"Musíš dávat pozor..."
A.Tarkovskij
.. postojíme tam
...
...
F.Diaz
F.Diaz - projekt Sembion
J.Bolf
J.Bolf
Vracím se v nečekané vzpomínce o nějakých 25 let zpátky.
Tak tedy : stojím u nemocniční postele, na jejímž okraji způsobně sedí postarší dáma v elegantním županu s velkými květy v bordó základu. Něco přežvykuje a vrásky na krku dělají malinkaté duny ve vlnivém pohybu nahoru a dolů. Má oči jako průhledný, modrý a nahrubo řezaný kámen. Pacienti jsou poučeni, že nemají studentům napovídat, tím méně prozradit s čím že to vlastně na klinice leží ( někdy to ovšem dělali, ale tahle madam se spíš celkem zálibně dívá na to, jak skrytě a přitom hlasitě tápu). Povídá uvzdychaně o tom, že je strašně unavená, že ji všechno tak nějak bolí. Mluví potichu, vlastně jenom kuňká a olizuje si přitom suché rty. A že občas jí je dokonce na omdlení, že jí bolí břicho, ale ne zas tak moc, vlastně jen občas. Taky trochu střevní potíže opatrně připustí. Manžel jí prý tvrdí, že je podrážděná. Tak fajn, říkám si, a začínám se potit. Vyšetřím co se dá a čas protéká prostorem jak jurodivá bystřina a prohání hodiny na stěně do zběsilého tempa kolem dokola.
Do dveří už vchází stařičký pan docent. Mám ho docela rád, třeba i proto, že s námi často mluví nejen o medicíně, ale i o životě ( „milenka, manželka, přítelkyně, kamarádka, coura, to všechno je dobrý jen do té doby, než se na tom stanete psychicky závislí, pánové..“, utrousil třeba jednou při přednášce před přestávkou, a já už po letech vůbec nevím v jaké souvislosti). Taky jsem ho jednou zahlédl na noční hradecké ulici, kterak vleče kamsi notně oprýskaný futrál s kytarou. Značka, stigma, znamení, spolčení-chcete-li.
„Tak co, kolego?“, zvědavě mhouří oči a pod šedivým knírem se mu neznatelně poškubávají koutky.
„Nevím, pane docente, snad nějaká krevní záležitost, lymfatická… já fakt nevím.“, přiznávám barvu a do vzduchu spíš propagačně vystřeluju diagnostické rachejtle, kterým sám moc nevěřím.
„Hmmm, musíte dávat větší pozor ! Dával jste ho?“
„Myslím, že ano, ale asi mi nejspíš něco uniklo..“
„Drahá, můžete tady na pana kolegu pořádně otevřít pusu? Ale opravdu pořádně“, otočí se ten starý lišák na pacientku.
Dáma lehce sklopí oči, nadechne se a otevře ústa jak na dvojitý hamburger. Nečekali byste to. Jak některé ženy umí udělat žraločí chřtán, když si pár vteřin před tím důstojně hladí fialový kámen na těžkém prstenu a ústa mají sevřená jak uražená hraběnka. Mnoho věcí bychom do nich neřekli, pánové. V ruce docenta se tu chvíli zablyští malá stříbrná baterka.
„Tak se podívejte a řekněte, co vidíte?“, už se zubí.
Vidím modročerný mramor, fleky, mapu Evropy v pekelném temném provedení.
„Grafitové skvrny?“,vydechnu.
„Jo. Addisonova nemoc, příteli. Zápočet vám nedám, protože jste nebyl pozorný. Přijďte v úterý a zkusíte to znovu“, jemně mě dotlačí za rameno ke dveřím, zatímco ta paní konečně úlevně zavírá dosud dokořán otevřenou pusu a má jiskřičky v očích. Teď už asi i trochu soucitné.
„Jo a byl jsem na té vaší kapele. Ty devítky s dimama na konci tý třetí písničky , to bylo prima. Někdy mě to naučíte. Tak se mějte “, volá na mě na chodbě a už se řítí do své pracovny. Pak se ale náhle na chvíli otočí a zamžiká očima - „ Pojďte sem. Něco vám povím. Z toho Addisona se nezblázníme, beztak je to vzácnost a bonbónek i pro nás. Ale pamatujte si tohle – musíte dávat vždycky pozor ! Pořád a nejen v medicíně. Občas řekněte i životu, aby na vás pořádně otevřel hubu…“ .
Dveře toho jeho kutlochu zapadnou a já jsem si právě nahrál video, které si za 25 let v autě, na cestě kdesi z Liberce do Prahy, z ničeho nic promítnu.
Pozdě v noci venčím toho svého černého šestiletého pašáka, který mi každým pohledem i pohybem říká, že jsme už něco jako manželé. Výjimkou v souhře, nebo možná spíš další důkaz souhry, je pouze mistrné vrážení čumáku Famfrlíně přímo a přesně pod její sukni.
Na lavičce ve tmě jsou dva stíny. Líbající se . Úplně slyším, jak do sebe drcají dvoje čelisti, teď mírně rozevřené, jak pasti na škodnou. Tak si to zapamatovaly už od těch prvních lásek ( vlastně prvních píchnutých plášťů kol, na kterých se dojede různě daleko) kdesi na střední. Probíhá výměna šťáv. Tehdy, kdysi, jsem taky cvakal zubama, řezáky zvonily o řezáky, dodnes, za tehdejšího sebe, myslím na to, jestli jsem měl pořádně vyčištěné zuby, jestli mi pod rtem nezbyl drobek z mámina moučníku. Jestli jsem dával pozor.
Myslím na svůj život a na věci, na které myslím. Moje děje. Ty, které patří ostatním poznávám jen zprostředkovaně a většinou s časovým zpožděním.Už se někde odehrály. Ty, které sleduju u ostatních paralelně a v živém přenosu , jsou díky mé vlastní optice vlastně zase jenom moje.
Motorky našich hodin brblají, broukají a vrní. Převodovka na přeřazení na vyšší stupeň čehokoliv, je nakonec jenom představa, že až přijde čas, ta pravá chvíle, tak se přiřítí se svými ozubenými koly a objeví se rychlost, směr a vůbec konečně všechno ! Ta rezavá převodovka bude v dálce stát vždycky , a při pohledu přes náš hrob bude pořád vidět.
Často se mi stává taková věc. Zavřu oči, a když je znovu otevřu, je všechno stejně jako dřív. A nenaštvu se na oči, na neschopnost vidět jisté věci, či je nedejbože změnit, aby vypadaly jinak, zlobím se a budu se navždy zlobit na to všechno kolem.A budu to trestat cynismem a pohrdáním. Protože často nedávám pozor.
Odsuzujíce směšně zločin vlastní stejnosti.
Děje kolem jsou : za „á“ jenom obrázky na zdi, za „bé“ možnosti postavit se vedle nich a být jim naroveň. Zahájit společné a nezávislé dění nás a ostatního, jak o tom krásně píše třeba David Abram.
Pak začnu přemýšlet nad tím, kam jsme došli. Na Radiožurnálu totiž každý den poslouchám vzpomínky staré dvacet let.
Neuvěřitelný cynismus, kriminální praktiky téměř všech tzv. činovníků od úrovně krajů výš. Plundrování kultury a její postupné nahrazování prvosignální zábavou, žalostný stav médií, absence jakékoliv sebereflexe. Vytracení hodnot a jejich maligní záměna za zisk.Nejsem si jist, že jsme se zpronevěřili ideálům listopadu 89. Myslím, že jsme se zpronevěřili těm nejobyčejnějším lidským ideálům, které v podstatě zvysoka serou na každou revoluci. Nakonec paradoxně tzv. demokracie a svoboda po 89-tém roce nechala vykvést pugét našich nejhorších národních vlastností – lokajství, vlezdoprdelismus, likvidace jinakosti, přizdisráčství a bezduchý konzum ( když už nic jiného nemůžeme ?).
Může za to nejspíš tehdejší, trochu pohádkový mýtus jakéhosi národního smíření. Stranou proběhly 2 miliony lidí. Práskal kdekdo. Podváděl taky. A tak vzniknul epos o tom, že vlastně netřeba hledat viníky toho, že mně někdo znečistil třetinu života výkaly samolibosti, nenávisti a snahy mě ovládnout . Bylo by velmi těžké na lavici obžalovaných posadit celý národ. Přesto jsme si nepotrestáním a nepojmenováním hnusů sedmdesátých až osmdesátých let připravili rozmělněnou bramboračku hodnot, zásad a pravidel, kterou budeme lemtat další desítky let. Od té doby tudíž ta opravdová, desaterová, neplatí. Nepřišel trest pro ty, kteří si ho zasloužili. Tak jako na mnoha místech zeměkoule po mnoha kotrmelcích. Takže máme, co jsme chtěli. Dnes už nepoznáme, jestli pravdu a lásku nehlásá bývalý vekslák, stbák, který pálil zapalovačem prsty muzikantovi s názorem, dnes třeba majitel hotelu a člen jakékoliv „demokratické strany“. Má prachy, je demokrat.
Promarnili jsme možnost určení konkrétní viny. Od té doby je společenské morální vědomí na úrovni jakéhosi nedomrlého , nepřehledného guláše. Stařičké pravidlo „ hlavně buď slušným člověkem“, které mi kdysi řekl můj děda, možná nepřestalo platit, jen se přestalo vyplácet.
Nedávali jsme pozor. A nedáváme ho.
Nechci žít v této zemi a taky v ní žít nebudu. Jen se v ní budu nacházet.
A občas na tom spáleném národním duševním poli na dálku zamávám nějakému jednotlivci, nešťastníku, ztracenci, který tu bloudí stejně jako já. Zachovávajíc si sebemyšlení a tedy i sám sebe. Bloudící šamani, jejichž kmeny pochopily, že pořádně nažrat se můžou v pohodě i bez nich.
Kdysi jsem byl na svatbě. Hrál jsem tam a bylo tam moře lidí a bylo to jak má být. Pár idiotů tam rozkradlo zařízení restaurace. Nakonec ( všeobecně 2 promile a víc) jsme to vzali všichni na sebe a v závěru jsme si ještě společně zatančili kankán.
Tak nohy hore, bratři v boji !
Václav Havel nedávno řekl:
S odstupem času mi víc, než konkrétní kroky vadí celkový pohled na svět…. I když se všichni tváří jako antikomunisté, vycházejíc z toho, že důležitá a rozhodující je materiální základna a z ní jako ozdoba nebo ornament vychází jakási nadstavba. Že bytí určuje vědomí, jak učil Marx, který lehce přehlédl, že občas taky vědomí určuje bytí. Vadí mi ten ohromný důraz na ekonomiku a projekce ekonomického myšlení do všech oblastí života…ostatně vezměme si program kterékoliv strany. Nejprve jsou pasáže o průmyslu, zemědělství, pak o zdravotnictví a někde na konci je kultura. To je stále stejní nazírání a perspektiva světa.
Václav Klaus v té dávné době řekl po jednom rozhovoru s V.Havlem:
„Nemůžu říct, že to bylo nepříjemné, ale já mu vůbec nerozumím“.
Co k tomu dodat ? Nic. Jen že je to známá rovnice o dvou nezaměnitelných. Nespočitatelná
Zástupy kritiků tvrdí, že současná společnost dosáhla ve svém vývoji doposud nejvyššího stupně amorálnosti, zejména konzervativní kritici se často obracejí k různým ideologiím minulosti a vyzdvihují je jako pomyslnou Noemovu archu, která by mohla alespoň ony vyvolené přenést přes apokalypsu, do které se kvůli mravnímu rozpadu řítíme.
Zástupy obhájců naopak tvrdí, že tato doba je tou nejlepší ze všech známých i myslitelných a snaží se na skládkách ideologií hledat jen trochu použitelná torza, z nichž následně vytvářejí více či méně bizarní ideologické konstrukce, které mají jejich názory podepřít.
Jedná se o jakýsi metakulturní dialog, který, pokud něco odhaluje, tak snad jen osobnostní založení autora a - statisticky - poměr podobně smýšlejících autorů v populaci. Málokdo se však zamýšlí nad tím, zda je vůbec možné společnost a její etickou (normativní) konstituci uchopit a prostřednictvím čeho vlastně.
Není to vůbec jednoduché. Společnost a každý jedinec se ocitají v mnohavrstevnatém informačním toku, jehož rámec je natolik rozrušený, že lze jen stěží najít jakési „pevné dno“ vytvářející existenciální oporu. Václav Bělohradský o tom píše takto:
„Elektronický vítr rozfoukal autoritu starých elit, i slova jako realita, morální integrita, dobro nebo autentické bytí ztratila svou bývalou samozřejmou jednoznačnost a autoritu.“
Materiálno a duchovno. Tohle se snad muselo řešit už tehdy, když ti první dva naháči ukradli v Edenu to velké červené jablko, radostně souložili, a pak utekli založit tenhle podivný klan. O miliardách hlav.
Lidé mají k materiálním věcem tak nějak blíž, uklidňuje je jejich spočitatelnost a snadné uložení skladem. Nahmatatelnost a možnost vlastnit. Na té protilehlé straně jsou pak pojmy a kategorie těžko polapitelné. Tím méně když chybí kultura duše, vzdělání a nekonečná ,pracná kultivace sebe sama. Nakonec jim v tom materiálním světě, plném předrahých předmětů přece jen začne něco chybět. Dno, grunt, o který se lze opřít, a od kterého se lze odrazit, když se všechno kolem náhle hroutí a ztrácí. Tím dnem je konzistence našeho sebeprožívání. Pokud je vratké a děravé, je tu zase jen ono dno, vydlážděné něčím, co jsme si koupili v Tescu, případně je poseté kulatými bílými tabletami Neurolu a Stilnoxu na naši dobrou noc. Alespoň jednu. Abychom to sami se sebou vůbec na chvíli vydrželi
Musíš dávat pozor, zní mi pořád v hlavě. I na ten Gulag v sobě. Kam za trest občas pošleš každou jen trochu jinak se tvářící myšlenku. Možná ani na za trest, ale aby se prostě jen někam uklidila. To je ona kadeřavá chvíle, plná významů. Někdy se nás pravda dotkne jenom lehce, často pouze nějakou tou nejistotou
Někdy mám pocit, že můj život je jako velký keř. Z některých větví už padá listí, některé se zlomí. O některých vůbec nevím. A třeba to jsou právě ty věci, které se chtějí samy změnit. V čemž jim často bráním tím, že je, právě nově objevené, kroutím do nějakého tvaru a změním je sám. Ve svěráku. Pěkně podle návodu.
Zážitky, které nejsou zároveň informací. Tak ty existují a já si je dávám jako šampáňo. Jen párkrát do roka.
Naše vědomí je jako běžící film. Nejde zastavit. Z filmu jde možná udělat fotografie, tedy momentka. Nebo pracovat se střihem. Hozeným ostřím nůžek mezi okénka.
Takhle nádherně uměl nestříhat Tarkovskij. Díváme se na jeho Nostalgii. Dlouhé záběry filmového básníka. Spočívá , neskutečně prodlévá na věcech, stěnách. Nalezl klíč, tenhle génius, pořádně dodnes neuznaný. „Nostalgie“ podle mě není o vykořenění z vlasti, o vyhnání z domova. Podle mě je o vyhnání odevšad. Stejně jako „Zóna“ ve Stalkerovi není někde za Bohdančí. Musíte za ní do vlastní lebky.
Ty filmy jsou silné a jaksi děsivě šťastné a pravdivé.
„ Kdo to sakra řekl, že na tomto světě máme žít kvůli příjemným pocitům ?“, zeptal se jednou Tarkovskij. Umřel na rakovinu mimo domov v roce 1986. Dnes leží na ruském hřbitově Sainte-Geneviève-des-Bois kousek od Příže. Našli jsme to s Famrlínou na mapě a na Nový rok tam zajedeme.
Postát.
Tisíckrát jsem si vzpomněl na toho starého docenta. A tisíckrát jsem potom stejně nedával pozor. Neviděl jsem signály, drobnosti, malé grafitové skvrny na sliznicích dní a nočních hodin, ze kterých se po čase vyklubal nevídaný průšvih. Drama. Prohra. Neviděl jsem je. Tak si tedy v noci aspoň píšu:
Musím dávat pozor na to, abych:
• Nedělal ze svého textu svého obhájce, ochránce, kryt a co nejhorší – přítele
• Na to, abych nezapomínal škrtat. Ve wordu, ve vzpomínkách, ale i v budoucnosti. Protože je to kupodivu často jedno a totéž
• Abych nepřiděloval událostem a dějům příliš velkou důležitost. Abych jednoduše počkal, na jaké místo se později samy postaví. V mé paměti. A především mimo ni.
• Na to, jestli je to, co mnou prochází, pravé.
• …dával pořád pozor
• A abych si vždycky všimnul, že jsem ho asi nedával
Čtu Sylvii Plathovou. Její deníky a básně. Ariel, třebas. Také v ní asi zela spousta otvorů a také ona hledala věci, stavy a předměty, které by jim alespoň trochu odpovídaly tvarem.
Já do těch nenaplněných leju víno.
Po litrech.
Místo toho jejího plynu.
Krása není nikdy jednomístná. Vždycky bude rozkročená, jak most nad řekou. Jedny pilíře tam, druhé tady. Tady uvnitř. V plechové kasičce duše, ve které zůstalo jen pár drobných, krása nikdy nezakotví. Zůstane v tom případě jednonohá – tenká, plastová a trapná někde před námi. Jako karafiát z umělé hmoty, hřmotně růžový. Nebo dlouhý švenk kamerou nad hlavy cicmajících se někam nahoru, do korun hezkých borovic kolem.
Nesprávná práce se vzpomínkami.Místo jejich čtení a archivace ( včetně častého a potřebného vyhazovu do plesnivé krabice na třídění odpadu) se často opájíme zurčením těch starých mdlých a povědomých melodií, které ovšem zní v síni natolik vykrášlené, že tato svým zlatem lehce dokazuje, že vlastně neexistuje.
Jak napsal nedávno trefně pan Bílek – „ …pořádáme hon na jakékoliv sebepitomější vzrušení a mnozí z nás, aniž to ví, si ho popletli s radostí..“
Co je pak jiného náš minulý život, než kusy nevyvolaného filmu. Na kterém bychom možná spatřili to, co tehdy nebylo vidět.
Federico Díaz. Kumštýř, kterého najdete, když budete dávat pozor. Bylo mu 21 roků, když od něj Národní galerie koupila jeho Mušli. Jako malý kluk obkresloval obrazy Caravaggia. A pak mu to došlo. Došlo mu, že „ staré umění je uzavřené“. „ Vše má kód paměti, který nás tvoří. Sami jsme záznamem a máme potřebu dalšího záznamu o potvrzení vlastní existence….“, řekl jednou. Tenhle kluk pochází z argentinské rodiny, dědeček byl sefardský Žid, babička jihoamerickou Indiánkou a maminku mu dělala čistokrevní Slovenka. Dívám se na jeho projekt Sembion. Federico vzal 3 tisíce stran textu z dějin umění. Dílo vzniklo působením softwaru, ovládaného laserem na umělohmotný prach. Bez dotyku lidské ruky se mu zadařilo tištěné slovo přetavit v sochu. Dle mého – epochální důkaz toho, že umění v moderním věku žije. Nejenom že žije. Užívá si nás. Kaplický mu kdysi zavolal a řekl:“ Konečně mě někdo překonal, teď už můžu v klidu umřít…“.Ta mušle se jmenuje Nostalgie. Podal ruku na dálku a napříč všemu Tarkovskému? Nevím jistě. Vím jenom, že jsou to oba šamani.
Z jeho Nostalgie dodnes vychází hluboký, nízkofrekvenční zvuk – je to zpomalený záznam praskání ledových ker. Federico miluje McCarthyho „Cestu“. To já taky. Taky vím, že lidskost je důležitější pro naše přežití, než tzv. materiální hodnoty. On nás chce svými díly políbit, pohladit, upozornit na chvění listu. Učí nás jak se zbavit obklopování sama sebe zbytečnostmi, dekoračními předměty. On ví, že nám přestaly chybět neviditelné jemnosti, které jsou obsaženy v přírodě. Federico mluví o věcech, které jsme začali opomíjet…
To, že si jeho díla kupují bankéři a byznysmeni, to je totální dokonání absurdity světa a skutečným rozvinutím jeho vidění mnohými. Bolestné, ale určující a demaskující. Sloni v porcelánu .
V mém případě pracuje Diaz s mou duší. Nabízí kód.
Není víc v kumštu, napadá mě.
Letíme s Famrlínou dolů, do města. A už stojíme v transu na Staroměstské radnici před obrazy Josefa Bolfa. Polykáme podivně červené oči dětí v betonových labyrintech, tíseň, která nás v jeho růžové a černé pokládá do hlubokých vrstev jeho vidění. Teď už ale i našeho. Skvěle namalovaná prázdnota, v té nejčistší podobě. Každý obraz je třináctou komnatou bytí nás všech. A potom, za hodinu, ani nedýcháme, a případně se zalykáme smíchy v Ungeltu, kde si J.Schmitzer se Chantall říkají věty, kterým se hurónsky smějeme, protože je přece tak dobře známe. Tenhle večer jsme se snažili dávat pozor.
Milý pane docente ( tenhle vzkaz letí do záhrobí)
Moc se snažím dávat pozor.
Ale stejně jako tehdy u té špitální postele
možná přehlížím důležité věci,
které mám přímo před očima.
Zkrátka neumím ještě životu
v každou chvíli říct,
aby pořádně otevřel hubu.
Že se mu tam musím
podívat.
Abych věděl.
Ale učím se to.
Jinak zase
nedostanu zápočet.