Přemítání uprostřed listopadu 2009
L.v.Trier
...
"Bůh maličkostí"
J.Štreit
....
Po bouři...
Zdvořilé zlo..
Už dvě noci s Famrlínou bdíme. Ona bojuje s bacilem, se kterým jsem já před časem vyhrál na farmaceutické body. Držíme se za ruce, ona mžouravě čte Hůlovou a pak Hakla, k mé veliké radosti. A mně se škvírkami mezi víčky důsledně a nevypnutelně vysouvá papír za papírem, jako z útrob nějaké porouchané vrčící tiskárny. Pár listů roztrhnu, pár pohodím na zem, a u některých jsem si skoro jist, že nejsou určeny mně.
Polibky nejsou teď poháněny střelným prachem vášně, návalů endorfinů, či počátku jakékoliv extáze. Rty se dotýkají jenom tak nenápadně, asi jako ramena vojáků, kteří se se strachem derou ze zákopů, někam do neznámého „dopředu“, v jakémsi podivném pomalém útoku. Doteky nyní nejsou vytrysknutím důvěrnosti. To se jen pro tuto chvíli spojily říčky vzájemné důvěry v jeden záliv.
Napadá mě, kolikrát jsem v životě prováděl a praktikoval různé důvěrnosti. Nedoprovázené důvěrou. Ale to vy asi taky.
Teď je to nevroucí.
O to víc určeno k pití.
Před svítáním si řekneme, že novoroční pusa padne v Paříži. Dobře se tam dýchá. Proč? Jsou věci, na které nemyslím. Tahle je jednou z nich. Prostě fungují.
Povídáme si o pořadu, který jsem nedávno viděl. O násilí, které páchají ženy na mužích. O to víc brutálním, protože v něm nejsou viditelné modrofialové modřiny a šrámy. Jedna dáma tam vypráví o tom, že svého muže zkusmo nazývá dementem a kriplem a chudákem. On že nic, a ona si ho za to neváží. A že jí je z toho blbě. Přesto pracuje dál a dál na tom, jak ho dostat úplně pod sebe, pod podrážky. Lodiček. A když už tam konečně je, odsoudí ho, v nažehleném a navoněném taláru ženství, slavnostně a konečně za to, že jím pohrdá.
Brebentím o tom, že tzv. lásky a vztahy jsou často jenom cesty a procesy, na jejichž konci jsou dosažené cíle, ze kterých nejsme štastni. A je tu další vnitřní sebedotaz.
Jsi štastný, Radku ? Nedávno jsem četl, co o tom psala třeba Amartya Sen, laureátka Nobelovy ceny, nebo filozofka Martha Nussbaumová. Tak co, dámy ? Jsem šťastný ? Na vaší škále jedna až tři?
Třeba taková kočka, která právě měla skvělé jídlo, třeba rybu. A možná měla ještě sex. Leží teď natažená na slunci a je velmi šťastná. Stupeň tři s hvězdičkou. Tohle je to, co budeme nazývat štěstím ? Dle mého je to spíš definice slasti. Štěstí je, dle mého, naplnění lidského údělu a života. Osobní rozvoj, sebenalézání a seberealizace. Kolikrát jsem měl na pitevním stole lidi, kteří po létech dosáhli úplně na „ všechno“. A najednou to „všechno“ měli. Jen byli tak trochu mrtví. Protože si zkrátka po tom všem položili otázku: „ A co Teď ?“
Spousta lidí zkrátka zaměnila štěstí za slast. Tedy, chcete-li: mít se dobře. Mám za to, že štěstí je asi nejblíž tomu - svobodně myslet a poměrně pracně budovat ten barák, jehož základem jsme my sami. Ne ten s plasmou a bazénem a saunou, ve které se třeba potom jednou oběsíme. Svobodné myšlení nabízí pochybnost, nejistotou a zaplnění prázdnoty. Té smradlavé mrchy, která je vlastní a stále pečlivě kojící matkou nudy. Život vezdejší se nám pak často mění na její pouhopouhé zahánění. Ona je ale agresivním a zhoubným nádorem, a vyhnat se prostě nedá.
Tvrdím tedy, že člověk může být šťastný i ve chvílích, kdy je dle všech regulí adeptem na obecně uznávaný cejch - zkrachovalec a smolař.
Jenom proto, že nemá slast.
A tak většina z nás věší další a další dny na stále stejně zahnuté háky kalendářů, jako povadlé hovězí mrtvé půlky. Když se náhodou ohlédneme, minulé dny jsou nejspíše jenom přehlédnutými, živými, malými morčaty, co proběhly někde tiše kolem zdi. Kráčíme dopředu, našlapujíce opatrně na kry se šlépějemi jiných, nabízejících cestu. Občas se prolamují a já hledám přes tu ledovou vodu věci.Teď už ode mě oddělené a odplouvající. Zůstanou z nich jen mlhavé a studené vrstvy našich možných životů, v nichž kategorie JÁ zůstane už jenom jako tenoučká slupka nad koktejlem sebenenávisti, vzteku a jakési načasované a ke všemu připravené útočnosti. Příběhy jsou potom spíš něco jako slimáci.
Spíš jako odmotaná role hajzlpapíru, s tupým smíchem sedmáků, kteří ji při veselém útěku nohama rozšlapou na gigantické trapné konfety. To vše o přestávce mezi matikou a zemákem, které jim budou jednou úplně k ničemu.
Třetí noc jsem sám a zase nespím. Přemýšlím nad strachem. Ano, nad tím strachem, o kterém si píšu přes oceán se svou Sestrou. Oba víme, že to právě On je tím pohonem, tím rezavým, churavým, ale stále stejně chrchlajícím motorem, který nás tlačí a vede do kopce času. To ze strachu se lidé neustále bijí – o sebe, o něco, o někoho. Myslím na to, že strach by možná šlo přetvořit ve stěnu, ve které budeme hledat úchyty, aby se dala slézt, postupně přidávat metry a tak tu horu nakonec dostat.
Koukám se do tmy na filmy, které leží na polici.Trierovi „Idioti“ zajedou do té placaté a vodorovné vagíny stříbrného přehrávače jako první. Provokativní, tísnivé a k nenadechnutí hluboké. Jako každý Trier. Skupina lidí tam hraje zdánlivě banální hru na „ mentály“. Jenže humoru je v tom fakt jako šafránu, spíš je to průhled, kterým můžeme nahlédnout vše kolem a jen díky vlastnímu pokřivení si vytáhnout tichou a rakovinnou pokřivenost té obyčejné a přijatelné „normálnosti“ vůkol.
Pak si dávám podruhé Funny Games. Když jsme to viděli s Famrlínou poprvé, nechali jsme do sebe jen pleskat násilí a agresi, a takovou tu prvoplánovou hrůzu. Teď, uprostřed noci, najednou vidím jenom zlo. Ne ledajaké. Zdvořilé, uhlazené, s krystalicky čistýma očima, které vlastní oba vraždící mládenci. Vychované, vzdělané, a ušlechtile se tvářící zlo. Jeho nejděsivější forma.
Každý den viditelné na televizní obrazovce ve stovkách podob našich představitelů.
Zlo vrchní sestry Mildred Ratchedové z Přeletu nad kukaččím hnízdem, zlo plukovníka Landy z Tarantinových Hanebných panchartů, jehož vzdělané mastné temno vyrábí daleko větší horor v duši, než kdejaký Vymítač ďábla. Pokud máme nastavení.
Pokud nikoliv, budete se nejspíš jenom bavit. Ti, kteří to tak mají, pravděpodobně jednou pohřbí tuhle planetu.
Můj známý bojuje o vztah ( tak tomu kupodivu říká, protože jiné slovo nevymyslel). Párkrát jsem je spolu zažil. Když ona mluví, on neposlouchá. On když nahlas myslí, často nepřemýšlí. Cítím z nich začátky a konce těch upachtěných souloží, kdy orgasmus se nedostaví, jen jakési bolení pohlavních ústrojů a pocit, že měli možná svést někoho jiného, nebo nikoho. Skončí to vždycky vnitřním hledáním bejvalky, či bejvaláka.
Nejhorší strach je strach z dalších možných strachů.
Když to ve váš bublá a vře, bolí to a máte pocit, že puknete, třeba to neznamená nic jiného, než se hluboko uvnitř ozývá ve vysokých otáčkách běžící motor, který právě jede kvalifikaci na příští závod šampiónů. V tom závodě můžete získat vavříny.A stát na stupních ryzosti a opravdovosti.Které můžete kolem krku nosit až do smrti.
Jsou to Zombie, kteří Vám v TV s jakousi neviditelnou krvavou slinou v koutku sdělují, že někdo někde pokousal dítě, někdo okradl starou babičku, že někdo někoho přejel…A další a další pseudozprávy… ve žluklém rybníčku, ve kterém se po kotníky brodíte ve vodách, ze kterých jen stříkají razantní prvosignální emoce.
Nejde o věci, stav či události. Stojím opodál.Strašně a důležitě záleží na vztahu k těm věcem. A můstkům, po kterých přejdete anebo nepřejdete.. Záleží jenom na optice a dalekohledu. Jakmile o nich začne mluvit, začnete přemýšlet, stanou se často vaší součástí…
Prožil jsem léta sedmdesátá a osmdesátá. Místo tisíce slov, která mě napadají, se dívám na fotky J.Štreita. Je tam všechno z toho.
A pak je tu knížka, po které sahám stále častěji. Arundhati Roy: Bůh maličkostí. Tahle žena, skoro dívka, si to rozdává s literaturou asi jako Oskar Peterson s klaviaturou piána. Ne, to už není talent, To je práce chemika slov, který sice neví přesně co dělá, ale reakce mu vycházejí. Jak na běžícím pásu. Je to tak brilantní, až kouzelnické. Nedivím se té Book Prize a přeložení do 30 jazyků..
„Byla by se mohla jeho těla lehce dotknout prsty a cítit, jak na jeho hladké pokožce naskakuje husí kůže. Byla by mohla nechat své prsty zabloudit dolů podél jeho plochého břicha. Lehkovážně, přes ty naleštěné čokoládové hřebeny. A nechat na jeho těle vzorkované stopy husí kůže, jako vrstvičku křídy na tabuli, jako vánkem načechranou stopu v rýžovém poli, jako stopy po tryskacích na modré kostelní obloze. Byla by to mohla udělat velice snadno, ale neudělala. Také on by se jí byl mohl dotýkat. Ale nedělal nic, protože v šerosmutku za olejovou lampou, tam ve stínech, byly do kruhu postavené kovové skládací židle a na těch židlích seděli lidé se zkosenými slunečními brýlemi s barevnými sklíčky v rozích obrouček a pozorovali je. Všichni drželi pod bradou nablýskané housle, s nehybnými smyčci ve stejných úhlech. Všichni měli zkřížené nohy, levou přes pravou, a všem se levé nohy třásly.
Někteří z nich měli noviny. Někteří neměli. Někteří vyrukovali se slinovými bublinami. Někteří nevyfukovali. Ale všem se na sklech brýlí zrcadlil mihotavý odlesk olejové lampy. Za kruhem skládacích židlí se prostírala pláž poházená modrými rozbitými skleněnými láhvemi. Tiché vlny přinášely nové modré láhve, rozbíjely je a staré odnášely pryč spodním proudem. Ozývaly se kostrbaté zvuky skla na skle. Na skále v otevřeném moři, ve sloupci purpurového světla, byla mahagonová proutěná houpací židle. Rozštípána na malé kousky. More bylo černé, pěna zelená jako zvratky. Ryby se krmily roztříštěným sklem. Záhyby noci odpočívaly na hladině a padající hvězdy klouzaly po jejích křehkých střepech.
Můry osvětlovaly oblohu. Měsíc nesvítil. Mohl plavat jednou rukou. Ona oběma. Jeho kůže byla slaná. Její také. Na písku nezanechával žádné šlépěje, ve vodě žádné vlnky, v zrcadlech žádný odraz. Byla by se ho mohla dotknout prsty, ale neudělala to. Jen tam tak společně stáli. Tiše a nehybně. Kůže na kůži. Prašný, barevný vánek jí zvedl vlasy a povíval jimi jako zvlněnou šálou okolo jeho ramena bez paže, které končilo náhle jako útes. Objevila se vyhublá rudá kráva s vystouplou pánevní kostí a plavala přímo na otevřené more, aniž si namočila rohy, bez ohlédnutí. Ammu snem proletěla na těžkých, hrůzou se třesoucích křídlech a těsně pod jeho povrchem se zastavila, aby si odpočinula. Do tváře měla vtlačené růže z modrého, křížkovým stehem vyšitého přehozu. Vnímala, že nad jejím snem visí obličeje jejích dětí jako dva tmavé, ustarané měsíce a čekají, až je vpustí…“
Už pár dní taky listuju k v útlé knížce Konrada Paula Liessmanna s názvem „Teorie nevzdělanosti“. Některé pasáže čtu znovu a znovu.
„…je to nenávist k tradičnímu pojetí vzdělanosti. Je jim očividně trnem v oku, že by lidé mohli získat vzdělání neúčelové, souvislé, obsahově ukotvené v tradicích velkých kultur, které by nejen formovalo, ale také by jim umožnilo nezávislost na diktátu doby a módních vlnách. Vzdělaní lidé by totiž byli všechno jiné než bezproblémově fungující, flexibilní, mobilní a týmově svázané klony, jaké by mnozí rádi viděli jako výsledné produkty vzdělávacího procesu…. Nejde o vzdělání, nýbrž o takové vědění, které lze jako surovinu produkovat, obchodovat, kupovat, řídit a vyhazovat, jde totiž o povrchní slátaninu vědění, která postačí právě tak k tomu, aby byli lidé flexibilní pro pracovní proces a disponibilní pro zábavní průmysl… všeobecného vědění závratně ubývá. Mezery ve vzdělání takzvaných politických elit, jež se projevují v nejjednodušších a kulturně historických otázkách, jsou nepřehlédnutelné a triumf žurnalistiky veřejného mínění je rubem toho, že už nikdo nic neví. Víra v ukládání dat na počítačové disky nahrazuje myšlení, všudypřítomnost informačních databází sugeruje demokratizaci vědění, ačkoliv je to fakticky jen velkoplošná nivelizace vědění. Nietzsche napsal, „co každý ví, všichni zapomenou..“.Vzdělání samo se stalo v takzvané informační společnosti věděním difúzním pojmem, jenž může znamenat jak získávání a zprostředkování různých znalostí, tak s tím související instituce a procesy. S původním významovým polem „ vzdělání“ má jen málo společného. … vzdělání vycházející z antického a humanistického pojetí bylo v první řadě myšleno jako program sebevzdělávání člověka, formování a rozvíjení těla,ducha a duše, talentů a nadání, které mělo jednotlivce vést k rozvoji individuality a sebevědomé účasti na životě obce a její kultury. Zároveň se vzdělání pokládalo za jednou možnost, která člověka může přivést z barbarství do civilizace, z nesvéprávnosti k autonomii….“
Sebevzdělávání v Liessmanově duchu je asi jedinou cestou ke svobodě, napadá mě.
Je 18. listopadu a já sedím v Betlémské kapli. Dívám se na to, jak Matyáš přísahá a přebírá desky s titulem. Jsem pyšný, dojatý, a myslím na svoji starodávnou promoci, kterou tehdy povlekl bolševik kecy o službě dělnické třídě.
Brouzdáme potom Národní třídou. Mates mi říká, že tu včera šel v průvodu. To je dobrý. Dojdeme až na Václavák a já se dívám na vyhořelé svíčky. A začínám mluvit. Třeba o tom, že tehdy šlo o život. I o jejich. Vzpomínám na někdejší známé, jejichž syn byl v pohotovostním pluku. A na žvásty, které dodnes neskončily. Měli rozkaz, nemohli za to. Ptám se nahlas, jestli měl rozkaz i ten hajzl, co se s rozběhem trefil bagančetem do rozkroku dvacetileté holky s kytkou v ruce. Ptám se, jestli museli šlapat do děcek, která ležela na zemi a kňučela bolestí. A ptám se, jak jim dnes chutná nedělní oběd. Odpovídám si, že asi dobře. Egon Bondy řekl kdysi, že český národ je povahy nablblé a televizemilovné. Už taky jízlivě šeptám, že tzv. český národ nestojí v podstatě za nic.
„Tenkrát nám vládly bolševický svině, dneska nám vládnou svině peněz“- čtu Ivana Magora Jirouse, který na většinu dnešní populace působí spíš jako klaun. Měl by mít pomník.
A je tu najednou prvoplánový myšlenkový plán polistopadového vnímání věcí:
Velký snobský podvod, typický pro významnou část polistopadové „ elity“. Marasmus nekončících skandálů, nikdy nedořešených podrazů a koncentrované neúcty k základním lidským hodnotám. Jak se ale zlobit na Čechy za takovou nálož cynismu. Náš národ po desetiletí, ne-li staletí, jenom ztrácel a pokud se něco učil, tak jak ochcávat s ohnutým hřbetem.
Pragmatismus a ignorace morálky se nakonec ukázaly jako perlivý a chladivý proud, tak lehce svlažující naše doutnající mindráky. Kdosi kdesi napsal, že hlavním znakem příslušníka novodobé elity je tvářit se, jako příslušník elity. Taky ten člověk napsal, že krize polistopadových elit spočívá v hloubce a v šíři celospolečenského podvodu, do něhož společnost zabředla v době normalizace, a z něhož se v době po listopadu 89 nikdy nevyhrabala. Plzeňská práva jsou jen jeden hříbek odhalený v hodně zahoubeném lese. Rekvizity - to je to, oč se teď na všech frontách hraje.
Všude vidím parazity a deprivanty, přichycené na stromech kolem našich životů,s patologicky nastaveným vnímáním morálky. O mravnosti ani nemluvě. Ta se objevuje jen ve slovech pronášených v rámci jejich salonního herectví. Tyhle mravní trosky jsou natolik beztvaré, že se vpijí kamkoliv, jak čaj vylitý na ubrus.Zpanštělá lůza.
Naše nesvoboda zůstala vevnitř. V podobě zdí, příček a zrcadel, které jsme si tam nastavěli sami.
Zlo v lidech dostalo sofistikovanější podobu. Zbavují se dnes svých bližních vychcaněji, využívajíce problematicky definovatelných černých zákoutí paní demokracie. Podvod a lež se staly denní realitou.
Tak mi ta celá oslava připomíná kladení věnců na hrob neznámého vojína. Černé růže bychom měli dát fízlovi a vyděšenému strašpytlovi v nás. Sami ze sebe nemáme většinou žádný pocit. Tak si ho do sebe necháme nastřílet, jako po staletí před tím. Hnané kolečko, nebo hnací… Ta hnaná, pokud jsou tlačená jedním směrem, mají takovou sílu, že poženou proudy vod i do strmého kopce.
A je tu druhý myšlenkový plán:
Ale přesto všechno budu tvrdit, že tahle doba , když nic jiného, tak otevřela spousty zavřených dveří. Že se nám do nich nechce, to je už jiná věc. Zůstávají tady, němé chřtány, zvoucí do podivných nových místností. Kdo pochopí, že zvou k sebeosvobození a seberozvoji, může lehce slavit. Někde stranou.
Tak vlastně došlo ke vzniku skupiny lidí, která už nedělá odboj. Pracuje v zemi, která se jmenuje vnitřní exil.
Člověk je jako ornament ve velkém plátně světa. Pokud se dostatečně neobkreslí a pak nevystřihne, bude v něm pak skoro k přehlédnutí. Nebo k neoslovení. Není vidět, natolik je součástí malby, nebo reliéfu.
Ke každé věci, předmětu, či události vede lávka. Nakonec i k lidem.
Záleží jen na tom, zda-li po ní půjdeme.
Každopádně přímo u nich nestojíme.
Díváme se na ně
a když už o nich přemýšlíme,
neměli bychom zapomínat na ten
dřevěný padací most.
Pád z něho může být vzestupem,
Stejně jako brod na jiném místě.
Stejně jako trvalý tábor
na naší straně vody.
Dobře je.
A to často,
i když zdánlivě není dobře
Záleží jenom na tom,
jak je v nás.
Nikde jinde.