Aktuality

Myšlenka dne

Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1921023 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

"Musíš dávat pozor..."

xx

A.Tarkovskij

xx

.. postojíme tam

xx

...

xx

...

xx

F.Diaz

xx

F.Diaz - projekt Sembion

xx

J.Bolf

xx

J.Bolf

Vracím se v nečekané vzpomínce o nějakých 25 let zpátky.
Tak tedy : stojím u nemocniční postele, na jejímž okraji způsobně sedí postarší dáma v elegantním županu s velkými květy v bordó základu. Něco přežvykuje a vrásky na krku dělají malinkaté duny ve vlnivém pohybu nahoru a dolů. Má oči jako průhledný, modrý a nahrubo řezaný kámen. Pacienti jsou poučeni, že nemají studentům napovídat, tím méně prozradit s čím že to vlastně na klinice leží ( někdy to ovšem dělali, ale tahle madam se spíš celkem zálibně dívá na to, jak skrytě a přitom hlasitě tápu). Povídá uvzdychaně o tom, že je strašně unavená, že ji všechno tak nějak bolí. Mluví potichu, vlastně jenom kuňká a olizuje si přitom suché rty. A že občas jí je dokonce na omdlení, že jí bolí břicho, ale ne zas tak moc, vlastně jen občas. Taky trochu střevní potíže opatrně připustí. Manžel jí prý tvrdí, že je podrážděná. Tak fajn, říkám si, a začínám se potit. Vyšetřím co se dá a čas protéká prostorem jak jurodivá bystřina a prohání hodiny na stěně do zběsilého tempa kolem dokola.
Do dveří už vchází stařičký pan docent. Mám ho docela rád, třeba i proto, že s námi často mluví nejen o medicíně, ale i o životě ( „milenka, manželka, přítelkyně, kamarádka, coura, to všechno je dobrý jen do té doby, než se na tom stanete psychicky závislí, pánové..“, utrousil třeba jednou při přednášce před přestávkou, a já už po letech vůbec nevím v jaké souvislosti). Taky jsem ho jednou zahlédl na noční hradecké ulici, kterak vleče kamsi notně oprýskaný futrál s kytarou. Značka, stigma, znamení, spolčení-chcete-li.

„Tak co, kolego?“, zvědavě mhouří oči a pod šedivým knírem se mu neznatelně poškubávají koutky.
„Nevím, pane docente, snad nějaká krevní záležitost, lymfatická… já fakt nevím.“, přiznávám barvu a do vzduchu spíš propagačně vystřeluju diagnostické rachejtle, kterým sám moc nevěřím.
„Hmmm, musíte dávat větší pozor ! Dával jste ho?“
„Myslím, že ano, ale asi mi nejspíš něco uniklo..“
„Drahá, můžete tady na pana kolegu pořádně otevřít pusu? Ale opravdu pořádně“, otočí se ten starý lišák na pacientku.
Dáma lehce sklopí oči, nadechne se a otevře ústa jak na dvojitý hamburger. Nečekali byste to. Jak některé ženy umí udělat žraločí chřtán, když si pár vteřin před tím důstojně hladí fialový kámen na těžkém prstenu a ústa mají sevřená jak uražená hraběnka. Mnoho věcí bychom do nich neřekli, pánové. V ruce docenta se tu chvíli zablyští malá stříbrná baterka.
„Tak se podívejte a řekněte, co vidíte?“, už se zubí.
Vidím modročerný mramor, fleky, mapu Evropy v pekelném temném provedení.
„Grafitové skvrny?“,vydechnu.
„Jo. Addisonova nemoc, příteli. Zápočet vám nedám, protože jste nebyl pozorný. Přijďte v úterý a zkusíte to znovu“, jemně mě dotlačí za rameno ke dveřím, zatímco ta paní konečně úlevně zavírá dosud dokořán otevřenou pusu a má jiskřičky v očích. Teď už asi i trochu soucitné.
„Jo a byl jsem na té vaší kapele. Ty devítky s dimama na konci tý třetí písničky , to bylo prima. Někdy mě to naučíte. Tak se mějte “, volá na mě na chodbě a už se řítí do své pracovny. Pak se ale náhle na chvíli otočí a zamžiká očima - „ Pojďte sem. Něco vám povím. Z toho Addisona se nezblázníme, beztak je to vzácnost a bonbónek i pro nás. Ale pamatujte si tohle – musíte dávat vždycky pozor ! Pořád a nejen v medicíně. Občas řekněte i životu, aby na vás pořádně otevřel hubu…“ .
Dveře toho jeho kutlochu zapadnou a já jsem si právě nahrál video, které si za 25 let v autě, na cestě kdesi z Liberce do Prahy, z ničeho nic promítnu.



Pozdě v noci venčím toho svého černého šestiletého pašáka, který mi každým pohledem i pohybem říká, že jsme už něco jako manželé. Výjimkou v souhře, nebo možná spíš další důkaz souhry, je pouze mistrné vrážení čumáku Famfrlíně přímo a přesně pod její sukni.
Na lavičce ve tmě jsou dva stíny. Líbající se . Úplně slyším, jak do sebe drcají dvoje čelisti, teď mírně rozevřené, jak pasti na škodnou. Tak si to zapamatovaly už od těch prvních lásek ( vlastně prvních píchnutých plášťů kol, na kterých se dojede různě daleko) kdesi na střední. Probíhá výměna šťáv. Tehdy, kdysi, jsem taky cvakal zubama, řezáky zvonily o řezáky, dodnes, za tehdejšího sebe, myslím na to, jestli jsem měl pořádně vyčištěné zuby, jestli mi pod rtem nezbyl drobek z mámina moučníku. Jestli jsem dával pozor.


Myslím na svůj život a na věci, na které myslím. Moje děje. Ty, které patří ostatním poznávám jen zprostředkovaně a většinou s časovým zpožděním.Už se někde odehrály. Ty, které sleduju u ostatních paralelně a v živém přenosu , jsou díky mé vlastní optice vlastně zase jenom moje.

Motorky našich hodin brblají, broukají a vrní. Převodovka na přeřazení na vyšší stupeň čehokoliv, je nakonec jenom představa, že až přijde čas, ta pravá chvíle, tak se přiřítí se svými ozubenými koly a objeví se rychlost, směr a vůbec konečně všechno ! Ta rezavá převodovka bude v dálce stát vždycky , a při pohledu přes náš hrob bude pořád vidět.


Často se mi stává taková věc. Zavřu oči, a když je znovu otevřu, je všechno stejně jako dřív. A nenaštvu se na oči, na neschopnost vidět jisté věci, či je nedejbože změnit, aby vypadaly jinak, zlobím se a budu se navždy zlobit na to všechno kolem.A budu to trestat cynismem a pohrdáním. Protože často nedávám pozor.


Odsuzujíce směšně zločin vlastní stejnosti.


Děje kolem jsou : za „á“ jenom obrázky na zdi, za „bé“ možnosti postavit se vedle nich a být jim naroveň. Zahájit společné a nezávislé dění nás a ostatního, jak o tom krásně píše třeba David Abram.



Pak začnu přemýšlet nad tím, kam jsme došli. Na Radiožurnálu totiž každý den poslouchám vzpomínky staré dvacet let.
Neuvěřitelný cynismus, kriminální praktiky téměř všech tzv. činovníků od úrovně krajů výš. Plundrování kultury a její postupné nahrazování prvosignální zábavou, žalostný stav médií, absence jakékoliv sebereflexe. Vytracení hodnot a jejich maligní záměna za zisk.Nejsem si jist, že jsme se zpronevěřili ideálům listopadu 89. Myslím, že jsme se zpronevěřili těm nejobyčejnějším lidským ideálům, které v podstatě zvysoka serou na každou revoluci. Nakonec paradoxně tzv. demokracie a svoboda po 89-tém roce nechala vykvést pugét našich nejhorších národních vlastností – lokajství, vlezdoprdelismus, likvidace jinakosti, přizdisráčství a bezduchý konzum ( když už nic jiného nemůžeme ?).
Může za to nejspíš tehdejší, trochu pohádkový mýtus jakéhosi národního smíření. Stranou proběhly 2 miliony lidí. Práskal kdekdo. Podváděl taky. A tak vzniknul epos o tom, že vlastně netřeba hledat viníky toho, že mně někdo znečistil třetinu života výkaly samolibosti, nenávisti a snahy mě ovládnout . Bylo by velmi těžké na lavici obžalovaných posadit celý národ. Přesto jsme si nepotrestáním a nepojmenováním hnusů sedmdesátých až osmdesátých let připravili rozmělněnou bramboračku hodnot, zásad a pravidel, kterou budeme lemtat další desítky let. Od té doby tudíž ta opravdová, desaterová, neplatí. Nepřišel trest pro ty, kteří si ho zasloužili. Tak jako na mnoha místech zeměkoule po mnoha kotrmelcích. Takže máme, co jsme chtěli. Dnes už nepoznáme, jestli pravdu a lásku nehlásá bývalý vekslák, stbák, který pálil zapalovačem prsty muzikantovi s názorem, dnes třeba majitel hotelu a člen jakékoliv „demokratické strany“. Má prachy, je demokrat.

Promarnili jsme možnost určení konkrétní viny. Od té doby je společenské morální vědomí na úrovni jakéhosi nedomrlého , nepřehledného guláše. Stařičké pravidlo „ hlavně buď slušným člověkem“, které mi kdysi řekl můj děda, možná nepřestalo platit, jen se přestalo vyplácet.

Nedávali jsme pozor. A nedáváme ho.
Nechci žít v této zemi a taky v ní žít nebudu. Jen se v ní budu nacházet.

A občas na tom spáleném národním duševním poli na dálku zamávám nějakému jednotlivci, nešťastníku, ztracenci, který tu bloudí stejně jako já. Zachovávajíc si sebemyšlení a tedy i sám sebe. Bloudící šamani, jejichž kmeny pochopily, že pořádně nažrat se můžou v pohodě i bez nich.


Kdysi jsem byl na svatbě. Hrál jsem tam a bylo tam moře lidí a bylo to jak má být. Pár idiotů tam rozkradlo zařízení restaurace. Nakonec ( všeobecně 2 promile a víc) jsme to vzali všichni na sebe a v závěru jsme si ještě společně zatančili kankán.
Tak nohy hore, bratři v boji !


Václav Havel nedávno řekl:
S odstupem času mi víc, než konkrétní kroky vadí celkový pohled na svět…. I když se všichni tváří jako antikomunisté, vycházejíc z toho, že důležitá a rozhodující je materiální základna a z ní jako ozdoba nebo ornament vychází jakási nadstavba. Že bytí určuje vědomí, jak učil Marx, který lehce přehlédl, že občas taky vědomí určuje bytí. Vadí mi ten ohromný důraz na ekonomiku a projekce ekonomického myšlení do všech oblastí života…ostatně vezměme si program kterékoliv strany. Nejprve jsou pasáže o průmyslu, zemědělství, pak o zdravotnictví a někde na konci je kultura. To je stále stejní nazírání a perspektiva světa.

Václav Klaus v té dávné době řekl po jednom rozhovoru s V.Havlem:
„Nemůžu říct, že to bylo nepříjemné, ale já mu vůbec nerozumím“.

Co k tomu dodat ? Nic. Jen že je to známá rovnice o dvou nezaměnitelných. Nespočitatelná


Zástupy kritiků tvrdí, že současná společnost dosáhla ve svém vývoji doposud nejvyššího stupně amorálnosti, zejména konzervativní kritici se často obracejí k různým ideologiím minulosti a vyzdvihují je jako pomyslnou Noemovu archu, která by mohla alespoň ony vyvolené přenést přes apokalypsu, do které se kvůli mravnímu rozpadu řítíme.
Zástupy obhájců naopak tvrdí, že tato doba je tou nejlepší ze všech známých i myslitelných a snaží se na skládkách ideologií hledat jen trochu použitelná torza, z nichž následně vytvářejí více či méně bizarní ideologické konstrukce, které mají jejich názory podepřít.
Jedná se o jakýsi metakulturní dialog, který, pokud něco odhaluje, tak snad jen osobnostní založení autora a - statisticky - poměr podobně smýšlejících autorů v populaci. Málokdo se však zamýšlí nad tím, zda je vůbec možné společnost a její etickou (normativní) konstituci uchopit a prostřednictvím čeho vlastně.
Není to vůbec jednoduché. Společnost a každý jedinec se ocitají v mnohavrstevnatém informačním toku, jehož rámec je natolik rozrušený, že lze jen stěží najít jakési „pevné dno“ vytvářející existenciální oporu. Václav Bělohradský o tom píše takto:
„Elektronický vítr rozfoukal autoritu starých elit, i slova jako realita, morální integrita, dobro nebo autentické bytí ztratila svou bývalou samozřejmou jednoznačnost a autoritu.“



Materiálno a duchovno. Tohle se snad muselo řešit už tehdy, když ti první dva naháči ukradli v Edenu to velké červené jablko, radostně souložili, a pak utekli založit tenhle podivný klan. O miliardách hlav.
Lidé mají k materiálním věcem tak nějak blíž, uklidňuje je jejich spočitatelnost a snadné uložení skladem. Nahmatatelnost a možnost vlastnit. Na té protilehlé straně jsou pak pojmy a kategorie těžko polapitelné. Tím méně když chybí kultura duše, vzdělání a nekonečná ,pracná kultivace sebe sama. Nakonec jim v tom materiálním světě, plném předrahých předmětů přece jen začne něco chybět. Dno, grunt, o který se lze opřít, a od kterého se lze odrazit, když se všechno kolem náhle hroutí a ztrácí. Tím dnem je konzistence našeho sebeprožívání. Pokud je vratké a děravé, je tu zase jen ono dno, vydlážděné něčím, co jsme si koupili v Tescu, případně je poseté kulatými bílými tabletami Neurolu a Stilnoxu na naši dobrou noc. Alespoň jednu. Abychom to sami se sebou vůbec na chvíli vydrželi



Musíš dávat pozor, zní mi pořád v hlavě. I na ten Gulag v sobě. Kam za trest občas pošleš každou jen trochu jinak se tvářící myšlenku. Možná ani na za trest, ale aby se prostě jen někam uklidila. To je ona kadeřavá chvíle, plná významů. Někdy se nás pravda dotkne jenom lehce, často pouze nějakou tou nejistotou


Někdy mám pocit, že můj život je jako velký keř. Z některých větví už padá listí, některé se zlomí. O některých vůbec nevím. A třeba to jsou právě ty věci, které se chtějí samy změnit. V čemž jim často bráním tím, že je, právě nově objevené, kroutím do nějakého tvaru a změním je sám. Ve svěráku. Pěkně podle návodu.

Zážitky, které nejsou zároveň informací. Tak ty existují a já si je dávám jako šampáňo. Jen párkrát do roka.


Naše vědomí je jako běžící film. Nejde zastavit. Z filmu jde možná udělat fotografie, tedy momentka. Nebo pracovat se střihem. Hozeným ostřím nůžek mezi okénka.
Takhle nádherně uměl nestříhat Tarkovskij. Díváme se na jeho Nostalgii. Dlouhé záběry filmového básníka. Spočívá , neskutečně prodlévá na věcech, stěnách. Nalezl klíč, tenhle génius, pořádně dodnes neuznaný. „Nostalgie“ podle mě není o vykořenění z vlasti, o vyhnání z domova. Podle mě je o vyhnání odevšad. Stejně jako „Zóna“ ve Stalkerovi není někde za Bohdančí. Musíte za ní do vlastní lebky.

Ty filmy jsou silné a jaksi děsivě šťastné a pravdivé.

„ Kdo to sakra řekl, že na tomto světě máme žít kvůli příjemným pocitům ?“, zeptal se jednou Tarkovskij. Umřel na rakovinu mimo domov v roce 1986. Dnes leží na ruském hřbitově Sainte-Geneviève-des-Bois kousek od Příže. Našli jsme to s Famrlínou na mapě a na Nový rok tam zajedeme.
Postát.


Tisíckrát jsem si vzpomněl na toho starého docenta. A tisíckrát jsem potom stejně nedával pozor. Neviděl jsem signály, drobnosti, malé grafitové skvrny na sliznicích dní a nočních hodin, ze kterých se po čase vyklubal nevídaný průšvih. Drama. Prohra. Neviděl jsem je. Tak si tedy v noci aspoň píšu:



Musím dávat pozor na to, abych:

• Nedělal ze svého textu svého obhájce, ochránce, kryt a co nejhorší – přítele
• Na to, abych nezapomínal škrtat. Ve wordu, ve vzpomínkách, ale i v budoucnosti. Protože je to kupodivu často jedno a totéž
• Abych nepřiděloval událostem a dějům příliš velkou důležitost. Abych jednoduše počkal, na jaké místo se později samy postaví. V mé paměti. A především mimo ni.
• Na to, jestli je to, co mnou prochází, pravé.
• …dával pořád pozor
• A abych si vždycky všimnul, že jsem ho asi nedával



Čtu Sylvii Plathovou. Její deníky a básně. Ariel, třebas. Také v ní asi zela spousta otvorů a také ona hledala věci, stavy a předměty, které by jim alespoň trochu odpovídaly tvarem.
Já do těch nenaplněných leju víno.
Po litrech.
Místo toho jejího plynu.


Krása není nikdy jednomístná. Vždycky bude rozkročená, jak most nad řekou. Jedny pilíře tam, druhé tady. Tady uvnitř. V plechové kasičce duše, ve které zůstalo jen pár drobných, krása nikdy nezakotví. Zůstane v tom případě jednonohá – tenká, plastová a trapná někde před námi. Jako karafiát z umělé hmoty, hřmotně růžový. Nebo dlouhý švenk kamerou nad hlavy cicmajících se někam nahoru, do korun hezkých borovic kolem.



Nesprávná práce se vzpomínkami.Místo jejich čtení a archivace ( včetně častého a potřebného vyhazovu do plesnivé krabice na třídění odpadu) se často opájíme zurčením těch starých mdlých a povědomých melodií, které ovšem zní v síni natolik vykrášlené, že tato svým zlatem lehce dokazuje, že vlastně neexistuje.

Jak napsal nedávno trefně pan Bílek – „ …pořádáme hon na jakékoliv sebepitomější vzrušení a mnozí z nás, aniž to ví, si ho popletli s radostí..“

Co je pak jiného náš minulý život, než kusy nevyvolaného filmu. Na kterém bychom možná spatřili to, co tehdy nebylo vidět.



Federico Díaz. Kumštýř, kterého najdete, když budete dávat pozor. Bylo mu 21 roků, když od něj Národní galerie koupila jeho Mušli. Jako malý kluk obkresloval obrazy Caravaggia. A pak mu to došlo. Došlo mu, že „ staré umění je uzavřené“. „ Vše má kód paměti, který nás tvoří. Sami jsme záznamem a máme potřebu dalšího záznamu o potvrzení vlastní existence….“, řekl jednou. Tenhle kluk pochází z argentinské rodiny, dědeček byl sefardský Žid, babička jihoamerickou Indiánkou a maminku mu dělala čistokrevní Slovenka. Dívám se na jeho projekt Sembion. Federico vzal 3 tisíce stran textu z dějin umění. Dílo vzniklo působením softwaru, ovládaného laserem na umělohmotný prach. Bez dotyku lidské ruky se mu zadařilo tištěné slovo přetavit v sochu. Dle mého – epochální důkaz toho, že umění v moderním věku žije. Nejenom že žije. Užívá si nás. Kaplický mu kdysi zavolal a řekl:“ Konečně mě někdo překonal, teď už můžu v klidu umřít…“.Ta mušle se jmenuje Nostalgie. Podal ruku na dálku a napříč všemu Tarkovskému? Nevím jistě. Vím jenom, že jsou to oba šamani.

Z jeho Nostalgie dodnes vychází hluboký, nízkofrekvenční zvuk – je to zpomalený záznam praskání ledových ker. Federico miluje McCarthyho „Cestu“. To já taky. Taky vím, že lidskost je důležitější pro naše přežití, než tzv. materiální hodnoty. On nás chce svými díly políbit, pohladit, upozornit na chvění listu. Učí nás jak se zbavit obklopování sama sebe zbytečnostmi, dekoračními předměty. On ví, že nám přestaly chybět neviditelné jemnosti, které jsou obsaženy v přírodě. Federico mluví o věcech, které jsme začali opomíjet…
To, že si jeho díla kupují bankéři a byznysmeni, to je totální dokonání absurdity světa a skutečným rozvinutím jeho vidění mnohými. Bolestné, ale určující a demaskující. Sloni v porcelánu .

V mém případě pracuje Diaz s mou duší. Nabízí kód.
Není víc v kumštu, napadá mě.

Letíme s Famrlínou dolů, do města. A už stojíme v transu na Staroměstské radnici před obrazy Josefa Bolfa. Polykáme podivně červené oči dětí v betonových labyrintech, tíseň, která nás v jeho růžové a černé pokládá do hlubokých vrstev jeho vidění. Teď už ale i našeho. Skvěle namalovaná prázdnota, v té nejčistší podobě. Každý obraz je třináctou komnatou bytí nás všech. A potom, za hodinu, ani nedýcháme, a případně se zalykáme smíchy v Ungeltu, kde si J.Schmitzer se Chantall říkají věty, kterým se hurónsky smějeme, protože je přece tak dobře známe. Tenhle večer jsme se snažili dávat pozor.





Milý pane docente ( tenhle vzkaz letí do záhrobí)


Moc se snažím dávat pozor.

Ale stejně jako tehdy u té špitální postele
možná přehlížím důležité věci,
které mám přímo před očima.

Zkrátka neumím ještě životu
v každou chvíli říct,
aby pořádně otevřel hubu.


Že se mu tam musím
podívat.
Abych věděl.


Ale učím se to.


Jinak zase
nedostanu zápočet.