Aktuality

Myšlenka dne

Eva Turnová čte svoje texty na CD !!
/viz fotogalerie/


Tak se mě všichni ptají na Horáčka. A na jeho kandidaturu. S úlevou konstatuji, že to co jsem napsal o tomto pánovi do svého Zápisníku už v březnu 2008 nehodlám ani v jediném písmenu měnit. Moc rád bych si početl v obdobných textech u jiných kandidátů a ještě raději bych si povídal o roky trvající podobné konzistenci názorů.


Umřel mi Wabi Daněk.
To je jako když jedete divokou vodu postý a víte,
že v určitým místě se prostě musíte opřít o kus skály.
A ona tam najednou není.


Revoluce z roku 1989 byla asi jedinou revolucí v
dějinách, která nepřinesla nic nového,
prostě se přizpůsobila okolnostem.
(Pavel Kolář - historik)


Doufám, že za dalších pětadvacet let už bude ve školních učebnicích hodnocena dnešní doba lakonickým: Druhá korporátně-dotačně-socialistická Česká republika, jejíž vznik umožnil plukovnicko-aktivistický převrat v roce 2013, neměla dlouhého trvání.
(Martin Rieger)


A tak nás naše zkušenosti stejně jako náš rozum jasně poučují, že lidé se pokládají za svobodné jen proto, že jsou si vědomi svého jednání, ale o příčinách, které je determinují, nevědí vůbec nic.
(Spinoza)


Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1937863 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

Přemítání uprostřed listopadu 2009

xx

L.v.Trier

xx

...

xx

"Bůh maličkostí"

xx

J.Štreit

xx

....

xx

Po bouři...

xx

Zdvořilé zlo..

Už dvě noci s Famrlínou bdíme. Ona bojuje s bacilem, se kterým jsem já před časem vyhrál na farmaceutické body. Držíme se za ruce, ona mžouravě čte Hůlovou a pak Hakla, k mé veliké radosti. A mně se škvírkami mezi víčky důsledně a nevypnutelně vysouvá papír za papírem, jako z útrob nějaké porouchané vrčící tiskárny. Pár listů roztrhnu, pár pohodím na zem, a u některých jsem si skoro jist, že nejsou určeny mně.
Polibky nejsou teď poháněny střelným prachem vášně, návalů endorfinů, či počátku jakékoliv extáze. Rty se dotýkají jenom tak nenápadně, asi jako ramena vojáků, kteří se se strachem derou ze zákopů, někam do neznámého „dopředu“, v jakémsi podivném pomalém útoku. Doteky nyní nejsou vytrysknutím důvěrnosti. To se jen pro tuto chvíli spojily říčky vzájemné důvěry v jeden záliv.
Napadá mě, kolikrát jsem v životě prováděl a praktikoval různé důvěrnosti. Nedoprovázené důvěrou. Ale to vy asi taky.
Teď je to nevroucí.
O to víc určeno k pití.
Před svítáním si řekneme, že novoroční pusa padne v Paříži. Dobře se tam dýchá. Proč? Jsou věci, na které nemyslím. Tahle je jednou z nich. Prostě fungují.

Povídáme si o pořadu, který jsem nedávno viděl. O násilí, které páchají ženy na mužích. O to víc brutálním, protože v něm nejsou viditelné modrofialové modřiny a šrámy. Jedna dáma tam vypráví o tom, že svého muže zkusmo nazývá dementem a kriplem a chudákem. On že nic, a ona si ho za to neváží. A že jí je z toho blbě. Přesto pracuje dál a dál na tom, jak ho dostat úplně pod sebe, pod podrážky. Lodiček. A když už tam konečně je, odsoudí ho, v nažehleném a navoněném taláru ženství, slavnostně a konečně za to, že jím pohrdá.
Brebentím o tom, že tzv. lásky a vztahy jsou často jenom cesty a procesy, na jejichž konci jsou dosažené cíle, ze kterých nejsme štastni. A je tu další vnitřní sebedotaz.
Jsi štastný, Radku ? Nedávno jsem četl, co o tom psala třeba Amartya Sen, laureátka Nobelovy ceny, nebo filozofka Martha Nussbaumová. Tak co, dámy ? Jsem šťastný ? Na vaší škále jedna až tři?
Třeba taková kočka, která právě měla skvělé jídlo, třeba rybu. A možná měla ještě sex. Leží teď natažená na slunci a je velmi šťastná. Stupeň tři s hvězdičkou. Tohle je to, co budeme nazývat štěstím ? Dle mého je to spíš definice slasti. Štěstí je, dle mého, naplnění lidského údělu a života. Osobní rozvoj, sebenalézání a seberealizace. Kolikrát jsem měl na pitevním stole lidi, kteří po létech dosáhli úplně na „ všechno“. A najednou to „všechno“ měli. Jen byli tak trochu mrtví. Protože si zkrátka po tom všem položili otázku: „ A co Teď ?“
Spousta lidí zkrátka zaměnila štěstí za slast. Tedy, chcete-li: mít se dobře. Mám za to, že štěstí je asi nejblíž tomu - svobodně myslet a poměrně pracně budovat ten barák, jehož základem jsme my sami. Ne ten s plasmou a bazénem a saunou, ve které se třeba potom jednou oběsíme. Svobodné myšlení nabízí pochybnost, nejistotou a zaplnění prázdnoty. Té smradlavé mrchy, která je vlastní a stále pečlivě kojící matkou nudy. Život vezdejší se nám pak často mění na její pouhopouhé zahánění. Ona je ale agresivním a zhoubným nádorem, a vyhnat se prostě nedá.
Tvrdím tedy, že člověk může být šťastný i ve chvílích, kdy je dle všech regulí adeptem na obecně uznávaný cejch - zkrachovalec a smolař.
Jenom proto, že nemá slast.


A tak většina z nás věší další a další dny na stále stejně zahnuté háky kalendářů, jako povadlé hovězí mrtvé půlky. Když se náhodou ohlédneme, minulé dny jsou nejspíše jenom přehlédnutými, živými, malými morčaty, co proběhly někde tiše kolem zdi. Kráčíme dopředu, našlapujíce opatrně na kry se šlépějemi jiných, nabízejících cestu. Občas se prolamují a já hledám přes tu ledovou vodu věci.Teď už ode mě oddělené a odplouvající. Zůstanou z nich jen mlhavé a studené vrstvy našich možných životů, v nichž kategorie JÁ zůstane už jenom jako tenoučká slupka nad koktejlem sebenenávisti, vzteku a jakési načasované a ke všemu připravené útočnosti. Příběhy jsou potom spíš něco jako slimáci.
Spíš jako odmotaná role hajzlpapíru, s tupým smíchem sedmáků, kteří ji při veselém útěku nohama rozšlapou na gigantické trapné konfety. To vše o přestávce mezi matikou a zemákem, které jim budou jednou úplně k ničemu.

Třetí noc jsem sám a zase nespím. Přemýšlím nad strachem. Ano, nad tím strachem, o kterém si píšu přes oceán se svou Sestrou. Oba víme, že to právě On je tím pohonem, tím rezavým, churavým, ale stále stejně chrchlajícím motorem, který nás tlačí a vede do kopce času. To ze strachu se lidé neustále bijí – o sebe, o něco, o někoho. Myslím na to, že strach by možná šlo přetvořit ve stěnu, ve které budeme hledat úchyty, aby se dala slézt, postupně přidávat metry a tak tu horu nakonec dostat.

Koukám se do tmy na filmy, které leží na polici.Trierovi „Idioti“ zajedou do té placaté a vodorovné vagíny stříbrného přehrávače jako první. Provokativní, tísnivé a k nenadechnutí hluboké. Jako každý Trier. Skupina lidí tam hraje zdánlivě banální hru na „ mentály“. Jenže humoru je v tom fakt jako šafránu, spíš je to průhled, kterým můžeme nahlédnout vše kolem a jen díky vlastnímu pokřivení si vytáhnout tichou a rakovinnou pokřivenost té obyčejné a přijatelné „normálnosti“ vůkol.
Pak si dávám podruhé Funny Games. Když jsme to viděli s Famrlínou poprvé, nechali jsme do sebe jen pleskat násilí a agresi, a takovou tu prvoplánovou hrůzu. Teď, uprostřed noci, najednou vidím jenom zlo. Ne ledajaké. Zdvořilé, uhlazené, s krystalicky čistýma očima, které vlastní oba vraždící mládenci. Vychované, vzdělané, a ušlechtile se tvářící zlo. Jeho nejděsivější forma.
Každý den viditelné na televizní obrazovce ve stovkách podob našich představitelů.

Zlo vrchní sestry Mildred Ratchedové z Přeletu nad kukaččím hnízdem, zlo plukovníka Landy z Tarantinových Hanebných panchartů, jehož vzdělané mastné temno vyrábí daleko větší horor v duši, než kdejaký Vymítač ďábla. Pokud máme nastavení.

Pokud nikoliv, budete se nejspíš jenom bavit. Ti, kteří to tak mají, pravděpodobně jednou pohřbí tuhle planetu.




Můj známý bojuje o vztah ( tak tomu kupodivu říká, protože jiné slovo nevymyslel). Párkrát jsem je spolu zažil. Když ona mluví, on neposlouchá. On když nahlas myslí, často nepřemýšlí. Cítím z nich začátky a konce těch upachtěných souloží, kdy orgasmus se nedostaví, jen jakési bolení pohlavních ústrojů a pocit, že měli možná svést někoho jiného, nebo nikoho. Skončí to vždycky vnitřním hledáním bejvalky, či bejvaláka.


Nejhorší strach je strach z dalších možných strachů.


Když to ve váš bublá a vře, bolí to a máte pocit, že puknete, třeba to neznamená nic jiného, než se hluboko uvnitř ozývá ve vysokých otáčkách běžící motor, který právě jede kvalifikaci na příští závod šampiónů. V tom závodě můžete získat vavříny.A stát na stupních ryzosti a opravdovosti.Které můžete kolem krku nosit až do smrti.
Jsou to Zombie, kteří Vám v TV s jakousi neviditelnou krvavou slinou v koutku sdělují, že někdo někde pokousal dítě, někdo okradl starou babičku, že někdo někoho přejel…A další a další pseudozprávy… ve žluklém rybníčku, ve kterém se po kotníky brodíte ve vodách, ze kterých jen stříkají razantní prvosignální emoce.
Nejde o věci, stav či události. Stojím opodál.Strašně a důležitě záleží na vztahu k těm věcem. A můstkům, po kterých přejdete anebo nepřejdete.. Záleží jenom na optice a dalekohledu. Jakmile o nich začne mluvit, začnete přemýšlet, stanou se často vaší součástí…

Prožil jsem léta sedmdesátá a osmdesátá. Místo tisíce slov, která mě napadají, se dívám na fotky J.Štreita. Je tam všechno z toho.


A pak je tu knížka, po které sahám stále častěji. Arundhati Roy: Bůh maličkostí. Tahle žena, skoro dívka, si to rozdává s literaturou asi jako Oskar Peterson s klaviaturou piána. Ne, to už není talent, To je práce chemika slov, který sice neví přesně co dělá, ale reakce mu vycházejí. Jak na běžícím pásu. Je to tak brilantní, až kouzelnické. Nedivím se té Book Prize a přeložení do 30 jazyků..
„Byla by se mohla jeho těla lehce dotknout prsty a cítit, jak na jeho hladké pokožce naskakuje husí kůže. Byla by mohla nechat své prsty zabloudit dolů podél jeho plochého břicha. Lehkovážně, přes ty naleštěné čokoládové hřebeny. A nechat na jeho těle vzorkované stopy husí kůže, jako vrstvičku křídy na tabuli, jako vánkem načechranou stopu v rýžovém poli, jako stopy po tryskacích na modré kostelní obloze. Byla by to mohla udělat velice snadno, ale neudělala. Také on by se jí byl mohl dotýkat. Ale nedělal nic, protože v šerosmutku za olejovou lampou, tam ve stínech, byly do kruhu postavené kovové skládací židle a na těch židlích seděli lidé se zkosenými slunečními brýlemi s barevnými sklíčky v rozích obrouček a pozorovali je. Všichni drželi pod bradou nablýskané housle, s nehybnými smyčci ve stejných úhlech. Všichni měli zkřížené nohy, levou přes pravou, a všem se levé nohy třásly.
Někteří z nich měli noviny. Někteří neměli. Někteří vyrukovali se slinovými bublinami. Někteří nevyfukovali. Ale všem se na sklech brýlí zrcadlil mihotavý odlesk olejové lampy. Za kruhem skládacích židlí se prostírala pláž poházená modrými rozbitými skleněnými láhvemi. Tiché vlny přinášely nové modré láhve, rozbíjely je a staré odnášely pryč spodním proudem. Ozývaly se kostrbaté zvuky skla na skle. Na skále v otevřeném moři, ve sloupci purpurového světla, byla mahagonová proutěná houpací židle. Rozštípána na malé kousky. More bylo černé, pěna zelená jako zvratky. Ryby se krmily roztříštěným sklem. Záhyby noci odpočívaly na hladině a padající hvězdy klouzaly po jejích křehkých střepech.
Můry osvětlovaly oblohu. Měsíc nesvítil. Mohl plavat jednou rukou. Ona oběma. Jeho kůže byla slaná. Její také. Na písku nezanechával žádné šlépěje, ve vodě žádné vlnky, v zrcadlech žádný odraz. Byla by se ho mohla dotknout prsty, ale neudělala to. Jen tam tak společně stáli. Tiše a nehybně. Kůže na kůži. Prašný, barevný vánek jí zvedl vlasy a povíval jimi jako zvlněnou šálou okolo jeho ramena bez paže, které končilo náhle jako útes. Objevila se vyhublá rudá kráva s vystouplou pánevní kostí a plavala přímo na otevřené more, aniž si namočila rohy, bez ohlédnutí. Ammu snem proletěla na těžkých, hrůzou se třesoucích křídlech a těsně pod jeho povrchem se zastavila, aby si odpočinula. Do tváře měla vtlačené růže z modrého, křížkovým stehem vyšitého přehozu. Vnímala, že nad jejím snem visí obličeje jejích dětí jako dva tmavé, ustarané měsíce a čekají, až je vpustí…“

Už pár dní taky listuju k v útlé knížce Konrada Paula Liessmanna s názvem „Teorie nevzdělanosti“. Některé pasáže čtu znovu a znovu.

„…je to nenávist k tradičnímu pojetí vzdělanosti. Je jim očividně trnem v oku, že by lidé mohli získat vzdělání neúčelové, souvislé, obsahově ukotvené v tradicích velkých kultur, které by nejen formovalo, ale také by jim umožnilo nezávislost na diktátu doby a módních vlnách. Vzdělaní lidé by totiž byli všechno jiné než bezproblémově fungující, flexibilní, mobilní a týmově svázané klony, jaké by mnozí rádi viděli jako výsledné produkty vzdělávacího procesu…. Nejde o vzdělání, nýbrž o takové vědění, které lze jako surovinu produkovat, obchodovat, kupovat, řídit a vyhazovat, jde totiž o povrchní slátaninu vědění, která postačí právě tak k tomu, aby byli lidé flexibilní pro pracovní proces a disponibilní pro zábavní průmysl… všeobecného vědění závratně ubývá. Mezery ve vzdělání takzvaných politických elit, jež se projevují v nejjednodušších a kulturně historických otázkách, jsou nepřehlédnutelné a triumf žurnalistiky veřejného mínění je rubem toho, že už nikdo nic neví. Víra v ukládání dat na počítačové disky nahrazuje myšlení, všudypřítomnost informačních databází sugeruje demokratizaci vědění, ačkoliv je to fakticky jen velkoplošná nivelizace vědění. Nietzsche napsal, „co každý ví, všichni zapomenou..“.Vzdělání samo se stalo v takzvané informační společnosti věděním difúzním pojmem, jenž může znamenat jak získávání a zprostředkování různých znalostí, tak s tím související instituce a procesy. S původním významovým polem „ vzdělání“ má jen málo společného. … vzdělání vycházející z antického a humanistického pojetí bylo v první řadě myšleno jako program sebevzdělávání člověka, formování a rozvíjení těla,ducha a duše, talentů a nadání, které mělo jednotlivce vést k rozvoji individuality a sebevědomé účasti na životě obce a její kultury. Zároveň se vzdělání pokládalo za jednou možnost, která člověka může přivést z barbarství do civilizace, z nesvéprávnosti k autonomii….“


Sebevzdělávání v Liessmanově duchu je asi jedinou cestou ke svobodě, napadá mě.



Je 18. listopadu a já sedím v Betlémské kapli. Dívám se na to, jak Matyáš přísahá a přebírá desky s titulem. Jsem pyšný, dojatý, a myslím na svoji starodávnou promoci, kterou tehdy povlekl bolševik kecy o službě dělnické třídě.
Brouzdáme potom Národní třídou. Mates mi říká, že tu včera šel v průvodu. To je dobrý. Dojdeme až na Václavák a já se dívám na vyhořelé svíčky. A začínám mluvit. Třeba o tom, že tehdy šlo o život. I o jejich. Vzpomínám na někdejší známé, jejichž syn byl v pohotovostním pluku. A na žvásty, které dodnes neskončily. Měli rozkaz, nemohli za to. Ptám se nahlas, jestli měl rozkaz i ten hajzl, co se s rozběhem trefil bagančetem do rozkroku dvacetileté holky s kytkou v ruce. Ptám se, jestli museli šlapat do děcek, která ležela na zemi a kňučela bolestí. A ptám se, jak jim dnes chutná nedělní oběd. Odpovídám si, že asi dobře. Egon Bondy řekl kdysi, že český národ je povahy nablblé a televizemilovné. Už taky jízlivě šeptám, že tzv. český národ nestojí v podstatě za nic.

„Tenkrát nám vládly bolševický svině, dneska nám vládnou svině peněz“- čtu Ivana Magora Jirouse, který na většinu dnešní populace působí spíš jako klaun. Měl by mít pomník.

A je tu najednou prvoplánový myšlenkový plán polistopadového vnímání věcí:

Velký snobský podvod, typický pro významnou část polistopadové „ elity“. Marasmus nekončících skandálů, nikdy nedořešených podrazů a koncentrované neúcty k základním lidským hodnotám. Jak se ale zlobit na Čechy za takovou nálož cynismu. Náš národ po desetiletí, ne-li staletí, jenom ztrácel a pokud se něco učil, tak jak ochcávat s ohnutým hřbetem.
Pragmatismus a ignorace morálky se nakonec ukázaly jako perlivý a chladivý proud, tak lehce svlažující naše doutnající mindráky. Kdosi kdesi napsal, že hlavním znakem příslušníka novodobé elity je tvářit se, jako příslušník elity. Taky ten člověk napsal, že krize polistopadových elit spočívá v hloubce a v šíři celospolečenského podvodu, do něhož společnost zabředla v době normalizace, a z něhož se v době po listopadu 89 nikdy nevyhrabala. Plzeňská práva jsou jen jeden hříbek odhalený v hodně zahoubeném lese. Rekvizity - to je to, oč se teď na všech frontách hraje.
Všude vidím parazity a deprivanty, přichycené na stromech kolem našich životů,s patologicky nastaveným vnímáním morálky. O mravnosti ani nemluvě. Ta se objevuje jen ve slovech pronášených v rámci jejich salonního herectví. Tyhle mravní trosky jsou natolik beztvaré, že se vpijí kamkoliv, jak čaj vylitý na ubrus.Zpanštělá lůza.

Naše nesvoboda zůstala vevnitř. V podobě zdí, příček a zrcadel, které jsme si tam nastavěli sami.

Zlo v lidech dostalo sofistikovanější podobu. Zbavují se dnes svých bližních vychcaněji, využívajíce problematicky definovatelných černých zákoutí paní demokracie. Podvod a lež se staly denní realitou.
Tak mi ta celá oslava připomíná kladení věnců na hrob neznámého vojína. Černé růže bychom měli dát fízlovi a vyděšenému strašpytlovi v nás. Sami ze sebe nemáme většinou žádný pocit. Tak si ho do sebe necháme nastřílet, jako po staletí před tím. Hnané kolečko, nebo hnací… Ta hnaná, pokud jsou tlačená jedním směrem, mají takovou sílu, že poženou proudy vod i do strmého kopce.



A je tu druhý myšlenkový plán:

Ale přesto všechno budu tvrdit, že tahle doba , když nic jiného, tak otevřela spousty zavřených dveří. Že se nám do nich nechce, to je už jiná věc. Zůstávají tady, němé chřtány, zvoucí do podivných nových místností. Kdo pochopí, že zvou k sebeosvobození a seberozvoji, může lehce slavit. Někde stranou.

Tak vlastně došlo ke vzniku skupiny lidí, která už nedělá odboj. Pracuje v zemi, která se jmenuje vnitřní exil.


Člověk je jako ornament ve velkém plátně světa. Pokud se dostatečně neobkreslí a pak nevystřihne, bude v něm pak skoro k přehlédnutí. Nebo k neoslovení. Není vidět, natolik je součástí malby, nebo reliéfu.


Ke každé věci, předmětu, či události vede lávka. Nakonec i k lidem.
Záleží jen na tom, zda-li po ní půjdeme.


Každopádně přímo u nich nestojíme.
Díváme se na ně
a když už o nich přemýšlíme,
neměli bychom zapomínat na ten
dřevěný padací most.


Pád z něho může být vzestupem,
Stejně jako brod na jiném místě.
Stejně jako trvalý tábor
na naší straně vody.




Dobře je.
A to často,
i když zdánlivě není dobře


Záleží jenom na tom,
jak je v nás.

Nikde jinde.