že si rozdával a snímal nejdřív sám, někde u zastrčeného stolku. Teď už si tu ale maže se všemi svou oslavnou simultánku. Nejdřív ho nikdo nechtěl, nikdo ho nevystavoval, nikdo ho nekupoval. Kritici si ťukali na čelo.“ Pro autora je to vlastně vzrušující, můžete se řídit jen svými pravidly. Protože prostě děláte to, co nikdo nechápe a taky nechce “, říká. A dodnes se nepřestává divit tomu, že se jeho plátna prodávají za miliony dolarů. Napadá mě, že hru můžete vyhrát i tak, že rozházíte kostky najednou jinak. Cik cak. Nebo obrátíte portréty vzhůru nohama. Nebo vytvoříte nové pravidlo pro skládačku, co má původně jen jedno možné řešení. Jen zdánlivě ( řekl by asi Baselitz).



S přicházejícím podzimem víc čtu. Tím ho, prevíta, uvítám, říkám si. A tak jsem se vrátil třeba i k poezii Ivana Blatného. Geniální básník, který se k nám do Brna vrátil až v roce 1990 v podobě popela. Před tím prožil 36 let po blázincích kdesi v Anglii. Čtu jeho věty a slova a dochází mi, že si ale hodně zostra zahrál se svojí duší. Možná, že potom to vzala do ruky pro změnu ona, a proháněla po hřištích světla a tmy zase jeho. Drnkal na ty nejtajnější struny, odkud doloval tak silné melodie, že tyto nakonec vypudily samotného skladatele od notového papíru do pekel. Tedy do věčnosti.


„Po ulicích se hrne voda žen.
Vraník jejich vlasů kluše mezi keři.
Dřevo viol.
V zeleném láku světla.
Hudba šlach,
Kokosové mléko zubů.
Jazyk tržišť.
Jasmínová vůně kape z jejich nohou.

I ty mi unikáš, i ty se často ztrácíš kdesi v dálce
jen někdy tvoje chvilky ze zoufalství mrazu prosvítají
tak třeba teď když píši tuto báseň
a když si představuju
drahého čtenáře.

On pochopí snad tyto verše v jejich ošklivosti
bez hroznů metafor a krásných přívlastků
bez římsy melodií dešťů zpívající,
on pochopí, že musel jsem si říci

spěte sladce,
ó dekorace,

ať uslyší uši blízkých tesknou ozvěnou
jen holou duši zmučenou,
jen holou duši zmučenou. „ (I.Blatný-Klempířství jitra)


Pár dní žil můj syn se mnou v „sovím hnízdě“. Jednoho odpoledne se mu zadívám přes rameno na monitor počítače, u kterého vysedává už nějakou tu hodinu. Vidím text. „Co to bude až to bude?“, ptám se, a nepatřičně nabubřele se směju. „ Bude to stolní hra“, odvětí nezvykle vážně. Tak se ptám, co a jak. Kdo a jak v ní může vyhrát.
„To není hra na vítězství, to je jen tak“.
„Hra pro hru??“.
„Přesně tak..“.
Pak odjel a já jsem po čase vydoloval z počítače úvod a figurky, se kterými se bude asi jen tak posunovat po stole. Co já vím..



P a v u č i n a v ě k ů ( stolní hra- úvod)


Člověk:

Lidé jsou jednou z nejrozšířenějších ras a tvoří většinu světové populace. Spousta jiných ras nerozumí drsnosti a rychlosti jejich života. Zakládají malé vesnice, ale i velká města, nejčastěji u řek, kde mohou rozvinout obchod a jak sami říkají „ zcivilizovat “ danou oblast. Jsou to jedni z nejinteligentnějších tvorů pod sluncem. Obchodují skoro se vším, co jim okolní svět nabízí, a pro své cíle udělají cokoliv, mnohdy i vyhlásí válku jiné rase. Avšak pravdou zůstává, že jsou velmi mocní. Narozdíl od všech ostatních ras jsou lidé více zvídaví a učenliví, a proto se všechno učí dvakrát rychleji než ostatní rasy (-50%DB). U zbraní dávají větší přednost oštěpu, mečům a sekerám, než střelným zbraním, ale to neznamená, že je nepoužívají. Mnoho střelců z jejich řad porazilo hordu goblinů jen pomocí luku a dobrého přítele po boku. Je tu velké množství charakterů takže základní přesvědčení se nedá dost dobře určit .
Dobrodruh z řad lidí bude nejspíše válečník, hraničář, vrah, rytíř, barbar, zloděj, loupežník, ale povolání zabývající se magií může také zkusit. Člověk může zkrátka zkusit úplně vše.


Berber:

Berbeři, zvaní též pouštní lidé, jsou méně rozšířenou rasou než jejich vzdálení bratři - lidé. Pocházejí z velké pouště Berberie, kde si staví velké vesnice. Asi si říkáte jak se kmeny Berberů uprostřed pouště dlouhodobě uživí ? Totiž v Berberii žijí zvířata, která od Berberů dostala jméno. Tylmuni. Tato zvířata jsou pro Berbery hlavním zdrojem potravy, jsou pomalá a velká, vypadají jako obrovská chlupatá a hnědá koule. Jeden dospělý Tylmun nasytí celý kmen Berberů čítající až 90 lidí. Navíc Tylmunní kožešina je velmi vzácná, což začalo lákat obchodníky a proto Berbeři za dávných časů vybudovali po celé Berberii desítky cest, které vedly ze světa lidí do největších berberských osad, a tím rozvinuli po celé jejich zemi obchod. Jejich zboží (začali vyrábět spousty užitečných předmětů) bylo tak žádané, že do Berberie začali jezdit i Horští trpaslíci, no a tak se z Berberie stala velká světová mocnost.
Berbeři mají snědou až tmavě žlutou kůži a zpravidla dlouhé, havraní (černé) vlasy. Postavu mají podobnou jako lidé, ale mají robustnější tělesnou konstituci. Jsou vysocí 180-200 cm a váží zhruba 130-150 kg. K životu v poušti a pouštních oblastech mají vybavení. Berbeři mají třeba hustší řasy, které jim jsou velmi užitečné pokud je, nepřipravené, zastihne písečná bouře. I když o jejich nepřipravenosti se hovoří jen velmi těžko.
Zvláštností Berberů je to, že ve stáří jim nešednou vlasy (vousy), ale rovnou vypadávají, protože pouštní slunce vysušuje rychleji pokožku a tím zapříčiní dřívější vypadávání všeho, co z ní roste. Proto jsou stařešinové berberských kmenů úplně plešatí. Díky životu v poušti se z nich stávají opravdoví muži. Ze zbraní dávají přednost oštěpu a jiným vrhacím zbraním. Těžká brnění odmítají, protože Berbeři vyhrávají boje díky své obratnosti a rychlosti, no a to, přiznejme si, by se jim asi moc nevedlo v těžké zbroji a přilbici. Jejich přesvědčení je neutralita až zlo, protože v poušti tak nějak zatrpkli. Pro přítele by zkrátka život neriskovali. K magii necítí ani sebemenší sympatii a mohou být maximálně šamany, ale to dost neohrabanými. Hrdina z řad Berberů se nejlépe uplatní jako lovec, hraničář, válečník, barbar nebo žoldnéř, vrah, paladina by mohl také zkusit.



Lesní elf:

Lesní elfové patří mezi nejstarší z národů. Zakládají velké vesnice v hlubokých lesích kde mohou rozjímat nad krásou přírody a učit se znalosti lektvarů.
Jsou dlouhověcí a někteří z nich jsou starší než lidstvo samo. Narazit na lesního elfa, který ještě pamatuje minulé století, není problém. Zato mladíky, či děti, byste mezi nimi hledali jen těžko. To je důvod, proč dosud nezaplavili svět, ač stářím neumírají a rodí se občas další. Elfí dítě je vzácnost. Musí to tak být. Lesní elfové jsou krásní, vznešení a přátelští.
Máloco je může překvapit, zažili již téměř všechno. Elfové jsou až na ojedinělé výjimky dobří, neb vyrůstají v láskyplném a chápavém společenství těch, jejichž trpělivost je stejně velká, jako je jejich život dlouhý. Jsou dokonalých postav a málokdy je trápí nemoci, jsou zdraví a jejich pleť je bez poskvrny, nerodí se mezi nimi zrůdy ani jinak postižení.
Elfové nepotřebují svůj život naplňovat slastmi, které škodí jejich zdraví, jako to dělají lidé. Jejich moudrost je obrovská a málokdy se mýlí, téměř je nelze oklamat. Jsou spojeni s přírodou, kterou ctí, které rozumí a se kterou jsou natolik spřízněni, že dokážou porozumět všem jejím dětem. Díky tomu je velmi rozvinuta jejich intuice i schopnost vnímat věci jinak, než jen obvyklými smysly. Historky o tom,že mají monstrózně špičaté uši,jsou jenom pověry. Jestli se v něčem liší od lidských, tak v tom, že jsou na konci jen mírně ostřejší. Jako zbraň používají nejčastěji dlouhý, krátký a reflexní luk, možná i krátký meč, nebo jehlovou dýku. Mnoho elfů se v lese začalo učit lukostřelbě, a protože jim obratnost ani odolnost nechyběla, postupem času se stali nejlepšími lukostřelci v širém známém světě. Jejich přesvědčení je kladná neutralita až dobro.Nedokázali by zradit přítele, ba právě naopak, pro přítele by udělali vše.Hrdina z řad lesních elfů bude lukostřelec, lovec nebo bojový druid. Jiná povolání může také zkusit, ale nejvíce jim vyhovují výše popsaná.



Horský trpaslík:

Podobně jako elfové, i trpaslíci patří k velmi starým národům. Stavěli obrovská města a vytvářeli mocné runové artefakty v dobách, kdy lidská civilizace i věda byly ještě v plenkách. Jsou malého vzrůstu, ale robustní postavy. Mohutná hruď a paže, krátké, ale silné nohy, jsou pro ně charakteristické, stejně tak, jako jejich dlouhý pěstěný plnovous. Žijí spíše na nepřístupných místech, v horách a podobně. Spíše dál od lidí, tam kde přírodní bohatství je dosud nedotčeno.To však jen do okamžiku, než se na něj pracovití trpaslíci vrhnou s nadšením pro práci v dolech sobě vlastním. Trpaslíci jsou vůbec dobří pracanti. Jsou silní, vytrvalí, ale také velmi zruční a trpěliví řemeslníci. Jsou taktéž velmi hrdí na svůj um a každý výrobek tak nese značku svého tvůrce. Skoro na každém tržišti, v každém městě, je k vidění horský trpaslík, který nabízí své výrobky. To je žene ke zlepšování se a k čestnému soupeření v řemesle. Trpaslíci jsou známí pro své obdivuhodné vlastnosti z toho důvodu, že mají velkou vůli, smysl pro čest a také pro to, že jsou často velmi tvrdohlaví. Nebýt toho, nikdy by nebyli tím, čím jsou. Velmi jim záleží na rodině, či spíše rovnou rodu. Historie je pro ně díky jejich dlouhověkosti velmi důležitá. A to už z toho důvodu, že mají velmi dobrou paměť. Trpaslíci jsou jako skála. Jsou tvrdí, neoblomní a nic je nemůže zlomit, nebo vykolejit. A jedině pořádná rána osudu jim dokáže vytvořit na duši šrám, který se bude vyhlazovat po staletí. I křivdy si tak pamatují velmi dlouho a neodpouštějí je snadno, někdy vůbec. Velmi dbají na slušnost a zdvořilost - vždy jednají uhlazeně, aby nikoho neurazili. Jednají pomalu a rozvážně, jen velká křivda je dokáže rozzuřit a tuto zlobu pak není nijak snadné utišit. Trpaslíci jsou velmi moudří a také vynalézaví. I přes svou dobrou paměť vše pečlivě zaznamenávají.
Nejraději do kamene, protože ten je přežije, narozdíl od mnohých knih. Jejich přesvědčení je záporná neutralita až kladná neutralita.
Mezi jejich nejoblíbenější zbraně patří obouruční jednoroční sekera, nebo také krátký meč. Sekerou se díky své síle mohou pořádně ohnat.
Horský trpaslík bude jako dobrodruh nejlépe válečník, barbar, žoldnéř, ale mágy mezi nimi nehledejte.



Tilmurský trpaslík

Tilmurští trpaslíci pocházejí z velké kotliny Tilmurie. Byli obdařeni božskou krásou a moudrostí. Od svých bratranců, horských trpaslíků, se liší v mnoha věcech, jsou o pár coulů větší, mají delší vousy a na rozdíl od svých příbuzných z hor se začali učit magii.Zajímají se o umění a také o staré knihy, ze kterých mohou získávat nové zkušenosti a tím prohloubit svou moudrost.





Nevím jak se to celé bude hrát.
Nevím ani, jestli to Tadeáš někdy dokončí.
Možná, že v tom budu za Berbera.
Když už mi taky vypadávají vlasy.


Našel jsem ale v těch jeho dětských větách pár opravdu dobrých míst („Je tu velké množství charakterů, takže základní přesvědčení se nedá dost dobře určit..“, třeba). Autorovi hry je dvanáct let. Mě v té době čekaly ještě celé tři roky, než jsem napsal svou první infantilní básničku.


Stejně infantilní bude i moje poslední:




Nevím vůbec, kolik mi kdo půjčí es.
Když ale ani jedno, sere na to pes.
Vím jenom, že hra na otce a na syna,
právě teď znovu jaksi začíná.